„ZAPOMEŇTE na smutek, máte-li v domě hosta!“ zahalekal cizinec, až se stěny otřásly.

Nezmohl jsem se už na jediné slovo. V jeho vystupování bylo cosi, co by komukoli znemožnilo jakékoli námitky, i kdyby vzal kýbl barvy a počal stěny bytu natírat kanárkově žlutou. A já s jeho slovy skutečně ZAPOMNĚL. Cosi ve mně se odlepilo od podkladu a s neslyšitelným trhnutím odletělo pryč.

„Nechcete zatím uvařit čaj?“ prohodil naprosto bezvýznamně a pak vstal, přešel ke knihovně, vytáhl antikvární Otrantský zámek a jal se číst. Já jsem prozatím přestal existovat.

Půjdu uvařit ten čaj…

„Jistě, pan Walpole má své kouzlo, ovšem kam se hrabe na Claru Reevovou! Celé budoucí pokolení spisovatelské i Evino může jí tiše závidět!“ Jeho přednes hořel opravdovou vášní, zaníceně gestikuloval a mával přitom zmíněnou knihou. V podobné monologické debatě o anglickém gotickém románu setrvával už notnou dobu. Vlastně od chvíle, co se od knihy odtrhl, aby mohl jít otevřít poslíčkovi s koňakem, doutníky, jahodami a přílohou. S odzbrojující jistotou zašátral v náprsní kapse mé bundy, vyňal z peněženky kreditku a strčil jí do poslíčkovy přenosné čtečky. Všechny papírové bankovky, co v peněžence byly, šoupl doručiteli do kapsy jako spropitné, načež se uklonil a se dvěma balíčky v podpaží zamířil zpět ke stolu.

Teď si povídal sám se sebou, upíjel koňak, kouřil v pořadí druhý doutník a pojídal chlebíčky. Připadal jsem si ve svém bytě poněkud trapně, tak jsem radši pil a kouřil také.

„Co naplat, budu zase muset jít,“ řekl, když začalo svítat a obě lahve byly prázdné. Poslední dvě hodiny jsem nejspíš spal, protože koňaku na mě bylo už moc. Dlouhán vstal, protáhl se a zamířil k oknu. Těsně před tím, než na něj vyskočil, sebou lehce trhnul a s teatrálním ťuknutím si do čela zadeklamoval: „Málem bych zapomněl na cíl své návštěvy!“ Zvuk jeho hlasu mě na chvíli probral z deliria.

„To bych tomu dal, odejít a opomenout tak důležitou věc… Přišel jsem vám říci, abyste ode mě pozdravoval pana Kryse, až ho uvidíte. A že se mu omlouvám.“

Pokusil jsem se vstát z pohovky – marně… Byl jsem namol a nohy mi nesloužily. Jeho slova létala okolo, zachytil jsem jen každé třetí nebo čtvrté.

„P… P… Pana Kryyyse?“ dostal jsem ze sebe s vypětím všech sil a dojemně přepadl kupředu. Kvalitní koňak vážně dokáže divy…

„Vy neznáte pana Kryse? Nevadí, nic se nemá předbíhat. Ale teď už opravdu musím běžet, povinnosti volají!“ Lehce se uklonil, vylezl na topení a odtud do okna. Pak se zase otočil a podruhé si zaťukal na čelo. „Já hlava děravá, málem bych si jí odnesl s sebou,“ řekl omluvně a hodil po mě malou černou kočičku. „Celkem mi za tu krátkou návštěvu přirostla k srdci. Nashledanou!“ ozvalo se už zpoza okna, než definitivně zmizel.

„???“ pokusil jsem se zašeptat k prázdnému oknu s kotětem v náručí. Já přece nemám kočku!

Věci se mění, musím se s tím smířit.

Probouzím se.

Pominu-li i devítipalcové hřebíky držící mi oči v lebce, hnízdo úhořů v břiše a strop, co ve zběsilém kymácení každou chvíli hrozí spadnutím, je mi celkem dobře. Po předlouhém pobytu v koupelně a třetím černém čaji začal jsem serozpomínat na události včerejšího večera. Vybavuji si, jak jsem o půlnoci dopil vodku a pak ještě chvilku četl Otrantský zámek; asi jsem u toho usnul. Obojí – kniha i láhev vodky – leží na stole. Jenom nechápu, kde se na mém tričku vzaly ty drobné černé chlupy. Celkově jsem si připadal, jako bych na něco zapomněl, ale jak už to většinou bývá, nemohl jsem si zaboha vzpomenout na co. Že bych si předsevzal návštěvu obchodu a doplnění spíže?

„Lituji pane, Vaše karta je prázdná, nebo zablokovaná.“ Důraz na velkém „V“ z tlusté a brýlaté pokladní vyzařoval jen o něco méně než škodolibá radost, že mě může před celou tou dlouhou frontou dokonale ztrapnit. Usměji se na ni, vrazím jí tašku do klína a odcházím směr nejbližší bankomat. Vystojím svou druhou dnešní frontu a pozoruji, jak karta nenávratně mizí v bankomatních útrobách. Když smůla, tak se vším všudy.

Chtěl jsem začít řvát a mlátit přístroj pěstí, když kdosi za mnou zavolal: „Hej, pane, máte chvíli?“

Mám všechny chvíle světa, pomyslel jsem si a otočil se na luxusní bavorák zaparkovaný hned u chodníku; zpoza napůl stáhnutého okénka vykukovala prasečí očka tuctového čtyřicátníka v propoceném saku. „Jestli byste náhodou nevěděl, kde najdu Hlodavčí ulici. Blbej název, co? Byl jsem tam už dávno a zapomněl, kudy se jede. Mapu se mi kvůli tomu kupovat nechtělo.“

„Hlodavčí?“ V tomto městě žiji už dlouho, ale o Hlodavčí ulici slyším prvně. „Nevíte alespoň jméno nějaké ulice poblíž?“

„Ale jo… poblíž je nějaká Hraniční. Odtuduž bych to moh‘ najít.“ poškrábala se prasečí očka na pleši.

„Hmmm... tam bydlím, můžu jet s vámi.“

„Fajn, lezte dovnitř.“

Usadil jsem se do pohodlné kožené sedačky a už už chtěl zabouchnou dveře, když…

„Tu kočku tam necháte?“ podivil se chlápek a mžoural skrz okno ven. Přede dveřmi seděla roztomilá černá kočička s obojkem a vodítkem, jehož konec jsem najednou jaksi záhadně třímal v ruce.

„Koč…“ sakra! „Co už s tebou...“

Zastavili jsme na začátku Hraniční ulice, asi padesát metrů od místa, kde bydlím. Řidič tvrdil, že už to tady poznává, ale že Hlodavčí ulici nikde nevidí. Že prý předtím byla někde tady, řekne a ukáže mezi dva domy. „Lituji,“ řekl jsem mu několikrát, než pochopil, že nepochodí a odjel. Zůstal jsem sám s kočkou.

… a s klíči a mobilem zapadlými někde v sedačce bavoráku. „Kurrrr…“

„mňau?“ ozvala se kočka, sekla mě drápkem a zmizela.

„…va!“

O několik hodin později jsem se procházel nočním městem a hlavou mi vířily vzpomínky. Možná to ani nebyly vzpomínky, ale jen něco, co mi do hlavy vložil někdo jiný se slovy: „Tohle je tvůj život, tak to ber na vědomí a moc se nevztekej, protože to stejně nezměníš.“ Viděl jsem dlouhé monotónní roky, iluze roztrhané na kusy nárazníkem vlaku, ženštinu nehty rozdírající omítku, nějakého pána v kostkovaném obleku. Viděl jsem spoustu divných věcí a nechápal, kde se ve mně berou. Byl jsem zase v tom stádiu, kdy už je na všechno pozdě. Představte si, že beze smyslů zíráte pod sebe na chodník a je vám jedno, kam jdete, protože ať se vydáte kamkoli, nakonec stejně vždycky skončíte ve stejné ulici, budete se opírat o okapovou rouru a s tupým zadostiučiněním zírat na omlácenou omítku. Pak, aniž byste o tom nějak moc uvažovali, odlepíte se od zdi a projdete za roh, do úzké uličky mezi dvěma domy; do uličky, která se jmenuje Hlodavčí a ještě včera tam zaručeně nebyla. Bude vám to jedno.

Jen co noha nohu mine, pokusíte se jít tou ulicí stále podél zdi, projdete alejí stromů s listím barvy rezavého železa, zachumláte se do košile, abyste se ubránili chladnému větru, a ani si nevšimnete, že čím jdete dál, tím jsou pouliční svítilny starší a tím víc se zářivkové vrnění mění v příjemné hučení plynu. Všimnete si, že v téhle ulici, na rozdíl od zbytku města, už dávno začal podzim; že lavičky, které míjíte, jsou zpola zasypané tím rezavým listím,že máte po kotníky bláta a že obloha nad vámi hrozí každou chvíli znovu prasknout. Najednou se zastavíte, protože chodník dál nevede.

DŮM PANA KRYSE

Hosté vítáni!

stálo na oprýskaném štítku na brance úplně na konci ulice. Spíš než dům byla to starobylá vila s malými okny, s věžičkami a vysokým litinovým plotem s řadou podivně kroucených sloupků se soškami ptáků na vrcholcích. Většina oken byla temná - jen ve dvou, ve druhém patře úplně vlevo, se svítilo matným oranžovým světlem petrolejových lamp.

Prošel jsem rozvrzanou brankou, na zápraží si očistil boty a několikrát nesměle zaklepal.

Ticho, jenom v zahradě šuměly stromy.

Zaklepal jsem znovu a vstoupil.

Přivítala mě rozlehlá parketovaná místnost s velkými, nahlas tikajícími hodinami - starými pendlovkami, co je dnes můžete vidět jen v muzeu. Mé kroky se tlumeně rozlévaly a já šel středem místnosti až na úplný konec, kde začínaly schody. Všude bylo příjemné, trochu mrazivé šero. Venku začalo pršet.

Schody vůbec nevrzaly a já se, dosud nikoho nepotkav, dostal do druhého patra. Znovu chodba, znovu parkety a znovu nikde nikdo; po paměti jsem se vydal směrem, odkud bylo zvenčí vidět světlo. Skutečně - na konci chodby stály dveře, zpod nichž to naoranžověle blikalo a do kterých jsem po dlouhém uvažování (a dalším rozpačitém zaklepání) přeci jen vešel.

Na ošoupaném křesílku s nohama stylizovanýma do lvích tlap, přesně uprostřed dvou stojacích petrolejových lamp, kousek od okna a ne moc daleko od rozpáleného krbu, seděl ve fialovém domácím županu obrovský krysák a bafal z dýmky. V klíně držel noviny a starodávným inkoustovým perem vyplňoval křížovku. Na stolečku před ním se kouřilo z otevřené konvice.

„Dobrý večer, posaďte se tady na tu židli a poslužte si čajem,“ řekl laskavě krysí hostitel a ukázal na prázdnou židličku. „Můj dům nechť je pro tuto chvíli i vaším domem, se vším komfortem z toho plynoucím. Záchod je na druhé straně chodby, ložnice pro hosty hned naproti,“ dodal a podíval se na mě svýma krysíma očima.

„Pozdravuje vás pán v kostkovaném obleku a moc se omlouvá,“ vykoktal jsem první věc, která mě v tu chvíli napadla. Nevím, odkud se vzala ani jak mě napadla zrovna teď. Skoro jako by jí do mě někdo vložil jako děrovací štítek s příkazem, že má být vyslovena ve chvíli, kdy uvidím obrovskou krysu s dýmkou a novinami; „…a dobrý večer,“ špitl jsem zdvořile pozdrav, protože jsem na to předtím zapomněl. Je zvláštní, že mě dobré vychování neopustilo ani v těch nejstresovějších chvílích – že by za to mohla atmosféra domu?