Časy se mění

Něco mě nutí věřit, že všichni potají milujeme kýč. Všechny světy jsou totiž šíleně přehnané.

V tom prvním, který jsem navštívil, se rozkládal obrovský nachový oceán a obzor lemovala bojující mračna, válečné flotily nimbostratů po sobě metaly blesky a mezi nimi se k vzdáleným pevninám prodíral Kryštof Kumulus. V jiném světě byl celý prostor obrácen naruby a čas běžel pozpátku, takže výsledný dojem byl poněkud matoucí. A jeden svět tvořila pouze obrovská temná propast, v níž mohl člověk celé roky užívat volného pádu, protože postrádala dno.

Jenže s tím vším je teď konec. Nebeský hrad má zkrátka příliš pevné stěny na to, abych se z nich kdy mohl dostat ven. Zakázat Poutníkovi skákat mezi světy je jako zavřít ptáka do klece a ponechat mu pouze prchavý sen o svobodě. Upilovali mi křídla.

Když kolem sebe vidím všechnu tu krásu, ten přetékající pohár rajských rozkoší, občas si připadám jako poustevník, který se se zvrhlým potěšením vyžívá v askezi. Jsem mrtvola s mrtvolnýma očima a mrtvolným dechem. S propadlým hrudníkem a trnovou korunou - občas prostě mívám období, kdy se cítím jako mučedník. Mám na to ovšem právo. Viděl jsem věci, o kterých jim se nikdy ani nezdálo. Viděl jsem věci, které zůstanou navždy skryty všem, kteří zůstali uvězněni pouze ve své vlastní hlavě. Viděl jsem věci a toužím je vidět znovu. Zatraceně moc.

Hřadoval jsem na vysoké mramorové římse a s nehybností a trpělivostí kamenného chrliče jsem shlížel dolů, na dění v Hlavním sálu. Ačkoliv už bylo po všem, členové komunity stále seděli po obvodu kruhu, který vymezoval bojiště, a nehýbali se. Jen jejich pohledy pronásledovaly odcházejícího vítěze. Nikdo Jackovi netleskal, ale já nepochyboval, že mu do mozku plynou desítky telepatických gratulací. Kráčel pyšně po šarlatovém koberci utkaném z ovací a slávy a sebevědomí člověka, který o sobě ví, že je nejlepší. Na hlavu si přikouzlil vavřínový věnec.

Ve středu kruhu zatím spočíval poražený a zlomený Terpelier, vystavený neviditelnému výsměchu. Stále na sobě nosil podobu obrovského zeleného pterodaktyla, i když nyní, se zkroucenými a polámanými končetinami, vypadal spíše jako havarovaný vrtulník. V očích mu doutnal hněv a mně bylo jasné, že tahle prohra nezůstane bez odezvy. Jack a Terpelier totiž kdysi bývali nejlepší přátelé.

Snesl jsem se z římsy a jako stín jsem následoval toho hrdinu davů, heroje, který nakrmí miliony hladovějících dětí, mého arogantního a vždy tak elegantního Jacka. Pýcha předchází pád, příteli, rezonovalo mi v uších. Měl jsem chuť k němu přiskočit a zakřičet mu tato slova do uší, ale nechtěl jsem se prozradit. Zůstával jsem zticha a kopíroval jeho chůzi. Dobře jsem věděl, kam ho jeho domýšlivost zavede, a nakonec se ukázalo, že jsem se nemýlil. Stanul před velikým zrcadlem a začal se obdivovat svému tělu.

Měli jsme toho vlastně dost společného. Oba jsme lpěli na jedné podobě a odmítali jsme se jí vzdát. Jack se mi jednou svěřil, že se narodil do špatného těla a to správné se mu podařilo nalézt až zde, ve virtuálním světě. Konečně vypadal tak, jak si jeho pokřivená mysl představovala ideál krásy.

Vyčníval tři metry do výšky a na tenkých čapích nohou působil značně vratkým dojmem - jako bříza, která se kymácí ve větru. Jeho pokožka měla speciální odstín modré. Aby ho Jack získal, strávil několik dlouhých dní jen ve společnosti obrovské palety a celého barevného spektra. Ústa jeho tvář zcela postrádala - zvykl si totiž, stejně jako většina členů společenství, komunikovat telepaticky. Absenci úst však plně vyvažovala ta nejnápadnější a nejpozoruhodnější část Jackova těla - prstenec očí, který se mu táhl po obvodu hlavy. Viděl díky němu do všech stran a dle vlastních slov pronikl do úplně nových smyslových dimenzí. Jsem si skoro jist, že mě tehdy spatřil, když jsem se za ním tajně plížil ve stínech. Vypadal jsem asi jako nesmělý ctitel a jemu to asi dělalo dobře.

Ó, Jacku, jak jen jsi dokonalý! Mimochodem, přinesl jsem ti květiny. Jsou to narcisy, příteli, cítíš tu vůni?

Když bylo všem lidem uděleno božství, vytvořili si své vlastní světy. Někteří se učinili krásnými - s až chorobně narcistickou pečlivostí odstranili každičkou nedokonalost svých těl a pak se obklopili harémy ze svých ztracených či platonických lásek. Nechali se obsluhovat virtuálními obrazy slavných hereček a topmodelek - vždyť je stačilo pouze vylovit z hlubin databáze a naprogramovat jejich vědomí tak, jak to komu vyhovovalo.

Někteří se stali tyrany. Napodobovali a nebo se dokonce snažili překonat hrůzovlády těch nejhorších diktátorů a vyžívali se v popravách a mučení svých poddaných. Utápěli se ve svých odporných choutkách a prohlubovali své šílenství.

Někteří se sdružovali do komunit. Ať si každý říká co chce, člověk je tvor společenský. Poselství dávných pravěkých tlup se s námi nese až dodnes.

A někteří, včetně mě, se stali Poutníky, jejichž úkolem je probádat všechny světy. Brázdit nedozírné vody fantazie a spatřit scenérie, kterých je schopna pouze lidská obrazotvornost… Tou hlavní lahůdkou, jakousi vysněnou metou pro každého Poutníka, je dobýt některý z uzamčených světů. Jenže to s sebou vždycky nese určité riziko - může se totiž snadno stát, že Poutník v takovém světě zůstane sám na věky uzamčený.

Jsem průvodce v zoologické zahradě, zahradě kreatur. Pohlédněte nalevo, kde se nacházejí Milenci. Přišli do virtuálního světa spolu a připojili se ke komunitě virtuálních experimentátorů. Spočívají ve věčném objetí, v němž sloučili nejen svá těla, ale i své mysli. Dle mého už dávno zešíleli - pokud o nich tedy mohu ještě mluvit v množném čísle. Zkušenosti praví, že hazardovat s tím, co se ukrývá uvnitř, s lidskou myslí, se nevyplácí. Naproti tomu naše křehké schránky můžeme prznit jak chceme…

Nuže, nyní vstupujeme do pavilonu šelem. Zde jsou vysocí zlatokřídlí andělé, jejichž zraky hledí do úplně jiných sfér a o nichž jsem vyrozuměl, že patří mezi zakladatele komunity. Dále například pětiruký Magog, skupinka kudlanek nebo skleněný chlapík, jemuž jsou vidět vnitřnosti. Cokoliv chcete.

Seděl jsem u dlouhého hodovního stolu a dráždil jsem své chuťové buňky. Místo koruny jsem měl věnec spletený z oliv a hroznového vína, místo žezla ohlodanou kost a místo jablka… zkrátka jablko. Ach ano, jsem konzervativní i v otázkách chuti. Ostatní se mi vysmívají, že nevím jak chutná oheň, nekonečnost či špatná nálada, ale je mi to jedno.

Převaloval jsem po jazyku doušek ušlechtilého vína, když tu jsem ucítil, jak mi kdosi vniká do mozku a snaží se rozplést jemné nitky mých myšlenek. Zamračil jsem se. „Nepoužívám telepatii, Jacku,“ procedil jsem mezi zuby.

Blankytný dlouhán se ke mně elegantně přitočil a uprostřed jeho tváře se zformovala ústa - tenká štěrbina beze rtů. „Já vím. Ale budu to zkoušet neustále do té doby, až tě konečně donutím se změnit,“ pronesl zpěvavým hláskem. Pak si přisedl po mé levici.

„Co ode mě chceš?“

Po Jackově tváři se rozlil nevyzpytatelný úsměv. „Prostě mi přijdeš zajímavý.“

„To jsem vskutku rád.“ Pokrčil jsem rameny a odvrátil se od něho.

S hmyzí neodbytností mi však jeho obličej znovu zakryl celé zorné pole. „Vypadáš jako stařec,“ vyčetl mi.

„A ty zase jako laciný emzák.“

Tentokrát přešel smích Jacka. „Nemáš pravdu,“ zapýřil se. „Jsem krásný. Kromě toho jsem se aspoň odvážil změnit do nějaké kloudné podoby. Proč ty sis vlastně vybral tuhle podobu?“

„Takhle jsem doopravdy vypadal - v reálu. A nejsem starý. Bylo mi sotva čtyřicet.“

Jack mi zřejmě zrovna chtěl nějak ostře odvětit, jenže potom se to stalo. Temnozelená masa se vzedmula se silou vlny tsunami, povalila mého drahého přítele a ptačí zobák začal klovat do jeho nádherného těla. Jackův řev byl jekotem sirény. Všichni se ihned seběhli k místu konfliktu a po chvíli se jim opravdu podařilo odtrhnout rozzuřeného Terpeliera od potrhané hadrové panenky, která kdysi bývala Jackem. Po zemi se povalovaly cáry modré kůže a prázdné, tupě zírající oční bulvy, perly hozené sviním. Jack, podobný nyní zombii z béčkového hororu, se zvedl a zahleděl se do Terpelierových vyzývavých očích. Pak mu plivl do tváře. „Ty hajzle!!!“ zařval zesíleným hlasem a mně naskočila husí kůže.

Opírám se o masivní gotickou hradbu Nebeského hradu a pokuřuji memfisky. Měl jsi pravdu, Jacku, jsem opravdu starý. Ale úporně proti tomu bojuji - pilně překrývám své šediny vrstvou nikotinu…

Jeden ze členů komunity, podobně nenechavý jako Jack, mě nedávno odchytl v hlavní chodbě a odvlekl mě do svých komnat. Vysvětlil mi, že mám tu čest stát se pokusným králíkem pro jeho nový experiment. Mluvil chvatně, místy nesrozumitelně, a svou řeč zakončil apelem, abych už konečně ospravedlnil svou existenci. Pokrčil jsem tedy rameny a poddal se jeho plánům.

Nakonec se ukázalo, že se chystá pokořit mou vůli a přetvořit mě k obrazu svému. To se sice ještě nikomu nepodařilo, ale byl jsem poučen, že jakožto mentálně slabý jedinec jsem pro tento projekt přímo ideální. Kdyby se pokus vydařil, stal bych se nesvéprávnou loutkou v rukou svého pána, neschopen vymanit se z jeho područí. Kdyby se pokus vydařil, nemohl bych se bez souhlasu svého pána ani nadechnout. Ale protože pokus se bohužel nevydařil, mohu nadále dýchat, chodit, křepčit, poskakovat, tancovat a zpívat jak se mi zachce.

Ne že by to byla bůhvíjaká výhra.

Jack se zregeneroval velice rychle. Zrcadlo si totiž detailně pamatovalo, jak vypadal předtím, než byl zničen a ochotně Jackovi poradilo. Nemusel tudíž znovu složitě hledat ten správný odstín.

Jako sup, který vyčkává, až jeho oběť konečně vydechne naposledy, kroužil kolem spoutaného Terpeliera a tenké nohy mu kmitaly sem a tam v nějakém rozpustilém tanci. Jeho škodolibá radost byla takřka hmatatelná. A já jsem ho chápal. Pomyslel jsem si, že ponížení a pokoření svého nejlepšího přítele musí chutnat dvojnásob a nic jsem Jackovi nezazlíval. Kdyby on byl přitlučen k pranýři, také bych se mu vysmíval do obličeje.

Pohlédl jsem na svázaného ptakoještěra. Jeho oči vypadaly jako vyhaslé uhlíky, tato finální prohra z nich vyždímala veškerý vzdor. Nevěděl jsem, jestli ho mám litovat. Přece jenom trochu rozvířil nudu, která v Nebeském hradu poslední dobou panovala.

Když Jacka přestalo bavit provokovat ubohého Terpeliera, začal provokovat mě. S lhostejným výrazem jsem vstřebával jeho štiplavé filipiky, zatímco mě vodil za nos a já se nechal dovést až k velkému zrcadlu.

Opět se zadíval na své tělo a na chvíli se odmlčel. „Chystám se udělat velkou věc,“ svěřil se mi. „Víš, co je na proměňování nejtěžší?“ Nenechal mě, abych to zkusil uhodnout a sám si odpověděl. „Vrátit se zpátky do původní podoby. Najít v sobě tu vůli. A já, já jsem v tom vážně dobrý.“

„To bezpochyby jsi,“ přitakal jsem.

„Proměnil jsem se v rozkvétající květinu a vrátil jsem se. Proměnil jsem se v kámen a vrátil jsem se. Proměnil jsem se v prach a vrátil jsem se.“ Postupně začal zvyšovat hlas. „Proměnil jsem se ve vodu a vrátil jsem se. Proměnil jsem se v oheň,“ řekl triumfálně, „a vrátil jsem se.“ Cítil jsem na sobě upřený pohled všech Jackových očí. „Hodlám se proměnit ve volné vědomí oproštěné od břemene lidského těla. A hodlám se vrátit!“

„Věřím, že to dokážeš, příteli,“ pokusil jsem se o povzbudivý tón a poplácal jsem ho po zádech. Rád lákám ostatní do jámy lvové.

Jack se samolibě usmál a pak mi gestem naznačil, abych odešel. Abych jemu a jeho zrcadlu dopřál chvilku soukromí.

Jednou jsem vyšplhal na nejvyšší věž Nebeského hradu. Šplhal jsem vzhůru po hladké zdi z kamení jako plch s ostrými drápky, který nepotřebuje žádné úchyty. Šplhal jsem vzhůru, abych zase spadl dolů. A cestou jsem přemýšlel, v čí hlavě se Hrad zrodil. V čím lůnu spočíval, ukrytý v hebkých peřinách ostatních představ a myšlenek, než byl jako natrávená potrava vyvržen do zobáku ptačího mláděte? Zajímalo mě to, protože uvnitř komunity se o všem rozhoduje kolektivně. Svět virtuálních experimentátorů je řízen úlovým vědomím členů společenství. Jenže Nebeský hrad je stavba příliš komplexní, než aby jej utvářelo více myslí. Kdopak asi byl tím velkým Architektem?

Užíval jsem si ptačí perspektivy a díval se na svět. Na ohromný kamenný kolos, který proplouvá oblohou jako líný, přežraný kytovec.

Najednou jsem pocítil touhu se změnit. Nechat si narůst křídla. Jen na chviličku. Cítit, jak mi proudící vzduch čechrá peří. Už jsem se připravoval, že skočím. Skočím a poletím. Přestanu být loutkou, se kterou si gravitace dělá, co se jí zamane…

Jenomže přesto všechno jsem starý paličák. Nikdy bych jim nedokázal přiznat vítězství. Radši zůstanu zatrpklý, stažený do svého nitra, jen abych nedopadl jako Jack.

Něco se stalo. Pohnuly se kontinenty a moře a oceány přehodnotily své záměry a vlily se do zcela nových kotlin. V hluboké, temné tůni, jíž byla mysl mého drahého přítele, se cosi odehrálo. To jsem poznal ihned. Jack se totiž nesl ještě pyšněji než obvykle.

„Poutníku!“ zvolal rozkazovačně.

„Ano, má lásko, můj Vergilie, můj průvodce pekelný?“

I přes omezené mimické schopnosti Jackovy tváře jsem poznal, že ho moje oslovení mírně zaskočilo a zmátlo. Vzpamatoval se však rychle.

„Vyzývám tě na souboj!“ pronesl vítězoslavně.

Povzdychl jsem si. Už delší dobu jsem to očekával.

„Prozradím ti jedno tajemství, Jacku. Můžeš ukázat, co v tobě je, aniž bys přitom někoho pokořil v souboji.“

Jack vyprskl. „Jsi srab!“

„A také se tím netajím,“ přikývl jsem s lehkým úsměvem. Zapálil jsem si cigaretu a pohodlně jsem se uvelebil v křesle.

Můj přítel nevěřícně zavrtěl hlavou a odkráčel. Tváří v tvář takové upřímnosti prostě musel ustoupit.

Těsně předtím, než celý ten tyátr odstartoval, vzal si mě Jack stranou. Sklonil se ke mně, pyšně nadmul svou hruď a řekl mi:

„Víš, Poutníku, ty ubohá nicko, odpoutat svou mysl od těla není ve skutečnosti mým vysněným cílem. Až se vrátím, budu daleko ambicióznější, budu chtít mnohem víc. Vždyť přede mnou leží tolik možností! Proměním se ve Slunce, proměním se v samotnou podstatu prostoru a stanu se vesmírem! A nakonec, nakonec se proměním v čas, který plyne od Prvního zrození až do Soudného dne a na svých zádech nese břímě historie!“

Naslouchal jsem tomu pompéznímu přednesu a v duchu jsem se smál.

Když domluvil, vznášel se daleko, v hlubokých výšinách a já cítil, že bych ho měl vrátit zpátky na zem. „Jacku?“ vytrhl jsem ho z úvah o vlastní nesmrtelnosti. „Hej, Jacku, kolik ti vlastně bylo let, než jsi se natrvalo připojil?“

Zavrčel jako poraněný tygr. Takhle se naposledy tvářil, když Terpelier zhanobil jeho krásné tělo. Řekl cosi nesrozumitelného, napůl telepaticky, napůl ústy, a odkráčel.

Vyhlédl jsem si místo, odkud jsem měl všechno jako na dlani, a pozoroval jsem, co se bude dít. Jack se postavil doprostřed kruhového bojiště a já byl rád, že tam nestojím s ním. Jemu to koneckonců asi ani nijak nevadilo. Nemusel se totiž s nikým dělit o pozornost davu.

Užíval si, že na něj všichni zírají a tvář se mu zkřivila koncentrovanou soustředěností. Konečně se odhodlal.

Rozpřáhl ruce - a zmizel. Všichni strnuli, neboť jejich těla náhle prostoupila prázdnota a v jejich plicích zamrzl dech. Jako kamenné sochy, které čekají a vzpomínají na věci, které se ještě neudály, nyní zírali na prázdnou díru v prostoru, na tu jasnou nesrovnalost, která komolila význam věty, na místo, kde by měl být Jack. Nebylo to totéž, jako kdyby se stal neviditelným. Všichni poznali, že Jack je opravdu pryč.

Tak co, příteli, najdeš v sobě tu vůli, aby ses vrátil zpět?

Z oken jsou svěšeny černé prapory, neboť král odjel do boje a nevrací se. Komunita ho oželela. Pomalu zapomíná a jedinou památku na Jacka zachovává jeho věrné zrcadlo. Ať se před ně postaví kdokoliv, vždycky mu ukáže Jacka, kterak zaujímá svou typickou pózu - se založenýma rukama a s jednou nohou lehce nakročenou dopředu. V jeho očích se zračí silné zalíbení a já si tam chodívám krmit své ego. Do té doby, než se iluze rozpustí, si připadám krásný. Do té doby, než si uvědomím, že Jack se svým zálibným pohledem dívá sám na sebe.