Trigun

Formát: 26 TV
Animace: Mad House
Autor: Naitou Yasuhiro (tvůrce), Nishimura Satoshi (režisér)
Seiyuu: Vash the Stampede - Onosaka Masaya (Angelic Layer - Mihara Ichirou), Nicholas D. Wolfwood - Hayami Susumu, Meryl Stryfe - Tsuru Hiromi, Milly Thompson - Yukino Satsuki (FMP - Chidori Kaname, Angelic Layer - Kizaki Tamayo, Inu Yasha - Higurashi Kagome), Rem Saverem - Hisakawa Aya (Noir - Chloe, OMG - Skuld, RahXephon - Shitou Haruka)
Žánr: Akční/Komedie/Drama

"To-tal slaughter, to-tal slaughter,
I won't leave a single man alive,
la la la loo la, gen-o-cide,
lee lee loo lee loo, an ocean of blood,
let's be-gin the killing time." Vash T.S.

Vyprahlou zemí, která na první pohled připomíná Divoký Západ se vším všudy, tedy se salony, pistolníky a jejich kolty, střelným prachem a z jakéhosi záhadného důvodu i lososovými sendviči, putuje legendární pistolník oblečený v červeném plášti známý pod jménem Vash the Stampede, přezdívaný také Humanoid Typhoon - v očích veřejnosti nejnebezpečnější a nejkrutější zločinec, který vymazal z povrchu planety celá města a na něhož je vypsána odměna dosahující přesně šedesáti miliard doubledolarů - a tento zloduch tvoří v podstatě nosný pilíř celého seriálu...

Mohl bych úplně jednoduše napsat, že Trigun, který si pamatuji ještě ze svého neotakuizovaného údobí, patří k jednomu z nejlepších anime, co jsem do této doby měl možnost zhlédnout, ale to by přece jen na recenzi nestačilo, i přes to, že by to plně vystihlo kvalitu tohoto seriálu. I když je to trapné, a asi se i opakuji, ale musím zde zmínit, že se jedná o opravdu vynikající a výjimečný kousek, svou kvalitou téměř dosahující kvality Noiru, jehož recenzi si na stránkách také můžete přečíst. Nejdříve ale nějaké obecné informace. Seriál Trigun, formátem 26 TV, vychází ze stejnojmenné mangy Naitoua Yasuhira, kterou jsem bohužel neměl tu možnost číst, a nemohu tedy bohužel posoudit, do jaké míry je jí věrný, a v čem se naopak od původní myšlenky odklání.

Kdyby ale situace byla skutečně tak jednoduchá, jak ji líčím v úvodu, nemohl bych toto dílo hodnotit tak vysoce. Zajímavý je bezesporu fakt, že nikdo ve Vashově bezprostředním okolí nevěří, že je skutečně Vash the Stampede, "densetsu no gunman", přestože fyzický popis ho identifikuje zcela neomylně, neboť se často chová neuvěřitelně nešikovně, hloupě a má bezchybný talent vyhledávat problémy a přestřelky, až vytváří ve všech dojem, že taková ubohá parodie člověka, v určitých rysech podobná Mrakoplašovi, nemůže být přece být "ten" Vash the Stampede. A bez nepovšimnutí nezůstane ani fakt, že Vash všechny ty lapálie přežívá, i kdyby to mělo být jen neuvěřitelnou souhrou náhod a obří porcí štěstí. Aby toho ale nebylo málo, hned v prvním díle se dozvídáme, že ve všech městech, která byla kvůli Vashovi srovnána se zemí, vlastně při těchto katastrofách nikdo nezemřel. Na Vashovu rozporuplnou osobu tak jsou, jak se děj seriálu postupně rozvíjí, vrhány pohledy z několika dalších úhlů.

Další úhel, z něhož lze na osobu legendárního pistolníka nahlížet, je odhalen dvěma ženami - Meryl "Derringer" Stryfeovou a Milly "Stungun" Thompsonovou, které pracují pro jistou pojišťovací společnost, jež je poslala do terénu vyšetřovat pojistné události, k nimž kolem Vashe dochází, a také jim zabraňovat. Tyto pojišťovací agentky se tedy s Vashem setkávají snad ve všech epizodách. Zjištění, k nimž agentky docházejí, bych zde nerad prozrazoval, protože by se již jednalo o spoilery.

Významnou a pozoruhodnou postavou, jež se v seriálu objevuje a sehraje nakonec jednu z velice podstatných rolí, je také kněz Nicholas D. Wolfwood. Tento neortodoxní, pragmatický kněz, táhnoucí s sebou těžký kříž a většinou pokuřující něco, co kdysi mohlo být cigaretou, jako první z postav pohybujících se kolem Vashe alespoň částečně odhalil, kdo ve skutečnosti je Vash the Stampede a co se skrývá v jeho nitru. Ovšem ani on není jen tak obyčejný kněz...

Nyní bych se pokusil vystihnout charakter příběhu samotného, který stejně jako hlavní postavy obsahuje více rovin. Seriál by se dal, ne nepodobně jako Noir, rozdělit téměř v polovině na dvě odlišné části. Jestliže Noir lze rozdělit dle toho, kde končí epizody, které měly víceméně povahu filleru a obsahovaly pouze určité náznaky hlavní dějové linie, a kde začíná skutečný, souvislý příběh, můžeme Trigun rozdělit dle atmosféry a celkového vyznění.

První část, kde se ještě nějaký ten filler vyskytne, se nese v duchu spíše komediálním, vyplývajícím z Vashova jednání - navenek působí nešikovně, lehkovážně a velice směšně a navíc má donjuanovské sklony - přesto však vším projde takřka bez úhony. Tuto část, která se táhne možná až příliš dlouho, což by ve výsledku mohlo některé méně vytrvalé odradit, musím přesto ve světle pozdějších dílů označit za slabší, neboť ke skutečnému prohlubování příběhu začne docházet až s příchodem kněze Wolfwooda ke konci této části. Přesto musím napsat, že asi tak první čtyři díly mají maximální faktor zábavnosti a vtipnosti. Ale už i v této části je možné narazit na vážně myšlené momentky a scény uprostřed situací ryze komediálních, dají se zde i nalézt scény, které mají zároveň, v závislosti, jak se na ně díváte, dvojí vyznění - jak bláznivě směšné, tak skoro smrtelně vážné, což jim dodává absurdní ráz.

Druhou část, začínající přibližně okolo desátého dílu, lze směle označit za pravý opak části první, humoru kvantitativně ubývá, zato příběh se začíná prohlubovat a postavy, zejména pak Vash a Wolfwood, nabývají přesvědčivějších psychologických forem. Objevují se staří nepřátelé, a příběh se tak částečně vrací do Vashovy minulosti, vysvětluje motivy a příčiny jeho jednání, jenž téměř všem v tomto krutém světě připadá nesmyslné a marné. Zároveň se ve Vashově osobním, a nutno říci, že tragickém příběhu, odvíjí i příběh světa, v němž žije, a odhalují se tajemství, která byla doposud skrytá. Vashovy ideály, v které on sám pevně věří, za které bojuje s ocelovým odhodláním a vůlí nikdy je neporušit, jsou totiž v přímém rozporu s krutostí ve světě, což on sám, a co je pro Vashe ještě strašnější, i jeho okolí, odnáší zraněními nejen na těle, ale i na duši. Celá druhá část se nese v duchu Vashovy humanistické, často ale donquijotské snahy ochránit všechny před utrpením. Tímto příběh získává značnou propracovanost, určitou dávku symboliky, dostatečný emocionální náboj a hodně zřetelný filozoficko-morální podtext, aby si ho člověk zapamatoval na dlouhou dobu.

Sympatické na příběhu je, že ač rozhodně není mělký, je velmi dobře stravitelný a snadno pochopitelný už po prvním shlédnutí seriálu, které na člověka obvykle zapůsobí nejvýrazněji. Žádné esoterické a transcendentální motivy a la NGE se nekonají. Dalším kladem, co se příběhové roviny týká, je, že skoro všechny otázky, které byly nastíněny, ať už ohledně světa, nebo samotného Vashe, byly nakonec zodpovězeny a vyřešeny.

Design postav je velice originální - osobně pokládám Vashe a Wolfwooda za jedny z nejvýznačnějších a nejpůsobivějších postav, které jsem měl v anime možnost vidět - jak po stránce grafického zpracování, tak charakterově-psychologického prokreslení. Hlavní hrdinové jsou nepochybně kladní, ale takovým neotřelým, až dojemným způsobem. Svět, do kterého je děj Trigunu zasazen, je velmi nápaditý kombinováním prvků Divokého Západu a vyspělé technologie, přesto v několika ohledech připomíná pustý, "písčitý" svět po apokalypse, takže o nějakém zařazení do profláknutých kategorií anime produkce nelze mluvit. Z pohledu diváka je Vash the Stampede hlavní nositel naděje v bezútěšném světě - v tomto ohledu splňuje Trigun podstatu příběhů situovaných do postapokalyptického prostředí nebo doby.

Výkon seiyuu v tomto seriálu je nadstandardní - zejména Onosaka Masaya, který mi svým skvělým výkonem, projevující se schopností okamžitě umožnit rozlišení momentů, kdy postava mluví smrtelně vážně a kdy je tomu přesně naopak (...což je obvykle doprovázeno smíchem někoho, kdo nemá daleko k hranici šílenství ^_~), připomněl Suzukaze Mayo (Kenshinova seiyuu), obdařil Vashe opravdu unikátní osobností.

Hudba, přestože nedosahuje nijak udivující kvality, už jen proto, že hudebních motivů zde je celkem poskrovnu, pěkně podbarvuje příběh a hlavně svými čistě kytarovými pasážemi po většinu času navozuje správnou "westernovou" atmosféru. Opening rozhodně není j-pop, ale co to vlastně je, se neodvažuji hádat - hlavní úlohu v něm má elektrická kytara. Stejně tak ending je dost podivný, a navíc těžko poslouchatelný. Kresba, zjevně bez počítačových triků a korekce, tedy zpracovaná tradičním způsobem, a animace je na standardní úrovni, ale určitému nevelkému množstí statických scén se stejně nevyhnete. Když už jsem u té kresby, věc, která by se dala určitě kritizovat, by byly backgroundy, které jsou většinou stylizovány do vybledlé žluté barvy a jsou většinou poměrně strohé (je to sice logické, ale...) a nijak zvlášť detailní - nejsou zdaleka tak různorodé a barvité jako v seriálech Noir nebo Cowboy Bebop. Celkově po graficko-technické stránce ve mně seriál vyvolává dojem, že je starší, než tomu je ve skutečnosti. K záporům by se dala počítat nepropracovanost "bossů" po stránce psychologické - nikoliv však designové - způsobená hlavně tím, že na ně jaksi nezbylo moc času, a taky určitá fillerovost některých dílů.

A co říci závěrem? Těm, kteří už Trigun viděli, doporučuji sehnat si AMV Eden nebo jeho vylepšenou, remasterovanou verzi (video: Trigun, audio: Sarah Brightman: Eden, autor: Hakura, zdroj: www.animemusicvideos.org), neboť je skutečně úžasnoucné - jak hudba, mimochodem s hustým chorálem, tak text (metaforicky) padnou seriálu jako ulité - a podívat se na Trigun nejméně ještě jednou. Toto "stylové" a - kvůli svým unikátním charakterům, imaginativnímu světu, humanistickým myšlenkám a vtipu - svěží dílo, v podstatě taková klasika anime, jenž tak trochu připomíná skvělé anime Rurouni Kenshin, si totiž nesmíte nechat ujít, nejlépe alespoň dvakrát ^_~.

Hodnocení: 8.5/10 (mike 8/10)