Zvyky, tradice, etiketa ve vztahu k samurajským mečům

Tak jako se vyvíjela japonská společnost, vyvíjel se u meč a jeho výroba. Zatímco zpočátku byl spíše odznakem hodnosti, a jako takový vyhrazen k nošení pouze určité vrstvě, stal se posléze nástrojem vojenské třídy. Pro společenskou vrstvu samurajů znamenal prostředek k získávání obživy. Kvalita a umělecké provedení výzdoby meče záviselo jednak od účelu, ke kterému byl vyroben, a jednak do osoby objednavatele či spíše od jeho společenského postavení. Použití a držení meče omezovaly zpočátku obyčeje a zvyky, pozdější předpisy.

Podle nařízení dvorské etikety museli vysocí úředníci císařského dvora a členové rodiny vládce (dvorská šlechta kuge) nosit dlouhý honosný meč tači. Zvláštní meč se nosil při doprovodu císaře nebo slavnostech u dvora, jiný při svátcích a opět jiný val předepsán při státně-politických shromážděních. Id Předepsané formy se meče mohly lišit více méně pouze skvělostí výzdoby. Každý typ měl pochopitelně své jméno. Největší rozdíl byl mezi mečem svátečním gidžo-no-tači a poradním henžo-no-tači. Kromě tači se nosila za pás zastrčená dýka tantó. Od velké feudální války (1580) byla nošena viditelně.K výbavě každé ženy patřil krátký meč kaiken.

Postupně s přibývajícím významem venkovské šlechty buke, začaly meče patřit ke stálým doplňkům oblečení. Příslušníci válečnické třídy od šóguna po nejposlednějšího člena družiny, všichni nosili za pasem zastrčené dva meče. Katana a wakizači- pár známí pod jménem daišó (dlouhý a krátký), který se i shodně vyzdoboval.

Z nařízení Iejasu Tokugawy byl obyčej nošení meče zakotven i právně. Článek č.35 předpisu praví: "Meč je samurajova duše. Kdo jej ztratí je zneuctěn a propadne nejpřísnějšímu trestu." Na rozdíl od samurajů, jimž bylo dáno právo neustále nosit dva meče, směli od roku 1603 nosit meč i obchodníci, farmáři a zřízenci. U příležitosti svátků, svateb a pohřbů se směli opásat mečem wakizaši. Hokynářům, žebrákům, mnichům a jiným opovrhovaným živnostem se nošení meče zakazovalo.

Na císařském dvoře samurajové meče odkládali. Pouze šogun a daimjové měli právo podržet si při slavnostech sváteční meč, avšak před samotným císařem se nikdo nesměl objevit ozbrojen. Přicházel- li obyčejný obyčejný samuraj- tj. vazal k vysoce postavené osobě, musel vyměnit své dva meče za jeden zvaný čisakatana. Byl kratší než katana, ale delší než wakizaši.

Držení a používání meče bylo pro samuraje přísně definováno v podrobné etiketě. Válečníci zvyky hrdě dodržovali a nikomu by netolerovali jejich opuštění. V přítomnosti neznámé osoby se každý buši- válečník, zdržoval v blízkosti svého meče. Jestliže si jej při pokleknutí odložil po své pravé ruce, nemohlo být pochyb o jeho přátelských úmyslech, vzhledem k tomu, že nebylo snadné jej z této pozice okamžitě použít. Když příchozí (host) odložil meč po své levé ruce, přestože hostitel jej odložil vpravo, dalo se z toho odvodit, že buďto nevěřil v upřímnou pohostinnost anebo měl sám zlé úmysly.

V domě přítele mohl samuraj meč odložit do hostitelova stojanu katanakake, umístěného ve zvýšeném výklenku toko-no-ma v hale nebo jej předat do rukou speciálně školeného sluhy. Ten věděl jak se má zacházet a odznakem šlechtictví a převzal jej do hedvábného šátku. Krátký meč se neodkládal ani v domě přítele. Nanejvýš mohl buši v případě dlouhého trvání návštěvy a velmi přátelského chování hostitele položit svůj krátký meč na dosah své pravé ruky. ponechat si dlouhý meč v domě přítele platilo za urážku.

Neméně bdělý byl i hostitel, i když jen vzácně nosil meč při přijímání hostí. Měl jej odložen na dosah ve stojánku špičkou směrem ke vchodu do místnosti . Jestliže host položil meč na podlahu s rukojetí blízko hostiteli, znamenalo to těžkou urážku zpochybňující šermířské umění domácího pána a nemohlo to hostovi projít bez možnosti vyzkoušení. Překročit meč ležící na zemi se rovněž rovnalo urážce majitele, jež se nedala jen tak lehce prominout. Dokonce jakkoli se dotknout meče bez svolení majitele bylo považováno za těžké napadení.

Naproti tomu patřilo k dobrému vychování vyslovit hlasitý obdiv nad kvalitou a krásou meče hostitele. Ovšem i to podléhalo přísným pravidlům. I při posezení mezi přáteli bylo nezdvořilé při prohlížení vztáhnout čepel úplně z pochvy, pouze na silné naléhání majitele za doprovodu mnohých omluv a komplimentů. Potom vztahoval prohlížející čepel z pochvy pomalu, palec po palci za stálých obdivných výroků. Zbraň se držela levou rukou za rukojeť a ostřím k sobě. Podle tradice byli válečníci cvičeni v používání meče pravou rukou, proto při prohlížení užívali ruku levou, aby dali najevo své přátelské úmysly. Ovšem v případě, že plně nedůvěřovali a nechtěli se vystavit nebezpečí, použili ruku pravou. Po dokončení prohlídky se meč zastrčil do pochvy a předal majiteli tak, jak jej nabídl- tj. rukojetí d o pravé ruky a ostřím od něj.

Dodržování přísných pravidel kodexu cti vystavovalo) samuraje častému nebezpečí. Byl-li provokován, jen těžko se mohl vyhnout roztržce. Jeho čest nu nedovoloval vyhnout se výzvě, nehledě na výsledek. Jednoduché posunutí pochvy v opasku jakoby v přípravě k tasení se rovnalo k vyzvání. Ocitl-li se buši například na zalidněném tržišti, nebyla to pro něj jednoduchá záležitosti. Kdokoli se otřel o pochvu jeho meče, ať šlechtic či plebejec, fakticky urazil jeho předky i jeho samého a žádný válečník si nemohl dovolit ponechat to bez povšimnutí. Často vytasili zbraně dříve,než dozněl klepnutí pochev o sebe. Samurajové se na tuto eventualitu připravovali. Některá rjú (školy bojového umění) vyučovala bleskové techniky tasení. Člověk, který zneuctil pochvu válečníkova meče, mohl v několika sekundách utrpět posekání podkoleních vaziv a achilovek, jak rychle uražená čepel provedla odvetnou akci.

Souboje se konaly často a čestně. před zahájením každý duelant vyvolával detaily svého rodového původu, své jméno a hrdinské skutky, kterými se proslavili jeho předkové i on sám. Jeho protivník se jej snažil přetrumfnout. Po souboji usekl vítěz poraženému hlavu, nabodl ji na kogai, zvedl trofej do výše, aby ji všichni mohli spatřit a hlasitě oznámil své vítězství Výše zmínění postup se odehrával zejména při souboji vůdců dvou znepřátelených stran, který sám o sobě mohl rozhodnout celý spor. V takových případech se družiny podílely na bojovém úsilí jen svým odvážným povzbuzováním.

Odvetné vraždy se naopak prováděli tajně a zákeřně. Vendety nebyly zákonem omezeny a veřejnost je omlouvala. Moment načasování odplaty se volil velice pečlivě. Obyčejně mstitel udeřil ve chvíli, kdy se oběť těšila z nějaké významné životní události jako například jmenování do vyššího postu, svatba apod. Useknutí hlavy bylo součástí pomsty a mstitel obvykle zanechal kozuku zabodnutou skrze ucho hluboko do mozku coby svou navštívenku. Vzhledem k tomu že kozuka často měla ve výzdobě rukojeti rodový znak, byla veřejnost prakticky informována o osobě vykonavatele.
Pro vlastní akt msty byli často najímání nindžové. Jeden z nejznámějších příběhů vypráví o útoku na muže jménem Uesugi Kenšin, který vzhledem ke svému původu a vojenské síle představoval neustálou hrozbu pro Ódu Nobunagu. Protože se však Kenšin obával útoku, obklopoval se ve dne v noci ochránci. Jejich velitelem jmenoval "svého" nindžu vynikajícího stratéga Kasumi Dandžóa. Navzdory všem bezpečnostním opatřením dokázal Ódův nindža proniknout do Kenšinova sídla. Dandžó to odhalil a okamžitě zahájil se třemi muži pátrací akci. V jedné chodbě spatřil prchající stín a vyrazili k útoku. Přivítala je však sprška otrávených jehliček z fukačky nepřítele zavěšeného na stropních trámech v temnotě nad jejich hlavami. Všichni čtyři na tuto léčku doplatili. Útočník (byl to sám vůdce Ódových nindžů Kenpači) seskočil a pospíchal do Kenšinova pokoje připraven vypořádat se se stráží i s pánem. Zde však narazil na Dandžóa, o kterém se domníval, že je mrtev. Bojovali spolu a Dandžó nejprve zranil Kenpačimu rameno a nakonec mu zlomil vaz. Později vyšlo najevo, že ve skrumáži na chodbě Dandžó vůbec nebyl zasažen, ale padl k zemi, stavěl se mrtvým a Kenpači se jeho proti léčkou nechal oklamat. Kenšin se přirozeně velmi radoval neboť Dandžó dokázal přelstít nindžu Ódy Nubunagy.

Příběh má však ironický a spíše nešťastný konec. Nobunaga, neponechávajíc nic náhodě, najal již několik týdnů předem (aby mohl studovat zvyky oběti a učinit přípravy) nindžu trpaslíka jménem Ukifune Džinai. Tři stopy (cca 1 m ) vysoký Džinai vnikl do Kenšinova sídla v tentýž den co Kenpači a ukryl se v žumpě soukromého pánova záchodu. Zde setrval hodiny ve velkém nepohodlí zavěšen zespoda na konstrukci onoho zařízení technikou, kterou sám vyvinul a zdokonalil, zvanou cučigumo. Legenda praví, že ve výcvikovém táboře žil nějaký čas ve velkím kameninovém džbánu, aby si na obdobnou situaci navykl. Když konečně Kenšin onu místnost navštívil, Ukifunejej zespoda probodl kopím, které mu vniklo do konečníku a vyšlo ústy. Výkřik agonie zalarmoval Dandžóa a jeho lidi. Když vnikli do místnosti, nalezli mrtvého Kenšina, jeho vraha však nikoliv. Ukifune se totiž ponořil do obsahu žumpy a zde setrval v klidu dýchaje pomocí trubičky, dokud se vše neuklidnilo. Poté tiše vyklouzl ze záchoda i ze sídla a odešel podat hlášení o svém činu pánovi.

Opsáno z knihy Samurajský meč od Zdeňka Hurníka