Saishuu Heiki Kanojo

Formát: 13 TV
Autor: Takahashi Shin
Režie: Kase Mitsuko
Produkce: Gonzo Digimation
Seiyuu: Chise - Orikasa Fumiko, Shuuji - Ishimoda Shirou, Tetsu - Miki Shinichirou, Fuyumi - Itou Miki
Žánr: Romance/Drama/SF/Fan abuse ^_^

"War... war never changes." Fallout

Zamlklý, mírně asociální, ale v jádru dobrý středoškolák Shuuji. Malá a nemotorná Chise, která má zvyk neustále se omlouvat. To jsou ústřední postavy anime Saishuu Heiki Kanojo, zvaného též zkráceně SaiKano, s výstižným podtitulem The Last Love Song on This Little Planet. Chise, která chce být silnější (Tsuyokunaritai - kolikrát jsem to již slyšel?), požádá spolužáka Shuujiho, jestli by s ní nemohl chodit. Ten, ačkoli stejně jako Chise neví, co to "chození s někým" vlastně obnáší, souhlasí. Přes počáteční nejistotu se postupně sblíží... (Zatím to vypadá docela obyčejně, že? Nebojte, už se blížím k jádru věci.) Do této ukázkové idyly ale vstupují dva zcela zásadní dějotvorné prvky. Za prvé, drobná Chise je zbraň (proto také název Má přítelkyně, poslední zbraň) a svou hrozivou sílu nemá pod kontrolou. Za druhé, začíná válka, která je drsnou realitou vybírající si i tu nejvyšší daň.

Centrem pozornosti poutavého vyprávění je vyvíjející se vztah ústřední dvojice, od nesmělých krůčků na počátku, přes překážky, až po cit nejhlubší. Jak se Chise vyrovná s tím, že je nástrojem určeným k zabíjení? Jak se s tím popere Shuuji? Je vztah Chise a Shuujiho dostatečně silný, aby přežil navzdory válce, která se nezdržuje klepáním na dveře, a faktu, že Chise pozvolna přestává být člověkem a nedobrovolně se mění v chladnou zbraň, nebezpečnou i pro ty, které chce chránit? A jak dopadne válka, jež je stále blíž a blíž? To jsou otázky, na které vám odpoví SaiKano, depresivně (realisticky?) laděný, dojemný seriál opatřený skvělým, jinde nevídaným koncem.

Na příběh, který je z větší části narozdíl od mangy podán formou retrospektivy, je nazíráno očima Shuujiho. Nutno dodat, že SaiKano rozhodně není nějakou narůžovělou, přeslazenou romancí - autoři s postavami (lhostejno zda jsou hlavní či vedlejší - těch tu také pár je, nejzajímavější mi připadali voják Tetsu a Shuujiho spolužačka Akemi) a tedy i se soucítícím divákem nejednají v rukavičkách, žádná z postav to nemá lehké, dojde i na umírání. Pokud jste se někdy setkali s termínem fan abuse, pak vám jeho plný rozsah výstižně ozřejmí teprve SaiKano.

Pojetím války, tragického elementu děje, SaiKano v jistém smyslu připomíná film Hotaru no Haka (Hrob světlušek), který až s depresivní precizností zobrazil a odsoudil její krutost a nesmyslnost. Není zde zmíněna příčina konfliktu, ani to, kdo je vlastně tím nepřítelem číslo jedna (dobře, v jedné z pozdějších epizod je to třemi slovy naznačeno), protože to není ke kritice války jako takové třeba. Nečekejte však uchvatné bitevní scény na každém kroku, o ty tu totiž nejde. Válka je až na řídké výjimky zasunuta do pozadí a zobrazované tragedie mají velmi osobní charakter.

Už před samotným sledováním mě nesmírně potěšil fakt, že SaiKano je jedním z toho mála seriálů, které mají pouze třináct dílů (a jeden speciál), tedy polovinu klasického počtu. Tento vůči divákovi ohleduplný formát padne seriálu jak ulitý - je dostatek času na podrobné prokreslení postav a podání příběhu v dostatečném spádu, ale na bezvýznamné filler epizody, které tvůrci z nedostatku invence vecpou prakticky do každého delšího seriálu, se již nedostane.

Přes shakespearovskou tragiku romance je zejména v počátečních dílech přítomen v malém množství i humor, hlavně slovní, dokonce doprovázený superdeformed postavičkami. Tak ostré náladové bipolarity, jaké dosáhli ve svém díle autoři oblíbeného Triguna, se ale v SaiKanu nedočkáte. Humorná stránka byla v seriálu oproti manze (začala vycházet v prosinci 1999), kde o různé vtípky a chibi kresbu opět především zpočátku není nouze, zřejmě pro dobro věci poněkud potlačena.

Zajímavostí je, že naprostá většina příběhu odehrává na ostrově Hokkaidó, a protože odtud postavy všechny hlavní charaktery pocházejí, zní z jejich úst hokkaidský dialekt (ne, že bych ho dokázal rozeznat od obyčejné japonštiny ^_^;).

Během seriálu nejčastěji uslyšíte jemné, nevýrazné melodie hrané na klavír, housle či kytaru a za zmínku určitě stojí povedený, tak trochu metalový motiv sepjatý s některými scénami, kde je Chise transformována ve zbraň. Skladbu Koi Suru Kimochi, hrající při openingu, i tklivý závěrečný motiv Sayonara stvořila Yato Yuria.

Kresba, od papírové předlohy lišící se především řidším užitím SD, i animace jsou na slušné, seriálu odpovídající úrovni a díky osobitému výtvarnému pojetí postav (bez urážky) si pravděpodobně SaiKano s ničím nespletete - mám tím na mysli hlavně podivně placaté nosy (Asi si je omačkali o zrcadla jako trpaslíci ve Stonekeepu ^_^.), na které si ale v průběhu seriálu rychle zvyknete a které vám tak ke konci ani nijak neobvyklé nepřijdou. Stejně jako to, že Shuuji vypadá díky zjednodušené kresbě očí a světlé, šedohnědé barvě svých vlasů nepřiměřeně staře. Také mírně nakřáplý hlas nováčka ve voice actingu, Ishimody Shiroua, mi zpočátku moc nesedl. CGI je v seriálu použita jen zřídka, což je dobře, neboť přeci jen působí ve své počítačově trojrozměrné umělosti rušivě.

Co říci závěrem? Láska a válka, to jsou věčná témata. Nenechte si ujít nenapodobitelné zpracování jejich kombinace v seriálu Saishuu Heiki Kanojo. A při sledování mějte po ruce kapesník, bude se vám hodit...

Hodnocení: 8.5/10 (B.E.M. 8/10)