Anim(e)ovaný Festival fantazie

Během prvního týdne letních prázdnin se v Chotěboři conala největší akce příznivců fantastiky v České republice - Festival fantazie. Pravda, nebyl to loňský "celoevropský" Eurocon, což se negativně projevilo pouze na počtu účastníků, ale nikoli na kvalitě a kvantitě programu. Ten měl opět několik souběžných linií, aby si opravdu každý návštěvník mohl vybrat dle svého gusta. Jak již nadpis napovídá, pro tento článek však bude relevantní jen jedna jediná linie, a to sice Manga & Anime.

Náročnou přípravu i průběh celé linie si opět vzali na starost obětaví lidé z Mangaichi, za což bych jim chtěl touto cestou vřele poděkovat. Aby rozuměli úplně všichni, pro jistotu dodám ještě: "Arigatou gozaimasu." ^_^

Podstatnou změnou oproti loňskému roku bylo přemístění celé linie pro anime pozitivní do více vyhovujících prostor v přízemí KD Junior. Ve větší ze dvou místností, ve která bylo narozdíl od minula dostatek míst k sezení, se promítalo a přednášelo, v menší se trénovalo Dance Dance Revolution (o tom později) a za menší úplatu zde byly k prodeji nejrůznější mangovní suvenýry - placky, hrny, pohlednice,... Zdarma pak bylo k dostání již čtvrté číslo Mangazínu s rozvrhem programu linie.

Promítalo se téměř nepřetržitě s mírným zpožděním zaviněným potížemi dopravního a hardwareového rázu od středy odpoledne do nedělního poledne a na řadu přišly filmy, OAV i seriály. Jednalo se jak o úplné novinky, které v těchto dnech ještě běží, či nedávno běžely v Japonsku, jako je Scrapped Princess nebo Last Exile, tak o starší a zavedené záležitosti - romanticko-komediální Ah! My Goddess, vtipně parodující OVA Read or Die, hřejivý film Whisper of the Heart a Miyazakiho Porco Rosso či temně depresivní vizi alternativní minulosti Jin Roh. Po celou dobu jsem měl ale neodbytný pocit, že nezanedbatelně velká část promítaného anime se vyznačuje poměrně vysokým faktorem podivnosti či neobvyklosti (jmenovitě třeba Angel Sanctuary, Haibane Renmei, Petshop of Horrors, Angel's Egg či již zmiňované Read or Die), který by lidi neznalé anime a toho, co je a co není pro Japonce a otaku podivné či neobvyklé, mohl možná k jejich škodě odradit.

Akcí, kterou si soudě dle zaplněnosti promítacího sálu jen málokterý příznivec anime nechal ujít, bylo promítání první epizody známé OVA Ah! My Goddess s českým fanovským dabingem. Ovšem pozor - dabovalo se naživo a veřte mi, když říkám, že to přidá celé záležitosti rozměr navíc. Všichni odvážní dabující vložili do výkonu pořádné úsilí a jasně se mezi nimi rýsovali budoucí talentovaní dabéři ^_^. Bylo to dokonalé a nadmíru zábavné, bravo!

Značná část promítaného anime byla opatřena zřejmě speciálně pro tuto akci zhotovenými českými titulky, zbytek si pak vychutnali pouze otaku znalí angličtiny (či japonštiny ^_^). Velmi vtipně působící výjimkou se stal tuším druhý díl Ah! My Goddess s pracovní verzí titulků, kde mezi českým textem občas vyskočilo nějaké to slovíčko či věta v jazyce anglickém.

Anime, kterým se celá promítací jízda ve středu zahajovala, byl místo mnou velmi netrpělivě očekávaného kenshinního Seisouhenu první díl Battle Athletes OAV. Asi není správné hodnotit OAV pouze dle prvního dílu, ale zatím vypadalo jen na další béčkové sportovní anime plné pěkných holek s velkýma očima a navíc zavánějící vypravěčským klišé - posuďte sami, hlavní hrdinka Kanzaki Akari, nováček na orbitální stanici - akademii (Četli jste Enderovu hru od Orsona S. Carda?), usiluje v jakési futuristické obdobě dnešních olympijských her o získání titulu Cosmic Beauty.

Key z patnáctidílného seriálu z r. 1994 Key the Metal Idol si o sobě myslí, že je android, a také se přiměřeně roboticky chová. K tomu, aby se stala člověkem, potřebuje pouhou maličkost - třicet tísíc přátel. Avšak konec tohoto zajímavého, temněji laděného mecha anime se závojem tajemna poněkud pokulhává - dva devadesátiminutové závěrečné díly plné nudných, polopaticky vysvětlujících flashbacků - vzpomínek hlavních postav - nebyly právě to, co bych očekával.

Optimismem film Jin Roh čili Vlčí brigáda dle scénaře Oshiho Mamoru zrovna nepřetéká, právě naopak. Neutěšený obraz alternativních 60. let v Japonsku je podbarven vynikající hudbou od Mizoguchi Hajimeho v podání Pražského filharmonického orchestru. Příběhem sblížení teroristky pracující pro protivládní Frakci a mladíka, člena Speciální jednotky Ústřední policie potírající terorismus, se vine jako vedlejší, symbolický motiv klasická pohádka O Červené karkulce (Jako bych slyšel Saitoua: "Ookami wa ookami."). Doporučuji.

Na programu byly také čtyři díly Scrapped Princess, zánovního, humorně laděného fantasy seriálu s poměrně zřejmým zdrojem inspirace v podobě populárních Slayers. Patnáctiletá princezna Pacifika Kasull má dle proroctví ve svých šestnácti letech zničit celý svět, a tak není divu, že ji kdekdo chce zabít. Proto je rozmazlená Pacifika na útěku, spolu s bratrem Shanonem a sestrou Raquell, kteří ji chrání. Animace je poměrně na úrovni, kresba nese hluboké stopy počítačového zpracování a podobá se tak snad všem novějším anime, jako je Samurai Deeper Kyo nebo Wolf's Rain.

V případě třídílné OVA Read or Die se určitě jedná o svěží a vtipné dílko s povedenou hudbou, které si utahuje ponejvíce z filmů se známým dvounulkovým elegánem s povolením zabíjet v hlavní roli. Zachraňovat svět před šíleným plánem šíleného šílence bude Yomiko Readman, knihomolka(?) a agentka Britské národní knihovny se zvláštní schopností kontrolovat cokoli, co je z papíru.

Třináctidílný seriál s dlouhým názvem Now and Then, Here and There byl stejně jako Key the Metal Idol promítán kompletní. Bohužel jsem viděl pouze první epizodu, takže se nebudu pouštět do nějakých zavádějících popisů či komentářů.

Haibane Renmei byl pro mě jeden z nejzajímavějších promítaných anime titulů vůbec, obzvláště kvůli jeho podmanivé atmosféře a originálnímu světu, do kterého je poměrně poklidně plynoucí, nikoli však nudný děj, zaměřený na duševní pochody postav, tohoto třináctidílného seriálu zasazen. V domě nedaleko zdánlivě obyčejného města žijí Haibane, bytosti, které by byly k nerozenání od lidí, kdyby neměly pár popelavých křídel a nad hlavou se jim nevznášela zlatavá svatozář. Město i s krajinou okolo je obklopeno neprostupnou Zdí. Jaký účel má Zeď? Proč si Haibane nepamatují nic z předchozího života? A co jsou vlastně Haibane zač? Každopádně doporučuji.

Film Escaflowne je po audiovizuální stránce nepochybně velmi precizní dílo, avšak některé aspekty děje by potřebovaly objasnění, zajímavý fantasy svět je nastíněn jen letmo, stejně tak psychologický vývoj hlavní hrdinky, která se ze Země dostane na Gaiu a významně zasáhne do jejího osudu, působí svou zbrklostí nepřirozeně. Nemám žádné zkušenosti se stejnojmenným seriálem, ale pokud se tvůrci pokusili nacpat celý jeho děj do jednoho filmu (jako že to tak téměř vypadalo), pak si myslím, že udělali chybu.

Petshop of Horrors je opravdu divné čtyřdílné OVA (asi) parodující horory. Návštěva obchůdku, kde podezřelý hrabě D prodává neobvyklá zvířátka, a následné nedodržení smluvních podmínek týkajících se chovu zvířete se stává zákazníkům osudné. První tři díly jsou si podobné téměř jako vejce vejci, poslední překvapí velmi vtipnou pointou.

Last Exile, tak se jmenuje další nové anime, z něhož byly promítány první čtyři epizody, během kterých zřejmě nastartovaly události ústřední linie příběhu. Hlavní hrdinové, pilot Klaus (ni Santa, ni Václav) a jeho kamarádka Lavi, se živí leteckým doručováním zpráv a umírajícímu pilotovi, který po sobě navíc zanechal malou holčičku, slíbí jednu takovou důležitou zprávu dopravit na místo určení. Pro toto anime plné vzdušných honiček a soubojů z fyzikálního hlediska podivných létajících strojů, které vzešly čistě z hlav jeho autorů, je charakteristické časté a zjevné využití CGI. Mimochodem, závod, který se v jednomu z dílů odehrál, byl poměrně jasnou kopií závodu vznášedel ze Star Wars: Epizody I.

A toto rozhodně nebylo všechno anime, které bylo na Parconu - Avalconu k vidění.

Ale protože zájem každého správného otaku se neomezuje na pouhé sledování anime (či čtení mangy), bylo tu i příjemné zpestření v podobě kvalitních přednášek, pochopitelně hlavně o anime, ale nejen o tom.

Vývoj mecha anime (anime s roboty, androidy, droidy, druidy...) od úplných prvopočátků v 60. letech až do současnosti osvětlil Spike ve své pečlivě připravené přednášce Mecha není jen o ničení měst. Přednáška, začínající černobílým Astroboyem od Osamu Tezuky, pokračující přes (už barevný) Gundam, Macross a Neon Genesis Evangelion a končící RahXephonem, byla prokládána promítáním ukázek, nejčastěji v podobě openingů těchto seriálů, které působily v případě vypečených archivních kousků, jako byl Mazinger Z (vysl. mažingá) nebo již zmiňovaný Astroboy, zvláště komicky.

Shinjiho přednáška, provokativně (Pozn. B.E.M.: a pravdivě, Sturgeonův zákon stále platí) nazvaná Anime je škvár!, se skládala téměř výhradně z ukázek z nejrůznějších anime poslepovaných komentářem a ve srovnání s ostatními přednáškami působila tak nějak nevýrazně, i když námět nebyl špatný. Možná by pomohla trochu více přípravy a strukturovanosti.

Animetour - po Japonsku snadno a rychle, zněl název skvělé přednášky Hedviky Šimkové pojaté v zeměpisně-edukativním stylu, vhodná pro nejen ty, kteří o Japonsku téměř nic nevědí. Výborně strukturovaná a pečlivě připravená přednáška byla doprovázena promítáním fotografií a prokládána četbou úryvků z různých zdrojů a vtipnými ukázkami z anime souvisejícími s výkladem. Přítomní se dozvěděli spoustu praktických informací a zajímavostí pro případ, že někdy v budoucnu vyrazí do země zaslíbené.

Čeho se bojí Japonci? Odpověď na tuto otázku široce rozvedl Antonín Tesař ve své přednášce o (samozřejmě hraných) hororech japonské provenience, která celkem pochopitelně začínala u světoznámého díla režiséra Nakaty, filmu Ringu, jež celou tu hrůzostrašnou lavinu spustil v roce 1998. Nezůstalo ale jen u Ringu a Nakaty, zmíněni byli i další významní režiséři (Kurosawa,...) a jejich děsivé počiny obsahující hlavně spoustu vraždících duchů. Bezprostředně po této přednášce následoval horor Klub sebevrahů, vskutku podivná to záležitost vyznačující se jak temně rudým a docela nechutným splatterovým humorem ("Házím vám ucho!"), tak i psychologičtějšími zamyšleními. (Pozn. B.E.M.: Anžto se promítalo, hemoglobin působil poněkud vybledle.)

Jak si hrají Japonci nám prozradil Lišák. Mluvil o japonských sportech, klasickém go, neohrabaných robotech a podivných rádoby cimrmanovských vynálezech, jako je manuální omezovač délky telefonních hovorů v podobě činky přivázané ke sluchátku, kultovní DDR (promítaná ukázka umění profesionálů stála opravdu za to) a pačinku - japonských automatech. Řeč přišla i na hry počítačové, ať už RPG představované hlavně nesmírně populární sérií Final Fantasy, vychovatelské hry typu Princess Maker či dating simulátory, na jejichž počátku stál Tokimeki Memorial. A opět se potvrdil známý fakt, že meze normálnosti se u Japonců nacházejí zcela jinde než u nás, konzervativních Středoevropanů.

A to ostatní...

V sobotu večer proběhlo za hojné divácké účasti finále turnaje v Dance Dance Revolution. Že nevíte, oč se jedná? Dance Dance Revolution je jedna z geniálních a velmi populárních elektronických vymyšleností pocházejících z Japonska (jak jinak). Jak název hry napovídá, mělo by jít o tanec. Princip, jak už to u takovýchto věcí bývá, je geniálně jednoduchý. Hráč, bedlivě sledující monitor, na kterém zespoda nahoru jezdí nejrůznější uspořádání čtyřech různých šipek sedících k rytmu hudby, musí co nejpřesněji poskakovat či přešlapovat po dancematu, na kterém jsou ony šipky nakresleny. To je ve zkratce celý princip této návykové a zdravé(!) počítačové hry, kterou si vyzkoušelo nad očekávání pořadatelů mnoho zájemců (Někteří šílenci prý hopsali už od osmi hodin ráno.) a ve které se účastníci turnaje během čtyř dní zdokonalovali. I když to pořadatelé nečekali, zájem o tuto atrakci byl veliký. Po vyčerpávajícím finále se vítězem akce, která byla Lišákem v roli komentátora za jejího průběhu hbitě přejmenována na mistrovství ČR v DDR, stal Kyosuke, druhé místo obsadil Princ Chaosu a třetí Martin (fotky viz. Avalcon 2003 - fotogalerie). Všem třem se dostalo kromě uznání publika a nehynoucí slávy i věcných mangovních cen od pořadatelů.

Během turnaje došlo i na vyhlášení výsledků veřejného hlasování o nejlepšího autora manga fan artu (fan arty, tentokrát v poměrně skromném množství, byly vystaveny jako obvykle v Artist Alley, což byla stěna u vchodu do obchůdku s manga suvenýry). Nejvíce hlasů obdržela, tuším, že stejně jako na Pragoconu, Veronika Q. Opět se rozdávaly ceny a oceněni byli i tři z hlasujících přítomných na vyhlášení - podstatné je, že dva z oceněných byli členové Palantíru ^_^, a tak se palantíří výprava, alespoň co se výhernosti týče, se stala velmi úspěšnou.

Každopádně toho bylo na letošním Parconu - Avalconu pro příznivce anime přichystáno více než dost, a pokud si to některý z nich nechal ujít, určitě to později oplakal.