Elfík v lednici

Nápad na tuhle minipovídku mi vnukla paní Vrbenská, když v jednom článku v Pevnosti použila slovní spojení elfík v lednici

Elfík v lednici

Mara byla zvláštní. Po ránu si zpívala a pohupovala se v bocích, když plula kuchyní. V truhlících po babičce pěstovala za oknem muškáty. Byla pověrčivá jako stará babka. Vždycky večer nalévala trochu mléka do misky a nechávala ji stát v temné kuchyni. Ze stolu na zem smetávala drobečky a nechávala je tam ležet. Prý skřítkům. Nechtěla si nechat vysvětlit, že tohle všechno je blbost. Absolutní blbost. Párkrát jsem se o to s ní hádal, když ještě u mě žila. Řekla mi: „Ale podívej, mléko do rána zmizí a drobečky také.“

„Sní je kočka, koukej, jak tloustne,“ odpověděl jsem. Nedala se přesvědčit. Mara byla divná.

A teď už tu Mara není. Sbalila se a zmizela. Opustila tenhle studený panelákový byt i moji kočku. Mě neopustila, to já jsem jí řekl, ať odejde. Dny byly teď jinačí, chladnější. Blížila se zima. Pár nocí trvalo, než jsem si zvykl, že jsem sám. Ale jinak pohoda a klid. Na kuchyňské lince se začínalo hromadit neumyté nádobí, pod stolem v obýváku plechovky od piva. Jak říkám, jinak klid.

A pak to začalo. Jedné noci, když jsem se vracel z jakéhosi večírku (a také mohu říct, že jsem se vracel velmi hlasitě, protože nebyl důvod snažit se vracet se potichu), jsem si přinesl jako výslužku pár chlebíčků. Obřadně jsem je uložil do lednice s tím, že je ráno posnídám.

Ráno (asi tak okolo jedenácté) mi bylo všelijak, ale přesto jsem se vypravil na chlebíčky. Jen jsem si na ně vzpomněl, začaly se mi sbíhat sliny. Otevřel jsem lednici, ale chlebíčky tam nebyly. Z darovaného tácku se na mě šklebila jedna okousaná kůr

„Kruci.“ Zaklel jsem a podrbal se na zátylku. Že bych je v noci přeci jen zbaštil? Trochu mi to vrtalo hlavou, ale nechal jsem to být. Za pár dní se z lednice ztratil kus salámu. Zbyl po něm jen obal. Věci začaly z lednice mizet jako kouzlem. Někdy ob den, někdy se ztratilo něco jen jednou za týden. Jednoho dne jsem našel i prázdnou plechovku od piva. To mě opravdu rozzuřilo. Byla to poslední plechovka v bytě! Podezřele jsem se díval na kočku, ale ta nejevila žádné známky opilosti, ani z pusy jí nesmrdělo jinak než obvykle.

Začal jsem to zkoumat. Ač jsem silně podezříval kočku, nedovedl jsem si představit, jak by otvírala lednici. Stejně tak jsem vyloučil svou náměsíčnost. Ze zoufalství jsem si vypůjčil od kamaráda kameru a nechal ji celou noc zapnutou na lince, namířenou přímo na lednici. Noční záznam byl k smrti nudným nehybným obrazem a z lednice přesto zmizel jogurt. Stejně tak jsem zkoušel posypat podlahu okolo lednice jemně pískem – stopy v ní ráno nebyly.

Zkusil jsem snad všechno. Byl jsem asi první člověk, který v malém železářství na rohu ulice kupoval zámek a k němu řetěz na lednici. Poté co jsem lednici zamknul, nastala na pár dní pauza. A pak zase zmizel salát – šopský. Nešťastný jsem rozebral lednici, prohlédl jsem každý její kout. A výsledek? Nic.

Pak jednou v noci, když jsem se zase vracel z nějaké akce domů, mě moje záhadná lednice opravdu naštvala. Vzpomněl jsem si na Maru, na ty její pověry. Vzal jsem starou misku, naplnil ji mlékem a nechal stát v kuchyni.

Od toho dne se věci z lednice přestaly ztrácet. Byl klid. Mara byla pryč a přede mnou se rýsovala nová známost (jedna z dispečerek u nás ve firmě po mně začala házet oči). V lednici teď najdu všechno, co si tam dám. Ono mléko s jedem na krysy asi nedělá nikomu dobře.

A kočka? Ta kupodivu žije.