Shledání u Verdunu

„Nač a proč je válka? Je volbou pro ty, kdož ji rozpoutají; nutností však pro ty, kdož se proti nim hájí.“

– poručík Antoine Henri Silvain, 59. pěší pluk, bitva o Verdun

 

Červencové slunce pálilo jako nikdy předtím a blankytná obloha byla bez jediného mráčku. Tráva i stromy se zdály jasně zelené. Vánek si jemně pohrával s jejich listy. Ale i přes jeho milosrdenství bylo neobvyklé horko a lidé se snažili trávit čas ve stínu na zahradách.
Ne tak Francoise Bouqelinová. Stála na prudkém slunci a jen lehký slunečník, který držela v rukou, ji chránil před jeho paprsky. Rozhlédla se; v očích modrých jako to nebe se jí zračil zvláštní smutek.
Vykročila. Noha v plátěném střevíčku došlápla na trávu. Všude kolem byly celé lány trávy. Tráva, pár stromů, nedaleký kostel a ta spousta křížů.
Stály tam nehybné a jakoby vzdorovitě vztyčené v tom slunném dni. Táhly se do dálky i do šířky. Tisíce stejných křížů. A všechny volaly k nebesům pravdu o neodčinitelné křivdě a utrpení, které vedlo zase jen k dalšímu.
Vánek rozvlnil ženiny hezké světlé šaty. Na hlavě měla nasazený klobouček ve stejném odstínu béžové, jako měly šaty i slunečník. Zpod něj spadaly na ramena hladké hnědé vlasy.
Krok za krokem jemně našlapovala na rostlinky pod nohama. Jejich kořeny se teď možná natahovaly po… ne, tak na něj nechtěla myslet. Takhle ne. Chce si uchovat vzpomínky.
Poklekla k jednomu z křížů, vytáhla z klopy šatů květinu a chvějící se rukou ji položila na hrob. „Hezké narozeniny,“ zašeptala. „Dnes by ti bylo dvacet pět let.“ Zahleděla se do dálky. Jasná modř a sluncem rozzářená zeleň tvořily překrásnou kombinaci. Byl to jeden z těch nádherných dní, kdy pociťovala největší nostalgii. Nikoli čistý zármutek, jaký na ni přicházel za deštivých dnů a dlouhých zimních nocí, ale hořkosladkou chuť vzpomínek.
Dlouho tam jen seděla a celou svou myslí vnímala vůni vzduchu, lechtání vánku a život ve stéblech, o něž se opírala dlaní. Čas se zastavil a neznamenal nic. Těch skoro šest let bylo pryč. Vrátila se nazpět – alespoň v duchu. Připomínala si minulost, protože to byl její život. Ne pošmourná a jednotvárná současnost. Dni bez úsměvu, všechny navlas stejné.

Vzduch se chvěl vzrušením. Jaro bylo cítit v každém nádechu. Jemné kapičky deště se snášely k zemi, strhávány slabými poryvy větru. Pupeny stromů se nalévaly mízou, květiny se klubaly ze země. Bylo ještě chladno.
Ale jim to nevadilo. Utíkali alejí, ruku v ruce, dva mladí blázínci…
Dál na severozápadě se válčilo – ale to si v tu chvíli nepřipouštěli, fronta byla příliš daleko a oni příliš mladí…

Zasněně se dívala na obzor, kde se objevily první mraky – jen takové bílé načechrané beránky, dotvářející scenérii krásného letního dne.

Povolávací rozkaz přišel v květnu 1915, nedlouho po Ypres. Oba věděli, že to musí přijít. Vždyť mu v létě bude už devatenáct let.
Loučení se neobešlo bez srdceryvných scén, ale ona se snažila být silná a nedat příliš najevo svůj strach a smutek. Jacques se zařadil do zástupu odvedenců. Pochodovali – do války. Ale ještě se ohlédl a věnoval jí povzbudivý úsměv.

Na povrch slunečníku dopadl nenadálý stín.
Francoise se rychle otočila. U vedlejšího kříže spatřila postaršího muže v klasickém obleku skořicové barvy, předválečného střihu. V ruce svíral kapesní hodinky.
„Promiňte, jestli jsem vás polekal,“ řekl, ale teprve potom se k ní obrátil. Měl pečlivě sestřižený krátký bílý vous a šedé oči skryté za dioptrickými brýlemi. Jeho tvář brázdily celé kaňony vrásek, ale Francoise měla přesto dojem, že by si dokázala představit, jak vypadal v mládí. Mohl být tehdy docela hezký.
„Přišla jste sem navštívit starého přítele?“ zeptal se s velmi smutným úsměvem.
„Ano,“ odpověděla Francoise tiše a zase sklonila zrak k růži, kterou položila před kříž.
„Ach, Velká válka… Ještě stále je to příliš hrozné, abychom na to mysleli. Jenže nemůžeme přestat. Pronásleduje nás pořád dokola. Mrzáci v ulicích, tisícovky nových hrobů, vdovy a sirotci…“
„Přestaňte,“ zašeptala Francoise. „Nechte mne o samotě, prosím, ať jste kdokoli.“
„Promiňte. Nechtěl jsem vás rozrušit. Jmenuji se Delacroix. Profesor Delacroix.“ Sundal klobouk a uctivě se uklonil.
Francoise na to nedbala a nevěnovala mu pozornost. Chtěla být sama a doufala, že to pochopí.
Ale Delacroix přistoupil o krok blíž. „Byl to váš manžel? Milý? Nebo bratr?“
„Prosím, neptejte se,“ řekla ztrápeně. „Chci být sama.“
„Nemáte prstýnek a vypadáte velice smutná. Myslím, že to byl váš milý. Jistě jste proplakala mnoho nocí, když jste o něm přestala dostávat zprávy – a pak zřejmě přišel už jen jeden telegram, jestli vůbec…“
„Přestaňte!“ vykřikla Francoise a prudce vstala. „Jestli máte alespoň trochu soucitu, odejděte už!“
Avšak profesor Delacroix jen zamyšleně pokýval hlavou a zatočil hůlkou v ruce. „Ach ano,“ promluvil spíš sám k sobě, „tolik smutku. Takové utrpení. Tolik mrtvých. Ale změnit minulost nelze… Ne, lze k ní jen proniknout…“
Francoise ho nechápavě poslouchala. Vypadal, že zcela zapomněl na ni i okolí a pohroužil se do nějakého vlastního vnitřního světa. Přecházel na místě, poklepával hůlkou do země a něco si pro sebe mumlal. Už se chystala, že odejde, když náhle jako by se probral z transu a zadíval se na ni. Jeho předtím zakalené bouřkově šedé oči zjasněly.
„Jistě byste dala všechno za to, kdybyste si s ním mohla jen jedinkrát naposledy promluvit!“ zvolal vášnivě. „Strávit poslední den společně a alespoň se rozloučit, smířit se s budoucností! Ale to je možné. Já jsem to dokázal.“
Francoise se zachvěla soucitem. Ten muž je blázen. Možná ho z něj udělala válka. Z Velké války se vrátila spousta zraněných nejen na těle, ale i na duši.
„Nabízím vám tu možnost. Promluvte si s Jacquesem,“ řekl.
Trhla sebou. I v horkém letním dni ji zamrazilo. „Jak znáte jeho jméno?“ hlesla.
„Je napsané na tom náhrobku.“
Francoise vydechla. „Ano… no jistě…“
Profesor Delacroix přešel až těsně k ní. „Nejsem šílený,“ pravil. „Když mi budete věřit, setkáte se s ním… jistým způsobem…“
Ucouvla. Zničehonic ji napadla hrozná myšlenka, že ji chce zabít. Chtěla se obrátit k útěku, ale tělo ji neposlouchalo, stála tam jako ledová socha, která odolává vedru a ne a ne roztát.
Delacroix sáhl do vnitřní kapsy saka a něco odtamtud pomalu vytahoval. Francoise ho s hrůzou sledovala. Čekala, že spatří nůž, možná pistoli, ale on vyndal malou broušenou lahvičku s téměř čirou tekutinou. Když ji pozvedl do slunečních paprsků, roztančila se uvnitř nádherná duha.
„Toto je zajisté největší vynález dvacátého století,“ pronesl triumfálně, se zanícením vědce pozorujícího výsledek své práce. „Preparát, který umožňuje dvěma lidským myslím spojit se i přes propast času! Lektvar, o kterém snili již starověcí faraónové! Ale jen naší osvícené době se podařilo sen uskutečnit a dát mu tuto podobu. Slečno, díváte se na znamení budoucího pokroku. Einstein si bude moci promluvit s Newtonem, historik s dávným vládcem, potomci se svými předky! Změní to celý náš současný svět!“
Francoise začala k tomu starci pociťovat neurčitý odpor a zároveň zvědavost.
Musí být blázen…
…ale co když není?
Delacroix působil, jako by najednou omládl a vzrostl. „Umíte si to vůbec představit? Ne, samozřejmě ne! Pokrok vás nezajímá tolik jako vaše ztracená láska! Ale i ta se může stát součástí dějin vědy!“
„Proč mi to všechno říkáte?“ hlesla Francoise.
„Potřebuji někoho, kdo cítí opravdu silné spojení s myslí jiného člověka, aby by se experiment zdařil. Nabízím vám možnost strávit s ním jeden poslední den – a vy mi na oplátku podrobně popíšete, jak vše probíhalo!“
„Jeden den?“
„Ano. Vlastně ne úplně celý. Záleží na tom…“ odmlčel se.
„Vy už jste to zkoušel?“
„Ano. Dá se to tak říci.“ Trochu se zachmuřil.
Francoise to postřehla, ale v jejím srdci se už rozhořela šílená naděje. Znělo to celé jako výmysl nějakého blázna – ale co když se opravdu může setkat s Jacquesem? Delacroix měl pravdu, dala by za to všechno!
A on jí to nabízí jen tak – pouze s tím, že mu pak o tom bude vyprávět.
Co když je ve flakónu jed a on je skutečně choromyslný vrah? napadlo ji.
Ale za tu možnost to stojí. Vždyť čím pro ni byl život v uplynulých letech? Šeď a apatie, smutek a vzpomínky…
„Co mám udělat, aby se to podařilo?“ zeptala se. Hlas se jí trochu třásl, ale cítila odhodlání.
Delacroix se usmál. „Skoro nic. Jen obsah téhle lahvičky vypijte před spaním a lehněte si. Ve spánku s ním budete moci mluvit a vidět ho.“
„On mne také uvidí?“
„Ne. Ale uslyší vás.“
Francoise se chvěla ruka, když od Delacroixe přebírala broušenou lahvičku. On ale ruku stáhl. „Dám vám ji pod podmínkou, že sem znovu přijdete zítra o šesté hodině večer! Musím mít své výsledky.“
„Slibuji vám, že tu budu. Ale jak to, že mi tak věříte?“
Opět se smutně usmál. „Budete se s ním chtít setkat zase.“
Lahvička s čirou jiskřící tekutinou se ocitla ve Francoisině dlani. A ona se celá třásla, upustila slunečník na zem, oči upírala na ten Delacroixův převratný vynález a snažila se přijmout myšlenku, že se snad setká s Jacquesem, léta po tom, co se naděje zcela vzdala a žila jen vzpomínkami na něj. Dlouho tak nehnutě stála a smiřovala se s neuvěřitelnou skutečností.
Když konečně procitla a vzhlédla, Delacroix už byl pryč.
A oranžové slunce se již dotklo obzoru.

„Přejete si dnes ještě něco, madam?“ zeptala se svým tichým myším hláskem služebná.
„Ne, to je vše, Jeanette,“ pousmála se Francoise. „Děkuji.“
Jeanette udělala pukrle a potichu za sebou zavřela dveře. Byla to dívka vychovaná ještě staršími mravy, služebná téměř viktoriánského typu. Francoise byla vděčná, že ji mají; bez ní by si po smrti otce poradily ona s matkou mnohem hůře. Jeanette mohla snadno odejít jinam, za vyšším platem a lepšími podmínkami, ale zůstávala. Francoise doufala, že někdy bude mít možnost jí to oplatit.
Venku se již setmělo a ona byla v noční košili. Ze zásuvky nočního stolku vytáhla malou lahvičku z broušeného skla a hruď se jí sevřela obavami i nadějí.
Roztřásla se tak, až se bála, že ji upustí. Rychle se posadila na kraj postele. Flakón tiskla k prsům.
„Už jdu, Jacquesi,“ zašeptala.
Odšroubovala stříbrný uzávěr a přiložila hrdlo lahvičky ke rtům. Chvíli se nedokázala přimět k pohybu. Myslela na možnost nezdaru a na to, jak by její smrt zarmoutila už tak zlomenou matku.
Delacroix nelhal, přesvědčovala se v duchu.
Jedním douškem vypila obsah flakónu. Nápoj chutnal odporně hořce – ale jako cena za shledání s Jacquesem to bylo směšné.
Lehla si na postel. Kaštanové vlasy rozprostřela po polštáři. Spánek ale dlouho nepřicházel. Hleděla do stropu a zrychleně oddechovala. Začínala se cítit podivně, jako by měla závrať.
„Už jdu,“ zopakovala tiše.

***

Bláto se lepilo na tělo, vaky s potravinami i pušky. Bylo odporné počasí na ležení v zákopu. Chladno, vlhko, lezavý vítr přinášející mlhu. V botách vojáků čvachtala voda. Za poslední týden neminul ani jediný den, kdy by nezapršelo.
Voják s hodností svobodníka žmoulal ve špinavé ruce zvlhlou pomačkanou fotografii. I přes její žalostný stav bylo jasné, že o ni pečuje s nebývalou opatrností. Přežila déle než mnozí jeho druzi. Na zažloutlém snímku byla hezká tmavovlasá dívka v dlouhých šatech, se slunečníkem rozverně za zády.
Kapka dopadla na fotografii vedle dívčiny tváře a přerušila tak jeho snění. Rychle obrázek schoval pod plstěný vojenský kabát, původně modrošedý. Dnes už však barva nebyla přes špínu a bahno k rozeznání.
Bylo ticho. Nezvyklé ticho. Ale teprve přicházel soumrak. Po setmění, až budou upevněné pozorovací balony a letadla téměř k ničemu a francouzské jednotky se začnou přesouvat, se jistě opět strhne boj.
Svobodník na chvíli zavřel oči. Cítil se malátný, po přesunech mezi zákopy předešlé noci byl unaven. Toužil po vodě. Kdy vlastně pil naposledy?
Rozpršelo se a jemu se do duše vloudilo potlačované zoufalství. Jaká to byla představa, že v tomhle marastu, v tom močálu živeném těly mrtvých, zůstane byť jen jediný další den! Obrátil tvář vzhůru, k ocelově šedému temnějícímu nebi, a nechal na ni dopadat těžké kapky deště. Trochu ho to vzpamatovalo, ale jistě ne nadlouho…
…asi blouzní, protože to, co slyší, nemůže být skutečné. Spatřil již vojáky stižené nervovým šokem i lidi, kteří pobíhali kolem zákopů a šílenýma očima hledali ztracené příbuzné, kamarády, nebo prostě jídlo či vodu. Obyčejně jejich utrpení netrvalo dlouho ---
--- ale Francoisin hlas neustával. Stále dokola v jeho uších šeptal: „Jacquesi…“

Francoise se nejprve zdálo, jako by letěla, a útroby jí sevřela nepopsatelná závrať. Nedokázala ani otevřít oči. Na okamžik propadla hrůze, že umírá, ale pak ji náhle všechny dosavadní pocity přešly – let se zastavil a ona jako by procitla ze snu.
Obraz zjevivší se před jejími zraky jí vyrazil dech. Jistě; čekala, že to bude hrozné, ale na tohle se připravit nelze. Nešlo o špínu, bahno nebo potrhané šaty; to ta beznaděj, lhostejnost a prázdnota v lidských tvářích ji šokovala.
A potom uviděla Jacquese…
„Kéž bych tě mohl spatřit,“ řekl nyní tiše jako odpověď na to, o čem si myslel, že je blud z horečky.
– Neboj se, promluvila laskavým hlasem Francoise, je to skutečné.
Byl zmaten.
„Skutečné? Bože, co se to děje!“ zvolal.
– Psst, nemusíš mluvit nahlas. Uslyším tě i tak, řekla. Je to pravda… jsem s tebou.
– Kde jsi? zeptal se tedy v duchu.
– Doma, odpověděla. Je to tu smutné. Tolik prázdných domů.
– Jak je tohle možné? Nebo se mi to jen zdá?! Zešílel jsem už?
Divoce se rozhlédl po zákopu, ale jediný živý člověk, kterého spatřil, byl voják ve vedlejším zákrytu asi devadesát stop daleko.
Francoise působilo téměř fyzickou bolest takhle Jacquese vidět – zapadlé mdlé oči v umazané hubené tváři a ani náznak nějakého pocitu kromě kratičkého překvapení, které jí problesklo před chvílí.
– Jacquesi, řekla, aby opět upoutala jeho pozornost.
– Mám věřit, že je to skutečné?
– Jestli to nejde, pak nevěř. Jen… jen mě poslouchej. Prosím. Jsme zase spolu… po takové době…
Jacques pootevřel ústa – popraskané rty, zakryté částečně knírem, který si mezitím nechal narůst. Tak ho Francoise ještě neviděla. Zdálo se, že přemýšlí, chystá se promluvit ---
--- a děsivě blízké hromobití náhle všechno utnulo.
Jacques se přimkl ke stěně zákopu.
„To jsou stopětky!“ vykřikl někdo nedaleko odtud, ale přes druhou salvu byla jeho slova stěží slyšet.
Celý zákop se otřásl. Byly to převážně miny a stopětimilimetrové šrapnely, co na něj nyní pršelo z německého ležení vzdáleného sotva pár set, někde i desítek metrů země nikoho. Jen ta vzdálenost dělila nepřátele od sebe; jen ona stála mezi přímým střetem a nesnesitelným vyčkáváním v zákopech a granátových jamách, provázeným vzájemným bombardováním minami, granáty a šrapnely a střelbou z kulometů.
Francoise trvalo vleklý okamžik, než se vzpamatovala. Bylo to děsivé; jen mlhavě si uvědomovala, že jí se podle všeho nic stát nemůže.
– Jak dlouho to potrvá? promluvila v Jacquesových uších, kde na chvilku přehlušila hukot bombardování.
– Možná jen půl hodiny, možná celou noc…
Uprostřed té hrůzy se Francoise vybavilo pozdně jarní odpoledne v Chalonnes-sur-Loire. Ve stínu pod korunou rozložitého korkového dubu byly rozestavěny prostřené stolky. Ženy nosily na stůl. První hosté se již po skupinkách scházeli, provázeni šumem srdečného hovoru. Za loukou a jablečným sadem tekla Loira. Na jejím břehu seděla dál od počínající slavnosti dvojice; mlčela, držela se za ruce, bosé nohy si smáčela v teplé pomalu tekoucí vodě a na dívčině nose k jejímu překvapení a úžasu přistála modře se blyštící vážka…
– Co mi to děláš? Nech toho, ozval se v její mysli pronikavě Jacques.
Polekaně se vytrhla ze vzpomínek.
Kousek od nich zahřměl granát.
– Jacquesi… co se stalo? zeptala se úzkostlivě, o to vyděšenější neustálými dopady min.
– Zešílel jsem! Je ze mne blázen… uprostřed tohohle pekla… už nepřežiju ani den… Ne jako šílenec! Ještě se sám vrhnu kulce do cesty!
– Ne, počkej… přece’s uvěřil!
„Přestaň!“
Jeho výkřik zanikl v náhlém rachotu hroutícího se zákopu. Poslední granát dopadl na předprseň, následován crescendem sesouvající se zeminy a zdušeným zvoláním.
Jacquese kdosi chytil za rameno. „Kamaráde, musíme odtud, ke spojovacímu zákopu! Tady to spadne celý!“
Byl to také asi dvacetiletý voják, prostý vojín, se strništěm na špinavých tvářích a sršícíma tmavýma očima, podle přízvuku možná Bask.
Jacques se bezmyšlenkovitě rozběhl za ním. Kolem nich duněla nepřátelská bubnová palba a nebe zakalené vrstvou těžkých oblak bylo občas zlověstně osvíceno chladným světlem signální rakety, ale nic je teď nemohlo zastavit – nic než příliš přesná trefa.
Nebyla to obyčejná přehradná palba jako téměř každou noc – tentokrát Němci soustředili na francouzské ležení všechny své dělostřelecké síly. Něco se chystalo.
Spojovací zákop už byl nedaleko. Ale přesto, kdybyste se vojáků, pro které byl jedinou záchranou z pekla, zeptali na jeho vzdálenost, odpovědi by se shodovaly jen v jednom – že šlo o jednu z nejdelších cest jejich života.
Bahno, louže a zborcené stěny zákopu ji činily ještě obtížnější. Nemluvě o těch tělech.
Francoise se do duše vloudil mrazivý děs, hrůza o to hmatatelnější, že nedovedla ani odvrátit pohled. Do jisté míry ji ten obraz hrozivě fascinoval; bylo by se jí asi chtělo křičet a štkát, ale to by její mysl nejprve musela přijmout viděné jako nepopiratelnou skutečnost. Snad každý člověk zná ten pocit, když se kolem něj cosi děje a on to všemi smysly plně vnímá, ale mozku ještě dlouho trvá, než informaci z nich zpracuje a přijme…
Baskický vojín běžel jako první. Zřejmě věděl, kudy utíká – nebo prostě nechal nohy, aby ho nesly k vymodlenému cíli. Zákopy byly místy jako bludiště, ale odtud by už cestou ke spojovacímu nemělo být možné ztratit směr.
Ano, utíkal první – a granát dopadnuvší na hranu zákopu proto zabil jeho.
Jacques zavčas zalehl na zem. Torba na zádech ho ochránila před několika střepinami, které k němu dolétly. Na zlomek vteřiny nastalo ticho – a pak zase salva.
Celý se při tom namočil, i obličej měl na okamžik ponořen do blátivé vody. Pokusil se znovu vyšplhat na nohy. Pohlédl na svou pušku; zde už ani hadřík a opatrné zacházení nepomohou, střílet z ní nepůjde. Mokro bylo všude.
Francoise se bála na něj promluvit. Měla strach, že to bude považovat za šílenství a udělá něco nebezpečného. Ale on se ani nepohnul. Stál tam v louži uprostřed starší díry po střele, prohlížel si pušku a zmáčený vak a nedbal toho, že okolo zuří válka a kdykoli ho může další granát nebo kulka zasáhnout. Jako v transu.
Už na něj chtěla promluvit, když se konečně pohnul. Při blízké ráně sebou trhl a skrčil se. Rozhlédl se očima štvané zvěře. Za předprsní zákopu spatřil jen pár metrů daleko granátovou jámu, nejbližší možné útočiště. Rychle vyšplhal na předprseň a svalil se do ní.
Vzápětí v úleku strnul, když pod svou rukou nahmátl cizí studenou dlaň.
Francoise hleděla přímo do tváře mrtvého. Jeho obličej byl bledý, zmodralý místy až k odstínu fialové, na kalných očích už byly patrné první známky rozkladu. Jednu ruku měl nataženou k okraji jámy, jako by se z ní v poslední chvíli snažil uniknout. V druhé svíral nefunkční plynovou masku s prasklými sklíčky.
Co je tohle za místo, pomyslela si s hrůzou, to není bojiště, ale pravé peklo.
Neuvědomila si, že o tom nesmí přemýšlet moc nahlas.
Jacques strnul.
– To jsi ty? Pak jsem… pak jsem doopravdy blázen. Nezdá se mi to? Nezdá se mi, že zabili Bonneta?
– Nezdá! Kéž by ano… Ale jsem tu, vidím tě. Kéž bych tě mohla dostat odtud…
– Ty? Jak? Odtud se dostane málokdo…
Po chvíli, když Francoise neodpovídala, se Jacques ozval: – Říkej něco. Lhostejno co. Jen na mě mluv… ať je to skutečné nebo ne.
– V okolí Chalonnes-sur-Loire je teď krásně, zalhala, polykajíc slzy. Nevěděla ani, jaký je tady měsíc, a v Chalonnes-sur-Loire beztak už víc než rok nebyla. V osamělém, vylidněném městě už pro ni a matku nebyla obživa, kterou jim nakonec dala Paříž.
– Pokračuj, vybídl ji Jacques.
– Doma je smutno, ale snažíme se nějak protloukat. Matka začala šít šaty a já vypomáhám v obchodě paní Bouvetové. A starám se ti o Chasseura, neboj, má se dobře. Matka je alespoň klidnější, že nám pes hlídá dům, teď, když jsme tu jen my a Jeanette a okolní hospodářství jsou napůl opuštěná…
Okolo stále burácelo německé dělostřelectvo, ale oni už jej téměř nevnímali.
Jacques naslouchal Francoisinu vyprávění a brzy už si nepřipadal tolik jako ve žhnoucím infernu. Válka byla vidět i slyšet, ale nevnímal ji naplno. Částí své mysli byl doma, na poklidném venkově u Chalonnes-sur-Loire, krásného historického města na zvolna plynoucí širé Loiře.
I Francoise se trochu přenesla daleko od Verdunu – ještě dál, než vlastně ve skutečnosti byla. Ale i to, že byla zde, u bitvy o Verdun, nejdál, kde kdy byl jakýkoli člověk – pokud neprovedl Delacroix ještě větší pokusy –, tedy v minulosti, bylo neuvěřitelné a naplňovalo ji to posvátným úžasem.
A co víc – naplnil se její sen, předtím neskutečný sen, byla s Jacquesem.
Jeden den, zaznělo jí nemilosrdně v uších. A možná ani ne celý.
Na to teď nesmí myslet.
Delacroix měl pravdu a ona to už tehdy věděla – bude se chtít vrátit. Zas a znovu…
Vtom se stalo něco podivného. Připomínalo to chvíli, kdy v kostele předstoupí kněz a všichni zničehonic umlknou. A rozhostí se ticho, naprosté, posvátné ticho. I zde… vše najednou utichlo.

V nastalém tichu bylo zdálky slyšet skřivánčí zpěv.
„Zpívá,“ vydechl Jacques nahlas. Pohlédl na východní obzor. Obloha tam již světlala.
A skrz protrhané mraky vykukovalo na západě několik posledních osamocených hvězd.
– Je konec? řekla Francoise.
– Doufejme, že ano, odvětil Jacques – a poprvé za celou dobu, co ho tady Francoise viděla, se nepatrně usmál.
– Co bude teď?
– Najdu svůj prapor a zřejmě se zase přesuneme dál. Tady jsme už příliš dlouho… Možná nás pošlou do zápolí.
Nadcházelo chladné, mlhou zastřené, ale útěchou naplněné svítání. Byl klid…
Okolní ticho bylo náhle porušeno zakřupáním kamínků pod něčíma nohama. Jacques sebou lehce trhl a rychle nasadil bodák na svou pušku, kvůli blátu a vodě už nepoužitelné ke střelbě.
Ale byla to silueta francouzského vojína, která se vynořila z šera.
„Kde je osmý prapor?“ zachroptěl.
Byl zraněný; levá ruka mu visela podél těla v podivném úhlu a na spánku měl ošklivý zčernalý šrám.
Vyprahlými ústy zopakoval svou otázku.
„Nevím,“ odpověděl Jacques, „já patřím k šestému. To my držíme tuhle oblast.“
Vojín na něj zaostřil pohled kalných šedých očí. „Vodu…“
Jacques pozvedl svou polní láhev a zatřepal s ní. „Prázdná. Co bych za pití dal…“
„Vodu…“
„Žádnou nemám! Taky mám žízeň a horečku.“
„Lžeš…“ zasípal vojín. „Chceš mě tu nechat umřít, ty parchante. Chceš všecku pro sebe.“
„To není pravda,“ zašeptal Jacques už obezřetným tónem.
Oči zraněného vojáka nabyly výrazu šílence.
„Necháš mě tu umřít jako psa… ale – to – ned-ovol-ím –“ vyrážel ze sebe postupně. Pravou rukou šátral po pistoli. Pušku z nějakého důvodu neměl. Mohla být zničena, ale mohl ji i někde ztratit – v šílenství bylo možné všechno…
Jacques na něj namířil špici bajonetu a zároveň také bral do ruky svou pistoli Lebel.
„Zabiješ mě?“ Vojín se zasmál sípavým, hvízdavým smíchem.
„Když budu muset.“
„Jsi je-jeden z nich…“ Voják se pokusil na něj plivnout, ale nenašel v ústech žádné sliny, alespoň tedy to gesto napodobil. Otočil se k Jacquesovi zády, jako by výsměšně říkal: Střílej, jestli chceš. Až po chvíli začal pomalu kulhat pryč.
– Takhle dopadnou často? hlesla Francoise otřeseně. Vzápětí si uvědomila krutost otázky, protože Jacques sám byl jedním z nich.
– Často ne. Ale příliš často ano, jestli mi rozumíš… odvětil trpce.
Na chvíli mezi nimi zavládlo tísnivé mlčení. Až Jacques ho prolomil poněkud nuceně znějící otázkou: – A co tvá přihláška ke studiím? Minulý týden mi od tebe přišel dopis. Podívej, mám ho tady, sáhl do kapsy pod plášť a vytáhl pomačkaný, ale pečlivě schraňovaný list papíru. Píšeš tam, že by už brzy měla přijít odpověď.
Ano, přijali mě, ale do Paříže neodjíždím. Ne teď. Až časem… ale studium nebude. Zatracená válka! Vzala mi budoucnost…
…i tebe.
To problesklo Francoisinou myslí v prvním zlomku vteřiny ---
--- než následovala druhá myšlenka.
Připomínala výbuch granátu uvnitř její hlavy.
Střepiny se rozlétly všemi směry a ničily, co mohly. Nemohla dýchat. Byla úplně ochromená, jediné, na co dokola myslela, bylo: To je nemožné…
– Francoise!
Strnule se dívala na dopis v Jacquesově ruce.
– Francoise. Co se děje?
Dopis datovaný sotva týden před jeho smrtí, poslední, který mu stačila napsat.
Mám ti říct, že zemřeš? Že to bude možná dnes… nebo zítra… A víc už nic…
– Musíš dávat pozor, vypravila ze sebe nakonec. Horečně přemýšlela, snažila se vybavit si všechny okolnosti jeho smrti, o nichž věděla, ale mnoho jich nebylo.
Změnit minulost. O tom Delacroix nemluvil. Ale přece, když s Jacquesem hovořila, už tím ji změnila. Pořád má naději…
– Vrať se ke svému praporu. Drž se blízko ostatních. Nesmíš… nesmíš zůstat ani na vteřinu odkrytý, nesmí tě zasáhnout kulka.
– Ano, souhlasil Jacques zmateně.
Slabý hvízdavý zvuk prolétl vzduchem, následován dutým pádem zhrouceného těla.
Jacques se přitiskl ke stěně zákopu, pušku pevně sevřenou, čekaje na to, co bude následovat. Ale opět panovalo úplné ticho, tentokrát už ne uklidňující, ale hrozivé.
Na chvíli se odvážil vyhlédnout přes předprseň zákopu. V mlze spatřil nejasný obrys ležícího těla, nepochybně toho zraněného zešílevšího vojáka.
– Kolikátého je? Francoisin hlas mu zněl jako zavřísknutí.
– Sedmého, odpověděl.
Kdyby ji byl mohl vidět, divil by se, jak zesinala.
Zákop ležel nedaleko od bezejmenného remízku, místními přezdívaného Bois de chêne, tedy dubový lesík. Dříve v něm byla hojnost hub a kypěl život; dnes stromy stěží přežívaly, zasaženy válkou a obklopeny měsíční krajinou, kterou stačily necelé tři měsíce intenzivní bitvy stvořit. Mezi pokroucenými, polámanými a bombardováním zčernalými větvemi těchto dubů se počaly z mlhy vynořovat postavy v uniformách barvy polní šedi.
Zahaleny v bílém oparu, překonaly ostnatý drát, jenž obklopoval většinu zákopu, bez jediného výstřelu ze strany Francouzů.
Zákop, téměř prázdný, byl teď už skoro jejich.
Jacques je neviděl, ale nepochyboval, že přicházejí.
– Běž, rychle! Utíkej ke spojovacímu zákopu! zvolala Francoise.
Ještě než to dořekla, už vstával a běžel, snaže se být zároveň co nejrychlejší a co nejtišší. Klopýtal. Nohy se mu propadaly do zaplavených děr po výbuších. Zakopl a s hrůzou shledal, že ta věc ležící na zemi v blátě je lidská končetina.
Sám byl udiven, že nad takovým obrazem ještě dokáže něco cítit.
Ale to nebylo to jediné, co cítil – něco se mu ozývalo v hlavě, jako odrážející se ozvěna v jeskyni… myšlenky… patřily Francoise…
Cítil, jak se je snaží potlačit, ale nedaří se jí to…
…až je konečně uslyšel naplno.
Zavrávoral; potáceje se, chytil se předprsně zákopu; zůstal stát na místě a těžce oddechoval. Horečka mu vylétla až k dešťovým mračnům… ústa vyschla na troud… Protože byl mrtev. Jak dlouho – šest let? Na tom nezáleží. Nechápal… ničemu nerozuměl… ale Francoisiny myšlenky byly skutečné. Děsily ho a ochromily.
– Proč ses zastavil? Utíkej! zakřičela… pak pochopila. Z úst se jí vydralo bolestné zaúpění. Běž a neohlížej se! Ještě se nic nestalo! Žiješ! Jsem tady, abych tě zachránila! Říkala jsem ti přece, že se spolu vrátíme domů… Poslechni!
Jacques udělal jeden váhavý krok vpřed.
V téže chvíli spatřila Francoise temnou siluetu zhmotňující se v zákopu.
– Běž! vykřikla.
Jacques se navzdory tomu jako v transu obrátil a uviděl ji také.
Střela téměř ani nezasvištěla.
Hekl a s překvapeným výrazem se dotkl hrudníku, kam ho zasáhla kulka. Podlomily se mu nohy.
– Ne! křičela Francoise v pláči. Ne! Vstaň! Prosím!
Jacques se omámeně rozhlédl.
– Je mi to líto, zašeptal.
Z kapsy kdysi modrého kabátce vypadl kousek zažloutlého papíru a pomalu se snášel k zemi v nehybném vzduchu prosyceném mlhou. Jacques po něm ještě chňapl, ale nezachytil ho. Papírek se dotkl mokré špinavé země.
A on také.
S vypětím sil natáhl ruku, leže v bahně, a sevřel milovanou vzpomínku.
Čvachtavé kroky se přiblížily. Němečtí vojáci procházeli okolo, aniž mu věnovali jediný pohled, pušky-mauserky a pistole Parabellum připravené ke střelbě.
Jacques zašátral po své pušce s bodákem, ale paže mu bezvládně klesla…
Kroky opět odezněly. Vrátilo se ticho, tentokrát smutné a chmurné.
– Prosím tě, prober se, šeptala Francoise a toužila, aby se ho mohla alespoň dotknout, ucítit pod rukama jeho tvář a obrátit jeho oči k sobě… aby i on ji mohl ještě spatřit.
Jeho víčka sebou zacukala. Pootevřel oči.
– Miluju tě, vyslal k ní myšlenku.
– Já vím, hlesla.
– Třeba to není konec. Možná se uvidíme… jinde… nebo se zase vrátíš. Třeba pak ještě něco bude… není přece možné, aby tohle bylo všechno, co nás na světě čeká, chopil se chatrného stébélka ztracené a znovunalezené víry.
Francoise cítila, že pláče, ale slzy jí zrak nezastřely. Jsem tady. Co to znamená? Že neví nic o tom, co ještě může existovat? Že může doufat…?
– Určitě není, odpověděla Jacquesovi. Hlas se jí chvěl.
Jacques vzhlédl k těžkým olověným mrakům s náznakem naděje.

Trvalo to hodiny. Možná jednu, možná pět… Čas kolem Francoise plynul, aniž ho vnímala.
Cítila jen, že ta doba je jako věčnost.
Celou tu dobu jí myslí pulsovala jediná věta. Je to moje vina. Je to jen má vina…
Zdálky – nebo snad z větší blízkosti, než si myslela? – k ní doléhaly zvuky boje. Ne kanonáda bubnové palby. Zvuk boje muže proti muži.
Střelba nablízko. Křik. Bolestné kvílení… ticho a znovu výkřiky…
Ani nepostřehla, že to přestalo. Až ty kroky a hlasy ji probraly.
„Někteří možná stačili utéct k lesu, poručíku.“
„Souhlasím, ale je příliš nebezpečné tam teď někoho posílat. Mlha se ještě nerozptýlila. Máme moc málo mužů. A příliš mnoho raněných a mrtvých.“
„Poručíku Moreaue!“ Muž, který to vyřkl, se sklonil k Jacquesovi a pak se zadíval opět na svého velitele. „Tenhle ještě žije, ale má namále.“
„Běžte pro lékaře, Cotillarde!“ Poručík se ozval až po významné odmlce. Bylo jasné, na co myslí: Má vůbec cenu se pokoušet zachránit tak těžce raněného, když na ošetření čekají jiní, s mnohem větší šancí na přežití?
Ale Cotillard se zvedl a vyrazil ke spojovacímu zákopu.
– Budeš v pořádku, šeptala Francoise Jacquesovi, nevíc, zda ji ještě může slyšet.
Bílá mlha se válela nad verdunskými planinami, svahy a údolími, zakrývala zpustošenou krajinu, která se z nich stala, a znemožňovala výhled pozorovatelům v upoutaných balonech. Letadla toho dne nevzlétla. Ani palba nebyla tak intenzivní. Ale po tvrdých bojích včerejška a rozplynuvší se noci to málokoho povzbudilo…
A Francoise se zachvěla, když uslyšela ten vítr. Sténal, naříkal a zpíval smutnou píseň o křivdě, bolesti a utrpení. Temné mraky na nebi byly jeho notami.
„To je on. Žije, ale vypadá to bledě… to už posoudíte sám,“ dolehl k ní Cotillardův hlas.
Vojenský lékař, zdající se neobvykle starý na frontu, poklekl k Jacquesovi, zkontroloval jeho zdravotní stav a prohlédl si jeho zranění. Během celé té doby neřekl ani slovo.
Pak obrátil tvář ke Cotillardovi ---
--- Francoise strnula úžasem. Byla by už skoro připravena na všechno – ale na tohle ne.
Profesor – doktor – Delacroix, mladší a energičtější než ten podivný stařec na hřbitově, ve smutném gestu potřásl hlavou. „Je zázrak, že přežil těch pár hodin. Živého ho do zápolí nedopravíme.“
– Ano, Delacroixi, přežil několik hodin! A přežije další! křičela Francoise.
Ale nikdo ji neslyšel.
– Delacroixi!
Lékař vstal. Vtom ho něco upoutalo. Shýbl se a vytáhl špinavou, mokrou, pomačkanou fotografii z vojákovy napůl rozevřené levé dlaně. Trochu ji očistil rukávem kabátce.
Jacquesovy prsty sebou nepatrně zacukaly.
– Dělejte něco, vždyť žije!
– Francoise? zamumlal téměř z nevědomí Jacques. Jeho obličej byl ztuhlý a nehybný, oči skelné, ale z toho hlasu byl patrn úsměv. Ty jsi ještě tady? Co tu děláš? Matka se po tobě už jistě shání… Chasseur potřebuje nakrmit…
– Jacquesi, vydechla bezradně.
A on, s oním tónem úsměvu v posledním nesrozumitelném zamumlání, se propadl do nicoty a jeho vysílené srdce přestalo bít.

***

Francoise Bouqelinová se probudila zbrocená potem, stěží popadající dech, oči vytřeštěné hrůzou a zoufalstvím.
Skrz těžké závěsy dovnitř proudily tenké osamocené paprsky slunečního světla. Muselo být už pozdě dopoledne.
„Delacroixi,“ zadrkotala zuby. Hlas i ruce se jí pořád příšerně třásly.
Jediné dvě věci se k ní v mysli stále vracely a ona nebyla schopna se vymanit z jejich bludného kruhu. Delacroix. Co tam dělal? Kdo vůbec je… a jakou roli hraje ona v jeho plánu, jestli nějaký má? Co se vlastně stalo?!
Jacques je mrtev.
Nebylo to jako onehdy, když přišel ten telegram a ona už dopředu měla zlé tušení. Vždyť kvůli čemu jinému by jí ho někdo posílal? Přečetla si ho, ruce se jí chvěly, ale oči měla suché a mysl prostou veškerých pocitů. Až postupně se srovnávala s vědomím jeho smrti. Až později přišla řada na slzy.
Ale teď, teď jeho smrt viděla a zažila…
Zavinila jsem ji.
Co je vlastně minulost a co budoucnost? Nerozplynul se ten rozdíl už docela? Zemřel by nakonec, i kdybych se nevracela… Nezabila jsem ho již tehdy? Nebylo už nějak dané, že se tam budu chtít vrátit – a způsobím jeho smrt?!
Toužila uhasit ten požár uvnitř své mysli, přestat cítit bolest z ran jako od střepin granátů, nalézt ujištění, že se to nestalo. Třeba to byl jen sen.
V hloubi duše ale cítila, že nebyl.
Ještě dlouho tak seděla nehybně, jen v zimničném třesu, na posteli a zírala do prázdna. Teprve po nějaké době se hořce rozplakala.

Na hřbitově čekala už od pěti hodin, stále vyděšená a zoufale nepřipravená na setkání s Delacroixem. Nevěděla, jak zareaguje; bála se, že se dočista ztratí rozum, až ho uvidí.
Slunce nemilosrdně pražilo právě tak jako včera. Jí to ale připadalo celé věky daleko. Během uplynulé noci pocítila válku a za dnešek stačila projít celým tím bezútěšným obdobím od chmurného vítězství až po současnost.
V šest hodin už se pomalu sklánělo k obzoru a ozářilo zástupy křížů přízračným rudým světlem.
V půl sedmé vypadaly jako zalité krví.
Úderem sedmé se karmínová záplava vytratila a hřbitov se pohroužil do večerního pološera.
Ani později však Delacroix nepřišel.

V následujících měsících a letech Francoise nepřestávala usilovně pátrat po přeživším z Jacquesova pluku u Verdunu. Chytala se každého jména vyčteného ze starých dopisů a zaslechnutého oné děsivé noci. Nejvíc chtěla mluvit s lidmi, kteří viděli Jacquese naposledy živého.
Potřebovala se ujistit.
Poručík Jacob Moreau zemřel během Nivellovy ofenzívy v květnu 1917. Ale četař Cotillard přežil. Trvalo dlouho, než ho našla v malém městečku na severu Provence. Zpočátku nechtěl o válce vůbec mluvit. Ale nakonec, když mu řekla, že je jedním ze tří – možná čtyř, připomněla si teskně – lidí, kteří viděli Jacquese umírat, vyprávěl jí, co si pamatoval z toho dne.
Jeho vyprávění, byť některé věci již zapomněl a jiné se pokoušel zapomenout, se ničím nelišilo od Francoisiných vzpomínek.
Francoise také hledala Delacroixe. Ptala se na něj postupně na všech možných univerzitách – na Sorbonně, v Tolouse, Poitiers, Grenoble, Lyonu, Montpellier i jinde. Nikde o nějakém Delacroixovi ani neslyšeli. Až na Université de Rennes si jeho jméno vybavil starý děkan lékařské fakulty; ano, jistý Delacroix tam přednášel, ale to už je dávno, před válkou – tehdy dobrovolně narukoval, ač mu to věk neukládal; prý aby byl užitečný skutečným raněným na frontě.
„On byl vždycky něčím… jiný… výjimečný, nechci říci divný… Nechápal jsem jeho rozhodnutí. Ale nechápal jsem ani jeho sny, které občas jen nepatrně naznačil, když se vedla řeč na některá z jeho oblíbených témat. Průniky lékařství a moderní psychologie… Filozoficko-medicínské aspekty života a smrti… Cosi jako časová kauzalita… Byl to podivín, to vám řekne každý, s kým se kdy setkal.“
V současnosti se ale jako by se Delacroix do země propadl. Francoise nevěřila, že na setkání s ní nepřišel úmyslně; ne, ať už o ní a Jacquesovi věděl předem cokoli, výsledek svého experimentu by si ujít nenechal. Něco mu v tom muselo zabránit.
Ať už to bylo cokoli, způsobilo to, že zmizel zřejmě natrvalo. Zprvu Francoise čekávala na hřbitově ve smluvený čas každý týden poté, co se měli sejít; později to byl měsíc, nakonec rok. Ale Delacroix nepřicházel…

Léto roku 1932 bylo chladnější a deštivější než jakékoli jiné od konce Velké války. Červencové slunce se schovávalo za nízká, vodou naditá mračna a osamocená postava v neutěšeném prostředí hřbitova se třásla ve studeném větru. Na levém prsteníčku se jí leskl jednoduchý zlatý kroužek, který si teď nervózně mnula a pootáčela; dovolit si nějaký dražší by bylo v době hospodářské krize nemyslitelné.
Z deštníku skapávala voda, podobně, jako před jedenácti lety proudily kolem jejího slunečníku teplé zlatavé paprsky.
Mohlo by se říci, že uběhlo příliš mnoho času. Ten, na koho čekala, jistě již velmi zestárl, pokud vůbec ještě žije; možná už na ni i docela zapomněl.
Nad severem Francie se kupila dešťová oblaka, zatímco nad celou Evropou se stahovala mračna zcela jiného rázu; právě byly vyhlašovány výsledky německých parlamentních voleb. Členové NSDAP oslavovali. A většina národa s nimi.
Ale štíhlá drobná žena neochvějně setrvávala na místě. Přijde i příští rok. Přespříští také, pokud bude třeba.
Vždyť naděje nikdy neumírá. To ji naučil Delacroix. A možná jí to prokáže zase.