Scottish Open 22007

Věnováno Carole Biedermannové, která, pokud je mi známo, golf sice nikdy nehrála, ale jejíž myšlenky byly vždy neuvěřitelně jasné a brilantní. Byla by skvělý hráč.

Stál jsem na osmém odpališti kopie linksu Loch Lomond a lehce svíral grip niblicku vardonovým držením, známým později jako overlap. Něco mi stále unikalo.

Ukázkovým švihem jsem poslal míček do jamky. Hole in one, jako už tisíckrát před tím. Vlajka se na tyči lehce zachvěla a já elegantně dokončil pohyb. Bylo to příliš snadné.

Změnou hole na mashie jsem samozřejmě mohl dosáhnout prodloužení doletu míčku a snížení přesnosti rány. Jako každý slušný amatér bych ji na tomto 160 yardů dlouhém tříparu dokonce použít měl. Ale nemělo by to smysl. Dopadlo by to stejně, i kdybych použil v dané chvíli nepotřebný driver.

Znovu jsem si před očima přehrál, co v mé situaci Phil Mickelson dokázal před tolika tisíciletími. Jeho míček dopadl pět yardů nad jamku na fórgrýn, a teprve následujícím čipem a patem ho tehdejší světová dvojka zahrála do paru. Bylo v tom napětí, byly v tom emoce. Byl To Golf. Vytáhl jsem z bagu stařičký haskell, položil ho na odpaliště a zahrál jsem do stejného místa jako Mickelson. Nepomohlo to – míček se posadil přesně tam, kam měl. Žádné napětí. Přišlo mi zbytečné ho dohrávat, ale udělal jsem to. Niblick, patr...

„Pane doktore,“ zaznělo mi v uchu, zatímco míček beznadějně směřoval do jamky.

„Ano?“ přijal jsem hovor.

„Je tady.“

„Díky Judito.“

Konečně dorazil Vardon. Všechno mé počínání na hřišti mne už dávno dovedlo k hypotéze, že šanci oživit tuhle starou hru mohu mít pouze tehdy, pokud bude existovat nadšený hráč, profesionál, který se jí bude plně věnovat jako za starých časů. Vardon byl student čtvrtého ročníku filozofie a přihlásil se mi sám na inzerát na nástěnce fakulty. Jmenoval se sice jinak, ale z piety přijal po dobu trvání experimentu příjmení jednoho z největších hráčů historie. Zařídil jsem mu individuální studijní program a nechal pro něj postavit tuhle dokonalou kopii skotského linksu, včetně ovladače počasí.

„Dobré ráno, doktore Hagene,“ pozdravil, sotva dorazil ke grýnu osmičky, a šibalsky na mne mrknul. Šedivé oči, orámované hustým obočím, jsou jeho hlavní komunikační kanál, jinak je klasickým produktem moderní doby: fyzicky vylepšený ve všech myslitelných směrech, takže je zbytečné zabývat se řečí těla; tu řídí mikroprocesory, a s genově vyšlechtěnou inteligencí, která mu umožnila – stejně jako většině jeho vrstevníků – vytvořit si vlastní a složitý vnitřní svět, o němž už může jen stěží mluvit s někým jiným než sám se sebou. Nebýt očí, považoval bych většinu teenagerů za roboty nebo mimozemšťany.

Nu, nebyli jsme jiní, těžko jim něco vyčítat.

„Dobré ráno,“ odpověděl jsem.

„Pamatujete si, co jste mi slíbil?“ ujistil se.

„Upřímně řečeno, nejen, že se dobře pamatuju, ale také jsem z toho hm... nemyslím si, že je to dobrý nápad.“

Vyndal jsem z kapsy ovladač a zapnul clonu kolem hřiště. Byla určena na uzavření našich občasných lokálních bouří a dešťů na hřišti, a jejich oddělení od zbytku obvykle slunného St. Andrews, ale nyní neméně dobře posloužila i jako pomůcka k zajištění soukromí.

„Jsme tým, Vardone, takže pokud si myslíš, že to k něčemu bude, vezmem si tu drogu, ale,“ zaváhal jsem nad formulací, „nepřipadá mi logické, abychom se ještě vylepšovali. To, pokud vím, není náš problém...“

„Není,“ pokýval hlavou Vardon, dropnul si míček a driverem ho začipoval do třicet yardů vzdálené jamky. Hůl při tom držel ledabyle v levé ruce. „Ale pokud půjdeme až úplně na doraz, rozumíte doktore, na hranici možností, buď na něco přijdem, nebo je to všechno nanic...“

Nedočkavost mládí. Ano, daleko jsme nepostoupili, ale vysvětlujte studentům, že i každou slepou uličkou se přibližujete k cíli tím, že jste ji vyloučili. Edison kdysi řekl, že každým novým špatným vláknem je o krok blíže tomu dobrému. Tak vznikla žárovka. Otevřel jsem ústa, abych... pak jsem v duchu mávl rukou.

„Dej mi to,“ řekl jsem.

Vyndal hnědou plastovou krabičku a vysypal z ní několik obyčejných bílých pilulek. Tři mi podal. Opravdu tři. Podíval jsem se do těch komunikativních očí, plných očekávání, a pilulky polknul. On udělal totéž.

Nastavil jsem to nejmizernější počasí, jakého byl náš generátor schopen, a podíval se na Vardona: „Před dvaceti tisíci lety, na den přesně, se hrálo v Loch Lomond Scottish Open. Zopakujeme si posledních deset jamek tehdejších finalistů.“ Podal jsem mu paměťovou kartu se záznamem. Vložil ji do čtečky na ruce a na chvilku se odmlčel.

„Bylo krásně,“ řekl pak významně, když otevřel oči, „zatímco my se tady za chvíli nejspíš utopíme, nebo nás odnese vítr.“ Významně se rozhlédl po slotě, kterou jsem rozpoutal.

„Jenže tehdy, milý příteli,“ řekl jsem, dropnul si míček a zopakoval jeho předchozí čip niblickem (se stejným výsledkem), „nebylo běžné projít hřiště na osmnáct ran...“

„Vy jste, pane doktore, romantik,“ usmál se, přehodil si bag přes rameno a zamířil k odpališti devítky, „bohužel mám pocit, že i když bývalo počasí a vítr to jediné, co měly linksy na obranu před dobrými golfisty, zvyklými na záludná parková hřiště, nebude mu to stačit, abychom neskončili s předem danou skórkartou...“

Devítka je 340 yardů dlouhý čtyřpar s grýnem obklíčeným bankry. Už před dvaceti tisíci lety se na ní bodovalo. Oba tehdejší soupeři, Phil Mickelson a Grégory Harvet, zahráli birdie, ránu pod par jamky. Šel jsem k odpalu první, vzal mashie (pozdější pětku železo) a zahrál na férvej tak, jak to bylo v záznamu, s odchylkou půl palce od původního dopadu míčku Harveta.

„Dost se nesnažíte,“ upozornil mne Vardon, a driverem umístil svůj míček do rafu přesně na místo, kam Mickelson dropoval po diskusi s maršálem poté, co si vyhádal úlevu od díry po hrabavém zvířeti.

Byla to krásná rána, ale připadala mi tak trochu ledabylá.

„Máš pravdu,“ řekl jsem, „když experiment, tak naplno. Zopakujem si to!“

Opakovávali jsme rány často, hledali jsme smysl v opakování, které – jak se zatím zdálo – prostě smysl v době dokonale vylepšených těl nemělo. Svaly možná zapomínají, křemík nikoli. Oba jsme se napodruhé soustředili, a míčky dopadly přesně dva a půl palce za původní. Opět jsem měl pocit určité nesoustředěnosti, ale to asi způsoboval nástup drogy.

„Jak vlastně ty prášky fungují?“ zeptal jsem se Vardona cestou k místům dopadu.

„Zbystřují vnímavost k pohybu. Vlastně ani nejsou přímo ilegální, používají se při experimentech se zvířaty, když vědci potřebují reagovat na nečekané chování a jeho náznaky v reálném čase, bez analýzy. Umožňují zaznamenat a uložit do krátkodobé paměti i velmi jemný pohyb. Máma je bioložka, a tak k nim má přístup. Golf, to je vlastně pohyb, takže mne napadlo, že by se mohly hodit.“

„Znamená to, že bychom se měli vzájemně pozorovat?“

Šedivé oči vyjádřily radostný souhlas. Dobře.

Došli jsme k mému míčku. Vardon se na mne soustředěně zadíval, jako by chtěl experimentu, který sám nastolil, dodat patřičnou vážnost. Taky dobře. Zaujal jsem postoj, přenesl váhu na pravou nohu a...

„Doktore počkejte!“

„Co?“ zeptal jsem se a otočil se na něj. Měl zavřené oči, zřejmě si cosi přehrával v paměti.

„Váš postoj je špatný.“

„Co tím myslíš?“ můj postoj byl stejný jako vždy a abych to demonstroval, odehrál jsem míček s takovou přesností, že byla odchylka od původního Harvetova prakticky neměřitelná.

„Ale vaše hůl nejde po švihové rovině, používáte sílu.“

Nemohl jsem si pomoci a měl oči v sloup: „To jsme si už vyjasnili na začátku, Vardone. Samozřejmě, že máme jiný styl. Pokud máme obnovit golf, musíme vycházet ze současných možností našich těl. Implantáty nám umožňují hrát mnohem přesněji, protože jim dovolíme dělat jejich práci. Dokonalý švih je závislý na uvolnění těla a práci hlavy hole, ale ta podléhá vlivům jako vítr nebo odpor trávy. Tehdejší lidé museli používat švih, protože jejich svaly nebyly dost pružné, aby umožnily vyvinout stejnou rychlost hlavy hole s použitím síly, jako dokážeme dnes. A i ti tehdy nejlepší se lišili tím, že síly používali víc, než ostatní.

Nikdo by dnes nehrál golf – a nedíval se na něj – kdybychom se vzdali pomoci implantátů. To je totéž, jako kdyby v současnosti chtěli dělat vědu lidé bez vylepšení paměti. Byli by jen pomalejší. K čemu by to bylo dobré? Jakákoli činnost je o překonávání možností a ne o záměrných omezeních.“

„Stejně ho nikdo nehraje a nikdo se na něj nedívá,“ pokrčil rameny Vardon a vyrazil do svého rafu.

Nechal jsem to být a šel za ním.

Nicméně mne jeho názory popudily natolik, že jsem si jeho budoucí čip přehrál ze záznamu taky, a sledoval, jestli se na rozdíl ode mne pokusí ránu zopakovat přesně tak, jak byla původně zahrána.

Postavil se k ní přímo předpisově, napřáhl a... topnul míček! Někdy se podobné ráně též říkalo „večkou do břicha“, amatérský, zkažený čip, který přelétl grýn a zastavil se až na jeho druhé straně.

„Viděl jste to?“ zajásal. „Pokusil jsem se ho zahrát švihem, vypnul jsem motorickou navigaci, abych si...“

„Zvedl jsi hlavu,“ vysvětlil jsem mu s povzdechem. „Myslíš, že jsem to už nezkoušel?“

Přešel jsem k němu, dropnul jiný míček, postavil se do předpisového postoje a zafixoval páteř. Pak jsem spočítal délku nápřahu a odpor mokrého grýnu a poslal čip do jamky čistým švihem.

„To bylo úžasné,“ poprvé za celou dobu, co ho znám, vypadal Vardon opravdu nadšeně. Snad až na okamžik, kdy jsem mu zařídil ten individuální studijní plán.

Zkusil to taky, se stejným výsledkem jako já, a pak s hlasitým „Jo!“ zapumpoval rukou jako dávní sportovci po vydařeném... čemkoli.

„Jdeme na další jamku, tohle nikam nevede!“ uzavřel jsem švihovou epizodu a vyrazil k desítce. Míčky v naší dvojici sbíral Vardon, takže jsem tam dorazil první a okamžitě jsem zahrál na férvej, abych mu nedal šanci k dalším nesmyslným poznámkám.

Šli jsme soustředěně. Já hrál svou roli francouzského outsidera a Vardon tehdy slavného Američana. Občas se pokusil hrát bez některého z implantátů, ale já už se vyprovokovat nedal. Zdálo se, že drogy k zajímavější hře nevedly. Nehráli jsme o nic lépe ani hůř. Dvě jamky před koncem jsem Vardona jako vždy požádal, aby z odpaliště šestnáctky zahrál do všech viditelných jamek – a on to bezchybně provedl.

Jen jsem to možná přehnal s tím psím počasím. Když jsme končili osmnáctku – přesně s tím vyrovnaným skóre, jako Mickelson s Harvetem – oba jsme již cítili příznaky prochladnutí. Nicméně protože jsem jako vědec odmítal apriori přijmout drogy jako součást experimentu, bylo pro mne počasí, a jeho vliv na hru, druhotným cílem dnešního dne. Tak či onak jsme se řítili k očekávanému závěru: další slepá ulička. Rozhodl jsem se závěrečné play off velkoryse vynechat. Nemělo to smysl. Ale Vardon si vzdorovitě položil míček na odpaliště, vzal do ruky driver, a slovy klasika skvěle provedeným švihem s naprosto rozhozenou koordinací pohybů míček bezchybně minul.

„Teď vy!“ řekl prostě.

Byla mi zima, cítil jsem se mizerně a začínal jsem mít hlad. Aspoň to první jsem dokázal snadno vyřešit – přepnul jsem počasí na příjemné, teplé, bezvětrné odpoledne s jarním sluníčkem.

„Co to mělo být?“ zeptal jsem se.

„Golf,“ odpověděl, „jako tehdy.“

„Myslel jsem, že účelem je zahrát míček dopředu, směrem k jamce,“ zadíval jsem se na něj a náhle mi vše došlo. Tohle ti neprojde, ušklíbl jsem se dovnitř a pocítil touhu to štěně pokořit na jeho vlastním území.

Postavil jsem se k jeho netknutému míčku, a přemýšlel jsem, jaké implantáty mohu beztrestně použít. Výpočet trajektorie mi určitě projde, pokud nebudu superpřesný. Možná záda? Nakonec jsem ještě přidal koordinaci svalů tak, abych s jistotou trefil sweet spot hybridu, který jsem náhodně vytáhl z begu. Míček přistál dva metry od vlajky, a já se na Vardona vítězoslavně podíval.

Neměl jsem to dělat.

Nikdy, opravdu nikdy se nesnažte podvést někoho, kdo vám doposud bezmezně věřil, zvlášť pokud je ještě pod narkotiky, které mu umožňují brilantně analyzovat to, co děláte, v tomto případě pohyb. Budete se cítit... jako já tehdy. Jako největší šupák pod sluncem.

Rychle jsem natýčkoval vlastní míček, prohodil jsem něco ve smyslu „to byl vtip“, vypnul jsem všechny implantáty zvyšující fyzickou kondici, a pouze s použitím toho, co jsem o starosvětském golfu věděl, jsem se pokusil ránu zahrát znovu – a světe div se, skončil jsem o sto metrů dál jen v lehkém rafu.

„Dost dobrý,“ uznal Vardon a znovu si připravil míček.

Teklo mu z nosu, a já si uvědomil, že mně vlastně taky. Bylo mi těžko. Něco jiného je zvládat prochladnutí za pomoci moderní technologie, a úplně jiné je to tak, jak se člověk narodil. Začalo mne všechno bolet. Zatraceně, bylo mi jasné, že tohle si oba ošklivě odskáčeme na zdraví.

Víte, jak nejlépe ochladíte lahev za teplého dne? Zabalíte ji do vlhké utěrky a dáte ji na sluníčko. Voda vypařováním odebírá energii a lahev ochlazuje. Byli jsme dvě lahve v promočených utěrkách, ale měl jsem pocit, že kdybych nechal oblohu zatáhnout, bylo by to ještě horší. Na jedné straně věda a na druhé staré dobré předsudky.

Vardonovi se nakonec podařilo míček driverem zahrát. Vyrazili jsme kupředu.

Bylo by jistě zajímavé – za příznivých okolností – sledovat, jak se pere se svým begem, usilovně přemýšlí o délce ran jednotlivými holemi a zoufale ztrácí míčky v podélné vodě. Vardonův golf byl golf praxe, golf implantátů. Já měl hlavu plnou do této chvíle neužitečných, ale nyní k nezaplacení cenných rad nejuznávanějších trenérů všech dob, z nichž se mi nejvíce osvědčila tato: „Když tvůj švih nestačí ani na sedmičku železo, uvědom si, že do triple bogey doťukáš míček z odpaliště i putterem.“ A je to pravda, protože než se snaživý Vardon vynořil z vody, houštin a písku a dostal se ke grýnu ranou, jejíž pořadové číslo nedokáže školák prvního stupně ani přečíst, byl jsem už v opatrování neocenitelné Judity, která mi přivezla teplou kávu a rozkládací židličku až ke grýnu. S implantáty opět v provozu jsem osvěžen podal sportovně ruku zcela zničenému jedinému profesionálovi své doby.

Ten se zasněně usmíval a řekl něco, co lidské ucho slyšelo už před opravdu dlouhou dobou: „Děkuji za hru, doktore!“

Sešli jsme se v mé pracovně na fakultě o týden později. Oba jsme nakonec vyvázli jen s lehkým nachlazením, což bylo skoro k nevíře. Měl jsem připravený plán projektu na příští semestr a dychtivě jsem – přiznám se – očekával jeho nadšenou reakci, protože ten plán, mimo jiné, zahrnoval doplnění našeho týmu o ženskou část. Cítil jsem, že je potřeba něco oživit.

Vardon tam však jen seděl, díval se do ztracena, a zdálo se, že ho to vůbec nezajímá.

„Co se děje?“ zeptal jsem se nakonec.

„Víte, pane doktore,“ řekl po chvilce přemýšlení, „k čemu měnit strategii, když jsme teprve na začátku?“

„Myslel jsem... sám jsi říkal... mnoho slepých uliček,“ nebyl jsem připraven hájit se, zvlášť ne před studentem.

„Když jsem tam stál a svou osmnáctou ranou se pokoušel trefit niblickem grýn...,“ pokračoval, „Pochopil jsem jednu věc.“

„Jakou?“ to, že jsem netušil, kam míří, mne začalo znervózňovat.

Zvedl se, přešel ke stěně, u níž mám položené naše begy, a vzal si z toho svého sedmičku železo. Pak cosi vytáhnul z kapsy, položil to na podlahu a skvělým švihem tu malou věc poslal směrem na protější stěnu.

„Že hra je věc, která se odehrává tady,“ ukázal si na hlavu, „mezi ušima.“ Shýbnul se a podal mi zcela zdemolovanou paměťovou kartu s trajektoriemi švihů jednotlivých holí. „A já si ji nenechám ukrást robotem! Sejdeme se na hřišti.“

Vyšel ven ze dveří, hůl stále v ruce.

Obrátil jsem zničenou kartu v prstech a zadíval se na dveře.

Pak jsem se usmál.

Pak jsem toho zničeného miniaturního křemíkového golfistu s hendikepem mínus padesát čtyři zahodil do drtiče odpadků, dal si beg na záda a vyrazil za svým profesionálem.

Prvním profesionálem v dějinách s tříciferným hendikepem. Ale to se změní. Já vím o tréninku úplně všechno. Koneckonců, pokud si vzpomínáte, vyhrál jsem minulý týden play off na Scottish Open. Rozdílem třídy.