Prvky fantastiky

Přinášíme vám nevšední a originální povídku, která vzníkla v hlavě jedné z porotkyň letošních Vidoucích při debatách mezi porotci a samozřejmě i s autory a čtenáři.
Ellie dokazuje, že porotci nejsou jen ti, kteří kritizují...

Elf dočetl poslední list.
„Hm,“ řekl a sklepal jednotlivé pergameny do úhledného aršíku. „Hm,“ zopakoval a upřel své hluboké šedé oči na mladého muže před sebou. Chvíli na něj hloubavě hleděl, až to mladík nevydržel a promluvil. „Tak co? Co na to říkáte?“
„Hm,“ pravil potřetí elf, opřel se tak pohodlně, jak mu jen poněkud tvrdá hospodská židle dovolila, zahleděl se na mladíka ještě hlouběji než předtím, načež řekl: „A ty prvky fantastiky tam máš jako kde?“
Mladý muž si rozpačitě prohrábl své dlouhé černé vlasy. Věděl dobře, proč dal svou povídku přečíst právě sečtělému elfovi, a byl připraven na jakoukoli kritiku. Obvinění z nedostatku prvků fantastiky ho však poněkud zasáhlo. Byl zvyklý na ústrky, celé dlouhé roky jen putoval krajem, bez domova, bez přístavu, bojoval za spravedlnost a - snažil se psát. Lidé ho odmítali, při pohledu na jeho černý šat a zasmušilou tvář vyslovovali stále stejné soudy. Ale on byl pevně odhodlán dojít až tam, kam si předurčil, tenkrát, za jedné temné, bouřlivé noci, kdy...
„A ta gramatika ti taky moc nejde,“ pravil elf a vytrhl mladíka z temného zamyšlení.
„Mohl byste, ó moudrý, mluvit jasněji?“ odhodlal se.
„Chceš kritiku nebo ne?“ sekl po něm elf pohledem. Pak si zhluboka a velmi sentimentálně povzdechl, naklonil se k mladíkovi a s lokty opřenými o stůl pravil: „Chtěl jsi napsat fantastickou povídku, Havrane. Povídku, která bude z jiného světa. Povídku utkanou ze snů, vzdálených představ třepotajících se na blanitých křídlech bájných tvorů. Po tom jsi toužil.“
Elf se odmlčel, narovnal se a namátkou vytáhl jeden z pergamenů. Upřel na něj pohled.
„A teď se podívej, no, tady máš draka. Úplně běžného, obyčejného draka. Už o stránku dál jsou tuším nějací trpaslíci. A teď mi prosím tě vysvětli, co je na tom fantastického. Co je na tom snového, objevného. No, oblaž mne svým výkladem.“
Havran pod stolem zaťal pěsti a pokusil se ovládnout. Možná to nebyl tak dobrý nápad. Vážil si slov moudrého mistra, ale elfův příšerný sarkasmus ho pálil jako rozžhavená čepel, nořící se do hlubin -
„A máš tam spoustu hrozných klišé,“ řekl elf.
„Psal jsem, jak mě srdce vedlo,“ odvětil Havran zpoza černých pramenů padajících mu do tváře.
Elf obrátil oči vsloup.
„Ten příběh jsem promýšlel celé bezesné noci, za vytí vlků a mrazivého větru,“ pokračoval Havran. „Jen si to představte. Mocný král vyhlásí klání... ale není to obyčejné klání, kde si rytíři, ty tupé hlavy, poměřují své síly. Je to zápas slova - slova a pera!“
„Hm.“
„Stovky mistrů slova a pera sejdou se za jedné bouřlivé noci...“ Havran zachytil elfův výraz a opravil se: „Sejdou se jeden, ehm, pěkný a slunečný den v hlavním městě a dají svá díla přečíst sedmi moudrým lidem.“
„Proč zas sedmi, zatraceně? A dokážeš si představit, jak sedm lidí čte díla těch stovek mistrů slova a pera, zvlášť pokud jsou to takoví mistři jako ty? Pch.“ „Tak... radši... devatenácti?“ zkusil to Havran. „Tak jich bude devatenáct, dobrá. Ó, moudrý.“
„Nech si to,“ na to elf. Pergamen zašustil a šedé oči se zabodly do jiného odstavce.
„Proč se všechny tvoje hrdinky jmenují Lenka?“ zeptal se elf chladně. Než stihl Havran odpovědět, elfova ruka pleskla o pergamen, jak nesmířlivý kritik nalezl další nedostatek. „Proč s sebou mistr slova a pera tahá dvoubřitou sekeru? Havrane, upřímně, prostě to přepiš. Nápad je to dobrý, ale fantastiky tam není ani zbla. Mohlo by se to stát klidně i tady. Vyhoď všechny draky, trpaslíky a sekery a pak přijď znova.“ S těmito slovy elf vstal, teatrálně napřáhl k nebohému Havranovi ruku s archem pergamenů, načež ladným krokem vyšel z hospody, provolávaje jakési věty v rodném jazyce, z nichž Havran porozuměl jen útržkům „na to bych se“, „neboť Harv pravil“ a „děsná nuda“.
Havran seděl ještě dlouho nehnutě na svém místě, dokud slunce nezapadlo a kolem hospody se nerozprostřel plášť tmy. Okolo něj se všední hospodské přítmí mísilo s halasem a kouřem, ale Havran nic neslyšel, nic neviděl. Ani když se strhla bitka mezi trpaslíky a jedna z jejich dvoubřitých seker těsně minula jeho hlavu, Havran se nepohnul. Nevšímal si ani tajemného muže v plášti, jenž ho pozoroval s nohama nataženýma před krbem, pokuřuje dýmku, ani čaroděje s mocnou holí zdobenou žaludy, který náhle vtrhnul do dveří, ani polonahé bojovnice s lesklými krátkými meči za pasem, kožešinovým pláštěm, vysokými botami, kovanými sponami a jinými zajímavými detaily na sporém oděvu. Ne. Havran měl myšlenky jen pro svou povídku. Mistři slova a pera, jejich klání a město, sedm, tedy vlastně... devatenáct moudrých lidí, slavné vyhlášení, vítězové, poražení... elfovy oči vsloup... děsná nuda... Lenka...
V tom Havran prudce vstal, až shodil svou židli. „Ano!“ zvolal a rázným krokem vyšel z hospody bez placení.
Věděl, kam nyní vede jeho cesta. Ano, věděl – nadšení prostupovalo celou jeho bytost, protože nyní už věděl, jak to napíše, věděl, jakou udělal chybu, a děkoval v duchu na první pohled tvrdé kritice moudrého elfa. Kráčel dál, rázoval po lesní cestě, tvář sveřepou a v srdci odhodlání. Ano, hned si k tomu sedne a bude psát!
Po několika napjatých okamžicích jeho krok náhle ztratil onu bezbřehou jistotu, Havran zvolnil, shrbil se, až se zcela zastavil, odkašlal si, odhrnul si vlasy z čela, otočil se a poněkud provinile se vracel zpět k hospodě, jedinému to místu, kde bylo dost světla na psaní.
Posadil se venku na lavici, opřel se o zeď, přehodil si nohu přes nohu a nastavil čistý arch pergamenů mdlému světlu pronikajícímu ven oknem. Pak vytáhl pero a lahvičku s inkoustem z dračí krve a dal se do díla.

„Hm,“ pravil elf.
Havranovy zarudlé těkající oči se zastavily na elfově ruce, která držela poslední popsaný list. Ruka byla štíhlá a na prsteníku měla prsten s modrým kamenem, který vrhal do očí zářivé odlesky, připomínající letní oblohu omytou deštěm.
„Kdybys tolik neškrábal,“ pravil elf. „Tedy musím ti říct, žes mě překvapil. Příjemně překvapil. Ale škrábeš jak kočka.“
„To je právě důvod, proč mě napadly ty stroje na psaní,“ chytil se Havran nadšeně. „Seděl jsem, noha mě bolela, neviděl jsem na to, ale kdybych měl stroj na psaní, psal by za mě úhledně a já bych nemusel ani škrtat.“
„Hm hm, no jo,“ na to elf. „Vůbec celá ta myšlenka s magickým psaním na stroji, který pak dílo pošle jen tak povětřím, je zajímavá. A každý z těch devatenácti moudrých lidí si pak čte jednotlivé spisy na svých vlastních strojích. No vidíš, jak to jde, když se chce.“
Havran se poprvé ve svém temném prokletém životě začal usmívat. Po chvíli s tím ovšem přestal, neboť si připadal nepatřičně.
„A taky oceňuju, žes vyházel všechny ty trpaslíky,“ pokračoval sečtělý elf. „Všichni jsou to lidé, a přesto je každý jiný... Hm... předurčeni k porotování... To je taky moc pěkné, jak každý z těch moudrých porotců je jedinečný, protože vycítí jinou hroznou chybu. Tady té ženy, jaksetojmenuje, Adély, té mi bylo vyloženě až líto. A že to nepořádá král, ale sami moudří porotci, to se mi taky líbí víc.“
„A co říkáte na popis města?“
Elf se pousmál. „Velice zvláštní. Čas míru, kdy hradby nejsou potřeba, a ty vysoké domy, ale přesto spousta zeleně... popis ti jde, ale s tím oblečením jednotlivých hrdinů jsi to přehnal. Ono čtenáře zas tak moc nezajímá, že...“ Šustění pergamenu. „Že porotce Merlin, mimojiné, tohle jméno mě tam jediné zarazilo, měl... zelenou tuniku s krátkými rukávy zdobenou rudým nápisem zajišťujícím mu ochranu, nebo že porotci – ženy nosily úzké kalhoty ze silného bavlněného plátna barvy nebe, neboť, něco něco. To není důležité pro příběh. Ačkoliv ta broušená skla na očích, díky kterým odhalí každou chybu, ta jsou dobrá.“
Havran už necítil rozhořčení nad elfovými slovy. „Seškrtám to,“ pravil smířeně, a jeho srdce přetékalo radostí, že mu byl zjeven další způsob, jak svou povídku zdokonalit.
„Výborně,“ řekl nakonec sečtělý elf. „Jestli to takhle půjde dál, tak to možná někam dotáhneš.“
Havran se znovu pokusil o úsměv, a když mu elf podal sklepaný arch, mírně se mu poklonil. „Děkuji ti, ó moudrý, za tvou erudovanou kritiku,“ řekl. Elf, stojící tváří v tvář mladému mistru slova a pera, jen na okamžik stiskl jeho rameno a ve své rodné řeči, již Havran naštěstí moc nerozuměl, pravil: „Já bych tě do druhého kola nepustil, ale u ostatních ti to projde.“

Napsala: Ellie