Palantir
oddělovač

Malá návštěva

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

MALÁ NÁVŠTĚVA Podzim se pomalu klonil ke svému konci. Listí už stačilo opadat a vytvořit na zemi vrstvu šedivého popela. Teffler do něj zamyšleně kopal a snažil se vzpomenout si kolikátý podzim to letos už je. Čtvrtý? Těžko říct. Po Události se všechno akcelerovalo, o ročních dobách nemluvě. Nebude to trvat dlouho a přijde zima, krátká a smrtící. Vzhlédnul k šedivé obloze a snažil se myslet na svůj úkol. Najít a potrestat. Jenže aby to mohl udělat, musí si nejprve vzpomenout. Vzpomenout si na obličej toho, kdo rozpoutal Událost.
Když se vrátil do bytu v desátém patře chátrajícího domu v jedné z ulic Města, zjistil, že má návštěvu. Nedoufal, že by mu osud dopřál takovou náhodu a hledanou osobu mu naservíroval až pod nos. Na to po ní pátral už příliš dlouho. Přesto vzal svou zbraň, z kapsy vytáhl náboj a vsunul ho do komory. Začal s prohlídkou bytu. Pomalu našlapoval, snažíc se nenadělat příliš hluku. Všechny pohyby dělal automaticky, jakoby jeho tělo převzal záložní systém, nezávislý na mozku. Nepamatoval si vlastně nic, kromě svého příjmení a šarže. A pak jsou tu jeho sny.
Když došel do místnosti, která bývala dřív ložnicí, nahlédl nejdřív pod postel, pak za komodu a nakonec do šatníku. Tam ji našel. Spala na hromádce plesnivějících šatů, přikrytá kožichem z kdysi živého zvířete. Jak dlouho už neviděl nic živého kromě plísně? Dva roky nebo tři? A teď je tady. Hromádka masa a kostí, pomalu se zvedající hrudník, drobné prsty na rukou i nohou, špinavá a neučesaná hlava s havraními vlasy, pokrytými prachem a pod nimi mysl ponořená do spánku. Lidská bytost. Kdo byl poslední, koho viděl? Muž, čtyřicet let, vytáhlý, věčně hladový, s horečnatýma očima. Ptal se ho, jaký má úkol. Nechápavě na něj hleděl a řekl, že nikdo už žádný úkol nemá, že doba úkolů je pryč. Pletl se, Teffler úkol má, každý, kdo přežil ho má. Jaký by jinak jejich existence měla smysl? Ten muž byl blázen. Zabil ho a snědl.
Chtěl to dítě probudit, ale život v pustině světa po Události obdaří člověka obezřetností. Dívenka procitla, ještě než se jí Teffler dotknul. Překvapivě rychle se prosmekla pod jeho rukama. Jenže ani Teffler nebyl žádný začátečník. Sevřel vychrtlou paži dřív, než mu stačila zmizet.
"Co jsi zač?"
Hleděli si do očí a z jejich se pomalu vytrácel strach. Nakonec se usmála. "Agnes."
"Ty znáš své jméno?"
"Dali mi ho rodiče."
Teffler zaváhal. Pátral v paměti, kdy naposledy viděl dítě. Určitě to bylo ještě před Událostí. "Kdy zemřeli rodiče?"
"Minulou zimu. Neměli jsme co jíst a oni dali všechno, co našli mě. Jednoho dne se už nevrátili." Potravin je míň a míň, obchody už nenabídnou nic víc než prázdné regály, nebo plesnivé zboží. Mrtví, i když v poslední době ani nestačí po krutých mrazech roztát, podléhají zkáze. A živých je málo.
"Minulou zimu? To znamená tak před měsícem, víc ne." Divné, pomyslel si Teffer. "Ještě jsem neviděl nikoho...nic, co by se narodilo po Události." Dívka se usmála. "Já vím, jsem výjimečná. Maminka mi to pořád říkala."
"Tady nemůžeš zůstat."
"Proč? Je to tu dost velké pro oba." Co jí mám říct, uvažoval Teffer. Jak jí mám vysvětlit, že mám hlad. Agnes jakoby mu četla myšlenky. "Nemáte hlad? Mám tu ještě nějaké plechovky, co mi nanosili naši. Není jich moc, ale chvíli nám vydrží."
Teffer koukal jako u vytržení na oblé kovové válce bez etiket. "Vlastně ani nevím, co jím, ale je to dobré." Z kapsy kalhot vytáhla podivný předmět a začala s ním otvírat jednu konzervu. "Jedna z prvních věcí, kterou mě naši naučili je používat otvírák." : zkonstatovala : "Ale v poslední době je práce s ním pořád těžší a težší." Teffler ji chvíli pozoroval, učil se a pak ji vzal oba předměty z rukou a dal se do otevírání. Když víčko konečně povolilo, ovanula ho vůně masa, tak odlišná od lidského. Nebylo to jen maso. Cítil spoustu vůní, tvořících dohromady lahodné aroma. Pustil se do jídla, hltavě a koutkem oka pozoroval Agnes. "Můžeš zůstat." : řekl s plnou pusou. Dívka přikývla a začala otevírat druhou konzervu. "Musíme šetřit, pane..."
"Teffler. Seržant Teffler."
"Ty nemáš jméno?"
"Nepamatuji se na něj."
"To nevadí." : uzavřela Agnes a dala se do jídla.
Venku se zšeřilo, stíny se prodloužili, jen ticho bylo stále stejné. Teffler rozložil spacák a chystal se ulehnout. Agnes si dotáhla ze skříně kožich a zabalila se do něj. "Budeš mi vyprávět?"
"Ne."
"Vyprávěj mi, prosím. Táta mi před usnutím vždycky vyprávěl."
"Není co vyprávět."
"Ale no tak, Tefflere, určitě znáš nějaký příběh." Teffler nehybně ležel a jen obláčky páry stoupající od úst svědčili o tom, že žije. Vzpomínal na muže s horečnatýma očima a příběhy, které mu povídal. "Tak dobře. Slyšela jsi ten o Soše?"
"Ten neznám. Už začni."
A Teffler vyprávěl.
Před mnoha lety, kdy byla planeta plná lidí, vedla moje země válku s lidmi, kteří žili v zemi za mořem. Byla to dlouhá válka a stála mnoho životů. Umíralo se tak dlouho, že nikomu už nepřišlo na mysl, že by měla někdy skončit. Přišel však den, kdy si vládcové obou zemí uvědomili, že vlastně už neví, proč ten boj vedou. Země za mořem se rozhodla jako gesto míru dát naší zemi Sochu Svobody, obrovské dílo, vysoké jako věž, aby každý, kdo po moři připluje k našim břehům věděl, že přijel do země míru. Jenže lidé byli různí a našli se i tací, kteří nechtěli, aby válka skončila. A tak vybrali sto vojáků, a ti v potu tváře začali kopat v Soše dutinu. Vydlabali ji tak dokonale, že se tam všichni pohodlně vešli a ještě jim zbylo místo na spoustu zásob, aby přežili cestu po moři. Socha byla přijata s velkou slávou, lidé se radovali, padali si do náruče a děkovali za tak nádherný dar. Když byla socha ukotvena, rozjeli se oslavy ve velkém. Nastala hluboká noc, v níž všichni usnuli spánkem spravedlivých a unavených. Jen vojáci uvnitř Sochy byli bdělí. Teď, v týlu nepřítele nastal čas na rozhodující útok. Popadli své zbraně a chtěli vyrazit ven. Jenže to nešlo. Obdarovaní při ukotvování Sochy uzavřeli nevědomky východ. Vojáky zachvátila panika. Začali bušit do stěn ve snaze dostat se ven. To probudilo některé ze slavících, kterým se naskytl uchvacující poslech. Okamžitě začali budit ostatní. Za chvíli stál kolem Sochy dav a poslouchal fascinovaně dunivý zvuk vycházející zevnitř Sochy. "To je srdce!" : vykřikl kdosi. A tak se strhla nová oslava, na počest vynalézavosti nových bratří ze země za mořem, kteří poslali Sochu jako dar míru a její živoucí srdce jako důkaz úcty a lásky.
"A co ti muži uvnitř?" : zeptala se Agnes.
"Zemřeli."
"Ale to je vlastně dobře, ne. Protože kdyby se dostali ven, válka by nikdy neskončila."
"Asi ano." : odpověděl Teffler a přemýšlel, jestli smrt sta mužů může spasit svět. V mysli mu vytanul jeho úkol a rozhodl se, že ano.
???
Ráno bylo mrazivé, jakoby se slunce jen neochotně šplhalo nad obzor. Teffler se probudil a zjistil, že si Agnes vlezla k němu do spacáku. Její malé tělo příjemně hřálo. Chtěl ji pohladit po vlasech, ale na poslední chvíli ruku stáhnul. Náznak pohybu však stačil, aby se dívka probudila. Upřela na něj oči. "Proč si to neudělal?"
Pokrčil rameny. "Bojíš se mně?"
"To nebylo ze strachu. Spíš mi to přišlo divné."
"Dotýkat se dívky?"
"Dotýkat se jiné bytosti z jiného důvodu, než je zahnání hladu."
Agnes se zamračila. "Už jsi někoho snědl?" Teffler nechtěl odpovídat, nechtěl se ospravedlňovat, netoužil po zpovědi. Co dělal, dělal kvůli přežití. A udělal by to zas. "Jo."
"Asi bych to nedokázala." Potřásla hlavou a začala chystat konzervu. "Dnes si dáme jen jednu na půl, aby nám vydržely zásoby. Škoda, že nemáme oheň. Ohřáté jsou daleko lepší."
"Ty znáš oheň?"
"Jasně. Naši měli takovou nádrž s ventilem. Uvnitř byl nějaký divný vzduch a ten když se zapálil, hořel."
"Ale jak rozdělali oheň? Zkoušel jsem to mnohokrát, jedna z mála věcí, které si pamatuji. Asi je to příliš hluboko v lidské mysli, než aby na to Událost dosáhla. Jenže v tomhle světě už nic nehoří."
"Měli maličkou obdobu té velké nádrže. Stačilo otočit kolečkem a plamínek vyskočil. Jenže pak došel divný vzduch a byl konec s teplým jídlem."
Pomalu se pustili do snídaně, vychutnávajíc každé sousto. "S tím šetřením máš pravdu. Až dojíme, půjdeme na lov." Agnes se na něj nepodívala, jen jí napadlo, co půjdou lovit, když je všechno mrtvé.
Ulice byla ponořená v mlze, když dvojice vyšla z domu. Lov. To slovo byla metafora. Ve skutečnosti šlo spíš o sběr, či lépe hledání. Obchody v okolí měl Teffler obšlápnuté a věděl, že tam už nic nenajdou. Zamířil tedy k metru, kde mrtví zůstali nejdéle poživatelní. Agnes však zavrtěla hlavou. "Metro je nanic. Uděláme si výlet, jo." Vzala Tefflera za ruku a táhla ho opačným směrem, do míst, kam se lidé kdysi chodili bavit. Dotyk holé kůže ho překvapil, sametový a horký. Teprve teď si všimnul, jak Agnes vyrostla. Včera to bylo šestileté škvrně a dnes by jí hádal nejmíň dvanáct. Zrychlení se zřejmě týká i jí. Vedla ho po širokých ulicích lemovaných obchody, rozbitými neony a auty zaparkovanými až do konce věčnosti. Na konci jejich cesty stála obrovská budova, jejíž skleněné vrata zdobil nápis - MULTIPLEX AŽ DO ODVOLÁNÍ UZAVŘEN. "Zkoušela jsem sklo rozbít, ale nemám dost síly. Ty máš zbraň." : sklopila výmluvně oči k Tefflerovu pasu.
"Ne."
"Ale uvnitř je jídlo."
"Není tam nic."
"To nevíš."
"Mám jediný náboj. Potřebuju ho, abych mohl splnit úkol!" Teffler přistoupil ke sklu. Bylo masivní, ale s trochou námahy by se rozbít dalo. Rozhlédl se kolem po vhodném nástroji. A pak ho to napadlo. "Zkoušela jsi prostě otevřít?" Agnes chvíli nechápavě hleděla, načeš zavrtěla hlavou. Teffler se ušklíbl a zatlačil. Vrata nereagovaly. Pokusil se je roztáhnout a přes skřípavý protest se mu podařilo vytvořit mezeru, kterou se dokázali protáhnout. Uvnitř bylo překvapivě čisto, jakoby se mělo právě otevírat. Prošli kolem stánků s občerstvením, ale nenašli nic, co by mohli požít. Odměnou za všechnu snahu byl nález automatů plných tyčinek a oplatků. Stačilo pár kopnutí a sladká záplava se vyhrnula na podlahu. Agnes se dala do testování. "Jsou dobré." : mumlala mezi sousty. Když se chtěla pustit do třetí, Teffler ji zadržel. "Sbalíme to a padáme." Než stačila Agnes přijít s výmluvou, zazněl z hlubin budovy hlas. A další. Pak ještě jeden, tentokrát ženský. Teffler s Agnes tvořili podivné sousoší, ztuhlé v pohybu, náruč plnou sladkostí. Pomalu, tápavě vykročili do temnoty. Krok za krokem bojovali s podzemní slepotou, schod za schodem se blížili k šerému mihotání, které je přivábilo do rozlehlého sálu. Tam, na plátně, které znamená sen, běžel film. Dva muži se právě vášnivě hádali se ženou zrzavých vlasů. Fascinovaně si sedli do pohodlných sedaček. "Co je to?" : zašeptala Agnes.
"Měl bych to vědět, měl." Teffler byl mimo. Někde uvnitř hlavy se líhlo něco nového. Vzpomínka? Snad. Sáhnul do kapsy a podal Agnes tyčinku. "Je to příběh." : usmála se.
"Jo, je to příběh."
"Když máme příběhy, ještě jsme neumřeli. To říkávala máma."
"Možná jsme jeho součástí."
"Pak umřít nemůžeme."
"Chtěl bych mít tvou jistotu."
"Máš mě, to stačí."
Zatímco se dívali na film, poslední promítání ve Městě, mrtvola promítače se definitivně zřítila na podlahu. Když Teffler s Agnes odcházeli a titulky křičely do tmy jména dávno mrtvých lidí, záložní generátor se s tichým klapotem zastavil. Srdce budovy ztichlo. Šero se pomalu měnilo v mrazivou noc.
"Budeš mi zase vyprávět?"
"Tobě to dnes nestačilo? Mě teda jo!"
"Ale no tak, Tefflere. Máma mi vyprávěla, že se jednou všechno vrátí do starých kolejí."
"Lhala ti."
"Máma mi nikdy nelhala. Až vykvete první bílá růže, život se vrátí. Tak mi to říkala, večer, co večer."
"Život se nevrátí. Ani matka se ti nevrátí. Všechny růže jsme vyrvali z kořenů. Jediné, co ti můžu slíbit je, že najdu toho, kdo je za to zodpovědný."
"A pak?"
"Splním úkol."
"Jistě...ach jo...už mě s tím plněním úkolů sereš, Tefflere." Překvapeně se na ni podíval. "Zabiješ ho. Jen další smrt na mrtvém světě. Co když jsme poslední, ty já, a on. A co když už nežije?"
"Žije."
"To nemůžeš vědět!"
"Je to můj úkol! Důvod, proč jsem přežil!"
"On přežil, abys přežil ty a mohl ho zabít? To je praštěný!"
"Otázka je, proč jsi přežila ty?"
"Já jsem nepřežila, Tefflere. Narodila jsem se, abych ti pomohla zachránit to, co z tebe ještě zbylo. A taky tě donutila vyprávět příběhy." Tefflera napadlo, že vyprávět příběhy byl úkol muže s horečnatýma očima. Poprvé začal pochybovat, zda bylo správné ho zabít.
"Znáš ten o přibitém muži?"
Agnes zavrtěla hlavou a zavrtala se do hromady oblečení, kterou si nanosila, aby jí nebyla zima. "Vyprávěj, Tefflere."
A Teffler vyprávěl.
Stalo se to těsně po Události. Ti, co přežili, nevěděli co dál. Byli sami na svém kousku země, republiky jednoho občana. Samota tíží, absolutní samota tíží absolutně. Začali se hledat, shromažďovali se, náhodně, s pocitem nevýslovného štěstí, které střídal vztek ponorkové nemoci. Utíkali od sebe a zase se vraceli, nenáviděli se a padali si s pláčem do náručí. Putovali, jakoby je vedl neviditelný kompas. Tak se stalo, že se všichni setkali tady, ve Městě, u té nejvyšší budovy, strmě se tyčící k šedivým nebesům. Tam na ně čekal. Shromáždili se kolem něho, desítky unavených, hladových, zoufalých lidí. A on, vysoký, šlachovitý muž středních let, opřený o dlouhou hůl, začal mluvit. Jeho slova byla o naději, o smyslu jejich přežití a o úkolech, které jsou důvodem jejich existence. "A jaký je tvůj úkol?" : zaznělo z davu.
"Nasytit váš hlad." : odpověděl muž a začal procházet davem. I vybral muže silných paží, orlího profilu a temných očí. Do rukou mu vetkl palici a kázal mu vejít do budovy, vystoupat do patra desátého a rozbít čtyři sousedící okna. Zbylou kostru, tvořící kříž, nechal vyztužit. Pak rozlomil hůl a z dutiny skryté uvnitř vytáhl tři hřeby. Pokynul muži orlího profilu a dalším třem pomocníkům a pravil : "Přibijte mě k oceli a krmte se mými vnitřnostmi." I stalo se tak, jak řekl. Lidé se nejdříve zdráhali, ale pak přišel hlad, kterému nešlo říci ne. Temnooký vzal nůž a poprvé říznul do masa přibitého. A učinil tak ještě mnohokrát, protože vnitřnosti dorůstali tak rychle, jak je lidé stačili konzumovat.
"To je konec?"
"Jo."
"Dobrej pokus, ale lidský maso stejně jíst nebudu."
"Nikdo tě nenutí..."
"Myslíš, že tam ještě visí?"
"Pochybuju."
"Ty nevěříš, že se někdo obětuje pro ostatní?"
"Nevěřím, že by ostatní zůstali jen u vnitřností."
Pak už bylo jen ticho. Za Tefflerem přišly sny.
???
Na světě, kde se všechno měnilo velkou rychlostí, teplo v zimu, světlo v temnotu, a život ve smrt, zůstávaly Tefflerovy sny až podivuhodně stejné. Vždycky byly černobílé a odehrávaly se v obrovské místnosti plné monitorů. Uprostřed stál velký, oválný stůl, kolem nějž seděla spousta mužů v uniformách. O něčem se hlasitě dohadovali, byla to kakofonie, z níž Teffler nerozuměl ani slovo. On sám stál jakoby přitisknutý ke zdi, zmateně se rozhlížel, až mu zrak padl na muže, stojícího u pultu plného tlačítek. Viděl však jen jeho záda, rozložitá, trochu shrbená, nepatrně se chvějící pod neviditelným břemenem. V jediném okamžiku se muži sedící u stolu otočili na neznámého a zmlkli. I Teffler nepřestával hledět na ta záda, na šíji, která pomalu otáčela hlavou. Než však stačil spatřit tvář muže, kterého má zabít, přišlo probuzení. A tak to bylo pokaždé.
???
Probudil se s výkřikem zklamání. Dívčí prst mu však zavřel ústa, teplo lidského těla a konejšivá slova uklidnili zjitřenou mysl. Agnes se během noci opět přesunula k němu a v jeho nevědomém obětí dospěla ve dvacetiletou ženu.
"Ššš, to byl jen sen."
"Žádný sen, ale vzpomínka, záblesk toho, co bylo. Jsem blízko, Agnes."
"Ano, jsme si blíž. Poprvé jsi mi řekl jménem."
"Nemluvil jsem o nás."
"Chápu, úkol. Zapomeň na něj!"
"To nejde."
"Je to daleko jednodušší, než si myslíš." Agnes se přitiskla ještě blíž. Její ruka sklouzla k mužovým slabinám. "Čeho tím chceš dosáhnout, Agnes?" Dívka se usmála. "No, doufám, že adekvátní erekce." Dříve, než stačil Teffler odpovědět, umlčela ho polibkem. Jejich milování bylo pomalé, tápavé, jako když řečník hledá slova. Dávný instinkt, uložený tak hluboko v myslích, že na něj nedosáhla ani Událost, vedl jejich ruce, ústa, smysly. Objevovali skrytá zákoutí sebe sama, místa rozkoše a utápěli v nich samotu a zoufalství. Vyvrcholili společně se samozřejmostí posledních lidí na Zemi.
"Možná je tohle tvůj úkol, Tefflere. Zasadit bílou růži." V dívčině udýchaném, šťastně unaveném hlasu zazníval úsměv, když si hladila ploché břicho a myslela na budoucí zaoblení. Teffler mlčel. O svém úkolu nepochyboval. Navíc věděl, že jeho sémě je mrtvé. Bylo mrtvé už dlouho před Událostí, která zabila svět. Taková byla pravda, vzpomínka navrátivší se z temnot. Brzy spatří tu tvář, teď to věděl jistě.
Ten den se milovali ještě mnohokrát. Vášnivě i něžně, pomalu i se zvířecí náruživostí. Agnes zářila štěstím, mluvila o budoucnosti, když připravovala jídlo, šeptala jména dětí, při vzájemném krmení. Teffler se usmíval, přikyvoval, snažil se hřát v paprscích naivity, toužil se nakazit tím bezstarostným optimismem. Jediné, co se mu podařilo bylo skrýt smutek. A když už nemohl vydržet pohled dívčiných očí, začal s novým kolem něžností, přijímaných s nehasnoucí touhou. Padl soumrak a chlad pronikal do morku kostí. Schoulili se ve spacáku a chystali se ke spánku.
"Víš," : začala Agnes : "svět se možná vymknul s kloubů, ale mě se zdá, že tančí." Tefflera začala dusit úzkost. Pohladil ji po vlasech, pohyb, který mu ještě včera připadal nepatřičný. "Bohužel je to kvapík. Zima už je za dveřmi."
"Můj ty smutku, ty jsi teda fakt romantik! Raději mi něco vyprávěj, jo."
A Teffler vyprávěl.
V době, kdy se Událost stala označením letopočtu, žil muž, jehož jméno bylo prokleto dřív, než mu bylo dáno. Život tehdy hledal skulinky jak pokračovat dál, ale těch ubývalo a ubývalo. Ten člověk, jméno říkat nebudu, protože přináší smůlu, a té máme už i tak dost, měl k dokonalosti charakteru dál, než kdokoli jiný. A to už je co říct, v době hyen. Možná by se jeho chování dalo omluvit, snažil se prostě jen přežít, ale on bral ohledy jen na sebe a své nejbližší. Když snědli všechny okolo, vydal se za legendou Přibitého muže. Měl v hlavě plán jak se zmocnit nevyčerpatelného zdroje obživy. Hledal dlouho a v jeho stopách se jako černá nit táhlo utrpení, tak odporné, že vytrhávalo z letargie všechny, kteří přežili. I nastal čas, kdy Chamtivec, jak mu lidé začali říkat, přišel do Města a našel Přibitého. Postavil se do fronty a snažil se splynout s davem. Když přišel na řadu a nastavil plechový talíř očekávaje svou porci, Přibitý otevřel oči. Všichni lidé ustrnuli. Jeho pohled se pomalu stočil k Chamtivci, který poprvé po dlouhé době pocítil strach, strach o sebe, o tloustnoucí rodinu a o to, co si tak krvavě vydobyl. Bál se, že mu Přibitý zhatí jeho plány. Jak jsem říkal, byl zatracen už při narození. Přibitý po dlouhých letech promluvil. "Ne, člověče, ty nedostaneš nic z mého těla. Ale s prázdnou neodejdeš." Načeš zavřel oči a s Chamtivcem se zatočil svět. Stál na úpatí kopce a před sebou měl obrovský balvan. Ač nechtěl, začal ho tlačit do kopce. Něco v hlavě mu říkalo, že až ho dostane na vrcholek, všechno se vrátí do starých kolejí. A tak ho tlačil, pošťuchoval, používal sochor jako páku, jen aby ho dostal co nejrychleji nahoru. Jenže nahoře se mu kámen smekl a začal se kutálet dolů. S hrůzou zjistil, že pod srázem je ke kůlu přivázána jeho rodina. Tragédii už nemohl zabránit. Sledoval tu hrůzu, zažíval jejich agónii na vlastní kůži. Bolest mu vymazala vědomí. Svět se zatočil a on stál na úpatí kopce. Před sebou měl obrovský balvan. Ač nechtěl, začal ho tlačit do kopce. Něco v hlavě mu říkalo, že až ho dostane na vrcholek, všechno se vrátí...
"Ale nevrátilo, že." : zašeptala Agnes.
"Ne, nevrátilo."
"Nepřipadáš si trochu jako on? Pořád se snažíš vytlačit ten balvan na vrcholek, ale výsledkem je jenom utrpení."
"Nikoho jsem nezabil...zatím."
"Kéž by to tak zůstalo."
Teffler se usmál a pohladil ji po vlasech. "Spi."
Ale Agnes už spala, zatímco venku začal padat sníh.
???
Do Tefflerových snů se vrátila barva, ale vytratila se rychlost. Jakoby se brodili medem. Jejich pohyby byli vláčné, gesta unavená. Teffler se dusil. Bylo nemožné se nadechnout té hutné směsi vzduchu, strachu a očekávání. A pak se muž u pultu se spoustou tlačítek otočil. Teffler se zadíval do vlastních očí.
Agnes probudila zima. Chtěla se přitulit, leč místo vedle ní bylo prázdné. Zavolala jeho jméno, ale vrátila se jí jen ozvěna. Oblékla se a vyšla na chodbu. Mráz obalil všechno jinovatkou a na oknech vykreslil duši zimy. Pak se jí do mozku zakousl zvuk výstřelu, střípek ze zrcadla Sněhové královny. Srdce se na chvíli zastavilo, jen aby se rozběhlo o to prudčeji. Přinutila zkřehlé tělo k pohybu. Venku ji ledový vítr vyrazil dech, přesto se nezastavila. Slzy se jí vpalovali do tváří, když se snažila volat jeho jméno. Proklínala ho, prosila, křičela, aby se jí ozval. Když minula několik bloků, doběhla k malému parčíku. Tam ležel, na pískovišti, kde si dřív hrávali děti. Měl ve tváři výraz smíření a krev, která mu tekla z hlavy vykreslila do sněhu rudou svatozář. Vzteky sebrala zbraň, ležící u jeho ruky a mrštila ji k mlčenlivým budovám. Začala bušit do chladnoucího těla, mlčky, protože všechna slova změnil mráz na bolestivé rampouchy bodající někde uvnitř její hlavy. Když jí došli síly, schoulila se vedle těla, a nechala se obejmout ledovýma rukama. Začalo zase sněžit. Zesílila objetí, jakoby tím mohla vykřesat ještě trochu tepla. Její ztuhlé rty zašeptaly : "Vyprávěj mi, Tefflere, prosím, vyprávěj."
A Teffler vyprávěl. O Hvězdách, které když vyhasnou, padají na zem jako sníh. O Měsíci, ztraceném srdci Země. O lidech, kteří činy vyplnili život a vírou nebe. Vyprávěl, i když jejich těla pokryla ledová krusta. A bude vyprávět až do té doby, než z jejich kostí vykvete bílá růže.


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 5000

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.