Palantir
oddělovač

Nezkusit to by byl hřích

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Nezkusit to by byl hřích Slunce mě šimrá pod nosem, svědí a příjemně - nepříjemně otravuje. Opírám se o buk, o starce mezi stromy, který však ještě nějaký ten rok určitě přežije. Kolena se mi třesou jako herci před premiérovým vystoupením, je to snad znak určitého strachu?
Okolní atmosféra mě upomíná na dobu, kterou jsem kdysi přesně v těchto místech prožíval. Nevypadá to tady možná tak kouzelně jako v mých dětských očích, vzpomínky však zůstávají. Jsem jen jediný krůček od nejtěžšího rozhodnutí v mém životě. Je jen jasné, že jsem to měl udělat radši už tehdy - nebylo by to tak složité. Nyní mě drží okovy rodiny, přátelství a závazků.
Má levá ruka se zastavuje těsně u vrásčité kůry téměř seschlého kmeta ve zdejším zeleném a provonělém hájku.
"Johne! To se nesmí! Vypadáváš ze hry!" začal soptit vypasený desetiletý chlapec v kovbojském oblečku.
"To ty vypadáváš, špekoune!" nenechal si nic líbit John, o hlavu menší a mnoho kil lehčí tmavovlasý bandita, jenž obouruč svíral umělý revolver.
"Chceš do huby? Jednu dostaneš!" cvalík se na Johna vrhl a za jásavého povzbuzování ostatních dětí se chlapci začali prát. Vzduchem létaly kopance a facky, plivání a škrábance, jež občas minuly svůj cíl. Chvíli měl navrch kovboj se zrzavými vlasy a pihami, ale i bandita s šátkem přes půlku obličeje dokázal svému sokovi do buclatých tváří pár hezky mířených ran uštědřit. Během dětských soubojů však nerozhoduje hbitost, ale síla. Proto kovboj po chvíli zvedl s vítězoslavným úsměvem banditu do vzduchu a několikrát s ním vzhůru nohama zatřásl. Z kapes vypadaly všechny nezbytné pomůcky lupiče - sada barevných a až nechutně sladkých žvýkaček s tetováním, provázky, bouchací kuličky a v neposlední řadě ukrytá basketbalová karta Carmela Anthonyho. O tu se ihned po dopadu začali prát tři hoši, jejichž indiánské oblečení je rozdělovalo do různých kmenů. Ostatní drobnosti zabavil nejsilnější člen skupinky, jímž bezpochyby pihovatý obr byl.
"Seš fakt tlustej vůl!" tituloval ubrečený John svého mučitele hned po tom, co Carmelo Anthony nevydržel tah ze tří stran.
Rodiče se nedaleko hlasitě smáli nevšímajíc si roztržky mezi svými potomky. Grilovali a popíjeli z plechovek pivo nevalné chuti. Byli právě v proudu ohromné zábavy, která se jim nezajídala a tak ani nemohli zahlédnout, jak nasupený kovboj s kalhotami s pravými třásněmi vláčel Johna do malého hájku, který ještě patřil na pozemek Auberdeenů. Tahal slabšího chlapce za límec a jeho prosbám a nadávkám nedopřával sluchu. Nesnášel totiž, když se do něj kdokoliv obouval kvůli jeho váze.
"To si šeredně odskáčeš, Auberdeene!" opakoval stále dokola, zatímco ostruhy na jeho botách vydávaly charakteristické zvuky.
"Pusť mě, Tommy, nebo to řeknu!" snažil se vymanit ze sevření John. Cvalík Tommy se zastavil a pohlédl na svého kamaráda, který teď byl notně zašpiněný od trávy.
"Jen si zkus na mně něco prásknout a řeknu vašim, že sem tě viděl kouřit doutníky!" ostatní chlapci si vesele hráli dál, aniž zaznamenali nepřítomnost "bělochů".
"To neřekneš!"
"Řeknu!" štěkali po sobě jako psi. John svůj boj vzdal, Tommy jej dostal na lopatky, přesně jak měl v úmyslu. Cvalík si to uvědomil, usmál se a odtáhl svého kamaráda do hájku.
Buk, ke kterému kovboj mladého Auberdeena přivázal, stál osaměle od ostatních stromů, jakoby měl nějaké zvláštní výsadní právo na volný prostor. Jeho větve chlapce kryly před oslňujícími paprsky květnového slunce. Tommymu se náramně k téhle lumpárně hodily provázky, které Johnovi vytřepal z obnošených kalhot, jež už dávno ztratily svůj punc novoty a čistoty.
"Nenechávej mě tady!" prosil John kovboje. Byl by teď dal cokoliv, jen aby tady nemusel zůstat sám. Nikdy předtím tady bez někoho dalšího nebyl a možná i proto krátký záchvěv chlapecké odvahy vzal brzy za své, stejně jako vítr odvane pírko.
Tommy se usmíval, když odcházel. John mu ze rtů odezíral různé posměšky, které mu na dobré náladě nepřidaly. Vzlykal a házel sebou, ale cvalík bohužel pro něj utáhl smyčky, které znal ze skautu, až příliš dobře. John zanechal marné snahy o své vysvobození. Doufal, že nebude trvat dlouho a někdo si všimne, že mezi dětmi jedno chybí.
"Jenomže dospělí na to přijdou vždycky, zrovna když se to nehodí!" řekl nahlas John a zadíval se na okolní stromy. Popravdě mu hájek nepřipadal zas až tak strašidelný, jak vyprávěli ostatní. Z místa, kde John zrovna stál s rukama připoutanýma k jedné ze silnějších větví, nebylo vidět ven na jejich pozemek. Všude jen zelená a hnědá, brouci a hřiby.
Nic, co by mělo nahánět strach.
"To máš teda pravdu." Ozvalo se nad chlapcem. John se rozhlížel kolem sebe, ale nikoho nespatřil.
"Co si to říkal?" zeptal se vylekaně kluk.
"Jsi hluchý nebo jen chceš, abych mluvil?" řekl znovu vychytralý hlásek někde mezi větvemi.
"Ukaž se!" přikazoval bandita.
"Co za to?"
John se na chvíli zamyslel a poté jej něco napadlo: "Dám ti modrý provázek."
Hlas se neozýval, odmlčel se, aby zvažoval danou nabídku. "Co je to ten provázek?" otázal se nakonec hlas, který zněl jako z nějakého kresleného seriálu. John poznal, že vyhrál.
"To nejcennější, co můžeš sehnat!" Listy zašuměly a skrz nejbližší větve na chlapce vykoukl srandovní obličej, který se neustále přihlouple usmíval. Tělo po chvilce následovalo obličej. Na první pohled vypadalo celkem neforemně, avšak zajímavě zároveň.
"Jsem Šnůgl. A kdo jsi ty?" Šnůgl až nechutně slintal a neustále si oblizoval své podlouhlé prsty. Johnovi nepřipomínal žádné známé zvíře, ale to mu moc nevadilo. Ostatně, všechny přece znát nemůže.
"Já se jmenuji John Auberdeen." Prohlásil pyšně chlapec. "A jak to, že mluvíš?"
"Proč bych neměl? To je teda otázka!" stvoření nemělo zrovna chuť zodpovídat dotazy a neustále upíralo své velké oči na Johna. "A teď mi dej ten provázek!" dožadovalo se svého. John přistoupil na pravidla hry.
"Mám s ním přivázané ruce ke stromu. Vidíš? Musíš mi pomoct."
Šnůgl se podezřívavě podíval na chlapce, který stál těsně pod ním a pátral po nějakém nekalém úmyslu. Najednou se sklonil o něco dolů a začal svými maličkými perličkovitými zuby překousávat těch pár smyček, které Johna poutaly. Chlupaté stvoření se vrátilo do své původní polohy a čekalo na chlapcovu reakci. Ten párkrát silně trhl a provázek už letěl směrem na zem. Shrbený Šnůgl se jen mihl Johnovi před očima a byl zase zpátky na stromě. Chechtal se a pohazoval si s kouskem barevného špagátku, běhal po větvích po třech nohách, zatímco v poslední svíral provázek, na který se neustále díval, létal vzduchem a metal přemety a různé jiné akrobatické kousky. Johna toto cirkusové představení vyloženě pobavilo a proto se usmíval.
"Čemu se směješ?" zeptal se v jednu chvíli Šnůgl a nasadil zamračený výraz, což chlapce trochu vylekalo, ale pak se začali oba dva řehtat jako pominutí. Šnůgl byl jednoznačně tím nejzábavnějším zvířetem, které John kdy viděl. Opice a dokonce ani lachtani v zoo nebyli tak legrační.
"Kde ses tady vzal?" položil bandita otázku a sedl si na zem. Chlupáč však zůstal na stromě, patrně v něm převládala ještě trochu nedůvěra, nicméně se pověsil za ruce za jednu z nejnižších větví a hlavu měl tím pádem přibližně ve stejné výšce jako John. V jedné tlapce stále majetnicky svíral onen provázek.
"Šel jsem na procházku." Odpověděl prostě.
"Odkud? A kam?" vyzvídal chlapec jako zkušený reportér z večerních zpráv.
"É, tó, nó," vykrucoval se Šnůgl, "ze svého domu přece! A šel jsem...tě najít!"
"Mě?" nevěřil svým vlastním uším bandita. Vše ostatní jej teď přestalo zajímat. Ptáčci si mohli prozpěvovat a trylkovat jak chtěli, mouchy mu klidně mohly létat do otevřené pusy - nic by jeho pozornost neupoutalo.
"Přesně tak." Řeklo spokojeně stvoření a na prsty si motalo svůj cenný poklad.
John by se rád zeptal na tolik věcí, zmohl se však na jediné: "A proč?"
Šnůgl se na něj podíval, oddechl si, spustil se na zem a přistoupil k Johnovi. Rozhlédl se tajuplně kolem sebe a pak řekl: "Potřebujeme, abys byl naším králem."
Chlapec si pomyslel, že více nesmyslné tohle všechno být nemůže. Zvíře co mluví a teď tohle! Přece se mu to ale nezdá, nepamatoval si, že by usnul! Pro jistotu se štípl a když ucítil krátkou bolest, pochopil. Tohle opravdu není jedním z těch skutečných snů, co často ve spánku mívá.
"Náš starý král zemřel a teď nutně potřebujeme nového, jinak se všechno zhroutí! Všechno! Proto nás naše bratrstvo vyhnalo ven, sem na povrch, abychom hledali lidské děti. Pak je máme přivést do hlavních síní a tam se rozhodne, které z nich nám bude vládnout."
"A co děláte s těmi ostatními?" optal se zvědavě John. Na nějakou roztrženou basketbalovou kartu docela zapomněl.
"Použijeme naše kouzla a ony zapomenou cesty a tajná hesla, díky kterým by se do naší říše zase mohly dostat. Neubližujeme jim!" ujistil banditu o mírumilovnosti svého národa.
Vzduch zvláštně zavoněl. Johnovi se přes nos dostala zajímavá vůně, naplněná čímsi neobyčejným. Jakoby přestal sedět v jejich hájku a ocitl se někde úplně jinde, někde, kde čas plyne docela jinak a starosti pozbývají na své důležitosti.
"Co se stane, když mě zvolíte králem?"
"Nikdy už se nepodíváš zpátky na povrch. Ale naše říše je opravdu krásná, plná života a srandiček! Bude se ti strašně moc líbit! Tak pojď!" Šnůgl začal Johna tahat za ruku směrem ke stromu a blekotal něco o žlutých motýlech a vodopádech. Johnovi se to ale moc nezamlouvalo.
"Pusť mě!" ozval se nakonec. Tím ale svého nového přítele překvapil. "Copak ty nechceš jít? Nechceš být král?"
"Chci, ale taky nechci. Musím si to rozmyslet!" řekl na vysvětlenou mladý Auberdeen. Přemýšlel o spoustě věcech, o mamince a tatínkovi a malé sestřičce, o kamarádech. Ty všechny by tady musel nechat. Ani by se s nimi nemohl rozloučit. Šnůgl se k chlapci ještě blíže naklonil a začal mu dlouze šeptat do ucha tak, aby to nikdo jiný nemohl slyšet. Chlapec poslouchal se stále sílícím zájmem.
"To má být to heslo? Hahaha!" smál se John na celé kolo. Chlupáč položil svou rozpláclou ruku Johnovi na rameno v přátelském gestu a řekl: "Kdykoliv můžeš přijít a zkusit štěstí. Třeba se staneš králem a když ne, tak se přece nic neděje."
Zase se začal šibalsky usmívat a vběhl do kmenu stromu. Bandita ani nestihl postřehnout, že by tam byla nějaká díra. Patrně ji musel přehlédnout.
"Johne! Johne! Kde jsi?" křičela paní Auberdeenová někde u domu.
"Tady, mami!" volal chlapec a uháněl z hájku pryč. Prastarý buk nechal za sebou a dále si ho nevšímal.
 
Dotknu se kůry stromu a zašeptám: "Šnůgle."
V jednom jediném okamžiku se udá několik věcí - ptáci začnou z plna hrdel hvízdat, hájek začne podivně šumět a mručet, kmen stromu se rozestoupí a v těch místech se objeví chlupaté stvoření podobné člověku, avšak o poznání menší. Zamrká na mně svýma obrovskýma talířovitýma očima a vesele se na mně šklebí a vyplazuje jazyk.
"Dáváš si teda načas, to ti povím," kroutí nesouhlasně hlavou, ale já moc dobře vidím, že je rád, že jsem tady. Já ostatně taky. Člověku se může zdát zvláštní, proč opouštím svět, ve kterém jsem se narodil a vyrostl. Jsem prostě dobrodružný typ, který chce ze svého života vymačkat co nejvíce. Vím, že se někomu po mně bude určitě stýskat a že nikdo nebude vědět, kam jsem zmizel, ale co naplat. Neskutečně mě láká představa, že bych mohl vládnout takovýmhle potvůrkám.
"Připraven?" ptá se mě. Vůbec se nezměnil. Vypadá přesně jako tehdy. Souhlasně kývnu a vykročím směrem do temného otvoru.
"Snad si zuješ boty ne?!" okřikne mne jako mladého nezbedu. Jen se usměji, z nohou si sundám naleštěné boty i černé ponožky, vysvleču si kabát, který posléze položím vedle stromu.
"A teď tajné heslo." Požádá mě hned vzápětí. Čeká snad, že jsem ho zapomněl? Pamatuji si jej víc než cokoliv jiného. Snad každý den jsem si jej v poslední době opakoval a smál se bohatosti Šnůglovi představivosti. Už nejsem nervózní jako před chvílí, naopak se cítím klidný jako letní vánek.
"Jsem smradlavý skunk."
Šnůgl projde proměnou, stejně jako já. Oba dva jsme nyní oblečení do slavnostních šatů. Nevím jaká kouzla vůbec ovládá, ale je mi to jedno. "Vítejte, Vaše Veličenstvo," pronese s úctou a úsměvem na rtech zároveň a vpustí mě do Meluňkesie, do království, které se může stát mým a jež jsem ještě nikdy neviděl.

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 4822

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.