Palantir
oddělovač

Čudlík

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

ČUDLÍK Na třešeň přiletěl špaček a začal se nepokrytě cpát jejími plody. Kdyby se jednalo o člověka, tak by se mu určitě nadouvaly tváře a šťáva z ovoce by mu tekla po bradě. Ale protože to byl špaček a ti jak známo bradami neoplývají, bylo vidět jen cvakání zobáčku a třešně mizící v jeho útrobách.
Abych se přiznal, tak jsem tomu drobnému ptáčku záviděl. Lépe řečeno jsem ho začal nenávidět. Nejen že si takový špaček létá kam se mu zachce a nenechá se zastavit gravitačními zákony, on žije. Žije si svůj život a cpe se třešněmi a létá za paní Špačkovou a pokouší se o špaččata a učí je létat. A tak si tenhle malý ptáček dopřává radostí, kterých bych já také rád okusil, ale nemohu. Brání mi v tom moje srdce z kamene.
* * *
 Bylo to na podzim před takřka pěti lety. Pamatuji si to na den přesně. Někdo jako já toho přeci jen nezažije tolik a tak nezbývá než zabavit se tak, jak jeden může. Jedním možným způsobem je počítání hodin, dní a let mého mrzkého života v zatracení. Života naplněného hlavně nudou a rozjímáním nad chybami, kterých jsem se dopustil. A že jich nebylo málo.
Tou největší asi bylo důvěřovat lidem, které milujete. Bude to znít asi až příliš ublíženě, ale co se dá dělat. Takový je dle mého život. Pokud jsem se někdy až příliš otevřel ostatním a projevil jsem své city, většinou jsem narazil do betonové zdi tohoto světa. Světa, jenž nemá příliš porozumění pro lidi mého typu.
A jaký že to jsem? Tak pokud odhlédneme od mé současné situace, tak jsem býval veselým chlapíkem, který se příliš nezabýval tím, co přinese zítřek a jaká nebezpečí jsou s ním spojená. A to mě asi stálo můj minulý život. Mohu tak nyní trávit čas už jen přemítáním a počítáním hodin. Hodin naplněných nudou a občasným vyrušením, které mají na svědomí většinou zvířátka, občas nějaký ten milenecký páreček. Většinou ale zvířátka!
Jak já nenávidím holuby! Ještě stále si vzpomínám na chvíli, kdy jsem teprve krátce stál uprostřed své zahrádky a skupinka holubiček, těch roztomilých zrůdiček zvěstujících mír, si mě vybrala jako místo pro své nekalé rejdy. A Maruška se smála, když je viděla a házela jim drobty ze své svačiny a já klel a klel, když se nějaký holub rozhodl potěšit i mně svou zvýšenou pozorností. To se ví, že mi to vadilo. Kdo by se mi divil, v mé situaci.
Ale abych se vrátil k tomu podzimu, jenž započal mé trápení. Nebyl to hezký podzim. Takový ten romantický, hýřící barvami. Ne. Tenhle podzim hýřil měrou vrchovatou jen kapkami deště a blátem. Zrovna jsme se nastěhovali do svého nového, krásného domečku. Domečku se zahradou, která potřebovala nutně připravit na nadcházející zimu. Přesadit některé květinky, upravit cestičku, prostě věci, které těší každého bodrého člověka se srdcem zahradníka a které já tak nesnáším.
Tehdy jsem ho objevil. Byl to takový malý výstupek. Taková hroudička, skoro jako kdyby se krtek rozmyslel a šel si hrabat jinam. Hroudička zeminy uprostřed mé zahrádky. Díky vytrvalému dešti další možný zdroj bláta a tím i nevítaná věc a danajský dar zahradního bůžka. Jako s takovým jsem s ním i jednal. Několik ran lopatou a hrouda měla vzít za své. Ale jediným, co ukončilo svou bídnou existenci, byla lopata.
* * *
Nekoupil jsem špatnou lopatu. Ani jsem netloukl pod špatným úhlem či silou neúměrnou pevnosti mého nástroje. To jen hrouda hlíny nebyla tím, za co jsem ji pokládal. Pod vrstvičkou bláta se ukrýval kamenný ovál s červeným čudlíkem. Věc to veskrze divná a o to divnější, když jsem na okraji oválu rozeznal nápis, jenž varoval všechny, kdož by chtěli přezkoušet funkčnost čudlíku: "Nemačkat, sic se pro měníš v kámen!"
To se ví, že jsem ho zmáčknul.
* * *
Ano, přiznávám, že to byla chyba. Teď to vím také. Ale co byste udělali vy na mém místě? Copak byste věřili tomu, že zmáčknutím červeného čudlíku na deštěm zmáčené zahrádce probudíte temné a děsivé síly, jež neškodného človíčka, kterým jsem býval, promění v sochu? A to v sochu vpravdě ošklivou? Jako by nestačilo, že zkameníte. Ještě musíte zkamenět ve chvíli, kdy jste zmáčení, zablácení a máte na sobě holínky. A pláštěnku po dědovi.
Určitým varováním před mačkáním čudlíku mi mohl být nebývalý počet kamenných sošek králíků, koček a pejsků, jež se povalovaly všude po domě. Ale na svou obranu musím říci, že když se nastěhujete do domu po zemřelém sochaři, očekáváte, že na nějaké ty sochy a věci z kamene narazíte. A že některé sošky zobrazovaly zvířátka v nelichotivých pózách, to mi divné nebylo. Přisuzoval jsem to zvrácené sochařově fantasii či přemíře alkoholu v mistrově krvi. Pravda byla ale někde jinde a mě tak došlo, jak si ten nekňuba vydělával na denní chléb a hlavně kam zmizela všechna zvířátka v ulici.
Homola (tak se ten sochař jmenoval) byl bohapustý vrahoun a násilník, který neváhal proměnit nevinná zvířátka v sochy. To vše s tím, že mysl proměněného nezhyne, ale přežívá se svými tužbami v kamenném zajetí. Pro člověka k nevydržení, ale co teprve pro pejska s jeho instinkty! Hrůza jen pomyslet.
Ale je čas zanechat hořekování nad osudem němých tváří a trochu se pozastavit nad osudem mým, tj. člověka kamenného a hlavně zrazeného.
* * *
Náš nový dům se nacházel v okrajové čtvrti mého rodného městečka. Červená stříška, dubové dveře a romantická zahrádka, to vše slibovalo, že si zde s Maruškou vybudujeme nový domov. Po svatbě jsme žili ve starém půdním bytě a oba dva nás přestalo bavit poslouchat vyvádění sousedů a neustále opravovat prosakující střechu. Náš starý byteček by se totiž klidně mohl stát letním sídlem hastrmanské rodince.
I proto jsem s radostí uvítal, když Maruška přišla s tím, že nedaleko zemřel jakýsi umělec a zanechal po sobě domek se zahrádkou jako stvořený pro nás dva. I když jak si teď vzpomínám, ve skutečnosti řekla domek jako stvořený pro zamilovaný pár. Moje radost se vystupňovala s tím, když jsem se dozvěděl, že se můžeme do domku okamžitě přestěhovat, protože Maruška se zná se synem bývalého majitele a ten nám jako budoucí vlastník umožní hnedle se zabydlet a po vyřízení dědictví i odkoupit domek. Ó jaké štěstí pro mě a pro mou milovanou!
* * *
Když si tak zpětně všechno procházím, už tehdy jsem mohl vytušit něco nekalého. Nejen že jsem nemusel nic podepisovat (Maruška prý všechno vyřídila), ale navíc mi zařídila životní pojistku na dost velkou částku. To kdyby se mi něco stalo, tak abych jí zde nezanechal bez prostředků.
A vždyť se také stalo! Nejen že jsem zkameněl. Hned druhý den po mém mačkacím incidentu jsem se mohl pokochat pohledem na první milenecký páreček na mé zahrádce. Kdo hádá, že to byla má láska se synem umřelého sochaře, tomu musím pogratulovat. Hádá dobře.
Objímali se a těšili se z radostí života. A kdybych neměl kamenné srdce, tak by mi puklo. Když vás opustí vaše láska a na rozloučenou vás nakope do zadku, tak to naštve. Ale když vás nechá proměnit se v sochu a den na to se před vámi producíruje se svým novým štramákem, tak to už vysloveně nepotěší.
A sochařův syn nebyl posledním objevem mé drahé (a nyní notně lehčí) polovičky. Hned po vyřízení dědictví a převedení domku na Marušku se začal zvyšovat počet mužských soch na zahrádce. Maruška je očividně sběratelka mužských srdcí a zároveň asi nedokáže nikoho opustit bez toho, že by ho proměnila v obrovské těžítko.
Většinu soch Maruška prodala, některé rozbila, ale mě si nechala na památku a občas mě poctí svou přítomností. Láká ke mně holoubky na drobty rohlíků a občas mě i očistí. No mohlo to dopadnout i hůře. Co kdybych se v sochu proměnil opravdu omylem a moje láska by přišla o svého milovaného muže. Nechat ji se trápit jen kvůli mé zvědavosti,to by bylo přeci jen hrozně kruté. Takhle mám jistotu, že je šťastná a užívá si, jak jen může.
A navíc mohu být na blízku své milované i když mě už nechce a dokud se nezblázním (snad to nebude příliš brzy) mám spoustu času na přemýšlení. Co více si může jeden přát?

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 5014

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.