MegaŘecko II.

   XI.
   Etiainen se podíval nejistě směrem k amfiteátru, chvíli bylo na jeho tváři vidět, jak svádí urputný vnitřní boj, a pak se vydal svým typicky pomalým, ale nezastavitelným krokem obsadit jedno místo na některém z nižších schodů, nedbajíce na stížnosti lidí, že v takovém brnění příliš řinčí, a narušuje přípravu hry. Porfyrochos ho nemohl následovat, neboť nebyl tak mohutné postavy a k Etiainenovi se přes pohyblivou masu lidí neprobojoval. Sedl si tedy o několik řad výše. V případě požáru amfiteátru by měl značnou výhodu.
   Apendix se snažil splynout s davem a následovat Etiainena a Porfyrocha. Když uviděl, že si zabírají místa, sedl si taky.
   Dramatik samotný pobíhal zmateně blízko pódia a dával poslední pokyny hercům, kteří už se soukali do velkých vzdušných rób a nazouvali si obrovské boty.
   Ozývaly se věty typu: Ksakru, tohle že má být rukáv??? Jau, to bylo moje oko. Neviděl někdo moji masku...aha, já už ji mám na sobě. Někteří herci začali po delší době marných pokusů navléci na sebe připravený oděv dokonce vyluzovat animální skřeky a pazvuky, zpravidla následované sérií pěkně tučných nadávek, prásknutím kostýmu o zem a jejich rázným odchodem ze scény s tragickým výrazem na tváři. Už tato činnost samotná vydala za slušnou komedii, a někteří lidé se poté, co se herci oblékli, v domnění, že hra je u konce, zatleskali, zvedli ze sedadel a s pocitem, že byli obohaceni o hodnotný kulturní zážitek, odcházeli domů.
   Na jevišti zůstali jen tři herci, ale hra musela pokračovat, tedy vlastně začít. Většinou bylo poměrně obtížné rozeznat, kdy dílo začíná, a jestli se jedná o tragédii, či komedii. Nebo tragikomedii.
   Herci se pohybovali po jevišti ve velice omezené míře, ale kdykoliv tak činili, obvykle zakopávali kvůli velkým botám, padali jim masky nebo si šlapali na róby, což byl samozřejmě důvod ke všeobecnému veselí publika a nezměrnému utrpení herců. Většinu času pronášeli sáhodlouhé diskuse a pře na téma, zda je člověk schopen vzdorovat rozhodnutí bohů a do svačiny si přibalit kus salámu bez toho, aniž by tento etický problém musel konzultovat s věčnými příkazy morálky. Hrdina se však stal obětí intrik královského rodu, místo salámu dostal šunku, a proto se rozhodl dát vyvraždit půl města a všechny vázy ve městě obrátit dnem vzhůru.
   "Óóó, mocní bohové, vládcové všehomíra, zbavte mě, mrzkého to pozemského červa bez špetky rohlíku k šunce, života, neb všemi jsem byl opuštěn," říkal zrovna jeden z herců, který evidentně neměl žádný talent, neboť byl nucen větu třikrát opakovat, protože si nepamatoval text, za což byl ale Soplokles schopen vraždit. Byl to totiž nechutný perfekcionista, který každému vytýkal jeho chyby, a sám sebe považoval za skromného člověka.
   Apendix si vyhrnul rukáv své róby, ruku natočil směrem ke slunci a podíval se na ten zvláštní kamenný přístroj na své ruce. Odvrátil pohled od jeviště a zacpal si uši.
   Z čistého nebe udeřil blesk, okamžitě následován hromem, jehož tlaková vlna čechrala vlasy diváků v prvních řadách. Namísto herce teď byla na jevišti kupička popela a jedna očouzená bota, zbytek se rozptýlil do vzduchu ve formě sušiny. Z boty pomalu stoupal proužek šedého dýmu, samozřejmě.
   "Staniž se," ozvalo se z nebe hromovým, pošklebujícím se hlasem, který se rozléhal nejen po amfiteátru, ale i po celé akropoli. Bohové nikdy nepochopili význam slova divadelní hra a pokud se jednalo o lidi žádající, aby je někdo zbavil života, rádi a ochotně s horlivostí jim vlastní vyhověli.
   "To jsem nečekal," vyslovil Soplokles nechtěně své myšlenky nahlas do vzniknuvšího ticha. Etiainen se otočil a zahlédl Porfyrocha, který mu zamával.
   "Já však osudu tohoto očekával jsem," odpověděl mu Apendix řečí, kterou považoval ve zdejších končinách za hovorovou, ale jeho slova už zanikla v té chvíli, kdy stovky lidí začaly mluvit najednou.
   Kámen pod kupičkou popela začal hořet a vypukla panika. Porfyrochos věděl, proč si sedal nahoru. Etiainen to nevěděl, ale zato měl meč.
   Dole u jeviště se strhla hádka mezi Soploklem a jedním z diváků. Nikdo si jí nevšímal, ale kdyby tak učinil, zaslechl by následující věty... Pravda, nezaslechl. Samozřejmě, že nemluví česky. Ale kdyby, čistě hypoteticky, strávili pár let učením se českému jazyku, mohla by celá hádka být vedena v následujících větách.

   XII.
   "Protestuji, ale opravdu zásadně protestuji! Toto drama porušuje zásadu jednoty místa, času a herce!"
   "...jistě... je pravda, že herec je poněkud... jaksi... místně nesoustředěný... é... tedy... a o to právě jde!"
   "Aha, tak to je tedy pěkný nesmysl! Kdo kdy viděl, že by se porušovala tato opravdu, ale opravdu fundamentálně globálně esenciální zásada! Já se směji, cha-cha-cha-"
   Ano, poznali jste to správně. Ten, který se právě přestal smát smíchem lidí, co o smíchu pouze četli, byl Úchylos, největší Soploklův konkurent na poli divadelní tvorby, osobně. Od hořící kamenné lavice (oheň jako elementární živel má také osobnost a jako takový si občas může dovolit překročit pravidla) mu chytlo vyšívané prostěradlo, do kterého byl oděn, a tak byla na chvíli zaměřena jeho pozornost úplně jiným směrem. Když skončil s zuřivým udupáváním konce vlastního oděvu, tak ke svému nemilému překvapení zjistil, že Soplokles už není fyzicky ani psychicky přítomen a tedy se na něj, mírně řečeno, vybodl.
   "Škoda," zamumlal si pro sebe trošku zklamaně. "Měl jsem ještě v zásobě připraveno pár peprných poznámek. No nic, snad příště."
   S těmito slovy opustil spolu s celým davem lidí amfiteátr, tu a tam pokrytý vzdorovitě se tvářícími, skomírajícími plameny.
   Dnešní Soploklovo drama navštívil Úchylos ze dvou prozaických důvodů. Za prvé, aby se mohl navážet do autora, který bývá při hraní svých her vždy přítomen, neboť nikdo jiný za něj herce tak urputně otravovat nebude, a za druhé, aby z jeho dramatu okopíroval všechny dobré nápady, lépe řečeno nápady, které pokládal on sám za dobré, a posléze je zhodnotil ve své "skvělé" dramatické tvorbě. Dalo by se říci, že shlédnutí dramatického kusu jeho konkurenta patřilo k základním kamenům jeho tvůrčího procesu. Vlastně kradl nápady, i když on by to tak rozhodně nepopsal. Na druhou stranu je pravda, že na těchto základních kamenech dokázal vystavět z architektonického hlediska velmi zvláštní dramatické stavby.
   Postavy v jeho kusech psychologicky prohluboval tím způsobem, že je nechal pronášet perly typu "Ó, jak jsem ale vnitřně rozpolcený!", "Bít, či nebít?" nebo "Bohové, to je moje ponožka!!!" minimálně dvakrát častěji než v Soploklově hře, celý dojem pak násobil příslušný herec svým zarputile zoufalým výrazem člověka trpícího dlouhodobou zácpou.
   Před amfiteátrem Soplokles minul v zamyšlené, ale hlasité samomluvě nesourodou skupinku tvořenou nahrbeným Etiainenem, nazelenalým Porfyrochem a... eh... nadruidovaným Apendixem opodál.
   "Zdálo se mi to, nebo jsem opravdu zaslechl cosi o... ééé... naprosté novince, nejméně dvaapůlkrát lepší než známý bůh z kladkostroje - neobvykle zvláštních efektech, které zaručeně přitáhnou na dramata davy lidí... ?" nadhodil do vzduchu Porfyrochos. Nikdo však otázce nevěnoval žádnou pozornost. Porfyrochovi to ale nevadilo, neboť ho vzápětí zaujalo něco jiného. Z oblohy totiž právě dopadlo do prachu nedaleko něj s tlumeným nárazem pár gumových medvídků. Barevných. Obalených v cukru. Porfyrochos obdivně pohlédl na žvýkajícího Apendixe. Ten jen omluvně pokrčil rameny, zaklonil hlavu a otevřel ústa.

   XIII.
   Porfyrochos tak učinil také. Rozhodně ale nemínil spolknout tu maličkou oliheň, která mu s dotěrným mlasknutím přistála v oku.
   "Napadlo mě, že by to mohlo fungovat… eh, duometrálně…," zdokonalil Porfyrochos svůj mluvený projev.
   "Nikolivěk," dožvýkal Apendix růžového, slibně se lesknoucího méďu. "Každému, čeho zaslouží…" Na ta slova se obrátil na Etiainena, který se tvářil velice zachmuřeně.
   "Poznav zatím poslání tvé, ochoten jest jsem ku pomoci tobě, veliký Etiainene," pronesl druid obřadně.
   Etiainen naň pohlédl bez viditelné známky vzrušení, stále ještě svíraje svůj těžký meč. Svýma očima už notnou dobu hypnotizoval začouzený flek ve středu amfiteátru a hluboce přemýšlel o věcech, které se zde seběhly.
   "Když oni dokáží tohle, pak potřebuji zbraň ještě mocnější! A pak… Pak je jednoho po druhém zbavím jejich zahnívajících božských životů! Ty dlouhé roky mého prokletí musí být pomstěny a uspokojí mě jenom jejich krev!"
   Etiainenův hromový monolog se jako kletba rozezněl celým amfiteátrem. Někteří lidé se bezděčně obraceli, snad se domnívali, že Soploklova hra pokračuje dál. A když Etiainen výhružně pozdvihl svůj meč směrem k nebesům, musel Porfyrochos zasáhnout: "Klidněte se, pane Etiainene, ještě naštvete nějakého boha a dopadnete jako ten nebožák dole na jevišti."
   "Hle, ten hromový hlas! Ten kolosální přednes, ta kúžasudovádějící imidž! Ten talent!" křičel někdo před nimi. Bezděčně pohlédli oním směrem. Mířila k nim hubená postava v prostěradle, jež snad kdysi bývalo bílé. Nebyl to nikdo jiný než Soplokles, veliký mistr athénského dramatu. Velikán (míněno obrazně) se před nimi lehce zakymácel, když si šlápl na cíp svého pláště, jenž zdůrazňoval vážnost svého majitele. Tento dojem kazilo jen několik propálených a stále ještě dýmajících trhlin na něm se mihnuvších.
   "On mluví… eh, k nám?" zmítal se na pochybách Porfyrochos.
   Soplokles si však zeleného hrdiny nevšímal, místo toho předstoupil přímo před Etiainena stále ještě mávajícího mečem směrem k obloze. Přiložil si k oku z prstů složený obdélníček a počal si svůj nový umělecký objekt přeměřovat. Při tom jej hodnotil výrazy podobnými jako - "dokonalé křivky klíčních kostí", "ušlechtile zaoblené líce" nebo "přesvědčivě zavrženíhodný výraz vycházející z vnitřního kontrastu svářících se principů dobra a zla".
   Porfyrochos ani Apendix se nezmohli na jediné slůvko. Porfyrochos z důvodu vnitřních zmatků a Apendix… Apendix se tvářil jako jediná vševědoucí a zároveň všemohoucí postava široko daleko. Jeho tvář proto kromě zacuchaného plnovousu zdobil ještě úsměv. Úsměv nevěstící nic dobrého.
   Soplokles asi právě skončil, neboť chytil Etiainena za volnou ruku a táhnul ho s sebou k východu z amfiteátru, přičemž jej počastoval mnohými výrazy: "Jsi velký talent! To já poznám, hochu, to já poznám. Nikdo z tohohle zatraceného polis nemá tenhle výraz. Cvičil jsi jej dlouho? Jistě ne, to je talent od přírody, jak říkávám. A ten meč je pěkná maketa, opravdu pěkná, stejně jako to tvé brnění… Jistě jsi mne chtěl přesvědčit, abych ti nabídl roli ve své nové hře, není-liž pravda? No samozřejmě, jak by také ne, ten přednes, ten kostým! Vidím to před sebou zcela jasně. To bude revoluce, revoluce v divadle! Nové kostýmy a profesionální přednes. Úchylos zbledne závistí, stejně jako ten pobuda Aristofakos!"
   Porfyrochos a Apendix se po krátkém okamžiku překvapení rozhodli uloupeného Etiainena následovat. Ten byl viditelně v šoku. Sotva si stačil rozebrat, co se vlastně stalo a proč je odváděn pryč tím vetchým človíčkem. Pak se ale zastavil. Náhle by s ním už nepohnula ani skála. Soplokles se smekl a spadl na dlažbu. Podivil se nad neposlušností svého nového "objevu" a vykřikl: "Co to vyvádíš? Vedu tě do nejfamóznějšího hnízda athénské inteligence. Předvedu tě samotným mistrům oboru ve slavné vinárně U Nakopnutého filosofa!"

   XIV.
   Jakmile toto Etiainen uslyšel, zablesklo se mu zlomyslně v oku a rázným krokem se vydal za Soploklem, který stále mumlal něco o skvělém talentu a o tom, jaká by to byla promarněná šance, kdyby Etiainena nenašel. Toho zablesknutí si všiml jen Apendix, a právě on jediný věděl v tu chvíli s naprostou jistotou, že se Etiainen nehodlá dát na hereckou dráhou.
   Soplokles ve skutečnosti vůbec nebyl špatný dramatik. Ve skutečnosti byl velmi dobrý. Příčinou bylo to, že diváci v řecké polis nebyli příliš zdrženliví, zvláště co se vyjadřování antipatií vůči umělcům. Házení svraštělých a nahnilých rostlinných produktů na herce v lepším případě nebo ostrých a ocelových řemeslných výrobků na dramatiky v horším případě bylo v amfiteátrech zcela na denním pořádku - toto následně objasňuje, jak je možné, že v Řecku je tak málo dramatiků, ale jejich hry jsou velice kvalitní. I když je pravda, že, všeobecně vzato, otázka kvality je také sporná.
   "Co by se také dalo očekávati od lidůch, jenž se nad zakopáváním herců oněch smíchy potrhati může?" nadhodil jakoby do vzduchu droid.
   Etiainen vstoupil do vinárny, z které se už ozýval hlas lidu - v tomto případě velmi hlasitý a se zřetelným alkoholovým akcentem. U jakéhosi baru - pokud tak mohl nazývat podivnost neurčitého tvaru vytesaného z rozbitého mramorového sloupce položeného na bok - .
   Etiainenovi se za patami táhl Porfyrochos a snažil se tvářit nenápadně. Barva jeho vlasů z něj v četných případech udělala terč nemístných obhroublých poznámek a v jednomu případě dokonce zvláštní druh deja vu, kdy si osoba, která ho má, říká: "To už jsem někde viděl... Ne, sakra, to není možný. To někde uvidím."
   Droid pohrdavě pohlédl dovnitř vinárny a rozhodl se zůstat venku, neboť si byl vědom faktu, že Etiainen se tak jako tak za chvíli vrátí. Pro jistotu to zkontroloval na svém přístroječku na zápěstí, spokojeně přikývl a opřel se zády o hrubou kamennou zeď, která zjevně také už stihla absorbovat nějaké ty alkoholové páry.
   Soplokles už seděl u dřevěného stolu v jednom z rohů vinárny, v ruce svíral něco, co by se dalo nazvat číší, kdyby existovaly číše s objemem blížící se několika litrům, živě gestikuloval a zapáleně vykládal o novém talentu všem přísedícím. Etiainen si přisedl, podezřívavým pohledem změřil všechny u stolu, objednal si pití.
   Když je Etiainen oblažil svým mrazivým pohledem ještě jednou, pomyslel si, že Soplokles je vlastně celkem normální. Zleva doprava se jal Soplokles představovat své přátele. První byl Platan, po celém Řecku známý filozof, který se proslavil svou teorií o dvojakosti světa. Podle jeho teorie existovaly v zásadě dva světy. První byl svět nedokonalý, iluzorní a zcela podřadný. Do tohoto světa zahrnul vše kolem sebe. Druhý byl svět dokonalý, pravý a zcela nadřazený. Do tohoto světa zahrnul sebe.
   "A jak jste se vlastně dostal... ééé... k práci filozofa?" odvážil se Porfyrochos nesměle vyrušit Platana z jeho dichotomického výkladu světa.
   Platan odpověděl bez váhání: "To je přece jednoduché. Víte, já jsem vlastně nic neuměl a na manuální práci jsem si netroufal. Takže jsem se stal filozofem."
   Druhým mužem u stolu byl Pikuros. Jeho fyzický zjev, který spíše připomínal bečku, si však nezadal s jeho bystrým myšlením. Pro něj skutečně platilo co slovo, to perla. Výroky typu: "Pro dichotomní fúzi transcendentálních archetypů lze skutečně uvažovat, že omnipresence demiurga emanuje z fundamentálních principů. Když to řeknete takhle, každý to snad pochopí, ne?" nepokládal za výroky, ale prosté babské tlachání nemající s pravou filozofií nic společného. Pravá filozofie je totiž dle jeho soukromého, subjektivně-objektivního názoru daleko více kvazidichognostickoglykosidická.

   XV.
   Ač se to zprvu nezdá, je patrné, že jsem právě narazil na výkvět místní... er... inteligence, pomyslel si mírně zachmuřený Etiainen.
   Promluvil směrem k dvěma slavným myslitelům svým impresivně hlubokým hlasem: "Abychom se nezdržovali od vyřizování jedné nutné, neodkladné záležitosti nepatrně se dotýkající bohů (zde se Etianen z filozofům neznámé příčiny zakuckal) a měli ji naopak rychle za sebou, budu věcný. Mám pouze jednu, zato ale zcela zásadní otázku. Kde přesně se dají sehnat svařené hrušťky?"
   "Ať už je to cokoli," dodal do trapné pauzy, aby zaplnil ticho. Nijak to nevylepšil.
   Filozofům se už zatím roztočila v hlavě pomyslná kolečka, dokonce i ta navíc, oba dva se velmi zhluboka nadechli a začali současně odpovídat. Ke své pozdější lítosti si Etiainen včas neuvědomil, že opravdu tou nejhorší, nejstrašlivější a hlavně nejhloupější věcí, kterou může člověk udělat v přítomnosti dvou filozofů, je položit jim úplně jasnou a srozumitelnou otázku a očekávat jasnou a srozumitelnou odpověď; od toho tu jsou úplně jiní, úplně obyčejní lidé. Takovým věcem, jako je jasná a stručná odpověď, se největší myslitelé i politici nikdy neučili a nechtěli učit a tudíž je nikdy neuměli. Etiainenova chyba byla fatální i z toho důvodu, že ji nepoložil pouze jednomu z filozofů, ale oběma najednou. Je známo, že dva lidé nikdy nemají na tutéž záležitost shodný názor a filozofové... darmo mluvit.
   Etiainena záhy omrzelo poslouchat zuřivou hádku Pikura, který za nic na světě nemohl přijmout za svoje Platanovo moudré tvrzení, že hrušky z všeobecného hlediska v tomto světě neexistují, neboť existuje pouze nazelenalá hruškovitost, a Platana, neschopného se smířit s Pikurovou nově vydedukovanou ontologií - panhruškismem, dle kterého je vše složeno z maličkých oduševnělých hruštiček, a zahleděl se do svého korbele s nápojem prazvláštně neobvyklé barvy. Ve slabé chvilce dokonce začal pod zhoubným vlivem vypitého nápoje uvažovat nad tím, jestli na tom panhruškismu něco opravdu není.
   V ten moment vkročil do hospody se stylem sobě vlastním droid Apendix - prudce rozrazil dveře, které neúprosně zasáhly jednoho ze štamgastů, chvíli v nich postával, plně si vědom světla linoucího se okolo něj dovnitř, vytvářejícího tak nazlátlou auru. Všech padesát tři a půl hlav v hospodě na něj otočilo. Apendixovi se v ten moment zableskly temné oči téměř skryté pod hustým obočím. Styl je prostě styl.
   Po vyvolání patřičného efektu energicky vykročil, šlápl si na prostěradlo a rozplácl se na podlaze. Prostěradlo je prostě prostěradlo. Důstojně se zvedl, rukama načrtl ve vzduchu obskurní symbol a zamířil k Etiainenovi, jako by se vůbec nic nestalo - přesně to si také mysleli všichni, kteří onen symbol byť jen koutkem oka zahlédli.
   "Byl jsem vytušil, že odpověď na otázku palčivou potřebuješ," řekl Etiainenovi, který už měl všechen mok vypit a nyní, mysle na stále se dohadující filozofy, soustředěně a nepatrně nenávistně pozoroval svůj meč, jenž měl položen na svých kolenou.
   "Byl jsem vytušil i to, o jakou otázku jedná se. Mohl jsi se mě rovnou otázati, antož i já končiny všeliké byl jsem procestoval. Odpověď, již hledáš, zní: Na severu, v krajinách barbarůch ukrutňáckých jest tento plod snadno k dostání. Úprava triviální do stavu svařeného následuje. Proto můžeme bez otálení na daleký sever šoupati nohami, v mém případě plochými," dodal mrzutě Apendix.

   XVI.
   Platan i Pikuros vyrušeni ze své plodné konverzace poděšeně vzhlédli. V tu chvíli vypadali jako dvě vodní krysy teleportované na písečné duny pouťovým kouzelníkem, který v životě nezvládl ani trik s esem schovaným v rukávě. Apendixova dřevitě droidská aura v nich zanechala vskutku impresionistický zážitek. Brzy se však oklepali vida, že právě on by byl vhodným objektem k pokračování rozhovoru.
   "Uvažovati nad panhruškismem jakožto světonázorovým proudem zdá se mi poněkud nešťastné, že kolego? " hbitě jej do slovní potyčky zatáhl Platan.
   Vtom se na něj obořil i jeho protivník, Pikuros, na nějž občas studenti pokřikovali větu: "Pivo seš a v pivo se obrátíš". Ovšem nejvíce oblíbeným se stalo tvrzení o jeho takzvané lipidoteorii - památné větě, že svět je tvořen dvěma druhy tuku, sádlem a máslem. Ale zpět ke konverzaci U Nakopnutého filosofa. Pikuros tedy kontroval: "Je o mnoho lepší, než ta tvoje hruškovitost. Je nad slunce jasné, že neexistující hrušku nemůžeš sníst, tedy nevytvoříš tuk jakožto světový názor, čímž dojde k pansvětové katastrofě, tedy lipidoexitaci. Jistě nemůžeš nesouhlasit, kolego?"
   Apendix si dohadující se filosofy krátce prohlédl, podíval se na přístroj na svém zápěstí a když na něm nespatřil nic zajímavého, povzdechl si a se slovy: "Když božské se nedostává pomoci, pak v člověku každém dříme moc události nezvratné změniti," na oba filosofy ledabyle ukázal paroháče. V ten okamžik oba dva ztuhli, už nemrkli ani nesklapli překvapením otevřená ústa. Byl zcela paralyzováni.
   "To byl dobrý efekt! Jak jste to udělal?" vzhlédl překvapeně dosud popíjející Soplokles.
   "Na jaře se vzpamatují," řekl Apendix a spolu s Etiainenem se chvatně zvedl ze židle a odkráčel z nálevny. Jen Porfyrochos si ještě dopil svůj šálek zeleného čaje a s omluvným výrazem zde zanechal ostatní hosty v počínající vzrušené debatě.
   Milá trojice se opět dostala na světlo denní. No, vlastně už se setmělo. Hydrogenův planoucí vůz, ještě trochu viditelný za střechou athénského nevěstince, pomalu hasl a vsugeroval tak poutníkům pocit únavy. Mezi domy se začínaly krčit nesmělé stíny, a tak nezbylo než si položit otázku, kam se na noc uklidit.
   "Co teď?" položil nesmělou otázku počínající úzkost pociťující Porfyrochos.
   "Čas odpočinouti si nejlepší nastal jest," prohlásil Apendix, na jehož přístroji v noci už nic nebylo vidět. Droid si to zamířil přes ulici do malého parčíku s několika fíkovníky. Pod jeden obzvláště košatý strom se usadil, přetáhl přes sebe své prostěradlo a během několika chvil hlasité chrápání potvrdilo, že usnul jako do vody hozený. Etiainen se nerozpakoval, sedl si na druhou stranu stromu a schoulil se kolem své přilbice.
   Porfyrochos svěsil ramena, s Hypobyronýmií lehával na měkkoučkých polštářích a když si vezmeme v potaz, že spánek tvořil jen část jeho pobytu na božském lůžku, po zbytek noci se věnoval…ehrm, řekněme "božským zájmům", nynější situace s tím byla nesrovnatelná. S posmutnělým výrazem si lehl do trávy a schoulil se do klubíčka. Nebýt toho strašného Apendixova chrápání, celkem rychle by unikl do říše snů.

   XVII.
   Porfyrochos se probudil, promnul si oči a zkusil se protáhnout, což vyloudilo několik lupnutí nápadně připomínající praskání promrzlých kostí a sténání ztuhlých šlach. Podíval se, jestli Etiainen ještě spí, neboť Hydrogenovo přibližovadlo na východě teprve barvilo oblohu ospalým okrem. Etiainena však ke svému údivu nespatřil ani ležícího ani spícího.
   "Sakra," pokusil se zaklít, ale vydal jen zachrčení z vyschlého hrdla. Rychle vstal, oprášil se a šel se podívat za droidem. Ani toho ale nenašel. Ozvalo se další zachrčení, tentokrát již částečně artikulované.
   "Na severu, v krajinách barbarůch ukrutňáckých," vzpomněl si Porfyrochos na Apendixova slova z předcházejícího dne, která mu připadla náhle tak zvláštní a neskutečně odcizená od tohoto světa. Porfyrochos se nasměroval tam, kde mlhavě tušil sever a s povzdechnutím nad tím, že byl opuštěn jak Etiainenem, tak Apendixem, se vydal na pochod ztichlými ulicemi řecké akropole.
   Pofukoval mírný svěží vítr a trochu se oteplilo, sluneční paprsky dopadaly na kamenné střechy a stěny městských budov a zbarvovaly je pískovou barvou. Porfyrochos, nyní již značně vyhládlý, přidal do kroku. Netrvalo dlouho a došel k okraji města, kde stály jen malé polorozbořené domečky chudáků, jejichž denní šichta žebrání začne, až se ulice naplní lidmi. Porfyrochos zaclonil rukou slunce a rozhlédl se na východ. Zdálo se mu, že spatřil jakousi postavu v brnění s velkým mečem opírat se o sloup nedaleko malé fontány, z které nepravidelně tryskal proud kdysi možná i pitné vody. Hned před ní postávala druhá postava, zahalená v něčem, co připomínalo opravdu velký ručník, se založenýma rukama. Pablesky odrážející se od brnění bránily Porfyrochovi zjistit, zda spolu vedou rozhovor, nebo jsou jenom pouhým doplňkem toho zvláštního, zcela nehybného obrazu.
   Rozběhl se za nimi a křičel: "Héééj. Proč jste mě nevzbudili?!" Když uslyšel hluboké zadunění hromu, reflexivně otočil hlavu směrem k místu, z nějž se k němu donesl. Spatřil majestátně vyhlížející horu Olymp, nad níž jako přikován visel těžký černý bouřkový mrak, k němuž se ze všech stran stahovala všechna mračna z oblohy. Poté, co se mu od fascinujícího úkazu podařilo odtrhnout zrak, spatřil opět onen obraz. Muž v brnění a stařec ve velkém ručníku. Něco se ale změnilo. Etiainen se opíral o meč, jenž byl nyní zabodnutý tupou špičkou v zemi, oběma rukama, ale obraz už nebyl nehybný. Jeho ruce se chvěly, jak se snažil udržet meč zabodnutý v zemi. Další zadunění hromu dopadlo na město jako úder kladiva. Porfyrochos opět pohlédl na Olymp, nad nímž se už převalovala mohutná černá oblaka jako desítky démonů noci.
   "Bohové zuří," pomyslel si s narůstajícím strachem Porfyrochos. "Něco strašného se stane...Nebo už se stalo?" napadlo ho. V temné oponě zlověstně se svíjející nad Olympem se objevilo oko bez víčka. Zato mělo obočí. Pak druhé. Obě oči zíraly nehybně přímo na Porfyrocha. Z temnoty kolem očí se vynořila chladná kovová maska. Porfyrochos si s mrazivým tušením uvědomil, že za chladnou kovovou maskou se skrývá chladná kovová tvář. Ale ať dělal, co dělal, nemohl od ní odtrhnout pohled.Temný obraz k sobě poutal veškerou pozornost nesmírnou silou.

   XVIII.
   Zřejmě jde o velmi zvláštní případ oftalmomagnetismu, pomyslel si v soukromí své hlavy již značně znepokojený Porfyrochos, ale ani tato originální a na svou dobu neznalou magnetismu ani oftalmologie nepochybně revoluční myšlenka ho moc neuklidnila. Kdo by také nebyl znepokojený, když mezi první věci, které spatří takhle po ránu, patří obří kovová maska visící jen tak na obloze, bez jediného viditelného háčku, a která navíc nemá nic jiného na práci, než na něj upřeně a pokud možno hrozivě zírat. Kdyby maska uměla využít vymožností obličejové mimiky, nepochybně by zuřivě koulela očima, vraštila čelo a obočím pohybovala nahoru a dolů. Porfyrochos netrpělivě čekal, jestli z ní něco vyleze, protože výroky chladných kovových masek jsou obvykle značně pozoruhodné už jen z toho důvodu, že zase tak často nemluví, a je tedy nutné si je zaznamenat jako odkaz příštím generacím.
   Temné oči za stříbřitou maskou se efektně zableskly, aby vzápětí nabraly barvu tiskařské černi. Jedno z očí na Porfyrocha mrklo. Najednou si Porfyrochos uvědomil, že za maskou už žádná tvář není, zmizela bez jediného slova vysvětlení, dokonce i bez příslovečného obláčku prachu. Porfyrocha to docela zklamalo. Hned nato se maska s velmi nepřirozeným, kovově znějícím zvukem rozpadla a odhalila pohled na Olymp, nad kterým právě vřel a kolotal nejhustší oblačný guláš, jaký kdy Porfyrochos viděl.
   Zahřmělo a obraz se během okamžiku změnil. Etiainen, obrácený čelem k Olympu, stál na dva kroky od vousatého starce, který ho se zájmem pozoroval. Meč, vší silou svíraný Etiainenovýma rukama, už nebyl zabodnut do země. Pozvolna, pomaličku a přesto se smrtící rychlostí opisoval křivku, na jejímž konci byl starcův krk. Porfyrochos se zkusil pohnout, udělat něco, aby zastavil Etiainena. S překvapením zjistil, že je to nemožné. Etiainenův meč, neslyšně a neúprosně plující vzduchem, se najednou s ostrým břinknutím zarazil o jakousi neviditelnou překážku, podle zvuku snad kovového charakteru, a prudce odskočil.
   "Chceš se büt?" prohlásil sebevědomě kdosi se silným přízvukem. To bylo poslední, co Porfyrochos slyšel. Než se mu zatmělo před očima a ztratil vědomí, zahlédl koutkem oka tupě se tvářícího Henleia.
   Pak se Porfyrochos s výkřikem probudil. Vytřeštěnýma očima hleděl na droida opodál. Na Apendixově tváři se usadil podezřele vědoucí výraz.
   "Pane Apendix, měl jste někdy sen, kdy jste si nebyl jistý, jestli to není skut-," načal otázku Porfyrochos. Apendixovy temné oči se efektně zableskly. Porfyrochovi tato odpověď stačila.
   "Čas přišel, bychom juž na cestu vyrazili," řekl po chvíli droid a vydal se za Etiainenem, který si to štrádoval z athénského parčíku severním směrem, mečem vyrývaje unikátní lineární stopu.
   Droid si pro sebe a zároveň do vzduchu okolo bezděčně zamumlal: "Jest věcí známou, že jestvují snové, kteréžto věcí budoucích vyjevují."
   Pak se na okamžik zamyslel, nevědomky tím vytvořil dramatickou pauzu zesilující efekt jeho předchozího výroku a dodal: "Avšak jest onačejší věcí známou, že snové mnohem častěji holé nesmysly kecají."

   XIX.
   Porfyrochos byl nucen se nad těmito výroky hluboce zamyslet. Téměř tak oba své společníky ztratil z dohledu. Etiainen s Apendixem zmizeli za rohem malého hokynářství a namířili si to podél hřbitovní zdi s omítkou počmáranou výjevy tak sprostými, že by i mrtvola zahanbeně odvrátila zrak. Na druhou stranu, právě hřbitovní zdi jsou v Athénách oblíbeným mileneckým zátiším. To je jasné, nikdo sem už v noci nechodí, nikdo už neruší… nikdo živý už neruší!
   V okamžiku, kdy zadýchaný Porfyrochos doběhl za hokynářství k hřbitovu a spatřil záda vlekoucího se Etiainena vedle i zezadu úctyhodného Apendixe, dopadlo na cestu zpoza zídky krchova něco těžkého a zmítajícího se. Byla to dvojice postav. Těžko poznat, co byly zač, protože ze zvedajícího se oblaku prachu občas probleskla jen nějaká čepel, cíp zaprášené tuniky nebo se ozvalo přidušené zasakrování pronikající ze zvukové změti řinčení a dutých úderů.
   Zápasící dvojice by tak zůstala jistě velmi dlouho, tipoval si pro sebe Porfyrochos, když se bezděčně schoval za roh. Zápas v tu ránu přerušil hlasitý, ale opravdu hlasitý úder. Zaznělo to, jako když praštíte kladivem do velkého bronzového zvonu. A pak už bylo ticho. Jenom Etiainen se obrátil zpět k Apendixovi a nechal svůj meč sklouznout zpět k zemi. "Při tom rámusu se nedalo pořádně přemýšlet," prohodil ledabyle.
   Ze země se zvedla jedna zaprášená postava ukrytá do tmavého hábitu, v němž vypadala jako housenka, která si svoji kuklu stavěla v konopném delíriu. Ta druhá zůstala ležet mezi kameny na cestě a její kovová přilba nesla známky shora vedeného, poměrně silného úderu. Samotná osoba nesla rovněž známky tohoto úderu, známky života však již Porfyrochos nevypozoroval.
   Přeživší zápasník se obrátil k Etiainenovi, efektně ve vzduchu vysekl oblouk se svým zvláštně zakřiveným mečem, jejž poté s elegancí barové tanečnice vrátil za opasek. Hluboce se před ledově chladnou dvojicí poutníků uklonil. "Patří Vám můj dík, pane."
   Etiainen se podíval na zachmuřeného Apendixe a pak zpět.
   "Za záchranu svého života Vám nabízím svůj meč, protože to je také vše, co mám a co mohu nabídnout. Má čest Vám leží u nohou… ," pronesl obřadně ozbrojenec.
   Porfyrochos se konečně odvážil přiblížit a přidal se k Etii s Apendixem.
   "… čekám na Vaše rozhodnutí, můj pane," trvala na svém ta zvláštní osoba obalená tmavým hadrem.
   "Mně je to v podstatě úplně… ," nedořekl Etiainen, když už se konečně nějak vyjádřil. Přerušil ho totiž nadšený Porfyrochos.
   "Bezva, alespoň už nebude nuda!" vykvetlo jeho náhlé nadšení do nečekaného výlevu. Nevypadalo to, že by vzbudil příliš velké nadšení, bohužel. Prkenně skloněná omotaná osoba s nadějí v ukrytém oku vzhlédla.