Úvod do severského šamanismu

   Všichni domorodí obyvatelé žijící v arktickém a subarktickém pásmu Kanady, nejsevernějších částech USA (Aljaška) a na Sibiři byli badately během 20.století zařazeni mezi tzv. kultury polárního kruhu. Jde o specifická lidská společenství, protože přežití v tomto prostředí vyžaduje skutečně specifický způsob a přístup k životu. Mezi integrální prvek těchto kultur patří funkce šamana jakožto jedince zajišťujícího duchovní život komunity. Přestože o šamanech slyšíme z mnoha kultur – kmenů od pólů po rovník – není bez zajímavosti, že tento pojem vznikl až díky lidem žijícím právě na studeném severu.

   První zmínky o něm pocházejí již z poloviny 15.století od Angličana Richarda Johnsona, který cestoval podél pobřeží severozápadní Sibiře. Navštívil kmen Nenetů a byl tu svědkem „ďábelských rituálů“, jak je sám ve svém spisu nazval. Samotný termín šamanismus však pochází teprve od kněze Avvakuma, jenž byl poslán do exilu na Sibiř patriarchou ruské ortodoxní církve roku 1682, a zde se věnoval zkoumání místních Evenků.
   V následujících stoletích se počet badatelů, carských agentů a dalších cestovatelů na Sibiři podstatně zvýšil a přiblížil nám tak tento věru unikátní svět. Svět severský šamanů byl plný duchů, ve kterém vše je živé a vše má svou vnitřní podstatu – dokonce i věci, které se očím západního člověka zdají být neživé, zrakům neviditelné, či třeba pouze pojmy abstraktní. Udržování dobrých vztahů s těmito duchy bylo pro lidi naprosto zásadní záležitostí a doslova na nich záviselo přežití kmene jako celku. A právě to byla práce šamana, individualisty, který se zabýval komunikací s duchy. Šamané byli schopni uvést svou mysl do stavu nevědomí, kdy se jejich duše spojila se světem duchů, mohla si získat náklonnost těchto bytostí a někdy je také mohla vyzvat na souboj, pokud duch komunitě škodil.
   Slovo „šaman“ pochází od Evenků, kde znamená něco ve smyslu „ten, kdo je vytržen z reality, kdo se přesouvá jinam“. Avšak skoro každý kmen měl pro svého šamana jiný název.

   Problematika šamanství je natolik rozsáhlá, složitá a rozmanitá, že není možné zde rozvést všechny zajímavosti a podstatné body. Pokusím se tedy pouze o jakési nastínění světa, jenž byl a je šamanům domovem…

   Nesmírně zajímavá je skutečnost, že můžeme najít jisté duchovní spojitosti nejen mezi různými kulturami oblastí polárního kruhu, ale také analogie mezi dalšími starými kulturami, které bychom se šamanstvím normálně nespojovali.
   Je to především fenomén Stromu světa nebo také Pilíře světa, což je symbolické zobrazení svatého centra světa, kde se střetávají nebesa, svět živých a podsvětí. Nejznámějším z nich je bezpochyby severský jasan Yggdrasil, ale jeho analogie najdeme i v ugrofinských kulturách a na pobřeží Baltu. Na Sibiři je tento strom považován za místo, odkud šaman stoupá do jiných světů, a/nebo místem poskytujícím šamanovi ochranu. Kořeny jsou pak cestami, po kterých se šaman vydává na svých cestách do různých míst.    Idea Pilíře světa je založena na myšlence, že tento pilíř drží nebesa nad zemí a kdyby snad selhal, nebesa by spadla na zem a svět by zanikl. Na severozápadním pobřeží Severní Ameriky je zase mezi místními rozšířena idea Rákosu nebes (Cane of the Sky), což je vlastně rovný klas spojující světy. Často se v této souvislosti zmiňuje šamanova hůl, jakožto jeho zastoupení.
   Jak vidno, jsou tyto představy opravdu široce rozšířené a to na nepředstavitelně velkém území. Jako shrnutí tohoto problému nám může sloužit definice Akeho Hultkrantze:
   „Musím trvat na tom, že Pilíř světa opravdu reprezentuje archaické kultury polárního kruhu, kde však nejenže zosobňuje adaptaci na arktické a subarktické prostředí, ale ukazuje i na mezoliticko-paleolitické kořeny této víry. Zdá se tedy, že Pilíř světa a s ním spojený mýticko-rituální komplex můžeme sledovat hluboko do minulých věků.“

   Pro většinu domorodých obyvatel sibiřské oblasti a stejně tak i již zmiňované arktické části Kanady a Grónska, je svět vyplněn nesčetným množstvím duchů, kteří jsou rozličných tvarů a velikostí, smýšlení a povah. Je to určitá forma vědomí sídlící ve všem živém i neživém, zosobňující všechny vlastnosti, díky kterým je věc právě taková, jak ji člověk vnímá. Duchové vedou své vlastní životy, mají své vlastní potřeby, tužby a strasti, a neváhají se z různých záminek zaplétat s lidmi, ať už pozitivně nebo negativně.
   Duchové jsou integrální součástí jakési „kosmické harmonie“, stejně jako zvířata a rostliny, a jsou esencí struktury světa, se kterou se musí šamani vyrovnávat při svých cestách mezi světy. Ještě jinak řečeno, tento duchovní svět a tvárnost či pružnost jeho formy byly všudypřítomným aspektem života v oblasti polárního kruhu, který se neustále projevoval v sociální i materiální kultuře těchto lidí. Aby tato poněkud suchopárná věta našla nějaký konkrétní ohlas, pomněme, že duchové mohli zosobňovat kromě jiných aspektů života například i nemoci. Pokud tedy někdo onemocněl, bylo to vysvětlováno útokem nějakého nepřátelského ducha, jehož bylo nutno zlikvidovat především v duchovní rovině, což je právě práce šamana, který si proti nepříteli může zajistit pomoc jiných duchů nebo se sám pustit do boje ve své duchovní formě.

   Dalším zajímavým aspektem této duchovní kultury je víra, jež byla prokázána například u sibiřských Yukaghirů, totiž že lidská a zvířecí duše má schopnost určitého stupně záměny, tedy že mezi těmito dvěma nehraje třeba fyziologie obou druhů žádnou roli a mohou se různě suplovat. Jak hrozně tato definice zní, že? V zásadě jde však o prostý fakt - princip teriantropie (proměna člověka ve zvíře) - že člověk má svůj ekvivalent v určitém zvířeti. Má třeba podobné vlastnosti, ať už fyziologické či povahové. Šaman (ale teoreticky všichni lidé) se v určitých případech může projevovat jako zvíře.
   Podobné znaky této víry byly nalezeny i v jiných částech světa, třeba u obyvatel severozápadního pobřeží Severní Ameriky. Zde se jako primární pro duchovní smýšlení domorodých obyvatel ukazuje spojení mezi světem duchů, předky a základní přirozeností lidské bytosti samotné. Člověk totiž svůj původ odvíjí přes rodinnou linii dlouhým řetězcem předků hluboko v čase, zvláště pak těch předků, kteří měli nějaký vztah k nadpřirozeným bytostem nebo jimi sami byli. Jsou to ty bytosti, které se objevují ve zvířecí formě jako „totemy“ zobrazené na spoustě předmětů rituálních, ale i těch běžné potřeby, z nichž nejvýznamnější je patrně totemový sloup stojící před každým obydlím. Spojení mezi různými zobrazenými stvořeními na těchto sloupech totiž představují spojení všech duchovních ochránců rodiny (jak do ní byly věky přinášeny přiženěním a podobně), vyjádřené spojenectvím všech jejich předků. Bývají spojovány s mnoha mýty a legendami, někdy dramaticky vyjádřenými na slavnostech známých jako „potlač“, které se ostatně odehrávají dodnes. A je to právě odvěká tradice oblékání masek, které pomáhají vyjadřovat tato spojení s heroizovanými předky.
   A ještě jedna věc, týkající se vztahu člověk-duch-zvíře, stojí za zmínku. Pohybujeme se stále v prostředí severozápadního pobřeží Severní Ameriky, avšak není vyloučené, že některé podobné prvky se objevují i v jiných příbuzných kulturách. Jde o existenci jakéhosi „ducha komunity“, která se netýká jen lidských společenství, ale i skupin zvířat. Všechna zvířata podle těchto představ žijí ve svých vlastních světech, kterými se lze do toho našeho dostat skrze různé průchody jak na pevné zemi, tak i ve vodě či ve vzduchu. Ve svých vlastních světech se projevují jako lidské bytosti a zvířecí formu na sebe berou jen tehdy, dostanou-li se do světa našeho. Mnoho legend vypráví o cestách šamanů či jiných hrdinů do jiných světů, kde potkávají „zvířata“ v jejich vlastních vesnicích, žijících životem veskrze lidským. Pokud tedy bylo v našem světě uloveno nějaké zvíře, bylo úkolem šamana zajistit důstojný odchod duše uloveného tvora do jeho vlastního světa, kde bude znovuzrozena.
   A právě tyto cykly šamanských rituálů, které mají zajistit úspěšné pokračování komunity, jsou známé ze všech kultur, jež jsem na tomto malém prostoru zmínil.
   Svět šamanů je však mnohem obsáhlejší, než mohl tento skromný článek postihnout. Tak třeba zase někdy toto téma nakousneme…

   Použitá literatura:
   Price, N.S. 2002: Circumpolar religion and the question of Old Norse shamanism.- In: The Viking way – Religion and war in late iron age of Scandinavia, 279-328.

8.