Balóny

Závist je jedna ze základních lidských vlastností. Možná lze její prapůvod spojovat s letem ptáků. Vždyť co jiného než plachtění vzduchem je dávným a dlouho nedosažitelným snem člověka?
    Působí to nepatřičně. Člověk prostě do vzduchu nepatří. Odpradávna je to adrenalinová záležitost, své by o tom mohli vyprávět bájní letci Daidalos a Ikaros.

    Mnozí lidé se pokoušeli sny změnit ve skutečnost. Někteří se o to určitě pokusili a pak na chvíli opravdu pocítili, jaké je to létat, ale nikomu to už nemohli předat, jiní zůstali u teorie. Známé jsou například práce Leonarda da Vinci (1452-1519), který zkonstruoval létající stroj, padák a malý horkovzdušný balón. Italský jezuitský mnich, Francesco Lana di Terzi, se zase vážně zabýval sestrojením jakési vzdušné lodi.
   
    Vzdušná odysea, nepočítáme-li bájné Řeky, započala vlastně už 5. července 1783. Bratři Montgolfierové postavili a úspěšně vyzkoušeli při veřejné prezentaci nedaleko Lyonu horkovzdušný balón. Montgolfiéra pracovala na principu, který objevili už staří Číňané. Totiž: horký vzduch je lehčí než studený. Podobně jako papírové lampiony, měla i montgolfiéra, zhotovená z papírových pruhů, dolní otvor, do kterého byl vháněn horký vzduch. Balón bez posádky se vznesl do výšky téměř dvou tisíc metrů.

    Ani druhý pokus ze dne 19. září neměl lidskou posádku. Byla v něm pokusná zvířata. Ovce coby zástupce tvorů pozemských, kachna jako vodní živočich a kohout jako tvor nebes. Lidé totiž nevěděli, zda-li je ve výškách nečeká záhuba například nedostatkem kyslíku.
   
    První dokumentovaný případ, kdy se člověk vznesl do vzduchu, se datuje teprve k 21. listopadu roku 1783. Na Martově poli u Paříže ten památný den nastoupili do montgolfiéry dva dobrodruzi a hrdinové. Pilâtre de Rozier (Tomu se stalo létání osudem. Doslova. Zahynul poté, co se jeho balón vzňal.) a markýz d’Arlandes se udrželi ve vzduchu 25 minut.

    O dva roky později překonal slavný francouzský vzduchoplavec Blanchard Lamanšský průliv v nejužším místě, mezi francouzským Calais a anglickým Doverem. Doba se naklonila létání. Balón byl vylepšován. Stěny se napouštěly kaučukem, aby nepropouštěly plyn. Jako medium se začaly používat ještě lehčí svítiplyn a vodík. Balón se opatřil záklopkou pro případ, kdyby bylo potřeba nouzově vypustit plyn. Od města k městu začali cestovat vzduchoplavci z povolání, kteří za vstupné předváděli své umění. Někdy si vzduchoplavec připevnil pod balón visutou hrazdu a divákům se pak jen tajil dech.

    Vzduchoplavba byla ale i nebezpečná. Využívání hořlavých plynů s sebou neslo rizika, že vzduchoplavec skončí v plamenech. Několikrát tomu tak bylo. Pokusy o výškové rekordy bez masek končily zadušením posádky. Ale ani lety se šťastným koncem se leckdy neobešly bez dramatických příhod. Například obrovský francouzský balón pilotovaný proslulým vzduchoplavcem Felixem Tournachonem. Balón, který držel objem 40 tisíc krychlových metrů plynu a měl koš, který se podobal spíš malému domku z proutí, natropil při přistávání v severním Německu spoušť. Byl smýkán větrem po zemi, těžký koš rozbíjel střechy domů, srážel komíny a potrhal telegrafní vedení. Jen zázrakem skončilo všechno bez obětí na životech.

    Ještě jednu nevýhodu měly balóny. Při jejich letu rozhodovaly o jeho směru pouze povětrnostní podmínky. To vedlo ke vzniku vzducholodě. Tvar hrušky či koule byl nahrazen tvarem vřetena a vzducholoď byla osazena motorem. Takové řiditelné balóny byly poháněny buď lidskou silou nebo parním, hodinovým, benzínovým či elektrickým motorem.
    Vzducholodě patřily ke staré době, kdy se nikam nespěchalo. Žádné tryskové motory, které vás za pár hodin dopraví přes Atlantik.