Shiants
Představte si tři malé ostrůvky. Tak malé, že si jich nikdo nevšímá. Nikdo na nich nebydlí, kromě tisíců mořských ptáků a dvousethlavého stáda ovcí. Stojí na nich všehovšudy jediný dům. A přestože na dohled od nich denně projíždí trajekt z Ullapoolu do hebridského Stornoway, mají tu čest na svých březích během měsíce uvítat pouze tolik lidiček, kolik byste na prstech obou rukou napočítali.
A teď si představte, že jsou vaším majetkem. Co byste s nimi udělali? Postavili tady zábavní park? Zorganizovali tady další ročník „dřevěného“ Pána Prstenů? Nebo je obratem prodali a za utržené peníze odjeli radši do teplejších krajů? Jejich nynější majitel je zdědil po svém otci a rozhodl se, že je světu zachová takové, jaké jsou. Nic zde nikdy nepostavil, nic nezměnil. Zato vynaložil nemalé úsilí při pátrání po historii „svých“ ostrovů, hledal v knihovnách, úřadech a muzeích. A přesvědčil archeology, aby mu s tímto nelehkým úkolem pomohli. A tak začalo „znovuobjevování“ malých ostrůvků zvaných Shiants, na které si dnes kromě pár znavených anglických jachtařů a party pastevců ovcí nikdo nevzpomene.
Jsou jako hřbety obrovských velryb, na dohled od Vnějších Hebrid (ty tvoří především ostrovy Lewis s Harrisem a několik menších), plovoucí ve vlnách Minche, jak se jmenuje pás slaných vod mezi Hebridami a samotným Skotskem. Jeho částí je pak The Sound of Shiant (část moře mezi Shiants a hebridským Lewisem), který se po starém galském způsobu nazývá Sruth na Fear Gorm – anglicky the Stream of the Blue Men (přesněji prý Blue-Green Men), tedy hezky česky Proud modrých lidí. Ten název je prý zcela opodstatněný a váží se k němu četné legendy o tajemných vodních bytostech. Tito pololidští mořští obyvatelé hlubin prý s oblibou sedávali na zádi lodí a předříkávali nebo zpívali verše. Pokud nebyl námořník schopen pokračovat s nimi, vzali jej s sebou pod hladinu nebo rovnou potopili celou loď. Donald Mackenzie, autor „Scottish Folk Lore and Folk Life“ z roku 1936, zachytil v jedné pověsti fragment dialogu mezi vůdcem modrého lidu a jedním plavčíkem (ponechávám raději v angličtině, do češtiny bych onen rým zřejmě nevtěsnal):
Blue Chief: Man of the black cap, what do you say
As your proud ship cleaves the brine?
Skipper: My speedy ship takes the shortest way
And I´ll follow line by line.
Blue Chief: My men are eager, my men are ready
To drag you below the waves.
Skipper: My ship is speedy, my ship is steady.
If it sank it would wreck your caves.
Následuje další příběh z pera stejného autora, tentokrát próza místo poezie.
Jednoho dne posádka lodi projíždějící Proudem modrých lidí spatřila na hladině spícího muže modré barvy. Přes veškerou svoji hbitost, poté co se probudil, byl posádkou lapen a vzat na palubu. Tam ho svázali, ale zároveň si všimli dalších dvou jeho druhů plovoucích za zádí. Ti spolu vedli rozhovor: Jeden říká druhému: Prvním mužem bude Duncan.“ Druhý odpověděl: „A dalším bude Farquhar.“
Muži na palubě se zděsili, že budou všichni zahubeni. Naštěstí však, než se mohlo stát jakékoli neštěstí, spoutaný modrý muž se nějakým záhadným způsobem osvobodil a zmizel.
A tak se po cestě rozeklaného mořského dna, mezi tmavými příbytky modrých mužů a žen, pomalu dostáváme k masivu dávno vyvřelé horniny, zvané Shiants. Tmavá skála, vyzvednutá kdysi druhohorním mořem, se odlupuje ve vysokých kuželech do věčně zpěněné vody a vytváří tak mohutné kolmé útesy, domov pro nynější ptačí kolonie. Strmá úbočí kopců a na mnoha místech obnažená skála - to je obrázek, který vás provází už od skotských Highlands, tady na Hebridách vás ještě čekají slatiny plné rašeliny, prudký vítr solné příchuti a v létě neustálý křik ptactva.
Souostroví Shiants mezi sebou svírá jakýsi mořský „bazén“, chráněný před silnými proudy, v němž je možné v létě zahlédnout olbřímí křivky velrybích hřbetů a rozverné skupinky hrajících si tuleňů. Tuleni jsou zvědavci. Jsou ochotní vás pozorovat z moře třeba půl hodiny, jenom hlavu vystrčenou nad hladinu s očima upřenýma na vás stojící na břehu.
Při procházce po hřbetu ostrova narážíte na pozůstatky po středověkých polních systémech, kdy země vypadá jako shrnutý ubrus. Couráte botami po věčně vlhké trávě a cestou nepotkáte jediný strom, pouze trnitý vřes, ze kterého se kdysi pletly provazy. Nad vámi vždy krouží několik racků a hlasitě se dohadují, zda z vás nevypadne něco k snědku. Na vrcholcích kopců potkáváte navršené kamenné mohylky – majáky dávných plavců, které jsou viditelné i při mlhavém počasí, což je klimatický jev zde více než typický. Všude můžete vidět pozůstatky lidské činnosti tak dávné, že na to historické zprávy nestačí. Nebylo tomu tak vždy, že byly Shiants opuštěné.
Na Hebridách a dalších skotských ostrovech se ještě stále používá původní jazyk, galština. Proto má většina míst jméno v obou jazycích, v angličtině a v mnohem starší galštině. Její starobylost dokládá i skutečnost, že galské jméno mají i místa, která nikdy anglicky pojmenována nebyla. Tím mám na mysli příliš malá údolí, skryté potůčky i nepatrné kopečky, dokonce i některá místa na moři. Kdysi se mluvilo stejně na území celého Skotska, ale civilizační i vojenský tlak Anglosasů a Normanů ve středověku byl neúprosný. Původní keltské obyvatelstvo si přesto dokázalo na mnoha místech udržet jazykovou a kulturní nezávislost, určitě i díky izolaci a odlehlosti ostrovů, takže život na nich mohl nerušeně pokračovat dál snad po tisíc let od doby bronzové až po první století středověku.
I název ostrovů Shiants je původem galský a má znamenat něco jako „svatý“ nebo „kouzelný“. Proč, to je nesnadné povědět. Existuje teorie, která tvrdí, že se takto často nazývala místa odlehlá, zvláště malé ostrovy. Další tvrdí, že název vznikl podle toho, že se tu usadil irský mnich, původem nejspíš z kláštera v Ioně, který založil proslavený sv.Kolumba. Jak známo, irské křesťanství se proslavilo hlavně svou nenásilnou prezentací a její představitelé dosahovali úspěchů příkladem vlastní svatosti, nikoli použitím vojska, jak se běžně stávalo v jiných evropských krajinách (a můžeme vlastně ukázat i jinam).
V době, kdy snad irský mnich dorazil ke skalnatým břehům Shiants, tu už nejspíš, jak ukazují archeologické nálezy, lidé žili a živili se zemědělstvím a především pastevectvím, stejně jako desítky generací před nimi a po nich.
Na konci prvního milénia však došlo k pohromě předtím nevídané. Moře Evropy zaplavily štíhlé lodě Vikingů, kteří ničili kláštery, loupili a vraždili. Skotské ostrovy se staly jednou z prvních obětí a padly přímo do sféry vlivu norských bojovníků, kteří tu zbudovali své základny, odkud vyráželi dál za lupem, ale také za objevitelskými cestami (Island, Grónsko, Amerika). Vliv seveřanů je dobře patrný v archeologii díky tzv.domům tvaru lodi, které byly jejich obvyklými příbytky. Dva takové se snad nacházejí i na samotných Shiants, je ale těžké toto tvrzení podložit nějakým jiným důkazem než jen nálezem pouhého negativu, řekněme otisku základu takového domu. Dejme tomu, že je to pravděpodobné.
Zajímavou skutečností je pověra, že na Hebridách nerostou lesy kvůli tomu, že je Vikingové ve 12.století zcela vytěžili a zbytek padl za oběť požárům dobyvatelů. Snad. Spíše je ale na vině podnebí, které v té době prodělalo změny, jež za sebou zanechaly půdu na ostrovech značně promáčenou a kyselou. Za těchto podmínek se v ní začala vytvářet rašelina, která se také stala hlavním zdrojem topiva na celých ostrovech. A je jím dodnes. Vždyť stále je ještě možné vidět na podmáčených planinách skupinu kopáčů, kteří pomocí speciálních lopat vrší kvádry temně černé zeminy na vozy a dopravují je do hebridských domácností. Že se v domě topí rašelinou, poznáte velmi rychle podle nezaměnitelného pachu jejího kouře. Bylo tomu tak po mnoho století zpět a tradice na těchto odlehlých místech, zdá se, jen tak lehce nemizí. Vždyť dokonce i mnohé druhy whisky (zvláště Laphroaig) mají chuť po jejím dýmu a z vlastní zkušenosti mohu říci, že je to velmi zvláštní a moc dobré:o)
Asi od 12.století se celé Hebridy staly majetkem severského rodu Nicolsonů a od této doby se s nimi nakládalo odděleně od Anglie i Skotska, ba nějakou dobu dokonce úspěšně vzdorovaly jakémukoli zařazení do správy svých sousedů. Celou další historii Hebrid charakterizují věčné války. Války mezi jejich majiteli a skotskými nebo anglickými králi, mezi dalšími šlechtici a samozřejmě i mezi sebou, v rámci jedné rodiny. Jména jejich majitelů v kronikách se střídají s železnou jistotou a pravidelností.
Shiants v té době sloužily ke stejnému účelu jako vždy předtím. Pár rodin se tu staralo o dobytek, lovilo ryby a obdělávalo skromná políčka. Než se však zjistilo, že z některých druhů mořských řas lze spalováním vyrobit potaš – surovinu nutnou k výrobě skla. Rázem se z toho stal celkem dobrý způsob obživy, takže se sem přistěhovalo několik dalších. To bylo někdy v 17.století. Nebohatli ale místní, jak by si někdo mohl myslet. Většina výtěžku z prodeje této suroviny shrábl místní pán země - Landlord. A tak, jak se počet lidí na Shiants zvyšoval, začalo být čím dál obtížnější vypěstovat dost obilnin a kupovat je z pevniny bylo nevýhodné. Došlo tak k takové malé ekologické krizi na pár kilometrech čtverečních. Všichni Shiants opustili a ty se po mnoha staletích staly skutečně opuštěnými.
Život se ale vrátil. Kdosi si totiž všimnul, že ostrovy mohou být ideálním místem pro pastvu ovcí. Ty nikam neutečou a zrádnému terénu jsou spíše uvyklé než krávy. A tak se tu usadili pastýři s rodinami a zůstali tu až do počátku 20.století, kdy byly ostrovy opuštěny naposled a docela. Moderní industriální doba nepřeje životu na odlehlých místech.
Ostrovy pak vlastnil v té době ve Skotsku celkem známý spisovatel a etnograf Compton Mackenzie, který je na inzerát v novinách prodal jistému panu Nicolsonovi, otci dnešního majitele. Shoda jmen prvních známých vlastníků a těch současných nemusí být docela náhodná a vůbec: Kdo vlastně doopravdy ví?
A ještě jeden bonbónek z místní historie na závěr. Stalo se to na počátku devadesátých let. Dva rybáři ze Severního Harrisu lovili v okolí Shiants lastury. Ty tu byli sice téměř vyloveny už na konci let osmdesátých, ale muži potřebovali peníze, takže ze své lodi rozhodili sítě a pomalu začali pročesávat dno. Zdejší moře je stejně jako mnoho jiných plné odpadků, takže kromě mlžů tahali ven i věci, které lidi vyhazují z lodí a z přístavů: lahve, plasty, dráty a podobně. Jednoho dne se však mezi tím vším objevil i zvláštní zelenožlutý kroucený drát. Nic takového muži neviděli a nevěděli si s tím rady. Nakonec to jeden z nich uložil mezi své nářadí a asi rok mu to nepřišlo na mysl.
Jednoho dne však sledoval na BBC pořad Antiques Roadshow. Nějaká žena tam ukazovala i šperky podobné právě onomu kusu podivného drátu vyloveného tehdy z široce rozbrázděného dna u Shiants. Když tedy ten rybář jednou navštívil Glasgow, vzal drát s sebou a na jedné aukci jej ukázal místní dražitelce. Ta byla z jeho objevu celá tatam a navrhla ukázat jej v Národním muzeu v Edinburghu.
A copak myslíte, že to vlastně bylo zač? Muzejní kurátor byl v šoku také, překvapeni však byli úplně všichni, když jim řekl, že se jedná o zlatý nákrčník z pozdní doby bronzové, vyrobený ze zlata o ryzosti čtyřiadvaceti karátů. Vyroben byl někdy kolem roku 1200 před naším letopočtem a stal se jedním z mála takto cenných nálezů v celé Evropě a vůbec nejseverněji nalezeným zástupcem svého druhu. Snad vypadl z lodi ztroskotané před třemi tisíci lety u hebridských břehů, snad byl obětinou božstvům moře. To se dnes již nikdo nedozví. V této době je vystaven právě v Národním muzeu v Edinburghu a významně doplňuje historii ostrovů hebridských, podle mnohých věčné periferie Evropy.
Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 20792
:: (1 - 1 z 1) :: od nejstarších :: úrovňově ::
:: (1 - 1 z 1) :: od nejstarších :: úrovňově ::
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.