Příběh o Andulce

„Nemá to cenu ani odhazovat, pořád padá. V rádiu říkali, že to vydrží až do úterka. Musíme ráno zavolat pro traktor, teď už se nedá projet ani s řetězy," poznamenala Jana a setřásala si sníh z vlasů.
    Jejího manžela Milana sněhová situace moc nezajímala, rozvalený na pohovce jednou rukou ukusoval kuřecí stehno a nohou občas šťouchl do skládací vláčku, se kterým si hrálo ani ne roční dítě sedící na dece u jeho nohou. Když vláček dítěti
    ujel z jeho dosahu, utřel si masnou ruku do kalhot a podal mu hračku zpátky do ruky. Aby předešel manželčiným výčitkám, které po tomto činu stoprocentně očekával, sám raději zaútočil.
    „Zavři ty dveře, na malou táhne," zahučel. „A musíš mi s tou ženskou chodit sem, nemůžete si sednout do kulturky a nebo k ní na pokoj? Jsem utahaný, chci mít od těch lufťáků alespoň doma klid."
    „No tak Milane, koupila odpoledne ferneta, dáme si pár panáků a povedeme takový ty ženský řeči. Byla to naše třídní na střední, nemůžu jí nepozvat. Navíc je tu chudinka sama, manžel jí po pětadvaceti letech opustil pro nějakou mladinkou husičku, takže si potřebuje postěžovat. Buď tak hodný, vykoupej děti a dej je spát, jo? Andulka má připravené mlíčko v lednici, stačí to ohřát. A Mirečkovi pak přijdu dát pusu."
    „Jestli já nejsem pod pantoflem," brblal Milan, provokativně si znovu utřel ruku do kalhot a se slovy „maminka na tebe nemá čas, musí pít fernet" odešel s dítětem do koupelny.
   
   
    „Stejně by mi nenapadlo, že skončíš jako správcová na horské chatě. Vždyť jsi přece šla na vejšku, myslím že tě vzali na archeologii, ne?" divila se elegantní dáma usazená na stejném místě jako před pár minutami Milan. Jana si před jejím drahým svetrem a elegantními světlými kalhotami připadala v domácí mikině mírně nesvá. Snad jsem sesbírala po Milanovi všechny drobky, napadlo jí najednou.
    „To jo, ale hned v prvním semestru jsem přišla do jiného stavu. Školu jsem přerušila, jenže jsme s manželem dostali místo v Krkonoších, tak už jsem to nikdy nedodělala. Jakubovi už je dvacet dva, dělá v Praze historická studia. Přijede zítra, jel za svou holkou do města."
    Za prosklenými dveřmi se objevil stín a bouchli dveře od kuchyně. Jana vyskočila a hned vyběhla na chodbu. Elegantní dáma otevřenými dveřmi uviděla obrovského huňatého psa, který se před domovními dveřmi postavil na zadní, opřel se packami o kliku a po otevření vyběhl ven z bytu.
    „Já tě přerazim, bestie jedna," vykřikla za ním Jana, ale pak rychle dveře dovřela. I tak do chodby stačil napadat studený sníh.
    „To je Jakubův pes. Příšerná obluda, loni ho odněkud přitáhl, manžel ho nesnáší, protože sežere na co přijde. V létě mu vytahal z králíkárny všechny králíky. Je to mrcha, umí si otevírat dveře a dělá cápoty po celém bytě. Předpokládám, že právě sebral kosti z manželova talíře od večeře," povzdechla si Jana.
    „To ho tu máte pořád?" pousmála se dáma.
    „Ale ne, Jakub ho má někde v Praze. Dneska si chtěl vyrazit, tak jsem slíbila, že ho pohlídám. Ale vůbec mi neposlouchá. Mám chuť mu zamknout domovní dveře, jenže až by chtěl zpátky, začal by tak štěkat, že by probudil všechny hosty a ještě by ty dveře rozdrápal. Je zvyklý spát s Jakubem."
    „Ale ty dvě malé děti jsou taky tvoje, ne? A tykej i prosím, jmenuji se Olga."
    „Ráda. Dojdu pro ten fernet. Mirečkovi je pět a Andulce deset měsíců," usmála se Jana.
    Ozvalo se zaklepání a pak tiché ženské volání. „Haló, je tam pan správce? Nejde nám na trojce topení!"
    „Oni nám snad vlezou i do bytu," povzdychla Jana. „Vydržte, hned ho tam pošlu!"
    Pak se obrátila ke své návštěvě.
    „Nechceš jít se mnou uložit děti? Musím tam Milana poslat."
    Olga se zvedla. „Ráda."
   
    Seděli v dětském pokoji. Andulka spokojeně usnula s láhví v puse, ale Mireček odmítl mámu pustit.
    „Nesmíš jít pryč, já se tu bojím. Tak je bubák a chodí sem," tvrdil zarputile a ukazoval na zamčené dveře Jakubova pokoje.
    „Míro, nezlob prosím tě. Vidíš že máme návštěvu a táta musí pracovat."
    Dítě začalo nabírat.
    „Já tady nebudu! Ten bubák je zlej. Já budu spát s vámi."
    „Mirečku, nebudeš spát s námi. Máte svůj pokoj. Nebál ses včera ani předevčírem, tak nevím proč by ses měl bát dneska. Bubáci nejsou. A jestli tě Jakub strašil, tak si to s ním vyřídím."
    „Ale tenhle bubák je! Přišel z těch dveří a koukal Andulce do postýlky. Já se ho bojím, jde z něj taková zima."
    „Prosím tě, jak by prošel zamčenými dveřmi?"
    „On chodí skrz, on je neotvírá. Maminečko moje, prosím, nenechávej mi tady."
    Olga, která si mezi tím prohlížela knihovničku, nevydržela a přispěchala na pomoc.
    „Víš co, máma ti ukáže, že tam opravdu žádný bubák není a ty pak zkusíš spát, ano? Jani, máš od těch dveří klíč?"
    Jana váhavě sáhla na vysokou polici nade dveřmi.
    „On to Jakub nemá rád," vysvětlila s povzdechem.
    Otevřely dveře a pak zůstaly stát vyděšeně na prahu. Na zemi byl nakreslený, nejspíš křídou, pentagram a okolo nalepené zbytky svíček. Vedle se válely staré knihy.
    „No on se snad zbláznil. Co tady blbne, tohle vidět Milan, tak ho trefí šlak. Všechno je tu ze dřeva, můžeme vyhořet!" vydechla Jana.
    Mireček vylezl z postýlky a chytil mámu za ruku.
    „Je tu bubák? Včera tu Jakub s někým v noci mluvil. A taky někdo křičel, ale potichu."
    Jana ho pohladila mechanicky po hlavě.
    „S kým by mluvil, prosím tě. Nejspíš někomu telefonoval. Dostane ale vynadáno za ty svíčky. A podívej, žádný bubák tu není."
    Olga se vydala pomalu do místnosti, zamířila přímo ke knihám na zemi.
    „Něco o tom vím, s takovými věcmi by si neměl zahrávat. Ale neboj, to bude jen módní záležitost, dostane rozum," prohlížela knížky a překládala je stranou. Najednou ztuhla a z hromady vytáhla jednu ve starobylé vazbě.
    „Paní správcová, nemáte koště a hadr? My jsme rozbili ten velký květináč v chodbě," ozval se zespoda dětský hlas.
    Jana se zarazila a pohlédla nejistě na Olgu. Ta s váháním odložila knihu a obrátila se k dítěti.
    „Víš co, dej mamince pusu na dobrou noc. My se ještě jednou podíváme, jestli tu není ten bubák, pak si lehneš do postýlky a já ti řeknu pohádku a budeš spát jako Andulka. A až maminka skončí, přijde se na tebe podívat, ano?"
    Chlapec chvilku váhal, ale pak přisvědčil. Jana ho objala, poděkovala pohledem Olze a rozběhla se dolů po schodech.
   
    Okolo jedenácté hodiny seděli manželé Votrubovi s Olgou Novotnou v obýváku a dopíjeli druhý fernet. V koutě ležel ohromný pes, který nepříjemně vrčel, když se k němu někdo přiblížil.
    „S Jakubem si to vyřídím za ty svíčky. A to s tím vyvoláváním duchů snad nebude tak zlé, já jsem to v jeho letech dělal s klukama taky," přesvědčoval manželku Milan a přihnul si láhve piva.
    „V jeho věku jsi měl dvouletého syna a dvě zaměstnání. A nepij to pivo k tomu fernetu, bude ti špatně," poznamenala Jana a dolila si poslední zbytek láhve.
    Olga chtěla něco poznamenat, ale pak jen zavrtěla hlavou a těžce se zvedla.
    „Alkohol došel, půjdu do hajan. Děkuji za krásný večer, snad se ještě uvidíme, chci tady zůstat celý týden."
    Milan jí zamával. „Tak ahoj, prosím tě, zamkni cestou hlavní vchod, ano?"
    Pes na Olgu zavrčel, ale Jana ho chytla za obojek.
    „Neštěkej, to je přítel."
    Olga opatrně psa pohladila a usmála se na Janu. „Tak zítra."
    Jana se také vydala ke dveřím. „Jsem taky příšerně ospalá. Jdu se podívat na děti a musím si jít lehnout."
    Milan potlačil zívnutí a s předstíranou čilostí neodpovídající množství vypitého alkoholu jí začal táhnout směrem k ložnici.
    „Neboj, kdyby nespali, to už bychom slyšeli. Mám lepší nápad, jdem si lehnout hned."
    Pes je sledoval s vážným výrazem.
   
   
    V šest ráno Milan budík v podstatě proklínal.
    „Asi jsem to vážně neměl míchat, promiň že jsem včera usnul," zašeptal spící manželce do ucha a políbil jí.
    Se zíváním se vydal pomalu po schodech dolů. Dveře od kotelny byly pootevřené.
    „Ty kreténe," zavrčel na psa, který ho sledoval z bezpečné vzdálenosti.
    Pes štěkl a lákal Milana zpátky. Ten chvíli váhal, ale pak si představil, jak by zvíře začalo vyvádět, kdyby hned nešel a vydal se váhavě zpátky otevřít domovní dveře. Pes vyběhl ven a Milan zjistil, že stále hustě chumelí. Roztřásla jím zima. Zrychlil tedy krok, došel dolů přiložit do kotle se špinavýma rukama zalezl rychle po vyhřátou deku k manželce. Oba znovu usnuli.
   
    O hodinu později už Janě nedalo spát to, že Andulka ještě spí. Obvykle v tuto dobu přivolávala všechny pláčem a dožadovala se mléka a čisté pleny. Kdyby jí tak nebolela hlava, vstala by Jana dřív, aby mimino nevzbudilo Mirečka, ale dneska podvědomě čekala, až jí dceřin pláč donutí opustit teplou postel. Milan nahlas pochrupoval, jinak ale bylo v domě ticho.
    Ve čtvrt na osm nevydržela a s ospalýma očima se vydala za dětmi nahoru. Na chodbě zanadávala na psa, neboť domovní dveře byly opět otevřené, čímž probudila Milana definitivně. O chvilku později už byla vzhůru celá chata. Malá Andulka nebyla v své postýlce a nebyla ani nikde v chatě ani jejím okolí.
   
    Dva dny poté seděl kapitán Rychlý s manželi Votrubovými a jejich synem Jakubem v obývacím pokoji a rozpačitě si hrál s propisovací tužkou.
    „Pátrání venku musíme ukončit. Stále sněží a naděje, že něco najdeme, je v podstatě nulová. Pracovní verzi, že Andulku odnesla cizí osoba zvenčí můžeme v tomto počasí v podstatě vyloučit. Hosté v domě si ničeho nevšimli. Paní Olga Novotná z pokoje číslo pět potvrdila, že hlavní dveře osobně zavírala okolo jedenácté hodiny a v té době byla malá ještě v postýlce. Váš byt byl až do šesti do rána, kdy jste pouštěl psa, zamčený. Dítě samo pokoj opustit zatím nedokázalo. Musíme tedy vzít do úvahy tu nejhorší verzi. Váš pes je zabiják, v Praze váš syn čelí dvěma trestním oznámení, to zvíře napadlo už několik menších psů."
    Jakub sklonil hlavu před otcovým zděšeným pohledem.Kapitán nemilosrdně pokračoval.
    „Navíc je schopen se pohybovat sám po domě. Podle nalezených stop se pohyboval i v dětském pokoji, jeho chlupy jsme nalezli i v dětských postýlkách. Myslím že byl schopen vytáhnout dítě, usmrtit ho a v okamžiku, kdy jste oba ráno spali a mohl tělíčko odnést ven a schovat. Samozřejmě situaci necháme prozkoumat soudním znalcem, ale můj odhad je, že dítě najdeme až na jaře, až sleze sníh. Je mi líto, ale majitel si měl psa zabezpečit."
    Jakub byl bílý jako stěna.
    „Ale on měl děti rád, útočil jenom na jiné psi. S Mirkem se v pokoji tahali o deku a tak. Spal se mnou mnohokrát a nikdy nikoho nenapadl."
    Kapitán jen zavrtěl hlavou.
    „Člověče nešťastná, ten pes nemá ani výcvik a vy jste ho nechal s malými dětmi. A navíc si odjedete a necháte ho s rodiči, které neposlouchá už vůbec. A když už jsme u vás, můžete mi ještě prozradit, co jste dělal v tom vašem pokoji za okultní pokusy?"
    „Mám brigádu v antikvariátu. Našel jsem tam knihu, jak vyvolat démony, tak jsem to zkoušel." Milan na ně zíral nepříčetným pohledem.
    „Tak ten pes útočil i jinde! A tys nám nic neřekl! Jakube, seber se a zmiz odsud, nechci tě už vidět."Pak se otočil k policistovi.
    „Pane kapitáne, jakmile sleze sníh, propátrám celé okolí, každé křoví, každý stromeček. Andulku musíme najít, jinak nás to bude strašit do smrti."
    Janě pomalu docházela celá situace. Rozvzlykala se padla Milanovi kolem krku.
    Kapitán smutně povzdechl.
    „Až budeme mít hotovou celou zprávu, pozveme si vás. Zatím se držte."
   
    Každý příběh musí mít konec.
    Tak tedy Jakub na nátlak rodiny nechal psa utratit. Když mu veterinář píchal injekci, držel ho okolo krku a plakal. Nikdy neuvěřil, že by jeho miláček mohl mít se zmizením sestřičky cokoliv společného. Jediný, kdo sdílel jeho názor na nevinnu čtyřnohého přítele, byl jeho mladší bratr Mireček. Ten byl skálopevně přesvědčen, že Andulku odnesl ten zlý bubák, co se od té doby chodí dívat do postýlky na něj. V důsledku toho za žádných okolností nebyl ochotný v pokojíčku spát a když uondaní rodiče navštívili psychologa, ten jednoznačně (i vzhledem k psychickému stavu matky) doporučil změnu prostředí. Votrubovi tedy dali výpověď a přijali místo v jednom velkém penzionu na Šumavě. S tímto příběhem příliš nesouvisí to, že majitel horské chaty měl skoro dva roky problém najít nové správce, protože nikdo nevydržel déle než čtrnáct dní a po okolí se začalo říkat, že na chatě straší. Vlastně souvisí, pan Votruba tedy nesplnil slib a tělo malé Andulky se nikdy nenašlo.
    Ale už vůbec s tímto příběhem nemá nic společného to, že k Olze Novotné (po zimní dovolené neuvěřitelně vypadající na maximálně pětatřicet let, takže se všeobecně soudí, že místo na horách byla na plastice) se vrátil nevěrný manžel a Olga v hloučku svých podobně smýšlejících známých podezřele horlivě obhajuje lidské oběti při praktikování černé magie, obzvlášť za účelem udržení věčného mládí či lásky.