Kapitoly

0:34
    Té noci se vracel z hospody domů.
    Několik hodin holdoval tvrdým lihovinám v zakouřeném lokále plném lidí. Pak se podíval na hodinky a prohlásil: „Už je půl jedný, půjdu domů, zítra musím do školy.“ Opile se vypotácel ven a nadechl se čerstvého vzduchu. Ten ho trochu osvěžil a trochu přidusil, zvykl si na jiný. Vykročil do noci a v hostinci zhasla světla. Ale toho si nevšiml. Měl mozek plný alkoholu a vše mu docházelo velmi pomalu. Dovedl myslet na jediné, jak se dostane domů. Teprve když dorazil na křižovatku mdle osvětlovanou blikajícími světly, došlo mu, že po půlnoci už žádný autobus nejede. „Nevadí,“ řekl si, „půjdu pěšky.“
    Opile vykročil a procházel alejí. Začal vát vítr a v jeho proudu létalo listí. Proud větru zesílil a rval listy ze stromů. Za chvíli ze zelených korun zůstaly jen holé větve, připomínající kloubovité ruce starců. Nevšímal si toho a potácel se vrstvou listí. Míjel jedno malé zahradnictví, kde nyní rostl metr vysoký plevel, až přišel na pěší zónu, za dne ještě pokrytou dlažbou kamenů. Ale to, jak si všiml, bylo teď jiné. Hromady kamenů ležely na hromadách a v dlažbě zely díry, kterými klopýtal. Vedle pěší zóny býval zelený prak. Býval. Ještě před okamžikem, ale mžiknutím oka se proměnil. Znenadání potemněl, fontánka přestala bublat, cestičky byly zarostlé a stromy suché.
    Procházel kolem, ale nic si neuvědomoval, nedocházelo mu, že tu něco nehraje. Všechno bylo jiné než v době, kdy tudy šel před několika hodinami do hospody. Vše se měnilo doslova před očima; bohužel k horšímu. Přesto šel dál a z domů okolo odpadávala omítka a za okny, osvětlovanými pouze blikáním svíček, pletli pavouci své sítě. Pořád mu nic nepřišlo zvláštní. Zatím nepocítil strach. Šel dál, zahnul za roh a vstoupil na náměstí.
    Okna všech domů byla vytlučená a pohrával si s nimi vítr. Z popraskaných zdí budov vykukovaly cihly. Kostelní zvon tiše vyzváněl a náměstí i temná obloha mu mlčky naslouchaly. Teprve teď si uvědomil, že tady něco začíná. Dostal strach a chtěl být odsud co nejdřív pryč. Zrychlil krok.
    Nervózně chvátal ulicí směrem k domovu. Chodníky mu pod nohama zarůstaly travou a asfalt se pomalu rozpadal, výlohy byly vymlácené a obchody zely prázdnotou, jakoby vykradené před několika lety. Běžel dál. Na konci ulice byla situace mnohem horší. Kolem rozbořených zdí se ve vzduchu vznášel prach a vůně horkého asfaltu. Šel dál a vtom uviděl sto metrů před sebou nevýraznou postavičku, uhýbající z hlavní ulice k stadionu. Běžel za ní až ke vchodu na stadion a pak vstoupil. Silueta člověka se beze stop vypařila a on se sám ocitl v hracím poli. Ale bylo tu cosi divného. Místo zeleného trávníku měl pod nohama černou asfaltovou plochu. Dokonale rovnou a nezvykle horkou, na to jak byl okolní vzduch chladný. Asfalt se matně leskl ve svitu měsíce a on - opilec tam stál sám se svým stínem ve světě, se kterým se něco děje. Zchátralé tribuny se kolem něj hrbily jako nějací němí svědkové.
    Vrátil se zpátky na silnici a chtěl pokračovat dál, ale zůstal stát v němém úžasu ochromen strachem. Za tu malou chvíli, co byl pryč se hlavní ulice změnila. Stromy podél silnice byly vyrvány i s kořeny a poházeny všude kolem. Uprostřed silnice se až k obzoru táhly pražce, na kterých se rozpadaly zbytky rezavých kolejí. Zaskuhral a začal doufat, že tohle všechno je jen sen. Přes všechny jeho prosebné výkřiky zjistil, že noční můra neustupuje a zhroutil se. Pohltilo ho bezvědomí.
    Když se probudil, zjistil, že se ulice zase změnila. Místo kolejí se až k obzoru táhla kolona aut. Spíš rezavých vraků než aut. Bez řidičů a bez cíle. Jedno vedle druhého, někde nakupené v epicentrech podivných kolizí. Hromady starého železa. Vyrazil podél té bezútěšné kolony a přemýšlel, co se to děje, jaká noční můra musela potkat právě jeho. Nenacházel vysvětlení, všechno mu připadalo tak absurdní. Přesto dál šel podél kolony vraků, rozbitých lamp a polorozbořených domů. Nedošel na konec kolony, ani do svého domu. Všechny cíle se najednou zdály nedosažitelné. Odbočil na jinou silnici, která by měla vést skrz pole přímo k němu domů. Najednou mu všechno mu připadalo docela normální. Zvláštní pocit: tady je všechno v pořádku, ale tři sta metrů vzadu je nevysvětlitelná noční můra. Nevěděl si rady, ale šel dál. Procházel asfaltovanou cestou v polích a v tom ho přepadla únava. Nemohl jí odolat, zalezl do křoví nedaleko silnice a položil se na zem, aby se prospal. Než zavřel oči, uslyšel a uviděl jak po mostě půl kilometru před ním projíždí vlak. S houkáním se přehnal po mostě a za chvíli jeho osvětlená okýnka zmizela kdesi daleko. Pomyslel si: „poslední expres“ a pak se podíval na nebe a zavřel oči. Vzduch byl těžký a obloha temná...
3:11


6:00
    Ráno jako každé jiné a on, stejně jako spousty dalších středoškoláků, vyrazil do školy. Vlak se vlekl a půlhodinová jízda se zdála nekonečná. Poslouchal discmana a neměl pojem o čase. Nedlouho poté co vlak projel zastávkou v Kolovratech usnul. Na jedné stanici, od Hlavního nádraží - cíle jeho cesty - ještě hodně vzdálené, se na chvíli probudil. Pozoroval jak lidé vystupují, aniž by kdokoli nastoupil. Nepřikládal tomu velkou důležitost. Vagón byl docela prázdný a ztichlý. Zase usnul. Probudilo ho až hlášení:
    „Praha, Hlavní nádraží, vlak číslo 9145 přijel služebně na 32.kolej, vlak zde jízdu k...“ hlášení bylo přerušeno a vytratilo se do šumu.
    Jen co otevřel oči, poznal, že něco není v pořádku. Chybělo tam něco velmi podstatného. Chyběli tam lidi. Ani jeden člověk nikde neseděl ani nešel. Nikde nikdo. Vlak zel prázdnotou a stejně pustá byla všechna nástupiště. Na konci dlouhé chodby k nádražní hale se mihlo několik matných postaviček, které v mžiku zmizely. Rozběhl se za nimi a ve chvíli kdy se do haly dostal, už nikoho nezahlédl. Jen liduprázdno a šero. Jak si všiml, svítila sotva čtvrtina světel, jako kdyby vypadl proud. Všechny východové dveře byly otevřené dokořán a prosklená stěna místy vymlácená. Venku nebylo hezky ani hnusně, ale tak jako kdyby něco začínalo. Stromy v parku před nádražím vadly a usychaly. Z rozpraskaných fasád domů opadávala omítka.
    Přimražen strachem si pomyslel: „Tahle nepochopitelná změna musela nastat ze dne na den, protože ještě včera vše vypadalo docela normálně.“
    S okenicemi si pohrával vítr, který se zvedl stejně náhle, jako ustal.
    Přesto šel dál a na koncích pěších zón co chvíli zahlédl mihotavé postavičky, které rychle zmizely v průchodech a za rohy domů. V dálce slyšel houkání sirén, ale i to brzy ustalo. A najednou celé město zachvátil napjatý vyčkávající klid. Po ulicích nejezdila žádná auta ani tramvaje, nikdo neparkoval podél chodníků a na volných místech metropole. Obchody byly prázdné, jakoby před lety vyrabované.
    Škola stála za rohem, ale i tam se všechno podivně změnilo. Lípa před budovou byla vyrvána ze země a plot, který předtím obepínal hřiště, se změnil na hromadu drátů opodál.
    Klika od školní budovy studila jak led a šla otevřít jen ztěží. Hlavní dveře byly vylomeny z pantů, turnikety za rohem ležely pod vrstvou prachu a pod ním byly zrezlé jako vrak lodi. Ještě včera se všechno blýskalo novotou. Zamrazilo ho v zádech, ale zvědavost ho táhla do útrob budovy. První patro bylo podobně zdevastované. Dlaždičky, které škola nechala před šesti týdny položit, někdo s citem vyrval a vyházel neznámo kam. Na konci chodby se zpola otevřené dveře jeho třídy leskly zlověstným kováním. Nahlédl dovnitř, viděl jen tmu a v nose cítil prach. Vstoupil a rozsvítil světla. Pohled, který se mu naskytl, ho přimrazil k zemi. Celá místnost byla černě vymalována, okna zatemněna a na zemi místo lavic ležely náhrobní kameny, nadepsané podivnými znaky. Na jeho místě byl taky kámen bez jména, ale nadepsaný datem 21.4.
    „To je dnes!“ vykřikl. „Jdu pryč. Už tady nechci strávit ani vteřinu.“ Vypotácel se na chodbu a do očí ho udeřila změna: na – ještě před chvílí - čistých stěnách se zrcadlily podivné červené obrazce a na podlaze byly položeny pražce. Utíkal pryč. V chodbě se zešeřilo a skrz díry ve stropě prosvítalo světlo. „Ale skrz jaký strop?“ blesklo mu hlavou, „vždyť je nade mnou ještě jedno patro“. Na schodech se povalovaly rozbité kusy lavic a židlí a blokovaly mu cestu. Dolní patro bylo plné pavučin a prachu, jako kdyby tam nikdo neuklízel stovky let. A těsně před vchodem na zemi ležel telefon a zvonil. Opatrně zvedl sluchátko a někdo na druhé straně po kruté vteřině čekání zavěsí. Dveře před ním se rozpadly v prach a vyběhnul ven. Vzduch byl těžký a slunce nesvítilo. Na okolních domech nezůstala žádná omítka ani žádná okna. Jen prázdné černé díry civěly do okolí. Běžel dál kolem rozbitých domů. Hlavní ulici svírala dopravní zácpa bez řidičů. Jen auta, někde spíš vraky aut, nahromaděné ve velké zácpě, která se už asi nikdy nikam nepohne. Blíž k nádraží domy zchátraly do ještě horšího stavu a měly zazděná okna. Civěly na něj jen vysoké holé zdi. Běžel dál.
    Park před nádražím byl zdevastovaný, vytrhané stromy ležely na zemi a ty, které přečkaly hrozivou smršť, uschly a neměly v sobě kapku života. Běžel dál.
    V nádražní budově nesvítila vůbec žádná světla. A on se prodíral jen podle paměti. Výstupy k nástupištím byly zavalené. Běžel dál.
    Nakonec uviděl světlou skvrnu - výstup na 7. nástupiště. Vyběhnul po schodech nahoru a uviděl vlaky. Mnoho vlaků. Řady vlaků za sebou se táhly až k tunelům na druhé straně nádraží. Zabíraly každou kolej, každé nástupiště, některé vykolejené, některé zrezivělé, ale v žádném z nich nebyl ani jeden člověk. Vzduch byl těžký a obloha temná...
8:37