Lorencův stroj lásky
Literatura > Povídky > Vidoucí 2005
| 30. 12. 2005 17:32:53 | autor:
1. Pláň a dům a v něm ti dva. Ti dva milenci, a tak sami. Celí vyčerpaní, zato nevyčerpatelná třetí světová okolo. A kořání mraků poutá od požárů zrudlé nebe a za blikotajícím obzorem dunění. Stálé plošné záblesky. Po miliónté se milovali a svlačce na pláni drmolily v něžném větru.
Dům čněl jako vykotlaný zub a ti dva žili uvnitř už dlouho. A víc než sami, co jim holčička umřela na syndrom toxického šoku, ale pokoj byl útulný. I knížky a kazety se starými filmy studia Universal a nejen toho. Seděli strnule proti sobě, každý na opačném konci světnice a další dva týdny uplynuly. Muž a žena s tvářemi vašich přátel, dva lidé, s nimiž byste poobědvali. Ale válka je stlačila k sobě najednou až moc. "Už mě bolí zadek," vstala.
Hrála si roztržitě se sňůrkou rolety. Světlé vlasy měla čerstvě umyté a jemné jako prach. Žili bez pošty, bez internetu, bez telefonu, bez jakéhokoli kontaktu s přáteli. Existovali v izolaci. Mrtvi a pohřbeni. Z celého jejího vzezření vyzařovala odevzdaná únava a Ivan byl taky rezignovaný. Z domu nemělo cenu ani povyjít, svět už kvapně spěchal ke konci. "Tady to ale známe," říkala a často se na sebe usmáli. Navzájem se dotýkali, jenže už to trvalo příliš dlouho a mrtvola čekání tlela v dutině uprostřed.
Stála stále u okna. "Nikdy nepřijde," zkřehle prorazila slovy skleněnou tabulku.
Zavrtěl hlavou. Jeho milé vlasy sklouzly přes čelo. Na kulečníkovém poli venku se zatím smrákalo.
Znovu pustila video, protože v budově bývala specializovaná videopůjčovna. Tak třeba herec Petr Cushing, názvy jehož filmů se skládaly do zaříkávadla. MAGICKÝ ŽÁR a NEMILOSRDNÝ ČAS a FRANKENSTEINOVA KLETBA a HŘIŠTĚ NÁSILÍ a KUŽEL TICHA a BĚSNĚNÍ V PAŠERÁKOVĚ ZÁTOCE... KAPITÁN CLEGG a MUŽ, KTERÝ KONEČNĚ ZEMŘEL a SATANŮV AGENT. GORGONA. ZAHRADA TORTURY. Filmy NĚKTEŘÍ SMĚJÍ I PŘEŽÍT a TEROR KRVAVÉ BESTIE. Spektákl KŘIČ A KŘIČ A KŘIČ. UPÍŘÍ MILENCI. DŮM, Z NĚHOŽ ODKAPÁVALA KREV a mistrná díla NIC, JENOM NOC a DOTÍRAJÍCÍ HRŮZA. Titul NYNÍ NASTANE VŘÍSKOT! A LEGENDA O SEDMI ZLATÝCH UPÍRECH. NÁRAZY VLN... Celá dimenze strachu, původně celuloidového, ale jak vlídná v porovnání s realitou. A nevinný Lugosi. A Boris. A Christopher. Claude Rains, hlavně však Ivanin sir Petr. Celá ta naivně kašírovaná záchrana Ivanu denně vybízela k útěku a sir Petr navíc uklidňoval - a ty jeho očistné tůně.
Zatímco venku? Jen řasy mraků rozčísnuté neviditelným hřebenem plynuly nad okoralým domem, zatímco zasmušile vzpomínala na poštu (svou práci), kde se kdysi denně milovala s razítkem a třídila dopisy. A pak šmik! Palačinka světa se nyní roztéká na pánvi a není zla mimo slabosti a dobra mimo síly. Vnímala to. Neustávalo dunění a kmity letěly po nebi.
"Už prostě nepřijde," zopakovala Ivana. Vtom někdo zaklepal na dveře.
"Dále." T. R. Lorenc vešel z chladu, až jako by vypadl z brakového románu.
"Chválabohu," řekla. Na vteřinu a půl ho objala. "To ti to ale trvalo." Zase ho pustila.
"Jste v pořádku?" "A ty? Máš vůbec ještě nějaké přátele?" Neodpovídal. "Mně se po tobě docela stýskalo."
"Mně po vás taky. Asi tak vždycky jednou za rok," zkusil humor, ale ochable. Ivan se stejně usmál: "Lorenci, co tě zdrželo?" "Překážky." "Pavouka máš?" vyhrkla Ivana.
Vytáhl z rukávu svůj vynález. Vypadal jako deux ex machina. Ne, jako chromově lesklý lis na citróny. Nohy lisu se pitvorně krčily. Ti tři naplnili vaničku po mrtvé vodou a přisolili. Lorenc, trochu sklerotik, pak četl recept a Ivana krájela citrón, tak jako praktičtější lidé zatím zeměkouli, už taky žlutou nenávistí.
Ripley Lorenc byl amatérským alchymistou a pro ty dva mág. "A louhy míchat, síru dýchat," říkával pobaveně. Teď si rozebrali plátky a společně je vychutnávali. Zbytky brzy vyplivli do vody, která už bublala. S léty se domy a vztahy rozpadají, ale teď našli naději. Dívali se na Lorence.
2. Nedorazil snadno. Byl taky pošťák a po celý kalný den, v kterém se neozval jediný hlásek a v němž tísnivá mračna vyprahle splývala z blikotající oblohy, procházel zcela sám neobyčejně pustou končinou země, aby až s večerními stíny dorazil ne k domu Usherů, ale ke stavení s věčnými milenci. Proč? K chemické reakci potřeboval lásku, a ta už jinde nekvetla.
Přesněji řečeno žádal fenyletylamin, který se vylučuje společně s něhou, a kůry citrónu se proto nyní kroutily a bublinky pukaly jako omletá srdce. Vůně nelenila. Vstřebala se jim do hypofýzy uprostřed hlav, všem třem, a podvěsek mozkový reagoval u každého na uvolněné feromony. Hned byli ještě zamilovanější - a voda kolotala jako při sabatu. Ivana už tančila. Euforie! Jen Lorenc se udržoval potlačený, ostatně byl od jisté chvíle také jen slisovaným citrónem. A svistot střel venku už nepřetržitý. Nezbývalo moc času.
Ivana držela pavouka celou dobu něžně, asi jako když v míru vždycky myla svou holčičku Lídu, ale v bocích domu to praštělo. "A dál?" ptala se Ivana plaše Lorence.
"Strč ho do vody." A poslepu vylovil z poličky videokazetu. Namátkou, protože jen princip náhody mohl aktivizovat proces. To už znal z laboratoře. Táhl znovu, i jednu knížku, a četl. Místo, které se mu otevřelo, zatímco zdi pukaly, a nezaříkával tím dům podmetaný obřím koštětem, ale svatou trojici. A dál pršely střely a mumraj ohňostrojů se táhl od obzoru k obzoru.
Magický pavouk se zatím převracel a sténal jak surově vařený krab. Najednou však i sršel energií. Ach, buďme blaženi, myslila si Ivana. Ach, tato má sladká seance. Oči jí zářil. A přece dál slyšela i houby růst a vlnění svlačců z pláně a svaly zabijáků hýbajících pákami. Stop! A místnost plnily jen salvy ticha. Lorenc zničehonic dočetl. A propadneme se do básničky? čekala Ivana a mládla. Anebo radši rovnou do mých snů?
3. Před domem, když vyšly, se na první pohled nic nezměnilo, ale obzor pohasl. Teď se zdál plný válející se mlhy. Ivana v kloubech cítila jaro. Poprvé.
Úleva? Podívala se z profilu na Lorence. "Už je to? To tedy koukám."
Proskočili opravdu jinam? Stěna dimenzí se na chvíli pootevřela? Nebo ne? Lorencovy oči klouzaly plání s matnou obavou. A pak je uviděl.
Ubíraly se k nim stíny, ale ne, některé se spíš sunuly. A ze všech stran a běžel sem i pes. Bylo jich bezpočet.
"Propána, z čeho jsi předčítal?" vyjekl Ivan a vytrhl kartu osudu z Lorencových prstů. Filmový slovník Ondřeje Neffa. Ivan vzhlédl. Už poznával blížící se přízraky. A táhlé zavytí z plání zmrazilo každý další pohyb těch tří a oba muži se chvěli jako chlapci. Jenže Ivaně byl jek spíš rajskou hudbou. "A křič a křič a křič!"
Právě proto byla tak výjimečná, že i odkojena filmovou vlčicí, a únava staletého čekání z ní v tu ránu odplynula omyta. Chtěli jsme utéci před hrůzami skutečného světa? Tak tady to máme. A zdejší hrůza už se také začínala hromadit, ale jen aby kompenzovala tu, kterou známe všichni. A Ivana chladnokrevně vykročila. V ústrety netvorům. "Vítejte."
Vítejte, mí staří známí... Protože naprosto nezůstala včerejší a neměla v oblibě jen a pouze Ivana a Lorence. Tahle ženská velkolepě tíhla i k siru Petrovi. A nakazím tou svou láskou už brzy i dva poděšené kluky, umínila si jako zodpovědná maminka - a oni ji následovali. A šli. Vedle ní a stále pevněji. Jako by dokázali pochopit, že se právě stali celuloidovými básníky.
Dům čněl jako vykotlaný zub a ti dva žili uvnitř už dlouho. A víc než sami, co jim holčička umřela na syndrom toxického šoku, ale pokoj byl útulný. I knížky a kazety se starými filmy studia Universal a nejen toho. Seděli strnule proti sobě, každý na opačném konci světnice a další dva týdny uplynuly. Muž a žena s tvářemi vašich přátel, dva lidé, s nimiž byste poobědvali. Ale válka je stlačila k sobě najednou až moc. "Už mě bolí zadek," vstala.
Hrála si roztržitě se sňůrkou rolety. Světlé vlasy měla čerstvě umyté a jemné jako prach. Žili bez pošty, bez internetu, bez telefonu, bez jakéhokoli kontaktu s přáteli. Existovali v izolaci. Mrtvi a pohřbeni. Z celého jejího vzezření vyzařovala odevzdaná únava a Ivan byl taky rezignovaný. Z domu nemělo cenu ani povyjít, svět už kvapně spěchal ke konci. "Tady to ale známe," říkala a často se na sebe usmáli. Navzájem se dotýkali, jenže už to trvalo příliš dlouho a mrtvola čekání tlela v dutině uprostřed.
Stála stále u okna. "Nikdy nepřijde," zkřehle prorazila slovy skleněnou tabulku.
Zavrtěl hlavou. Jeho milé vlasy sklouzly přes čelo. Na kulečníkovém poli venku se zatím smrákalo.
Znovu pustila video, protože v budově bývala specializovaná videopůjčovna. Tak třeba herec Petr Cushing, názvy jehož filmů se skládaly do zaříkávadla. MAGICKÝ ŽÁR a NEMILOSRDNÝ ČAS a FRANKENSTEINOVA KLETBA a HŘIŠTĚ NÁSILÍ a KUŽEL TICHA a BĚSNĚNÍ V PAŠERÁKOVĚ ZÁTOCE... KAPITÁN CLEGG a MUŽ, KTERÝ KONEČNĚ ZEMŘEL a SATANŮV AGENT. GORGONA. ZAHRADA TORTURY. Filmy NĚKTEŘÍ SMĚJÍ I PŘEŽÍT a TEROR KRVAVÉ BESTIE. Spektákl KŘIČ A KŘIČ A KŘIČ. UPÍŘÍ MILENCI. DŮM, Z NĚHOŽ ODKAPÁVALA KREV a mistrná díla NIC, JENOM NOC a DOTÍRAJÍCÍ HRŮZA. Titul NYNÍ NASTANE VŘÍSKOT! A LEGENDA O SEDMI ZLATÝCH UPÍRECH. NÁRAZY VLN... Celá dimenze strachu, původně celuloidového, ale jak vlídná v porovnání s realitou. A nevinný Lugosi. A Boris. A Christopher. Claude Rains, hlavně však Ivanin sir Petr. Celá ta naivně kašírovaná záchrana Ivanu denně vybízela k útěku a sir Petr navíc uklidňoval - a ty jeho očistné tůně.
Zatímco venku? Jen řasy mraků rozčísnuté neviditelným hřebenem plynuly nad okoralým domem, zatímco zasmušile vzpomínala na poštu (svou práci), kde se kdysi denně milovala s razítkem a třídila dopisy. A pak šmik! Palačinka světa se nyní roztéká na pánvi a není zla mimo slabosti a dobra mimo síly. Vnímala to. Neustávalo dunění a kmity letěly po nebi.
"Už prostě nepřijde," zopakovala Ivana. Vtom někdo zaklepal na dveře.
"Dále." T. R. Lorenc vešel z chladu, až jako by vypadl z brakového románu.
"Chválabohu," řekla. Na vteřinu a půl ho objala. "To ti to ale trvalo." Zase ho pustila.
"Jste v pořádku?" "A ty? Máš vůbec ještě nějaké přátele?" Neodpovídal. "Mně se po tobě docela stýskalo."
"Mně po vás taky. Asi tak vždycky jednou za rok," zkusil humor, ale ochable. Ivan se stejně usmál: "Lorenci, co tě zdrželo?" "Překážky." "Pavouka máš?" vyhrkla Ivana.
Vytáhl z rukávu svůj vynález. Vypadal jako deux ex machina. Ne, jako chromově lesklý lis na citróny. Nohy lisu se pitvorně krčily. Ti tři naplnili vaničku po mrtvé vodou a přisolili. Lorenc, trochu sklerotik, pak četl recept a Ivana krájela citrón, tak jako praktičtější lidé zatím zeměkouli, už taky žlutou nenávistí.
Ripley Lorenc byl amatérským alchymistou a pro ty dva mág. "A louhy míchat, síru dýchat," říkával pobaveně. Teď si rozebrali plátky a společně je vychutnávali. Zbytky brzy vyplivli do vody, která už bublala. S léty se domy a vztahy rozpadají, ale teď našli naději. Dívali se na Lorence.
2. Nedorazil snadno. Byl taky pošťák a po celý kalný den, v kterém se neozval jediný hlásek a v němž tísnivá mračna vyprahle splývala z blikotající oblohy, procházel zcela sám neobyčejně pustou končinou země, aby až s večerními stíny dorazil ne k domu Usherů, ale ke stavení s věčnými milenci. Proč? K chemické reakci potřeboval lásku, a ta už jinde nekvetla.
Přesněji řečeno žádal fenyletylamin, který se vylučuje společně s něhou, a kůry citrónu se proto nyní kroutily a bublinky pukaly jako omletá srdce. Vůně nelenila. Vstřebala se jim do hypofýzy uprostřed hlav, všem třem, a podvěsek mozkový reagoval u každého na uvolněné feromony. Hned byli ještě zamilovanější - a voda kolotala jako při sabatu. Ivana už tančila. Euforie! Jen Lorenc se udržoval potlačený, ostatně byl od jisté chvíle také jen slisovaným citrónem. A svistot střel venku už nepřetržitý. Nezbývalo moc času.
Ivana držela pavouka celou dobu něžně, asi jako když v míru vždycky myla svou holčičku Lídu, ale v bocích domu to praštělo. "A dál?" ptala se Ivana plaše Lorence.
"Strč ho do vody." A poslepu vylovil z poličky videokazetu. Namátkou, protože jen princip náhody mohl aktivizovat proces. To už znal z laboratoře. Táhl znovu, i jednu knížku, a četl. Místo, které se mu otevřelo, zatímco zdi pukaly, a nezaříkával tím dům podmetaný obřím koštětem, ale svatou trojici. A dál pršely střely a mumraj ohňostrojů se táhl od obzoru k obzoru.
Magický pavouk se zatím převracel a sténal jak surově vařený krab. Najednou však i sršel energií. Ach, buďme blaženi, myslila si Ivana. Ach, tato má sladká seance. Oči jí zářil. A přece dál slyšela i houby růst a vlnění svlačců z pláně a svaly zabijáků hýbajících pákami. Stop! A místnost plnily jen salvy ticha. Lorenc zničehonic dočetl. A propadneme se do básničky? čekala Ivana a mládla. Anebo radši rovnou do mých snů?
3. Před domem, když vyšly, se na první pohled nic nezměnilo, ale obzor pohasl. Teď se zdál plný válející se mlhy. Ivana v kloubech cítila jaro. Poprvé.
Úleva? Podívala se z profilu na Lorence. "Už je to? To tedy koukám."
Proskočili opravdu jinam? Stěna dimenzí se na chvíli pootevřela? Nebo ne? Lorencovy oči klouzaly plání s matnou obavou. A pak je uviděl.
Ubíraly se k nim stíny, ale ne, některé se spíš sunuly. A ze všech stran a běžel sem i pes. Bylo jich bezpočet.
"Propána, z čeho jsi předčítal?" vyjekl Ivan a vytrhl kartu osudu z Lorencových prstů. Filmový slovník Ondřeje Neffa. Ivan vzhlédl. Už poznával blížící se přízraky. A táhlé zavytí z plání zmrazilo každý další pohyb těch tří a oba muži se chvěli jako chlapci. Jenže Ivaně byl jek spíš rajskou hudbou. "A křič a křič a křič!"
Právě proto byla tak výjimečná, že i odkojena filmovou vlčicí, a únava staletého čekání z ní v tu ránu odplynula omyta. Chtěli jsme utéci před hrůzami skutečného světa? Tak tady to máme. A zdejší hrůza už se také začínala hromadit, ale jen aby kompenzovala tu, kterou známe všichni. A Ivana chladnokrevně vykročila. V ústrety netvorům. "Vítejte."
Vítejte, mí staří známí... Protože naprosto nezůstala včerejší a neměla v oblibě jen a pouze Ivana a Lorence. Tahle ženská velkolepě tíhla i k siru Petrovi. A nakazím tou svou láskou už brzy i dva poděšené kluky, umínila si jako zodpovědná maminka - a oni ji následovali. A šli. Vedle ní a stále pevněji. Jako by dokázali pochopit, že se právě stali celuloidovými básníky.
Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 5994
Související příspěvky:
Amir
Bez konce
Beznadějně sám
Dům na Whisper Street
Farmář
Golde Axne
Jeskyně
Kandidáti na boha
Kapitoly
Kapání
Kouzelnice
La noche triste
Magický smaragd
Nahanni
Nebezpečná minulost
Náhrobek
Přes Černý les
Půjčovna hlav
Půlživot
Rudý měsíc
Ráno jako každé jiné
Strašidýlka
Stroj na vzpomínky
Střetnutí osudů
Velovo doupě
ZZ 03
Znovuzrození
Záchrana druhu
Čarodějnici nenecháš živu býti
Žabák číslo 358
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.