Nebezpečná minulost

Marian Willfordová seděla na vrcholku kopce, jediném místě, kde ještě rostly spousty lučních květin a kde nebyla jen holá zem, místy porostlá trávou nebo vzácně i nějakým keřem. Raději se ani nedívala dolů. Nehostinná krajina v údolí ji nijak nelákala. Dřív to tam takhle nevypadalo. Všude byly lesy, pole, louky a spousta zvířat. To bylo naposledy před třiceti čtyřmi lety, v roce 2102. Tehdy se na tajné vojenské základně v Greenfieldu, jen několik kilometrů odtud, rozhodlo o celé budoucnosti lidstva. Nikdo nechtěl třetí světovou válku, ale zdálo se, že není na výběr. Válka trvala dodnes a vypadalo to, že nikdy neskončí.
    Marian si vzpomněla na vyprávění svých rodičů, Lisy a Jacka Willfordových. Poznali se za války, ve městě nedaleko odtud. Jack tam přijel jako voják. To bylo před čtrnácti lety. Zanedlouho se vzali a měli spolu dceru, Marian. Občas jí vykládali, jak vypadal svět ještě před válkou. Po celém okolí rostly stromy, velké lesy dubů, buků a olší. Louky byly posety barevnými květy rostlin a nedaleko města se proháněla zvěř.
    Vyspělá technika, počítače a roboti byli součástí každodenního života. Věda se rozvíjela a nastávaly v ní velké pokroky. Válka to všechno zničila nebo zastavila. Pokročilost techniky se vrátila na počátek minulého – jedenadvacátého století. Většina lidí už přestala snít o dalekých letech mimo sluneční soustavu, robotech, kteří rozumějí lidskému hlasu a umějí se sami o sebe postarat. Už chtěli jen klidný, pokojný život. Nedostávalo se jim však ani toho.
    Marian se rozhodla, že navštíví jednoho přítele, starého vědce, jehož dům se nacházel na severním svahu kopce. Seběhla tam a zaklepala na dveře.
    “Dále!” ozvalo se zevnitř a Marian vstoupila. Myles Collins zvedl hlavu a usmál se na Marian. “Tak jak se vede?”
    “Jako vždycky,” odpověděla a zvědavě se zadívala na cosi na podlaze. Připomínalo to židli s mnoha drátky a tlačítky. “Co to je?” zeptala se.
    “Tohle? Už je to skoro hotové… No, nevím, jestli ti mám o tom říkat…” Collins zaváhal. “Ale ano. Prozradím ti to. Je to stroj času.”
    “Stroj času?” vydechla Marian. Měla dojem, že se přeslechla.
    “Přesně tak,” přitakal. “A víš, co by to mohlo způsobit, kdyby to fungovalo?”
    Nejdřív zavrtěla hlavou, ale vzápětí jí to došlo. “Vy chcete – odvrátit válku? A jak?!”
    “Stroj času dokáže kohokoli přenést do minulosti, do chvíle, kterou si nastaví na tomhle,” ukázal jí něco jako malý ovládač. “Ale funguje to jen na jednom místě. Kdyby se chtěl někdo dostat dovnitř tehdejší základny, musel by stroj času přivézt do jejích trosek. Ale je to velice riskantní.”
    “To mi nevadí, já se tam vypravím!” vyhrkla Marian. I ona sama byla překvapená svými slovy, ale trvala na nich.
    “To nejde,” zamítl to Collins. “Jak jsem říkal, je to riskantní. Nemůžeš tam zůstat déle než pět hodin. Potom se rozplyneš a za normálních okolností se vrátíš zpět do doby, ze které ses tam vydala. Jenže ty to udělat nemůžeš. Znám tvou minulost. Bez války bys tu nebyla. Tví rodiče by se vůbec nepoznali. Pokud by ses přemístila do roku 2102 a dokázala zabránit válce, rozplynula by ses, ale už nikdy by ses nevrátila.”
    Marian si uvědomila, jaký význam mají vědcova slova. “A – nemůžete se tam poslat vy?”
    “Ne. Každý může jen do doby, kdy neexistuje. Já bych se tam objevil hned dvakrát. To bohužel nejde. Můj stroj času tak dokonalý není.”
    Marian byla zklamaná. “A co někdo jiný?”
    “Nechci, aby o tom vědělo moc lidí. Kdyby se zpráva o stroji času rozšířila, byl by to konec. Všichni by chtěli cestovat v čase a vzniklé zmatky by rozpoutaly něco mnohem horšího, než je tahle válka. Mnohem horšího.” Collins se zamračil. “A teď už běž. Přijdeš pozdě na oběd.”
    Marian s nelibostí odešla. Celou cestu domů myslela na to, co starý vědec říkal. Dospěla k jedinému rozhodnutí. Blaho všech lidí na světě je cennější než to moje, pomyslela si. Svůj názor nechtěla za žádnou cenu změnit. Naplánovala si, že v noci, až bude Collins spát, stroj času použije. Pokud válce zabrání, celý svět tím získá. A pokud ne, ona se vrátí.
    Ráda by o tom řekla rodičům, ale nemohla. Věděla však, komu svůj plán prozradit může. Odpoledne se rozběhla za svou nejlepší přítelkyní, Charlottou McGillovou.
    “To přece nemůžeš udělat!” vykřikla Charlotta, když jí Marian pověděla o svém rozhodnutí.
    “Ale můžu. A nikdo mi v tom nezabrání,” řekla Marian pevně.
    Charlottě bylo jasné, že to myslí vážně. Doufala, že se Marian vrátí zpět. Bylo jí jedno, jestli válka bude nebo ne. Stejně v ní žila celý svůj život a nedokázala si představit jiný. Ani kdyby byl stokrát lepší ten tenhle.
    “Všichni se budete mít nádherně. Pomysli na to, že tady porostou stromy a budou tu žít zvířata. Jídlo už nebude jenom na příděl a nebude nedostatek vody. Nikdo se už nebude muset bát, že jeho dům zničí bombardování nepřátel, ani že bude zajat jejich vojskem,” prohlásila Marian zasněně.
    Charlotta přikývla. “Hodně štěstí.” A v duchu dodala: Rozhodně ne sbohem.
   
    Byla hluboká noc a Marian se vyplížila ze svého pokoje. Vyběhla do půli kopce. Místo, kde stál vědcův dům, rychle našla i potmě. Vzala za kliku. Dveře se otevřely a ona tiše vstoupila. Myles Collins spal ve vedlejším pokoji, proto se neobávala rozsvítit baterku.
    Spatřila stroj času. Vedle něj ležel ovládač. Obojí vzala do ruky. Stroj času byl poměrně těžký, ale dokázala ho unést. Ovládač si strčila do kapsy. Trosky bývalé tajné základny nebyly daleko, asi několik kilometrů. Protože často musela chodit daleko pro příděly potravin, které nedorazily do jejich okresu, byla na dlouhé hodiny chůze zvyklá.
    Cestu k bývalé základně dobře znala. Na tom místě ležely zřícené zdi a starý rozlámaný nábytek. Sice si musela několikrát udělat přestávku, ale brzy tam došla.
    Položila stroj času na zem a posadila se na něj. Na ovládači nastavila datum pátého srpna 2102, sedm hodin ráno. Věděla, že jednání začínalo okolo půl osmé. Chtěla tam být s předstihem, aby včas našla zasedací síň.
    Pomyslela si, že se sem asi už nikdy nevrátí. Nechtěla si to na poslední chvíli rozmyslet. Raději rychle stiskla červené tlačítko. Následující chvíle jí připadala jako sen. Všude okolo byly jasné i pastelové barvy, všechny možné vůně, pocity… a pak byla tam. Ocitla se uvnitř chodby ve vojenské základně.
    Okolo prošlo několik vojáků, ale nevšímali si jí. Marian se rozhlédla a uvažovala, kde asi může být zasedací síň. Musí to být prostorná místnost, kam se vejde hodně lidí. Jenže takových tady byla spousta. Rozhodla se, že se někoho zeptá.
    “Promiňte,” oslovila jednoho vojáka, podle uniformy plukovníka. “Nevíte, kde se tady nachází zasedací síň?”
    “Jistěže vím. V druhém patře vlevo od schodů. Proč se ptáš? Hledáš někoho?” usmál se na ni.
    “Vlastně ani ne,” zakoktala a rychle odešla. Už věděla, co potřebovala. Ještě chvíli počkala a pak se vypravila ke schodům. Cestou ji opouštěla odvaha. Poprvé za tu dobu si uvědomila, že ji, třináctiletou dívku, budou těžko poslouchat a zamítnou kvůli ní svůj návrh.
    Musím to zkusit, pomyslela si. To je to nejmenší, co můžu udělat. A taky jediné.
    Před dveřmi do zasedací síně stáli dva vojíni. Chtěla projít, ale jeden z nich ji zadržel. “Tam teď nemůžeš. Probíhá tam jednání. Jak to, že jsi tady? Pracuje tu tvůj otec?”
    “Ano,” přikývla rychle. “Musím s ním nutně mluvit. Je to moc důležité.”
    “Ale tohle je důležitější. Počkej venku. Potom si s ním promluvíš.”
    “Já musím jít dovnitř!” zvolala. S tímhle rozhodně nepočítala.
    “Jestli budeš takhle vyvádět, budu tě muset odvést,” napomenul ji vojín. “Kdo je vlastně tvůj otec?”
    “Ehm… Kapitán Willford,” odpověděla popravdě.
    “Nikdo takový tu nepracuje,” řekl vojín a obrátil se k druhému. Cosi mu potichu zašeptal. Marian mu nerozuměla. Vtom ji popadl za ramena a prudce vykročil do chodby.
    “Co to děláte?” protestovala. “Proč se ke mně takhle chováte?”
    “Nikdy bych si nemyslel, že nepřátelé vyšlou jako špiony děti! Ale zdá se, že se jim to skoro podařilo. Pronikla jsi až sem. Kdo tě poslal?”
    “Nikdo! Já nejsem váš nepřítel. Jenom nechci, aby začala válka!” vykřikla. “O tom se právě jedná, ne?”
    “Je mi jedno, od koho ses to dozvěděla. Zůstaneš tady, dokud jednání neskončí,” prohlásil, strčil ji do prázdné místnosti se zamřížovanými okny a zamknul.
    “Děláte chybu! Pusťte mě ven!” zvolala zoufale. Vojín se neotáčel. Marian si sedla na nepohodlnou židli uvnitř místnosti a zírala do zdi. Pomyslela si, že musí něco dělat. Přece tady není zbytečně.
    Napadlo ji, že prozkoumá dveře, jestli se nedají nějak otevřít i zevnitř. Nic však neobjevila. Podobně dopadla i prohlídka zbytku cely.
    Marian horečně přemýšlela, ale stále se jí jen vybavovaly vzpomínky z domova. Například ten žertík, který tolik vyděsil Charlottu. Marian tehdy předstírala, že si při krájení chleba uřízla palec. Charlotta s ní kvůli tomu nemluvila celý týden.
    To je přece ono! uvědomila si náhle. Myšlenkami už byla u svého plánu, jak se dostat odtud.
    Vojín, který dovedl Marian do cely, odtamtud najednou zaslechl nějaké podivné zvuky. Raději se tam šel podívat. Odemkl dveře a spatřil Marian, která zasípala: “Dusím se! Potřebuji ven na vzduch!”
    Rychle ji podepřel a došel ke dveřím. V tu chvíli se mu Marian nečekaně vytrhla a rozběhla se do zasedací síně.
    “Stůj, tam nemůžeš! Zastav se!” zařval vojín, jakmile se vzpamatoval z překvapení, a utíkal za ní.
    Druhý vojín stále hlídkoval před dveřmi do zasedací síně. Chytil Marian, ale ta ještě stihla vzít za kliku. Dveře se prudce otevřely a ona doslova vpadla dovnitř.
    Všichni uvnitř na ni překvapeně zírali. Pak se ozval nějaký generál: “Co tady děláš? Děti sem nemají přístup povolen!” Marian si vzpomněla na vyprávění rodičů. Musel to být generál Travis Charrer. Ten měl při rozhodování hlavní slovo. U stolu seděl také plukovník, který jí poradil, kde se nachází zasedací síň. U jeho místa byla na stole cedulka s nápisem: plukovník Lesley Norman.
    “Omlouvám se, pane, ale nedokázal jsem ji zadržet. Je to nepřátelská špionka,” vyhrkl zadýchaně vojín, který teprve teď doběhl.
    “Ne, nic takového nejsem,” řekla Marian klidně. “Dovolte mi, abych vám vyprávěla krátký příběh. O tom, jestli se stane nebo ne, právě jednáte.”
    “Odveďte ji,” přikázal generál, když plukovník Norman udělal odmítavé gesto a vstal. “Já bych ji vyslechl,” pravil. “Třeba nám řekne něco důležitého.”
    “No dobrá. Ale jen chvilku,” zabručel generál Charrer.
    “V tomto roce začala třetí světová válka. Všichni si mysleli, že skončí brzy a jasným vítězstvím, ale mýlili se. Protistrana byla silnější, než měli tušení. Válka zpustošila svět. Zmizela spousta druhů rostlin i zvířat, začal se projevovat nedostatek vody i potravin. Až jednoho dne v roce 2136 vynalezl jeden chytrý vědec stroj času. Z jednoho důvodu – chtěl zabránit válce, která trvala až do té doby a zdálo se, že nikdy nenastane její konec. On se však do minulosti vypravit nemohl. Nechtěl, aby se o stroji času dozvědělo víc lidí. Věděla o něm jen jedna dívka, které ale zabránil, aby náročnou cestu podstoupila, protože tím zničí sama sebe. Ale mír je důležitější. Ta dívka ho neposlechla. Proto jsem teď na tomto místě a žádám vás, abyste válku neschvalovali,” dokončila.
    Chvíli bylo ticho. Pak si Charrer odfrkl: “A to je všechno?! Pohádka pro malé děti! Na něco takového neskočím. Bylo už vynalezeno mnoho věcí, třeba roboti, kteří umějí i stavět domy, ale stroj času ještě ne.”
    “Teprve bude.”
    “Tomu nevěřím. Možná za tisíce, ale ne desítky let. Ukažte jí její celu! Jistě nám brzy prozradí, kdo ji sem poslal a jak ví, o čem rozhodujeme.”
    Vojíni se chopili Marian, která vykřikla: “Budete toho litovat! Nedělejte to!”
    “Pusťte ji,” přikázal náhle plukovník.
    Vojíni nevěděli, čí rozkaz mají poslechnout. Ale generál měl vyšší šarži. “Tak bude to?” zahřímal.
    “Počkejte ještě pár minut,” požádal ho Norman naléhavě. Otočil se na Marian. “Můžeš nám nějak dokázat, že přicházíš z budoucnosti?”
    Marian rychle uvažovala. Moc věcí s sebou neměla… “Ano, můžu!” zvolala. Vzpomněla si, že v kapse neustále nosí fotografii okolí domku, kde vyrůstala. Krajina tam byla tak holá a bez života, že by je to snad mohlo přesvědčit. Ukázala ji všem přítomným. Na generála to ovšem nijak nezapůsobilo.
    “No a co? Buď je to zdařilá fotomontáž, nebo nějaká krajina, která takhle vypadá. Nemám tolik času, abych ho ztrácel takovými hloupostmi!” odsekl.
    “Ne, to je jen kousek odtud. Pokud rozhodnete pro válku, sám to zjistíte,” pronesla tiše. Už nic jiného u sebe neměla. Oblečení se od té doby příliš nezměnilo. Ani tím moc dokázat nemohla. Znovu si vzala fotografii. Hluboce si povzdechla. K ničemu to nebylo. Nebránila se, když ji vojíni opět odváděli do cely.
    Marian se najednou začala cítit velice zvláštně. Jako by splývala s veškerým okolím a začínala blednout. Vtom si uvědomila, co se děje. Collins špatně odhadl dobu, kterou může zůstat. Už jí zbývalo jen pár minut v téhle době. A nedokázala to…
    Oba vojíni ji nanejvýš překvapeně pustili. Mysleli si, že je klamou vlastní smysly. Dívka se otočila. Obyčejně by do jednoho z nich narazila, ale doslova prošla jeho rukou. Zamířila zpět do jednací síně.
    Mám poslední možnost, pomyslela si sklíčeně. Pokud se jí nepodaří přesvědčit generála tímhle, tak už ničím. V takovém případě by se vrátila domů – do stejného světa, ze kterého odešla. A když ji konečně poslechne… Pak to jsou poslední okamžiky jejího života.
    Chtěla otevřít dveře, ale nemusela. Sama byla udivená, ale dokázala jimi bez potíží projít. Naštěstí ještě dokázala promluvit, přestože její hlas byl velice tichý a nevýrazný. “Jsem tady,” ozvala se. “A odcházím – rozplývám se, možná se vracím zpátky domů, ale možná taky nikam. To je na vás. Moc vás prosím, nezačínejte zbytečnou válku.”
    Všichni v místnosti k ní obrátili zraky. Nemýlili se, ačkoli většina z nich si ani pořádně neuvědomovala, co vidí – Marian byla jako duch.
    Charrer užasl. Protřel si oči, ale neklamal ho zrak. Ta dívka se stávala průsvitnou a obrysy za ní byly vidět. Už uvěřil jejímu vyprávění.
    Norman jí věřil od začátku. “Generále,” řekl. “Ta mladá dívka mluví pravdu. Myslím, že je čas, abyste informoval prezidenta o svém rozhodnutí.”
    “O mém… Ach tak. Rozumím,” kývl generál a jako omámený zvedl telefonní sluchátko. Vytočil známé číslo. Na druhém konci linky se ozval hlas Donalda Lomana, současného prezidenta. “Jaký je váš názor, generále Charrere?” zeptal se ho.
    “Válka je zbytečná. Začneme vyjednávat. Nepochybuji, že se nám to podaří. Bude to výhodné pro obě strany… a pro celý svět,” dodal. “Vody bude dost. Získáme jiné zdroje… A spojíme své síly. Bude to lepší všechny lidi na Zemi… Do budoucna.”
    “Mluvíte nějak podivně, ale máte naprostou pravdu. Souhlasím s vámi. Hned vydám pokyn k zahájení vyjednávání.”
    Charrer se rozloučil a zavěsil. Pohlédl na Marian, kterou už téměř vůbec neviděl.
    Ta se usmívala. Její poslání bylo splněno. A teď… je čas.
    Plukovník Norman k ní přistoupil. “Udělala jsi šlechetnou věc. Jménem všech lidí planety ti děkuji.” A slavnostně zasalutoval. Obraz Marian před ním se definitivně rozplynul.
   
    Svět se opravdu začal zlepšovat, situace už nebyla tak vyhrocená. Všichni pochopili, že války jsou k ničemu. Vše se dá vyřešit zdravým rozumem. Věda zažívala velké obraty ve všech svých odvětvích.
    Lidé všech národů létali do vesmíru. Vědcům se konečně podařilo vynalézt pohon, který donesl s velkou posádkou loď až za hranice sluneční soustavy, aniž palivo zabíralo mnoho místa na úkor jídla, pití a místa pro lidi.
    Menší vesmírná loď začala být stejnou samozřejmostí jako auto. Ta už jezdila pouze na elektrický pohon. Ovzduší bylo mnohem čistší než v době od poloviny dvacátého století. Vše se dařilo tak, jako by to ani nebyla pravda. Zásluhou Marianiny odvahy. Ale moc lidí se o ní nedozvědělo. Její záhadný příchod i odchod zůstal tajemstvím těch, kteří byli toho osudného dne v zasedací síni.
    Ten den se začal slavit jako svátek smíření. Bylo rozhodnuto o možná nejdůležitější části budoucnosti v dějinách lidstva. Už nehrozilo, že se lidé sami zničí. To bylo dávno pryč. Byly nalezeny nové zdroje pitné vody, které bylo do té doby málo. Navíc se ukázalo, že voda z oceánu několika měsíců Jupiteru je naprosto nezávadná a čistá. Lidé začali utvářet první vesmírnou kolonii mimo Zemi, Měsíc a Mars – na Europě.
    Generál Charrer i plukovník Norman vzpomínali na Marian až do konce života. Oba si mysleli, že za svůj šlechetný čin zaplatila životem. Ale náhoda si se všemi nepředvídatelně pohrává a tak se stalo, že kdyby někdy přijeli na malou farmu nedaleko Greenfieldu, mohli ji tam klidně potkat.
   
    Lisa Simmonsová seděla ve stínu statného cedru uvnitř Greenfieldského městského parku a četla elektronickou knihu. Bylo osmnáctého května 2122.
    Okolo právě procházel muž se psem na vodítku. Jenže zrzavý kokršpaněl se mu vyvlékl z obojku a s hlasitým štěkotem se rozběhl k Lise. Nečekaně jí skočil do klína a ona upustila knihu. Text zmizel a obrazovka pohasla.
    Kokršpaněl knihu chtěl očichat, ale přiběhl jeho pán a popadl ho do náručí. “To se dělá, Nicky?” pokáral psa a pak se obrátil na Lisu. “Omlouvám se za toho nezbedu. Není zvyklý na parky, jsme z Bostonu a obvykle s ním chodím na procházky ve třístém patře domu, kde bydlím.”
    Podíval se na její knihu, zvedl ji a oprášil. Stiskl tlačítko v levém dolním rohu a obrazovka se znovu rozsvítila. Objevila se strana, kde Lisa skončila.
    “Tady máte svou knihu. Snad není poškozená. Nemám chování toho nezbedného psa nějak odčinit? Co třeba oběd v čínské restauraci?” navrhl.
    Lisa se usmála. “Moc ráda. Jmenuji se Lisa Simmonsová. A vy?”
    “Jsem Jack Willford. Přijel jsem na dovolenou. Je tu krásně, i když z okna svého bytu mám také pěkný výhled.”
    “To věřím!” smála se Lisa.
    Večeře se vydařila a dohodli se, že se znovu uvidí. Setkali se několikrát i v Bostonu, ale oba uznali, že malé poklidné městečko je pro život leckdy lepší než rušné velkoměsto. Často vtipkovali, že je přivedl dohromady Jackův pes – vlastně to byla úplná pravda. Jack ho musel ovšem z Nickyho přejmenovat na Nicol, protože kokršpaněl měl několik měsíců na to osm štěňat.
    Jack a Lisa se brzy vzali v greenfieldském kostele. Jack se přestěhoval do Greenfieldu a s Lisou si pořídili prosperující farmu kousek za městem, nedaleko malého kopce, na kterém bydlel usměvavý starý věděc, Myles Collins. Začali chovat hospodářská zvířata – zemědělců a chovatelů bylo v téhle době pokroku velice málo. Krátce nato se Willfordovým narodilo dítě, světlovlasé modrooké děvče. Pojmenovali ji Marian.