Čarodějnici nenecháš živu býti

Hodovní síň hradu hlučela zábavou. Konrád III, šestý pán na Mondbergu a nejbohatší šlechtic široko daleko, sezval na dnešní večer na své sídlo rytíře z okolí. Formální záminkou byly šestnácté narozeniny jeho syna Mathiase, ale on si byl dobře vědom toho, že pravý důvod je zcela jiný. Ve skutečnosti byl iniciátorem této schůzky opat blízkého kláštera, otec Anselm, který si přál, aby se rytíři z jeho farnosti sešli k tajné poradě.
    Nedá se říci, že by byl pan Konrád z pravého důvodu tohoto setkání příliš nadšený a už vůbec se nedá mluvit o tom, že s názory otce Anselma v této záležitosti souhlasil. Jemu osobně jeho sousedka, paní Ulrika ze Sternewaldu, která jako jediná pozvaná nebyla, nikterak nevadila. Žádné konflikty s ní nikdy neměl a kam jeho paměť sahala, tak ani žádný z jeho předků. Naopak, podle toho, co doma v dětství potají zaslechl, jejímu léčitelskému umění prý může děkovat za to, že je vůbec naživu. Navíc byl pragmatikem, který byl z hloubi duše přesvědčený o tom, že je stokrát lépe s každým vycházet v míru a přátelství, než harašit zbraněmi a pouštět se do válek kvůli hloupostem.
    Ovšem protivit se vůli nejvyšší církevní autority v tomto kraji se neodvažoval ani on. Doufejme, ve skrytu duše věřil, že zdravý rozum zvítězí a že ostatní nebudou mít o nic větší chuť, než ji mám já, se do nesmyslného sporu pouštět...
    Stoly se prohýbaly zvěřinou a na rožních se otáčela selata. Hosté si nalévali ze džbánů silné rudé víno, jaké se na panství jejich hostitele pěstovalo od nepaměti. Všichni se báječně bavili a pan Konrád mohl být navýsost spokojen. Najednou na jeho číši padl stín. Ohlédl se. Těšně za ním stojící postava v černé kutně s bledou vrásčitou tváří, ve níž plály oči zářící fanatismem, nevěstila nic dobrého. Netrpělivým kývnutím hlavy byl vyzván, aby se zvedl od stolu.
    „Pane Konráde,“ zaskřehotal otec Anselm svým nepříjemně řezavým tónem. „Je nejvyšší čas, abyste ke shromážděným promluvil. Za hodinu, ne-li méně, již budou jejich smysly vínem přespříliš otupělé.“
    „Jistě, otče,“ přitakal. „Právě teď jsem o tom uvažoval.“
    Konrád z Mondbergu se vrátil ke stolu. Neusedl ale a zůstal stát, aby si tak vynutil pozornost. Během okamžiku stolovníci zmlkli a upírali k němu tváře napjaté očekáváním. Všem hostům bylo totiž jasné, že pán domu má na srdci něco velmi důležitého.
    „Páni bratři, děkuji vám, že jste zavítali na mé sídlo pozvednout poháry na počest jediného dědice mého jména i tohoto hradu, který dnešního dne přestal být dítětem.“
    „Ať žije mladý pan Mathias!“ ozval se v odpověď nadšený pokřik z několika hrdel, který ale dosti rychle odumřel, protože pan Konrád si gestem ruky vynutil klid, aby mohl pokračovat ve své řeči. Vší silou své vůle se snažil, aby na něm nikdo z přítomných nepostřehl nervozitu.
    „Jako budoucí hlava starobylého, vznešeného a významného rodu se musí naučit, že má nejen práva, ale též z nich plynoucí povinnosti. A že jednou z hlavních povinností šlechtice je bránit jak své poddané tak další bezbranné lidi v každé situaci. Musí se ovšem také naučit obezřetnosti, aby dokázal odlišit oprávněné požadavky od smyšlenek,“ pomalu se snažil dostat řeč k tomu, co mu i otci Anselmovi – byť každému naprosto jinak – tolik leželo na mysli.
    „A právě dnes mu v tom můžeme poskytnout první důležitou lekci,“ rozhlédl se významně po svých hostech a pokračoval: „Z několika stran se mi donesly zvěsti, že jsou páchány škody na polích i lesích, na dobytku stejně jako na divoké zvěři. A že prý tyto škody nejsou ničím přirozeným, ale způsobuje je nečistá moc. Dokonce se stále více proslýchá, kdo za tímto vším údajně stojí. Protože já sám nemám důkazů ani pro ani proti těmto nařčením, žádám o radu vás.“
    „Tak proto, pane Konráde, mezi námi schází vaše sousedka,“ zachechtal se vínem již notně rozjařený rytíř z Rosensteinu. „Podezíráte ji z čarodějnictví.“
    „Jaképak podezírání?“ ozval se pan Ruprecht ze Schwarzkronu, pověstný svou prchlivostí. „To ví přece každý, co je ta děvka vlastně zač.“
    „V mé přítomnosti, pane Ruprechte,“ udeřil pěstí do stolu Alfred z Löwenburgu a dodal výhružným tónem, „se budete o dámě vyjadřovat uctivě.“
    „O jaké dámě? O žádné jsem nemluvil,“ ušklíbl se pan ze Schwarzkronu.
    „Mluvil jste neuctivě o paní Ulrice ze Sternewaldu a já nedovolím…“
    „Mírněte se, přátelé!“ zasáhl do počínajícího sporu hostitel. „Právě pro tyto pověsti, kterých je kraj už tak plný, jsem paní Ulriku nepozval, abych ji ušetřil nutnosti poslouchat podobné nemístné řeči,“ loupl očima po panu Ruprechtovi. „Mluvil jsem před chvílí o tom, že bychom měli jít příkladem mému synovi. Tudíž vás nyní žádám, abyste bez urážek kohokoli i beze sporů a hádek mezi sebou řekli svůj názor na tuto věc.“
    „Já už svůj názor řekl, pane Konráde, a za tím si stojím“ zavrčel rytíř ze Schwarzkronu.
    „A já zase říkám, že jsou to hloupé babské řeči, kterým by jen blázen věřil,“ trval na svém pan Alfred.
    „Máte snad církev Kristovu za hloupé baby a blázny?“ ozval se řezavý hlas otce Anselma.
    Mrazivé ticho se rozprostřelo síní.
    „Čekám na odpověď, pane Alfrede.“
    „Nikdy bych si nedovolil, otče… nevěděl jsem, že máte důkazy…“ koktal bledý pan z Löwenburgu.
    „Je jednou z povinností církve, můj synu, bedlivě sledovat všechny rejdy pekelných stvůr a jejich přisluhovačů a bojovat proti nim všemi prostředky. A tam, kde se modlitby zdají býti prostředky nedostatečně účinnými, pak žádáme o pomoc a spolupráci moc světskou,“ dodal důrazným tónem a pomalu svým zrakem přehlédl shromážděné.
    „Nevíme, otče Anselme,“ začal opatrně vždy rozvážný rytíř Frederik z Hazenfeldu, „jak bychom mohli být v takové věci nápomocni.“
    „Každá osoba podezřelá z čarodějnictví a podobných nekalých praktik má být podle práva postavena před církevní soud, to je nám známo,“ vložil se rychle do hovoru pan Konrád. „Proto já, ctihodný otče, jménem svým slibuji, že objeví-li se paní ze Sternewaldu na mém zboží, neprodleně ji zatknu a před tento soud předvedu,“ snažil se o kompromisní řešení.
    Věděl dobře, že jeho sousedka příliš po návštěvách nejezdí a počítal i s tím, že se jí určitě velmi brzy donesou přesné zprávy o tom, co zde bylo dohodnuto. Nebylo by to poprvé a nejspíš ani naposledy, co by byla přesně informována o všem pro ni důležitém. Nebyl si jistý, jestli za tím stojí opravdu nějaké její nadpřirozené čarodějnické schopnosti a nebo zda se to dá zcela prostě a přirozeně vysvětlit tím, že mezi prostými lidmi – jeho služebnictvo nevyjímaje – měla velké množství tajných příznivců. Bylo mu to však více méně jedno, hlavní bylo, že se takto může klidně tvářit jako nekompromisní bojovník proti čarodějnictví padni komu padni, aniž by sebeméně ohrozil paní ze Sternewaldu, které nejspíš vděčil za vlastní život.
    Rozhodl se ještě zdánlivě přitvrdit: „A žádám všechny své dnešní hosty, aby se právě teď a tady slavnostní přísahou zavázali, že se zachovají úplně stejně.“
    „Máte mé slovo, pane Konráde,“ jako první se ozval pan Frederik, kterému rychle došlo, že ve skutečnosti takováto přísaha neznamená žádné riziko ani pro něj ani pro podezřelou z čarodějnictví. V duchu pochválil diplomatický um pana z Mondbergu.
    „I mé,“ přidal se rychle Ruprecht ze Schwarzkronu, který si liboval v siláckých řečech i gestech.
    „Slibuji na tomto místě… že… že se … hmm… též zachovám tak, jak velí… ééé… starobylé… mmm… zákony církve,“ chvástavě pronesl pan z Rosensteinu, kterému se po víně jazyk trochu pletl.
    „Přísahám totéž… máte také moje slovo…“ jeden přes druhého slibovali i ostatní.
    „To nestačí,“ zakrákal otec Anselm. „Nebo snad nevíte, co je k podobným zločinům psáno v Písmu svatém? „Čarodějnici nenecháš živu býti,“ tak praví Bible.“
    Šlechtici sedící kolem stolu se po sobě překvapeně dívali. Ty nejbystřejší z nich okamžitě napadlo, kam ve skutečnosti opatova slova míří, zatímco těm pomalejším to postupně docházelo. Jedni jako druzí ale nebyli nikterak nadšeni. Dokonce i prudkému panu Ruprechtovi nebyla představa účasti na dobývání Sternewaldu příliš po chuti. Jeden nikdy neví… jsou věci, se kterými si neradno hrát… a s čarodějnicí je lépe vycházet po dobrém, uvažovala ta pověrčivější část z nich, zatímco ti materiálněji orientovaní se v duchu hrozili, kolik zlatých dukátů je podobná výprava bude stát. Horečně všichni přemýšleli nad tím, jak se z podobného dobrodružství elegantně vykroutit, aniž by si znepřátelili mocného opata.
    Ten se však rozhodl neponechat nic náhodě. „Povinností křesťanského rytíře…“ zabodával své zažloutlé oči do jednoho po druhém, „…je bojovat proti všem nepřátelům našeho Boha. Kdykoli a kdekoli je to nutné. Jestli však nejsou v této síni skuteční rytíři…“ pokrčil rameny.
    „Otče!“ neudržel se oslavenec, horkokrevný, jak už to v jeho věku bývá. „Přece nedovolíme urážet náš dům. A můj meč, ctihodný opate, je Bohu k službám,“ překotně vyhrkl. „I kdybych měl být jediný, tak se do boje s tou čarodějnicí pustím.“
    „Mathiasi!“ přísně svého syna okřikl pan z Mondbergu. „Nemáš právo mluvit jako první na shromáždění dospělých mužů. Navíc z toho, jaké nerozvážnosti plácáš, je vidět tvá polodětská nezkušenost. Otec Anselm jako muž víry, světských věcí nepříliš znalý, se pouze zmýlil,“ snažil se jak zachovat si vlastní tvář tak ochránit svého syna před tím, aby po něm ostatní rytíři žádali případnou satisfakci za urážku. „Naše mlčení nebylo známkou zbabělosti, ale bedlivého rozvažování, jak nejlépe výpravu proti Sternewaldu zorganizovat, aby byla úspěšná a splnila tak svůj cíl…“
    „Jistě,“ skočil mu do řeči pan z Hazenfeldu ve snaze pomoci. „Pouze to, Mathiasi, že máš dnes šestnácté narozeniny, tě nejspíš uchrání před hněvem zde shromážděných šlechticů.“
    „Přesně tak, pan Konrád a pan Frederik mluví pravdu…. Zrovna takto a ne jinak tomu bylo… Ach, to mládí, rozumu ještě příliš nepobralo…“ i ostatní šlechtici se snažili co nejelegantněji vybruslit z ošemetné situace.
    „Moji drazí,“ spokojeně a tudíž ne tak nepříjemným tónem, jako obvykle, se ozval otec Anselm. „Ani na minutu jsem nepochyboval o tom, že zde naleznu věrné syny církve svaté a odhodlané bojovníky ve jménu našeho Pána. Bohu budiž chvála za to, že má víra nebyla zklamána.“
    Na rtech se mu mihl zlý tvrdý úsměv a jeho oči zaplály ještě fanatičtějším světlem. Bůh je mi svědkem, že jsem tohle nechtěl… nemá se oplácet dobro zlem, blesklo hlavou při pohledu na něj panu Konrádovi. Tohle nedopadne dobře. Pro nikoho…
   
    ***

    „Děkuji ti, Háto, ale raději rychle běž, aby tě tu nikdo neviděl,“ vlídně pronesla mladá dáma a ošuntěle oděné stařeně vtiskla do dlaně stříbrný peníz.
    „Bůh vám to oplať na stotisíckrát, milostivá paní,“ ukláněla se obdarovaná. „Ale to nemuselo být, víte přece, že jenom kvůli penězům bych to…“
    „Vím, Háto, ale teď už vážně jdi,“ jemně ji postrčila k odchodu.
    „Budu se za vás vroucně modlit, paní Ulriko.“
    Tvé modlitby mi nepomohou, pomyslela si trpce oslovená. Při pohledu do její velmi půvabné tváře by jí málokdo hádal víc, než dvacet jar, ale zcela samozřejmé a autoritativní vystupování jako by svědčilo o tom, že musí být mnohem starší. Nebo možná jen byla souhrou nešťastných okolností donucena začít se chovat jako dospělá v době, kdy byla ještě dítětem. Smolně černé vlasy s namodralými odlesky, temné mandlové oči a pleť s lehce olivovým nádechem pak prozrazovaly cizokrajný původ. Až provokativní neobvyklost jejího zevnějšku ještě podtrhovaly na první pohled honosné šaty ušité zjevně z hedvábí dovezeného z dalekých zemí za mořem.
    „Mistře Maxime!“ zavolala zvučným hlasem sotva za nečekanou návštěvnicí zapadla brána hradu.
    „Ano, má paní,“ jako by ze země vyrostl, stál před ní šedovlasý lehce shrbený stařec.
    „Klíč od Měsíční věže,“ natáhla ruku.
    „Má paní…“ zarazil se. „Víte přece, že je to nebezpečné. Vaše matka i vaše babička, kterým jsem sloužil stejně oddaně, jako sloužím vám, se Černému zrcadlu vždy vyhýbaly. Jeho moc je nesmírná, ale může zahubit nakonec i toho, kdo je použije.“
    „Já vím, mistře Maxime,“ trošku netrpělivě pohodila hlavou. „Jenže nemám jinou možnost.“
    „Co se stalo, má paní?“
    „To, čeho jsem se léta obávala. Nakonec matička církev, které jsem solí v očích já i celý můj rod, prosadila svou. Ten fanatický opat nějakým trikem donutil všechny zdejší šlechtice, aby se spojili a uspořádali výpravu, jejímž cílem je přivést mě na hranici. Každou hodinou mohou zaútočit na můj hrad. Nesmíme ztrácet čas. A nemáme ani jinou možnost. Mají mne raději zabít v boji, upálit nebo mě má zahubit Černé zrcadlo?“ smutným hlasem položila otázku spíše řečnickou, neboť v zápětí pokračovala dál: „Když použiji Zrcadlo, ohrozím tím pouze sebe a nikoli všechny ty, kteří mi doposud věrně sloužili. Je-li sebemenší možnost, jak zachránit aspoň vás, musím to udělat.“
    „Má paní, přece se nemůžete za nás obětovat.“
    „O tom, co můžu nebo nemůžu, rozhoduji pouze já. Ten klíč!“
   
   
    ***

    Z okénka Měsíční věže, nejvyššího místa na Sternewaldu, bylo vidět až za les sosen a jedlí s dlouhými stříbřitými jehlicemi, připomínajícími hvězdy, po nichž měl nejspíše hrad své jméno. A právě tam v dálce se valilo směrem k němu množství ozbrojenců, jejichž meče a pancíře se zářivě leskly v paprscích zapadajícího slunce. Otec Anselm, který se výpravy samozřejmě také účastnil, prosazoval, aby na cíl zaútočili právě v noci. Že prý moment překvapení spolu s mnohonásobnou přesilou budou znamenat rychlé a snadné vítězství. Část rytířů se bála, neboť vždy slýchali, že v noci mají čarodějnice sílu největší. Opat je uklidňoval, že nad nimi bdí samotný Bůh, který každou temnou moc přemůže, a proto že se nemají čeho obávat.
    Paní Ulrika ovšem nepozorovala zbrojný lid, který se hrnul jak povodeň, sice pomalu, ale nezadržitelně, k hradbám jejího sídla. Klečela na zemi před oválem sklovitě lesklého černého kamene, zasazeného přímo do jedné ze stěn nejvyšší místnosti Měsíční věže. Říkalo se jí Zrcadlová síň právě kvůli tomuto černému kameni, vyššímu než velmi vzrostlý muž, a po několik staletí do ní živá duše nevstoupila.
    Ani v nejstarších rodových kronikách se nepsalo o tom, kdy a jak se Černé zrcadlo v  rodě pánů ze Sternewaldu ocitlo. Prý jej některý z prapředků jejího otce dovezl jako kořist z válečného tažení, podle jiné pověsti bylo poslední věcí, která zbyla z druhdy nesmírné moci a bohatství dávných králů jakési dnes již zapomenuté země na dalekém jihu, z jejichž rodu pocházela kterási z jejích praprabáb, možná jej zakladatel jejich rodu získal od kupců z východu výměnou za část roucha samotného Krista… Podobných historek se tradovalo více a nikdo nedokázal s určitostí říci, která z nich je pravdivá. Přesto všichni Sternewaldové věděli, co Zrcadlo dokáže i jak vysoká cena se za probuzení jeho moci platí.
    Dle ústně předávané tradice Černé zrcadlo poslechlo jen ženu, ovšem ani tu nikdy prý přesně tak, jak původně čekala. Proto se po dlouhá staletí nikdo neodvážil se k němu byť jen přiblížit, aby ani letmé podvědomé přání nemohlo způsobit něco, co už by nešlo vzít zpět. Síla Zrcadla totiž tkví v tom, že dokáže v nouzi nejvyšší přivést nesmírně mocného hrdinu či bojovníka, který ochrání rodové sídlo i jeho obyvatele. Ten údajně připutuje z jiných dob a míst, přes samotnou jinak neprostupnou propast času a prostoru. Kdo a hlavně odkud jím ale bude, to nelze nikdy předem říci. Prý to vzejde ze samotných hlubin nitra duše té, která o pomoc žádá, což je první velké riziko plynoucí z použití Zrcadla. Ta, která volá o pomoc, si nikdy nemůže být jistá, koho vlastně svým rituálem přivolá. Ještě neporovnatelně nebezpečnější je však to, že pomoc nikdy nepřijde zadarmo. Ten, který vyslyší její volání, si po skončení svého díla odměnu za práci určí sám a ať to bude cokoli, není možné mu zabránit v tom, aby si ji také vzal…
    Se zavřenýma očima přemítala, kam by se měla obrátit pro pomoc. Pojednou se před jejím vnitřním zrakem objevila divoká krajina. Podobala se něčím zdejšímu kraji, ale její lesy byly na první pohled prastaré a tak hluboké, že to byly hotové neprostupné pralesy věkovitých velikánů. Uprostřed nich se na jednom z kopců, porostlém borovicemi a jedlemi, krčily nepatrné známky lidského osídlení – několik dřevěných domků, obehnaných palisádou ze špičatých kůlů. Najednou věděla… Jistě, přivolá na pomoc někoho z prapředků svého otce z doby před tisíci lety!
    Otevřela oči, postavila se a upřeně se zadívala na černou plochu přímo před sebou. Do vzduchu před sebou malovala podivné obrazce, symboly dávno zapomenutého písma. Při tom pronášela slova v pradávném jazyce, kterému už žádná lidská bytost nerozuměla, pouze Černé zrcadlo příkazy touto řečí pronesené vyslyšelo. Po celou tu dobu se ze všech svých sil snažila soustředit se na to, co před chvílí v duchu viděla. Nějakou chvíli se nic nedělo, tak rituál zopakovala ještě jednou… a pak znovu.
    Z ničeho nic se jí zdálo, jako by se propadala do černých vodních hlubin. Všude kolem ní byla neproniknutelná temnota a naprosté ticho. Vznášela se kdesi v zásvětí, kam světlo ani zvuk nedoléhá. Po nekonečně dlouhé době v hloubi pod sebou spatřila světlou skvrnu. Bez přemýšlení po ní vztáhla ruku. Nebyl to žádný přelud, zřetelně cítila, že cosi hmotné uchopila. Pevně to stiskla. V tu chvíli ji ovanul mrazivý vítr. Jakási síla jí vtahovala dovnitř, měla pocit, jako by se topila. Ze všech sil se snažila tomu vzepřít. Docházely jí síly, dusila se a zdálo se jí, že umírá.
    Pomalu ztrácela vědomí – a v tom jako by ji mořská vlna vyhodila na spásný břeh. Stála asi metr od Černého zrcadla, ledový pot jí stékal po celém těle a ruce i nohy se jí třásly jako v zimnici.
    Když otevřela oči, viděla úspěšný výsledek svého snažení. Mezi ní a zrcadlem stál statný hromotluk, kterého – aniž by si toho byla vědoma – stále křečovitě držela za ruku. Vyhlížel dosti neobvykle. Téměř celou tvář mu kryl hustý tmavě plavý vous sahající mu až na prsa a dlouhé zcuchané vlasy stejné barvy mu spadaly do poloviny zad. Zarostlou hruď měl nahou, pouze se mu na ní na kožených řemíncích houpaly nějaké amulety z kostí a dravčích zubů. Nohy měl obalené zvířecími kožemi a v jedné z chlupatých rukou, velkých jako lopaty, držel kamennou sekeru.
    Vypadá silně a nebezpečně, pomyslela si s uspokojením. Ale umí vůbec mluvit? Jak mu vysvětlím, co potřebuji?
    „Já umím mluvit,“ pronesl ten barbar hromovým hlasem, jako by jí četl myšlenky, a usmál se. Spíše než úsměv to byl úšklebek, který připomínal vyceněné zuby nebezpečné šelmy.
    Pak se lehce uklonil, což k jeho postavě i celkovému vzezření působilo až nepatřičně, a o malounko vlídněji dodal: „Jsem Wulf.“
    „Wulf?“ zopakovala bezvýrazně.
    „Wulf, pán vlků. Kde je můj nepřítel?“
    „Tam,“ ukázala mu z okna.
   
    ***

    Slunce zapadlo a krajinu ozařoval pouze ubývající srpek měsíce. Křivolaké větve stromů vrhaly na zem spletitou změť stínů. Vojsko přesto pomalu postupovalo lesem ve směru, kterým tušilo Sternewald. Bojovníci neviděli příliš dobře, takže někteří z nich velmi často zakopávali o kořeny a potichu přitom kleli. Občas se také ozval tlumený výkřik, to když se některý z ozbrojenců zamotal do trní nebo jej znenadání udeřila pružná větev.
    Otec Anselm nejspíš viděl v noci lépe, než kočka, protože se pohyboval zcela nehlučně a bez sebemenších problémů. Obíhal ozbrojený houfec jak ovčácký pes, ustavičně všem sliboval brzké vítězství a především každému na potkání znovu a znovu barvitě líčil, jakou odměnu v nebi si tímto svým skutkem získá.
    Pojednou se ozvalo táhlé zavytí. Vzápětí se ze všech okolních křovin na nic netušící ozbrojence vyřítily desítky vlků. Vrhli se na ně tak rychle, že mnozí lidé ani nestihli před smrtí vykřiknout hrůzou.
   
    ***

    Paní Ulrika to celé pozorovala z okna Měsíční věže. Detaily v té tmě příliš nerozeznávala, ale zlověstné vrčení vlků i řev umírajících byly natolik hlasité a tak se rozléhaly jinak tichou nocí, že je i na takovou vzdálenost slyšela velmi zřetelně. Bylo jí naprosto jasné, že Wulf a jím vedení vlci působí nepříteli strašlivé ztráty. Fascinovaně zírala do tmy, ve které více tušila, než doopravdy viděla, co se děje. Celou dobu stála u okna a nevnímala ani noční chlad ani plynoucí hodiny. Aniž si to vůbec uvědomila, začínalo svítat.
    Vlci se pojednou začali pomalu vytrácet a na zemi mezi stromy se v paprscích vycházejícího slunce jak poházení panáčci válela jen těla. Více či méně rozervaná, některá mrtvá, jiná umírající nebo alespoň raněná.
    Najednou se ozvalo silné zabušení na dveře Zrcadlové síně. Když otevřela, dovnitř vpadl Wulf s vlasy i vousy slepenými čerstvou krví. Od krve měl zacákané i kožešiny na nohách. Na zádech vlekl jakýsi neforemný a taktéž krví zbrocený ranec.
    „Buď prokleta, ty čarodějnice, ať se navěky smažíš v pekle,“ zasyčel nenávistně ten ranec.
    Ať teď poznala v břemeni na Wulfových zádech otce Anselma.
    „Co to… má znamenat?“ znejistěla.
    „To je má odměna,“ vycenil v náznaku úsměvu dravčí tesáky Wulf. „Vím, kdo to je. Jemu podobní ve jménu kříže a toho svého divného boha ohněm a železem mučili a nakonec zavraždili mého otce a dva bratry. Tak zase teď já jemu předvedu, jak dovedeme zabíjet my.“
    „A nepřátelská armáda?“ zeptala se.
    „Dnes na vás určitě nezaútočí, kdo ví jestli kdy vůbec, mají co dělat s ošetřováním zraněných.“
    „Kolik jich zbylo?“
    „Necelá polovina, řekl bych.“
    „Polovina?!“ vykřikla a nechápavě se na něj zadívala. „Vždyť to je pořád strašně moc!“
    „To už je jen tvůj boj, paní. Já a vlci jsme udělali, co bylo do východu slunce v naší moci, víc nebylo možné. Možná někdo jiný by mohl prospět lépe,“ pronesl místo rozloučení přes rameno a vstoupil i se svým břemenem do zrcadla. Dřív, než mohla cokoli udělat, černý kámen se zavlnil jako vodní hladina, když se do ní vhodí kámen, a během okamžiku viděla pouze svou vlastní postavu odrážející se v jeho zase již nehybné ploše.
   
    ***
   
    Provizorním ležením se ozývalo sténání raněných. Ta malá hrstka šťastlivců, které se podařilo nějak se úplně vyhnout pokousání, jakož i ti, kteří byli raněni pouze lehce, obvazovali své méně šťastné druhy. Slunce již stálo hodně vysoko, když s touto neveselou prací skončili. Zdecimované vojsko nebylo schopné se posunout dál byť jen o pár desítek metrů, takže se nakonec všichni uložili k odpočinku tam, kde zrovna byli. K večeru se někteří probouzeli, ale po včerejší zkušenosti neměli příliš mnoho chuti pokračovat ve svém tažení. A rozhodně ne v noci. Zapálili proto ohně a rozesadili se kolem nich. Ti hůře zranění znovu velmi rychle upadali do horečnatého spánku, zatímco ti ostatní šeptem rekapitulovali poslední události.
    Shodou okolností nikdo ze šlechticů, kteří zorganizovali tuto výpravu, nebyl příliš těžce raněn, někteří dokonce vyvázli téměř bez jediného šrámu. Tedy až na otce Anselma. Ten byl nezvěstný, skoro všichni byli přesvědčeni, že byl zabit – ale nikdo netoužil vypravit se hledat jeho tělo, aby si tuto domněnku na vlastní oči potvrdil. Ti, kteří přežili, viděli více hrůz, než si mnozí dokázali představit, že kdy uvidí. Každého z nich budou ještě hodně dlouho strašit ve snách zkrvavené kusy těl lidí, které dobře znali, nebo dokonce blízkých přátel.
    Rytíři rozesazení kolem centrálního ohně rokovali, co dál.
    „Já si myslím, páni bratři,“ začal pan z Hazenfeldu, „že bychom měli tento podnik odtroubit dokud je čas. Nejspíš si zahráváme s něčím, proti čemu nemáme naději. Ostatně já jsem si to myslel od samého počátku, že je ta výprava nerozum.“
    „Moje řeč, taky jsem byl vždycky proti“ přidal se pan z Löwenburgu. „Myslím, že jsme se dostatečně poučili, že s čarodějnicemi je lépe vycházet po dobrém. Kdyby byl býval otec Anselm netoužil dostat paní Ulriku na hranici, mohl ještě žít. A když už tady s námi není, kdo nám může zabránit, abychom to nesmyslné dobrodružství nevzdali?“
    „Naše čest!“ vykřikl Ruprecht ze Schwarzkronu.
    „Ale za takovéto situace není přece ničím nečestným přiznat porážku,“ namítl pan Konrád z Mondbergu. „My jsme jen prostí rytíři, ne mágové. Navíc když ani otce Anselma jeho zbožnost a modlitby neuchránily, tak co tady zmůžeme my? To by přece i sám biskup musel uznat...“
    „Otče, jako rytíři se nelekneme nějakých obyčejných vlků.“
    „Ať se na tomto místě propadnu, jestli ti vlci byli obyčejní,“ pronesl místo osloveného zvolna pan z Rosensteinu.
    „I kdyby nebyli obyčejní,“ vedl dál svou Mathias, „tak to nic neznamená. A navíc přece nenecháme smrt otce Anselma nepomstěnou. Ne, za to nám ta čarodějnice draze zaplatí.“
    „Synu, možná bychom smrt otce Anselma měli brát jako znamení, že Bůh si nepřeje, abychom bojovali s paní Ulrikou ze Sternewaldu.“
    „Ty máš strach, otče?“
    „To není strach, Mathiasi, ale rozvaha,“ snažil se mu ještě naposledy rozmluvit jeho úmysl pokračovat v boji.
    Samozřejmě marně, protože i někteří další rytíři byli stále ve velmi bojovné a pomstychtivé náladě.
    Ne, já jsem lhal, uvědomil si najednou pan Konrád. Mám strach… ale o tebe, synku, bodlo ho najednou u srdce. Chcete bojovat dál, pomstít se, ale já cítím, že to nemůžeme vyhrát…
   
    ***

    „Pojďte si lehnout, má paní. Nespala jste celou noc.“
    „Jste hodný, mistře Maxime, ale to nejde,“ mávla unaveně rukou. „Mám ještě své povinnosti.“
    „Jaké, má paní?“
    „Musím znovu požádat o pomoc Černé zrcadlo…“
    „To ne, má paní!“ vykřikl. „Přece to víte, že opětovné použití zrcadla je neporovnatelně nebezpečnější, než první rituál. Buďte ráda, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Že si ten barbar odkudsi z dávných časů odnesl s sebou jen toho fanatického kněze, který všechno spískal.“
    „Jenže jich proti nám stojí ještě značná přesila. Bez pomoci Zrcadla to nemůžeme vyhrát.“
    „Nebojte se, ti už nezaútočí,“ zavrtěl hlavou.
    „Kéž byste měl pravdu.“
    „Já mám pravdu. Určitě,“ objal ji a pohladil po vlasech jako by pořád byla tou malou holčičkou, kterou kdysi houpal na kolenou. „Tak si s ničím nelamte hlavu a pojďte spát.“
   
    ***
&
    Druhý den časně ráno se ti, kteří toho byli schopní, vydali na další pochod. Ostatní byli zanecháni, kde doposud leželi, spolu s několika lehčeji zraněnými pážaty jako hlídači a ošetřovateli. Cesta ke sternewaldskému hradu byla dosti strmá a neschůdná, takže beztak částečně na těle i na duchu zlomeným bojovníkům trvalo až do odpoledne, než se dostali na dostřel od hradu.
    Paní Ulriku však vnitřní neklid vzbudil včas, byla tudíž na nohou dávno před tím, než se nedaleko od hradeb objevili. Tu nepříjemnou novinku, že přes obrovské ztráty ti zbylí tuto „křížovou výpravu“ nevzdali, se při svých schopnostech dozvěděla hned poté, co opustili své ležení. Na nic nečekala a pospíchala do Měsíční věže. Se značnými obavami si ale uvědomovala, že nemá pro rituál ani zdaleka tolik času, jako poprvé. Nemohla by už trávit dlouhé desítky minut čekáním na inspiraci, odkud by měla dalšího pomocníka přivolat.
    Nedá se nic dělat, musím to nechat osudu, pomyslela si s mírným rozechvěním. Nechť mi sám vybere zachránce mého hradu i mých lidí. Postavila se před zrcadlo a rovnou, bez nějaké zvláštní přípravy, započala s rituálem. Zadívala se opět do černé lesklé plochy před sebou a začala do vzduchu psát písmena a k tomu vyslovovat slova tisíce let mrtvého jazyka. Po celou tu dobu, co to dělala – a taktéž jako předešlého dne třikráte zopakovala – myslela jen na to, že potřebuje někoho, kdo by nepřátelské vojsko udržel co nejdál od hradeb. Kohokoli, kdo je prostě nepustí nejen dovnitř, ale pokud možno i k bráně ne blíž, než na několik desítek kroků.
    Tentokráte se propadala neuvěřitelně dlouho. Ta černočerná hlubina beze světla a zvuku byla snad bezedná. Když se začala bát, že se nejspíš odtamtud už nikdy nevrátí zpět do svého světa, spatřila pod sebou nezřetelnou světlejší skvrnku. Křečovitě se jí zachytila… a nastal jí hotový boj o život. Ty pocity topení se a totálního vyčerpání, které prožívala při prvním použití Černého zrcadla, nebyly ničím ve srovnání s tím, co ji potkalo nyní. Nevěděla, jestli to vše trvalo vteřinu, minutu, hodinu nebo celou věčnost. Nakonec však ucítila pevnou půdu pod nohama a otevřela oči.
    Byla zvědavá, jakého hrdinu s sebou do své doby přivedla. Překvapení ale nemohlo být větší. Mezi ní a Zrcadlem stála dívka. Oděná ve zbroji, s dlouhými téměř bílými vlasy a velikýma ledově modrýma očima. Mnohem vyšší, než ona, tak vysoká, že se musela málem zaklonit, aby jí viděla do tváře… Ona se totiž k ní sklonit určitě nemínila, naopak, ačkoli stále svírala svou ruku v její, na její tváři se zračil takový lehce povýšený, až přezíravě pohrdavý výraz.
    Ne, blesklo jí najednou hlavou poznání, to přece není dívka, ale mladý muž. Nesmírně křehký, útlý a tak jemných rysů, že jsem se v první okamžik spletla a považovala jej za ženu. K čemu mi může být někdo takový dobrý? Ptala se zklamaně sebe samotné.
    „Jen se nebojte, paní Ulriko,“ řekl nesmírně melodickým hlasem jako by i on uměl bez problémů číst myšlenky.
    „Dokud budu na hradbách já, princ Alrin,“ poklepal volnou rukou nejprve na zlacený pancíř, který mu kryl hruď, a vzápětí na dlouhý luk, který měl přehozený přes záda a kterého si až teď všimla, „nepřiblíží se k nim na větší vzdálenost, než sto padesát stop. Za tu odměnu, co mě tady čeká, mi to rozhodně stojí,“ dodal ještě a na rtech se mu na okamžik mihnul velmi podivný úsměv.
    Pak se k ní otočil a ty namodralé jiskřící ledovce, které se mu zračily v očích, zabodl do její tváře. Zachvěla se. V první okamžik to byl chladný děs, který ji roztřásl, ale velmi rychle se změnil ve vášeň. Střídavě mrazila a střídavě spalovala ji touha, jakou ještě nikdy ve svém životě nepoznala. Nevěděla, co se to s ní děje, a jako náměsíčná udělala ten poslední půlrok, který ji dělil od jeho těla…
   
    ***

    Několik skupinek se s beranidly rozběhlo od kraje lesa proti vratům. Než však stihli urazit sotva polovinu vzdálenosti, která je dělila od hradeb, snesl se na ně déšť šípů. Jako kdyby je chrlila nějaká obří neviditelná kuše, létaly k nim jeden za druhým v intervalu možná dvou vteřin, přičemž každý z nich se strojovou přesností trefil cíl. Neuplynuly snad ani tři minuty a na louce pod hradem ležela pouze samá mrtvá těla.
    Aniž se zbytek voje stihl vzpamatovat, další záplava šípů si začala vybírat oběti i v jeho řadách. Neuspořádaně se vrhli na ústup. Pěšáci i jezdci se úprkem řítili lesem ze svahu, na který půl dne tak pracně šplhali. Klopýtali při tom přes své mrtvé druhy, uhýbali splašeným koním bez jezdců či s mrtvolami a raněnými visícími ve třmenech a při tom všem, jako by ten luk byl očarovaný, je ještě i lesem notnou chvíli pronásledovaly smrtící střely.
    Po celou tu dobu paní ze Sternewaldu stála na hradbách a s obdivem přihlížela lukostřeleckému umění prince Alrina. Jeho paže a především prsty se hbitě míhaly takovou rychlostí, že pro obyčejné lidské oko bylo zhola nemožné každý pohyb zaznamenat.
    Co jen ty jeho prsty umějí… téměř neuvěřitelné… něco z toho jsem před chvílí poznala na vlastní kůži… ovšem z poněkud  jiného hlediska… chtíc nechtíc si musela vzpomenout při tom pohledu. Po celém těle jí okamžitě, z pouhé této představy, naskákala husí kůže slasti.
    Jako kdyby naprosto přesně vycítil, na co právě myslí, vyslal za prchajícími poslední střelu, složil luk a prudce se obrátil k ní: „Pro dnešek by jim to mohlo stačit, nemyslíte, Ulriko? Necháme je, ať si užijí večer dle své chuti, a my uděláme ostatně totéž. Ovšem ten náš bude určitě zajímavější,“ jednoznačně majetnickým gestem ji uchopil kolem ramen.
   
    ***

    Malá hrstka přeživších doklopýtala na místo, kde ráno zanechali své raněné. Někteří z nich již nedýchali. Příliš si toho ale nevšímali, prvořadé bylo ošetřit vlastní čerstvá zranění. Z těch, kteří se ráno vypravili proti Sternewaldu, nebylo jediného, který by neměl na těle alespoň veliké množství silně krvácejících povrchových šrámů.
    Když se začalo šeřit, zapálili znovu ohně a ti, kteří byli schopní pohybu, se k nim sesedli. I takoví, kteří ráno byli ještě plni té nejbojovnější nálady, nyní připomínali zmoklé slepice.
    „Není jiného zbytí, nechceme-li tady skončit všichni tak, jako oni,“ kývl pan Konrád z Mondbergu hlavou směrem k mrtvolám, „musíme se nazítří vrátit domů a raději zapomenout na to, že Sternewald existuje. Nejdřív vlci, pak ten čarostřelec, jen sám Bůh nebo spíš Ďábel ví, jaká další smrtící překvapení má na nás ještě jeho paní přichystaná.“
    „Otče, dovol mi promluvit,“ vložil se do hovoru Mathias.
    „Budiž, synu, mnoho nás již nezbylo, tak je každá rada dobrá.“
    „Já si myslím, že je možné Sternewald dobýt. Ta čarodějnice a její pekelné stvůry jsou nyní dostatečně uspokojené, domnívají se zajisté, že nás srazili úplně na kolena. S protiútokem za této situace určitě nepočítají ani ve snu a jejich obezřetnost tím pádem nebude příliš velká.Toho bychom mohli využít.“
    „Zaútočit nanovo na Sternewald, navíc teď, v noci, je čiré šílenství,“ zapochyboval pan Frederik z Hazenfeldu. „Obdivuji tvé hrdinství, mladý pane, ale v této situaci je hrdinství jasnou sebevraždou.“
    „Když dovolíte, pane Frederiku… pánové…“ rozhlédl se pan Mathias po těch několika, kteří seděli poblíž, „neměl jsem na mysli klasický útok nás všech. Jen mne napadlo, že jeden člověk by se mohl pokusit proplížit se noční tmou, přelézt hradby a zatímco všichni spí, otevřít vám, ukrytým někde nedaleko, hlavní bránu.“
    „Je to velmi nebezpečné a pravděpodobnost, že to vyjde, je dosti malá…“
    „Ale je to naše jediná možnost,“ přidal se na stranu Mathiase rytíř Ruprecht ze Schwarzkronu. „Nebo tady snad chcete jen tak sedět jak baby, oplakávat mrtvé a nechat smrt našich přátel nepomstěnou?“
    „Otče, moc prosím…“
    „Dobře, synu, sice s těžkým srdcem, ale dávám ti svůj souhlas. Ať tě provází náš Spasitel.“
   
    ***

    Paní Ulriku probudily silné rány. Okamžitě vyběhla ze své komnaty. Větší chaos ještě nespatřila – služebnictvo zmateně pobíhalo se a tam, ženy většinou hystericky ječely či štkaly a nikdo jí nebyl schopen stručně a především souvisle sdělit, co se to děje. Naštěstí mistr Maxim na ni na nádvoří už čekal.
    „Co to tu je?“ téměř na něj vyštěkla.
    „Má paní, malá skupina, vedená, slouží-li mi stále stejně dobře zrak, panem Konrádem z Mondbergu, je přímo před bránou a snaží se dostat dovnitř. Jestli se nestane zázrak, brána už dlouho odolávat nezvládne,“ snažil se ji seznámit s neradostným zvratem událostí.
    „A co princ Alrin?“
    „Nevíme, má paní, na hradbách se neukázal a na klepání se neozývá. A jelikož jste sama přikázala, že kromě vás nikdo nesmí bez jeho svolení vstoupit k němu do komnat…“
    „Vím,“ utnula jeho řeč v polovině. „Tohle zařídím sama a vy dejte rozkaz všem kromě nejnutnější obrany na hradbách, aby se okamžitě stáhli do Měsíční věže, pro případ, že by mezitím brána nevydržela,.“
    Rozeběhla se k hostinským pokojům, které včera navečer vyhradila svému zachránci z jiného světa. Klepala i volala, ovšem reakce žádná. Nezbylo jí nic jiné, než bezohledně vtrhnout dovnitř.
    Princ seděl na okraji lože s nebesy a lenivě se protahoval.
    „Alrine!“ zoufale vykřikla. „Vzbuď se konečně! Skupina v čele s panem z Mondbergu se zrovna snaží rozrazit bránu.“
    „Něco podobného taky slyším, ostatně ty rány mě vážně dosti nepříjemně probudily,“ znuděně protáhl.
    „Tak něco udělej jako včera!“
    „Včera bylo včera a dnes je dnes,“ pokrčil rameny. „Odměnu, pro kterou jsem si přišel, už mám,“ lehce kývl hlavou za sebe.
    Až teď zaznamenala, že mezi poduškami něco leží. Spoutané polonahé lidské tělo. Když se na ně zadívala pozorněji, poznala v něm mladého pana Mathiase. Vzhledem ke stavu, v jakém se nacházel, nebylo třeba příliš velké fantazie, aby jí došlo, co se tady nejspíš dělo.
    „To je… přece…“ zarazila se.
    „Má odměna,“ řekl lakonicky a podíval se na ni. Přesněji řečeno spíše skrz ni, jako by byla průsvitná. Jeho pohled studil jako led, ale na rozdíl od včerejška v něm po vášni nebylo ani stopy.
    „Teď mě omluv, potřebuji se obléct. Snad chápeš,“ cynicky se usmál.
    „A co obrana mého sídla?“ vrátil se jí kupodivu dosti rychle pragmatismus.
    „Pár desítek minut brána ještě zaručeně vydrží. To mi můžeš věřit. Kdyby tomu mělo být jinak, už bys mne zde nezastihla,“ dodal klidně.
   
    ***

    Všichni starci, ženy a děti ze sternewaldské hradní čeledě se tísnili v sálech prostředního patra Měsíční věže. Část bojeschopných mužů se nepříliš účinně snažila bránit náporu na hlavní bránu. Pan Konrád jako by byl taky něčím očarovaný, zdálo se, že má přímo nadlidskou sílu a střely se mu zázračně vyhýbají. Z brány jen jen odletovaly třísky a bylo zjevné, že příliš dlouho už neutuchající nápor nevydrží. Většina ozbrojených mužů proto střežila samotný vchod do Měsíční věže.
    V jejím nejvyšším patře, v Zrcadlové síni, se paní Ulrika připravovala k povolání již třetího pomocníka v boji z jiného světa.
    „Má paní, neměla byste to dělat,“ ozvalo se najednou za ní. „Pokud je mi známo, nikdy nebylo Černé zrcadlo požádáno stejnou osobou o pomoc více, než dvakrát. Nikdo neví, co se stane, když to uděláte potřetí.“
    „Mistře Maxime, víte sám, jak jsme prozatím dopadli. Ačkoli ztráty protivníka jsou ohromné, nebezpečí zdaleka není zažehnáno, spíš naopak. Hrozí, že útočníci se každým okamžikem dostanou dovnitř. Já nemám jinou možnost.“
    „Ale má paní, vždycky je…“
    „Jděte už!“ přerušila jej. „A udělejte všechno pro to, abyste mi zaručili ještě pár minut klidu.“
    Jakmile ji poslechl, postavila se před Zrcadlo. V hlavě měla naprostou prázdnotu, takže bez přemýšlení začala do vzduchu rýsovat příslušné symboly a doprovázet je těmi prapodivnými zvuky, tvořícími řeč, která byla mrtvá možná celá staletí před Římem, Trójou i Babylónem. Nejspíš neodříkala ani celý předepsaný obřad, když se prázdnota z jejího nitra náhle rozlila všude kolem ní. Neviděla, neslyšela, necítila ani jinak nevnímala absolutně nic. Zvolna se propadala do nicoty, která ji vlídně hýčkala. Byla v ní naprosto sama a zároveň jako by nebyla sama, jako by kolem ní bylo nekonečně mnoho elementů, které s ní tvoří jednu bytost.
    Tento pocit všeobjímající jednoty byl však z ničeho nic naráz zpřetrhán. V první moment nechápala, ale pak si vše jasně uvědomila. Stála před Zrcadlem a za ruku držela bytost sobě na první pohled dosti podobnou. Černomodré vlasy, mandlový tvar očí, olivová pleť… jen pečlivě pěstěný a do umných copánků a prstýnků seskládaný vous svědčil jasně o pohlaví návštěvníka.
    „To je už velmi dlouho, co mne, Sethiora, někdo povolal na tento váš nový svět. Čím mohu pomoci své sestře zasvěcené do nejvyšších tajemství všehomíra?“
    V kostce mu vysvětlila, o co se jedná.
    „Znáte moc nekromancie, Ulriko?“ zeptal se poté.
    „Nno… já…“ koktala v rozpacích.
    „Neznáte,“ konstatoval. „Nevadí, za chvíli poznáte, že se jí na tomto světě nemůže postavit vůbec nic.“
    V ten stejný moment se udály dvě zásadní věci: Princ Alrin, vlekoucí spoutaného pana Mathiase, vběhl do nitra do Měsíční věže a zbytky brány se rozlétly dokořán. Na nádvoří hradu se vřítila skupinka necelých dvou desítek bojovníků vedená panem Konrádem. Ten cosi nesrozumitelné řval a rozdával kolem sebe rány mečem takovou silou, že na to dva z obránců okamžitě doplatili. Ti zbylí se však bleskurychle vzpamatovali, takže vzápětí vyřadili z boje i dva muže na straně útočníka. Jeden spadl s rozťatou lebkou přímo na kraji nádvoří, druhý sice nebyl ihned zabit, ale z useknuté paže mu spolu s unikající krví velmi rychle utíkal i život.
    Strhla se klasická bitka muže proti muži, ve které chvílemi ustupovali útočníci, chvílemi byli zase zatlačováni obránci. K zemi se skácelo ještě několik mrtvých na obou stranách.
    Vstaňte… teď!“ rozkázal hlubokým dunivým hlasem v okně Zrcadlové síně stojící Sethior.
    Na ten povel se ze země zvedli všichni mrtví, včetně těch, co leželi před hradbami od včerejšího nezdařeného útoku, chopili se jakékoli zbraně, co byla právě po ruce, a přidali se na stranu obránců. I ti nejvěrnější panu Konrádovi po tomto posledním zvratu boje v jejich neprospěch již na nic nečekali a vzali do zaječích. Pán z Mondbergu zůstal úplně sám…
    Přesto stále z plna hrdla křičel a probíjel se jako šílený dovnitř do věže. „Vraťte mi syna!“ bylo už o něco srozumitelněji slyšet. Obránci i jejich mrtví spojenci se před ním kdožvíproč vyděšeně rozestupovali, takže nakonec bez toho, že by se mu kdokoli postavil na odpor, vpadl do Zrcadlové síně.
    „Co si to…“ polopřekvapeně a polovyděšeně vyjekla paní ze Sternewaldu.
    „Paní Ulriko,“ skočil jí hned do řeči. „Okamžitě mi vraťte mého syna!“
    „Je mi líto, ale já pro vás nic udělat nemohu. Vašeho syna nevězním, nemám tak ani možnost vám ho vrátit.“
    „Jak to?“ oponoval. „Jedna z těch vašich stvůr“, ukázal na Alrina, „jej drží v zajetí, vidím to přece teď a tady na vlastní oči.“
    „Opravdu lituji, pane Konráde, ale princ Alrin je z jiného světa a já nad ním nemám žádnou pravomoc.“
    „Takové báchorky si vykládejte komu chcete,. Z jiného světa, to určitě!“ posupně zavrčel.
    „Paní Ulrika nelže,“ jednohlasně mu na to sdělili Alrin i Sethior. Ten první jmenovaný po těchto slovech popadl stále svázaného Mathiase a během chvilky i s ním zmizel v Černém zrcadle. Jeho plocha se jen na malinký okamžik lehce zavlnila.
    „Co to je za kouzla? Hned mi vraťte mé dítě!“ zaječel pán na Mondbergu.
    „Vážně to není možné, pane Konráde, vás syn je teď už ve zcela jiném světě, než my známe. A nikdy se zpět nevrátí, princ Alrin si jej zvolil jako odměnu.“
    „Ano,“ zašeptala, „tak je to ve skutečnosti s mocí Černého zrcadla. Oni nepřicházejí sem, aby pomohli tomu, kdo je volá, ale aby si pomohli sami, aby si něco pro sebe cenného odnesli, aby něco či někoho získali…“
    „To mě nezajímá, vraťte mi Mathiase a hned. Nebo…“ rozpřáhl se mečem.
    „Buďte přece rozumný, pane Konráde, stalo se, odestát se nemůže a…“
    Třísk!!! Černá sklovitá hmota se rozletěla na tisíc kousků.
    „NE!!!“ zakřičela Ulrika ze Sternewaldu.
    Pozdě. Z Černého zrcadla zbyla na podlaze jen hromada střepů.
    „Co teď budu… budeme…“ podívala se na Sethiora.
    Ten se potěšeně pousmál: „Konečně se podařilo, po tolika miléniích!“
    Jestliže byl Wulfův dravčí úsměšek na první pohled nepříjemný a z cynického úsměvu prince Alrina mrazilo, při pohledu na Sethiorův spokojený výraz srdce každého sevřela čirá hrůza.
    „Co…že?“
    „Pořád nechápete, paní Ulriko? Ne všichni máme tak skrovné touhy, že si chceme odsud jenom něco malého odnést.“