Bushido - cesta samuraje

   Bushido, překládáno jako cesta samuraje, vzniklo v Japonsku mezi érou Heian a Tokugawa (9-12. stol.). Byl to kodex a způsob života samurajů.
   Samurajové byli společenská třída válečníků podobných evropským středověkým rytířům. Samotné slovo samuraj je odvozené od starého japonského slova saburau, které znamenalo „být na stráži, střežit“ a také „být v něčích službách“. Samuraj tedy znamená „strážce“ a označuje člověka, jehož úkolem bylo chránit svého pána a jeho majetek. V původním smyslu to byli ozbrojení muži ve službách šlechty střežící císařský palác. Pocházeli z prostředí rolníků a sloužících. Zpočátku to byli dost neotesaní lidé. Vyžadovala se od nich jen slepá věrnost pánovi a odvaha v boji. Nicméně s postupem času se to ukázalo být málo. Když se válčení stalo profesionální záležitostí, vyžadoval postup na služebním žebříčku také znalost čínského jazyka a písma. V náboženství je lákala sekta zenového buddhismu, v níž spatřovali možnosti sebezdokonalování.
   Nejjednodušším způsobem bývá správný samuraj charakterizován jako „muž mála slov, který neslouží dvěma pánům, a stejně jako je přirozené, že z květů sakur opadají okvětní lístky, tak i on je připraven prolít krev za své povinnosti.“
   Bushido se nepodobá kodexům evropských rytířů. Klade důraz na loajalitu, sebeobětování, spravedlnost, vědomí hanby, vytříbené způsoby, čistotu, skromnost, šetrnost, vojenského ducha a čest. Odraz hlavních idejí Bushido nalezneme v knize Hagakure.
   Bushido vychází z Buddhismu, Zen-Buddhismu, Konfucianismu a Šintoismu. Kombinací těchto myšlenkových směrů a náboženství se utvořil kodex samurajských hodnot známých jako Bushido.
   Z Buddhismu přijalo Bushido svůj vztah k nebezpečí a smrti. Samurajové se nebojí smrti, protože věří, jak učí buddhismus, že se po smrti reinkarnují. Samurajové jsou vojáci od té chvíle, co se stali samuraji, až do své smrti.
   Skrz Zen mohou dosáhnout nejzazšího Absolutna. Meditace Zenu učí, jak se soustředit a dosáhnout myšlenkové úrovně, kterou nelze popsat slovy. Zen učí, jak poznat sám sebe a neomezovat se. Samurajové toho využívali jako nástroje, aby se vyvarovali strachu, nestálosti a nakonec chyb. Tyhle věci je totiž mohly stát život.
   Šintoismus, další japonská nauka, dává Bushido svou loajalitu a vlastenectví. Podle šintoismu je mikado (císař) ztělesněním nebes na zemi. Šintoismus také tvoří základ jejich vlastenectví. Věřili, že tu Země není pouze pro jejich potřeby, ale „je to posvátný příbytek bohů, duší jejich předků…“
   Konfucianismus dává Bushido svou víru ve vztahy s lidským světem, jejich okolím a rodinou. Důraz konfucianismu na pět morálních vztahů, což jsou vztahy mezi pánem a sluhou, otcem a synem, mužem a ženou, starším a mladším bratrem a přáteli, je to, co samurajové následují. Nicméně samurajové silně nesouhlasili s mnohým, co Konfucius napsal. Věřili, že by muž neměl celý den jen sedět a číst knihy, ani by neměl celý den psát básně. Místo toho se věřilo, že člověk a vesmír byli stvořeni, aby byli stejní, jednotní, jak v duši, tak v etice.
   Spolu s těmito ctnostmi Bushido také obsahuje spravedlnost, lidskost, lásku, upřímnost, poctivost a sebekontrolu a odvahu.

Samurajská odvaha
   Samurajové si odvahy vysoce cenili, ale vždy zároveň zdůrazňovali, že vrhnout se bezhlavě do bitevní vřavy a najít v ní smrt není samo o sobě žádná zásluha. A pokud někdo položil život za cíl, který nebyl hoden této nejvyšší oběti, mluvilo se o tom často jako o „psí smrti“. Na druhé straně by se ale s hlubokým opovržením setkal každý, kdo by si chtěl za každou cenu zachránit život jen z nějakých sobeckých nebo malicherných pohnutek.
   Bude-li vojín, jak tvrdí Hagakure, stále myslet na to, jak důstojně zemřít, bude jeho životní cesta přímá a jednoduchá. V nebezpečných situacích pak nebude přemýšlet, jak si zachránit život, ale bude neochvějně směřovat k tomu, aby se vrhl do vřavy nepřátel a přivítal smrt s úsměvem.
   Za vrchol samurajské odvahy a dokonalého zvládnutí válečného umění se však nikdy nepokládala schopnost zabít co nejvíce nepřátel. Právě naopak. Za toho, kdo vrcholně zvládl „tajemství meče“, byl pokládán ten, kdo meč vůbec nemusel tasit. Docházelo k tomu v případě, kdy někdo zvládl techniku bojového umění do nejvyšší míry a byl zároveň natolik vnitřně silný, že se s ním nikdo netroufl otevřeně střetnout a každý mu ustoupil bez boje.

Samurajská věrnost
   Princip věrnosti a oddanosti pánovi byl vůdčím motivem jednání každého samuraje. Samuraj musel být připraven kdykoliv svou věrnost dokázat, a to přirozeně i tehdy, když bylo třeba riskovat život. Tato zásada úzce souvisí i s ostatními vlastnostmi samurajů, hlavně s odvahou a s povinností chránit čest a dobré jméno své i svého pána. V žádném případě však nelze tuto věrnost ztotožňovat s nějakým druhem nevolnického poddanství. Duchu Bushido odpovídalo, aby se samurajové cítili jako nezávislí jedinci a byli přitom hrdí na to, že slouží svému pánovi.

Správné rozhodování a jednání
   Podle kodexu Bushido má člověk v každém okamžiku jednat tak, jak mu přikazuje jeho morální povinnost, a nemá se vůbec ohlížet na to, jaký bude výsledek. Má se tedy snažit o dosažení cíle, i když ví, že s největší pravděpodobností mu toto úsilí přinese velké potíže, a nakonec stejně nebude úspěšné. „Správného“ cíle však podle něj lze dosáhnout jen „správnými“ prostředky. Nelze se tedy nikdy uchýlit k nesprávnému, nemorálnímu, nebo dokonce zločinnému jednání na základě hesla „účel světí prostředky“. Zároveň se ale také myšlenky na dosažení cíle nelze nikdy vzdát, a proto člověk musí znovu pokračovat přes dílčí neúspěchy ve svém snažení.
   Mezi japonskými samuraji byla tato představa gi vždy uznávána. Tak například známý výrok jednoho samuraje říká: „Gi je schopnost řídit své jednání bez nejmenšího zaváhání v souladu se spravedlností: zemřít, když je správné zemřít, a udeřit, když je správné udeřit.“
   Se správným jednáním gi souvisela podle Japonců i vnitřní vyrovnanost. Samuraj se neměl dát ničím vyvést z míry. I ve víru bitevní vřavy, i za zemětřesení, bouře a jiných živelných pohrom si musel zachovávat chladnou mysl. Velmi se cenilo, když někdo udržel rozvahu i tváří v tvář smrti: třeba, když byl protivníkem zahnán do bezvýchodné situace, ale i tehdy byl například schopen složit báseň.

Vnitřní pravdivost
   Lež sice nebyla v Japonsku nikdy považována za hřích, ale přesto se brala za projev slabosti a jako něco velmi nečestného. Pravdomluvnost a opravdovost byly pokládány u samurajů za samozřejmost a bushi no ichi-gon (slovo samuraje) mělo vždy velkou váhu. Samurajové nikdy nepřísahali – pokládalo se to za urážku jejich cti. Samotné slovo bylo přísahou.
   Přirozeně i ve středověkém Japonsku žily tisíce šejdířů a podvodníků, jejichž život spočíval na lži. Podobně jako v jiných zemích mezi ně patřila především vrstva obchodníků, protože vždy platilo, že nejvyšší zisk lze docílit klamáním kupujících. Tím se Japonsko od Evropy příliš nelišilo. Na rozdíl od Evropy však v Japonsku stáli obchodníci na nejnižším stupni společenského žebříčku.

Čest a dobré jméno
   Každý samuraj musel přirozeně velmi pečlivě chránit svou čest a dobré jméno. To úzce souviselo s plněním všech ostatních samurajských povinností. Podle ideálu Bushido, jestliže samuraj ztratil čest, což bylo pro samuraje tragédií, mohl ji vyřešit jen jediným způsobem: provedením seppuku (rituální, obřadná sebevražda).
   Pojetí válečnické cti bylo ovšem v Japonsku zcela jiné než ve středověké Evropě. Pokud evropský rytíř udatně bojoval a byl zajat, svou čest neztrácel, a bylo dokonce zvykem mu projevovat i určitou úctu. Samuraj však musel bojovat vždy tak, aby raději zemřel, než upadnout do zajetí. V Japonsku se sice někdy vyměňovali zajatci jedné strany za druhé, ale pokud nebylo za koho měnit, zajatí protivníci se okamžitě likvidovali.

Samurajská forma soucitu
   Mladým bojovníkům se vždy od počátku výcviku dostávalo poučení, že samuraj musí být odvážný, ale pokud v sobě nemá jin, nemůže nikdy dobře plnit své povinnosti. Konfucius ve svém učení zdůrazňoval, že nikdo nemá dělat jiným to, co nechce, aby oni dělali jemu. Anebo obráceně – každý má pomáhat druhým k tomu, čeho chce sám dosáhnout. Chce-li někdo získat vyšší postavení, měl by k němu pomáhat i druhým.
   Na rozdíl od „normální“ lidskosti bylo bushi no nasake podloženo mocí někomu život vzít anebo mu ho naopak darovat.

   Bushido je kodex morálních principů, kterými se samurajové museli řídit. Není to psaný kodex, ale byl předáván ústně nebo sepsán nějakým dobře známým vojákem nebo učencem. Bushido nevzniklo na základě výplodu jednoho mozku, ačkoliv by to bylo možné, ani na životě jedné osobnosti, i když proslulé. Bushido se utvářelo po desetiletí a staletí vojenského života.
   V Japonsku je oblíbené úsloví: „Samuraj je chladný jako jeho meč, i když nezapomíná na oheň, v němž byl meč vykován.“

Sedm ctností spojovaných s Bushido:
   Gi - správné rozhodování a jednání
   Yu – odvaha
   Jin – lidskost
   Rei – respekt
   Makoto – upřímnost
   Meiyo – čest, sláva
   Chugi - loajalita

P>