Tmou 7 - jak to viděl Frikulín

"Zatím nám to vychází, ale myslím že u patnáctky nás to přejde."
Bugs

Tmou 7

15:45 Sraz na České
Z kolejního pokoje jsem vykročila pravou. To mi poradila sestra, která to přece musí vědět, protože je chytřejší... Vybavení takřka profesionální, sestávající hlavně z nezbytností jako 2 litry Kofoly se zlatou vánoční sviní na etiketě, karimatka ve které je zarvaná protékající remoska (čti: termoska) s litrem horkého čaje, obrovským kusem křídy a vytištěnou bakalářskou prací na téma RPG hry. (pozn. tu práci jsem ve skutečnosti vzala protože je potištěná jen po jedné straně a já neměla jiné papíry).
Na České se potkávám s Chaldou a s jedním či dvěma informatiky, které neznám. Představují se mi jako Bugs a Šimon. Zkusím si to zapamatovat. Po chvíli doráží i Garret a míříme k šalině č. 13, která nás má vyhodit na konečné v Juliánově. Začíná se totiž tam na nějakém hřišti Sokola. Už v šalině je poznat že se něco děje... ono nevšimnout si toho ve chvíli, kdy se do jednoho vagónu snaží nacpat asi padesát lidí s bágly, je docela obtížné. Je vlastně docela možné, že jsme tím pádem jeli tou nejinteligentnější šalinou v celém Brně!
Na konečné ani nemusíme moc vytahovat mapu. Davy táhnoucí se jedním směrem nás spolehlivě navedou k poměrně malému hřišťátku, kam nás po odškrtnutí dokonce i pustí. Ven se ale už jít nedá, a tak tu půlhodinu, co zbývá do začátku hry, trávíme plodnými úvahami na téma kudy budeme prchat až nás orgové začnou bombardovat tamhle z toho Boeingu, co zrovna letí nad námi. Na jedné straně hřiště je napnuté bílé plátno velikosti billboardu, nebo možná ještě trochu větší, a před ním je na stolečku laptop. Takticky se teda zkoušíme usádlit co nejblíž obrazu... přímo před námi sedí Chlífáci, nebo aspoň jedna jejich frakce. Doufám že se nám podaří jim to letos pěkně natřít...
Pomalu se šeří a pátá hodina se blíží... za pět minut pět plátno ožije a začíná odpočítávání.

17:00 Herního času
Tmou začíná. A to ve velkém stylu.

Become the legend
now starsts ther age undreamed of
let´s go to the dark
let me tell you of the night of high adventure...
...duje do nás temný hlas jako ze soundtracku z Conana, podmalovaný ještě temnější hudbou na pozadí. Nastupuje hymna Tmou, doprovázená sestřihem z dosavadních ročníků. Historie Tmou nám tu letí před očima, od prvních skromných ročníků:
vítěz: Žlutý bagr
po stále rafinovanější a obtížnější
Tmou 5: bez vítěze
kde rozpoznávám ten slavný záběr nočního Zelňáku, nad tím vším se nese úžasný zpěv nakažlivý svým fanatismem tak, že si v tu chvíli musel snad každý tým zapřísáhnout, že radši bídně zmrzne v ulicích Brna než aby to vzdal.
Tmou 7: vítěz je mezi vámi.

No, moc se mi nepodařilo to vylíčit, ale to je marné. Jako každá chvíle s mimořádnou atmosférou se i o zahájení Tmou špatně píše a vůbec se špatně sděluje.
Přichází první šifra. Na plátně je nám vysvětleno že bude sestávat ze tří částí reprezentovaných třemi klipy, které se budou cyklicky opakovat s měnící se obtížností.
Klip první... amatérská kamera zabírá nějaký okap, betonové sloupy pod mostem počmárané grafitti... agresivní hudba, záběr je roztřesený a chaotický. Konec.
Klip druhý. Záběr na babku v šátku jak s nákupním vozíkem Tesco bloudí po supermarketu a tu a tam do něj něco vloží. Není moc vidět co, a já mám dokonce při prvních dvou opakováních pocit že tam dává myš. Potom zjistím že to byla hruška. Konec.
Klip třetí. Komorní chrámová hudba, asi latinsky. Na plátně se na krátko vynoří nějaká kamenná hlava asi nějakého křesťanského svatého. Potom se vynoří o kousek vedle další. Teď se tam něco zpívá anglicky... Konec.

První kolo nám nic neřeklo, musíme si to nechat párkrát zopakovat. Postupně je na záběrech více detailů, a první záběr identifikuji jako lávku ke Zvonařce. Jak se později ukáže, tak blbě. Mezitím do mě šťuchne Chalda s tím, že když se vezmou první slova z toho co ta babka dává do košíku, vyjde Bílá hora, což je park s pomníkem kousek odtud. Garret zase ty dva sošné mameluky, kteří mi neříkají víc než španělská vesnice určuje jako Cyrila a Metoděje, což je kostel, co je taky kousek. Super, už se chystáme rozprchnout na Zvonařku a tak, když si všimneme, že to přece jen asi Zvonařka nebude... Musíme tedy ještě počkat a nechat si to zopakovat tolikrát, až se na záběru objeví i zastávka šaliny. Jméno nečitelné, ale víme že tam jezdí osmička a desítka společně. Pátráme v mapě a shodneme se na dálničním nadjezdu nedaleko. Šimona s Bugsem tam posíláme. Sraz si dáváme na jedné křižovatce. Já s Chaldou vyrážíme k Bílé hoře, Garret ke kostelu.

U pomníku sbalíme šifru, moc ji nestudujeme a pelášíme na místo srazu. Tam už čeká Garret se svojí částí. Jen kluci stále nejdou a pak volají, že to u toho nadjezdu není. Nepanikaříme, ale hbitě najdeme jiný nadjezd, který by to mohl být, a dokonce ještě blíž. Chalda (po mém neúspěšném pokusu poslat ho na úplně opačnou stranu, který však rychle prokoukl) tam nalehko vyráží. Já s Radkem zatím studujeme ty dvě části. Vypadá to jako nějakej příšernej, test kde se musí odpovědi zamyškovat tak, aby nikde nedošlo ke sporu, a když to bude dobře, zjistíme z toho testu, kde je místo K a azimut a vzdálenost od něj k dalšímu stanovišti. Ach Woodagu. Za okamžik máme i první část a zbytek týmu. Rozkládáme se přímo na té křižovatce (opodál louská šifru i Upadlýtelefon) a pouštíme se do práce. Uff, na jednu stranu to nevypadá beznadějně, protože se tam celkem rychle dají najít místa odkud se dá začít, tedy nemusíme nic tipovat, na druhou stranu je to pracné a strašně náročné na pozornost. A je zima. Asi třikrát to pokazíme, a pak je potřeba všechno přemazat a začít znova a najít chyby. Moříme se tam s tím asi hodinu a půl, a pak to zmrzlí vzdáváme a pakujeme se s tím do CPSky, kde by se snad měla dát na stránkách najít k této šifře nápověda. Někde tady se odpojuje Šimon, který musí dohnat spánkový deficit z dřívějška.

Na CPSce v teple a se dvěma nápovědami nám to jde už líp. Už ten test taky známe a víme na co si dát pozor. Neustále všechny prudím s tím že odpověď na otázku 5 prostě musí být stejná jako odpověď na otázku pět. (Nakonec mi vysvětlili že nemusím mít nutně pravdu; ale to se jim povedlo jen proto, že nikde nebylo explicitně napsáno, že je správná vždy jen jedna odpověď a že ty ostatní jsou vždycky špatně). Překonali jsme ošidné otázky 6 a 17, pomalu se nám to chýlí k závěru, a stále žádný spor. Sumíruju kontrolu podle počtu různých odpovědí, a hurá, vychází to! Místo K je Morový sloup, od něj na západ na mé mapě 4,125 cm k altánu, tedy přímo na Špilas.

Cestou tam skoro běžíme, chytili jsme hned na začátku docela ztrátu, třebaže zatím ne nijak tragickou. Třetí stanoviště je v tom opraveném altánu za hradem. Básnička. Ha, to by mohlo bejt docela lehké, aspoň šifry tohohle typu někdy bývají. A taky to tam píšou: Tato šifra není maso.... Výborně! Usídlujeme se v spadaným listí pod jednou lampou a pouštíme se do řešení. Básnička je pěkně šílená, ale nápovědy jsou v ní celkem rozeznatelné. Ty švy o kterých mluví taky. Co nám trošku vrtá hlavou je proč použili taková slova jako epoxid. Babrám se hlavně s těma prvníma slabikama, které jsou stejné, a snažím se z nich sestavit nějaké slovo. Přesvědčivě z toho nevychází nic, haluzením z toho vychází spousta slov. Jako vždycky. Nějak se nám to protahuje, ruch kolem nás rychle vymírá. Sákryš, vypadá to že tuhle šifru ostatní týmy řeší rychle, opravdu by neměla být nějak zvlášť těžká. Jenže nám prostě klade odpor. Nakonec jsme tam sami, kromě jednoho podobně zoufaleckého týmu opodál. A začíná být, navzdory tomu že počasí vyšlo nádherně, už zase docela zima. A začínáme z toho zelenat, přesně jako v té básničce. A šifra se nedaří! Už na ní trčíme asi dvě hodiny, morálka v týmu upadá a navíc mrzneme. Nakonec to musíme zase zabalit a mazat ožít do CPSky. Cestou se snažíme uplatnit zpětný engineering a pomoct si psychologií. Jediné co se nám podaří vydedukovat je, že ta šifra bude vážně lehká, protože aby byla nějak komplikovanější, byla by ta básnička daleko kostrbatěji napsaná.

V CPSce začínám znova, tentokrát označuju písmena na konci i na začátku, která se shodují. Zase, už asi posté. Z těch slabik zkouším něco sestavit. Tep mi vylítne na dvojnásobek, když se najednou začínají naprosto přirozeně objevovat slova sokl, test, sokl, test, anoda, raroh, anoda, raroh, alobal, rande, alobal, rande... Naprosto přirozeně beru první písmena - Stará radnice. Šifra je zlomena! Sice s brutálním zpožděním, které nám prakticky bere šanci se dostat za stanoviště 9, ale co se dá dělat. Aspoň jsme se pohli. Protože jsme zmrzlí, tak s Bugsem a Garretem k radnici běžíme. Tam je v průchodu krabice s asi dvaceti kokosy... ouvej, to pro nás není dobrá vizitka. Jeden si bereme a šupajdíme zpátky do CPS. Tam samozřejmě luští spousta týmů a všichni už daleko za kokosem, tak se před nima docela stydím. Ale co se dá dělat.
Kokos rozmlátíme na dlažbě před CPSkou a přidáme tam fajnovým kachličkám další parádní flek. Kokos je sice pravý, ale dovnitř orgové nalili jakýsi strašný slizovitý sajrajt smrdící jako lepidlo. Bleee... proč to udělali, je záhadou. Šifru, zatavenou ve fólii je potřeba nejdřív umýt, aby se na ni dalo koukat. A když na ni kouknu, skoro toho zalituju. Vypadá to šíleně matematicko-číselně-složitě. Fýnixi, pomooooc!!!!! úpím v duchu a připravuju se na tradiční zasekání se v CPSce.

Máme ale nápovědu z předchozí šifry
POKOS - ????? - KOKOT
Ach jo. Tak jak by tam ty čísla mohly bejt... nějak se mi nedaří přijít na ti, co s tím vlastně máme dělat... nějaký posuny...a ještě dvojznačný... tak tam sedíme asi hodinu, pak to trochu konzultujeme. Snažím se něco vytřískat z té nápovědy, a kluci mě upozorňujou, ze posuny v kokosu odpovídají té tabulce. Začíná mi svítat a zase se odsouvám do izolace. Že by to vážně bylo takhle primitivní... to se mi nezdá, ale jak postupuji, mění se tušení v jistotu. Stačí prostě vždycky všechno opsat a písmenko označené posunem posunout dopředu nebo dozadu tak, aby to dalo smysluplné slovo. Bozetechova park pomnik. Jsou právě 4 hodiny ráno a tak šíleným tempem balíme a prcháme na rozjezd 93. Mačkáme se mezi ožralými VUŤáky a na Červinkově si cestu ven musíme proboxovat. Do parku skoro doběhneme a nesmírně nás těší pohled na týmy tu a tam rozesazené pod lampami v listí. Už nejsme ostudy!!!
Pátá šifra je bez nadsázky rozkošná. A co je hlavní, je LEHKÁ. Stačí si to několikrát přečíst, porovnat s mapou a text dává smysl. Ani ne za dvacet minut tak žvoulíme, povzbuzeni na duchu, na Palackého vrch ke kynopu. Jdeme pěkně zostra, jednak proto že máme co dohánět, a taky abysme se zahřáli. Skoro uhašený plamínek naděje na druhou část hry začíná zase problikávat. Kdyby se nám dařilo, máme ještě šanci, svůj propad každopádně stahujeme.

Na Palačák vyběhneme ještě za tmy. Tentokrát na nás čekají čínské znaky, které vypadají pěkně zapeklitě. Usídlíme se s nima stranou od cesty a popadáme na károšky. První co nás při společném přezkoumání napadne, je samozřejmě morseovka, a to je taky to první, co zavrhneme. Jednak by to bylo úděsně neoriginální, a jednak na morseovku je tam těch čáreček nějak moc. Noříme se do luštění... musím podotknout, že já osobně se nořím úplně zcestně a snažím se najít nějakou substituci. To Radek s Chaldou a Bugsem na to jdou na rozdíl ode mně jinak, a to správně. Hledají tam grafiku. První písmenko myslím, to už se začínalo šeřit, objevil Radek - haluzácké Mko ze čtverečků. Přišlo mi to ze začátku jako nesmysl, ale jak tak nacházeli další a další písmenka, začalo (i mně) svítat a tak jsem vypnula čelovku. Po vyškrtání všech znaků jsme dostali změť PORKNIMHCKRYUVS - pomnik ruskych v. Koukáme, že je to celkem nedaleko odtud v Komíně. Začíná to být správně adrenalinové. Už se rozednilo a osmá ranní se závratnou rychlostí blíží... jenže my jsme právě zlomili už šestou šifru, a to taky docela rychle, a začínáme si věřit. Řítíme se z Palačáku docela závratnou rychlostí, div si nerozbiju kokos (ten svůj vlastní), s krosnami na zádech proběhneme sídlištěm a vyklušeme k pomníku. Musím přiznat že na konci už toho mám docela dost, tfuj, ten batoh pěkně nepříjemně skáče.

Sedmá šifra vypadá zase pěkně logicky. Tady to na nějaké haluzení neuhrajeme (mělo se ovšem ukázat, že částečně byl opak pravdou). Paranoidně se chytám myšlenky, že nápis "Zde čti černá písmena" je natolik instruktivní, že by jej tam nedali, kdyby neměl nějaký zvláštní význam. Čili že... z úvah mě vzápětí vytrhla ta nejpitomější debata, která se během hry v našem týmu rozběhla - a sice nad tím, zda ležíme či neležíme na psím lejnu, a když ano, tak kdo. V té časové tísni v jaké jsme byli, jsme opravdu nemohli udělat nic lepšího! Samozřejmě že jsme pod sebou i vedle sebe nenašlo guvno, ale stejně jsme se radši přesunuli. A celé mě to strašně rozčílilo. Radek se jenom smál a tak jsem se musela smát taky, což mě rozčílilo ještě víc.

Jo, ta myšlenka. Že ten nápis je heslo, podle kterého se ty písmena mají posunovat, tedy číst, a že z toho vyleze něco, co nám poradí jak dál. Radek začal provádět statistický rozbor, a Chalda s Bugsem haluzit. Jenom tak mimochodem jsem zaslechla, jak Bugs řekl Chaldovi, že by se to mohlo nějak posunovat, jako škatulata, a začali si s tím hrát. Protože moje metoda nikam nevedla, začala jsem to sledovat, a světe div se, hráli si s tím celkem úspěšně. Mezi tím nás pos.al pták (to byl trest za to psí tentononc). Taky tam padl bonmot uvedený na začátku, protože to celé bylo moc praštěné na to, aby to bylo správně. No a vzhledem k tomu že u Tmou praštěnost bývá mírou správnosti řešení, ani se není moc čemu divit, když vylezlo krásné: koduj dle hesla ABBA. Bylo zrovna osm hodin a mě došla SMS, že do deseti se ještě na devítku můžeme dostat, ale už jen vlastními prostředky. No bezva. Zde jsme se ale nečekaně trochu sekli, protože odkódovaní bílých písmen kladlo větší odpor než by mělo, poté, co jsme přece na ten hlavní chyták už přišli. Asi po dvaceti minutách se nám ale podařilo ten drobný zádrhel překonat (beztak byl čistě technického rázu) a už jsme si to mazali (šalinou... tak nadšení běžci jsme zase nebyli) do Bystrce k přístavišti.

Na osmém stanovišti jsme se, spolu s celkem dost dalšími týmy, ocitli tak něco po deváté. Zde nám byla vydána šifra 8B a sděleno, že 8A je to CD, co jsme dostali při startu. Béčko vypadalo jako klasický, ale zapeklitý úkol s věky různých sourozenců. Navíc měla být na Kozí Hůrce (zastávka lodní dopravy kus odtud) nápověda. Rozhodli jsme se ji využít hned a Chalda pro ni vyrazil. Bugs se zatím chopil sourozenců a já s Radkem toho cédéčka. Nahrávky tam byly dvě, první označená jako hymna Tmou a druhá jako šifra, takže jsme (celkem správně) usoudili, že budeme muset najít nějaké rozdíly mezi oběma stopami a z nich něco vydedukovat. Nejdřív to chtělo přepsat si text a několikrát si to poslechnout, abysme zjistili, že slova se každopádně shodují. Vypadalo to, že i nástroje se shodují kromě kousku mezi druhou a třetí slokou, kde bylo něco přidaného. Věděli jsme, že heslem má být šestipísmenné slovo, a snažili se v té mezihře rozlišit šest různých kousků a najít v nich morseovku. Bylo to ale strašně pracné a dost nejednoznačné. Někdy nebylo lehké poznat kdy skončil jeden nástroj a začal druhý. Bylo už asi za deset deset, Chalda s Bugsem měli věky už vyluštěné, a my se stále mořili s nahrávkou. Nějakou morseovku jsme z toho nakonec opravdu vytloukli, ale bylo jasné že to není dobře. Přesto jsme to úderem desáté zkusili orgům vnutit. Podle očekávání, nahrávka byla blbě, věky dobře.

Tak pro nás hra na osmém stanovišti v 10:00 skončila. Co nás mohlo utěšit je to, že frakce chlífáků, která na začátku seděla před námi, tady skončila taky. Takže se nemáme za co stydět. Co stydět! - je sice věčná škoda, že nám postup do další části unikl o takovej fous, ale je malej zázrak, že jsme v něj vůbec, po tom katastrofálním začátku, mohli docela reálně doufat. A je vidět, že se zlepšujeme - na jaře potrénujeme na Sendviči a na Exitu a příště...

Příště....

PŘÍŠTĚ UŽ JIM UKÁŽEM!!!!!!!!!!!!!!

foto by Radek & Bugs

Pro ty, kteří by netušili o co tu jde:
Tmou je městská noční šifrovací hra a další informace najdete na stránkách: Tmou