Densha Otoko

Formát: 11 TV (až na výjimky po 45 minutách)
Předloha: Nakano Hitori - Densha Otoko
Scénář: Takefuji Shougo, Mutou Susumuware, Tokunaga Tomokazu
Režie: Takeuchi Hideki, Nishiura Masaki, Kobayashi Kazuhiro
Hudba: Face 2 fAKE
Hrají: Itou Atsushi - Yamada Tsuyoshi (Battlefield Baseball - Megane), Aoyama Saori - Itou Misaki (You are under arrest! LA - Tsujimoto Natsumi), Jinkama Misuzu - Shiraishi Miho
Žánr: Romantická komedie

Yamada Tsuyoshi (23) pracuje jako ten nejposlednější poskok v agentuře zprostředkující práci. A mimo to je otaku jak řemen. Několikrát týdně jezdí se stejně postiženými kamarády do Akihabary, meky otaku v Tokiu. Pokoj má plný anime figurek. Nosí ledvinku. A ženy jsou pro něj pomalu jiná rasa. Na cestě metrem z jedné anime akce v Akihabaře mu snad samo nebe sešle životní šanci v podobě krásky (25) obtěžované opilcem (50+). Krásce jménem Aoyama Saori po sebrání veškeré odvahy pomůže a díky tomu se s ní seznámí. Protože se mu Aoyama-san líbí více než moc, ale se ženami to vůbec neumí, požádá o radu na internetové diskusi pro svobodné muže…

Příběh o mladíkovi s přezdívkou Densha Otoko, tedy Muž z metra, Metrák, chcete-li, je údajně založený na skutečných událostech, tedy spíše na skutečných příspěvcích jistého diskusního fóra a v Japonsku je velmi populární zásluhou románu, mangy a celovečerního filmu. A nakonec i seriálu, jenž je předmětem tohoto chvalozpěvu. Tolik suchá fakta. Pravda ale je, že celkově tuto romantickou komedii na pokračování přesně vystihuje věta, kterou si s dovolením vypůjčím od kamaráda, a to sice: „To je hustý, panáčku!“

Ptáte se, co je tak dobrého na seriálu, u kterého snad polovinu času strávíte sledováním lidí chatujících na netu? Dobře. První, čím si mě toto dílo, které na netu provází aura dokonalosti, okamžitě získalo, jsou postavy – nemyslím tím jen otaku Tsuyoshiho a elegantní Saori, ale i třeba slečnu Jinkamu Misuzu (můj oblíbený vedlejší charakter, nutno vidět na vlastní oči) a pak samozřejmě i celou řadu sympatických (čti sympaticky ujetých) individuí přispívajících do diskuze na netu. Právě díky těmto individuím, od otaku všech druhů - literárního, sportovního, er... vlakového, anime, přes ženu v domácnosti, mladý pár, po hikikomoriho či zatraceně kewl programátora, je seriál prodchnut bezvadnou přátelskou atmosférou. Druhou podstatnou ingrediencí je humor – ať už jde o geniální hlášky, zejména tedy v japonštině (naprostou většinu, včetně "Shousai kibonnu!" či "Meshi dokoka tanomu", najdete mezi původními příspěvky zmiňovaného fóra), vypointované dialogy, vizualizované představy hrdinů, hra se slovy... No, a do třetice je to přesně ta správná dávka romantiky, protože bez ní by to prostě nebylo nikdy ono.

Snad každá scéna seriálu je nějakým způsobem zajímavá, ať už přímým vtipem (to nejčastěji), pointou, vizuálním pojetím či dramatičností – dokud jsem neviděl první díl, nikdy bych nevěřil, že zavolat někomu může být takové drama, že 24 hodin s Džekem Bauerem je oproti tomu odpolední čajový dýchánek. To ale není všechno, scény plynou v bezchybném tempu a rovněž tak se mění nálady. Rozhodně vás ani na chvíli nenapadne, že byste třeba odešli od načatého dílu. A nepodívat se ihned na další epizodu stojí také nemalé úsilí - zejména kvůli klasickým dramatickým zakončením a řádně "natěšujícím" upoutávkám. První díl, který hravě překonal má již tak vysoká očekávání, mě uchvátil natolik, že jsem se dokonce vykašlal na svoje svaté pravidlo „nedívej se na seriál, dokud ho nemáš celý, aneb zblázníš se, když zjistíš, že je to boží a už nemáš další díl“.

Herecké výkony jsou kapitolou samu pro sebe. Samozřejmostí, na kterou si zvyknete během prvního dílu, je roztomilé komediální přehrávání a ksichtění, ne nepodobné tomu z anime. A vzhledem k tomu, že téměř každá postava je tu nějak střelená... Prostě nádhera. Sám Itou Atsushi (Yamada), třebaže mu zdatně sekundují herci v rolích Tsuyoshiho někdy až nechutných kamarádů, předvádí po pohybové a výrazové stránce unikum – úplnou esenci neohrabané „otakovitosti“. Protikladem jim je právě ozdoba seriálu - Itou Misaki (Aoyama), která se k nějakým opičkám nesníží. Snad právě proto to byla ona, jejíž hraní se mi proti ostatním výkonům občas zdálo takové… nepřirozené, hrané. Ale spíše než o nedostatek talentu z hereččiny strany se zřejmě jedná o umělecký záměr, snahu o vystižení andělské persóny slečny Aoyamy.

Samozřejmě nemohu nezmínit hudbu. Jak bych také mohl, když hudební složkou openingu je Twilight, snad nejpovedenější skladba z naprosto zásadního (alespoň pro mě) konceptuálního alba skupiny Electric Light Orchestra jménem Time (1981). Sice si nejsem úplně jistý, jak moc k seriálu sedí text této futuretro písně, ale je tu a to se počítá. Další skladby, které uslyšíte, jsou relativně jednoduché, avšak rozmanité orchestrální „náladovky“, které geniálně podtrhávají vážné, dojemné, komediální i ztřeštěné scény a situace. Mezi ně se náhodou dostal i světoznámý Imperial March od Johna Williamse, ale mým osobním favoritem se stala nádherná, jemná skladba Nanashi-san.

Na takovém seriálu, jaký je Densha Otoko, se mi jen těžko hledají chyby. Ano, možná jsou některé „dojímací“ scény kapku delší, než by bylo záhodno. Useknutí skladby uprostřed občas působí divně. A… to je asi tak všechno.

Densha Otoko je zkrátka seriál, který přímo vybízí nezabývat se detaily a prostě jen extaticky prohlásit: „Je to nejlepší!“ Jistě, část mého nadšení můžete připsat na vrub tomu, že mi v tomto případě nečinilo zvláštní potíže vžít se do protagonisty ^_^;;; a že se jedná o první j-dorama, které jsem viděl, ale i tak se jednoznačně jedná o překvapení roku.

Takže verdikt. Naprosto kouzelná romantická komedie, u které se pořádně se zasmějete, občas budete i trochu dojatí a ještě dlouho poté ve vás zůstane příjemný, hřejivý pocit, díky kterému budete vidět svět v lepších barvách. Přestože nerad dělám předčasné uzávěry, domnívám se, že „Denšu“ pár let žádný seriál nepřekoná.

Hodnocení: 9.5/10 (B.E.M. 10/10 aneb konečně důvod uchýlit se k absolutnímu hodnocení)