Zrcadlové přízraky

Zrcadlové přízraky
   
    David Jan se vrátil ten den hodně pozdě. Babička naštěstí věděla od kluků z party, že byl s Alenkou, a tak návrat proběhl celkem klidně, až na to, že babička nerada viděla, když se zdržoval v blízkosti staré čarodějnice, neměla ji asi moc v lásce. Zřejmě proto, že Alžbětu bylinkářku jste v kostele nezahlédli jak byl rok dlouhý. Zajímavé bylo, že starý Sláma do kostela taky nechodil, a přesto byl babiččin vztah k němu poněkud jiný, než ke staré kořenářce. Mezi lidmi se proslýchalo, že vlastní jakési čarovné zrcadlo, díky kterému může kohokoli očarovat a dokonce zničit.
   
    David Jan chtěl s Alenkou zahájit nové pátrání po tajemném zrcadle, které od toho dne, kdy ho objevili u Jakuba v ložnici, zmizelo. Věděli, že stará bylinkářka má úplně stejné zrcadlo a prý jich má být mezi různými mágy a čarodějnicemi devět nepoškozených. S pátráním však na nějaký čas museli počkat. Do jejich života totiž vstoupil nový kamarád, který je dokázal plně zaměstnat.
   
    V ten čas uhodila poslední vlna mrazů a lesní zvěř neměla pořádně co k snědku, a tak se často stávalo, že jste potkali uprostřed návsi srnu nebo divočáka.
    Tak jako udeřila hladová rána na zvířata, tak udeřila chřipka na lidi a stará bylinkářka nevěděla kam dřív skočit, kolik měla práce. Dveře se u ní v chalupě netrhly a nakonec přijel i nějaký důležitý pán a prý, aby s ním jela do města. Babce se vůbec nechtělo opouštět Jelení horu, ale když slyšela, že nemoc skosila celou jednu městskou čtvrť, nedala se dvakrát pobízet a vyrazila. Narychlo požádala paní Martíškovou, maminku Matěje a Tondy, aby se postarala o její vnučku Alenku, že se s ní pak nějak vyrovná. Martíškovi však měli tu zimu dost práce se svými kluky, kteří den ze dne začali lavírovat až ulehli. Paní Martíšková se zalekla a ráda souhlasila s tím, že bude do příjezdu babky bydlet Alenka u babičky Davida Jana.
    Nakonec bylo ale všechno jinak. Starý Jakub byl tu zimu hodně nervózní a každou chvíli se na někoho utrhl a dost nabroušeně vyjel na babičku, když spatřil, že místo jednoho dítěte budou u stolu sedět děti dvě. Tvrdil, že sice proti bylinkářce osobně nic nemá, ale že dva svišti na jednom smetišti nedělají dobrotu, pořád prý do něčeho šťourají a starého člověka nenechají chvilku v klidu. Babička by bývala byla neoblomná, ale přispěchal na pomoc Sláma, s tím, že jemu v jeho chalupě překážet nebudou, a že prej Jakubovi moc dobře rozumí a chápe, že si potřebuje trošku od těch rošťáren odpočinout. Přitom šibalsky mrknul na Davida Jana i na Alenku, aby věděli, že to říká jen proto, aby pradědečka nějak uklidnil.
    A tak se stalo, že se na celých čtrnáct dnů nastěhovali ke starému Slámovi a byla to pro ně nejúžasnější doba, jakou kdy zažili. Byli stále spolu, spolu snídali, hráli si, poslouchali staré příběhy, které Sláma vypravoval a spolu i usínali pod jednou peřinou.
    Vždy před usnutím poslouchali pohádky a různé zkazky a pověsti, a pak si pod peřinou o nich vyprávěli a kuli plány, co budou dělat zítra a jak budou pokračovat v pátrání po záhadném zrcadlu.
   
    Díky novému dočasnému domovu získali i nového kamaráda Jardu. Byl jím obrovský šestnácterák, který trpěl hlady a jednoho mrazivého odpoledne se osmělil, přišel k zadnímu oknu, které bylo pootevřené kvůli větrání, šťouchl do něho svým větrníkem, okno ještě víc otevřel a vyjedl plnou mísu malých jablíček, která tam byla připravena pro Davida a Alenku, až se vrátí z klouzandy.
    Takhle přišel i druhý a třetí den. Slámovi bylo jasné, že tolik jablek by děcka nezpucovala, a tak, když přišel jelen znovu, byli všichni připraveni u okna. Nejdřív mu nechávali různé pochoutky přímo na okně a sledovali ho ze vzdálenosti několika metrů. Cítil je, ale hlad byl přece jen silnější. Nakonec to došlo tak daleko, že Jardu krmili z dlaně a skamarádili se s ním.
    To jméno mu vymyslel Sláma, říkal totiž, že ten jelen bude docela rád až přijde jaro, protože bude všude dost jídla a že to prý pak pořádně oslaví. Od toho už byl jen kousíček ke jménu JARO - SLAV! Slav jaro!
   
    O jejich kamarádovi se však časem dozvěděli i jiní lidé a mezi nimi myslivci. Ti nelenili a postavili si na louce hned za domem starého Slámy posed.
    Sláma se naštval. Nejdřív šel a seřval v hospodě všechny chlapy, dokonce i pana faráře, že jim takové zvěrstvo trpí.
    Lovci by si z jeho lamentování nic nedělali, nebýt toho, že ráno našli svůj posed v troskách. Během třech dní tam však stál posed nový. Jedna noc a byl dole. A tak to šlo stále dokola, až došla myslivcům trpělivost. Slámovi taky. Lovci nakonec drželi u posedu hlídky.
    Sláma však nenechal nic náhodě, v noci, kdy se nikdo nedíval a všichni dleli v říši snů, se postavil za dům a díval se přes palouk směrem k lesu. Soustředil se a nataženými dlaněmi jakoby žehnal. V těch chvílích se nad palouk vznesl jiskřivý proud nazlátlého světla tryskající z obou dlaní, rozprostřel se nad sněhem a pokryl vše okolo lesa a chalupy. To dělal každou noc mezi půlnocí a jednou hodinou ranní. Stávalo se pak, že nikdo jelena Jaroslava nespatřil přicházet k oknu pro denní dávku jablíček. Náhle tam stál, jakoby se vynořil ze samého nitra promrzlé země, jen stopy jeho kopýtek prozrazovaly, že po sněhu musel přejít. Byl neviditelný pro nenasytný a zákeřný lidský zrak lovců.
    A tak se během dní stalo skoro nemožné. Nikomu z číhajících a lačných střelců se nepodařilo jelena skolit.
    Jedné mrazivé noci probudil Sláma Alenku i Davida a pokynul jim, aby přistoupili k oknu. Mžourali ospalýma očima na fialově jiskřivý sníh a temný horizont lesa. Nebe bylo poseté hvězdami a úplněk osvětloval zasněžený palouk. Nic se nedělo, vše vypadalo nehybně, až najednou v dálce v hlubině lesa cosi zajiskřilo. Nejdřív jedna jiskřička, pak druhá, třetí až jich bylo tolik, že měly děti dojem, že se hvězdy rozzářily i dole na zemi. Světýlka se přibližovala.
    "To je úžasný..." vydechla Alenka.
    Od lesa na zasněžený palouk vyšlo směrem k jejich domu celé stádo obrovských jelenů. Paroží jim svítilo stříbrným měsíčním světlem a na hlavě mezi parohy se leskl kříž. Desítky křížů zářily do hvězdné noci a vytvářely tak celá souhvězdí připomínající obrazce na nebi. Dlouho nemohly děti odtrhnout od té podívané svůj pohled. Několik jelenů postoupilo až k chalupě, mezi nimi byl i Jaroslav, ten se oddělil od svých druhů, hlavu strčil do okna, které Sláma otevřel dokořán a přestože mrazivý vzduch vpadl do místnosti, nikdo se neodběhl přiobléci, všichni fascinovaně pozorovali ten výjev. Jardova hlava odrážela světlo z hvězd, zář z kříže oslepovala a temné jelení oči připomínaly veliké jantarové knoflíky. Nechal se hladit a sám olizoval dětské dlaně. Stejně tak náhle, jak se stádo objevilo, začalo i mizet. Zhasínala jedna hvězda za druhou, až zůstal na sněhu stát jediný Jaroslav. Zastříhal ušima a rozplynul se v noční tmě. Stříbrné nitky měsíce osvětlovaly palouk posetý množstvím jeleních stop, které se jako drobně navlečené korálky na niti vyjímaly na fialově jiskřícím sněhu.
    Nikdo z dospělých už jelena nikdy nespatřil, a pokud ano, tak jen koutkem oka coby pohyblivý šedivý stín, který mohl být klidně mrakem, šálením či přízrakem.
   
    Pokaždé, když David Jan a Alenka uléhali ke spánku, usedl starý Sláma k nim na pelest, zapálil svíčku na nočním stolku, prý kvůli atmosféře a zlým duchům. Pak se pustil do vyprávění, při kterém se oběma tajil dech. Navíc všechny ty příběhy se odehrávaly u nich ve vesnici nebo alespoň někde poblíž. David Jan v těch chvílích zabodl svůj zrak do bílého stropu a celý děj se mu tam odvíjel jako na celuloidovém pásu.
   
    "To si pamatujete, jak jsem vám vyprávěl o mladé cikánce, se kterou jsme šťastně žili celý rok? Tak právě od ní vím všechny ty věci točící se kolem cikánů. Toulali se po kraji a byli trnem v oku všem starousedlíkům.
    Představte si, že v dobách, kdy bývaly naše hory ještě neprostupnými, a kdy se přes les odvážili jen různý podloudníci a lapkové a možná nějaký ten cikán, bývala naše malá vesnička královským městem. Ne příliš velikým, ale zase ne úplně maličkým.
    Tam, kde máte dnes klouzačku, na vrchu Jezevci, tak tam dřív bývával šibeniční vrch a ještě dnes tam můžete spatřit za jasných nocí malá mlhavá světýlka. To jsou duše násilně zabitých lidí, kteří byli tu právem, někdy i neprávem popraveni. Ty dušičky dodnes nemají klid a marně volají nás živé na pomoc. Proto vždy na dušičky myslíme na naše mrtvé a dáváme jim na hroby světýlka, aby našli klid a mír a cestu ke světlu, a aby nezůstávaly příliš dlouho v osamění v temnotách.
    Příběh, který vám budu vypravovat se točí kolem tohoto vrchu a taky kolem naší vesničky, která jak už jsem říkal byla městečkem, ale už není. A víte proč? Že nevíte? Říkáte si, jak je to možný, že ještě před několika sty lety tu bylo město a dnes je tu jen několik chaloupek a kostel se hřbitovem? Pořádně se zachumlejte do peřin a dobře poslouchejte."
   
    V té době si cikánský národ žil ještě svobodně, tak jako laně a srnci nebo mufloni, které občas vídáme na stráni pod lesem. Znali každý kout těch tajemných a neprostupných hlubin šumavských hvozdů, projeli daleké země a kraje, vždyť sami prý přišli z ohromné dálavy, až z Indie, ze země Bihárí, kde žijí ještě dnes různí čarodějové, mágové a opravdoví svatí mužové zvaní sádhuové.
    Cestovali ve vozech přikrytých plachtami. Cikánští muži byli velicí svalnatí temně snědí chlapi, to jak jejich těla ošlehával vítr a spalovalo slunce. Dlouhé havraní vlasy jim volně padaly na ramena a nebo je mívaly spletené do zvláštních copů. Na sobě jen kalhoty a někteří i košili nebo pestře prošívanou vestu korálky.
    Už barva jejich šatů bývala veselá a tančící, nosili jen pastelové ohnivé palety barev, a když tančili se svými ženami, bylo to, jako když do kraje vtrhne plnou silou jarní vítr se všemi nádherami a vůněmi. Vždyť tito muži bývali obklopeni krásou, živými okatými a smějícími se dětmi, krásnými bronzově opálenými ženami, štíhlými a zdravě vášnivými, svůdnými a zároveň ctnostnými jako samotná Panenka Marie. Jejich plavé pohyby a radost ze života z nich jen sršela.
    Lesklé šperky plné třpytivého zlata ladily s přírodními barvami jejich těl a šatů. Byli jako nespoutaný pramen horského potoka, jako vítr na polích, jako oheň, který pohlcuje a hřeje, jako slunce a měsíc zároveň, jako samotná příroda plná života a stenů. Jak divocí a krásní bývali ti lidé!
   
    Sedláci, kteří tady žijí však pro ně mívají pramálo pochopení. Jsou usedlí, žijí jen pro své hospodářství nebo obchod a o lásce a štěstí přemýšlejí snad jen tehdy, dá-li se něco z toho zpeněžit či získat jiný hmotný užitek. Sedávají v nízkých a temných světnicích, schoulení za pecí a pomlouvají se navzájem. Chtějí s až chorobnou vášnivostí vidět, cože to dnes dělá ten nebo druhý soused, co se u nich vaří, kdo leží v jejich postelích a dokonce i jaká jsou tajemství v odlehlých zákoutích jejich duší a srdcí.
    Není tedy divu, že nemohou ani cítit to krásné bronzově zlatavé plemeno s brokátově černýma očima a otevřenou duší plnou světla. Cikáni jsou až příliš krásní, pružní, hbití a hlavně svobodní. Navíc se sedláci bojí kouzel a čar. Nejvíc se však strachují o své majetky a peníze. Teprve potom je zajímá bezpečí jejich křesťanských duší, které potřebují žít v neustálém strachu z Boha a všech možných svatých i nesvatých. Proto si vymýšlejí Ďábla a jeho posluhovače. Pohany bez domova. Cikány!
    Bojí se cikánů jako čert kříže, mají jinou řeč, podivné zvyky a nemají vůbec žádný respekt ze zákonů a práva! Proto se před nimi schovávají, zavírají se do svých statků a chalup, lehají si do peřin, v nichž schovávají své nahrabané poklady a majetky. Vědí moc dobře, že nejeden dobrák doplatil na to, že se zastavil na kus řeči s cikánem. Ten ho totiž očaroval, zaklel a uhranul a nerozuma pak dával všem o co ho požádali a byl by rozdal celé své jmění. Není divu, že si vždy oddechnou, když už ta podivná lidská stvoření jsou dál a směřují k další sousední vsi nebo městu.
   
    Ten den, je to už pěkná řádka let, přijíždí k městu bůhví odkud rodina starého cikána. Všichni jsou pohublí, špinaví a vyhladovělí. Kůň sotva táhne vůz, polonahá děcka pláčou a ženy mají v očích jakýsi zvláštní nepřítomný pohled.
    Starý cikán je skleslý a zasmušilý, musí překonat svou hrdost a prosí dům od domu, aby jeho rodinu nechali alespoň jednu noc přespat v chlévě, kde nesněží a je tam tepleji než venku. V ten den je nelítostný mráz, čerti se jen žení a cikánům hrozí smrt.
    Cikánova žena leží na voze, vykašlává krev a už není ani schopná proklínat ten zatracený harcovný život. Asi osmnáctiletá dcera jí zahřívá svým vlastním dechem a dlaněmi tře ruce a ramena staré cikánky. Za vozem se jakoby bez života plouží starší z dcer s malými dětmi. Dvěma chlapci a holčičkou, přibližně čtyřletou.
    Procházejí celé město a všude se před nimi zabouchávají dveře a z několika vrat na ně dokonce vybíhají i rozzuření psi. Starý cikán už chce všechno vzdát a zkusí se dostat k nejbližší vesnici. Je mu však jasné, že tam bude situace stejná ne-li horší. Sedláci žijící roztroušeně po kopcích, si pečlivě chrání své území a teplo rodinného krbu.
    Na konci Dlouhé ulice, která vede ven z města, stojí osamělý dům se stodolou a hospodářstvím.
    "Zkusíme štěstí ještě tady, a pak poputujem dál." pomyslí si cikán a už buší vší silou, která mu ještě zbývá, na vrata.
    Vychází sedlák Rosenbaum, měří si cikány přísným pohledem a beze slova jim pokyne, aby vjeli dál do dvora. Je mu jasné, co by je tam venku čekalo za osud.
    Rosenbaum je tvrdý a spravedlivý chlap. Jednou, když se vracel z lesa, zastihla ho vánice a on málem zmrznul, zachránil ho podivný srub daleko v ravedlivý chlap. Jednou, když se vracel z lesa, zastihla ho vánice a on málem zmrznul, zachránil ho podivný srub daleko v kopcích uprostřed lesů. Srub byl prázdný, zato však plný suchého dřeva a v komoře bylo dost jídla na celou zimu. Tam pobyl týden, než se vyčasilo, a on mohl pokračovat dál v cestě. Po čase se rozhodl, že půjde, vyhledá srub, vrátí snědené zásoby a případně majiteli srubu poděkuje. Nikdy však to místo už nenašel, jakoby se do země propadlo.
    Rosenbaum tedy z vlastní zkušenosti ví, jaký je ten mráz prevít a pouští cikánskou rodinu do stodoly, přináší jim chléb a kus špeku. Mezitím navařuje sedlákova žena kotel vřící polévky.
    "Tenkrát jsem taky málem pošel jako pes, tak přece nenechám pojít tady ty tuláky, vždyť to jsou taky jenom lidi." Říká Rosenbaum ženě, která je z počátku proti tomu pouštět si do baráku takovou chásku. Ve chvíli, kdy však vidí zbědované ženy, srdce se jí ustrne a ona se snaží pomoci, jak jen to jde.
    Stará cikánka už nemůže ani sama slézt z vozu, musejí ji vzít, cikán s Rosenbaumem, a donést do voňavé slámy, tam ji zabalují do přikrývek. Žena je vyzáblá až běda, bledá s temnými kruhy pod očima. Smrt jí doslova visí na jazyku.
    Cikáni se po vydatném jídle ukládají na slámu ke spánku.
    Sedlák se selkou jdou spát ten den taky brzy, čeká je od rána perný den a je jim jasné, že své nové nocležníky nebudou moci vyhnat v nejbližší době ven. Mráz nepolevuje a chuchvalce sněhu naděluje od rána do noci samo nebe potažené šedavým závojem, že ani hvězdička neproklouzne ven.
    Ubíhají tři dny a tři noci, sedlák s uspokojením sleduje, jak stará cikánka dostává sílu. To nejhorší má za sebou. Dcery už nejeví známky únavy a pomáhají s hospodářstvím, dojí, kydají hnůj a během práce si zpívají staré cikánské písně.
    To, že je u Rosenbauma cikánská rodina, nezůstává utajeno před sousedy a od druhého dne začínají Rosenbauma napadat, že jestli bude někdo okraden, bude to jeho vina a pokud ve městě shoří chalupa nebo se ztratí slepice, je jasné, kdo je žhářem a zlodějem. Cikán si dobře uvědomuje, jaká je to od sedláka oběť, že je u sebe nechává, a tak jde večer za svým hostitelem, poděkuje a řekne, že ráno vyrazí zas dál. Žena se jakž takž uzdravila, nebýt té dobroty, jistě by už byla nebožkou.
    Přichází poslední noc, kdy cikáni budou spát pod střechou ve stodole.
    Uprostřed té podivné noci cosi sedláka probouzí, je neklidný. Žena mu těsně před tím, než ulehli začala znovu vytýkat, že cikány u nich nechává. Má strach z cizích řečí a jaksi rychle zapomíná na soucit, který pociťovala k těm zuboženým cikánkám.
    Sedlák vstává, přehazuje si přes ramena kabát a vychází na dvůr, aby se podíval, jestli je všechno tak, jak má být a jestli je hlavně vše v pořádku ve stodole, kde spí jeho potulní hosté. Jaké je jeho zděšení, když vidí, že ve stodole, kde jsou veškeré zásoby obilí a slámy, hoří vysoký oheň a cikáni na něm cosi vaří v kotli.
    Dostává strach a jeho srdce popadá vztek a hněv. Vbíhá do osvětleného kruhu a prudce se na starého cikána oboří.
    "Takhle se mi chcete za všechno odvděčit? Zapálit mi hospodářství? Člověče, proberte se a koukejte to rychle uhasit, než se stane neštěstí!"
    Starý cikán leží na otepi slámy, těsně u hořící vatry. Pomalu se zvedá, přikládá celou otep k plameni až jedno přečnívající stéblo začne hořet a pronáší ve své mateřštině několik podivných slov, při kterých Rosenbaumovi přebíhá mráz po zádech. Stává se cosi neskutečného! Zapálené stéblo hoří jasným plamenem, na tom by koneckonců nebylo nic tak zvláštního, nebýt však toho, že hoří jen to stéblo, suchá otep kolem něho zůstává nedotčená plamenem. Nic se nevznítí, nic nevzplane, jen jasný plamínek se odráží v sedlákových užaslých očích. Rosenbaum si vzpomíná na starou pověst, kterou slýchával ještě v dětství, že cikánům nemůže oheň uškodit. Poslouchá je prý tak, jako jiné lidi poslouchá jejich věrný pes. Teď teprve tomu věří.
    "Není třeba mít strach," pronáší k němu starý cikán, "nechci vám nijak uškodit, spíš naopak. Rád bych se vám nějak za vaší dobrotu odvděčil, nebýt vás, byli bychom už všichni v pánu. Váš dům bude jako ta otep slámy. Stéblo shoří, ale otep ne! Bude tu často co hasit, ale nikdy ten ohnivý kohout nenavštíví vaše hospodářství, a to i tehdy, kdy vyhoří cugrunt váš soused. Věřte, že celá tahle ulice bude v plamenech, ale vy se nemusíte ničeho bát, tak jako máte čisté srdce, tak bude čisté i vše kolem vás."
    Starý cikán pak sahá do vřícího kotle nad ohněm a bez jediné známky opaření a bolesti vytahuje zvláštní lesknoucí se kámen. Je to hrouda zlata. Podává ji sedlákovi a loučí se s tím, že ráno vyrazí ještě za tmy.
   
    Jak starý cikán řekl, tak udělal. Brzy ráno, těsně před rozedněním se pomalu kodrcá cikánský vůz pryč z města. Když vyjíždí na návrší k božím mukám, je jasný slunečný den plný svítícího sněhu.
    Ve voze pod plachtou sedí stará cikánka s malým chlapcem, její starší dcera s dvěma děvčátky jde za vozem. Marně byste se rozhlíželi po mladé osmnáctileté dívce. Ta se bez jediného slova oddělila od rodiny ještě v ulicích města. Rozhodla se, že si přilepší a vyžebrá si něco málo na zub. Běhá jako plachá srnka ulicemi a dům od domu prosí tu o kousek chleba, jinde zas o měďák od cesty. Většinou však prosí marně, jakoby zapomněla na ten večer, kdy potřebovali najít nějaké přístřeší.
    V ten den se pořádají na rynku trhy a lidé z města i širokého okolí se snaží prodat přebytky svých sklepů a nebo výrobky ze dřeva, kovu, ale i ze zlata a bronzu.
    V průjezdu jednoho z domů má vyložený svůj krámek jakási kramářka. Ta si všimla pobíhající mladé cikánky a strhla pokřik. Kramářka je tlustá, dobře živená žena. Obalená od hlavy až k patě v různých šátcích, svetrech a kožichu, takže se ani hýbat nemůže. Křičí na celé kolo svými páchnoucími a bezzubými ústy, aby lidi chytili tu kradařku cikánskou, že prý jí ukradla ze štonku zlatý památečný medailon, který kdysi dávno dostala k zásnubám.
    "Chyťte ji! Držte ji! Je to zlodějka!"
    V tu chvíli se tichý rynk proměňuje v hemžící se mraveniště. Nastává změna. Do té chvíle ještě podřimující a ploužící se lidé ožívají a začíná hon. Hon na člověka. Jak vzrušující! Jak skvělá příležitost beztrestně si do někoho praštit! Lidé, kteří ještě nevylezli ven, se teď vyklánějí z oken, vybíhají na ulici, samým vzrušením křičí a povykují.
    Mladá cikánka nezná město dost dobře, a tak ji různí ti tovaryši, podruzi a učedníci se ctihodnými občany tohoto ještě ctihodnějšího města, ženou do slepé uličky, nadbíhají jí a obkličují ze všech stran, aby jim neproklouzla. Nešťastné děvče křičí strachem a bolestí. Ti lidé do ní začínají kopat a bít ji. Nikoho nezajímá, že dívka tvrdí, že nic nikomu neukradla, že je nevinná. Zkrátka a dobře svou vinu prý dokázala tím, že utíkala, tak alespoň zní verdikt pronásledovatelů, kteří sice u ní žádný medailon nenacházejí, a to hledají opravdu pečlivě, protože z milé cikánky strhávají veškeré ošacení a nechávají ji klidně ležet nahou na udusaném sněhu, který se pomalu barví její krví. Je to cikánka, tak jaképak soudy! Berou ji a surově táhnou na šibeniční vrch, kde se v rychlosti objevuje hranice dřeva, na ní ji chtějí za živa upálit.
    Nešťastné děvče volá samotného Boha o pomoc. Ten však mlčí, a tak v poslední chvíli, než ji udusí dým, prokleje toto město.
    "Mor ať vás vyhubí a třikrát plameny spálí!"
   
    Starý cikán zjišťuje už na rozcestí u božích muk, že s nimi nejde jeho mladší dcera. Rozhoduje se na ni počkat. Využívá přestávky a vyráží do lesa připravit nějaké dříví do zásoby a případně upytlačit nějakého zajíce.
    Matka se starší dcerou nejdříve čekají u vozu, a protože jim je dlouhá chvíle a navíc dostávají o děvče strach, rozhodují se, že děti uloží do vozu a ony že se vrátí ten kousek cesty a podívají se, kde jen se ta holka mohla zdržet. Jak si řekly, tak i udělaly.
    Dcera podpírá matku, a tak docházejí do ulic města, tam je nějak neobvykle živo, už jsou u kostela, když v tom se ozve šílený křik kolem.
    "Další zlodějky! Na ně!"
    Ze všech stran se na překvapené cikánky sbíhá téměř celé město. Je známo, že s jídlem roste chuť a že krev vyvolává novou krev. Nachází se nový dobrák, který tvrdí, že se mu ztratily peníze, a že je jistě mají ty zlodějky. Obě ženy se ustrašeně a zajíkavě zapřísahávají, že jsou nevinné, peníze u nich nikdo nenachází, ale všem okolo je jasné, že je mohly odhodit, stejně jako ta mladá před nimi jistě odhodila ukradený medailon.
    Zdivočelá masa chce vidět krev, chce novou oběť. Bez jakýchkoli průtahů vlečou obě ženy k šibeničnímu vrchu, kde je čeká hrozný pohled. Na hranici tam stojí ohořelá a udušená dcera staré cikánky. Matka se při tom pohledu hroutí. Starší dceři je hned jasné, že je čeká stejný osud, jako její mladší sestru. Začíná se v rychlosti modlit a přivolávat různé duchy hor na pomoc.
    Stará cikánka se náhle zvedá, je shrbená, ve tváři o tisíc vrásek víc než kdy dřív, vlasy protkané stříbřitými prameny. Pohlédne ke kříži tyčícímu se u cesty smrti vedoucí k popravišti, svou krví zalitou tvář otáčí k městu a natřikrát proklíná celé toto město těžkou kletbou.
    " Třikrát po sobě ti prorokuju smrt ohněm až do základů tvých domů a ulic, všechno bohatství a zlato v jednom jediném dni ti odnesou duchové a víckrát je nespatříš. Obchodníci se ti začnou vyhýbat, protože vždy přijdou o všechno své zboží a nikdy tady nezbohatnou. Třikrát tři týdny tě budou soužit přívaly deště a strašlivé vichry a bouře. Už tvé děti se budou za sto let divit, že v té pustině kdy stálo město, město, které má kletba navždy srovná se zemí!"
    Tato kletba ještě víc popuzuje rozdivočelý dav. Šílení lidé svazují oběma cikánkám ruce i nohy a pak té mladší uřezávají uši. Nechávají pak obě ležet na mrazu bez jakékoli pomoci a ošetření s tím, že odpoledne postaví šibenici a obě na ní pověsí.
    Cikánka co jí uřízli uši, křičí bolestí, válí se v kopici sněhu, z rány jí prýští krev a volá svou matku a dobré duchy na pomoc.
    V tu chvíli se tam objevuje vyděšený sedlák Rosenbaum. Obě cikánky rozváže, ošetří v rychlosti otevřené rány, naloží obě ženy do malého vozíku, přikryje je koňskou plachtou a rychle je odveze pryč z toho místa hrůzy. Ženy se ale brání odjet bez té nejmladší, uhořelé, a tak i její tělo vloží sedlák do vozu.
    Obloukem objíždí město a teprve, kdy už je pozdní odpoledne, setkává se s vozem starého cikána. Nepadne mezi nimi jediné slovo, jen si oba muži stisknou pravice a cikán se zbytkem rodiny vyráží na dlouhou pouť do ledové pustiny.
   
    A jak bylo prorokováno, tak se i stalo. Ještě tu samou zimu stíhá město morová rána. Lidi po desítkách umírají, nejdříve ti, kteří žijí poblíž rynku, tam co strhla povyk kramářka kvůli svému zásnubnímu medailonu, pak ti, co žijí u kostela a nakonec se mor rozlézá do všech uliček a zákoutí celého města. Netrvá to dlouho a v každém stavení, v každém hospodářství je alespoň jeden mrtvý nebo umírající člověk.
    Jen statek Rosenbaumových zůstává nedotčený, jakoby se této rodiny nic, co se začíná dít ve městě, netýkalo.
    Celé dny i noci odvážejí vozy mrtvá těla do obrovských jam za městem, kde je vyklápějí. Válejí se tam těla ctihodných občanů bez ladu a skladu, bez udání jména a věku, bez toho, jestli boháči jsou vpravo a chudáci vlevo. Všichni tam jsou na jedné velké hromadě. Pochováváni jsou hromadně bez rakví, bez řádného pohřbu, bez smuteční řeči.
    V ulicích hoří očistné ohně, lidé, kteří zatím ještě žijí si netroufají vyjít ven, doma i v kostele se lidé modlí, prosí a žadoní, ať je, alespoň je a jejich rodiny Bůh ušetří. Často pak právě tyto jedince nacházejí lidé se sepjatýma rukama ztuhlé v mrtvolné křeči.
    V té zlé době přichází celá procesí věřících k místnímu faráři s prosbou, ať už to běsnění zastaví, ať už skončí to hromadné umírání. Farář váhá, ví, že je to boží trest za spáchané krutosti a mařit boží soudy není v těchto nekřesťanských dobách moudré.
    Farář se přesto slituje.
    Mor nezmizí z města ze dne na den, trvá ještě nějaký ten měsíc, než se tento běs úplně vytratí z městských bran.
   
    V ten čas se vrací z dlouhé cesty po cizích zemích zpátky domů jistý tovaryš, jmenuje se Kašpar Wackel. Netuší, co se během jeho nepřítomnosti událo. Vidí shrbenou stařenu s těžkou nůší, která klopýtá a vypadá, že se každou chvíli svalí na cestu. Mladík se slituje a těžký náklad si vezme na záda sám, s tím, že stařeně pomůže. Ta mlčky bez jediného slova souhlasí a klopýtá dál cestou do města za tovaryšem. Teprve ve městě vidí a slyší o všech těch hrůzách a upřímně se vyděsí. Když dochází k rynku, kde to všechno začalo, stařena k hochovi přistoupí, poděkuje mu a že prý teď už musí nést své břímě zase sama. Mladík se marně nabízí, že jí ještě pomůže. Stařena se na něho podívá a jeho by se krve nedořezal.
    "Víš komu vlastně pomáháš? Já sbírám po cestě všechna lidská trápení, ale práce mi jde pomalu, jak vidíš. Jsem už moc stará a trápení je na světě čím dál víc. Teď si na hřbet přiložím i trápení tohoto města a odnesu je pryč. Věř mi, chlapče, že tohle není zdaleka poslední trápení, toto město čekají ještě větší pohromy. Jestli ti můžu poradit, seber se a odejdi, dokud je čas."
    A stařena je pryč jako pára nad hrncem.
   
    Necelý půlrok po morové ráně se rozeznějí všechny zvony na poplach a volají o pomoc. Do města se vkrádá ohnivý kohout a zachvacuje během noci přes polovinu městských domů a hospodářských stavení.
    Požár se šíří rychlostí větru. Není divu, vždyť většina chalup je dřevěných, z těžkých suchých trámů, na střechách posázené došky nebo šindelem, takže stačí nepatrná jiskřička a oheň poskakuje zase o kus dál. Plamen zlověstně zahučí a jen málo ze spících stíhá včas vyběhnout a zachránit si holou kůži. Polonazí lidé vyděšeně běhají ulicemi města a marně volají o pomoc. Tu noc se město proměňuje ve žhavou rudou výheň plnou hustého dusícího kouře.
    Ani svatý Florián nepřispěchá na pomoc a ani byliny zavěšované u samého stropu světnic nejsou nic platné. I je sežehne ostrý a nelítostný plamen. Ubíhá jedna noc a většina města lehá popelem, zůstávají jen trosky, prach a zoufalství.
    Marně teď lidé litují svých činů, marně volají cikánky a přísahají, že už nikdy nikomu neublíží. Většina z těch, kteří přežívají, však hledá viníka jinde. Vždyť sedlák Rosenbaum nechával ty cikány přespávat u sebe, takže je i on zodpovědný za všechno to utrpení.
    Hned další noc se pokouší skupinka mladíků zapálit jeho stodolu, plameny poskakují po střeše asi hodinu, nešíří se dál, a v jednu chvíli mizí. Třebaže se mladíci snaží, nedaří se jim podpálit ani stodolu, ani stavení, zkrátka nic, co patří sedlákovi.
    Samozřejmě se roznáší spousta řečí, ale většina těch, kteří ještě ve městě zůstávají, má dost starostí sama se sebou. Málokdo by chtěl věřit, že se kletba staré cikánky naplní celá, že bude opravdu třikrát hořet, že město přijde o veškerý majetek i obchod, a že nakonec bude srovnáno se zemí.
    Splňuje se do puntíku všechno, co stará cikánka řekla. Město třikrát v krátké době po sobě vyhoří. Vždy, když se podaří postavit starousedlíkům na nohy a vybudovat si na vyhořelých troskách nový domov, přichází další rána, další požár je připravuje o majetek a střechu nad hlavou. Zlato v horách a v říčních náplavách jakoby ze dne na den mizí, trhy chudnou, protože se vždy strhne veliká bouře a lijavec, takže obchodníkům znehodnotí jejich látky, kůže a jiné zboží. Město rychle upadá do bídy, lidé se houfně stěhují, až tam zůstává jen pár posledních chalup, mezi nimi i hospodářství sedláka Rosenbauma.
   
    Co je ale zvláštní, že před každým takovým požárem je už předem cosi varuje. Jakoby měl samotný oheň své posly, kteří před ním upozorňují na blížící se nebezpečí. Jsou to bytosti, které žijí vedle lidí uprostřed hor, a které můžeme spatřit ještě dnes, když jsme jen trošku vnímaví. Byli a jsou lidé, kteří se s nimi stýkají.
    Už před prvním požárem zahlédnou lidé v ulicích podivnou stařenu zahalenou v šedivé plachetce, skloněnou k zemi. Pláče a naříká, lomí rukama, belhá se po dláždění města a ukazuje na domy a místa, která mají propadnout zkáze. Škoda že jen jsou lidé tak hlušší a slepí, škoda, že se za ta léta nepoučili.
    Podruhé pobíhá ulicemi obrovský ryšavý muž. Je celý rudý a vlasy jakoby mu planou v jednom ohni. Žene se městem, řve jako stádo býků a za jeho patami vzplane vše, co může jen trochu hořet.
    Po třetí prochází dům od domu malý starý hrbáč, v dlouhém temném plášti, s černým kloboukem na hlavě. Nikdo ho ve městě předtím ani potom nespatřil. Ten muž žádá hospodáře a hospodyňky, aby na noc poskládali židle a stoly vzhůru nohama. Většina lidí ho má za blázna a vysměje se mu, dokonce na něho poštvou i psy v domnění, že je to potulný cikán nebo žid. V jednom domě ho však poslechnou, obrátí stůl v sednici vzhůru nohama, stejně tak i dřevěné židle. Mužík pak přistoupí, požádá o kousek čerstvého chleba, z něho si ukousne a ukousnutý kousek strčí mezi nohy stolu. Pak odejde.
    Tu noc zachvátí město poslední zničující požár. Všude, kde hrbáče vyhnali a neposlechli ho, hoří nejdříve, odtud se pak plameny šíří dál. Vyhnou se ale tomuto domku, statku sedláka Rosenbauma, chudičkým domkům, kde žijí povětšinou staří lidé na vejminku, a taky se vyhnou stavení mladičké a krásné Johany. O té se vypráví, že chodívá tančit nahá na lesní palouk s horskými vílami.
    Jiskry a žhavé uhlíky tančí i po střechách těchto domů, ale marně zápasí a marně se snaží zapálit zhoubný žár. Jakoby tyto doškové střechy a šindele na stodolách nebyly vůbec ze suchého dřeva, ale spíš z kamene a kovu.
    I tehdy se najdou v těchto končinách lidé nadaní tajemnými silami a schopnostmi, kteří jakoby byli právě ve spojení s těmi tajemnými bytostmi. Tak třeba mladý Kašpar Wackel, ten má takovou moc. Vychází každý rok po půlnoční mši sám na šibeniční vrch nad město a dlouho se dívá na domy pod sebou. Vždy pak ví, ve kterém domě bude příští rok hořet. Ten poslední rok však s hrůzou zjišťuje, že vyhoří i celé jeho hospodářství, a tak co nejrychleji rozprodá veškerý svůj majetek i chalupu a odstěhuje se. Kupující si mnou ruce, jak lacino nakoupili a jen nevěřícně se dívají na Kašpara jako na blázna, když jim říká, co tu štědrovečerní noc viděl. Smějí se mu do té doby, než přijdou úplně o všechno. Pak už jim zbývají jen slzy pro pláč.
    Kašpar Wackel zanechává ve městě dopis, který předává faráři. V něm vysvětluje, z jakého důvodu má takové věštecké schopnosti. Prý mu je darovaly ony tajemné horské bytosti, které varují před požáry, jako třeba ta plačící stařena, ohnivý muž a nebo hrbáč chodící od domu k domu. Tyto bytosti jsou prý zrcadlovými přízraky.
   
    "Cože, zrcadlové přízraky?"
    David Jan a Alenka měli v tu chvíli, kdy Sláma narazil na slovo zrcadlo, oči na vrch hlavy a hltali každé jeho slovo.
    "Slyšíte dobře, zrcadlové přízraky. Kdysi dávno prý totiž bylo vyzdviženo ze samotného srdce hor dvěstěosumdesátosum zemních zrcadel, která měla sloužit lidem. Ta zrcadla předal sám velký mág a cikánská čarodějnice žijící uprostřed hor ostatním mágům a čarodějnicím, aby tak mohli kdykoli být ve spojení s jiným světem, který je za tajemnou clonou."
    "Teď už je těch zrcadel jenom devět." vypískl David Jan a tím přerušil starého Slámu, který na něho nevěřícně zíral.
    "Odkud tohle proboha víš?"
    Chlapec se však nesnažil odpovědět, a aby ho ujistil, jak je dobře informovaný, pokračoval jako blesk.
    "A taky víme, že dvě z nich měla být zničena v ohni."
    "A taky víme, kde jsou dvě z těch zrcadel." přidala se k němu Alenka. Samozřejmě, že těmi dvěma zrcadly myslela to ukradené, které viděli u pradědy Jakuba a druhé, které vlastnila její babička.
    Bylo vidět, jak je Sláma překvapený a jak se mu honí myšlenky hlavou.
    "Takže vy už víte, že obě ta ukradená zrcadla jsou tady u nás."
    Tím však oběma doslova vyrazil dech!
    "Obě?" dál David Jan nebyl schopný mluvit.
    "My víme zatím jenom o jednom, a to má tady Davidův praděda Jakub." Alenka visela na Slámově ústech, ten jakoby trošku zrudl.
    "No, nic, nic jsem neřekl. A teď už do hajan, zítra je taky den." Přikryl své chráněnce, a když odcházel, brumlal si pod fousy: "Ne nadarmo se říká mluviti stříbro, mlčeti zlato, ty zatracenej starej kozle."