Jeden drak nestačí

Jeden drak nestačí
   
    Hospodou se nesly hlasité výkřiky přiopilých chlapů, zvuk rozbíjeného nádobí a hysterického krčmáře. Nesl se tu zápach, který dobrovolně mohl snášet jen mírně přiožralý člověk, rozhodně nikdo při smyslech. Bylo tu prostě všechno, co k pajzlu v pozdní noční hodině patří.
    U jednoho stolu seděl muž s očima válečníka. Jeho oděv se jevil jako prostý leč praktický. Měl na sobě obnošenou tuniku s extrémně dlouhými rukávy, jejichž úkolem bylo zakrývat zápěstí při boji. Na tváři se mu právě zračila nervozita. Levou rukou si pohrával s hlavicí dýky u opasku a v pravé třímal pět karet. Bylo jasné, že jistě hraje o vysokou částku. Muž naproti němu, nepochybně jeho spoluhráč, ani neměl tu úctu a jeho karty ledabyle ležely na stole. A ještě se na našeho hrdinu vytrvale šklebil.
    "Korraku, přihazuju, chci vidět, co tam máš!"
    Válečník si promnul bradku a vyvalil oči na své karty: "Tak joo, moment, ještě si to promyslim," začal koukat do svých karet tak upjatě, že jeho protivník by si mohl myslet, že je chce pouhým pohledem změnit.
    "Dobře, mám dva kentaury, elfa a tři trpaslíky," řekl zklamaně. Mrknul nadějně na spoluhráče, ten však radostně vykřikl a štěstím se málem skácel ze židle.
    "Tak to seš teda švorc, protože já mám celou skřetí bandu," po tváři se mu rozhostil škleb doslova od ucha k uchu a po tom, co shrábl žetony ze stolu, zasípal: "Dáme ještě jednu partičku? Jestli už teda Korraku nejsi hotovej, protože jak na to tak koukám, vidim, že sem tě za večer vobral vo pěknej balík."
    "Vykládej karty a drž tlamajznu, Firku. Věř, že eště dneska sundáš kalhoty. A hospodský, pivo na stůl!" dopověděl a zbytek jeho sebeúcty byl zničen šavlí drzého ochlasty, který mu zezadu ohodil tuniku svými žaludečními šťávami. Korrak jakoby zamrzl a pak se rozkřičel.
    "Ty drzej zmetku, já ti utrhnu ten tvuj prasečí rypák a nechtěj vědět, kam ti ho nacpu!" ochlasta na něj zíral obklopen lihovým oparem, stále ještě v deliriu. Jeden z jeho kamarádů se uctivě přihrnul ke Korrakovi a začal mu drhnout záda jakýmsi odporným hadrem.
    "Pane, omluvte Frantu, on to tak nemyslel. To víte, to se občas stává. Do smrti dobrý, jo?" nečekal ani na odpověď a už se snažil ztratit z dohledu. Korrak jen něco zabručel, upil z piva a kouknul se na své karty.
    "Tak teď bych to zvýšil a rovnou vo dvacet, ať se nehádáme o drobný," Korrak měl v ruce celou elfí síň. Pamatoval si také, které karty už šly a mohl tedy s jistotou říci, že Firk nemá vyšší. Teď si ho vychutná.
    "Jo, to je fakt, nebudem se handrkovat vo žebrácký almužny, zvyšuju o čtyrycet. A teď se vyceň, ksichte," Firkův obličej se roztáhl do ještě většího šklebu a jeho prasečí očka se zadívala na Korraka. Ten se ocitl v sedmém nebi. Tentokrát totiž přijde jeho odplata, oškube toho jelimana o všechno.
    Do jeho vytouženého sedmého nebe však náhle vtrhla jakási stařena. Po tom, co otevřela dveře hospody, si to neomylně zamířila přímo k němu. Pletená šála jí doslova vlála v cigaretovém dýmu.
    "Asi nějaká tvoje obdivovatelka," poznamenal Firk a už se ani nesnažil zakrývat smích. Korrak by se raději neviděl, tuhle partii musel dohrát i kdyby nevím co. Baba se však už probila davem štamgastů a padla před ním na kolena.
    "Pane, musíte mi pomoct, teď hned! Dám vám všechno, co chcete!" její vrásčité oči se zalily slzami a ona ještě k tomu úpěnlivě sepnula ruce v nadějném gestu.
    "Vidíš, co ti nabízí? Já vždycky věděl, že seš na starší," řekl Firk a doslova se dusil. Alespoň někdo se tu dobře baví, pomyslel si Korrak.
    "Hele babi, nezlobte se, ale já musim dohrát tenhle štych, pak pokecáme, ano?" namítl a zkusil to s ní po dobrém: "To víte, prachy sou holt prachy." Baba jeho argument však nevzala na vědomí a mlela dál.
    "Unesli mi dceru, pane, buď mi pomůžete vy a nebo nikdo. Pane, jestli mě odmítnete, tak já si tady na tom trámě hodim mašli, mě v tom nikdo nezabrání!"
    "To ani náhodou, v lokálu mi nikdo žádnej bordel dělat nebude. Věšecí lípa stojí před hospodou, tam si můžete posloužit dle libosti," vtrhl do rozhovoru nerudný krčmář.
    "Nic se nebojte, hospodskej, Korrak kdyžtak platí úklid, že jo? Až totiž dohrajem tuhle partijku, tak přece bude mít peněz na rozhazování," Firk se smíchy válel na zemi a Korrak by ho nejraději kopnul.
    "Babi a nezkoušela ste třeba stráže? Já nejsem žádná dobročinná organizace a zadarmo rozhodně nedělám," zkusil to Korrak z jiné strany. Třeba ta plesnivka nebude mít ani floka a on se z toho bude moci vyvléknout s úctou.
    "Ale panáčku, strážníci mi nepomůžou. Ti by přece na draka nešli," koukla se na něj stařena, jakoby to už měl vědět dávno před jejím příchodem. Korrakovi se zatmělo před očima.
    "Tak tohle teda ne, já draky nedělám. Víte, co člověku provedou, když ho trefí tou svojí slinou? Nevíte? No, von to asi nikdo neví, páč nikoho po tom dračím ataku už nenašli. Tím sem to definitivně uzavřel, nazdar," neúprosně se otočil ke svým kartám a snažil se věnovat hře.
    "Zvyšuju, Firku, vo padesát, ať to sviští," při těch slovech si baba začala rvát vlasy z hlavy.
    "Ne, to mi nemůžete udělat. Dyť ste nejlepší v celym okolí. Vyprávěj se o vás takový ty historky. Ty, co se pak s nima strašej malý děti!" otřela si slzy kapesníkem a ještě úlisně dodala: "A nebylo by to samozřejmě zadarmo."
    "Teď si teda, kámo, za vodou. Tady drahá tetička tě totiž založí. Na počkání ti přitáhne truhlu zlata," rýpnul si Firk.
    "Má pravdu, babi, vy nemůžete mít dost ani na muj obvyklej honorář, natož abyste zaplatila draka," řekl Korrak a na tváři se mu rozhostil blažený úsměv typu: vypadni babo.
    "Ale mám, panáčku, mám," zamžourala na něj. "Stačilo by ti pár černých perel?" Korrakovi se mírně zatočila hlava. Perly se vždycky v těchto končinách cenily velmi vysoko. Pak se mu ovšem zase pročistila a zamyslel se- přece není možné, aby taková stará vykopávka vlastnila tolik peněz.
    "Nespletla ste se trochu, hmm, nemyslíte si doufám, že vám tohle uvěřim? Neni možný, abyste měla takovej poklad."
    "To teda jo! Hned uvidíte sám, pane," babka se opravdu nenápadně rozhlédla kolem sebe a začala tahat z kapsy černé perly. "Tak valte kukadla, tady to je," a ještě zcela bez obav zašeptala: "Po dědečkovi." V té chvíli se Firk přestal smát a hleděl se ztratit.
    "Hele, to sme si nedojednali. Firku, ty prašivá kryso, vrať se," vykřikl za ním Korrak. "Máme rozehranou partii."
    "To teda ne, brácho, tohle po mě nemůžeš chtít." oponoval Firk. "Ta bláznivá ženská má u sebe viditelně celej majlant, kvůli kterýmu ji tu, co nevidět vodkráglujou. A s ní všechny, který o tom pokladu věděli, aby to mohli narafičit jako nehodu."
    Korrak zcela souhlasil, samotnému mu bylo úzko u srdce. Jestli se jediný z hrdlořezů tady v té knajpě o těch perlách dozví, jsou z nich všech mrtvoly. "Osobo, honem všechny rychle schovejte a pamatujte si, že je u sebe nemáte, nebudete mít a nikdy ste neměla," zadával jí potichu instrukce.
    "To se ví, nejsem snad blázen," vrhla na Firka uhrančivý pohled. "Aspoň vidíte, že si mám za co koupit vaše drahocenný služby. Jestli vám to totiž nedošlo, tak mojí ubohou dcerušku unesla oheň chrlící bestie a nejspíš jí, co nevidět, posvačí."
    Korrak se zadumal. Což peníze to byly slušné, to zase jo. A tentokrát by vydržely měsíce, ne jen nějaký ten týden, jako za toho baziliška. Bylo by nějaký čas za co žít. A nesporná fakta mu navíc neustále připomínala, že pozítří už nemá čím zaplatit za noc v hostinci. Pokud teď ovšem s Firkem nevyhraje.
    "Tak jo, dáte mi všechny černý perly, teda ten tucet, co si nesete a já se tej potvoře kouknu na zoubek."
    "Tucet?! Tolik nemám, to bylo jen deset!"
    "Nekecejte, dobře sem viděl, kolik jich máte v kapse."
    "No tak dobře," vzdala to baba. "Ale zítra koukejte vyrazit na tu dračí bestii, já žádný zálohy nedávám." Ještě na Korraka s Firkem vrhla uražený pohled, proklestila si cestu z hostince a byla pryč.
    "Divný, co?" mračil se Firk. "Přijde celá ubrečená a štráduje si to vodsaď, jak dybys jí snad vobral. Dyť jí muselo bejt jasný, že za draka budeš chtít majlant. Navíc je to první ženská, která smlouvá, když si její dceru nejspíš někde porcuje drak."
    "To je fuk," odpověděl Korrak, celý žhavý do karet. "Tak se vyceň, já mám elfí síň," zazubil se na Firka.
    "To nejni pravda, mám jen vo jednu nižší. Už vim, jak to je- švindlovals!"
    "Nepyskuj a naval prachy, prohráls, tak to koukej uznat."
    "Dobře, dobře," Firk tahal z kapes žetony. "Ale nemysli si, že s tebou budu eště někdy hrát, poznám dyž někdo fixluje." A už se klidil k vedlejšímu stolu.
    Korrak tedy seděl sám a popíjel pivo. Jít spát se mu ještě nechtělo, ačkoliv zítra měl vyrazit do boje. No, přece ta baba po něm nemůže chtít, aby vstával před desátou. Jak mu stoupal alkohol do hlavy, přemýšlel, proč vlastně lidé hrají hazard. V duchu si hráče rozdělil do dvou skupin. Ty, kteří hrají pro potěšení ze hry a profesionální hráče. Profíci hrají, aby vydělali peníze- jako třeba Firk. Jakmile začne prohrávat, skončí. Aby si byli jisti ziskem. Ostatní hrají defacto, protože prohrávají. Asi za to může nějaká speciální úchylka v lidském mozku, že touží někde co nejrychleji utratit těžce nabytou měnu.
    Během filosofických úvah našeho hrdiny vstoupil do putyky další bojovník. Zbroj na něm jen zářila, vypadalo to, že každý kroužek má zvlášť vyleštěn. Dlouhé vlasy rámovaly ostré rysy v obličeji, bílé zuby se mu při každém úsměvu zablýskly. Zamířil si to, jak jinak, než ke Korrakovi.
    "Zdravim, starej brachu, takže ty prej deš zlikvidovat draka, co se usadil na Šarlatový skále," Korrak se na něj udiveně zadíval. "No moc na mě nezírej, novinky se tu šíří strašně rychle."
    "Taky zdravim, Laveku. Firk si viditelně pustil hubu na špacír. Ale s tim drakem vim asi jen to, že šlohnul nějaký babě dceru, ta nabízí za její záchranu slušnej balík a najala si mě."
    "Tos narazil na toho správnýho člověka. Stačí trochu podpořit mojí paměť a máš vinikající zdroj informací," Lavek nastavil dlaň a Korrak mu do ní hodil stříbrňák.
    "Už si vzpomínám, ale řeknu ti, že nic moc," zamžoural na něj.
    "Vydřiduchu, nepochybuju, že jakmile ses dozvěděl, o kolik sem vobral Firka v kartách, tak si se taky přišel přiživit," Korrak mu vrazil do dlaně ještě jeden stříbrňák.
    "Našinec musí bejt z něčeho živej, to víš, nic neni zadarmo," ušklíbl se poťouchle Lavek. "Tak teda, vodkaď bych začal... Jo, už to mám, muj kámoš je lovec a vobčas se toulá po místních lesích."
    "Óhó, nech mě hádat. Dneska čirou náhodou narazil na toho draka, že jo?"
    "Máš recht, kámoš se skrčil v křoví, viděl ho a taky zhlídnul, kde má sluj. Teda řeknu ti, že prej byl pěkně rostlej. Ale ne zas moc, myslim, že ho dáš."
    "Zelenej, šedivej nebo rudej?" zeptal se Korrak.
    "To je právě vono, teď sme u jádra pudla. Neměl ani jednu z těhle barev. Byl od hlavy až k patě duhovej. Fakt, nekecám. Zářil jak čerstvě vybroušenej diamant. Kámoš se taky hned potom, co to všechno zhlídnul, vodsunul do předem připravenejch útěkovejch pozic."
    "To víš, to ti tak věřim. Byl posranej strachy, na to já mám čuch. A mám pro tebe jednu radu- nauč se líp lhát. Ten hypotetickej lovec si byl ty, ne?
    Lavek se jakoby začervenal, odhrnul si ofinu z čela a pokračoval: "Fajn, byl sem to já. Vždycky sem věděl, že tebe nikdo nevochčije. Ale ještě sem ti neřek všechno o tom drakovi," nadechl se. "Nebyl zas tak vybavenej, jako voni normálně bejvaj, drápy nic moc, zuby akorát tak na roztrhání statnýho bejka, ale na jinýho draka by, myslim, nestačily."
    "Laveku, už moc kecáš, lituju, že sem ti platil. Takováhle bestie existuje jenom v pohádkách a tý tvý palici," zavrčel Korrak.
    "Fakt, já tě nelakuju, věř mi. Určitě mi za tyhlety rady poděkuješ, až se teda s tou potvorou setkáš. Ale teď se podrž, příde totiž informace, za kterou mě zahrneš zlatem," Lavek se odmlčel. "Viděl sem, jak lovil a já ti řikám, že von taky měl něco v tý svý makovici. Řikám ti, že nebyl blbej jako ostatní zvířata."
    "Jestli on, tak to nevim, ale ty začínáš bláznit, Laveku. Nepils něco?"
    "Ne, věř mi!" upíral na Korraka svůj úpěnlivý pohled. "Ten drak sice nebyl moc dobře vybavenej, co se svalů týče, ale všechno si určitě nahrazoval tim, co měl v lebzně!"
    *
    "Takže ještě jednou," vrhl jsem na hospodského nevraživý pohled. "To sem fakt úplně sám vymlátil celou hospodu?"
    "Jo," potvrdil stroze tlouštík. Zjevně nebyl zvyklý na nějaké dlouhé projevy.
    "A před tím se mi podařilo se nezřízeně ožrat?"
    "Jo."
    "Dobře, tak to bysme teda měli," oddechl jsem si. "A ty teď po mě chceš, abych ti to všechno zaplatil? Jenom já sám? A ačkoliv víš, že u sebe nemám ani vindru?"
    "Jasná páka přítelíčku," chlap na mě udělal takovou grimasu, že jsem začal pochybovat o jeho příčetnosti. Co příčetnosti, tenhle člověk už musel z toho věčného počítání piv zkriplovatět.
    "Tak to teda ne! Slyšíš? Já ti to nezaplatim, ani dyby sem náhodou našel zlatý prase."
    "Ale zaplatíš kámo, zaplatíš, tím si buď jistej. Víš, kdo byl jeden z těch, koho si včera zmlátil? Ne? Syn radního Farela." Srdce se mi zastavilo. Bohatý chlapeček si zašel užít do knajpy pochybné pověsti a dostal přes rypák. Bylo to jasné jako facka.
    "A ví o tom, že sem ho ztlouk já?" zkusil sem na něj úlisný úsměv.
    "Neví, teda řeknu ti, že tobě to pálí. Myslim, že na draka to budeš potřebovat."
    "Já na draka nejdu. S tim se rozluč, včera sem musel už bejt úplně namol, když sem to tý babě slíbil."
    "Nemusíš." pokrčil rameny. "Nutí tě snad někdo? Já teda rozhodně ne. Ale jestli by se ti místo leviatana víc líbila bitka s městskou stráží, mě je to fuk. Chápeš přeci, že jediný při smyslech sem včera byl já a proto bych moh naznačit tomu synánkovi, kdo mu zařídil ten výstavní monokl?"
    "Seš pěknej křivák, chlape," ušklíbl jsem se na něj a jen prásknul s dveřmi.
    "Jo, já vim," pokýval hlavou hospodský a začal leštit barpult.
    *
    Ten drak byl opravdu divný. Když jsem se na jeho stopy teď díval, tak bych si málem myslel, že za sebou vláčel přinejmenším pluh. Dlouhé rýhy se táhly od začátku lesa až k prvnímu stavení. Tam brázdy končily, to zvíře tu nejspíše popadlo kořist a zase se vzneslo. Jakmile se asi leviatan objevil na obzoru, tak ta pitomá holka vylezla, aby jí náhodou něco neušlo.
    "Myslíte, že to moje dceruška přežije?" běhala kolem mě baba se slzami v očích.
    "Paní..."
    "Voralová, prosim."
    "Jo tak pani Voralová, to co tady máme, není úplně obvyklej případ. To, že draci odnášej princezny, je pohádka pro malý děti. Tomu byste přeci sama nevěřila. Co by s nima sakra dělali?" zkoušel jsem babu zasvětit do své logiky.
    "Přeci vy víte co. No?" zakoulela na mě kukadlama. "Smilstvo pekelný."
    Málem mě při těch slovech omylo. Tyhle starý ženský si nedají pokoj, pokud každý dopoledne nenajdou aspoň jednoho kluka (nebo draka, to je fuk), který chce jejich dcerušku znásilnit. Kdyby přitom viděly, co jejich holčička vyvádí pravidelně na seníku za chalupou, už by je vezli.
    "Hele, já vám to vysvětlim. Draci nikdy s ženskejma nesmilnili. Nemaj na to jaksi to potřebný vybavení," nechtěně jsem se začervenal. "Leviatani, harpyje, gryfové a vůbec veškerá tahle havěť loví zásadně jenom kvůli žrádlu. A navíc draci tolik nespotřebujou, pokud zrovna nečekaj mladý. To potom ovšem žerou, jak utržený ze řetězu."
    "Vy myslíte, že Terezku sní?" vyvalila na mě babka bulvy. "To přece neni možný! Já dobře viděla, že dyž jí vodnášel, tak byla ještě živá. Vy jí přece musíte pomoct, slibte mi, že jí zachráníte, slibte mi to!" úpěnlivě se mě doprošovala, což mi samozřejmě nebylo po chuti.
    Ohlédl jsem se za sebe. Dlouhé rýhy po plazovi končily slušnou prohlubní. Vedle ďuzny ležela kráva otrhaná z jedné strany o všechno maso. Páchla shnilotinou a vznášelo se nad ní mračno much. Žádný pěkný pohled, jestli si tu babka rychle neuklidí, tak má zaděláno na pěknou nákazu.
    "Žijete sama?"
    "To víte. Muže mi zabil strom a tak sem tu jenom s mojí dcerkou, mojí Terezkou," babka opět propukla v pláč.
    Nadechl jsem se k poslední otázce: "A tu krávu tak oškubal drak?"
    "Ne, byl to svatej Antonín. Snesl se z oblak a řek, že sem velká hříšnice a do mrtě mi vorval dojnici," baba už viditelně začínala blbnout ze zoufalství. Ale vzhledem k tomu, jak jsem se na ní kouknul, tak dodala: "Jo, to byl von. Ta bestie jí nejspíš už neunesla, takže si jen pošmákla na stojáka a hurá pryč."
    "Musim vás potěšit, páč ten drak byl viditelně nažranej, tak si nejspíš vaši dceru skladuje živoaby mu dýl vydržela. Jestli teda se tohle všechno stalo včera," baba zoufale přikývla. "Je to teda jasný jako facka. Dybych dorazil zítra do jeho sluje, jakože ta nemůže bejt k přehlídnutí, tak je velká šance, že bude naživu."
    "Díky, díky, dobrotivý bože, já sem vám tak vděčná," div mi nezačala líbat nohy.
    "Ale potřebuju koně a jídlo na tři dny. Vyrazim už dneska, protože to může bejt pěkná štreka."
    *
    Ohýnek vesele plápolal a jiskřičky kreslily ve vzduchu abstraktní obrazce. Na rožni se ještě otáčel zbytek ušáka. Táhla z něj libá vůně lahodící mým čichovým buňkám. Jinak se večerní přírodou nesly zvuky dovádivé zvěře. Slyšel jsem i vysokou, což na to, že nepříliš daleko se nacházela dračí sluj, bylo rozhodně neobvyklé. No co, drak tu přece není zas až tak dlouho.
    Maličkost, která mě jako jediná rušila z nočního klidu, se nacházela poblíž v křoví. Počínala si velice neobratně, ale nepochybuji, že si připadala děsně nenápadná. Mohl to být kdokoliv, ale blbec s kuší v ruce je to nejhorší, co se dá v divočině potkat. Nikdo neví, co udělá, ani on sám. Může zastřelit vás, sebe, nikdo si není jistý.
    "Ty tam v křoví, nemáš chuť na zaječí?" zkusil jsem to po dobrém.
    Z houštiny se vypotácel chlapík v ošuntělé mnišské kutně. Co chlapík, byl to ještě chlapec. Vlasy mu trčely na všechny strany, kutnu kdosi ušil na někoho o hodně širšího v pase, zato nižšího. Výsledek dával dojem roztržitého mladíka, který sotva vypadl z kněžského semináře.
    "Vy jste o mě věděl?" roztáhl doširoka hubu.
    "Dalo by mi víc práce si tě nevšimnout, proč se za mnou vlastně furt tak vlečeš?"
    "Jdu s váma na draka. Můj Pán mi to nařídil." V tom momentě mi zaskočil kus ušáka: "Kamže se mnou deš? Kterej kmán ti to sakra nařídil?"
    "Můj Hospodin. Řekl, abych šel za vámi a chránil vás od zlého. Prý to budete potřebovat."
    "Nezbláznil ses? S tim, jak se pohybuješ, bys mě drakovi prozradil dřív, než bych ho moh polechtat mečem," snažil jsem se to tomu fanatikovi rozmluvit.
    "Nemůžete mě vyhodit," řekl to tak sebevědomě, jak jen to v jeho situaci šlo.
    "Že nemůžu? Tak to bych se na to podíval."
    "Nemůžete, Pán mi řekl, že se o to pokusíte, ale vůbec nic nezmůžete. To víte, proti těm nahóře je každej krátkej," mladík se zbožně zahleděl k nebi. Jak jsem se tak na něho koukal, draly se mi na mysl pochyby, zda ta stará Voralová přece jen nebyla lepší společník. Zbavit se tohohle mnicha, ale nebude tak složité, jak to vypadá.
    "Jo, dobře, tak se teda pro tvýho Boha klidně nechám sežrat," ignoroval jsem jeho pohled typu: To by jste ale měl! a pokračoval: "Vem si tady to zaječí a řekni mi, jak se vlastně menuješ."
    "Jsem Abrahám Hlásná trouba svého Boha," odmlčel se. "Ale můžete mi říkat Slamák. Studoval jsem v hlavním městě a neměl peníze."
    "Takže tě vyhodili?"
    "No, ne tak úplně... Fajn, vyhodili. Poslali mě přímo sem. Velekněz měl vidění, že tu bude statečný válečník Korrak Nestvůrobijec a bez mé pomoci zemře, tak sem tady."
    "Teď si odporuješ, tvrdil si, že tys měl vidění."
    "Jo, jo, to já pak taky. Jasňačka, že jo. Všude kolem byla spousta světla a...," už mě to přestávalo bavit: "Hele, dej mi s tim už laskavě pokoj, já na žádný žvásty jako sou tyhle nevěřim. Kam bych pak přišel." Přes hlasité protesty jsem se zachumlal do teplých přikrývek a předstíral spánek.
    *
    "Přece mě tu nemůžeš takhle nechat!" řval vzteky rudý Slamák.
    "A proč bych, prosím tě, nemoh? To by mě fakt zajímalo," dělal jsem jakoby nic a spokojeně si balil věci.
    "Protože smě přivázal k tý pitomý jedli, proto! Dyť se na mě koukni. Sežerou mě vlci," snažil se argumentovat, ale moc mu to nešlo.
    "Vlci na člověka nejdou, no... možná," šibalsky jsem se usmál. "Každopádně tady jich moc nežije, ale kdyby na tebe přece jen nějakej narazil, tak ho ode mě pozdravuj," Slamák začínal blednout.
    "Ale co banditi? Co mám dělat, když mě tu nějaký najdou? Takhle na ně můžu akorát dělat sprostý gesta."
    "Seš nějakej posranej strachy, chlape. Ale pamatuj si, že mě s drakem bude daleko hůř než tobě. Nějaký jídlo sem ti tu nechal a buď já, až půjdu zpátky nebo nějaká jiná dobrá duše tě jistě odváže," zašklebil jsem se. "Jo a vlastně bych málem zapomněl! Tobě totiž pomůže ten tvuj Bůh. Tak to vlastně čekám, že mě nejpozdějc v půli cesty doženeš." Moje silueta se rychle ztrácela na obzoru a Slamák jen tak stál a civěl do země.
    *
    Nevelké křoví mi poskytovalo dostatečný úkryt. Čekal na mne běh odhadem dvacet sáhů holou planinou. Poté jsem měl v úmyslu vniknout do temné dračí sluje. Nevěděl jsem, co se skrývá uvnitř, ale výhled mi odkrýval vše potřebné.
    Z jeskyně se nesly malé chuchvalce páry. To bylo dobré. Znamenalo to, že ta bestie se skrývá ne příliš daleko a ne příliš blízko pro umístění mé tajné zbraně. V torně jsem si svůj úspěch totiž jistil menší trpasličí náloží. Získal jsem jí za jedné bouřlivé noci, jak jinak než v partičce karet. Podle přiloženého návodu (trpaslíci jsou velmi pečliví) by výbušnina měla na draka stačit. Každý správný dobrodruh ovšem musí počítat s neúspěchem. Co kdybych leviatana jen zranil a navíc rozzuřil k nepříčetnosti? Nevím, zda by mi můj meč byl k něčemu, ale štěstí přeje připraveným.
    Naposledy se mi v mysli přehrály jednotlivé kroky plánu. Vniknout dovnitř, položit výbušninu, rychle pryč a odpálit. Snad nic neselže. Když to půjde dobře, tak draka zastihnu ve spánku. Pak se nemám čeho bát.
    Zvedám se a dávám do běhu. Snažím se pohybovat tak tiše, jak to jen jde. Pár kamínků mi přeci jen sem tam uklouzne pod podrážkou a vlasy mi hrůzou vstávají na hlavě. Nevypadá to však, že by mou přítomnost někdo zaregistroval a tak pokračuji. Posledních pět metrů pro mě znamená věčnost.
    Nahlédnu do temnoty jeskyně a uklidním dech na minimum. Po špičkách postupuji dovnitř a zařízení na zádech mě neobyčejně tíží. Obláčky páry mi plují nad hlavou a já už se blížím k první zatáčce. Opatrně nahlédnu za zákrut, ale co to neuvidím! Chodba pokračuje ještě notný kus dopředu. Začínám být nervózní a potí se mi ruce. Je to podezřele daleko. Neubírám však na opatrnosti a přidám do kroku. Za další zatáčkou už jistě bude drak.
    Jeskyní se rozlehne ohlušující řev. Na nic nečekám, otočím se a běžím o zlomkrk pryč. Šlachy na stehnech hrozí, že mé vražedné tempo nevydrží, ale já nezpomaluji. Cosi za mnou zuří a začíná to dupat. Jestli neprchnu, tak mě ta bestie sežere. Zahazuji tornu a vybíhám ze sluje.
    Řítím se přímo ke svému koni a špičkovým skokem překonávám zbývající sáhy. Nádherně se vyšvihnu oři do sedla a ... Kdosi mě udeří do zátylku. Mám tvrdé jádro a ještě se malátně pohupuji, než mě neznámý útočník druhou ranou definitivně pošle k zemi.
    *
    Pamatuji se jen na to, jak jsem se probral a na strašnou bolest v hlavě. Do zad mě tlačila tvrdá zem a ruce mi jistily silné provazy. Obtíže mi činilo i obyčejné převalení. Nacházel jsem se v jakési jeskyni. Ze stropu kapala voda a nechyběla tu ani všudypřítomná, lezavá zima. Slyšel jsem také vzdálené hlasy. Tušení, že je odněkud znám, se nedalo jen tak odbýt.
    "No konečně je vzhůru. Poďte si do něj kopnout, takhle vůbec nevypadá nebezpečně," promluvil první. Snaha zaostřit na náhlé příchozí přinesla své ovoce. Ke svému zděšení jsem rozpoznal hospodského, Laveka, starou Voralovou a jakéhosi neznámého mladíka. Ten se mezi ně nehodil na první pohled. Jako jediný nosil upravené šaty, vlasy měl pečlivě učesané, zkrátka žádný vesnický zjev. Jen levé oko mu zdobil monokl.
    "To koukáš, jelimane!" vykřikl na mě krčmář. "Teda řeknu ti, že tebe voblbnout nejni žádnej kumšt. A na to se musíme napít," řekl a odkudsi vytáhl láhev pálenky. Bez ostychu si z ní přihnul.
    "Vítej v našem skromném příbytku, Korraku Nestvůrobijče a omluv prosím mé společníky. Jaká neslušnost, ani se ti nepředstavili. Tady Voralovou a Laveka už jistě znáš. Já jsem Farel, syn radního Farela a tenhle chlapík ti také není cizí," ukázal na tlustého krčmáře. "Pro kamarády se jmenuje Balík a vede místní hostinec."
    "Neprotahuj to, Fareli. Na ty tvý učený kecy neni nikdo zvědavej. Beztak dýl než do úplňku nevydrží," prohlásila Voralová. "Neví někdo, kam sem sakra dala ten nůž? Před chvilkou tu eště určitě byl!"
    "Hele babo, dobře víš, že ho nemůžem zabít dřív než pozejtří, tak s tim dej pokoj," vložil se do rozhovoru Lavek.
    "Coby, kudličku si přece nabrousim ráda. Už se na ten mord celá třesu, tak mi nekaž radost," oponovala Voralová a vytáhla z hromady krámů starý řeznický zabiják a začala ho ostřit.
    "Může mi vůbec někdo říct, co se tu sakra děje? Abych taky věděl, proč mě chcete vodkráglovat," zavrčel jsem ze své více než nepohodlné pozice.
    "Pro vyšší zájmy, kámo. Neuděláš nic. To víš, jak si jednou ty nahoře umanou..." neustále si přihýbající krčmář byl přerušen Farelovým učeným hlasem: "Nikdy jsi nezkoumal svůj rodokmen? To je ovšem chyba. Tvoje krev je velmi vzácná. Dá se s její pomocí zajistit ledacos. Zdraví, peníze, na co si jen vzpomeneš."
    "Tady mladej se ti snaží vysvětlit, že tě potřebujem voddělat, aby Balík s tvou krví moh provozovat určitý kejkle," zamumlal Lavek.
    "Takže žádnej leviatan neexistuje? To bylo celý jenom kvůli tomu, abyste mě dostali až sem?" nesnažil jsem se zakrýt údiv.
    "Cha, von si myslí, že je tu někde drak! Voralová, vidíš tu snad nějakýho? Chlape, to byl ten nejlepší fór, co sem slyšel za posledních deset let!" vyřvával již notně podroušený krčmář.
    "Šlo to poměrně snadno. Zkoušeli jsme ale leccos. Nejvíc jsme počítali s tím, že na toho draka vyrazíš, kvůli tomu, co ti napovídal Lavek," uvedl Farel. "Podle pověstí mají totiž inteligentní leviatani cenné šupiny. Kvůli nim byli také vyhubeni, ale vzhledem k tvé omezenosti a neznalosti se to ukázalo jako pěkně blbej nápad."
    "Zachraňte mi dcerušku a dám vám všechno, co chcete!" baba se smíchy popadala za břicho. "Musim ti říct, že sem se bezvadně pobavila."
    "Ste pěkně vychcaný hajzlové, jen co je pravda. Až se někdo doví, že ste mě unesli, tak vám to spočítá," procedil jsem mezi zuby.
    "A kdo by se asi tak vo tebe měl zajímat? Rodinu nemáš, známý taky ne, teda řeknu ti, že to s tebou nevypadá dobře," ušklíbl se Lavek.
    "Sbohem galánečko, já už musim píti!" Balík pokračoval ve zcela nezřízených oslavách. Nebyl jsem jediný, komu už začínal lézt na nervy.
    "Odtáhněte ho někam, dělá tu zbytečnej bordel." rozkázal Farel, který v tomhle spolku měl zřejmě velkou autoritu. "Tak pohyb, pohyb, ať to netrvá věčnost," komandoval své kumpány, když zpitého Balíka odnášeli i s jeho židlí do ústraní.
    "Šla Nanynka do zelí, natrhala lupení, lupeníčko!" krčmář v jedné ruce držel flašku a druhou dirigoval do rytmu. Jeho hlas se už ovšem začal ztrácet v dáli, jak ho Lavek s Voralovou uklízeli.
    "Myslím, že by nebylo moudré nechávat tě tu jen tak," rozvažoval Farel. "Odhaduji, že by ses ještě pokusil utéct a to si rozhodně nepřejeme, že ne?" Popadl tlustý obušek z dubového dřeva, natočil mě obličejem dolů a přes hlasité protesty mě poslal do bezvědomí.
    *
    "Vstávej, Korraku, rychle," zašeptal mi někdo do ucha a zcela bezostyšně se mnou třásl. Jakmile jsem otevřel oči, uviděl jsem Slamáka, který se mě snažil ze všech sil vzbudit.
    "Jak ses sem sakra dostal?" vychrlil jsem na něj.
    "Pán mi pomohl. To víš, on je všemocný, ale teď už poď, musíme spěchat," odpověděl a jedním řezem svého nože mi sundal pouta. Pak se otočil a kradmou chůzí si to zamířil ven z jeskyně. Nezaváhal jsem a opatrně ho následoval.
    Nevím, jak je ten Slamákův bůh mocný, ale asi dost. Alespoň soudě podle toho, že všichni mí strážci spali. Balík dokonce hlasitě pochrupoval a usmíval se. O něčem takovém se mi nezdálo ani v těch nejdivočejších snech. A to jsem si dřív myslel, že kněží jsou banda neschopáků.
    "Nesmíme je zabít. Pán si to nepřeje," upozornil mě Slamák a sepjal ruce, jakoby se modlil. Chvíli v této pozici setrval a pak mě na mé naléhání dovedl k východu z jeskyně. Netrvalo dlouho a měsíční světlo nám posvítilo na kamenitou stezku. Cestou jsem sebral všechny své věci a ještě něco navíc. Našinec si přece jen ještě umí přivydělat.
    "Musim ti poděkovat, žes mě vodtamtud vytáhnul," do tváři se mi nahrnula krev. "Nechápu, jak sem moh bejt tak tupej. Dyť ty dračí stopy jasně vypadaly, že je někdo vyryl pluhem."
    "To je v pohodě, šéfe. Jednou pomůžeš ty mě a jednou zas já tobě," pokusil se o opravdu prosebný pohled. "Stačí, když mi dáš příležitost," nejspíš chtěl, abych ho vzal s sebou. Já osobně nikdy o společníkovi neuvažoval a o klerikovi už vůbec ne. Ale na druhou stranu se ten jeho bůh ukázal jako velmi užitečný.
    "Tak jo, jestli chceš, můžeš jít se mnou. Napřed si ale ještě musim něco vyřídit," zatvářil jsem se tajemně.
    "Půjdeš si do hostince vyzvednout vybavení?" nechápal Slamák.
    "Ne, je čas promluvit si s městskou stráží. A taky s radním Farelem, když o tom tak přemejšlim," srdce mi zaplavila škodolibá radost nad tím, jak tu čtveřici oškubu. Splatí mi všechno, co mi dluží, ve vydírání jsem byl vždycky mistr.
    Mému parťákovi strohá odpověď viditelně stačila. Houpavým krokem kráčel pod hvězdami a tiše si pobroukával. Příjemný vánek nám ovíval tváře a mě se v hlavě rodily nové plány. Na obzoru se jednoznačně rýsovaly dobré časy. Mí nepřátelé totiž konečně pochopili, že jeden fiktivní drak na mě opravdu nestačí.
    dy>