Autobus

Autobus
   
    Když člověk vyleze na mráz, zachumlá se. Strčí nos do límce, kouká, aby neuklouznul, na nějaké krásy světa nanejvýš vyprskne, protože ho studený vzduch zaškrábal v krku. Aspoň nebudou chřipky, utěšovala se Eva chabě. Silnej mráz to spálí. Akorát měl nastoupit až od zítřka a hory sněhu nafoukávat s podobným ohledem. Přesně tak, zítra je VOLNO! Báječně se vyspí až do světla a vyleze jen proto, že se dobrovolně rozhodne.
    Samozřejmě právě před Hejštýnovic zahradou se zrovna potřebovala míjet auta. Silnice jim nestačila, ti chlapi jeli jak hovada. Eva zalezla do návěje skoro po pás a samu sebe litovala, jak hnusně jí za chvíli bude čvachtat v botách. Po včerejší čvachtanici boty ještě nestihly vyschnout, v autobuse všechno roztaje a jestli do nich nalezl sníh i horem, Pánbu potěš!
    No a je klid. Na zastávce odupala a ometla rukou, co šlo. Teprve potom zvedla hlavu a nálada se rázem zlepšila. Nad bílými korunami stromů, nad zemí, zalezlou pod duchnu, stoupalo do nekonečna nebe. Nádherně hvězdnaté, co volá, láká a slibuje. Všechna města za horami, v Německu i na českém jihovýchodě, stáhla svou nažloutlou záři a pokorně se zdržela rušení téhle temně sametové krásy. Živé, třpytivé a hluboké. Kvůli ní by Eva vydržela trčet i v té návěji. Přeříkávala si, která souhvězdí ještě umí pojmenovat. Mráz přizvukoval a vítr snaživě funěl přes vršky sněhových vln.
    "Dej pokoj, troubo!"
    Blbnul, rošťák. Fouknul Evě do tváře hrst zmrzlých krystalků. Štípalo to jako blázen, ale nehodlala se vyrušovat. Není dneska Polárka nějak šejdrem? Moc času na zkoumání neměla, autobus má každou chvilku dorazit.
    Už ho slyšela. Zněl dost vzdáleně, tak nějak zlehýnka pod jasnou oblohou, dokonce i světla vypadala pod kopcem tlumeně. O to víc Evu překvapila maska čumáku, která vyplula ze stínu bílé aleje v zatáčce. Tohle je přece stará dobrá Bejbinka?!
    Usmála se jí vstříc. Podívejme, autobusáci vytáhli z garáží posilu, která vypadala staře už za jejích středoškolských roků. Páni, dneska ji poveze autobus jak z pamětnickýho filmu! Spolehlivá stařičká Bejbinka došla při arktickém mrazu cti. Rázem se Eva cítila přímo svátečně. Trochu ztuhla strachem, když se autobus řítil dál ke křižovatce bez přibrždění. Nojo, tak to je nějakej zájezd nebo podnikovej odvoz a dovoz, ale stejně bylo příjemný zase takovou Bejbinku potkat... A přece staví!
    Asi ji řidič rozeznal až teď, zastavil skoro na místě. Nebo je to těžkej frajer, co Bejbinku zvládá lusknutím prstů. Dveře se otevřely, nahoře před Evou byl dokonce chlíveček pro průvodčího. No páni! Tohle už opravdu nepamatovala. Nebo jo? Šofér mávnul dozadu, ať se usadí a můžou dál. Na sedadle za ním a na druhé straně od motoru bylo plno, strojek na jízdenky veškerej žádnej. Možná má fakt průvodčího a chtějí kecat. Však o ní vědí, případně zaplatí při odchodu. Hlavně, že je tu teplo. Teploučko, i skrze boty. Ne vedro, tak akorát. Pozdravila kulatou paní a sedla si vedle ní. Paní hned spustila:
    "Kampak jedete? Já do Řecka. Nikdy jsem tam nebyla. Moc se těším, víte? Budeme tam za chvilku."
    Usmála se na padesátnici se zasněným pohledem. Asi trošínku blábolí samou nedočkavostí. Eva jí radost přála.
    "To máte štěstí, já jenom do práce. Taky bych se někam podívala."
    "Ale kdepak, tady si můžete říct, kam opravdu chcete. Támhle pan Malina jede až do Ohia za vnoučaty. A děda Kobernů do Španělska, prohřát revma. Jenom naše Emilka nejradši jezdí sem a tam."
    Otočila hlavu, jméno bylo povědomé. Nojo, Bombarďáková Emilka, skutečně! Že si jí dřív nevšimla? Zase v nabraných silonových šatech, tentokrát sedí docela způsobně na válci nad motorem. Ona sice časem přešla na nějaké normálnější šatstvo, ale Evě zůstala v paměti přesně takhle: Průsvitné bílé šaty s mašlí v pase, balónkové rukávy, široká sukně a růžové bombarďáky s nohavičkami skoro ke kolenům. Ona se pod takové šaty nosívala spodnička nebo ještě líp kombiné, ale Emilka šikovně skloubila svůdnost a péči o zdraví. Měla ráda chlapy a musela je krapítek víc honit. Dneska a navrch v lednu ta paráda vypadá ještě divněji, než jindy, ale motor Emilku hřeje odspoda, kolem teplo skoro pokojový - ať si, holka, užije.
    Emilka Evě zamávala a roztáhla pusu k šestizubému úsměvu. Od těch svých čtyřiceti se vůbec nezměnila. Vlastně jí Eva tyhle šaty dřív krutě záviděla. Byly jak pro princeznu, s taftovými kanýry na sukni. Možná vyšly z módy ještě v šedesátých letech, ale malá Eva nikdy nechtěla slyšet posměšky dospělých. Pro ni byla Emilka nádherným stvořením, i když při klábosení se šoféry vystrkovala širokou obombarďákovanou zadnici na zbytek osazenstva. Roky se neviděly. Je fajn, když pořád vypadá tak dobře... Eva by ji s chutí objala, čistě jen za to, že ještě žije.
    Moment! Jak to?! Emilku přece už dávno přejel náklaďák dole u pastvin. Zrovna to jaro před Evinou maturou. Eva se znovu rozhlédla po cestujících. Malina se synem v Americe? Jasně, že si ho pamatuje. Podobu mizerně, příběh jeho života o něco líp. Estébáci mu pořádně zasolovali, revoluce se nedožil. A paní Jírová vedle Evy přece učila na textilce. Když najednou začala marodit, byl z toho nádor jako hrom, spoustu bolesti, chudák, přechodila. Máma říkala, že jako bezdětná suplovala kde co, na sebe čas neměla. Až bylo pozdě. Přitom si taky mohla všimnout, že když některou v téhle oblasti bolí po čtyřicítce podbřišek, je jasná. Ve vesnici pomalu není baráku, kde by neřádil rak.
    Což konečně navodilo jasno i v nepříliš fungujícím Evině mozku. Kdyby nemusela vstávat už na třetí dvanáctku, zapálilo by jí určitě naplno dřív: Všichni kolem jsou dávno v Pánu.
    "Zastavte!"
    "Nono, paninko, nevřískaji mi tady. My jsme pohodový, víme?"
    Emilka sklouzla po koženkové oblině dolů a způsobně usedla za řidiče. Udělala na Evu vyděšený obličej malé holky, se spodním rtem vtaženým pod zuby. No tak si Eva něco dovolila, asi byla drzá, ale co kdyby se už odtud nedostala ven? Eva vstala, aby řidič viděl, že to myslí vážně.
    "Já, nezlobte se, ale - asi sem nepatřím."
    "Paninko, já to musim vědět líp, než voni. Já to tady kočíruju, vědí?"
    Sice zrovna zatáčel a ručkoval po volantu, přesto obrátil k Evě přívětivý, kulatý obličej dobráckého strejdy. Paní Jírová zatahala Evu za bundu.
    "Vždyť je nám tu pěkně, Evičko. Pan Václav nás doveze, kam kdo touží. Nebo všude, kde chtěli být ostatní. Vyberete si, uvidíte. Pořád přistupují další, každý má jiné přání. Já jedu do Řecka, na Akropolis. Pořád jsem o tom učila, ale viděla jenom obrázky. Šetřila jsem na dovolenou, víte."
    Evě se stáhlo hrdlo dojetím. Chudák paní Jírová, ten její všechno nastrkal mladý Fantový dřív, než v nemocnici zavřela oči. Prej ho museli honit, ani o mrtvou se nechtěl postarat. Urnu nechal v krematoriu. Sbírku pana Koberny vnuk rozprodal nebo vyhodil. Byla z toho ostuda, když v devadesátým přijel nějakej Francouz a sháněl se po unikátech. On starý pán dělal kdysi pro Baťu po půlce Evropy a měl nějaký dopisy umělců, prej i od Picassa. Pan Malina umřel opuštěnej jako pes v dědečkárně.
    Eva si znovu sedla. Paní Jírová spokojeně pokývala hlavou.
    "Tak je to správné. Všichni máme nějaké sny. Kam byste chtěla vy?"
    Eva zavrtěla hlavou. Byla sice ráno zblblá, ale do práce se těšila. Poslední služba před volnem, k tomu docela klidná. Pokecala by se ženskýma, večer prošla obchody. Jen tak, jestli nepotká nějakou maličkost pro radost bráchových dorostenců. Oni jsou nóbl, k Vietnamcům nebo do bazarů nechodí, tak vždycky zírají, co zase sehnala.
    "Já chtěla do práce. Jsem tam ráda, víte?"
    "Chápu, Evičko. Člověk je v baráku sám..."
    Rozuměly si. Jíra býval pořád někde v luftě, potom se skoro otevřeně přestěhoval k Fantovce. Eva se po rozvodu vrátila do baráku, co si z něj brácha udělal chatu. I takhle končí podnikatelova manželka: Mužův bankrot, exekuce a samota. Když potřeboval dělat dluhy i v bordelu, přece jen to bylo moc. Je trpký myslet na bezdětnost jako na "štěstí".
    Patřila sem. Mezi všechny ty oklamané, využívané, vysmívané. Až na malou, malilinkatou výjimku: Pokud věděla, ONA je živá. Je živá? Chytla se za pusu. Vyděšeně zírala na paní Jírovou. Celé břicho ztvrdlo a studilo hrůzou. Paní učitelka tázavě zvedla obočí. Eva cítila slzy. CÍTILA.
    "Jsem přece živá?"
    "Děvenko, to přece není nic konečného. To se může změnit každou chvilkou."
    Tentokrát Eva vyskočila odhodlaněji. Přeběhla ke dveřím, chytla se tyče.
    "Prosím, moc prosím. Jsem..." Najednou se bála to vyslovit. Všichni zírají, co plácne. Styděla se před nimi, někteří to třeba o sobě ani nevědí. Ona nebude tím, kdo by je dorazil. Pečlivě hledala vhodnější výraz.
    "Jsem jiná, víte?"
    "Nojo. Ale výjimečně, rozumíme? Jestli stihnou vyklouznout na Nebesích skrze tlačenici, ať to maji. A příště, madam, nelezou dovnitř, když nevědí, kam jedou!"
    "Děkuju, děkuju vám. Moc."
    Obrátila se do vozu, přelétla všechny tázavé obličeje. Nebesa, druhý konec města? Klidně, i když v tomhle autobuse má jméno zastávky na křižovatce dost divnou příchuť.
    "Šťastnou cestu."
    Emilka nakrčila nos, jako by chtěla plakat. Eva se na ni dojatě usmála.
    "Ráda jsem tě viděla, Emilko, moc ti ty šaty sluší."
    Slabomyslná chudera se rozzářila a hrdě dlaní rovnala nařasenou sukni. Dneska měla i zeleně kytkovanou podprsenku. Třeba nastoupí nějakej mladší mužskej, tak akorát pro ni. Pan Václav zastavil a prsty u hlavy pozdravil. Vyskočila ven dřív, než se dveře stačily úplně rozevřít.
   
    Nebe plné hvězd. Zase vidí nebe? Za starým hřbitovem se už temnota zvedá, rozednívá se. No nazdar, to ta jízda trvala zatraceně dlouho! Uvědomila si, že leží. Leží v hlubokém sněhu, prochladlá i uvnitř pod bundou. S břichem tvrdým a studeným, unavená jako po další šichtě. Rty suché, zkusila je olíznout. Kolem profrčel náklaďák. Byla tak zahrabaná ve sněhu, že zahlédla jenom vršek návěsu. A kus sněhu, jak letí přímo k ní. Část zasypala i Evinu tvář. To by šlo, zkusila hned optimisticky najít dobrý chlup na téhle nemožné situaci. Jak pootevřela rty, sníh spadl dovnitř a blaženě ho rozpouštěla. Příšerná žízeň!
    Zkusila se nadzvednout. Leda v duchu. Co je? Tak popořádku: Pravou rukou nemohla pohnout. Levá nějak ztuhla, taky moc neposlouchala. Pomaličku lezla pravačce na pomoc. Jauvajs! Možná je zlomená... Nejspíš určitě. Sakra! Loket nebo vejš, bolí to jak mrcha. Eva se rozpomněla: Jak se ta dvě auta natěsno minula, škrabala se hned z návěje. Něco vylítlo ze zatáčky, lízlo krajnici a... Hodilo ji to na plot. Spíš na sloupek, má ho někde za zády, nemůže tam otočit hlavu. Jak se pohne, sype se fůra sněhu. Leží nejspíš u díry, kterou zdrhá Hejštýnovic Bak. Blbej vlčák, zase někde obskakuje feny, jinak by dávno štěkal. Nebo byl u ní - nebo prostě cokoliv.
    Je mráz, došlo jí najednou. Je mráz, co při něm lidi usnou a ztuhnou nadobro. Taky je nějak moc líná a pofňukávala by jenom, že všecko bolí a samo se nic neudělá. Přesně tak, jak to nesnáší u druhých. Proto ji nabral autobus Bejbina. Autobus z nejlepších let života, kdy byla ještě malá, šťastná holka. Jenže vystoupila a tím pádem bude v pořádku. Musí být, když ji řidič pustil ven..
    Znovu se zkusila zvednout. Nohama hýbat mohla, ale jak se chtěla zapřít, břicho ji zradilo. Zabolelo a hned vycuclo i tu trochu síly, kterou předtím měla. Eva se rozbrečela. V Bejbině bylo teplo, nic ji nebolelo... A odjel daleko, vracet se nebude. Už ví dobře, kam by se nechala odvézt.
    Zaslechla hřmot silného stroje. Že by pluh? Kdyby se nadzvedla, zamávala, uvidí ji! Honem, je blízko. Zvedni se, poroučela Eva ztuhlé levačce. Od zlomené ruky šlehla bolest, vyjekla. Plácla sebou zpátky a co jí stálo u plotu za hlavou, sesypalo se a zalezlo za krk. Tváře, čepice, fuj! Odhrnula hrst sněhu, aby mohla dýchat. Zachraptěla, o křiku si mohla nechat zdát. Vtom na ni lopata pluhu hodila všechno, co odřízla z nafoukané nadílky téhle strany silnice.
   
    Pan Václav Bejbal patří k těm, co dělají svou práci pořádně. Čistí asfaltky i s krajnicí. Půlmetrová hradba sněhu po něm narůostá pěkně tam, kde může zůstat třeba do jara. Kdepak, po něm nezůstávají ty vykrojené kolmé stěny, co se do nich osobáky zapichujou čumákem. Po něm je hezky volno od rigolu k rigolu. Na tomhle úzkém místě je to obzvlášť potřeba, dneska tu jezdí samej blbec. Podle stop zas někdo měl co dělat, aby nezapadnul. Tamhle něco lezlo? Dobrý, jenom sníh, asi dost starý, zavátý stopy.
    Za pluhem se objevila světla tiráku. Samozřejmě se hned cpal dopředu a v zatáčce měl co dělat.
    "Vole," pravil řidič Václav. "Jestli mi uvízneš pod vrškem, dám ti přes hubu."
    Zkontroloval dílo v zrcátku. To by šlo: Jednolitý bílý val pohřbil mělký příkop i nízkou mez u pole. Toho napadalo! Takový hromady i třídenní oblevu přežijou. Ale pěknej den bude, to jo. Pokýval hlavou a spokojeně pokračoval k Hranicím.