Zemní zrcadla

Zemní zrcadla
   
    Zrcadla přinášejí za celou dobu své existence svým pánům nemálo peněz. Ti si však velice dobře uvědomují, že nemohou svěřit zemní zrcadlo ani jednomu ze synů a ani jednomu ze žáků až na sedm výjimek. Dětem totiž už v tom čase chybí pravá víra v tajná vědění a ve skryté věci světa, stále jen něco očekávají a nemají trpělivost. V jejich rukou by zrcadlo nebylo k ničemu. Jen žáci mohou přijít na jistá tajemství, ale pokud nahlédnou za roušku příliš brzy, mohou se uvolněné magické síly obrátit proti nim samým.
    Mistr těsně před zničením nebo odevzdáním zrcadla do něho naposledy pohlédne. To, co spatří zůstane navždy tajemstvím, nesmí nikomu prozradit poslední životní pravdu.
    Dvěstěsedmdesátdevět Pánů zemních zrcadel se pak se svými syny a žáky dívá do plamenů, jak zrcadlo mizí a mění tvar, taví a rozpouští se v žlutavou páru. Potom těch dvěstěsedmdesátdevět mistrů zavírá oči a klidně umírá.
   
    Poslední pán zrcadla staré čarodějnice je velikým mágem a čarodějem. Žije sám uprostřed lesa mezi Černou a Jelení horou ve srubu, který zadní stěnou přiléhá k obrovské šedivé skále. V ní je prostorná jeskyně, v níž provádí svá kouzla.
    Jeho znalosti jsou veliké a přicházejí k němu lidé z širokého okolí, kteří chtějí uzdravit, nebo jinak pomoci. Většinou objasnit jisté věci, které nemohou pochopit. Mág musí odpovědět okradeným, kde se ukrývá jejich odcizená věc nebo peníze, kdo je zlodějem, jindy spatřuje v zrcadle toho, který zostudil tu kterou panu a oplodnil ji. Čaroděj v zrcadle vidí, jak vypadá otec dítěte, a dokonce i to, kdy a za jakých okolností se milostný akt seběhl, jak se ti dva sešli a co následovalo.
    Jednou za ním přichází dřevorubec, který nedaleko kácí strom. Při práci narazil sekyrou nedopatřením do tvrdého kamene a poškodil ji tak, že už s ní není možné dál pracovat. Dřevorubec je nešťastný, běhá kolem a běduje. Má velice početnou rodinu a ten rok se jim příliš nedaří. Není to žádná legrace uživit sedm malých krků.
    Jeho nářek slyší Mág. Ruší ho pláč a křik dospělého muže. Nejdříve se na něho oboří a než ho vykáže z lesa, poradí mu. Vytáhne své zemní zrcadlo, chvíli se do něho dívá.
    "Běž k Bílému potoku, jdi proti proudu, až dojdeš ke třem srostlým borovicím. Nad nimi je vrch zvaný Jezevec. Půjdeš stále nahoru, tam bude velký kamenný stůl. Pod kamenem najdeš to, co nejvíc potřebuješ."
    Dřevorubec rychle vybíhá do stráně až ke kamennému stolu. A opravdu, pod jedním z kamenů je úplně nová sekera. Rychle si ji přivazuje k opasku a utíká dodělat svou práci, aby s ní byl do večera hotový a mohl za pokácené dřevo dostat nuznou odměnu. Nezapomíná ani za radu slušně poděkovat. Přináší čaroději pár jablek a připravuje mu z vděčnosti celou kopici dříví na zimu.
    Jindy se zase za Mágem vypravuje jakýsi řemeslník až z dalekého města. Přímo v dílně se mu totiž ztratil vysoký obnos peněz, které kdyby nenašel, mohl by už svou dílnu zavřít, jsou to veškeré úspory, které musí investovat do nového materiálu.
    Zrcadlo tentokrát odpovídá, že peníze ukradl ten, který má obvázanou pravou ruku. Najde ho prý přím o u sebe v domě.
    Řemeslník příliš Mágovi nedůvěřuje, nikdo totiž u něj neměl sebemenší škrábnutí, které by potřebovalo ošetřit. Netuší však, že těsně po jeho odjezdu se v dílně vážně zranil učeň. Řízl se při práci do ruky a ve chvíli, kdy se jeho chlebodárce vrací a vchází do místnosti, sedí jako hromádka neštěstí na ponku a utírá si slzy bolesti.
    Mistr se na něho hned oboří, je mu jasné, že má před sebou zloděje. Učeň je celý vyděšený, rychle peníze vrací a od svého mistra utíká bůhví kam. Snad ke všem čertům.
    Hluboko v lesích tak spokojeně žije velký čaroděj a mág až do doby, než se nad krajem začnou stahovat temná mračna. Ze severu se blíží švédská vojska, aby zpustošila celou zem, to však mága nemusí zajímat, k němu do pralesa se stejně nedostanou. Za to se k němu temnota dostane v jiné podobě.
    V jeskyni mu pomáhá chlapec pokřivený už od porodu. Je zohavený tak, že vlastní matka ho po půl roce od narození odnesla do lesa, kde ho nechala ležet na pospas vlkům či jiné lesní čeládce. Čaroděj si malého chlapečka všiml ve svém zemním zrcadle, poslal pro něho výra, ten vzal v letu zabalené tělíčko do drápů a odnesl do skalního domova šedivého poustevníka. Ten o hocha pečuje v naději, že z něho vychová svého nástupce. Chlapec však není pokřivený jen na těle, cosi se pokřivilo i v jeho charakteru a mág jen smutně sleduje, jak z něho vyrůstá ten nejodpornější lidský tvor, jakého kdy lesní pustina spatřila. Stařec nemá ale to srdce, aby dítě vyhnal, stále ještě doufá v jeho možnou nápravu. Jeho doufání však skončí jednoho příjemného podzimního dne. Slunko zalévá pestrobarevnou paletu dubů, buků, kaštanů a lip, řeka zvonivě cinká o břehy a opeření zpěváci se radují z tepla.
    Čaroděj se vrací z několikadenní obhlídky svého panství. Pravidelně každým rokem tak před příchodem zimy obhlédne, co je kde třeba pospravit, kde pomoci. Už je v jeskyni, tady však panuje chlad a ticho. Jak to, že nikdo neudržuje oheň? Kde je učeň? Proč ho nevítá pořádným obědem?
    Mág cítí, že se děje něco nekalého. Kromě učně totiž zmizelo i tajemné zemní zrcadlo! Vždyť viselo vždy tady na skalní stěně hned vedle poličky s tlustými svazky čarodějných knih. Čaroděj je rozrušený. Jak jen mu mohl ten kluk zatracený něco tak podlého udělat? Kam s tím zrcadlem utekl? K čemu ho chce vlastně použít?
    Stařec si uvědomuje, jak je celá situace nebezpečná. Zrcadlo má obrovskou moc a v nesprávných rukách může nadělat neuvěřitelné věci! Pozdě si uvědomuje, jaké zlo se v chlapci skrývá, jaká temnota požírá jeho srdce. Dělá to jediné, co je vůbec možné. Rychle se vrhá k ohništi, rozdělává kouzlem oheň a nad něj dává kotlík s vodou. Během vteřiny voda vře, hází do ní bylinky, které má ukryté v malém váčku pověšeném na prsou. Vaří lektvar, pronáší zaříkávání, nápoj vypije a v silných křečích stařec umírá.
    V tu chvíli se zrcadlo rozdvojuje. Učeň, který právě vybíhá z hlubokého lesa, nevidí, že se mu z chlebníku, kam zrcadlo ukryl, vykutálelo dvojče kradeného zrcadla. Dopadá do trávy kousek od cesty. Každé z těch dvou zrcadel má jen poloviční moc, svým činem mág zmenšil možnost působení zla, navíc to druhé zrcadlo může v dobrých rukou neutralizovat zlé činy prvního zrcadla.
    Učeň slyší hlasy, někdo se blíží po cestě. Nějací lidé, zařehtání koně táhnoucího vůz. Rychle pryč! Utíká do lesa, aby se vyhnul neznámým poutníkům. Prodírá se hustým houštím.
    Bloudí už třetí den, je vyhladovělý. K jídlu mu slouží jen bukvice, žaludy a sem tam nějaký ten červ vytáhnutý ze země. Je vyděšený strachy z toho, že ho starý čaroděj dostihne a zrcadlo mu vezme. Zdravý rozum už chlapci neslouží, je jako štvané zvíře. Vybíhá na kruhovitou paseku. Je mu zima a v dálce vidí malý dřevěný srub. Tam bude jistě nějaké jídlo! Zaslepeně běží přes palouk a v poslední chvíli se zastavuje těsně na okraji hluboké jámy plné čehosi hustého a mazlavého. Namáčí do té zvláštní tekutiny prst. Je to krev. Rudá a páchnoucí. Nechce věřit svým smyslům, naklání se pro jistotu ještě jednou, jeho zdeformované tělo sebou škube v záchvatu šíleného smíchu. Znovu se rozbíhá směrem ke stavení, ale před ním se objevuje další jáma. Tentokrát je plná lidských lebek. Učňova mysl se propadá do bláznivého šílenství. Chechtá se jako smyslů zbavený, bere jednu z lebek a pohazuje si s ní jako s míčem. Těsně vedle srubu vidí strom ověšený vnitřnostmi. On jen stojí na místě, hlavou třepe do stran a ve zběsilém řehotu se mu třese celé tělo i s bránicí. Vytahuje zemní zrcadlo a přikládá ho k zahnívajícím již zčernalým střevům, jako by chtěl, aby se na sebe podívala.
    Zatímco si pohrává s vnitřnostmi a zrcadlem, vychází ven ze dveří nahrbená čarodějnice. Na jejím hrbu trůní veliký černý kocour. Ten náhle seskočí, běží k učni a odráží se od země. Jediným pohybem kocour prokousává mladíkovi hrdlo.
    Bezvládné tělo padá pod strom a s ním i zemní zrcadlo, po kterém ihned čarodějnice hrábne. Z nové hračky se však dlouho neraduje. Poté, co háže do jedné z jam chlapcovu hlavu, do druhé vlévá jeho krev a na strom rozvěšuje jeho střeva, játra i žaludek, vychází v noci za úplňku vyčistit zrcadlo dolů k potoku od krve, která vystříkla z prokousnuté tepny. Během mytí vyslovuje různá zaříkávadla, je posilněna mladíkovým masem a mozkem, který vysála přímo z lebky nosními dírkami. Náhle jí zrcadlo snad náhodou vyklouzává z ruky a padá do hlubiny tůně. Tam je již připravená vodní žínka. Přes tři sta let pak zůstává zrcadlo na dně, aby se v něm mohly Undiny prohlížet a krášlit. To až do doby, než se jedné z nich podaří uvěznit pod vodou malou holčičku Marii, dcerku mága.
    Druhé zrcadlo zůstává ležet v úvozu staré stezky, po které obchodníci vozí sůl. Tam nachází zrcadlo malý cikánský chlapec, jeho rodina tudy prchá před pogromem. Ten dává zrcadlo staré cikánce, prastaré ženě. Ona je pečlivě uschová u sebe až do doby, kdy bude zapotřebí zrcadlo opět vynést na světlo boží a použít. Zrcadlo dává krásná cikánka Slámovi, se kterým žije celý rok v jeho chalupě k nelibosti sousedů a sedláků. Sláma na stará kolena nese zrcadlo k jezeru k zasvěcení nových strážců, tak se nakonec po stovkách let dostávají obě půlky zrcadla blízko k sobě. Možná právě ta zrcadla jsou pevným poutem mezi Slámou a babičkou Marií, ale to není jisté, dál to zůstává tajemstvím.