Nebe, peklo, ráj

Nebe, peklo, ráj
   
    Occidisti. Noli offendi.
    To je tvůj konec. Nic ve zlém.
   
    "Zatracený počasí!" nadává cestou k autu John Common na nesporný fakt, že prší. Zakrývá si hlavu svou aktovkou a těch několik málo metrů od jeho domu k autu běží. Stejně promokne až na kost. Jak spěchá, aby už byl ve svém krásném suchém autu, vypadnou mu z ruky klíčky. Přímo do kaluže, jak jinak. Rozčilený John nakopne pneumatiku a sehne se, aby je zvedl. Když je po chvilce šátrání ve vodě najde, rychle vstane, odemkne jimi svůj Mercedes a nastoupí. Konečně je v suchu.
    "To nám ten den pěkně začíná. Nejdřív mě seřve manželka jak malýho haranta, že jsem nevynes odpadky, pak mě napadne ten debilní Smithův mopslík a teď tohle podělaný počasí. Sakra, sakra, sakra!" vztekle si pro sebe mumlá John, když startuje auto. To ne a ne chytit. Zkusí to znovu. Brm brm brm a nic. John chvíli potichu sedí. Pak třikrát prudce uhodí do volantu. Zkusí nastartovat. Motor se konečně umoudří a naskočí.
    "A pak že Němci dělaj spolehlivý auta. Hovno!" zavrčí ještě John, než vyjede vstříc pracovnímu dnu.
    Je poměrně brzy ráno, takže je ještě tma. Ke všemu ten déšť... John skoro nevidí přes provazce vody na vozovku. Stěrače se snaží, seč mohou, ale jediné, co se jim daří, je rozmazat vodu na předním skle do souvislé, takřka neprůhledné vrstvy.
    Zazvoní mobil.
    John se podívá, kdo mu volá tak brzy. Jestli ho zase chce za něco zpucovat Jennifer, tak už jí vážně pošle do háje. Ale není to Jennifer. Volá mu David, kolega z práce. John netuší, co po něm může chtít. Sice se znají, ale na ničem spolu nedělají. John si ani neuvědomuje, že by mu někdy dával číslo. No nic, hovor se přijímá.
    "Haló?"
    "Nazdar Johne! Tady je David!"
    "Hm, nazdar. Co mi chceš?"
    Zakvílí brzdy.
    "Do prdele! Teď jsem skoro vlít do křižovatky na červenou! Hele, nemůžeme pokecat až v práci?"
    Zelená. Auto se znovu rozjíždí.
    "To zabere jen chvilinku. Jde mi o ten..."
    John se už nedozví, o co Davidovi šlo. Do příští křižovatky opravdu vjede na červenou. Ze strany do něj narazí dodávka. John ještě stihne zalitovat, že se nepřipoutal, a pak už všechno pohltí tma.
   
    "No co, je to práce jako každá jiná."
    "Haló, pane, proberte se!"
    Někdo Johna popleskává po tváři. John se pomalu probouzí z bezvědomí. Cítí se divně, omámeně. Strašně ho bolí hlava. Nemůže se pohnout.
    "Výborně."
    "Co se....stalo?" ptá se John potichu neznámého muže. Vidí ho koutkem oka jen jako neurčitý temný obrys.
    "Měl jste vážnou nehodu, pane Common. Autohavárie."
    "Kdo.....kdo jste? Já se....nemůžu....vůbec hnout. Nemůžu....vstát," pomalu šeptá zničený John neznámému.
    "No, dalo by se říct, že jsem vyprošťovatel. Nebojte se, já vás teď hned uvolním a vy pak pěkně pomalu a opatrně vstanete, ano?"
    "Ano." John zavírá oči. Vtom něco zasviští vzduchem a on se najednou cítí...volný. Cítí se skvěle. Všechna bolest i pocit omámenosti zmizel, jako když utne. John překvapeně otevírá oči.
    "Panebože, nevím, co jste mi to píchnul, chlape, ale cítím se zatraceně dobře! Díky."
    "Není zač. Je to moje práce. Teď mě omluvte, musím k dalšímu případu."
    "Jasně, jasně. Jenom....hej!" John zjistí, že mluví do prázdna. Vystoupí ze zničeného auta. Nikde žádný saniťák ani hasič. Divné. John pokrčí rameny a rozhodne se obhlédnout škody. Mercedes je úplně na hadry. John si pomyslí, jaké měl štěstí, že tu bouračku vůbec přežil. Škoda toho auta, bylo skoro nový. Nu ale co, bylo pojištěný, tak se nic tak hroznýho nakonec nestalo.
    Najednou si uvědomí, že v havárce musela figurovat alespoň dvě auta. Rozhlédne se. No jo, o pár metrů dál stojí uprostřed vozovky poničená dodávka. John rychle nakoukne dovnitř. Sedí v ní dva chlapi, jeden má hlavu na volantu a teče mu z ucha krev, druhý leží půlkou těla na kapotě a je ošklivě pořezaný od skla. Ani jeden nejeví známky života. John dostane hrozný strach. Bojí se, že ho zavřou. Koneckonců viník nehody je jasný a tyhle dva chlápci vypadají tuhý. Ježišmarja, sakra, sakra, sakra! John si uvědomí, že je vlastně pořád ještě brzy a také že v dohledu nikdo není. Žádná auta, žádní chodci. Ale pár oken se už začíná rozsvěcovat. Lidé v domech okolo určitě slyšeli náraz. Do hajzlu! John rychle začne utíkat do parku. Pryč od nehody. Nenechá se přece zavřít! Běží. Běží dlouho. Pořád prší. Je celý mokrý. Běží. Už proběhl parkem. Zastavuje se. Teď už je snad dostatečně daleko. Nikdo si ho nemůže spojit s tou nehodou. Uf, to bylo o fous. Ale nesmí se tu zdržovat moc dlouho. Musí se dostat dál, ještě dál. Tady je pořád ještě trochu v nebezpečí.
   
   
    "Zadarmo ani kuře nehrabe."
    Vtom se, jako na zavolanou, objeví taxík. Černý. John ho rychle zastavuje a nalézá si dovnitř na zadní sedadlo.
    "Rychle mě odsud odvezte. Je mi fuk, kam. Hlavně jeďte," vyhrkne na taxikáře a podává mu 30 liber.
    Taxikář se ani neotočí, jen ukáže přes rameno na kasičku umístěnou na přepážce, která odděluje řidiče od pasažéra. John tedy hází bankovky do ní.
    Taxík se rozjíždí.
    John se konečně trochu uvolní a zaboří se do velice pohodlného koženého sedadla. Černého sedadla. Tenhle taxík má styl, pomyslí si. Začíná klidněji dýchat. Srdce mu kupodivu vůbec nebuší rychleji, pro něj jako by se nic nestalo. John pocítí lehkou pýchu z toho, v jaké je kondici. Usměje se.
    Taxík zatím jede deštěm.
    John si prohlíží taxikáře. Vidí z něj jen záda, zpětné zrcátko má řidič nastavené tak, že v něm není vidět jeho tvář. Zvláštní týpek. Tím líp, aspoň by mu nikdo nevěřil, kdyby se zmínil o mně v souvislosti s tou nehodou, pomyslí si s jistým uspokojením John. Ale přeci jen...Proč si ho nepojistit? Vytahuje z peněženky 100 liber.
    "Haló? Chlape! Jak se jmenujete?"
    Taxikář přes rameno ukáže prstem na řidičskou legitimaci nalepenou na přepážce.
    "Chá...máte to nějaký umouněný, člověče...Chájom? Ne, už to vidím. Charón. Hm, zajímavý jméno. Vy jste Řek?"
    Taxikář mlčí.
    "To je vlastně jedno. Podívejte, Charóne, co kdybychom udělali takovou dohodu? Já vám dám tady těch 100 liber a vy mi za to slíbíte, že o mně nikomu nepovíte. Obzvláště ne policii, rozumíme si? Tak co? Plácneme si?"
    Prst ukazuje zase na kasičku. John to bere jako souhlas a hází do ní peníze.
    "Takže dohodnuto, příteli. Hm, mohl byste mě zavézt na Insincere Street 29? John schválně udal adresu tři bloky vzdálené ulice od budovy, kde pracuje. Lepší, když to nebudeme s tou důvěrou přehánět. Radši ten kousek půjdu pěšky i v tom podělaným dešti, pomyslí si John, než aby tenhle přistěhovalec věděl, kde pracuju.
    Taxík zatím jede tmou neznámo kam.
    Taxikář pořád mlčí.
    "Haló? No tak, chlape, zavezete mě na tu adresu nebo ne?"
    Ticho.
    John se začíná obávat, že ho chce ten hajzl zavézt rovnou na policejní stanici. Přepadne ho paranoidní strach a zlost.
    "Hele, ty jeden šmejde, na to ani nemysli. Jestli mě napráskáš, tak je nechám proklepnout tvý papíry a uvidíme, jak dlouho budeš moct zůstat v Anglii, pane ilegální imigrante!"
    Ticho.
    Taxík zastavuje.
    Prst ukazuje ven. John radši moc neváhá a rychle z vozidla vystupuje. Taxík odjíždí a za chvíli zmizí za rohem. John se rozhlédne, kde ho vlastně ten parchant vyhodil. Je na nějaký Judgement Street a stojí před jedním z těch starodávných baráků, kterých je v Londýně pořád plno. Plno reliéfů, chrličů a podobný havěti. John má, sám neví proč, pocit, že by měl jít dovnitř. A koneckonců, proč sakra ne? Pořád prší a uvnitř aspoň trochu oschne a zavolá si odvoz. John se vydá do budovy.
   
   
    "Od té doby, co Red Bull dává křídla, nemám co na práci!"
    Kus nad vstupními dvoukřídlými dveřmi je vytesán nápis. John mžourá skrz déšť a snaží se ho přečíst. Nejde to, pořád je ještě moc tma. No nic. John se dívá po zvonku a když ho nenachází, použije klepadlo stylizované do podoby hlavy nějakého raracha či co. Třikrát jím zabuší na dveře. Chvíli se neděje nic.
    Pak se dveře otevřou.
    Johnovi překvapením poklesne čelist. Dveře totiž vedou do obrovské haly, celé obložené bílým mramorem, s nádhernou barevnou malbou s biblickým motivem na zadní stěně (John tak soudí podle andělíčků a čertů, kteří se na obraze hojně vyskytují). Před obrazem se nachází malý pult, asi jeden a půl metru vysoký a jeden metr široký. Za ním stojí muž a vlídně se na Johna usmívá. Je oblečený v šedivém obleku a na nose má nasazené brýle se zlatými obroučkami. Je sice už postarší, vlasy už má úplně bílé, ale jeho tvář je stále velice pohledná a má v sobě určitou něžnost. Buzerant, pomyslí si znechuceně John. Kromě něj v hale nikdo není. John tedy překoná počáteční údiv a vydá se k pultíku. Muž ho pozoruje přes horní okraj brýlí po celou tu dlouhou cestu. Každý krok je díky mramorové podlaze zřetelně slyšet. Dokonce je tu i ozvěna. John má z tohoto místa prazvláštní pocit. Už aby odsud vypadnul. Ten teplouš ho tím, jak čumí, znervózňuje. Jen si brnkne a hupky šupky zpátky do deště.
    Vtom se za ním ozve bouchnutí. Vstupní dveře se zavřely. Šikovná automatika, napadne Johna.
    A už stojí u pultu.
    "Dobrý den," pozdraví ho ten chlap. Má příjemný, hluboký hlas. Johna silně irituje.
    "Hm, dobrej. Můžu si od vás zatelefonovat? Potřebuju si jen zavolat taxík, nic víc. Mobil jsem si totiž bohužel nechal...doma a auto se mi porouchalo. Samozřejmě vám ten hovor zaplatím, o to žádný strach."
    "Obávám se, pane, že vám nebudu moci ohledně toho telefonu vyhovět. Máme ho tu pouze pro vnitropodnikové rozhovory, takže lituji. Ale já si stejně myslím, že tu s námi nějakou chvíli strávíte, takže ani taxi volat nepotřebujete," se zdvořilým úsměvem mluví k Johnovi muž.
    "A to si myslíte jako proč, že tu s vámi nějakou chvíli budu?"
    "Nemáte na výběr. Tamtěmi dveřmi," ukázal muž na vchod, "sem lze pouze přijít. Odejít už jimi nelze. Lituji."
    "Co to sakra kecáte?" John se rozhodne, že odsud radši urychleně vypadne. Ten chlap je divnej. John rychle přejde halu a chce otevřít dveře. Z téhle strany ale není klika.
    "To mě tu jako chcete držet násilím? Okamžitě je otevřete, nebo je vyrazím!" řve vztekle na toho chlapa.
    Ten se jen usměje. Tak nějak...shovívavě.
    Johna ten úsměv rozlítí k nepříčetnosti. Poodstoupí od dveří pár kroků a pokusí se je vyrazit. Dveře se ani nehnou. John to zkusí znovu. Stejný výsledek. Rameno ho sice ještě nebolí, ale vidí, že to stejně nemá smysl. Rozhodne se proto jít na to jinak. Znovu přechází halu. Chce toho maníka donutit pěstmi, aby je otevřel. Když ale přijde až k němu, něco v pohledu toho muže Johna zastaví. Najednou má pocit, že zaútočit na toho starocha by byl moc špatný nápad. Vztek ho pomalu opouští a tak trochu ho vystřídá strach.
    "Tak jo. Už jsem klidnej. Co po mně teda chcete?"
   
    "Miluju hříšníky!"
   
    "Jen maličkost. Přiložte, prosím, ruku na tuto desku. Pravou. Výborně, děkuji. Chvíli strpení."
    John mezitím přemýšlí, jestli se nedostal do spárů nějaký šílený sekty. To, co tu vidí, by tomu podle něj docela odpovídalo. Sakra, sakra, sakra! To je den!
    "Tak. Děkuji. To bude všechno, můžete dát ruku pryč. Teď jenom musíme počkat na výsledky."
    John nechápe, o jakých výsledcích se mluví.
    Vtom zazvoní telefon. Muž ho zvedne.
    "Haló. Tady Peter Saint."
    "..."
    "Ano."
    "..."
    "No, to tedy není pěkné."
    "..."
    "To rád slyším."
    "..."
    "Děkuji, Anupe. Na slyšenou!"
    Položí sluchátko.
    "S kým jste to mluvil? A sakra, řeknete mi už, co vlastně chcete?"
    John si začíná být jistý. Jasná sekta. Nějaký Synové matky Slunce nebo podobný paka. Zatraceně.
    "Nerozčilujte se, pane Common."
    "Jak do prdele znáte moje jméno? To jste jako zjistili z mojí ruky?"
    "Víme toho hodně, pane Common. Ta ruka byla jen taková, řekněme, identifikační nezbytnost. Teď, prosím, nastupte do výtahu. Další informace a instrukce vám poskytnou pak. Sbohem, pane Common."
    A přestane si Johna všímat. Dívá se přímo skrz něj, jako by tam vůbec nebyl.
    "Do jakého výtahu sakra zase? A kdo mi co poskytne? Herdek, chlape, vnímáte mě?"
    Nevnímá. John pro něj neexistuje.
    John tedy odstoupí od pultu a rozhlédne se kolem po nějakém výtahu. Nalevo od něj opravdu jeden je. Otevřený, jako by ho přímo lákal. John by se byl vsadil, že ještě před okamžikem tam žádný nebyl. Johnovi se do něj moc nechce, kdo ví, kam ho zaveze. Ale co, stejně nemám, pomyslí si, moc na výběr. Nastoupí a dveře výtahu se zavřou.
    Muž za pultem se usměje.
   
    "Nejenom Boží mlýny melou pomalu, ale jistě."
   
    "A tohle má sakra znamenat jako zase co?!"
    John stojí ve výtahu a hledá nějaká tlačítka. Žádná nenachází.
    Výtah se rozjede.
    Přestože John nic nezmáčkl.
    To už Johna ale opravdu naštve. A vyděsí. Je mu jasné, že je v tom až po uši. Cítí, že výtah jede dolů, hodně rychle dolů a podle toho, jak dlouho už jede, se teď nachází pěkně hluboko pod zemí. Podle ukazatele je v patře 58. John se dostal do spárů nějakých šílených fanatiků, co ho nejspíš zabijí nebo mu přinejlepším vypláchnou mozek a konto.
    "Paráda. To je teda zkurveně velká paráda!" řve z plna hrdla nadávky, aby si aspoň trochu ulevil. Ne, že by to pomohlo.
    Po velice, velice dlouhé době výtah zastaví.
    Na ukazateli červeně svítí tři číslice. Tři šestky. Super, dostal jsem se mezi satanisty s mizerným smyslem pro humor, pomyslí si s trpkým, ale již rezignovaným úsměvem John.
    Výtah se otevře.
    "Vítám vás, Johne! Už jsme tu na vás dlouho čekali. Že vám to ale trvalo, co, vy jeden nezbedníku! CHA CHA CHA!" hned na Johna zahlaholí malý, tlustý chlapík s tváří rudou jako rak. Čelo má úplně lesklé potem. Je oblečený jen do trenýrek, které vypadají, jako by je nepřetržitě nosil už několik dekád. Usmívá se od ucha k uchu a ohavně smrdí. Johnovi se nelíbí o nic víc, než ten homouš nahoře.
    "Ale no tak, nekoukejte se tak znechuceně! Každej sme nějakej, no ne? Někdo je pěknej, někdo je chytrej, no a já jsem smradlavej! CHA CHA CHA! OK, dost srandy, následuj mě, stará vojno! Jo a abych nezapomněl, jmenuju se Natasha."
    A otočí se. Zády k Johnovi, čelem ke stěně.
    John nechápavě zírá na jeho záda. Kam ho má následovat, vždyť je tady jen nějaký kumbál nebo co. 2x2 metry a většinu toho prostoru zabírá ten chlap. Trochu málo na podnikání pěší túry. Jasně, tenhle tlusťoch je úplný mešuge, dojde najednou Johnovi. Hlavně nerozčílit.
    "Promiňte, pane, ale kam vás mám následovat?" zeptá se toho špeka.
    Ten se na něj usměje přes rameno a řekne: "Sem."
    A svět pohltí světlo.
   
    "Ten stereotyp je ubíjející."
    Když si Johnovy oči konečně přivyknou na oslňující osvětlení, zjistí, že se ocitli ve veliké místnosti, odkud vedou desítky dveří. Uprostřed je krásný obrovský bazén, jaký si John vždycky přál pořídit na zahradu za domem. Johnovi se tohle místo hodně líbí.
    "Spokojen?" otáže se s úsměvem Johna jeho průvodce.
    "No...ano. Ale co to má jako znamenat? Kde to vlastně jsme? A jak jsme se sem dostali?"
    "CHA CHA CHA! Takže vám to ještě nedošlo, příteli? Obvykle to vám lidem tak dlouho netrvá. Ale to nevadí, kamaráde, já ti to všechno rád vysvětlím. Tákže - jsi mrtvej, chlapče, to si musíš uvědomit a hlavně přiznat. Já moc dobře vím, že zas tak blbej nejseš a že tě to už taky napadlo, ale před tím si to vytěsnil z hlavy jako kravinu. Tak s tím je konec. Tady u nás si to už musíš přiznat, ač chceš nebo ne. Jsi prostě tuhej a nic s tím neuděláš. A co se týče tvý druhý otázky - jsme v tvým osobním na míru šitým pekle. Tak co, stíháš mě sledovat?"
    "A..ano. No dobře, tak řekněme, že jsem opravdu mrtvý."
    "To můžete klidně říct, páč je to pravda."
    "No dobře. Vtom případě mi vysvětlete, v čem spočívá můj trest? To se ta voda promění v krev nebo co? Nebo je snad za každýma dveřma mučírna, kterou musím projít?"
    "Nic takovýho. Ve skutečnosti je za každýma dveřma to, co sis za živa nejvíc přál. Sporťák a volná silnice, například. Je tu všechno. Vše-cič-ko. A je to tvoje navěky."
    "To zní...skvěle! Není tohle spíš nebe?"
    "CHA CHA CHA! To tedy ne. Nebe je zapomnění. Čisté lahodné všeobjímající zapomnění."
    "V tom případě jsem rád, že jsem byl taková svině a dostal se do pekla!"
    "No uvidíme, chlapče. Podstata tvého trestu je totiž skryta ve slově navěky. Nedovedeš si přestavit, vůbec netušíš, jak je to dlouhá doba. Ale to poznáš. Já jsem si jistej, že se prvních tak sto, dvě stě let budeš výtečně bavit. Bezpochyby. A doporučuju, užij si to. Bude to tvoje poslední radost na hodně dlouhou dobu. Konkrétně navěky. Víš, nám nevadí čekat. Já myslím, že teprve tak za tisíc let plně doceníš náš trest. Jeho krásnou elegantní hrůznost. Ono totiž vše, i ta nejlepší zábava se jednou omrzí. Podstata pekla je v opakování, stereotypu, neměnnosti. Už dávno jsme zjistili, že nechat někoho mučit do konce existence světa není zdaleka tak účinný jako nechat ho na věčnosti s jeho splněnýma přáníma. Po pár tisících letech se ti to, co ti dříve působilo potěšení, neskutečně zají a ty to začneš nenávidět. V tom je ta prostá krása tohoto trestu. Jo a mimochodem, věř mi, tisíc let je v rámci věčnosti až směšně malá doba. No, hezky si to tu užij. Času máš dost. Jsi tu koneckonců navěky..."
   
    "Peklo neexistuje. Doufám."