Noční hlídka

Autor: Terry Pratchett
Formát: A5, 530 s.
Ilustrace na obálce: Paul Kidby
Žánr: Fantasy/Slovní vata

Posledním dílem, zabývajícím se osudy hrdinů světa neseného na zádech megaželvy A’Tuin z pera vcelku solidně zavedeného spisovatele Terryho Pratchetta, je bichle nesoucí název Noční hlídka. Když knížku vezmete do ruky, s uspokojením - nebo možná nelibostí - seznáte dle hmotnosti a tlouštky, že bude mít opět bratru půl tisíce stran a možná se podivíte nad tím, že design obálky je jiný a autorem kresby samotné není již “tradiční” Josh Kirby. Ten si totiž dal dostaveníčko se Smrťem. Z hlediska svého osobního (ne)vkusu bych řekl, že obálka působí tak nějak obyčejněji a nehýří barvami jako doposud všechny předcházející svazky.

Nejdříve nějakou obecnou charakteristiku Noční hlídky. Technicky vzato by se tato kniha mohla přiřadit k dílům zeměplošské ságy s názvy Muži ve zbrani, Stráže! Stráže!, Carpe Jugulum, tedy k dílům, ve kterých má příběh detektivně-akční charakter a kde se hrdinové rekrutují z řad ankh-morporkské noční hlídky, v níž je mimo jiných Samuel Elánius, Karotka, Noby Nóblhóch, Tračník, Navážka, a kde jde obvykle o vyšetření nějakého zapeklitého případu v obrazně i doslova prohnilém dvouměstí Ankh-Morpork. V tomto konkrétním případě ale projevil autor dostatečnou originalitu, aby si zasloužil moji pozornost. Předně, téměř celý román se odehrává v ne-zas-tak-dávné, ale přesto temnější a divočejší minulosti Ankh-Morporku, kdy členové noční hlídky nebyli o moc víc, než jen lidé, kteří chodili v noci v ulicích, zvonili na zvonec, provolávali, jaký že je všude mír a klid, a jakýmkoliv potížím se snažili vyhnout, neboť za to nebyli přece placeni, kdy denní hlídka na tom nebyla o mnoho lépe, kdy vládcem byl šílený a paranoidní Skřipec Sebevražda a kdy ještě neexistovala žádná dohoda mezi Patricijem a Cechem vrahů o potírání nelegálních zločineckých aktivit.

Hlavním hrdinou románu je již světa znalý Sir Samuel Elánius, jenž je na stopě chladnokrevného a nejspíš šíleného vraha… Možná vás nyní zarazilo, jak může být hlavním hrdinou výše zmiňovaný, když se román odehrává v minulosti - řešení je vcelku prosté - hrdina se při pronásledování zločince Karcera stane spolu s ním obětí jistého přírodně-magického fenoménu, v jehož důsledku jsou oba vrženi na tu samou šachovnici, ale o mnoho let nazpátek...

Už samotný začátek románu, který se ještě odehrává v “současnosti”, přestože je samozřejmě opatřen příslušnými, pro autora typickými zlehčujícími až vtipnými průpovidkami, je neobvykle temný a nastoluje řadu tajemství, jejichž rozuzlení, která zde pochopitelně prozrazovat nebudu, ale leží v minulosti. Mimo jiné se dozvíme genezi několikrát v minulých knihách zmiňované postavy Jana Kýly… Co se dle mého názoru rozhodně povedlo, bylo využití zatím nezaplněné oblasti autorova imaginárního univerza – totiž minulost Ankh-Morporku a s ní minulost mnoha postav, o kterých můžete číst ve starších dílech řady, jen namátkou – narazíte na Vetinariho, Odkraggliho, samozřejmě muže z hlídky, Kolíka A.S.P., Reginalda Půlbotku, dokonce i časové mnichy, s nimiž ruku v ruce přicházejí časové paradoxy a některé známější fakty kvantové fyziky ^_~. U některých postav je zobrazením minulosti v podstatě vysvětleno, proč se v budoucnosti chovají právě tak, jak se chovají – autor tak celkem účelně, věrohodně a s přesnou logickou návazností propracoval řadu charakterů, nebo alespoň čtenáři předvedl jejich “mladší verze” a naznačil vztahy mezi nimi. Pozoruhodné je, že román využívá skutečností z minulých knih o hlídce, které vypadají, jako by byly pro tento díl implantovány a čekaly na tento díl ságy, který jich využije. Mimo děje se dočkáte morálního poselství z něj vyplývajícího a několika interesantních, i když zcela logických postřehů z oblasti psychologie davu i jednotlivce – tyto jsou většinou do knihy “přinášeny” prostřednictvím Elánia, neboť ten se v lidech a jejich způsobech a cestách myšlení vyzná, částečně také díky dlouholeté práce u hlídky. Když už je kniha o časových paradoxech, autor rozhodně nemohl opomenout klasická témata těchto fenoménů – jak se správně zachovat, i když člověk už předem zná výsledek; lze vůbec něco v minulosti udělat jinak, aby se člověk dostal do té “správné” budoucnosti; zda je správné vracet se do již prožité budoucnosti, když k ní vede cesta se značnými ztrátami… Pratchett také vcelku zdařile využil nevyhnutelnou konfrontaci staršího Elánia ze současnosti, který se pod falešnou identitou postupně staví do role velitele hlídky, a Elánia v minulosti, jenž je teprve nováčkem ve sboru. Dochází zde zároveň k morálnímu vniřnímu souboji, kterým autor odhalil dosud nepříliš poznanou část osobnosti Samuela Elánia – Elánius se snaží dodržovat zákony, zřejmě z principu, neboť za ně skoro celý život bojoval, i když ví, že se tím v souboji s bezohledným vrahem v temné minulosti s nejasnými pravidly značně znevýhodňuje.

Co se týká překladu, korektury a redakční úpravy všeobecně, je jako obvykle na velice dobré úrovni, přesto jsem ale zaznamenal pár nepříliš česky znějících slovních spojení, vynechaných písmen nebo překlepů a jedno nepřeložené jméno. Po literární stránce si nelze téměř na nic stěžovat, máme zde pointované odstavce, několik sarkastických poznámek či vtipných postřehů na účet revolucionářství, politiky, vojenské taktiky a hrdinství všeobecně, osobitou nepřímou charakterizaci postav pomocí popisu jejich “globálního” pohledu na svět. Snad jenom že ty opakované vtipy (viz. úvodní citát), třebaže trochu pozměněné, přestávají být pomalu vtipné a těch nových příliš mnoho není – světlou výjimku tvoří například samozvaný doktor Mechorost a již zmiňovaný Reg Půlbotka.

Přestože já osobně nepovažuji zeměplošskou řadu románů pojednávajících o hlídce za nejlepší, zejména pro jejich značnou a zcela zbytečnou roztahanost téměř u všech dílů, dokázala mě tato kniha pobavit, i když musím přiznat, že zejména z toho důvodu, že už jsem nic oslnivě originálního nečekal – mě sloužila spíše jen jako rozšíření propracovaného fantastického Pratchettova světa.

Hodnocení: 6.5/10 (mike 6/10)