Zlatá lilie

Neznáte vesničku Bílá Bříza? Ani jste neslyšeli o Zlaté Lilii? Opravdu ne? Ještě před třiceti, možná i pětadvaceti léty bych vám věřil, ale dnes? Bílá Bříza leží jen pouhé dvě desítky kilometrů od Prahy a proslavila se největším bordelem všech dob v Čechách. Bordelem nemyslím nepořádek, ale opravdový nevěstinec. Přiznávám, že jsem ho sám mnohokrát navštívil. Nejprve ze zvědavosti, abych učinil zadost své profesi novináře, ale později jsem se stal jeho stálým zákazníkem. A teď si mě pozval sám Petr Brandl, nejbohatší muž střední Evropy.
    Pravda, dávno určitě překročil šedesátku, a proslýchá se, že už trpí pořádnou senilitou, ale já ho v duchu stále vidím takového, jaký mě vítal před více než čtvrt stoletím. Plný elánu a nadšení mě zasvěcoval do neobvyklých praktik jeho podniku. Nemohli jste prostě večer přijít a vybrat si dívku, s kterou strávíte noc. Dokonce jste si ji ani nemohli rezervovat dva dny předem. Vím, o čem mluvím, protože jsem to nesčetněkrát sám prožil.
    Když jsem do Zlaté Lilie poprvé přišel, přijal mě také sám ředitel Brandl. Jeho mladá krásná sekretářka mne zavedla do útulně zařízené místnosti, připomínající mnohem víc přijímací pokoj topmanagera úspěšného podniku, než kancelář bordel papá. Usadil mne do pohodlného křesla a otevřel bar. Vybral jsem si Black a and White a přemýšlel, kolik mě to bude asi stát.
    "Víte, pane Horáku," začal, "naše firma si dala za cíl pozvednout kvalitu poskytovaných služeb daleko nad běžnou úroveň. Abychom mohli své zákazníky uspokojit naprosto dokonale, máme určitá pravidla své práce. Jisté zásady, které vám můžou připadat podivné nebo dokonce omezující, ale ve skutečnosti jsou nezbytné."
    '?ha, teď přijde, co se smí a nesmí', napadlo mě a napjatě jsem očekával, v čem se Zlatá Lilie tak liší od ostatních erotických klubů. Proč mi ji mí známí tak vřele doporučovali.
    Vzpomínám si, že jsem se v tu chvíli neuvedl zrovna slavně. Natáhl jsem ruku po sklence a - vzápětí mi do palce vystřelila bolest. Vykřikl jsem a celý obsah rozlil na sebe a na přepychový koberec. Malá šupinka skla se zřejmě po nějakém úderu odloupla a vytvořila hranu ostrou jako břitva. Já, při své smůle, jsem se musel samozřejmě říznout tak, že ze mě krev přímo crčela.
    Petr Brandl se pochopitelně omlouval, jeho chyba, že si nevšiml poškozené sklenky. Ihned zavolal sekretářku, aby mi ránu vydezinfikovala a zalepila. Trochu jsem ji litoval, vypadala docela vyděšeně a určitě, jakmile odejdu, dostane přinejmenším pořádně vynadáno.
    "Abychom se vrátili k původní myšlence," pokračoval Petr Brandl poté, co jsem dostal další, tentokrát pečlivě prohlédnutou sklenku, a příslib, že má první návštěva podniku bude zdarma jako omluva za utrpěnou újmu." Budete-li chtít využít našich služeb, musíte sem přijít osobně týden předem. Dostanete katalog, ze kterého si vyberete dívku podle svého gusta a alespoň přibližně načrtnete, jak si představujete noc s ní strávenou."
    "Nepřeháníte to? Týden předem a osobně?"
    "Až uvidíte katalog, budete mluvit jinak. Máme v nabídce ne deset nebo dvacet nebo padesát dívek, jak byste asi očekával, ale naprosto neuvěřitelné množství několika tisíc. Samozřejmě je nemáme všechny tady, jsme součástí nadnárodní společnosti, ale pouze díky tomu je naše nabídka tak enormní. Jen nečekejte žádnou velkou konverzaci. Česky neumí prakticky žádná a ani s angličtinou a němčinou to obvykle není slavné. To víte, globalizace zasahuje všude," dodal s úsměvem.
    Ještě jednou k nám nakoukla sekretářka a ptala se, jak mi je. Ujistil jsem ji, že opravdu neomdlévám, a usedl k monitoru počítače. Příští tři hodiny jsem prohlížel technicky naprosto dokonalé fotografie ještě dokonalejších žen všech barev a typů, jaké jste si jen mohli přát. Vybral jsem si během několika minut, ale zvědavost novináře mě nutila zjistit, zda můj hostitel nelže. Vzdal jsem to u čísla čtyři tisíce sto dvacet pět a podle pana Brandla jsem nebyl ani v polovině. Neuvěřitelné!
    O týden později jsem prožil fantastickou noc s divokou exoticky vyhlížející rusovláskou. Začali jsme erotickou koupelí ve vířivé lázni, kde jsem si mohl prohlédnout její absolutně dokonalé tělo. Bez nejmenších problémů by se musela prosadit jako herečka či topmodelka. Poté jsme se přesunuli do široké postele. Milovala se tak vášnivě, až mi připadalo, jako by to bylo její první sex po dlouhé době půstu. Na druhou stranu se mi občas zdálo, že se nechová jako profesionálka, jako by chvílemi ani nevěděla, co se od ní čeká, ale zřejmě jsme jen narazili na jazykovou a společenskou bariéru. Bůhví, co za zvyky mají muži v její rodné zemi, jak se chovají ke svým ženám. To já bych si takovou krásku dokázal hýčkat! Velice rychle pochopila, co po ní chci, a brzy dokázala sebe i mne vzrušit na nejvyšší míru. Přiznávám, poprvé v životě mě po souloži s prostitutkou napadly myšlenky na lásku, manželství, ano i o dětech jsem uvažoval. Vzhledem k tomu, že jako novinář se v podobném prostředí pohybuji téměř "jako doma" a jsem, alespoň myslím, kritičtější než většina mužů, uznáte, že jsem musel prožít něco opravdu mimořádného.
    Hned dopoledne následujícího dne jsem přímo utíkal do Zlaté Lilie, abych si tu krásku rezervoval na příští týden. Plánoval jsem, že ji trochu vyzpovídám. To by v tom byl čert, abych nezjistil, z jaké země pochází a jakou řečí mluví. A na další schůzku si už přinesu slovník a pozdravím ji rodnou řečí. Musím se jí zeptat, jestli není vdaná a jakou víru vyznává. Ateista ve mně byl dokonce ochoten přijmout jakékoliv náboženství, jen aby ji neztratil. Připadalo mi to jednoduché a snadné, ale jen než jsem své přání přednesl sekretářce pana ředitele.
    "Bohužel, pane Horáku, nebude to možné."
    "Proboha, proč? Jestli není zrovna volná, můžu samozřejmě den, dva počkat nebo mám přijít opět zítra, abych tu byl osobně týden předem?" dodal jsem ironicky.
    "Ne, tak jsem to nemyslela. Víte, jednou z našich zásad je, že žádná z dívka se nebude opakovat."
    "Cože? Co je to za stupidní pravidlo? Mně se líbila, chci ji ještě jednou."
    "Bohužel, je mi.."
    "Mně ne, zavolejte mi ředitele," měl jsem toho dost. Možná čeká, že jí šoupnu něco bokem, konečně, zatím jsem nic neplatil, tak to ale má říct jasně. Ať je hezká jak chce, blba ze mě dělat nebude.
    "Pane Horáku, pojďte dál. Rád slyším, že jste byl spokojen."
    "A já bych byl rád spokojen i nadále a nevím, proč nemohu dostat stejnou dívku i tentokrát."
    "Neberte to, prosím, tak, že vám v tom nějak úmyslně bráníme. Mně je samozřejmě jedno, která z našich krasavic vám dělá společnost, ale jak už jsem vám říkal, jsme součástí velké nadnárodní společnosti a nemůžeme určovat nebo přikazovat dívkám, co budou kdy dělat. Prostě vás posadím k počítači a vy si vyberete z naší nabídky. Jenom ze zkušenosti vím, že se dívka, která si tu jednu noc odpracovala, obvykle z nabídky ztratí. Ale nemám ani tušení proč a na jak dlouho. Takže, máte-li zájem, počítač je vám k dispozici. Musíme na vás konečně něco vydělat!" dodal s úsměvem.
    Co jsem měl dělat? Usadil jsem se a prohlížel fotografie. V duchu jsem doufal, že moji krásku třeba zařadili na konec seznamu, ale systém byl naprogramován pouze na postupný průchod databází, a tak jsem vytrvale tiskl tlačítko a probíral se nádhernými těly. Zkoušeli jste na jeden zátah prohlédnout několik tisíc obrázků? U osmi tisíc jsem se už nedokázal soustředit a na dvanácti tisících jsem to naprosto otupělý vzdal. Rozmrzele jsem odešel, aniž jsem si nějakou dívku vybral, ale za dva dny jsem byl zpět.
    Musím přiznat, že následujících patnáct měsíců jsem žil jako ve snách. Děvčata dosahovala absolutní dokonalosti, jako by Zlatá Lilie nabízela samé špičkové krásky. Nevím, jestli jsem jen měl takové štěstí nebo byly všechny dívky tak jedinečné. Čím víc jsem jich poznal, tím víc jsem toužil po další.
    Navštěvoval jsem Zlatou Lilii každý týden dvakrát a nechal jsem Petra Brandla vydělat pěkných pár tisícovek. I když nemůžu říct, že měl ceny přemrštěné, odpovídaly slušnějším podnikům v centru Prahy. Dokonce mne napadlo, že děvčata nejsou asi extra dobře placená; když od částky, kterou jsem za noc zaplatil, odečtu dopravu z bůhvíjaké dálky a provizi podniku, moc nezůstane.
    Touha po dokonalém sexu mě úplně ovládla. Prostě droga, se kterou jsem nedokázal přestat. Možná bych časem skončil finančně zruinovaný nebo duševně rozvrácený, naštěstí mě zachránil osud v podobě mého šéfa. Nabídl mi místo či spíše mě vyslal jako dopisovatele do Jižní Ameriky. Nechtěl jsem, vymlouval jsem se, ale dostal jsem nůž na krk. Musel jsem souhlasit, ale vymínil jsem si, že odjedu pouze na jeden až dva měsíce.
    Nakonec z toho bylo patnáct let. Našel jsem si partnerku, sice ne tak dokonalou, ale také rusovlásku. Vzali jsme se a za pár let už kolem nás běhaly dvě dcerky. Možná mi nebudete věřit, ale byl jsem a až do současnosti jsem své ženě zůstal věrný.
    Občas jsem od známých, kteří mě přijeli navštívit, slyšel o Zlaté Lilii. Prý se proti ní spojily erotické kluby z celé Prahy a poštvaly na ni kontroly od hygieny až po daňový úřad. Petr Brandl všechny útoky přežil a jeho firma i nadále prosperovala.
    Když jsem se s rodinou vrátil do Čech, neodvážil jsem se dlouho ke Zlaté Lilii přiblížit. Přesně jako vyléčený narkoman, který si nesmí vzít ani jednu dávku. Teprve dnes, po dvaceti osmi letech od poslední návštěvy, jsem opět tady. Příjemná sekretářka středního věku, skoro bych řekl, že táž jako před lety, mě zavedla do zahrady, kde na kolečkovém křesle seděl shrbený stařec - Petr Brandl.
    "Á pan Horák! Děkuju vám, že jste přišel a splnil tak přání bláznivého starce. Kolik je to let, co jste nás naposledy navštívil? Dvacet?" pohyb ruky, kterým propustil sekretářku a mně naznačil, abych se posadil proti němu, rozhodně nevypadal na člověka trpícího demencí.
    "Skoro osmadvacet, pane Brandle, a je na mně, abych se cítil poctěn. Jen málokdo má tu čest mluvit s tak známým člověkem."
    "Dobrá, necháme poklon a přejdeme k tomu, proč jsem vás pozval."
    "Hořím netrpělivostí."
    "Umíte psát, tedy myslím popisovat život kolem sebe. Vždy se mi líbil váš novinový sloupek. Inteligentní, s přesně tou správnou mírou ironie, aby naštvala toho, koho měla, a potěšila ostatní. Chci, abyste napsal příběh Zlaté lilie."
    "Chcete napsat paměti? To není špatný nápad. Mohl by to být bestseller."
    "Omyl, nikdo to číst nebude."
    "Cože? Tak proč je chcete psát?"
    "Tedy doufám, že lidé ho budou číst, ale ne teď, tak za pět set čtyřicet let."
    Že by opravdu bláznil?
    "Proč zrovna za pět set čtyřicet a ne třeba za šest set deset?"
    "Vlastně máte pravdu, i za šest set i sedm set. Těch pět set čtyřicet znamenalo nejdřív! Na tu dobu své zápisky uložíte do trezoru."
    "Víte, novinář obvykle napíše článek a chce si ho přečíst v tisku hned druhý den a ne čekat půl tisíciletí, co tomu lidé řeknou."
    "Já vás chápu, ale nechte mě mluvit. Pak se sám rozhodnete. Ono se vás to také týká, jste jedním z hlavních hrdinů," dodal s lišáckým úsměvem. Opřel se v křesle, zavřel oči a začal své dlouhé vyprávění:
    "Všechno začalo před pětačtyřiceti lety. Tehdy jsem ještě byl plný síly a vášnivě miloval ženy. Tykal jsem si snad s každou holkou v erotických klubech, prošel jsem pražské priváty, masážní salony, znal jsem holky z pasáže i z ulice.
    Ten den jsem se pozdě v noci vracel domů a v Jungmance jsem uviděl holku. Odhadnul jsem ji tak na pětadvacet, docela hezkou, podle oblečení na první pohled šlapka. Ovšem na druhý pohled s ní něco nebylo vpořádku. Nemožně oblečená, ale budiž, mnohé z nich jsou feťačky a alkoholičky a něco jako móda a vkus jim nic neříká. Ovšem v jejím případě to vypadalo jako naschvál. Taková kombinace mini, halenky, bot, brýlí a účesu nemohla vzniknout náhodou. Jako by úmyslně smíchala módní prvky za posledních padesát let do naprosto šílené kombinace. Navíc na ní bylo vidět, jak je nervózní. Možná se jenom bála, aby ji nezahlídly holky z Můstku. Nikdy jsem ji tu ale neviděl a napadlo mě, jestli dnes nešlape poprvé a kdoví jestli ne vůbec poprvé v životě.
    Asi jsem ji i trochu litoval, snad i proto jsem udělal něco proti vší logice a pozval ji k sobě domů. Nemýlil jsem se. Any vůbec nevěděla, co a jak má dělat. A když nerozuměla ani základním výrazům, které zná každé dítě v první třídě základní školy, pomyslel jsem si, že paní učitelka si zřejmě potřebuje přilepšit. Ani trochu se mi ji nechtělo zaučovat do nejstaršího řemesla, ale když se svlékla a předvedla nádherné tělo, štíhlé nohy a pevná ňadra, nechtěl jsem se jí zase jen tak vzdát. Snažil jsem se ji vzrušit, ale ona se pořád chtěla kontrolovat, nedokázala se uvolnit, rozvášnit. Prostě pořád nebyla připravená. Tak jsem vytáhl vibrátor, co si u mě zapomněla má poslední přítelkyně. Stimuloval jsem ji nejprve zvenčí, a když se mi zdálo, že konečně zvlhla, proniknul jsem opatrně trochu hlouběji. Tedy chtěl jsem, jenže to nešlo, holka začala křičet bolestí a já zažil svůj největší životní šok. Zjistil jsem, že je panna!
    Nevydržel jsem to a seřval ji. Proč ze sebe dělá děvku, jestli je zdravá, když k sobě nejdřív léta nepustí chlapa, a teď se najednou chce dát přefiknout kdejakým vožralou. Přitom, abych jí toho panenství zbavil, jsem si nasadil prezervativ, to víte, opatrnost musí být. Any se rozbrečela jako malá holka. Napadlo mě, že jsem na ni asi trochu moc křičel a začal ji utěšovat, ale ukázalo se, že jí vadí ten prezervativ. Brala to přímo jako potupu. Vysvětlil jsem jí, že jsem zvyklý vždy používat prezervativ jako poměrně spolehlivý způsob, jak chránit před AIDS jak sebe, tak partnerku. Vůbec jsem jí nerozuměl a chystal se ji vyprovodit zpět na ulici. A udělal bych to, i když se mi líbila, jenže pak se mě zeptala, jestli si poslechnu její příběh. No, co jsem mohl ztratit. Šel jsem udělat kafe - ona to neuměla! S kouřícími šálky jsme si sedli do křesel ke konferenčnímu stolku. Napadlo mě, že většina holek, co ještě nikdy nespaly s mužem, by se určitě styděla sedět jen tak nahá proti stejně nahýmu chlápkovi. Ovšem ona to zřejmě považovala za samozřejmost, a vůbec nebrala na vědomí, že se jí koukám na prsa a mezi nohy.
    Hned po prvních větách jsem litoval, proč jsem ji už dávno nevyhodil. Takový nesmysl a ke všemu ve tři hodiny ráno! Nakonec jsem si řekl, že se mi to celé nejspíš jen zdá. Zítra se probudím a jenom se tomu praštěnýmu snu zasměju. To mě uklidnilo, pohodlně jsem se v křesle opřel a nechal ji, ať si dál vykládá ty svý báchorky.
    Prý pochází z budoucnosti. Z doby, kdy lidstvo trpí zákeřnou nemocí SCDS (Self-Control Depression Syndrom). Aby mi objasnila záludnosti nemoci, vysvětlovala mi, jak naše současné viry napadnou DNK buňky hostitele, modifikují ji a donutí buňku, aby sama produkovala další generaci virů. Jak se retroviry pomalu a nenápadně v těle množí po desítky let, než se onemocnění projeví, jak naše metla AIDS je retrovirus napadající buňky imunitního systému. Jen mimochodem naznačila, že AIDS už v její době nepředstavuje žádnou hrozbu, a proto jí hned nedošlo, proč se s ní nechci milovat bez kondomu.
    SCDS způsobuje retrovirus úplně nového typu. Díky kombinaci hned několika vlastností se stal pohromou pro druh homo sapiens sapiens. Virus napadá jednak buňky nervového systému, "přilepí" se k nim a díky své nepatrné velikosti se tak velice dobře zamaskuje. Za druhé proniká do přímo spermií a modifikuje jejich DNA, přesněji mužský chromozóm X. Chlapec, které se narodí z takto "nakažené" spermie, má SCDS přímo ve své genetické výbavě. Samozřejmě se nemoc přenáší také krví a pohlavním stykem. Tím ale zákeřnost nemoci nekončí, extrémní je doba mezi nákazou a projevem prvních příznaků nemoci. Vědci odhadují, že v první generaci nakažených lidí dokonce toto skryté stadium překračovalo délku lidského života!! Proto zpočátku si nikdo ani žádnou nákazu neuvědomil a retrovirus se lavinovitě šířil. Není ani známo, kdy přesně a jak se virus objevil. Nelze vyloučit žádnou z variant - mutace "současného" retroviru, zanesení z kosmu, ani umělý vývoj v některé biogenetické laboratoři. Jediné co víme je, že se neobjevuje ve vzorcích tkáně pocházejících z doby před rokem 2035. Uvolnění sexu, které nastalo po objevení léku na AIDS, k jeho skrytému šíření výrazně přispělo.
    V dalších generacích se již onemocnění SCDS projevilo. Nejprve jen u nejstarších lidí a lékaři ho zařadili mezi projevy související se stařeckou demencí a podobnými chorobami. Teprve když se syndrom sníženého sebeovládání začal projevovat i u lidí středního věku, začali se vědci problémem seriózně zabývat. Ovšem i pak se přisuzovaly změny na mozku vlivům životního prostředí, stravy a čistoty vzduchu a dlouho nikoho nenapadla souvislost s retrovirem, tím spíš, že dosud nebyl ani popsán. Když byl vztah nemoci a viru konečně odhalen, neexistoval na zemi jediný nenakažený muž.
    Samotné propuknutí nemoci nastávalo náhle a nečekaně. Muži, kteří se celý život chovali zcela normálně, najednou jednali jako malé, rozmazlené děti. Zahlédli nějakou zajímavou věc, kupříkladu obraz na výstavě, a prostě si ji vzali. Nebo potkali na ulici neznámou ale krásnou ženu a pocítili touhu se milovat. Tak se s ní milovali. Rovnou tam na ulici a nechápali, proč se jí to nelíbí. Virus byl natolik svázán s mužským chromozomem, že se v ženském organizmu nedokázal množit, tedy alespoň u pohlavně aktivních žen do přechodu. Ukázalo se, že za to můžou ženské pohlavní hormony. Ty se staly také jediným způsobem, jak oddálit propuknutí nemoci u mužů. A protože v Anině době se latentní stadium nemoci zkrátilo na pouhých několik roků a nemoc propukala již i u nedospělých chlapců, dostával každý novorozenec mužského pohlaví ihned po narození drobný implantát, který mu celý život do těla uvolňoval příslušné hormony.
    Bohužel vedlejší následky této léčby byly nepřehlédnutelné. Muži ztráceli to, co je odlišuje od žen. Robustní svaly, silné kosti, ochlupení, výšku hlasu a samčí touhu po sexu. Any žila ve společnosti jemných mužů, většinou umělecky založených, kteří o milování s ženami naprosto ztratili zájem. Plození dětí probíhalo už po několik generací uměle. Spermie odebrané anonymním mužům ve spermobance se zmrazily a čekaly, až některá žena chtěla porodit dítě. Pak jí bylo odebráno vajíčko, uměle oplodněno a znovu umístěno do dělohy. Ženy, ač schopné a toužící po lásce a milování, se staly pouhými rozmnožovatelkami rodu. Naprostá většina z nich nikdy nezažila opravdovou soulož s mužem a zůstávaly pannami prakticky až do porodu. Náhražkou za sex existovalo nepřeberné množství eroticky zaměřených systémů virtuální reality.
    Any se svým týmem pracovala, konečně jako mnoho žen, ve fyzikálním a technickém výzkumu. Jejímu týmu se podařilo nejprve vymyslet způsob "klouzání" po časoprostorovém kontinuu a poté i zkonstruovat zařízení schopné přenést člověka na omezený čas do libovolné doby. Ovšem už dávno před tím byly Světovou radou přijaty zákony zakazující podnikat cesty do minulosti a ovlivňovat tak kauzalitu. Ovšem Any patřila právě mezi ty ženy, které odpírání sexu těžce nesly, a spolu s přítelkyní Ritou - lékařkou vymyslely odvážný plán. Tajně, během testování, se vrátí do doby před SCDS, prožijí sex s mužem a zpět přinesou ve svém těle miliony nenakažených spermií. Rita jimi oplodní vajíčka žen na klinice a samozřejmě chlapcům implantuje jen neškodné náhražky hormonů.
    Any se smutně podívala na hodiny. Zbývá jí už jen jeden a půl hodiny z vymezených šesti a musí se vrátit. Škoda. Ještě chtěla vědět, jaké udělala chyby, aby se jich mohla vyvarovat alespoň Rita.
    Měl jsem jí věřit? Pravda, kdybych připustil, že nelže, vysvětlilo by to ledajaké podivnosti. Třeba bláznivé oblečení - nebyla historička a módní vlny, měnící oděv po několika letech, jí splývaly. Podobně si neuvědomila, ve které době byl objeven lék na AIDS. Zdůvodnilo by to její neznalosti základních výrazů, milostných technik i to, že byla panna. Zrovna tak by to ale mohl být nějaký špatný žert nebo psychologický výzkum. Ovšem propůjčila by se k němu panna? Asi to risknu. Nenápadně jsem se štípnul. Au!
    "Any, stále nevím, jestli tomu mám věřit, ale jde-li opravdu o záchranu lidstva, tak se nedá nic dělat," rukou jsem jí naznačil, aby si mi sedla na klín. Nevšimla si ještě totiž, že zatímco mi vyprávěla svůj příběh, já věnoval pozornost i jejímu tělu, pružně poskakujícím ňadrům, křivce boků, pěstěným chloupkům v klíně i štíhlým stehnům. A že to byl vzrušující pohled, nemusím nám, mužům, povídat. Teprve teď zaregistrovala (ženy se asi opravdu nezměnily) můj ztopořený penis.
    Musím přiznat, že tentokrát to bylo krásné milování. Vychutnal jsem si ho a snažil se, abych neudělal nám pět set let starým vykopávkám hanbu. Když už jsme pak jen leželi, a čas Anina odchodu se blížil, dostal jsem ten šílený nápad. Co kdyby sem ty chudinky holky z budoucnosti létaly a spermie honily vajíčka po staru - in natura, místo ve zkumavkách. Any se nápad zalíbil. Sotva jsme si stihli domluvit další rande - a najednou byla pryč. Jestli jsem až dosud váhal její pravdu přijmout, tak poté, co se přede mnou doslova rozplynula jako pára nad hrncem, jsem jí už věřil.
    Na sobotní večer jsem nakoupil dobroty, abych svou návštěvnici z budoucnosti pohostil, jak se na vzácné hosty patří. V jedenáct, přesně podle dohody, tu najednou stála - ovšem cizí ženská.
    "Ahoj, já jsem Rita. Už jsi o mně slyšel," spíš se ujišťovala, než ptala. Přikývnul jsem:
    "A Any? Kde je?"
    "Poslala mě, prý abych si taky užila, a domluvila podrobnosti," přitom si už rozepínala blůzku .
    "Nejdeš na to nějak moc hrr?" To ji zarazilo:
    "Promiň, o tom mi Any nic neříkala. Co mám dělat?"
    Bylo na ní vidět, že ji Any opravdu o všem podrobně informovala. Milování jsme zvládli k oboustranné spokojenosti a já zbavil panenství další krásku. Pak jsme spolu vymýšleli, jak realizovat největší hromadné oplodňování v dějinách lidstva. Ani u nás, ani u nich jsme nemohli přiznat pravdu. Já to měl jednodušší. Založit erotický klub nebyl tak velký problém. Zato děvčata to měla těžké. Vymyslela dvojitou fintu. Nenápadně rozšířily fámu, že se jim podařilo oživit skupinu zmrazených lidí z minulosti. Spousty žen byly okamžitě ochotné dát cokoliv za jedno milování nebo alespoň za oplodnění zdravou spermií. Ženy vůbec netušily, že to jsou ony, kdo cestují do minulosti. Před setkáním s "divochy" dostaly kurz sexuálních praktik a byla jim chirurgicky odstraněna panenská blána. A kdyby se o jejich činnost zajímaly úřady, měly Any s Ritou připraveno vysvětlení, jak ženy jen uvedou do hypnózy, uměle oplodní a vsugerují jim krásný sen.
    No a praktickou realizaci jste, pane Horáku, zažil sám. Ještě byste měl vědět, že to říznutí o hranu skleničky potkalo každého, ale jen vy jste krvácel jak prase na zabijačce," pan Brandl se při té vzpomínce srdečně zasmál.
    "Any za tu dobu, než jste si vybral ženu, zjistila z kapičky krve na sklence, zda netrpíte nějakou dědičnou chorobou. Kdyby u vás něco objevila, dostal byste místo o pět století mladší krásky jen ušmudlanou děvku z ulice."
    "Any? Ta sekretářka byla Any? Neříkal jste, že tu může být jen pár hodin?"
    "Ano, musela každých osm hodin na chvíli zpět. Proč, to se mě neptejte. Snažila se mi vysvětlit podstatu, ale já nechápal ani fyziku ve škole, natož vynálezy o půl tisíciletí novější. Vím jen, že dokud byla u nás, nestárla. Teprve když se vrátila do svého času, zestárla skokem o příslušný počet hodin. V tom tkvělo nějaké nebezpečí pro organismus."
    "Dobře, vyprávěl jste mi zajímavý příběh, proč ho ale nemůžu zveřejnit? Stejně mu nikdo zatím neuvěří a nejspíš by vyšel jen v nějaké příloze jako sci-fi povídka?"
    "Milý pane, vidím, že i vám stále nedochází souvislosti," pousmál se Petr Brandl. "Kdybyste ho vydal v naší současnosti, nejspíš by se zachoval i do objevení SCDS. Určitě byste se stal slavný jak vy, tak samotný příběh, a to by byl průšvih. Lidé v Anině současnosti by se vše dozvěděli. Věděli by, že dokončí vývoj stroje času, a zabránili by jí ho použít. Proto ho musíme dát na pět století k ledu. Až ho vyndají z trezoru, budou Any i Rita mrtvé a nikdo je nebude stíhat pro porušení zákona. Na druhou stranu se všichni dozvědí, kdo způsobil, že se rodí chlapci bez SCDS. A uvědomte si, kolik tisíc lidí bude nosit vaše geny! Kolik synů vám bude vděčných."
    "Nelíbí se mi to. Je-li to pravda, tak by se o tom lidstvo přece mělo dozvědět!"
    Zvážněl, stiskl tlačítko na podpěrce křesla a naráz jakoby zestárl o dalších deset let. Za moment se od domu ozvaly kroky. Any se postavila za starce a tázavě se podívala na něj a pak na mě.
    "Zmýlil jsem se Any, pan Horák to chce zveřejnit," najednou se mu chvěl hlas.
    "Měl byste vědět, pane Horáku, že já jsem nesouhlasila s tím, aby vám to Petr prozradil. Pokud se rozhodnete příběh otisknout už teď, nemůžeme vám v tom zabránit, ale uvědomte si, jaké to může mít následky."
    "Právě," skočil jsem jí do řeči, "lidé by mohli SCDS objevit mnohem dřív a zastavit její šíření, ještě než by byli nakaženi všichni muži."
    "To je pravda. Ale co z toho plyne? Že v příštích letech nezemře tolik lidí a počet obyvatel na Zemi bude o miliardy vyšší. Nejspíš tím ovlivníte osudy zřejmě všech obyvatel Země a nikdo nedokáže říct, bude-li to k lepšímu nebo k horšímu. Jestli vám, pane Horáku, tahle hra na Boha nevadí, tak si uvědomte, že ovlivníte i současnost. Nikdy nevznikne Zlatá Lilie a vy neprožijete milování s nejkrásnějšími dívkami. A je-li vám i tohle jedno, tak vás prosím i za sebe a za Petra. Pokud se vůbec narodím, nebudu toužit po lásce, nebudu mít potřebu tajně se vypravit zpět v čase. Přitom jsem s Petrem prožila nádherný kus života, plného lásky a porozumění. Prosím, neberte mi ho."
    Vtom mi to začalo docházet a mráz mi přejel po zádech.
    "Dobře Any, slibuji, že nic nezveřejním. Budu si myslet, že všechno byl jen výplod choré mysli jednoho starce."
    Rychle jsem se rozloučil a odešel. Teprve po chvíli, už za jízdy v autě jsem se dokázal soustředit a srovnat si myšlenky. Ono je vlastně úplně jedno, jestli tu povídku vydám, nebo ne. Určitě, musí to tak být. Ptáte se, jak jsem na to přišel?
    Jednoduše. Any mi vylíčila, jakou změnu v budoucnosti způsobí vydání jedné povídky. Nejprve mě napadlo, že ona sama se vlastně dopustila přesně toho, před čím varovala mě - obrovské změny v její budoucnosti.
    Pak mi došlo, že ono to s tou příčinností jevů nemůže být tak jednoduché a prosté. Například, v minulosti bez Zlaté Lilie se mnoho mužů muselo milovat s ženami v jejich současnosti. Určitě přitom zplodili spoustu dětí a - ty teď po Anině zásahu nutně v budoucnosti chyběly! Když vše domyslíte, znamenalo by to, že se tam najednou ztratily celé rody! Ovšem o ničem takovém Any nemluvila. Žádné záhadné mizení rodin, prázdné byty a domy, žádné ztracené knihy, které nikdo nemohl napsat, věci, které neměl kdo vyrobit, ani nápadů, které nikdo nevymyslel. A přitom by to měla být právě Any; a právě proto, že ona ve své minulosti změnila historii, kdo by měl při návratu ty rozdíly postřehnout. Nabízí se nepravděpodobné vysvětlení - budoucnost není jedna, jediná, spojená s minulostí svazkem příčiny a následku, ale existuje tolik od sebe lišících se budoucností, kolik variant jich minulosti připraví. Nedokážu uvěřit v tisíce nebo i miliony budoucností, každá zabydlená miliardami lidí. Ne, to není možné.
    Pochopil jsem, že pravda je jinde. Existuje jen jedna minulost a jedna budoucnost. Budoucnost, která dávno před narozením Any "věděla", co se stane, a proto už od prvopočátku "počítala" s jejím zásahem. Inteligentní budoucnost? Divíte se? Proč? Stačí ji jen správně pojmenovat.
    Zastavil jsem a poklekl do prachu vedle vozu. Ano, opravdu, já zapřisáhlý ateista jsem klečel! A pak jsem si vzpomněl na pár slov a mé rty zašeptaly:
    "Otče náš, jenž jsi na nebesích......"
    1