Jak hodnotí Vidoucí Tilio

Soutěž je, doufám, známá tím, že se snaží své autory vychovávat k dobrému psaní. Co se moc neví, že část úsilí věnujeme i vzdělávání porotcovské základny.
Porotci sobě ale i autorům připravili pár řádek naučného textu.
Takže teď se dozvíte: Jak hodnotí Vidoucí Tilio (a jak by podle jejího názoru měli hodnotit i všichni ostatní:)

PRVNÍ KOLO

Tak předně si povídku musím přečíst. Důkladně a porotcovsky přečíst, aby bylo jasno, ne jako když si někdo vezme s sebou na kadibudku noviny. Všímám si všeho, co je v povídce ke všimnutí: nápadů - jejich počtu a kvality, případně zda je přítomen alespoň jeden (u delších povídek alespoň dva, protože delší povídka nemůže stát na jednom nápadu (tato situace je známá jako autor vaří z vody)) pravopisu - jsou tam chyby? je jich větší než malé množství? vytáčejí mě? (na poslední otázku je obvykle odpověď ano, strašně:) postav - jejich propracovanosti, konzistence, uvěřitelnosti, případně jaké ve mně budí sympatie (pokud chci od první stránky, aby hlavní hrdina konečně umřel a já nemusela dál číst, je něco špatně) děje - vyskytuje se v povídce děj? pokud ne, je aspoň krátká a s atmosférou? atmosféry - pokud tato zcela chybí, je povídka aspoň nabitá akcí? uvěřitelnosti - jsem ochotná tohle autorovi sežrat (např. jak bude vypadat budoucnost, jak jednají postavy apod.), nebo kroutím hlavou a říkám si, jakýma kravinama mě tu zas někdo krmí? faktické správnosti - jsou v povídce vědecké nebo jiné nesmysly? stylistiky - klasické chyby s opakováním stále stejných slov (řekl), pořádek slov ve větě, logická návaznost vět a odstavců (nebo jejich absence) typografie - dvojitých mezer, odsazení odstavců mezerníkem, náhodného střídání pomlčky a spojovníku, lístečků a jiných vopičáren mezi kapitolkami, případně i zmršeného kódování, chybějících kusů vět apod.

Když mám povídku přečtenou, na základě výše popsaných parametrů si na ni udělám jeden z pěti možných názorů: ahahahaha, tohle je nevidoucí jak vyšitej, tak tohle ani omylem, tohle je pěkné, čestné ne, možná!, jo! a ježiši to bylo dokonalý, nemám slov jak to bylo dobrý. Poslední možnost se pochopitelně vyskytuje jen velice zřídka. Ve Vidoucích je známa pod krycím jménem Rozhodně ano.

A teď bych asi měla napsat něco o tom, jak tedy přiřazuji povídkám hodnocení a co vlastně ta hodnocení znamenají. Nuže.

Názor typu ahahahaha, tohle je nevidoucí jak vyšitej asi netřeba nějak objasňovat. Povídka si ho ode mě vyslouží, pokud má jakousi nevidoucí jiskru, onu těžko definovatelnou vlastnost, kterou poznám jen když ji vidím: jde o směs nesmyslů, omylů a nevěrohodností, zmršené formální stránky věci, neuvěřitelných postav a divných extrapolací; svým způsobem je to taky umělecké dílo, protože spousta povídek z Nevidoucího má prostě grády. (Nevidoucí grády.)

Tak tohle ani omylem popisuje situaci, kdy povídka je vysloveně špatná (ale ne dost špatná na Nevidoucího); tohle je pěkné, čestné ne znamená, že prostě jen není dobrá. Může být plná chyb (jakékoli povahy, všeho moc škodí a i hodně dobrý nápad se dá velmi snadno zabít), může být bez byť i jen náznaku děje, myšlenky, atmosféry i pointy, může obsahovat postavy, které mi tak lezou na nervy, že s nimi nechci nic mít. Nebo může být nemastná neslaná, taková normální, bez nějaké výraznější chyby, ale přesto ničím člověka nezaujme a on ji už za pět minut zapomněl. Tohle všechno je mnou hodnoceno ve Vidoucích jako NE. Taktéž sem bohužel spadají povídky divné, moc dlouhé (a.k.a. slovní onanie; patří sem kousky moc dlouhé, ty, v nichž se popisuje podrobně historie celého světa, a ty, které obsahují o mnoho víc pasáží popisujících lesíček než děje a relevantních informací), odfláknuté (speciální podkategorie tohoto je, když jako porotce usoudím, že autor to po sobě nečetl), bez odstavců, s příliš mnoha odstavci, s příliš mnoha otazníky (trojtečkami, whatever), pseudointelektuální, s obšlehnutým nápadem, s nápadem, který už tu byl stokrát, nesrozumitelné a nečitelné. Jo a ještě, což je kontroverzní, povídky bez prvků fantastiky.

Hodnocení možná! znamená, že povídku zatím nehodnotím a nechám si ji tzv. uležet. Pokud si po nějaké době, například po měsíci, pořád myslím, že byla dobrá (pro sebe tomu říkám něco z ní ve mně zůstane, např. o ní pořád přemýšlím nebo si pamatuju, jak byla ta a ta postava dobrá), dám jí ano; pokud si naopak usmyslím, že to byla vlastně s****a, kterou jsem na první pohled přecenila, dám ne.

Možnost jo! je vlastně spisovně ANO a já ho dávám, když jsem po všech stránkách spokojená. Když má povídka nápad, spád, děj, zajímavé postavy, něco se v ní dozvím (což je dost široká kategorie, jsem otevřená lecčemu) a po přečtení musím pět minut počkat, než začnu s další povídkou, a zažívat, pak je to jasný kandidát. Pokud navíc v povídce nejsou pravopisné chyby (nebo jsou to dva překlepy na 12 stránek) ani žádné faktické boty, stylisticky je hladká a plyne, autor se zjevně vyzná v odstavcích i přímých řečech, zkrátka je po všech stránkách téměř dokonalá, dostane ANO. (Pokud povídka nemá všechny vlastnosti, uvedené výše za *pokud navíc*, stále má šanci dostat ANO. Většinou v takovém případě spadne do možná! a o jejím osudu rozhodne, zda má nebo nemá alespoň jednu výrazně nadprůměrnou vlastnost.)

Nakonec mi zbývá extatické ježiši to bylo dokonalý, nemám slov jak to bylo dobrý a.k.a. RA. To dávám jenom povídkám po všech stránkách dokonalým: takovým, které si, jakmile je dočtu, musím přečíst ještě jednou, jak moc se mi líbily. Takovým, které bych si přála napsat sama, nebo u nichž bych chtěla být s autorem kámoš, abych mu mohla zavolat a říct mu: Kámo, tak tohle bylo fakt vono.

Jakmile si tohle rozmyslím, napíšu ještě slovní hodnocení. (Píšu ho hned, abych na něco nezapomněla; ve skutečnosti mnohdy vzniká už během četby povídky - jak narážím na jednotlivé věci, rovnou je komentuju.) Ve slovním hodnocení se snažím být tak konstruktívní, jak to jenom jde - tedy žádné tohle se mi nelíbí, ale zásadně tohle se mi nelíb, protože a následuje vyčerpávající výčet argumentů. Výjimkou jsou pouze situace, kdy je jasné, že autor věděl naprosto přesně co dělá a s jakým záměrem to dělá a mně to jenom nesedlo - tam si kritizovat nedovolím. Jinak u mně platí stoprocentně, že čím horší povídka, tím delší hodnocení; snažím se většinou stručně, ale jasně sdělit úplně všechno (a svá tvrzení ilustrovat příklady). Taky se snažím být na autory hodná, nejedovatá. A vždycky, když je to možné, je aspoň trochu povzbudit.

DRUHÉ KOLO

Druhé kolo se hodnotí jinak: selekce už je hotová a jde o to, seřadit těch pár vybraných pokladů (ehm!) do pořadí.

Základem je přečíst si aspoň to, co jsem ještě nečetla v prvním kole, když už ne všechno, a pak se rozhodnout, jak to vlastně uspořádám.

Já osobně většinou začínám odspoda: v hodnocení druhého kola je kategorie horší, kam spadají nebodované povídky. Všechno, co bych osobně nepustila do druhého kola, patří právě sem. (Vlastně dost ošemetná procedura. Většinou mi po ní zbyde méně povídek, než je nutno umístit, a já pak musím složitě vybírat, které povídky zachránit z této stoky a vrátit je do oběhu.) Pak už postupuji podle svého osobního vkusu kombinovaného s exaktními kritérii popsanými výše: povídka po všech stránkách dokonalá, která mě baví a je vůbec celá super, jde na první místo (pokud taková povídka v soutěži není, pak bude první ta, co se tomuto popisu nejvíc blíží; možnost vynechat první místo jsme ještě neprotlačili...), o trochu horší na druhé, ještě o trochu horší na třetí atd.

Většinou můj osobní trik spošíval v tom, že jsem si povídky přečetla záhy po jejich zveřejnění (srpen) a pak na ně ani nešáhla až do prosince, kdy se odevzdávalo hodnocení. Dělala jsem to tak proto, abych zjistila, co si budu ze které povídky po několika měsících pamatovat - a *co z ní ve mně zůstane*. Ovšem vzhledem k tomu, že se letos dost překopal harmonogram soutěže, jsem sama docela zvědavá, jak mi bude tahle strategie vycházet teď:)