Čas neobelstíš! (?)

Čepel dopadla na drsnou skalní plochu, až z ní odlétly jiskry. Jen na okamžik zůstala nehybně ležet. Hned zase vzlétla vzhůru s vervou a rychlostí běžně nevídanou.
    Několik desítek metrů od toho místa stál Werluk, pětadvacetiletý muž nevelké postavy s dlouhými plavými vlasy a holou bradou. Vypadal o dobrých sedm let mladší, než ve skutečnosti byl. Z dáli k němu doléhalo řinčení kovu a svist běsnících čepelí. Stál soustředěn a nehnut. Na něco čekal... Najednou se rozběhl jakoby vytržen ze snu. Utíkal, jak jen mu nohy dovolily a současně oběma rukama uchopil za jílce své dvě zbraně, aby se ujistil, zda jsou na svých místech. Rychlost a ladnost jeho kroků byla neuvěřitelná. Oběhl skalní úbočí a spatřil svého přítele Krueha, jak stojí nad mrtvolou nějakého prapodivného tvora a se zalíbením si prohlíží svoje dílo. Neměl ale čas zaobírat se vítěznou scenérií svého barbarského kamaráda. Jen dorazil k bezvládnému tělu netvora, sklonil se k němu a zvednul jakýsi světle modrý křišťál. Otočil se směrem ke skalisku a upaloval. Ohromnou silou se vrhl přímo proti skále. Na Kruehově místě by nejspíš každého napadlo, že se Werluk musel zbláznit a že se co nevidět rozpleskne o skálu jak chrchel plivnutý do propasti. Válečník ale se spokojeným úsměvem otíral ze svého meče krvavé krůpěje a nedával na sobě znát jakékoliv znepokojení. Werluk se před skalní stěnou nezastavil, právě naopak. Proběhl jí skrz a nezůstalo po něm ani stopy. Krueh zaťal palce v pěstech a v duchu si řekl: "Teď už je to jenom na tobě, chlapče."
    Werluk se ocitl v temné jeskyni, která vedla dál a dál a neměla konce. Přiložil zaťatou pravou ruku k ústům a zašeptal: "Sviť!" Černá perla vsazená ve stříbrném prstenu se jako na povel zeleně rozzářila a projasnila celou jeskyni brčálovým svitem. Jeho nohy neustále kmitaly jako o závod. Za zády se mladíkovi ozvalo zahřmění. Aniž by se otočil, věděl, že se za ním bortí jeskyně. A kdyby se otočil, byla by to poslední věc, kterou by v životě udělal. Chodba se klikatila, zužovala a zase rozšiřovala, na některých místech propadala do černých temnot. Werlukova chodidla s padající skálou v patách ale dopadala neomylně, jako by tudy běžela už tisíckrát. Přitom tu mladík ještě nikdy nebyl...
    Asi půl míle urazil Werluk v rekordním čase. Jemu se to zdálo jako celá věčnost. Jeskynní chodba končila hladkou opracovanou stěnou. Zelená záře se od ní odrážela a dávala tak najevo, že stěna je nejspíš z nějakého lesklého nerostu. Přesně ve jejím středu zela malá prohlubeň ve tvaru hranolu. Sotva ke stěně Werluk dorazil, nepřemýšlel ani vteřinu a vsadil do otvoru onen prve získaný křišťál. V ten okamžik se stěna rozpadla v prach a odkryla tak malou místnůstku, asi tři krát tři metry. Uprostřed mísnosti stál kamenný čtvercový podstavec a na něm drobná černá soška okřídleného ďáblíka s proradným a škodolibým výrazem. Hoch nemeškal ani chvíli a do místnosti vkročil. Vztáhl na sošku ruku a dotkl se jí tím zeleně svítícím prstenem s perlou.
    V ten moment tvoreček ožil, zamával svými ani ne čtvrtmetrovými křidélky a hrůzostrašně se zachechtal. Vzlétl a začal poletovat kolem dokola jako splašený. Werluk si ale věděl rady a s ledovým klidem pravil: "Odpověď na první hádanku je křídla." Tvoreček vyprskl na mladíka pestrobarevný proud jisker a zavěsil se drápy na stropě. Překvapeně zadrmolil pisklavým hláskem: "Cože? Jakže? Ty znáš odpověď na moji hádanku ještě dřív, než ti ji položím? Troufalý člověče!" Ďáblík slétl o něco níž a svýma žhnoucíma očkama se podíval Werlukovi do tváře. Po chvíli mu naskočil na popelavě černém obličeji lišácký úsměv. "Dobrá, dobrá! Právě jsi vstoupil jednou nohou do pekla. Vsadím svoje křídla, že další hádanku vědět nebudeš. Che, che, che." Malý pekelník se od podlahy zasmál a šlehl ocasem ze strany na stranu. "Takže tedy (he he). Slyš poutníče mou další otázku (hi, hi, hi). Chci vědět, co to je: pod šedavou poklicí, velkou silou kypící, je to..." Werluk ho lhostejně přerušil: "Sopka."
    Ďáblík strnul na místě. Zaskřípal svými prohnilými zuby a začal se vztekat. "Ne, ne, ne! Co to je za kouzla!? To není hra, když on řekne správnou odpověď ještě dřív, než se vůbec zeptám. No fuj!" Odplivnul si, až to zajiskřilo a nasupeně pokračoval dál. "Odpověď na třetí a taky poslední hádanku je oheň a už mě nech být!" Čertík něco zablekotal a zmizel. Werluk pravil: "Oheň.", a jakoby se do země propadl.
    Werluk se ocitl v nádherné komnatě vyzdobené tak, že až zrak přecházel. Stěny osázené drahým kamením, ověšené nádhernými koberci, ze stropu visící křišťálový lustr a rozličné světélkující baňky, podlaha zasypaná zlatem a stříbrem, nejrůznějšími šperky, to všechno hrálo takovou sérií barev a světel, že každý by před takovu krásou musel padnout na kolena. Mladík ale věděl, co tu hledá. V mysli mu tanulo pokušení, ale dobře pamatoval na to, že jen jedinou věc si smí odtud odnést. Tak praví legenda, kterou potvrzují spousty mrtvol chamtivých lidí.
    Werlukova ruka šla najisto a probírala se nekonečným množstvím pokladů, než konečně nalezla malý měděný klíček. Uchopil jej pevně oběma rukama, zavřel oči a soustředil se. Klíček se rozplynul a opět se objevil zahrabán v hromadě někde mezi dalšími šperky. Werluk se vrátil v čase. Přesně o dva roky, devět měsíců, osmnáct týdnů, tři dny, dvě hodiny a čtyřicet tři minut.
    Objevil se ve tmě, ale věděl přesně, kde je. Poslepu, veden instinktem, se vydal pomalými krůčky kupředu. Došlapoval lehce a obezřetně a jednou rukou se opíral o stěnu z pískovcových kvádrů. "Cvak.", kachlička, na kterou vstoupil, zajela nepatrně, snad jen o milimetr do podlahy. V ten okamžik se bleskurychle sehnul a ucítil jen slabý poryv větru, když mu čepel zasvištěla nad hlavou. Werluk dál chladnokrevně pokračoval kupředu. Lákalo ho použití prstenu, věděl však, že světlo by spustilo smrtící past. Postupoval podél pískovcové zdi a v hlavě si promítal umístění další pasti. Najednou se zastavil. Ale jen na chvíli. Vytáhl z kapsy kámen, který si už dříve schoval, a hodil jej asi stopu před sebe. Kámen nedopadl na zem. V místech, kde by zem měla být, se propadl ještě hloub, až se ozvalo břinknutí o kov. Werluk věděl, že to jsou bodáky v nebezpečně hluboké propasti, dobrých deset metrů dlouhé. Z pochev, které měl přišity na svých vysokých botách, vytáhl dvě dýky. Jednu vrazil do spáry mezi pískovcové kvádry, zhoupnul se nad propast a pak druhou dýku zabodl do další spáry. První dýku vyňal, zhoupnul se na druhé a opět ji bodnul mezi kvádry. Tímto způsobem se dostal až na druhou stranu propasti. Dost se při tom zapotil. Neprodleně se ale sebral a vyrazil kradmým krokem dál. "Osmnáct, devatenáct, dvacet. Tady to je.", počítal si v duchu kroky k další pasti. Tady stačilo překročit natažené lanko. Jak jednoduché! Ale vystřelené jedovaté šipky by byly smrtelné. O padesát kroků dál číhá další nástraha.
    Werluk se zpříma vydal do další smrtelné léčky. V duchu si přepočítával vzdálenost, pak se zastavil. Pokleknul a z kapsy vytáhnul myš. Vlastně to byla spíš krysa, nebo něco podobně velkého se špatnou pověstí. Pročísnul hlodavci srst na hřbetě a šťouchnul do něj. Ten neváhal ani chvíli a ťapkavými krůčky se rozběhl po kamenném dláždění kupředu. Rázem se ozvalo zaprskání, odněkud ze stěny vylétnul pronikavě modrý chomáč blesků a ovzduší naplnil zápach spáleného masa. Pro Werluka to byl impuls k dalšímu postupu. Věděl totiž, že magická past byla nabitá ke zneškodnění právě jednoho živého tvora. Krysák Smraďoch splnil svoje poslání.
    Mladý válečník si oddechl, obtížnější část cesty měl za sebou. Nyní ho čekalo bludiště. Mnoho odvážlivců v něm už našlo smrt hlady a žízní. Werluk tu ale nebyl poprvé, a proto neotálel a sveřepě se vrhnul vstříc nekonečným spletitým chodbám Labyrintu. Nikde se nezastavoval. Na každé křižovatce věděl, kudy jít dál. Narazil na dvojici koster svírající meče, mezi nimiž ležela už dávno vyschlá čutora. Nebožáci se nejspíš pobili o poslední kapku vody. I další zbytky nešťastníků, kteří tu zhynuli, míjel však Werluk bez povšimnutí. Soustředil se jen na jediný cíl. Neustále jej viděl před sebou. Ohromného, vysokého jak nejvyšší stromy, chrlícího oheň na všechny strany. Viděl jeho zákeřný úšklebek na rohaté zakřivené tlamě, ze které trčí nejméně dva tucty ostrých tesáků. Viděl Khaerfase, nejstrašnějšího a největšího ohnivého draka, jakého kdy tato země nesla. Myšlenka na setkání s ním ho stále hnala dopředu. A teď konečně se dostal na konec Labyrintu, aby si s ním vyřídil účty.
    Werluk stál na kraji rozlehlé jeskyně, tak rozlehlé, že do všech stran nebylo vidět jejího konce. A to i přes hromady zlata a kdovíjakých začarovaných pokladů, které ozařovaly prostor na sto metrů kolem dokola. Jejich záře byla pro Werluka, který až dosud kráčel ve tmě, doslova oslepující. Uprostřed celé velkolepé nádhery se do výše tyčilo velkolepé tělo ještěra. Jeho zavalitý břich se v rytmu chrápání vzdouval a pak zase klesal. Z huby mu vycházely obláčky páry.
    Mladý válečník byl v téhle jeskyni už po několikáté. Vlastně tu byl už tolikrát, že znal téměř každý záhyb nepravidelné skalní stěny, znal všechny nepravidelnosti v jeskynní podlaze a byl si téměř jist, že k drakovi se dostane dvaceti třemi rychlými kroky asi za sedm sekund. Věděl, kdy přesně se drak má vzbudit, současně však doufal, že tentokrát se nevzbudí. Cestovat nazpět časem už Werluka unavovalo a nyní s tím chtěl skoncovat jednou provždy. Rozběhl se tedy tichým, ale ďábelsky rychlým sprintem ke spícímu ještěrovi. Vytáhnul z pochev svoje nablýskané čepele a byl připraven prošpikovat jimi drakovu hlavu. Asi u dvanáctého kroku spatřil něco, co ho málem položilo na kolena. Pár metrů od něj se ve vzduchu zjevil onen poťouchlý okřídlený ďáblík a s pomstychtivým výrazem na popelavém obličejíku zakvílel: "Když já dávám hádanku, tak se musí poslouchat!". Otočil se k jednomu obzvlášť tenoučkému kamennému pilíři, který podpíral část jeskyně a škodolibě tím směrem vyprskl proud jisker. Pilíř se podlomil, skála zapraskala a začala se nejdřív pomalu, potom velmi svižně drolit na už ne dlouho spícího draka. Werluk nechtěl celou tu náročnou cestu sem podstupovat znovu, proto mu nezbývalo než ještě chvíli pokoušet vrtkavou štěstěnu. Vše bylo otázkou vteřin. Udatné srdce bojovníka zavelelo: "Bež, ještě není vše ztraceno!". Werlukovi nablýskané čepele dělilo od ještěra už jen pár metrů, když se ohromná šupinatá masa začala zvedat. Drak vycítil velmi rychle nebezpečí. Pařátem snadno odrazil Werlukův útok. V několika dalších okamžicích nevítaného návštěvníka ještě dokonale odzbrojil, lapit se mu jej však nepodařilo. Werluk, nyní už beze zbraní, se vrhnul za jeden z pilířů podpírajících jeskyni. Drak zaburácel a z tlamy mu vylétl sloup ohně. Werluk se ve stejné situaci ocitnul už nesčetněkrát, takže byl připraven uprchnout se zdravou kůží jako vždy předtím. Jenže teď bylo něco jinak. Jistá událost se pokusila změnit nekonečný sled Werlukových cest do minulosti. Zrovna když se snažil proklouznout okolo dalšího nosného pilíře, Khaerfas na něj promluvil lidskou řečí. Přestože by se zdálo, že drak tu řeč příliš často nepoužívá, hovořil zcela plynně.
    "Rád tě zase vidím, chlapče.", pravil drak pobaveně. "Málem jsem zapomněl na naši obvyklou schůzku." Hrozivá tlama plná půlmetrových tesáků se pokřivila do ironického úšklebu. "Přece sis nemyslel, že ti to tentokrát vyjde. Osud je nevyhnutelný. A je v něm psáno, že já budu žít navěky. Každý tvůj slabomyslný pokus o mé zabití překazí vždy nějaká náhoda. Náhoda? Kdepak.", drak se tajemně pousmál. Bylo až k neuvěření, jak se krvelačný tvor právě teď choval. Rozvážně a vypočítavě. "Za tři roky moje armády vpadnou do tvojí říše a já osobně popravím panovníka Permara před zraky jeho poddaných. Veškerá země od hor až k moři bude pod mým diktátem. A Ty tomu nijak nezabráníš.", drak přestal mluvit, po chvíli ještě lhostejně dodal: "Jakmile vyjdeš z mojí jeskyně, stejně zapomeneš na všechno, co jsem ti říkal. Za dva roky podnikneš znovu pokus o odvrácení zkázy. Budeš žít nesmrtelný a nekonečný život ve slepé naději."
    Werluk lapal po dechu, jak byl zaskočen. Takže další dva roky potrvá než se opět setká s drakem. Khaerfas mu poví to samé co mu řekl teď, co mu řekl před dvěma roky a před čtyřmi a před šesti a bůhví kolikrát mu to už řekl. On, Werluk, však opět vykročí z jeskyně v zapomnění a se sladkou nadějí se znovu pustí do honby za drakem. Jak důmyslné. Jak vychytralé. "Jak ďábelsky krutý!", nechal se Werluk unést hněvem, který v něm začal vřít.
    Drak se opět zákeřně pousmál: "Werluku!", odmlčel se, aby přidal slovu důraz, "Jsi pln duševní i tělesné síly. V žilách ti koluje krev hrdiny, opravdového válečníka. Nebýt mého triku, v budoucnu bys dokázal velké věci. Snad by se ti podařilo mě jednoho dne i zabít. A mně činí nesmírné potěšení sledovat, jak duše tak nadějného mladíka bloudí v nevědomosti časem tam a zpět, tam a zpět a pořád dokola. Nesmírné potěšení." Ještěr zaburácel a z útrob začal vyluzovat chroptivé zvuky, které měly patrně být smíchem.
    Werluk ještě neviděl draka, který by se smál... Že ne? Každá z jeho poutí časem je neúspěšná a každá končí stejně. Khaerfas pokaždé dopoví svůj příběh o osudu a se srdečným smíchem zmateného Werluka omráčí. Werluk zapomene právě tolik, aby ho šlépěje zavedly opět na toto místo a přitom bude znát bezpečně celou cestu sem, aby jeho bloudící tělo neutrpělo úhonu a on se mohl vracet stále a znovu.
   
    Werluk stál ve větru a z dáli k němu doléhaly zvuky boje. Když uslyšel smrtelné zakvílení, bylo mu jasné, že strážce jeskyně padnul. Rozběhl se tedy ke Kruehovi, barbarskému příteli, který na něj už čekal s hranolem světle modrého křišťálu. Když doběhl k mrtvole prapodivného tvora, hranol zastrčil do kapsy a upaloval směrem ke skále. Ohromnou silou se vrhl přímo proti skále. Na Kruehově místě by nejspíš každého napadlo, že se zbláznil. Válečník ale se spokojeným úsměvem otíral ze svého meče krvavé krůpěje a nedával na sobě znát jakékoliv znepokojení. Werluk se před skalní stěnou nezastavil, právě naopak. Proběhl jí skrz a nezůstalo po něm ani stopy. Krueh zaťal palce v pěstech a v duchu si řekl: "Teď už je to jenom na tobě, chlapče."