Vlasy plné peří

Mám vlasy plné peří

z dob, kdy jsem ještě věřil,

že i padat

znamená letět.

Pršelo neodbytně, vlezle a studeně, a kočičí hlavy se mokře leskly. Robyn, v krátkých šatech, které neomylně prozrazovaly její povolání, se celá promrzlá choulila v průjezdu.

Někde na hlavní ulici přejelo čtyřspřeží, o kus dál zavřeštěla nakopnutá kočka a byl slyšet ostrý hlas domovnice z Porybné. Robyn se ohlédla tím směrem a spatřila, že se uličkou jejím směrem potácí muž. Rukama se opíral o stěny domů a mumlal si cosi pro sebe. Dívka se chtěla stáhnout hlouběji do průjezdu, ale už si jí všiml. Doklopýtal k ní. Déšť se na jeho tvářích mísil se slzami.

„Prosím…prosím…potřebuju…“ nedokázal se zřejmě vyjádřit. Zalovil ale v kapsách kabátu a vytáhl zlatý ans. Strčil ho dívce do ruky. „Prosím…“

Robyn nevěřícně zírala na minci ve své dlani. Možná, že ten člověk byl šílený. Nebo opilý. Nebo spíš obojí, ale...celý zlatý ans! To obvykle nevydělala ani za měsíc.

„Pojďte,“ zašeptala. Zavedla muže dvorem a zadními schody nahoru k sobě.

Její pokojík v domě U Orchideje byl malý a přeplněný. Většinu z něj zabírala postel, solidní práce s vyřezávaným čelem. Dále se tu mačkal malý stolek se zašlým zrcadlem, na které Robyn šetřila měsíc, pár šminek a dalších drobností. Dubová truhla na oblečení. Malý cizokrajný kobereček, dárek od jednoho štědrého zákazníka.

Muž přehlédl místnost jedním uslzeným pohledem. „Máte to tu hezké,“ zamumlal skoro bezděky, jako člověk, který je uvyklý společenským řečem. Pak přešel k posteli a posadil se na ni, ruce opřené o kolena a hlavu v dlaních.

Robyn rozpačitě přešlápla ve dveřích. Takhle se normální zákazníci nechovali – i když normální zákazníci jí také neplatili zlatým ansem. Začínala pochybovat, že je ten člověk opilý. Druhý názor, totiž že je šílený…ten se rozhodla ještě přehodnotit.

Muž si zřejmě špatně vyložil její nervózní pohyb, protože zvedl oči a kývl hlavou k mokré špinavé cestičce, kterou za sebou v pokoji zanechal.

„Udělal jsem tu nepořádek, já…omlouvám se.“ K Robyninu překvapení a naprostému šoku si stáhl kabát a začal jeho cípem louži utírat.

„Ne, u bohů...to přece nemusíte!“ přiskočila k němu a vzala mu plášť z ruky. Nebránil jí. Prostě zůstal sedět a zíral do zdi. Dívka si odhrnula vlasy z čela a chvíli čekala. Pak pokrčila rameny a začala se svlékat. Nakonec, vždyť zaplatil.

Podíval se po ní a začal si také stahovat oblečení. Mechanicky, jako dítě, které pošlete spát, ze sebe sundával svršky a skládal je na úhlednou hromádku. Tělo měl bledé a zřetelně se mu rýsovalo povislé břicho.

Sedla si na postel vedle něho. Otočil se k ní, pomalu natáhl ruku. Přejel jí prsty po tváři, prohrábl tmavé vlasy. Dotkl se jejího ňadra, zlehka, téměř ostýchavě.

„Víte, já…totiž, obvykle nechodím k…jenom…“ a Robyn pochopila. Tohle byl slušný člověk, jeden z těch vzorných mužů a otců, co se na prostitutku ani nepodívají. A nebyl šílený. Byl jen zoufalý, vytržený z vyježděných kolejí světa, do kterého patřil. Robyn dobře znala ten pocit.

„To bude v pořádku,“ řekla a objala ho. Jenom objala. A to bylo také všechno, co potřeboval. Ležel, tiskl se k ní, a plakal. Nakonec usnul a Robyn ho přikryla.

Dlouho pak ležela a hleděla úzkým oknem na oblohu a těžká mračna, která se po ní převalovala. Vypadalo to, že brzy přestane pršet a začne pořádně sněžit.

***

Když se Robyn ráno vzbudila, její návštěvník už byl pryč. Zbyl po něm jen důlek na posteli a uschlé bláto na podlaze. A zlatá mince, které dívka pořád ještě nemohla uvěřit.

„Á, hleďme, naše princeznička se nám probudila,“ spustila zhurta Margita, sotva se Robyn objevila na schodišti. „Všimla jsem si, že ses dneska v noci nepředřela. Takhle ty dluhy u mě, holka, sotva splatíš. Dlužíš sorein z minulého měsíce a tři za tenhle!“ hudrovala a díky svým širokým rudým šatům, značně objemnému poprsí vecpanému do hlubokého dekoltu, a s vlasy vyčesanými do vysokého uzlu, skutečně trochu připomínala nazlobeného krocana.

Robyn mlčky položila na stůl ans. Margita se prudce zarazila uprostřed monologu a chvíli se zdálo, že se udusí. Nakonec se jí podařilo nadechnout – korzet povážlivě zapraskal a ňadra povylezla z přeplněného výstřihu o pěkný kousek.

„Dobře, tak tedy…ano. Tak. Počkej,“ vykoktala a sebrala minci. Vyzkoušela ji mezi zuby, pak souhlasně zamručela. Odběhla dozadu do bytu a vrátila se s koženým míškem. Odpočítala šest sorein a nasypala je Robyn do dlaně.

„Musela jsi udělat opravdu dojem,“ prohlásila pak, když se jí konečně vrátila řeč. Dívka trochu zrůžověla a Margita se chraplavě zasmála. Robyn byla jediná holka, která se ještě po dvou letech u fochu dokázala červenat.

„Ani ne,“ odsekla. „Bylo to…dost zvláštní.“

„Snad ti někdo neubližoval, holčičko? To bych si to s ním vyřídil,“ ozval se hluboký hlas a do místnosti vkulhal Roderick. Ve dveřích se musel sklonit a stáhnout ramena, jinak by sotva prošel.

„Ne, to ne,“ zakroutila dívka hlavou. „To vůbec ne.“

Bez dalších podrobností schovala mince a měla se k odchodu. Margita zklamaně zabručela.

***

„Tak copak se dělo?“ zeptal se Roderick. Dohnal Robyn, ještě než se dostala ke konci ulice. "Margitu jsi odbyla, ale zvědavému vojákovi nemůžeš odepírat drby, víš? To by mohlo být nebezpečný," zatvářil se velice drsně.

„Já ti stejně nemám co povědět,“ zavrtěla Robyn hlavou a zavěsila se do něj. Roderickův rádoby přísný výraz ji neoklamal, znala ho už příliš dlouho. Tenhle obrovitý, silný, ale hodný chlap dělal vyhazovače v domě U Orchideje od té doby, co po ráně mečem zchromnul. Pro tamní holky byl opravdovým požehnáním – nejednou je zachránil před nepříjemnou zkušeností tím, že příliš rozvášněného zákazníka s odpornými choutkami prostě vynesl ven. Většinou s velice štítivým výrazem a jednou rukou. Holky se mu odvděčovaly, jak uměly – často našel k ránu jejich dveře pootevřené. Jejich pozornost přijímal rád. Venkoncem si uměl užívat života.

Došli společně až na trh. Před obrovitým, vojácky vypadajícím chlapíkem se dav utěšeně rozestupoval, což Robyn ocenila, protože jinak tu bylo pěkně husto.

„Zamiř támhle,“ požádala svého ochránce, „chci si koupit nějakou vodnici.“ A jak se prodírali ke stánku se zeleninou, připletl se jim do cesty malý kamelot.

„Eiriský deník! Kupte si Eiriský Deník! Záhadné zmizení manželky radního! Kdo stojí za únosem Margaret Lafoyové? Kupte si Eiriský Deník!“

„Zmizni, spratku,“ prohlásil Roderick přátelsky. Kluk nečekal na ostřejší upozornění a zmizel v davu.

„Margaret Lafoyová,“ odfrkl si vyhazovač, „o ničem jiném snad tohle město dneska nemluví.“

„A co se povídá?“ chtěla vědět Robyn.

Zrovna procházeli kolem stánku s uzenými rybami. Roderick labužnicky nasál masitou vůni.

„Víš co? Kup mi pstroužka, a já ti povím pár drbů.“

„Tak mluv,“ pobídla Robyn přítele, když se usadili na okraj fontány. Roderick uloupl z břicha ryby pořádný kus narůžovělého masíčka, strčil si ho do úst a labužnicky žvýkal.

„No, je to vlastně dost divný,“ začal mluvit s plnou pusou a nabídl tak Robyn pohled na napůl rozžvýkané sousto. „Tihle Lafoyovi, to jsou prej na poměry docela slušný lidi. Pětačtyřicátníci, nebo tak nějak. Děcka nemaj. Anthony Lafoy zdědil po tatíkovi nějakou dopravní firmu, převáží zboží z Terry a Aquera sem a naše věci zase zpátky. Má docela vliv, co se vody týče, víš, slyšel jsem, že plavci ho docela berou. Proto se taky asi dostal do městský rady. To bylo před nějakýma třema rokama.“

„A co se stalo?“

„Podle toho, co se říká mezi lidma, šla Margaret, jeho pani, včera nakoupit nějaký kraječky nebo co. A na rohu Soukenický a Kamenolomný ji chytli dva chlápci, strčili do zavřený bryčky a zmizeli dřív, než tam stráž vůbec stačila doběhnout.“

Šermoval do rytmu řeči uzenou rybou a hojně ukusoval, takže za chvíli z ní zbývala jen hlava a ploutve. Zajel prstem pod okraj hlavy a šťáral tam, jestli nenajde ještě kousek masa. Robyn se zdálo, že seschlé očko pstruha na ni hledí značně vyčítavě.

„A proč myslíš, že…“

„Myslím,“ řekl tiše, „že Lafoy byl pro leckoho horší než osina v zadku. Ať už některým svým méně férovým kumpánům v radě, nebo…kdo ví? Nakonec, je možný, že Lafoy třeba tajně hrál, že se někde zadlužil, tak mu unesli paničku, aby ho donutili solit…možná že vidím strašáky i tam, kde nejsou. Ale stejně, řeknu ti, že to smrdí.“ Vyplivl kost a ohlodaného pstruha zahodil bezmyšlenkovitě za sebe, přímo do klína opodál sedícímu měšťanovi. Ten se užuž vztekle zvedal, když si ho ale skoro dvoumetrový Roderick změřil dlouhým pohledem, došel zjevně k závěru, že si takovou drobnou nepříjemností nebude kazit den.

„Víš,“ pokračoval pak Roderick, jakoby si tu drobnou mezihru ani neuvědomil, „poslední dobou se dějou divný věci. Ne tak okatě, aby si toho moc lidu všimlo, ale když máš trochu čuch a hodně bystrejch kamarádů, dozvíš se věci. Několikrát přijely lodě z divným nákladem, ke kterýmu se nikdo nedostal ani na dvacet metrů. Pár dost starejch baráků změnilo majitele. Vždycky je to někdo cizí a hlavně někdo, kdo se osobně ani neukázal. A onehdy přiběhl k Tučnýmu Poníkovi ten mladej Sarvin z Knihovny, hodil do sebe panáka derrkisu a pak koktal něco o tom, že z magickýho oddělení zmizely nějaký děsně starý bichle, snad ještě z doby před Republikou. Možná, že to spolu nesouvisí, ale bez váhání bych vsadil ten tvůj blýskavej zlatej ans na to, že to všechno nejsou jenom náhody.“ Odmlčel se.

„Poslyš, Rode,“ řekla Robyn po chvíli, „tenhle Anthony Lafoy, jak vlastně vypadá?“

„No co, jako každej jinej obchodník – malej, břichatej, vlasy má krátký, prošedivělý, nahoře pleš,“ pokrčil Roderick rameny. Poočku pozoroval dívčin pobledlý obličej.

„Počkej, ty myslíš…ten chlap, co u tebe dneska byl?“

Robyn na něj vrhla zamyšlený pohled a pak pomalu přikývla.

***

„Smutné. Očekával jsem, že ten Lafoy bude mít víc rozumu,“ prohlásil muž v dlouhém plášti z vlčí kožešiny a upil vína. Jeho společník nervózně přikývl.

„Anthony je…zásadový.“

„Jeho chyba,“ opáčil první muž. Naklonil se dopředu a postavil pohár na stůl. Světlo svícnu na desce mu ozářilo tvář, bledou a zcela bez výrazu.

„Až se tělo jeho ženy najde, postaráte se o to, aby se to příliš neprošetřovalo. Poslední, co teď potřebujeme, je nějaký ambiciózní kapitán stráže, který by do všeho strkal nos.“

„Ona je už…?“ zajíkl se člověk, v němž by většina obyvatel města poznala Adalberta Rancoona, Eiriského starostu.

„A co jste čekal?“ odfrknul si muž ve vlčím plášti, „že jí moji lidi potřesou rukou, přispějí na sirotky a pošlou domů? Nebuďte naivní, Rancoone!“

„A co máte v plánu s Anthonym?“ otázal se starosta roztřeseným hlasem.

„Nu, má čas, než se najde její tělo. Pokud i pak bude trvat na svých zcestných názorech…pan Lafoy bude mít tragickou nehodu. Nebo radši několik tragických nehod.“

„A je to opravdu nutné?“

„Bohové, Rancoone, nebuďte takový posera. Pochopte, že smrt Lafoyových bude mít podstatný vliv na všechny ty ostatní váhající budižkničemy. A kdybyste snad měl vy sám nějaké pochybnosti o výhodnosti naší dohody,“ muž přimhouřil oči, „popřemýšlejte také. Mě se nikdo do cesty nepostaví dvakrát.“

S těmi slovy odešel. Adalbert Rancoon do sebe obrátil zbytek vína. Na tváři měl výraz člověka, který otevřel dveře peklu a teď zjistil, že zavřít je už nedokáže.

***

Mraky byly stále nízko, ale očekávaný sníh padat nezačal. Šedý den přešel do o něco tmavší noci téměř bez povšimnutí. Roderick šmejdil po přízemí domu U Orchideje a hledal, kam lakomá Margita ukryla láhev s derrkisem, když se ozvalo nesmělé zaklepání.

„Dál!“ zavolal a narovnal se do svých bezmála dvou metrů. Do síně vklouzl vypasený mužík s počínající pleší a uštvaným výrazem ve tváři.

„Dobrý večer, pane. Já…víte, hledám jednu…dívku,“ vysoukal ze sebe.

„Bude u sebe. První patro, třetí dveře zleva, kdybyste náhodou zapomněl,“ odpověděl Roderick, kterému to na vojáka poměrně dobře myslelo.

„Pane Lafoyi,“ vyjekla Robyn, když vstoupil do jejího pokojíku. Po tomto oslovení zmizela z jeho tváře i ta troška barvy, která tam ještě zbývala.

„Takže už víte, kdo jsem,“ povzdechl si a složil se na postel jako hadrový panák.

„To víte,“ pousmála se dívka slabě, zatímco vytahovala láhev, kterou dole Roderick tak marně hledal, a nalévala z ní štědrou dávku. Vtiskla sklenici Lafoyovi do ruky. „V Eirisu se přece nikdy nic neutají. A dnes se nemluví o ničem jiném, než…“

Radní sklopil hlavu. „O mojí Maggie. Nevěřím, že je ještě naživu.“

Robyn se otřásla, když slyšela tón, jakým vyslovil těch pár slov. Nejen proto, co řekl, ale jak to řekl. V těch slovech byl smutek i strach, ale taky určitý vzdor. Odhodlání.

„Přišel jsem vám poděkovat,“ řekl po chvíli a zpříma na ni pohlédl, „včera v noci jste mi hrozně pomohla. Byl jsem na dně a neměl jsem, na koho se obrátit…nemám nikoho blízkého. Ale vy jste udělala přesně to, co bylo třeba – a já ani neznám vaše jméno.“

„Jmenuju se, Robyn, pane. Robyn Swayová.“

„Robyn,“ zopakoval a pousmál se, „hezké jméno. A hodí se k tobě.“

Tu noc spolu spali. A Lafoy tentokrát nezmizel před úsvitem. Zůstal. Když se Robyn probudila, ležel pořád vedle ní, opřený o loket se na ni díval.

„Máš vlasy plné peří,“ řekl pobaveně. Sáhla si do nich a zjistila, že má pravdu. Její polštář povolil ve švu a drobné bílé chmýří se v tmavých loknách zachytávalo. Vypadala skoro jako zasněžená. Bílá královna.

"Budu muset jít," řekl Anthony a náznak úsměvu mu zmizel z tváře. "Musím ještě zařídit pár věcí." Podíval se z okna a dodal: "Mám takový dojem, že bych si měl pospíšit."

Rychle se oblékl. Ona zůstala ležet a jen ho tiše sledovala. Ještě se k ní otočil.

"Sbohem, Robyn s peřím ve vlasech," řekl. Pak se za ním zavřely dveře. To bylo naposledy, co ho viděla.

A tmavošedé mraky se to ráno zdály být zase o něco níž.

***

Desátník Kirrn měl ranní hlídku u vodní brány. Nebyl z toho nijak nadšený. Ranní chlad byl vlezlý a nenechavý. Kurevská zima, jak by řekl jeho nadřízený, seržant Okoun. Kirrn byl ovšem z lepší rodiny, proto se spokojil s výrazem "dneska to ale štípe". Což mu ovšem nijak nepomohlo. Zašmodrchaný v těžkém plášti tupě zíral na řeku. Co se jeho týkalo, pokud by někdo měl tolik odhodlání, aby něco pašoval v takovéhle zimě v pět hodin ráno, pak už si ten nešťastník zasloužil, aby mu to prošlo.

Právě když si pro sebe dokončil tuto mrzutou úvahu, zaujalo jeho pozornost cosi na řece. Přece jen mu to nedalo a sešel až na břeh. Po proudu pomalu plaval jakýsi divný balík. Že by vážně ti pašeráci?

Podal si ze strážnice bidlo a přitáhl podivný předmět ke břehu. Pak ho otočil. A začal zvracet.

***

Ještě dřív, než mlékaři rozvezli ranní porce smetany, ještě dřív, než pekaři prodali čerstvý chleba, celý Eiris věděl, že se tělo Margaret Lafoyové našlo u vodní brány. Celé město si šeptalo o tom, že byla mrtvá tak dva dny, rozumíte tomu, tetka, zabili ji asi hned po únosu, vůbec nechtěli výkupné...a co na to její muž, kde je ten? Kam zmizel Anthony Lafoy?

To byla případná otázka, protože se zdálo, že městský radní skutečně zmizel ze světa. Ani jeho kolegové z radnice, ani městští strážní, ani sousedé z ulice, kde bydlel, nikdo nevěděl, kam se poděl. Tedy, řečí se vedlo mnoho. Lampář do něho prý hned za úsvitu málem vrazil na Podkovné. O chvíli později ho kdosi viděl vcházet do banky v Tkalcovské. A dopoledne jakási matróna, která venčila svého pudla, přísahala, že ho spatřila zahýbat s malým balíčkem v ruce do Akátové uličky, kde jak podle ní každý ví, je sídlo všeho hříchu a neřesti. Důstojník, který ji později vyslýchal, si ještě dlouho mumlal cosi o různých druzích drůbeže s bujnou fantazií.

Vedla se prostě celá řada klepů, ale nikdo už nikdy nedokázal říct, kde všude Lafoy byl a co dělal to dopoledne. Těch posledních pár hodin předtím, než skončil pod koly kočáru na Křížovém náměstí.

Později řekli, že to byla tragická nehoda. Že, šílený smutkem, vběhl pod kola splašenému čtyřspřeží. A nikdo jim to nevyvracel.

Opřený o zeď u pouličního stánku, jen pár metrů od místa, kde Anthony vydechl naposledy, v poklidu dopil šálek s horkým derkissem muž v dlouhém kabátě z vlčí kožešiny. Prodavači dal štědré spropitné a zmizel, jakoby ani nikdy neexistoval.

***

Ironií osudu je, že právě ona dáma s pudlem byla nejblíž pravdě. Balíček, se kterým ho viděla vcházet do Akátové uličky, skutečně existoval. Byly v něm dvě věci. Míšek plný zlatých mincí a malý balíček jakýchsi dokumentů. Robyn jim nerozuměla, pochopila jen, že jde o nějaké dopisy a smlouvy. A bylo jí jasné, že právě pro tuhle hromádku lejster zemřeli dva lidé.

Ten večer vyšla do uličky, kde Anthonyho Lafoye před pouhými dvěma dny viděla poprvé. Něco ji zastudilo na tváři. A pak znovu. A znovu. Vzhlédla a bílá vločka jí přistála rovnou na nose.

Konečně začalo sněžit.

Kousky ledu vypadaly zrovna jako prachová pírka. A Robyn stála uprostřed spícího města, slzy jí tekly po tvářích a vlasy měla plné peří.

A budoucnost byla stejně tmavá jako mraky nad Eirisem.

30.3. – 25.4.2008

Vy si teď spánembohem spíte

nevíte vůbec nic

Já v noci vyjdu do ulic

potkávám stíny slyším křik

zvláštní křik

a vy si spánembohem spíte

nevíte vůbec nic

/Jacques Prévert/