Jako ryba na udici

Pestře květované závěsy se zavlní v okně a naplní místnost sladkostí pozdního večera uprostřed léta. Stužka neviditelného dýmu se přehoupne přes parapet, překoná pokoj a pach spáleného papíru mi roztočí hlavu jako kolovrátek.

Vrátilo se to. Zaklapnu laptop a odklidím ho z dosahu, když si uvědomím její přítomnost.

„Víš, asi ho miluju.“ šeptá právě, kolena přitažená k bradě, světlé vlasy zplihle visí kolem potem ulepeného čela.

To její žvatlání většinou neposlouchám, ale teď si uvědomím, že nevypadá zrovna zdravě.

„Běž vedle,“ zavrčím, hlava se mi točí čím dál víc a nenechává prostor k přemýšlení.

Ona vzhlédne, ale zůstává ztracena ve svých myšlenkách. Pod očima se jí rýsují tmavé kruhy, jako by nespala už celé týdny.

„Vypadni, Karolíno!“ To už svírám její paži a vleču ji ze dveří. Moje prsty nechávají rudé otisky uprostřed křehké perleti jejích rukou. Zastaví se na prahu, oči rozšířené jako zvířátko lapené do pasti.

„Pomůžu ti,“ hlesne.

„Zůstaň tam!“ A zabouchnu dveře.

Udělám dva vratké kroky, pak klesnu na kolena. Neviditelný dým vyplní celý pokoj a nutí mě naprázdno dávit. Opřu čelo o studenou dlažbu, vnitřnosti se mi zapletou v bolestivé uzly a svaly zaplaví třas. Vlasy odhrnu za uši a snažím se pravidelně dýchat. Stihnu zavřít oči, než nitku vědomí přerve nepředstavitelná bolest kdesi v hlavě.

Nejdříve přicházejí křeče, teprve poté vidiny.

Světla. Modré střídá červené, červené žluté a tak pořád dokola. Zírám přímo do nich, rozkvétají mi nad hlavou jako květy, aby vzápětí uvadly a nechaly se nahradit jinými. V uších duní bubny, ale mnohem silnější je jiný zvukový vjem: hlasité steny jsou rytmické, téměř jako dýchání, ten poslední se mění v bolestivý výkřik. Tělem kmitne záchvěv slasti, ale rychle ho nahradí nevolnost a pocit odtékání. Poslední záblesk barevných květů se slévá v jeden.

Nit se přetrhla. Dlažba chladí mé rozpálené čelo a všechen dým zmizel.

Otevírám oči, v hlavě zaseté střípky cizího vědomí, když spatřím bosá chodidla ve dveřích. Karolína se vrátila. Zvednu se, tmavé vlasy přilepené k hlavě vlastními zvratky, a snažím se odbelhat do koupelny.

Ve strohé místnosti pustím vodu a strčím hlavu přímo pod kohoutek. Nohy zůstávají jako z rosolu, ale ledová voda mi v hlavě začíná dělat jasno.

Ta, v jejímž těle jsem se na okamžik ocitla, je zcela určitě mrtvá. S umíráním už mám zkušenosti.

Za dveřmi se jako duch objeví Karolína. Zírá na mě, sotva tak stará, aby přestala být dítětem, a páčí mop ze skříně.

Nepřemýšlím, jen se otočím a vymrštím pravou ruku. Udeřím ji otevřenou dlaní, ne příliš silně, přesto se musí zachytit rámu dveří, aby neupadla.

„Měla jsi zůstat venku.“ syčím a snažím se, aby to znělo ledově.

Nepustí mop, jen dál stojí, vzpurná a tvrdohlavá, a tře si postižené místo rukou.

„Zase jdeš zachraňovat svět?“ Její ledový tón zní mnohem lépe než ten můj. Měla bych na tom zapracovat.

Neodpovím nic. Vyrvu jí mop a odcházím.

Pak, když otvírám skříň a přehazuji si přes ramena černý kabát, provokativní uprostřed léta, ale pořád lepší, než aby mě někdo viděl se zbraní v podpažním pouzdře, obzvlášť, když můj Desert Eagle není zrovna kuličková verze, uvědomím si, že se plete. Kdyby šlo o svět, vůbec bych se nenamáhala. Zachraňuji si vlastní krk. Ten krásný, štíhlý a pro mne ze všeho nejdůležitější krk.

* * *

Pod postelí je i ve slunečném ránu dostatečná tma, aby všechny panenky měly své soukromí. Dvanáctileté děvče vklouzne z pod deky rovnou k nim do tmy a v ruce třímá postavičku Kena v jeho nejlepším obleku.

Z vedlejší místnosti zaznívají rozhádané mužské hlasy,

(Je nemocná, rozumíte?)

ale ona je neslyší. Přišel čas, aby si princ z pohádky vybral svou nevěstu.

(Zaregistrujte ji a oni se postarají…)

Spiklenecky se zahihňá, když plastový panáček políbí jednu z princezen na rty a požádá ji o tanec. Samozřejmě tu nejhezčí ze všech, dlouhonohou blondýnu v růžových šatech, o které si děvčátko myslí, že až vyroste,

(Bez léků zemře!)

bude jednou vypadat jako ona.

(…přijdou křeče…)

Oči má ještě zakalené spánkem, ale ve světlovlasé hlavě se odvíjejí všechny ty sladké řeči odposlouchané ze seriálů pro dospělé o věrné lásce a štěstí až do smrti. Znovu se zahihňá.

(…zborcení nervového systému…)

Dveře do pokoje se rozlétnou, někdo ji uchopí za kotník v huňaté ponožce a začne ji z pod postele vytahovat ven.

Dívenka křičí z plných plic, ale křik se jen slepě odráží od stěn domu. Ústa jí zaplní prach a nutí jí kašlat a dávit. Z ochromených prstů vyklouzne Ken i jeho budoucí nevěsta a stanou se znovu jen tím, čím vždycky byli.

Kouskem plastu v pestrobarevných hadřících. Pohádka skončila.

Děvčátko dál bojuje, ale stisk nepolevuje. Flanelové pyžamo se jí vyhrne až do podpaží, břicho rudne, spálené hrubými vlákny koberce, pak se najednou ze zaprášeného ticha ocitne venku, ochromena jasem zimního rána. Kdosi ji pevně sevře v náručí a vynáší ven z jejího pokoje. A ona přesně ví, kdo to je.

Dostaly ji příšery.

Příšery s proporcí dospělého muže v doktorském plášti.

Z hrdla se dere chroptění, jak ho slzy ucpaly lepivým knedlíkem strachu, nakonec mezi rozmazanými barevnými fleky zahlédne otcovu tvář. Pak už padá spolu s omráčeným mužem na podlahu, otec ji sbírá, v pravé ruce zakrvácenou pažbu revolveru, kterou lékaře uhodil do spánku.

Světlovlasé batole zafňuká, když ho vytahují z postýlky, ale pak se znovu spokojeně stulí v otcově náručí.

„Utečeme, holky.“ šeptá jim do vlasů, jediný muž, kterého nikdy nepřestanou milovat.

* * *

Snažím se skrýt ve stínech, ale tma nemá v očích elektrických lamp žádnou šanci. Proplétám se mezi patami moderních domů a tuny skla odrážejí plastové světlo do každého koutu, kam bych se chtěla přimáčknout. Toužím procházet neviděna, když následuji ten horký háček ve své hlavě. To, co zabilo tu ženu, mne za sebou vláčí jako rybu na udici. A pravidla jsou jasná.

Odbočím do další ulice a bolest v hlavě ještě zesílí. Jsem blízko, obsidiánová Jehla se tyčí přede mnou a její hrot trhá mraky. Mrazí mě jen z jejího stínu, ale projít okolo musím, nedá se nic dělat. Postávají zde lidé, bezejmenné šedé šmouhy odvrácené zády, nikdo si mě nevšímá a všichni jsou dost daleko, abych jim v případě potřeby dokázala utéct.

V hlavě mi škubne a vidění se rozostří. Pokusím se trochu uvolnit a uvědomím si, že jsem nejspíš minula svůj cíl. Vrátím se o několik kroků zpět, když se ten provázek vedoucí z mého mozku napne a zadrnčí.

Rozhlédnu se, připadám si trochu jako pitomec, jak tu tak courám sem a tam, okolo místa, kam se za nic nechci dostat, když zahlédnu úzké schůdky vedoucí ke dveřím pod úrovní ulice.

Přirozeně. Ta léta, kdy dívky navštěvují různé kluby, hledajíce příjemné povyražení na záchodcích, jsem naštěstí přeskočila, ale tohle mě napadnout mohlo. Otevřu dveře a ulici zaplaví koktejl bubnů, elektrické kytary a alkoholu.

Vypadá to, že jsem o nic nepřišla.

Vyhazovač je hřmotný mladíček, ale pivní břicho povislé přes pásek mě nenechává na pochybách o stavu jeho tělesné kondice. Blbec, kdyby mu místo lístku stačil jen můj přirozený ženský půvab, nemusel by si teď foukat zpřelámané prsty.

Vklouznu do davu, světla vytvářejí přesně stejnou iluzi květin jako v mém vidění, a následuji háček v hlavě. Prodírám se sítí těl, pár prstů mi sklouzne po zadku, ale co, přece těm dětem neustřelím hlavu. Protáhnu se kolem nálevního pultu i pódia s rozkřepčenou skupinou ještě dál, kam světla dosahují jen zřídka. Rozepnu zip kabátu a pravou rukou povolím manžetu podpažního pouzdra.

Nechce se mi střílet mezi lidmi, ale pořád lepší oni než já.

Pak zahlédnu tu červenou pohovku a vím, že jsem na místě.

Odhrnu prameny vlasů z čela a zhodnotím situaci. Na ohyzdné imitaci kůže sedí muž, kterého hledám. Jako bych téměř viděla tu pupeční šňůru, která nás spojuje. Je skrytý ve stínu, do blýskavých světel mu vykukují jen leštěné špičky polobotek.

Přistoupím k němu, ruku decentně schovanou pod kabátem, abych nezpůsobila paniku. Pokud to udělám rychle, stihnu noční pořad v televizi.

„Čekám tě, Deny.“ zašeptá tak sladce, že to přehluší veškerý řev rockové kapely. Ruka mi samovolně sklouzne po ledové pažbě revolveru.

Něco je špatně. Do hajzlu.

Jeho obličej se vyloupne ze stínů a překvapí mě svou krásou. Stojím tam ohromená, ruce bezvládně visí, v uších slyším jen tlukot vlastního srdce. Muž najednou stojí vedle mě, bezedné oči upřené do těch mých, tak blízko, že jasně vidím odrazy světel v jeho zornicích.

Racionální část mé mysli křičí, protože stále vidí tu spojnici mezi námi, ale moje tělo v tuhle chvíli ovládá jiná část. Ta, která po večerech slintá nad Keanu Reevesem.

Moje ruce namísto střelby vklouznou pod jeho košili v naprosto intimním gestu, jako bych byla nějaká pitomá puberťačka. Způsobilo to kouzlo, samozřejmě, ale ta část, která si to uvědomuje, je bezpečně svázána ve vlastní hlavě. Svázána chtíčem.

Nelidským, pouze zvířecím chováním založeným na touze brát.

„Nebraň se, Deny.“ šeptá dál a ostrými zuby mi drtí rty v parodii na polibek.

Nedokáži odtrhnout pohled od hry světel v jeho očích. Zdvihnu ruku v náznaku odporu, ale on mě zadrží jako malé dítě a plácne mnou na pohovku. Kabát klouže z ramen a popruh, který mi poutá zbraň k tělu, praskne, přerván neznámou silou. Jeho tlumené cvaknutí o podlahu ukončí všechny mé pokusy odporovat.

Dokonale se ztrácím v jeho očích, když mi rve černé tílko z těla a s ním i cáry kůže. V hlavě křičím, ale z mých rtů vycházejí hlasité steny, jako by mi nic nezpůsobovalo větší rozkoš, než teplá krev stékající úžlabinou mezi prsy a hromadící se v jamce břicha. Sama si z boků stahuji kalhoty, pásek řinčí, a sápu se na něho, stehna roztažená, ne víc než prošoustaná děvka. Nevnímám, že se jeho tělo mění, prodlužuje a protéká mi mezi prsty, ani to, že když otevírá ústa k polibku, stává se jeho tvář chřtánem plným temnoty. Nezáleží na ničem, když se mi konečně podaří obejmout jeho nahé boky koleny a přirazit k němu, hnána touhou po tom bolestivém pocitu plnosti, spoutána nejsilnějším kouzlem ze všech. Jehly zubů nepřestávají drásat kůži a lepkavý jazyk olizuje kapičky krve deroucí se z ran.

Pak, když se první pocit rozkoše zrodí ve slabinách, prožene se páteří a skončí v mozku, uvnitř mě se začne dít něco znepokojivého. Zvrátím hlavu a zahledím se do skákajících světel. Najednou je mi mdlo, pokouším se od něj odtrhnout, ale on mě drží v ocelovém sevření a pocit slasti nahrazuje prázdnota.

Konečně doopravdy umírám, pomyslím si těsně před tím, než upadnu do bezvědomí.

* * *

Pramínky krve stékají do očí a vytvářejí karmínovou clonu. Vytáhlá černovláska stojí před zrcadlem, ramena se jí chvějí, ale v ruce pevně svírá zakrvácený nůž.

Pak ho znovu zdvihne k vlastní tváři.

Zabij vysílač.

Zabij vysílač.

Ta slova slýchá stále. Ale copak nikdo nechápe, že tím to nekončí?

Nůž vnikne do rozšklebené rány nad levým obočím. Špička škrábe o kost, ale ona drží a pitvá se ve vlastním mase. Na bolest je zvyklá, přesto pláče a slzy ředí krev.

Někde tam je,

(přijímač)

háček, který tolik pálí.

Háček, který jí nutí vidět všechny ty věci.

Hrot nože sklouzne, prosekne obočí a o chlup mine oční bulvu. Možná by to bylo lepší, pomyslí si v agónii, ale nakonec nechá ruku s nožem znovu klesnout. Mohla ho vrazit očním důlkem do mozku a ukončit to utrpení, ale na smrt?

Na tu se necítí dost silná.

Namísto toho hrábne do stolku a vytáhne otcovu zbraň, hranatou a těžkou pro dívčí ruce. Zestárl, ten pohledný muž, za ty roky, co ji chrání. Co za ni zabíjí. Ale teď je to na ní. Podědila tu zbraň jako rodinné stříbro.

Dveře se otevřou a do pokoje vklouzne copatá holčička. Tmavovláska zahlédne její odraz v zrcadle a všechen vztek vybublá na povrch. Upustí nůž, ten zazvoní na dlažbě

( žádné koberce, protože některé skvrny odstranit nejdou)

a rozstříkne kolem krvavé démanty. Malý andílek mlčky natáhne buclatou ručku, ale ona ji odrazí, srazí prcka na dlažbu ostrou hranou pistole. Cítí, jak protrhla jemnou kůži dětského nadloktí, malé prstíky se rozbalí a vyklouzne z nich barevná náplast s kresbou medvídka Pů. Ale ona už utíká pryč, následovaná bolestným řevem, ulepená krví a posedlá nenávistí. Běží, aby zabila svého prvního Příchozího a zachránila si život.

A pláče, protože přestává být člověkem.

* * *

Hopsavá světla mi prosakují víčky , ale nejsou tím, co mě probudilo. To pichlavá bolest, rozlévající se z levého očního důlku, mi říká, že vstát musím, jinak už nebudu mít kdy. Otevírám oči, nahá a ulepená od potu a krve, okradená o mnoho sil. Posbírám své svršky a přes potrhaná ramena přehodím kabát, který jediný přežil celou scénu bez úhony. Revolver vyvleču z nefunkčního popruhu a zaháknu za opasek.

Všichni ranní návštěvníci klubu se ode mne drží v patřičné vzdálenosti, skoro jako bych měla nějakou nakažlivou chorobu. Odbelhám se na zrosolovatělých nohách na dámské toalety, špinavé zato prázdné, za což mohu vděčit nejspíš svému neobvyklému zjevu.

Flekaté zrcadlo odráží někoho, kdo mi není ani trochu podobný. Kam zmizela ta sebejistá potvora, která pro žádnou ránu nejde daleko? Zírá na mě spíš dítě než dospělá žena, s tmavými kruhy v bledé tváři a stopami drápů na horní polovině trupu, jako by mě předhodili párku lvíčat na hraní.

Incubus. A já jsem tak pitomá, že jsem se k němu přiblížila natolik blízko, aby mě mohl dostat do své moci. Pitomá.

(Zneužitá)

(Ponížená)

A to spojení mezi námi slábne. Pořád ho cítím, ale je daleko. Tak daleko, že ho nemusím včas najít. Brzy se vrátí halucinace a já už jen těžko najdu cestu mezi realitou a sny.

Pak mi do nosu stoupne úzký proužek neviditelného dýmu a já vím, že je to tady znovu.

Dotek hladkého saténu na kůži. Prázdné myšlenky plné neurčitých tvarů a cizích pojmů se táhnou jako tekutý karamel. Pak ze srdce vyskočí jediná smysluplná emoce. Touha. Krutá, bolestná a nenaplněná touha po lásce. Dívčí ruka se přesune k bílé tkaničce, zatáhne a košilka sklouzne z napnutých prsou. Teplý průvan pohladí odhalenou kůži. Už přichází. Temná silueta se rýsuje za staromódními květovanými závěsy a mysl se zalkne štěstím.

„Karolínko!“ křičím ještě dlouho před tím, než doopravdy přicházím k sobě. Fialová podlitina se rozlézá po levé tváři a pomalu zalévá oko, jak jsem sebou při pádu třískla o umyvadlo.

Belhám se ven na ulici, nikdo ze zbývajících návštěvníků se necítí natolik odvážný, aby se na mne byť jenom podíval, natož mě plácl po zadku. Dělají dobře, zbraň mám nabitou, nervy mi tečou a stačí, že každou chvíli chytnu facku o zeď, jakmile nohy přestanou poslouchat.

Vyřítím se na chodník a srazím se s vlnou lidí spěchajících do práce. Vrávorám mezi nimi, černé kufříky mě otloukají, na jedno oko už téměř nevidím a to druhé občas oslepují záblesky barev, jak si halucinace prokousávají cestu do mé hlavy. Modlím se, aby mě nikdo nezastavil tak blízko Jehly, zakrvácenou, se stařičkou nelegální zbraní za pasem. Jediné povolení, které bych mohla ukázat, je horké olovo do hlavy strážce zákona.

A pak, Karolínko, bůh ti pomáhej.

Snažím se utíkat, i když dlažební kostky, potvory jedny, občas uskakují stranou a srážejí mě k zemi, ale cestu domů? Tu dokáži najít i poslepu, a když bude třeba, tak i vleže. Nakonec naskočím do křišťálové slzy výtahu, kliknu na nejvyšší patro a doufám. Pěsti tisknu na sklo a v duchu si nadávám do tisíců potvor. Samozřejmě jsem si toho mohla všimnout dřív. Uvadala jako květina. Jak dlouho už ji má ve své moci, než můj mozek zachytil jeho signál?

Třináct let se potácím mezi bděním a háčkem v hlavě. A nakonec nepoznám, když mi něco zabíjí sestru.

Pneumatické dveře se pomalu otevřou, provléknu se tou škvírou, proběhnu chodbou a rozrazím dveře vlastního bytu. Máme pouze dva pokoje a ta zlovolná přítomnost mě srazí už na prahu. Pod oknem mám postel a teď se z ní zvedá tmavý oblak. Otáčí ke mně tvář a mně se znovu obrací žaludek.

Zvracela bych, kdybych ještě měla co.

Místo obličeje na mě zírá zubatý tunel do temnoty. Tak tomuhle jsem dovolila, aby na mne sahal, pil moji krev a kradl drahocennou energii? Prsty zmáčknou spoušť, rychle, třikrát za sebou. Výstřely zaduní a do hlavy mi zasekají další skleněné střepy. Háček za levým okem pálí a leptá mi do mozku díru. Netvora to odmrští a pod jeho tělem na okamžik zasvítí tratoliště krve. Vřeští, ale překvapivě rychle se zvedá.

Vlastně jsem nečekala, že by ho to zastavilo. Ale někde tu schovávám stříbrné kulky, pěkně drahou věcičku objednanou z internetu, který vlastně také není tak úplně legální. Ale ukažte mi jedinou věc v tomhle pokoji, na kterou mám povolení.

Vytrhnu zásuvku a její obsah se rozletí po zemi.

„Kde to, kurva, je?!“ drtím mezi zuby. Incubus už stojí za mými zády a prsty si vylupuje kulky z těla. V tom svém chlívu nikdy nemůžu nic najít, vlastně tady uklízí hlavně Karolína.

Oči mi bezděčně sklouznou ke koláčům usychající krve. Leží tam, nohy rozhozené, křehká jako polámaná květina. Žije, slyším ozvěnu jejích snů a překvapivě často v nich figuruje má tvář. Pak mě z boku do hlavy uhodí tvrdá pěst, drápy roztrhnou ušní boltec a zvukovod zaplaví šumějící krev. Už neslyším nic, sklouznu na zem a ztěžka dosednu na zadek. Natáhnu ruku, připravena znovu vystřelit, ale to už se ke mně sklání namísto zubatého netvora trochu pocuchaný Keanu. Usmívá se a moje zchromlé prsty upustí zbraň.

Kouzlo mě znovu oplétá svými jedovatými úponky. Neobratně se postavím a zavěsím ruce okolo jeho krku. Ty jeho vklouznou pod můj kabát a přitisknou mě k sobě. Dýchá mi do tváře a já zase cítím to vzrušení, prudké a náhlé, horce zaplavující celé tělo a tlumící bolest.

Ovládl mě jednou a podruhé to bylo ještě mnohem snazší.

Pak mě dívčí dlaň uchopí za stehno a jako bledý pavouček sklouzne až ke koleni, kde zůstane bezvládně viset. A to kouzlo, které mě poutá, je najednou trochu potrhané. Cítím, jak jeho tělo pulzuje, ale není to vzrušením, spíš červi někde uvnitř něho ohlodávají mrtvé maso. Už nevypadá ani trochu jako Keanu, spíš jako parodie na něho se smrdutým dechem a hnijícími zuby.

A najednou jsem to zase já. Zhnusená, ale svá. Prsty do očí, koleno do rozkroku, tak mě to učili. Nevím, zda to na upíry podobného typu zabírá, ale jelikož rozkrok potřebuje k vykonávání svého povolání, mohlo by. Mám jen jedinou šanci, jak to zjistit.

Prostředník a ukazovák zabořím do očních bulev až po druhý kloub. Prasknou s tichým lupnutím a dlaň mi zmáčí teplý rosol. Nechutné, ale účinné. Odhodím vyjící monstrum z cesty a přiskočím ke skříni. Mám ještě jednu zbraň, když ty slavné kulky nejsou k nalezení. Rozrazím křídlo prastaré almary, uvnitř zarachotí kov a já tasím meč.

Byl by to dramatický výstup, kdyby můj protivník nebyl slepý. Ale stejně myslím, že pochopil, o co jde. Nos mu zacukal a pohledný obličej se rozlil jako z vosku. Rozvřískal se, když ho v obnažených očních důlcích zaštípala přítomnost stříbra, ale k oknu už doběhnout nestihl.

Zvednu meč a jediným pohybem mu setnu hlavu.

Vlastně ne tak úplně. Čepel se zarazí o páteř a upír padne k zemi. Ale co by chtěl, je to stříbro ne kalená ocel. Přistoupím k němu a druhá rána přerazí páteř jako větvičku. Napoprvé stínají stejně jenom v televizi a navíc, stříbro už pracuje, tráví upírovo maso a za okamžik bude konec.

Cítím to. Blaho rozlévané z mozku, když rozpálený hák mizí. Vysílač byl zničen a já…

„Pěkná práce, Deniso.“ Ze stínů koupelny vystoupí muž.

Takhle to nemá být, pomyslím si a celá nasraná se otočím. Teď měl přijít happy end, shledání se zachráněnou sestrou a šťastný život až do smrti.

Pak toho muže poznám a uvědomím si, že za ty roky, co se Jehle vyhýbám, Jehla konečně přišla za mnou.

* * *

Čas běží. Dívčí tvář se tiskne ke sklu a uprostřed kolečka vysráženého dechu zůstává půlměsícový obrys čela. Do ulice nevidí, tuny skla a ocele výškových budov zastírá sníh a oslňuje oči.

Zdvihne hlavu, cop se jí rozpletl a tvář zčervenalou pláčem zakryla kaskáda vlasů. Usmrkaný nos utře rukávem.

„Nevrátí se.“ vzlykne a v tichých slovech skrývá osten otázky.

Žena v koutě neodpovídá, rukama objímá laptop a blikání obrazovky vyhání z přísné tváře všechny stíny.

Děvčátko se stulí vedle ní na dlažbu a zaboří hlavu do ohybu její paže. Tmavovláska nehne brvou a oči upírá na obrazovku, kde ve smyčce běží stále tentýž film.

Už dva dny.

Hlava se jí motá a záda bolí, přesto se nepřestává dívat. Jako by tam mohla nalézt všechny odpovědi. Jako by nepřetržité blikání obrazovky dokázalo vyvolat další záchvat, propašovat ji do jeho hlavy a ukázat proti čemu stojí.

Ale takhle to nefunguje. Má dar, který nemůže nijak využít.

Nakonec vstane, odstrčí popotahující děcko a zaklapne za sebou dveře otcova pokoje. Téměř obřadně přetáhne řetízek s lesklým klíčkem přes hlavu a odemkne zásuvku nočního stolku.

Předvídal to. Předpokládal, že se jednou nevrátí a naučil ji, jak dál žít. Prohrábne se kupkou papírů, poslední natáhne ke světlu a čte.

Zřídil svěřenecký fond. Pro Karolínu. A pro ni? Titěrný klíček od sejfu na jehož dně odpočívá ohmataný Desert Eagl a krabička s náboji. Sotva mohl udělat něco víc, když toho zimního rána pro svět zemřela. Teď už neexistuje pro nikoho, než pro svou rodinu a jednoho lékaře s jizvou na spánku.

A teď otec odešel. Odešel na nákup a nevrátil se.

Už dva dny.

Tmavovláska se opírá o zavřené dveře, v pěsti svírá klíč k penězům své sestry a strašně touží někoho nenávidět. Není však nikoho dalšího v jejím životě, nezbývá jí nenávidět než sebe, zarývat nehty do dlaní a čekat na utišení. Nakonec se vrací k laptopu a rozkoukanému filmu, hltá ho očima a utápí se v něm. Protože vždy je jednoduší schovat se za hrdinství někoho jiného, než najít odvahu v sobě.

A luxus paniky velkoryse přenechává své sestře.

* * *

Nakonec mě našel.

Vousatá tvář postaršího muže se vymaní ze stínu, krůpěj světla skrápne po klikaté jizvě na levém spánku a rozpije se v mléčném kalu oční bulvy.

Oslepl. Bezva práce, tati.

„Váš otec vás dobře schovával.“ pochlebuje, ale mě tyhle formality spíš vytáčí.

„Dělal jste pro Jehlu už tenkrát?“ vyhrknu a tím tenkrát myslím to studené ráno, kdy se mě doktor, přivolaný k banální nevolnosti, pokusil unést a kdy začal náš útěk. Útěk, skrývání a hromada tichých bolestí.

„Vyhledávat děti vynáší o trochu víc než léčba hemeroidů. A vy jste silné médium, Deniso.“

Nechávám ho žvanit a vážím vlastní šance. Vlasy mu šedivějí a na jedno oko nevidí, ruka zastrčená ve vyboulené kapse drahého saka však svírá zbraň. A co mám já? Spoustu šrámů a těžký meč ze stříbra, se kterým neumím zacházet. To nejsou nadějné vyhlídky. Ale na něco zapomněl.

Práh bolesti. Možná jsem zrychtovaná, ale můj práh bolesti leží úplně jinde než u lidí. Ne výš, prostě jinde. Utrhni mi nohu, bolet mě to bude stejně jako každého, ale stále zůstanu schopná jasně a ostře uvažovat. A bez toho háku mám mnohem víc sil, než by do mě kdokoli řekl.

„Skončeme to.“ přerval mé rozjímání muž. „Incubus nebyl víc než návnada, předpokládali jsme totiž, že násilí nebude ten pravý způsob, jak vás zkrotit. Proto jsme zvolili více… ženské… zbraně.“

Idiot. Pokud si myslí, že každou ženskou sbalí na trochu sexu s Keanu Reevesem, tak se plete. U mě to bylo jen profesní pochybení, s jakým jsem se nerozvážně nahrnula do toho klubu a nechala se oblbnout. Příště budu střílet z dálky.

„Spolupracujte s námi a zapomeneme na vše. Že jste se odmítla registrovat i na naše malé,“ Prsty zamyšleně sklouzne po krabaté jizvě. „Osobní antipatie. S námi můžete zachránit svět.“

Idiot podruhé. Nejsem rádio, aby mě naložili do transparentní tekutiny a čekali, až začnu vysílat. Trapně dlouho se snažím vymyslet údernou odpověď, ale v hlavě mám prázdno. Prsty potěžkám meč a dlaně mi najednou vlhnou potem.

„Copak je tohle život pro dívku?“ rozvíjí dál svůj obchodní talent. „My vám můžeme nabídnout mnohem víc.“ Prázdnou ruku vrazí do kapsy a vyloví křišťálovou lahvičku narvanou barevnými pastilkami.

Naprázdno polknu.

„Většina médií se v Jehle dožívá i třiceti let…“ Zachřestí mi lékovkou před nosem. „A vy jste na nás udělala dojem. Byla by škoda přijít o těch… Kolik vám ještě zbývá? Pět let?“

Vytáčí mě čím dál víc.

„Stačí jediná a ten háček zmizí. Alespoň na nějakou dobu. Ovšem bez léků?“

Nedořekne, ale já chápu. Nakonec praskne některá kapilára v mozku, nebo se prostě jen zadusím vlastními zvratky. Nemluvně o možnosti, že ten příští Příchozí se nebude zdržovat s ubíráním energie a prostě mi rovnou utrhne hlavu.

Skrze průhlednou lahvičku se drze šklebí hrstka vytoužených tabletek. V ústech mám sucho. Stačí natáhnout dlaň a vzít si je. O co vlastně přijdu, když pustím svůj dosavadní život?

Karolína na okamžik procitne z horečnatého snu a zasténá. Ten tichý neartikulovaný zvuk rozvibruje toužebné ticho a přetrhne kouzlo.

„Postaráme se o ni!“ vyhrkne falešný doktor, ale to už mnou lomcuje vztek.

„Postaráte se?“ drtím mezi zuby a otáčím hlavu. Leží tam, zválená a potrhaná, děvčátko, kterému se Jehla postarala o kouzelnou budoucnost.

„Sakra, vždyť jste namísto proti mně poslali Incuba proti děcku, ještě pořád mám věřit, že se o ni POSTARÁTE?!“ Zdvihnu meč.

Tvář podomního dealera se rozplyne a já najednou zírám do úzké stříbrné hlavně. Kýžená lahvička znovu zapadla do hlubin kapsy.

Stačí mi lehký úkrok, abych se vyhnula první ráně, přece jenom stojí proti mně obstarožní doktor, žádný čarostřelec. Druhá už prolétne nepříjemně blízko a vzduch, zčeřený horkým kovem, štípne ve tváři. Přikrčím se a švihnu mečem z jeho slepé strany. Není to žádná dobře mířená rána, zasáhnu ho plochou stranou čepele do boku, přesto hekne a další rány jdou mimo. Rozštípnou stolek a vzduch zaplaví pach páleného plastu.

Notebook. Bastard, právě mi odpravil nejmilejšího člena rodiny.

Znovu švihnu, tentokrát správnou stranou a chlápek narazí hlavou do dveří otevřené skříně. Ostrá hrana roztrhne kůži na čele a čúrek krve zaplaví jeho zdravé oko.

Vteřina nepozornosti stačí, upustím meč a vykroutím z ochablých prstů revolver.

„Beng, beng.“ zazpívám si a dvě střely zblízka se protivníkovi rozplácnou o hrudník.

A to doslova. Když se kouřící sako na hrudi rozhalí, zašklebí se na mě kevlar.

Alespoň vím, kam mířit příště. Zdvihnu hlaveň k jeho hlavě, ale prázdný zásobník dutě cvakne.

To se stává i v těch nejlepších filmech.

Dezorientovaný muž sípe, ale uvolněná ruka bloudí za pasem. Prsty obemknou elektrický obušek, spínač vyskočí vzhůru a kontrolka se červeně rozbliká. Bzučení rozvibruje ticho.

Narovnám záda a rozpřáhnu se. Oběma rukama svírám rozpálenou hlaveň a pažbou mířím na slepou stranu jeho hlavy. V ten okamžik se nekryji, není nic lehčího, než mi zabořit obušek do potrhaného břicha, ale on má hlavu příliš omámenou bolestí na prsou a nevloží do výpadu žádnou prudkost. Sklouznu stranou a pažba revolveru znovu roztrhne starou jizvu.

Tenká spánková kost lupne a muž se sesune k zemi.

Skloním se k němu, v hlavě mi rotuje obří šlehač a dělá mi z mozku míchaná vajíčka, zalovím v kapse a triumfálně vytáhnu drobnou křišťálovou lahvičku.

Smála bych se, ale na víc než škleb se nezmůžu. Z odéru krve a střelného prachu se mi protáčí žaludek.

Ani zvířata nekopou do ležících protivníků, ale já si neumím pomoci. Chtěla bych se otočit a důstojně odkráčet, ale nedokáži to. Zas a znova bořím koženou botu s kovovou špičkou postaršímu lékaři do obličeje a doufám, že vztek vyplaví tu jedovatou střepinku bolesti z mého srdce. Nezastavím se, dokud z jeho tváře nezbývá krvavá kaše a beztvará ústa nepřestanou chrlit rudou tekutinu.

Nakonec klesnu ke Karolíně do postele. Je vzhůru, bolest ze šedavých očí vymývají slzy a já mohu jen odhadovat, jak dlouho už nás pozoruje. Nejspíš dost na to, aby viděla, jak jsem jednomu staříkovi udělala z obličeje půl kila sekané.

Zdvihne se na loktech, kůži na ramennou a prsou má potrhanou, ale žádný šrám není tak hluboký jako ten, který jí rozrývá srdce. Přesto jí zůstanou jizvy. Mně nevadí, ale ona je ještě mladá a krásná.

Obtočí poloprůhledné ruce kolem mého krku a vzlyká, prstýnky světlých vlasů barví krev.

„Ššššš…“ broukám jí do vlasů, jako to kdysi dělával otec.

Děsím se, jak blízko se skrze ní ke mně dostali, přesto chápu, že bych si alespoň pro tuhle bolestivou chvíli měla zahrát na milující sestru.

Pak půjdu odklidit mrtvolu a najít nový byt. Tohle byl hlupák zaslepený osobní pomstou a přišel sám, ale ti další už nebudou. Teď, když Jehla ví, že existuji.

A toužím být sama, protože tak je život jednoduší.