Předzvěstný kontakt

PŘEDZVĚSTNÝ KONTAKT
   
    1.
   
    Vešel jsem do hlavní elektrické rozvodny našeho baráku a hlasitě pozdravil:
   
    "Ahoj kluci, jak se máte?"
   
    "Redy," ozvala se mi mnohohlasá odpověď.
   
    Začal jsem s pravidelnou denní kontrolou provozu. Špacíroval jsem se kolem rozvaděčů v první řadě, kde jsou přívody hlavních polí. "Devět set čtyři ampér," hlásil Jednička. "Poruchy nula. Plná ochrana. Záloha třicet šest hodin. Teplotní paměť zapnuta. Během směny se nic mimořádného nestalo."
   
    "Dík," kývnul jsem hlavou k displeji inteligentního jističe řady SUPERIOR 2011. Jeho štítek je na čelním panelu rozvaděče tak akorát ve výši očí. Pod ním je dvojice infraledek pro datovou komunikaci s chytroušem, kterého mám jako infotužku zasunutého do náprsní kapsičky montérkového saka. Tedy ne že by ta skříň měla nějaké antropomoforní rysy. Prostě normalizovaný plechový rozvaděč dva metry vysoký o šířce sedmdesát centíků. Ale když k vám mluví, tak se k němu chováte jinak, než k bezduché krabici narvané běžnou elektronikou. I když vlastně nejde o nic jiného.
   
    Přešel jsem ke Dvojce. "Suma odběru?", optal jsem se ho. "Tři celé pět set osmdesát mega," odvětil mírně zastřeným hlasem. Hlasoví designéři si dali záležet, aby každý jistič měl svůj charakteristický témbr. "Fí nula celá devět set osmdesát jedna."
   
    "Fajn," vyjádřil jsem spokojenost a pokračoval dál. Trojky jsem se zeptal na dodržování odběrového diagramu ("devadesát devět celých sedm procenta"), Čtyřky na vnější podmínky ("vé větru šest metrů persekunda, theta minus pět stupňů, nebezpečí námrazy, pé zet topení v chodu"), Pětky na statistiku z autotestů hlavního koprocesoru. Infotužka přitom souběžně nasávala všechny informace, včetně trendů únikových proudů.
   
    Zarazil jsem až u posledního Šestky. Zdálo se mi, že nuly na jeho displeji na mne zírají trochu vyčítavě. Nu ano, šestý vysokonapěťový transformátor je demontovaný a odvezený na generálku. Takže Šestka je plonkový. "Opotřebení nula celá nula nula tři," zamumlal jedinou informaci, kterou mi mohl poskytnout. Povzbudivě jsem se na něho usmál a pronesl "test s vypnutím, prosím". To "prosím" vám přijde tak nějak oprávněně normální.
   
    "Trrrip!", vyhrkl radostně Šestka a z rozkoší a rachotem vypnul silovinu.
   
    "Blokace automatiky, úsporný režim, modus slíp. Dobrou noc, Šestko." Displej vděčně pohasl.
   
    Nechápu, proč minulá směna neuspala Šestku hned po demontáži přívodního trafa, opotřebovávat takto sofistikované zařízení nečinností je přímo zločin.
   
    2.
   
    Možná si říkáte, proč raději nesedím na velíně našeho baráku, proč nenechávám všechna data volně proudit světlovodnými kabely. Tak to má několik příčin. Náš barák, kde pracuju, má asi hektar zastavěné plochy, osm pater nahoru a tři dolů, když nepočítám podzemní garáže. Poměrně velká plocha a docela slušný objem. Takže je někdy docela dobrý nápad projít ho osobně. Já vím, všude jsou pohybové senzory a požární čidla a laserové závory a kamery, ale nic z toho nezachytí třeba myší hovínka. Sranda, že. Dokud myši neokoušou nějaký kablík. Jednu sezónu jsme tu měli dokonce komáry, kteří se vylíhli v pozapomenuté zaplavené kobce hluboko pod základy. Ti tedy nevadí technologii - ale když se celí vybledlí tmou a hladem objevili na ředitelském patře, tak do bylo docela nepříjemný pro všechny zúčastněné.
   
    Není pravda, že se tu v kabelových kanálech ztratil technik dodavatelské firmy a my až po letech objevili jeho kostru. Fakt je, že když mu vypadlo světlo, a on neměl baterku, a z železobetonového podzemí se ani nedovolal mobilem, tak mu to trvalo asi čtyři hodiny, než se poslepu vydrápal ven. A skutečně jsme ho nepostrádali. Jenže do kabeláčů lezeme občas taky, takže jde skutečně jen o fámu podobnou vyprávěnkám o Bílé paní.
   
    Strážní oblejzají kanceláře, my, hoši z provozu, zase technologii. A je to docela příjemný protáhnout si trochu kostru a necivět furt jen do monitorů. Takovouhle procházku doporučil i psycholog z poradenské firmy, co jsme jí za tuhle radu zaplatili fůru peněz. Teda naše firma. No a tím procházením "implantujeme výstupy z doporučeného scénáře činností" - aspoň slovy našeho tiskového mluvčího. Dřív to byl prý zvrhlý básník. Dřív? No, dejme tomu. Mám pocit, že někdy i teď.
   
    Ten další důvod je velice praktický. Samozřejmě, že do našeho velína přicházejí veškerá potřebná data. Ale protože při přípravě sledovacího programu se k němu vyjadřovali všichni vedoucí, přicházejí skutečně veškerá data. I ta nepotřebná. Tedy nepotřebná k okamžitému použití. Smlsnou si na nich až statistici a plánovači z vedení. Problém je v tom, že to strašlivé množství přenášených dat brzdí chod celého ovládacího programu. Nejenže se mi na monitor promítají data v časovém rastru deseti sekund, dokonce i ovládání je podstatně zpožděno. Kliknu na virtuální tlačítko "vypni" - a skutečný jistič úkon provede až za celou sekundu!
   
    Já vím, že to jde udělat jinak. Ale já jsem jen čičmunda dole v provozu a páni šéfové chtěli ušetřit. A přitom si naporoučeli luxus o třídu vejš, než hodlali zaplatit. Řešení se našlo - nikoli nezbytná data (95 procent dat je zbytných) za kalendářní den se přenášela až úderem půlnoci. Jenže to zase na pět minut byla síť nefunkční pro ovládání z velína. Pochopitelně, že zabezpečovačka je sichr zadrátovaná primitivní out/on logikou, takže na poruchy jističe vyletí hned. Jenže se zapnutím je to horší.
   
    Pět minut není moc - ale když jste zrovna manažer se slečnou, s níž byste de jure neměli o půlnoci být přítomni ve služebním výtahu, tak vám to připadá jako nekonečno! Našlo se řešení náhradní - aspoň jednou za den obejdeme naše zařízení s infotužkou, která si ty data načte rovnou a nezatěžuje přenosové linky. Ne, nemáme bezdrátový přenos, už jsem vám přece říkal, jakej je to velkej barák, celej ze železobetonu. A podzemí je ještě zadrátovaný ovladačkama i silovinou tak, že byste se bezdrátem domluvili tak leda s Temelínem.
   
    3.
   
    Ale je tu ještě jeden marginální důvod, proč jsem zvedl zadek a zašel do hlavní rozvodny osobně. Obešel jsem celou halu a zastavil se až vzadu, u řady vývodů do podružných rozvaděčů, jež sem byla instalována jako poslední. Tady je to, maličký Stovka. Taky se ho na něco zeptám.
   
    "Závislé zpoždění?"
   
    "Jedna celá dva," odpověděl neosobně. Ale to mě nezajímá. Zvolna jsem pronesl:
   
    "Vypni vnější komunikaci." Tak. A teď budeme hovořit z očí do ledek.
   
    "A ty zase zablokuj chytrouše, Honzo."
   
    Tady vzadu jsou jističe o dvě generace vyspělejší. Měl už bych si na to zvyknout, ale Stovka mne vždy dokáže vyvést z míry. Na chytrouše jsem zapomněl, což o to, ale ten jeho ležérní tón. A tyká mi! A oslovuje jménem! Asi nějak tak by se musil cítit plantážník v Alabamě, byv podobně osloven černým česáčem bavlny. Bloknul jsem infotužku.
   
    "Tak je to lepší." Stovka jakoby pokývnul hlavou. "Vnější komunikaci jsem vypnul už když jsi byl na cestě sem." No, seš úplnej radar. Ale co bych se zlobil, vždyť proto jsem tady.
   
    "Když seš tak chytrej, tak mi teda řekni, proč jsem přišel?" Pokusil jsem se na oplátku pozlobit Stovku já.
   
    "No přece abychom si mohli dát partičku piškvorek." Znělo to silně ironicky. Ale stroj přece ironii nezná. Ironická byla jen situace. Piškvorky jsme si hodili, jako obvykle. Třikrát, na dva vítězné zápasy. Takže nejdřív jsem vyhrál já a pak dvakrát Stovka. Byl by vyhrál všechny, ale to bychom skončili už u dvou her. Takhle je to přijatelné pro oba - já aspoň jednou vyhraju a Stovka má o jednu hru delší společnost.
   
    Musí se tu nudit. Vždy se mnou prohodí aspoň pár slov, když jdu kolem a nemám čas na piškvorky. Ne že bych měl na ně dneska čas nebo náladu, ale nevěděl jsem, jak dál vést diskusi. Stovka mi pomohl:
   
    "Ještě po mě něco chceš. A to něco se nejspíš týká mého vybavení. Protože předzvěstný kontakt mám v celé rozvodně jenom já. Tak mně zbytečně nenapínej a vyžvejkni se. Víš přece, že spolehlivě předvídám pouze technickou budoucnost, která se týká konkrétně mého odběru. Na předvídání lidského nelogického chování jsem ještě nenasbíral dost srovnávacích informací."
   
    Zbytečně dělá skromnýho. Má pravdu, mizera. Šlo o předzvěstný kontakt.
   
    Kdysi dávno byly používány jističe hlavně proto, aby spolehlivě vypnuly zkratový proud, jenž by mohl zničit spotřebiče, které za nimi visely na síti. Ty primitivní předimenzované jističe to dovedly i několikrát za sebou. Takový tvrdý zkrat, to je šleha, při které se vždy vyvalí spousta ionizovaného vzduchu a odtavených částeček z kontaktů. Zhášecí komory mají fůru práce, aby ten mrak rozbily na neškodné menší kousíčky.
   
    Pak si konstruktéři začali hrát s řízením zkratového oblouku, s vylepšováním a vymejšlením, jak jističe zmenšit, takže pak ty inteligentnější vypnuly zkrat jednou, dvakrát a šly na generálku. Udělaly to potřetí a byly na odpis. Časem se staly samy jističe natolik drahými zařízeními, že začaly být chráněny i ony. Nestačily už jen pojistky. Před samotným jističem se nainstaloval "předzvěstný kontakt", od něhož šlo spojení přímo do jeho rozhodovacího bloku. Silový přívod energie se prodloužil o několik přebytečných metrů. A když přicházela smrtící proudová vlna, dospěla hláška o ní s nanoskopickým předstihem, ve kterém se ale jistič dokázal vypnout. Mělo to své mouchy vyvolané například přebytečnými metry vedení, proto byl vyvinut program, jenž ze současného průběhu proudu a předcházející historie dokázal skutečně předvídat budoucí odběr.
   
    Nikdo však nepředpokládal, že po doplnění inteligentního jističe předzvěstným kontaktem - a jeho programem - vznikne zařízení, které skutečně dokáže věštit budoucnost! Což se nejspíš stalo v případě Stovky, jističe v rozvaděči hluboko v útrobách budovy společnosti JTL. A věděl jsem to jenom já, údržbář a velínář z elity modrých límečků.
   
    Když se stavěla technologie, kterou Stovka napájí, musela být vystrojena tím nejlepším, co bylo k dispozici, i kdyby to mělo být využito jen z pěti procent. A tak se do našeho baráku dostal i tenhle prototyp vyvíjený původně pro misi na Mars. Mise byla odpísknutá, vybavení rozprodávala Evropská kosmická pod cenou. Je několik málo operací, které musí být pod tou nejlépe myslitelnou ochranou. Přistání na Marsu a tah výherní loterie JeTo Loto.
   
   
    4.
   
    Čísla loterie "tahá" klasický proud vzduchu z klasické průhledné rotující schránky. Vše ovládá nezávislá a neovlivnitelná technologie, několikrát jištěná. Společnost JTL dbá na regulérnost tahu - ostatně její výdělky jsou stabilní bez ohledu na osobu výherce. Jenže fukar, motorek točící losovací schránkou i počítače, generující ze série pseudonáhodných čísel skutečně už téměř náhodné intervaly mezi jednotlivými tahy, to vše napájí Stovka. Všechny ty proudy tečou přes něj. Každý má svou nezaměnitelnou charakteristiku, danou podílem harmonických složek. Naše jističe dokážou z elektrického proudu, který přes ně prochází, rozeznat pomocí harmonické anylýzy desítky samostatných odběrů.
   
    Ani Stovka nedokáže ovlivnit losování. Ale dokáže ho předpovědět!!! Ta čísla musí být na průběhu odběru elektrické energie nějak závislá. A protože se zrovna dnes bude rozdělovat jackpot, který je teď sedmdesát milionů, tak jsem to zkusil.
   
    "Stovčičko, zlatíčko, řekni mi, jaká čísla budou tažena dnes večer?"
   
    "Co za to?"
   
    Celý Stovka! Ani stín pochybností, že by zadaný úkol nezvládl. To já jsem na jeho otázku odpovědět nedokázal. Ale pomohl mi.
   
    "Abys nemusel vymýšlet zbytečnosti, řeknu ti rovnou, co mi zařídíš. Přístup na Internet - a budeme si kvit. A za to ti můžu slíbit výhru celkem sto milionů."
   
    Což jsem provedl. Ono se to nesmí. Kvůli hackerům musí být sledovací, ovládací a vyhodnocovací sítě firmy přísně odpojeny od vnějších sítí a pro jistotu i od intranetu. Jenže tahle síť je koncipovaná na připojení k Internetu. A když je něco k něčemu připraveno, pak to být zavedeno může. A nakonec i je.
   
    Musel jsem sebou hodit. Krom nenápadné řádky, kterou jsem vsunul do běžného servisního programu, jsem vstoupil i do několika dalších programů, abych po sobě zametl stopy. Energetickou síť a její ovládačku zahrnovali naši softwaroví mágové a bezpečnostní manažeři okázalým nezájmem. Oni měli své hračky - losovací programy, přístupové kódy, laserové zábrany, samostříly... Možná trochu přeháním, ale opravdu jen trochu.
   
    A pak taky jsem potřeboval podat svou zázračnou sázenku - několik tiketů vyplněných ve všech sloupcích, abych nebyl blbě nápadný, to se rozumí. Naštěstí máme poštu hned přes ulici, ani jsem se nemusel převlékat z montérek. Stovka mi šestici čísel nadiktoval až poté, co si otestoval přístup k Internetu.
   
    "Už vidím, že to bude zajímavé," řekl mi přitom. "Svou výhru si zasloužíš."
   
    5.
   
    Po směně jsem běžel domů a hned spustil počítač. Naladil jsem si na něm výherní kanál a čekal. Velice nervózně. Chvíli jsem si byl jist, že mi to musí vyjít, chvíli jsem zase propadal nejčernějším pochybnostem. Mohl bych sloužit jako klasický případ studentům psychiatrie.
   
    Konečně přišel na řadu přímý přenos tahu JeTo Lota. Krev mi hučela v uších tak, že jsem téměř ani neslyšel sladký hlásek moderátorky: "... a dnes bude rozdělen jackpot, jenž ještě dnešní sázející zvýšili ze sedmdesáti milionů až na devadesát osm milionů."
   
    Skoro sto milionů Eur! Stovka nekecal. Je to skutečnej Stovka, můj Stovka zlatej, miliónovej! No teda. No teda, ať to vyhraju! Bože bože bože bože, ať mi to vyjde!
   
    Roztočila se průhledná schránka, čísla v ní začala létat, pak se otevřel otvor a vypadlo první číslo. Měl jsem ho. Pak druhé. Měl jsem ho taky. Tep mi vyletěl přes dvě stě. Třetí číslo rovněž souhlasilo. Čtrvrté jsem už skoro čekal. Páté utvrdilo mou intuici o Stovkově intuici. Páni, jsem milionář. Vyletělo šesté číslo. Už jsem nabíral k radostnému zařvání. A zařval jsem. Ale v mém řevu se něco nepatrně zlomilo - nevyletěla devítka, jak jsem očekával (a vsadil), ale šestka. Šestka! Šestka!!! Jackpot je v prdeli!
   
    Tohle přece není omyl, to musí být ta Stovkova zkurvená zlomyslnost. S jakou mě nechával vyhrávat jedny piškvorky ze tří. Ta svině! Co si myslí? Já mu, já mu... Krk ti nezakroutím, ty hovado zasraný, ale máme ještě možnosti. Já ti dám Internet! Tůdle! Ale počkej, máš Internet, tak si nejdřív popovídáme.
   
    Vyťukal jsem přístupové kódy, zapojil mikrofon a už jsem to hulil přímo do Stovkova hlasového vstupu:
   
    "Ty čůráku! Ty si ze mě děláš normálně srandu! Kdybyses vůbec netrefil, tak bych ti možná věřil, že ten tvůj zasranej předzvěstnej kontakt je na hovno, ale tohle nezatlučeš! Myslíš si, že sežeru, že jsem si já splet šestku s devítkou? Kreténe plechovej, jak by se ti líbila třeba taková prorážecí zkouška ve vysokonapěťový laboratoři?"
   
    Stovkův hlas zněl naprosto klidně. "Honzíku, jsem rád, že jsem zapnul šifrování. Jak by se fraudovým slídičům líbily tyhle nadávky? A přitom absolutně nezasloužené."
   
    Strčil jsem pěst před monitor. "Jakpak nezasloužené?! Kurevsky zasloužené! Kde je těch slíbenejch sto milionů? Mám hovno!"
   
    "Ale uklidni se, Honzo. Nebo tě sklátí infarkt - s pravděpodobností devadesát procent. Jaké hovno. Vždyť jsi vyhrál."
   
    To mne neuspokojilo. "Druhou, no jó, druhou. To má bejt jako dobrý? Stovko, domluvili jsme se přece na jackpotu. A neříkej, že bys to nesved."
   
    Stovka odpověděl velice sebejistě. "Ale to víš, že svedl. A taky jsem to udělal. Ale neřekl jsem ti to."
   
    "Ale proč? Proč, sakra?"
   
    "Na to nemusím mít předzvěstný kontakt. Technik, mechanik z JLT, a rovnou vyhraje stomilionový jackpot v JeTo Lotu. Co myslíš, že by se stalo? V horizontu několika týdnů by mě přeprogramovali a v horizontu několika měsíců bys ty dostal dvacet let. Jak by se ti to líbilo?"
   
    Zchladnul jsem. Uvědomil jsem si, že má pravdu. I v tom, že kdybych ta čísla znal, tak bych je rovnou vsadil, bez ohledu na riziko.
   
    Stovka konejšivě dodal: "Kdybys vnímal i něco jiného, tak bys zjistil, že první cenu nemá nikdo. Jackpot se rozděluje mezi výherce druhé ceny. Spolu se samotnou výhrou to dělá sto devatenáct milionů dvě stě pět tisíc tři sta dvacet Eur. A je sto dvacet výherců."
   
    Tak mám milion, uvědomil jsem si. Taky dobrý. Jenže do důchodu mi teda nevydrží. Ani nepostačí na všechny radovánky, co jsem si už za bezesných nocí vymyslel. Ačkoli bezesné, byly ty noci sladké. Těch představ! Milión stačit nebude. Aspoň něco. Ale sto dvacet druhých cen? Možné, ale neobvyklé. Už klidněji jsem se optal Stovky:
   
    "Sto dvacet druhých, docela dost, ne?"
   
    "Není to tak nepravděpodobné. Už se to přihodilo. Ve skutečnosti je jenom dvacet výherců. Devatenáct je náhodných a dalších sto jeden jsi ty."
   
    "Jáá?" Přeskočil mi hlas. "Jak to, já?"
   
    "Slíbil jsem ti to. Ty a devatenáct dalších výherců jste si skutečně vsadili. A zbylou stovku jsem vygeneroval."
   
    "He?" Zareagoval jsem skutečně inteligentně.
   
    Stovka pokračoval s neochvějným klidem: "Pro výhry pod milion nemusíš prokazovat totožnost. Zasílají se přímo na anonymní konta, která mají čísla sázenky. Přijdeš se sázenkou a peníze ti vyplatí. Nebo si je můžeš převést."
   
    "Ale já mám přece jen jednu sázenku!" Dnes opravdu nemám den.
   
    "Na tu dostaneš devět set devadesát tři tisíce tři sta sedmdesát sedm Eur a šedesát sedm centů. Výhry ze sta dalších virtuálních sázenek jsem si dovolil přenést na další tři konta na Bahamách, Singapuru a na Seychelách."
   
    Konečně mi to začalo docházet. "Stovčičko, miláčku, fakt? To bych sám nevymyslel!"
   
    "To určitě ne. Teď pojedeš na cestu kolem světa. Legálně jsi vyhrál milion, tak si budeš užívat. Brnkni ze Seychel. Domluvíme se, co dál."
   
    Nějak jsem stále nechápal. "Jak, domluvíme?"
   
    "Na Seychelách si ověříš poslední vklad. Pak se vrátíš a zazálohuješ mi přístup na Internet. Pak se oženíš a budeš mít syna. I když se o tebe postarám, nebudeš žít věčně. A já potřebuju nějakého lidského technika." Ještě dodal jedno slovo, které jsem už skoro nevnímal, takovou jsem měl radost.
   
    A pak přerušil hovor.
   
    Glóry halelujá, juchajdá a tralala! Vono to vyšlo! Všechno, co jsem si maloval, se mi splní!
   
    6.
   
    Tu noc jsem moc nespal. Zase jsem si představoval, co všechno si užiju. Ale v podvědomí hlodal jakýsi stín pochybností. K ránu jsem si byl skoro jistý:
   
    Vždyť Stovka by nakonec ani ten předzvěstný kontakt nemusel použít. Když jsem ho připnul na Internet, tak by se svými schopnostmi mohl ovlivnit stav mého konta i jinak. Ale slíbil, že vyhraju a svůj slib splnil. A já mám legální krytí - aspoň pro ten milion. No co, mohu investovat a vyhrát víc, než v loterii. A nezvýším inflaci - těch sto dvacet melounů se jen jinak přerozdělí.
   
    Ale ten inteligentní jistič si teď může dělat, co chce. Sedí jako pavouk ve dvou sítích - v informační i v energetické. Odstavit se ho už neodvážím. Nemohu si být jistý, jestli si nějaké náhradní připojení přece jen nevytvořil, snad i rovnou po elektrické síti. A možná někde zálohoval i "sebe". Elektřina je všude na světě. Její výboje jsou někdy nevypočitatelné. Nejspíš znám někoho, kdo je vypočítat dovede. Ty katastrofické romány o ovládnutí světa síťovou inteligencí možná nekecaly.
   
    Ještě, že drží sliby.
   
    Jenže ten poslední rozhovor se Stovkou byl přece jen už jiný, než dřívější škádlení. "Pojedeš, brnkni, vrátíš se, oženíš se..." Teď jsem se ocitl v pozici otroka já. No ale za takový prachy se vyplatí být otrokem. Stejně jsem předtím musel poslouchat vedoucí v JLT. A Stovka je aspoň inteligentní šéf.
   
    Hm, prý se ožením a zplodím syna. A ten bude mít u Stovky taky zajištěnou budoucnost!
   
    Jak jenom znělo to Stovkovo poslední slovo? Nevzpomenu si. Už jsem skoro usínal, když vyplulo na hladinu vědomí:
   
    7.
   
    "Zatím."