Palantir
oddělovač

Druhý dech

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Druhý dech Prolog
Jeden zapomenutý post katastrofický svět roku 2020. Náměstí.
Kráčel jsem rušnou ulicí. Měl jsem na spěch. Na hlavní třídě jsem se dal do běhu vyhýbaje se kolemjdoucím. Ne vždy se mi to však podařilo a následující okamžiky toho byly důkazem. Zahýbal jsem za roh, když můj svět zaplnila silueta nějaké dívky. Nestačil jsem zastavit.
Rychle jsem se omluvil a chtěl zmizet za svými povinnostmi. Ale jakmile jsem na ni pohlédl, zůstal jsem okouzleně stát. Vyzařovala z ní taková vnitřní krása, až mě to přimrazilo na místě. "Můžu se vás zeptat na jméno?" Vysoukal jsem ze sebe .
Tvář ji zkrášlil úsměv. "Merilien."
***
Tentýž post katastrofický svět roku 2026. Psychiatrická léčebna.
A zase ten křik. Chytil jsem se za hlavu. Ať už to přestane! Jenže chtěl jsem to sám. Alespoň připomenutí, proč tyhle hlasy musím snášet, mi vhánělo novou krev do žil. Začal jsem se kolébat ze strany na stranu. Působilo to uklidňujícím dojmem. Přestával jsem vnímat okolní svět, přičemž se loučil se svým vědomím. Ještě jsem zaslechl poslední záchvěv onoho vřískotu, ale to už jsem byl pryč.
Nebe bylo jasné, barvy pestré, foukal slabý vítr. Stál jsem na kraji lesa a přede mnou se rozprostíral malý palouček za nimž se skrývala chatrč. Nic se tu nezměnilo. Beze strachu jsem přešel až k obydlí, kde jsem se zastavil. Bude i toto stejné jako posledně? Odpověď jsem neznal a byl jen jediný způsob jak ji zjistit. Vešel jsem dovnitř.
Pocit beztíže. Řezavá bolest někde v šedé kůře mozkové. Krátký záblesk toho, jak objímám štíhlou černovlásku. Její slzy a můj slib, že nic nás nerozdělí.
Prozření...
V rukou třímám meč. Snažím se zklidnit dech. Útroby mi spaluje led. Strach je přirozený, ale nesmíš se jím nechat ovládnout! Vzpomněl jsem si na slova legendárního hrdiny ze staré knížky. Podíval jsem se do očí mému sokovi. V odpověď mi černé kameny bez zorniček dali ochutnat svoje hlubiny. Téměř se mi podlomila kolena, ale protože jsem na to byl už připravený, zůstal jsem stát. Zmocnil se mě lehký triumf. Tohle se mi ještě nepovedlo. Můj oponent jen neznatelně kývl hlavou. Bylo to snad na znamení uznání? Nevěděl jsem. Před soubojem musím mít čistou hlavu, ale přesto jsem si dovolil pomyslet na Merilien. Vzpomínka na ni, mě mohla jenom posílit. Teď tomu nebylo jinak.
Tiamat pozvedla svůj meč. Postřehl jsem jen, že to byl tentýž starý zubatý kord, jaký měla i posledně. Bohužel v tu ránu to taky skončilo dřív než to vůbec začalo.
Věděl jsem, že je rychlá, ale přesto jsem se nezmohl na sebemenší odpor.
Jen co se pohnula, ucítil jsem její čepel ve svém těle. Nebolelo to. Jen jsem cítil že je ve mě něco cizího. Smrtka na mě zpříma pohlédla s nevyřčenou otázkou. Znal jsem ji, a tak jsem jen kývl na souhlas.
Na chvíli to vypadalo jako by zaváhala; dolehly ke mně její myšlenky. "Proč to děláš? Copak ti na ní tak záleží?"
Nedokázala pochopit moji odpověď. Ač rozhodovala o životě a smrti, nikdy nepoznala lásku.
Astrální ruka se vnořila do mé hrudi a já ucítil, jak ubyl kousek z mé podstaty. Čím častěji jsem nad ní prohrával, tím víc mi zůstávaly jen ty kousky osobnosti, které jsem měl v sobě nejhlouběji zakořeněné.
Pozvolna jsem ztratil vědomí.
Stalo se to totiž tak; Merilien jednoho dne šla spát jako na konci každého vyčerpávajícího pracovního dne, jenže od té doby zůstaly její oči navždy zavřené. Upadla do komatu. Nikdo nevěděl jak se to stalo. Nikdo to nedokázal vysvětlit. Lékaři to přisuzovali nějakému psychickému kolapsu, ale tomu jsem nevěřil. Bohužel jsem s ní v onu noc zrovna nebyl. Náš stále vzkvétající vztah trval už pět let, a tak bylo zcela přirozené, že jsem si její komat dával za vinu. Byl jsem rozhodnutý jí přivést zpět ať to stojí cokoliv.
Hledal jsem nějaký lék, ale ani dnešní moderní technika nic nezmohla. Zbývala tak jen poslední možnost. Trochu riskantní, ale občas zisková. Stejně jako vždy, tak i dnes existovalo spoustu sekt společností zavržených.
Při svém průzkumu jsem nejprve narazil na nějakou šílenou odnož keltských druidů, kteří mě jen poslali dál, protože jsem neprokázal žádný kladný vztah k Matičce zemi. Šamani kmenu Wiccu zase nikomu nechtěli pomoci bez zasvěcení. Technomanceři mi pomoc nabídli, jenže i kdybych nakonec přistoupil na všechny jejich zvrácené požadavky, z Merilien by se stala kovová chodící konstrukce. Technomancie byla nová oficiálně neuznaná věda založena na Graisově objevu Transmutace duše. Uspanému člověku byl doprostřed čela vsazen centimetrový diamant vnitřně napojený živou tkání přímo na mozek. Další malý zcela totožný diamant se zapustil do těla konstruktu. Pokud se operace povede, může lidské vědomí putovat mezi konstruktem a člověkem a libovolně tak ovládat jejich těla.
Ne, tak tohle bych jí udělat nechtěl. Pro živého člověka to může být užitečné, ovšem pro někoho v komatu, to musí být hotové peklo. Dívat se na svoje bezvládné ležící tělo skrz plechovou krabici poháněnou řadou pístů a pásových koleček. Brrrr..
Moje hledání nejspíš nezůstalo utajeno, protože se mi sami od sebe nabídli ritualisté, kteří mi radili, ať dívku obětuji. Prý ji to mělo vzkřísit. Jenže zombii nebo sukubu posedlou démonem jsem z ní udělat taky nechtěl.
Nakonec přece jen svitla naděje. Za nemalých úplatků jsem se od ritualistů dozvěděl, že kdesi v kanálech žije člověk, který údajně vlastní nejnebezpečnější knihu na světě. Bájný Necronomicon.
Říká se, že ho nikdo nedokáže najít z vlastní vůle. Prý nakonec on najde vás. Tedy pokud to uzná za vhodné. Byl jsem značně zoufalý, a tak jsem i přesto začal kanály prohledávat.
Když jsem jimi bloudil snad po sté, měl jsem kliku.
Na pohled to byl obyčejný žebrák v otrhaném šedém plášti s dlouhými stříbrnými vlasy. Jeho kalné pronikavé oči zářily vysokou moudrostí. Neptal se mě, co hledám. Věděl to. Zpoza pláště s očividnou láskou vytáhl prastarou knihu. Charakteristický ornament na titulní straně mluvil za vše. V momentě, kdy ji otevřel, se znak rozzářil a chodbu osvítilo kalné žluté světlo. Neměl jsem čas do ní nahlédnout. Doba po kterou rozevřel knihu byla kratší než tři vteřiny. Stařík to měl zmáknuté v malíčku.
Dotkl se mě konečky prstů na spánku a vyslovil slovo moci. Najednou jsem věděl, co musím udělat. Záchrana Merilien dostala nové rozměry. Dokázal jsem vidět Smrt.
Než stařec zmizel, dal mi několik rad a varování.
Den na to jsem přišel na návštěvu k Merilieniným rodičům. Měli totiž dívku v domácí péči. Sice jsem je musel chvíli přemlouvat, ale nakonec mě k ní pustili. Báli se, že by se u mě mohli projevit nějaké nekrofilní sklony. No tohle...
Nevinně spala a kolem sebe měla různé přístroje na měření životních funkcí. Vypadala tak zranitelně. Toužil jsem jí chytit za ruku, ale byl jsem tu z jiného důvodu. A ten důvod stál za její postelí. Tiamat. Nevím jakou měla ve skutečnosti podobu, protože teď se nejspíš přizpůsobila mojí fantazii. Celou jí zahaloval plášť a to bylo jediné co bylo vidět. Teda kromě jedné další věci. Ve stínu kápi byl jsem zachytil lesk temných očí. Jenže tam jsem neměl nikdy pohlednout. Rázem mě opustily všechny síly a neovladatelně jsem se svalil k zemi. Strach mi zachvátil celé tělo. Mysl mi očarovaly ty nejdepresivnější představy a já se celý roztřásl. Chvíli jsem jen tak seděl s hlavou sklopenou, až jsem se nakonec odvážil vstát.
S odvráceným zrakem jsem k ní promluvil. Vypadalo to, že všemu co říkám rozumí. Kdyby to bylo možné řekl bych, že žasla nad tím, co po ní chci. Ale byla vůbec schopna nějakých emocí? Kdo ví. Nedokázala pochopit, proč nabízím tak vysokou cenu za někoho jiného. A navíc v předem prohrané bitvě. Navrhl jsem jí, že když ji v souboji přemůžu, tak Merilien vrátí do světa živých. V opačném případě si vezme moji duši. Souhlasila.
Avšak vždy, když jsem nad ní prohrál, mi vzala jen část duše namísto celé. Nevím proč to dělala. Zkoušela snad přijít na to, proč si vždy vyberu onu možnost utkat se s ní znovu i když vím, že je to beznadějné? Chtěla pochopit proč radši nezachráním sám sebe? Nevím. Zkuste pochopit Smrt. Zkuste pochopit, proč přichází vždy když přichází. Proč dělá to, co děla. Že by byla loutkou Osudu?
Otevřel jsem oči.
Obklopovala mě bílá čtvercová místnost. V jejím středu byla přikována židle na které jsem seděl.
Všude vládlo ticho, což bylo opravdu výjimečné, tak jsem si to snažil užít co nejvíc. Opřel jsem se, přičemž si složil ruce do klína. Pohled mi bloudil daleko odtud. Snil jsem.
Nevím kolik času uplynulo, ale do reality mě vrátil ostrý jekot ne nepodobný motorové pile. Tiskl jsem si ruce na uši a začal se kolébat ze strany na stranu. Stařík mě varoval před démonickými hlasy, které budu občas slýchat.
Právě když zvuky utichly někdo narušil moje soustředění. Postavy s antitoxickými maskami oděny do bílých plášťů mě vzaly za ruce a vlekly pryč.
Přišli jsme do nějakého pokoje bez oken, který vypadal totožně jako ten můj předešlý. Teda s tím rozdílem, že místo židle tu byl operační stůl. Ehh...
Vyzvali mě, ať si na něj vylezu. Následně mi kolem těla připnuli popruhy. Nemělo cenu se vzpírat. Zkoušel jsem to pokaždé. Nikdy to nevyšlo.
Ležel jsem na zádech, přičemž jsem mohl pohnout pouze hlavou. Nebylo to právě příjemné. Snažil jsem si přivodit pocit snění, abych mohl odtud pryč, ale šlo to jen velmi ztuha. Vzhledem k tomu, že mi mávali skalpelem před obličejem, tak se mi snad ani nemůžete divit. Nakonec mi píchli nějaké uspávadlo, čímž vyřešily moje starosti. Pohltil mě jiný svět.
Psychiatrická léčebna. Situace nad ležícím pacientem:
"Pane X, vidíte to stejné jako já?"
"Máte namysli to srdce?"
Pan M kývl. "Je opět o něco černější než posledně."
"Máte pravdu, ale přesto ještě stále tluče,"oponoval pan X.
"Stejně mi vrtá hlavou, proč pořád černá."
"To i mě pane kolego, to i mě..."
Palouček jsem přeběhl za pár vteřin a bez rozmyslu vlezl do chatrče.
Krátká závrať. Chvilkový pocit nesnesitelné klaustrofobie. Záblesk obrazu, kde se objímám se svou dívkou. Její uslzená tvář, která se mě snaží přesvědčit, abych tohle nedělal. Můj umlčující polibek.
Byl jsem tam. Po kolikáté už tu jsem? Po páté? Šesté? Nevím, není to důležité. Hlavní je, že když jsem nyní pohlédl Smrti do očí, zůstal jsem pevně stát. Nijak na to nezareagovala. Ohlédl jsem se přes rameno na Merilien. Ležela a spala v průhledné křišťálové rakvi. Při pohledu na ni se mi zamlžil zrak. Ta andělská nevinnost spícího dívčího těla. "Za tebe má smysl bojovat." Párkrát jsem zamrkal, abych zahnal slzy, načež jsem se otočil zpět k mému nepříteli.
Byl jsem hrdý, že jsem přemohl svůj strach ze Smrti, ale teď mě zmáhal jiný pocit. Beznaděj. Na začátku to bylo jiné. Tehdy, když jsem se utkal s Tiamat, tak jsem si nelámal hlavu s tím, jak jí porazit. Spoléhal jsem na náhodu toho typu, že jednou ji zasáhnu dříve než ona mě. Z prohry jsem si nedělal těžkou hlavu, protože jsem věděl, že když to jednou nevyjde, zkusím to znova.
Avšak beznaděj. Ten pocit, který nás pohltí, ztratíme-li víru ve vítězství. Nechápu jak jsem to předtím mohl nevidět. Vždyť není šance vyhrát! Já nebudu nikdy rychlejší než ona. Ale jen co jsem si takto hluboce dovolil zapochybovat, zastyděl jsem se sám za sebe. Přinutil jsem se k soustředění.
V mysli mi planulo jediné slovo. Merilien. Duši mi naplnila láska a já se musel usmát. I ty nejbeznadějnější boje mají smysl, když v nich bojujeme za něco, co milujeme. Když si stojíme za svou vírou i proti mnohonásobné přesile. Tomu se říká hrdinství.
S nemalým zadostiučiněním jsem si uvědomil, že tohle celé Smrtka nikdy nepochopí.
Kývl jsem mému soupeři, že jsem připraven.
V rukou se nám zhmotnily kordy. Zvedl jsem zbraň ke rtům a políbil ji. "Moje krev za tvůj svět, princezno."
Postavil jsem se do střehu. Smrtka se vrhla v před. Tentokrát jsem dokonce zahlédl její dopadající meč. Bohužel to byl veškerý můj úspěch. Ale přesto jsem pocítil, že jsem se dostal někam dál. Něčemu přicházím na kloub. Její výpad jsem nestihl vykrýt, i když jsem se snažil. A tak její zbraň zákeřně tančila nitrem mého těla.
V těchto chvílích necítím bolest. Jen mívám pocit, jako bych odplouval někam pryč. Neříkal jsem nic. Jen jsem se na ni podíval a ona pochopila, že příště to zkusím zas. Nijak nereagovala. Prostě do mě vnořila ruku, přičemž mi opět uzmula kus z podstaty mé existence. Příště to tak jednoduché mít nebudeš, sliboval můj pohled. Jak jsem to ale chtěl udělat, jsem sám nevěděl. Svíraly mě pochyby. Kolikrát se s ní ještě můžu utkat než překročím nějakou mez, po které to už nebude možné? Kolik duše mi může vzít, abych byl schopen dalšího boje?
Když jsem otevřel oči, přivítala mě opět ona bledá místnost. Moje první zjištění bylo, že jsem mohl pohnout pouze hlavou. Aaha! Tak jsem pořád na stole. Nevěděl jsem, zda se mám radovat nebo truchlit. Naštěstí to tu vypadalo opuštěně. Radost zvítězila. Neměl jsem co na práci, a tak jsem přemýšlel. Ze svých snů jsem si pamatoval vše. V hlavě mi vířilo spoustu myšlenek, ale mě zajímala jen jediná. Jak porazit Smrt.
Nejdříve jsem na to šel logicky. Jak porazit někoho, kdo je násobně rychlejší, než my samy? Dumal jsem nad různými úhybnými manévry, fintami nebo triky, jak bych nad ní mohl získat převahu. Ale tušil jsem, že na to jdu ze špatného konce.
"Merilien. Co bys na mém místě dělala ty?" Zeptal jsem se do ticha pokoje.
Vzápětí jsem se usmál, když jsem si vybavil její bystrou osobnost. "Ty by ses s někým určitě poradila." Věnoval jsem pohled prázdné místnosti. "Jenže já tu nikoho nemám."
Zavzpomínal jsem na minulost. Merilien byla vždy dívka s dračím srdcem plným cti, hrdosti, odhodlanosti a pochopení. Jen sebe sama viděla místy příliš černě. A proto jsem ji miloval o to silněji. Přál jsem si jí pomoci. Chtěl jsem, aby z ní byl šťastný člověk. Vždyť ona si to tak zaslouží. Nevím co to způsobilo, ale časem se tato černá bariera začala přece jen odbourávat. Jenže pak oné noci upadla záhadně do komatu. Nikdo nevěděl co dělat. Moderní technika selhala. Než mě nalezl ten stařík s magickou knihou, šílel jsem z každého nepodařeného pokusu o její záchranu. Jednu dobu jsem chtěl umřít, abych mohl být zase s ní. Ale naděje onoho spásného léku mě ještě neopouštěla. Co kdyby se totiž náhodou probudila a zjistila by, že jsem se zabil? Asi bych ji moc nepotěšil.
Nakonec, když mi onen žebrák z kanálů řekl co mám dělat, bez váháni jsem všechno splnil.
Žiletkou jsem si na tělo kreslil různé ornamenty, které byly zapotřebí k plnému rozkvětu nově nabytých schopností. Zpočátku to velmi bolelo, ale rychle jsem si na to zvykl, protože něco podobného bylo i součástí mých nejtemnějších snů. Začalo se mi to velmi líbit. Ani obličej jsem nevynechal. Což byla ovšem chyba. Měl jsem to zkusit nějak obejít a nenechat se tak unést svými zvrácenými choutkami.
Přestože jsem na veřejnost chodil jen minimálně, jednou za čas jsem tam jít musel. A tak mě jedna milá postarší sousedka nahlásila policii. Dotyční správcové zákona mě pak bez okolků zatkli za provozování čarodějnictví. Nezmohl jsem proti nim nic, bylo jich moc.
Nakonec jsem skončil v nějakém ústavu na pozorování. Řekl bych, že nejdříve chtěli přijít na ty jizvy od žiletek. Jenže pak se jim zdálo velmi divné, že tak často upadám do stavu, jenž je věrně podobný spánku.
Dokázal jsem jim takhle usnout přímo před očima. Představte si situaci kdy vás vyslýchá skupinka modrých uniforem a vy si najednou dáte šlofíka. Samozřejmě se mě snažili probudit, ale bez úspěchu. Nebyl žádný způsob, jak by se jim to mohlo podařit, dokud boj se Smrtí neskončil. Takže asi právě kvůli tomuhle mě občas zvědavě pitvali. Nejspíš chtěli objevit příčinu těch stavů. Zda-li na něco přišli, tak to nevím. Bylo mi to jedno. Já jsem věděl, jak to všechno bylo.
Většina lidí si dříve čí později najde smysl života. Ten můj spočíval v tom, že Merilien bude jednou vyrovnanou osobou s vnitřní silou, nadhledem nad životními neúspěchy a já ji budu stát po boku, aby se měla vždy o koho opřít. Jenže ten komat mi udělal nemilou čáru přes rozpočet. Avšak touha přetrvávala dál.
Ona na tomhle světě měla rodinu. Já ne. V den kdy upadla do bezvědomí truchlili desítky lidí. Kdyby to bylo naopak, pro mě by truchlila jen ona. Zvedla se ve mně vlna nenávisti vůči nespravedlnosti na tomto světě. "Ona má žít!" S tímhle prohlášením jsem zavřel oči a přivodil si pocit snění. Byl jsem rád za tento dar, přestože jsem za něj musel zaplatit jizvami po celém těle.
Ani jsem si neuvědomil, jak jsem se dostal před mýtinu a následně do chatrče.
Následoval pocit svírání v žaludku. Brnění v celém těle. Její nezaměnitelná tvář. Dojetí v jejích očích. Hrdost...
Jako první věc co jsem udělal bylo, že jsem se ohlédl na Merilien. Byla pořád stejně krásná. Obsidiánově temné vlasy jí spadaly pod ramena, jemné bledé ruce měla složené na hrudi, kaštanové oči byly zavřené. Celkový dojem doplňoval černý gotický šat a křišťálová rakev do které byla zakleta. Meril...
Otočil jsem se čelem k Tiamat. V rukou se nám zhmotnily kordy. Pokynul jsem jí, že jsem připraven. Zaútočila.
"Miluji tě, Meril," vyslovil jsem prastarou formuli, která v této etherické dimenzi měla obrovskou moc. Obzvlášť pak, když byla vyřknuta upřímně. Zahodil jsem svoji zbraň. Smrtka trochu trhla hlavou. Asi nechápala účel mého konání. Ale nezastavila se. Stínová čepel mě proklála skrz. Usmál jsem se. Vnořila do mě ruku a zůstala překvapeně stát. Žádnou duši nenalezla.
Za to nad křišťálovou rakví se chvíli tetelilo malé azurové světýlko, které několikrát obkroužilo okolí, přičemž se nakonec skrz sklo vnořilo do těla spící dívky. Následně z Tiamat vyletěla ta část duše, kterou mi v průběhu všech mých pokusů ji porazit stihla ukrást, a zmizela někam do dáli.
Najednou jsem začal slábnout. Přestával jsem vnímat svět kolem sebe. Opouštěly mě pocity. Ale poslední přetrval. Meril, lásko, žij! Bylo moje poslední přání.
A nastala tma.
***
Psychiatrická léčebna. Situace nad ležícím pacientem:
"Pane X, právě nám zemřel."
"To je vtip?" Povytáhl tázaný o milimetr obočí.
Tolik emocí od něj jeho kolega ještě neviděl. "Obávám se že není."
A vskutku. Pacient už nejevil sebemenší známky života.
"Podejte mi skalpel pane M, podíváme se jak je na tom jeho srdce."
Když lékaři otevřeli ležící tělo, zjistili, že onen orgán je celý černý.
"Napadá vás něco, pane kolego?"
"Třeba ztratil duši,"zkusil to pan M.
"Ale jděte..."
Epilog
Ten samý post katastrofický svět roku 2026. U Merilieniny rodiny.
Otevřela oči.
Jsem doma. Byla první věc, kterou si uvědomila. Ta druhá už nebyla tak radostná. Měla pocit jako by ji něco tížilo na celém těle. Na hrudi, na nohou, na prsou i na hlavě. Všude cítila tlak. Zaostřila na sebe zrak a vytřeštila zhrzeně oči. Trčely z ní různé dráty zastrčené pod kůži pomocí chromových nanoplíšků. Zatnula zuby a co nejrychleji dokázala, ze sebe ztrhala všechnu mechaniku co z ní čouhala. Posadila se.
Při styku jejích chodidel s podlahou ztratila rovnováhu. Podlomily se jí nohy. Dopadla na kolena. Neměla v nich téměř žádný cit, tak aspoň necítila bolest. Rukama si začala masírovat stehna a lýtka, aby je prokrvila. Hlavu měla dokonale prázdnou. Pracovala systematicky, jako stroj bez vlastní vůle.
Když její několikaminutové snažení slavilo první úspěchy, přichytila se opěradla židle zkoušejíc se postavit. V nohách cítila ostré mravenčení, ale to byla jen malá cena za tu neskonalou radost, kterou pociťovala z prvních krůčku. Pomalu otevřela dveře a sešla dolů do kuchyně.
V místnosti byli všichni. Snídali. Když ji spatřili, dívali se na ni jako na zjevení. Někteří se dokonce neubránili slzám. První se vzpamatoval její bratr. Rozběhl k Merilien a objal ji tak pevně až v ní trochu zakřupalo. Rozpačitě se na ni podíval, ale ona si ho k sobě přivinula ještě těsněji. "Bratříčku." Pronesla zasněně skrz slzy. Najednou měla plno otázek, na které by ráda znala odpověď. Řekli jí ale, ať si odpočine, že jí později na všechno odpoví. A tak je poslechla těšíc se z jejích přítomnosti. Nevěděla proč, ale měla hluboko v podvědomí pocit, jakoby je neviděla už hodně dlouho. Velmi hodně dlouho.
Vzala si něco k jídlu, přičemž se vrátila zpátky nahoru. Lehla si na postel, zády se opřela o zeď, nerušeně jedla. Najednou se jí nechtělo přemýšlet o tom zmatku dole, a tak se začala probírat svými vzpomínkami. Včerejšek byl rušný den. Cesty byly přeplněné, lidé spěchali. Dokonce když vycházela zpoza rohu jedné ulice tak ji jen velmi těsně minul nějaký spěchající muž, který bez ohlédnutí běžel hned dál. Nebo počkat, nesrazili jsme se spolu? Chvíli nad tím dumala, ale nakonec to vzdala. Nesrazili, to bych si pamatovala.
Ovšem připadalo jí, že toho člověka zná. Ale ať se snažila sebevíc, nic si o něm nevybavila. Nakonec nad ní zvítězila logika a ona svoje úsilí vzpomenout si vzdala. Přece jen jak by mohla znát někoho, s kým se osobně ještě nesetkala?
Někde hrozně daleko se jedna bloudící duše zaradovala. Konečně mohla dojít klidu. Její láska dostala šanci začít úplně nový život.

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 4631

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.