Palantir
oddělovač

Mezaliance

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Mezaliance Mezi lidmi a hady vypukla válka.
Hadi nepatří k nejstarostlivějším a nejvřelejším bytostem, ale když k někomu přilnou, tak si za tím leží. Bez váhání se postavili na stranu své královny. Užovky, jak se ukázalo, mají neuvěřitelné průzkumnické schopnosti. Slepýši, kteří to od lidí odjakživa schytávali pro svou podobu s hady, vytvořili prakticky dokonalou zásobovací síť a zprostředkovali spojenectví s ještěry. O krajtách, zmijích, kobrách, korálovcích, hroznýších a dalších ani nemluvě.
Ti všichni se mstili a byli při tom děsivě organizovaní. Dokázali využít potrubí, průduchy, ventilaci, kanály,... Lidem bylo brzy jasné, že se jim funkce krále tvorstva vymkla z ruky. Tvorstvo zahájilo revoluci. Lidé tomu říkali "hadí mor" a "hadí moře", pro některé to byla "apokalypsa" a "rána egyptská". Vyjít ven bylo riziko, veškerou dopravu zajišťovala speciální vozidla, která měla za úkol rozemlít co nejvíc těch beznohých bestií na kaši. Herpetocidy se staly nejprodávanějším obchodním artiklem. Armády je fasovaly ve velkém a vojáci ve speciálních ochranných oblecích, které jako by vytáhli z béčkového sci-fi, procházeli terén a likvidovali cokoliv se podezřele pohnulo. "Jeden proti jedu!" bylo úderné heslo, to svinstvo ale dokázalo rozežrat všechno, i speciální oblek z béčkového sci-fi a v místech postřiku se nedařilo ani plevelu. Kdykoliv se zdálo, že by nějaká nová zbraň nebo obzvlášť účinná chemikálie dokázala zvrátit průběh války jednou provždy, stalo se něco ještě děsivějšího. Hadi příliš dobře nerozeznávali mezi druhy dvounožců. Postupovali podle jednoduché rovnice. Má to dvě nohy, tak kousni nebo škrť, ať je to malé nebo velké. Ať to křičí vysokým, nebo hlubokým hlasem. Hadi dokazovali s čím dál větší razancí, že nepřežili dinosaury jen tak pro nic za nic. Lidem nezbylo nic jiného než hromadný útěk na sever.
A pak se jednoho dne objevilo něco, co všeobecnou hysterii změnilo v šílenství. Polorozpadlé hadí mrtvolky a bílé kosti, které nestihli lidé spálit, se pohnuly. Rozhlédly se, jako by nevěřily vlastním očním důlkům a potom se tichounce vydaly znovu do boje.
Hadí královna lidi z celého srdce nenáviděla a neštítila se ničeho.
***
Hadího krále lidé fascinovali. Byli nepoučitelní, jako národ měli sklony k sebedestrukci a někdy se stávalo, že celé generace jako by chodily tupě dokola. Jenže... měli potenciál. Vytvářeli příběhy. I příběhy o hadech. A hadí král miloval příběhy. Proto se pokoušel své poddané uklidnit, kdykoliv se lidé dopustili nějaké bezohledné vraždy. Ale bylo to čím dál obtížnější. Hadi si pamatují. Sdílejí svou historii a nesou ji v sobě. Navěky. Hadi mají své vlastní příběhy a lidé v nich většinou nehrají příliš kladnou úlohu. Hadí král se rozhodl vyjednávat.
Král věděl, že když na člověka promluví lidštinou v hadí podobě, nedostane kloudnou odpověď. Lidé žijí v domnění, že je jejich jazyk pozoruhodný a výjimečný a pro ostatní národy nesrozumitelný. Zvláštní, že je nikdy nenapadlo, že se s nimi ostatní bytosti nekomunikují vlastně proto, že se s nimi nechtějí bavit. Přestože se jejich příběhy hemžily mluvícími zvířaty, lidé si nedokázali představit, že lidštinu zvládnou třeba i ti, co mají jen jednu plíci. A hadi to zvládali bez problémů. Měli navzdory scestným lidským představám dokonale rozvinutou kulturu a sociální systém. A magii.
Král se položil na rozevřenou knihu. Byla lidská a byla o lidech. Musí si dávat pozor na počet končetin a kostí. Bez drápů a srsti se v nejhorším obejde. Moc komplikované. Hadí král se naposledy důkladně podíval na obrázek se strukturou kostry, pronesl kouzelnou formuli a roztřásl se. Měl pocit, že se rozpadá. Páteř se roztahuje a současně se smršťuje. Obratle mizí. Záda mu tuhnou a na čtyřech místech se mu dějí šílené věci. Neodvážil se otevřít oči. Pojídá podivnou rostlinu. Šťáva se mu žene z úst do krve. Hlava. Čelisti se spojují. Do krku se mu hrne slaná voda a v tu chvíli král cítí, že prochází celým světem. A pak svět prochází ním. Hlas se mu změnil a když konečně dokázal vykřiknout, nepoznal svůj hlas. Ležel na zemi a síň byla najednou malá. Vnímal chlad v místech, která nikdy předtím neměl. Připadal si tak nějak... rozlehlý. A měl neodbytnou chuť na ovoce.
Pokusil se vstát. "Jak to ksakru dělají? Balancují na těch svých dvou nohách. To i ovce a krávy pochopily, že čtyři nohy jsou praktičtější," pomyslel si, když klečel na zemi a snažil se pochopit tu mechaniku. Zapřel se předníma nohama s dlouhatánskými monstrózními prsty o balvan a zkusil napřímit zadní. To by mělo fungovat. "Nebo taky ne," zamumlal, když se zvedal ze země. Jeho lidský hlas mu zvláštně vibroval v hrudi. Právě tady - dotkl se pevného místa, kam se sbíhala žebra. "Jen... osm, deset,... ještě tady dole...dvanáct párů... ," vydechl. Skutečnost a obrázek v knize, to byl teď pro něj najednou obrovský rozdíl. "Jsem zrůda," uzavřel to král. Prozkoumával své lidské tělo. Opatrně se dotýkal kůže. Hladká, ale úplně jinak hladká. S kousky srsti. S uspokojením zjistil, že se mu podařily dokonce i vlasy a obočí.
 
Nakonec se mu podařilo přejít síň. Pak to zkusil znovu bez držení. A ještě jednou. Zkusil to rychleji a šlo to. Opravdu běžel! A nepřerazil se! Hadi se učí rychle, a tak mohl král spokojeně kývnout a vydat se ke stěně své komnaty. Dýchl na ni, bez potíží se do ní vnořil a vyšel ven. Za okamžik vběhl zpátky a přičaroval si oblečení.
Odhozený papírový kelímek se pohnul v průvanu. Blížila se půlnoc. V uličce nebylo žádné osvětlení. Z kelímku s pískotem vyrazila krysa a zmizela za popelnicemi, následovaná několika příbuznými z haldy odpadků. Žebrák opřený o zeď zachrápal a hbitě se narovnal. Někdo se blížil zleva. Jenže tam byla jen zeď a boční stěny domů. Žebrák zamžoural. Ta trocha světla, co sem dopadalo z hlavní ulice, si nejdřív pohrála na černých lesklých botách, pak se po kalhotách do zvonu vyšplhala ke splývajícímu kabátu a úzkému pasu a pak se zaseklo pod bradou příchozího. Dotyčný se podle všeho zasekl někde v 70. letech. Ze stínu vystupoval dost podivným způsobem. Jako by si plánoval jak a kam položit nohu. Trochu se vlnil, ale ne opile. "Jiná ráce," rozsvítilo se žebrákovi a pokusil se odplazit. Narozdíl od stínové postavy opilý byl, a tak se jen svalil o kus dál. Muž se k němu naklonil a žebrák vydal rozechvělé: "Huamf." Muž nechápavě zamrkal. Potom upřel na žebráka bezřasé oči s hadími zorničkami. Pokusil se mu to všechno vyložit: "Jsi první jedinec z lidského rodu, kterého jsem potkal."
"Ehm. Já..."
"Tímto se stáváš mým vyslancem. Jako král hadů vás, lidi, varuji. Pokud ihned neustane násilí vůči hadímu národu, ponesete následky."
"...sledky."
"To by mohlo znamenat i válku," upřesnil hadí král a odešel. Žebrák si přejel rukou po tváři a něco šeptal.
"Deset," uzavřel tuto epizodu. Nahmatal svou flašku a pořádně si přihnul.
Hadí král se procházel městem. Proměna v člověka mu doslova změnila úhel pohledu. Hadí král měl starosti. Válka. Byla to děsivá představa a jak se tak rozhlížel po ranní ulici, uvědomoval si, že asi nezvolil tu nejlepší strategii k vyjednávání. S hady věděl, na čem je. S lidmi... to bylo něco docela jiného. Z několika jejich příběhů se dozvěděl, že je jeho národ považovaný za prohnaný a lstivý. To ho dost překvapovalo. Jemu hadi vždycky přišli spíš přímočaří, žádné velké dvojsmysly a lži. Hadí král se zastavil před knihkupectvím. Knihám nikdy nedokázal odolat. Vešel dovnitř. Bloumal kolem polic a zamyšleně přejížděl hřbety knih. Občas nějakou vytáhl a zalistoval v ní. Prsty ještě tolik neovládal, a tak se řízl o list. Instinktivně si ho začal cucat a jak sál krev, musel uznat, že knihy jsou nebezpečná záležitost. Odložil knihu zpátky a toulal se dál. Došel až do zapadlého koutku, kde ho jedna publikace úplně pohltila. Nebylo to ani tak textem. Toho tam bylo málo. Zato tam byla spousta barevných obrázků. "Dětská knížka," zařadil si ji hadí král. Špatně. Jak brzy zjistil, bylo tam taky dost fotografií. Hadímu královi se nějak obtížně polykalo. "Je legrační, jak lidem poskakuje ten hrbolek na krku," napadlo ho. "Ohryzek. Od ovoce z toho příběhu o hadu, díky kterému se jejich nahatí předci dostali z té zahrady a konečně se oblékli." Obrázky měly stejný motiv v různých provedeních a hadí král si to konečně zařadil a ucítil, jak se mu hrne krev do obličeje. "No jistě. Oblečení by jim v tomhle asi vadilo." Na další stránce byli ti dva v tak divném úhlu, že hadí král musel naklonit hlavu a trochu knížku natočit. Připadlo mu, že ho někdo sleduje. Zvedl hlavu a všiml si ženy, která ho pozorovala. Rychle se podívala jinam. Hadí král se vrátil ke knize. Otočil stránku. "Tohle musí být těžké s těmi pár obratli, co mají," zamumlal. Přistihl se, že se snaží napodobit tu divnou figuru. Zaslechl zahihňání a z nějakého důvodu mu začaly hořet uši. Popadl se za boltec, ale žádný plamen tam nebyl. Jeho nové tělo ho začínalo znepokojovat. Stejně jako ostatní lidí v knihkupectví, zvlášť samičky. Rychle knihu zavřel, vrátil ji na místo a dal se na útěk.
Hadí král musel uznat, že si výlet do lidského světa užil. Naučil se spoustu nových věcí. Dokonce se projel v tramvaji. Z té ho nakonec vyhodili, protože neměl barevný papírek. Ale byl rozhodnutý to příště zvládnout. To "příště" ho znepokojovalo nejvíc. Legrační lidský svět by ho rozhodně neměl tolik přitahovat. Z toho koukal pořádný problém.
Jednoho dne - byl nezapomenutelný, horký čtvrtek - se za soumraku vyplazil na břeh řeky. Na tuhle cestu byli hadi náležitě pyšní. Jejich královský palác byl v bezpečí na dně a magické slovo je dovedlo až do jeho prostorných, útulných síní. Hadí král už se tou dobou bez velkých potíží pohyboval mezi světem hadů a lidí a mezi dvěma podobami. Když byla ta nová na něj moc, stačilo mu uvelebit se na břehu a o všem přemýšlet. Hlavně o tom, jak oddálit střetnutí. A pak tu bylo ještě něco nového, co se zabydlelo uvnitř jeho hlavy. Nebylo to přímo lidské, nechovalo se to cize. Jeho srdce se pokaždé prudce rozbušilo, ať byl v jakékoliv podobě. Toužil stočit se kolem jiného hladkého těla. V tom ochutnal jejich pach ve vzduchu. Zvedl hlavu mezi stébly trávy. Sledoval je, jak jdou hladce cestou vyšlapanou v louce. Bílá těla mizela a znovu se objevovala mezi kmeny stromů, které obklopovaly břeh. Hadí král je obdivoval. On sám měl ještě občas problémy, aby se nezapomněl a nezkoušel ve své lidské podobě zapojit žebra místo nohou. Dopadalo to trapně.
Byly tři a jedna z nich měla obzvlášť intenzivní vůni. Někdy letmou a nenápadnou, ale v dalších dnech sílila, až hadí král otvíral ústa a zkoušel ji polknout. Pak se pár dní neukázala. Ani ona, ani její vůně. Rozhlédly se a schovaly se za stromy, aby je nikdo nezahlédl přes louku. Král měl ale dokonalý rozhled a musel znovu obdivovat, jak lidské ženy zvládají komplikované mechanismy svlékání. U hadů šlo o věc instinktů a cviku, u lidských samiček to připomínalo odzbrojování. Pro tyhle tři se ale slovo "žena" ani "samička" nehodilo. Hadí král si našel ve slovníku jiný výraz. "Dívka," zašeptal si pro sebe. Znělo to moc dobře. Ve slovníku byl i další výraz, ale ten měl spíš anatomické zaměření, které u hadů nehrálo roli. Dívky se svlékly a vběhly do řeky. Hadí král se na ně chvíli díval. Pak se podíval na hromádku svršků a usmál se.
Slunce jí poskakovalo po pažích. Vypadalo to, jako by ji zachytila síť ze světla. Nohama nahmátla studený proud. Otřásla se. Představila si inkoustovou hloubku a něco v ní dýchalo. Kamarádky už na ni volaly ze břehu. To ji vtáhlo zpátky do reality. "Jděte napřed!" odpověděla jim. Rychlými tempy zamířila ke břehu. Zůstala sama. Postavila se a podívala se na vlny, zrudlé v záři zapadajícího slunce. Přejela dlaní po husí kůži na stehně. Zvedla ruku a dotkla se rty zápěstí. Pod rty ucítila teplou cestičku tepny. Jinak byla jako z ledu. Vydala se na břeh a běžela se převléknout. Pod stromem, kde nechala šaty, se natáhla po ručníku. Strnula. Prsty se téměř dotýkala hadí hlavy. Rozeklaný jazyk se zakmital a přejel jí po bříšcích prstů. Nebyla pitomá. Žádné prudké pohyby. Hadí král si uvědomil, že to nebyl zas až tak geniální způsob, jak se s ní seznámit. Pokud na ni teď promluví, možná ji vyděsí k smrti. Jenže ona ho předběhla a zašeptala: "Prosím tě, jdi pryč. Jdi pryč. Prosím." Král se rozhodl to risknout: "Neboj se. Nic ti neudělám, přísahám." Překvapil ji, ale nevyplašil. Král si uvědomil, že je ještě napůl pohádková. Stáhla ruku.
"Vrať mi šaty, buď tak hodný."
To bylo příliš dobré na to, aby to nechal plavat.
"Vrátím ti je, ale pod jednou podmínkou." Srdce mu vyvádělo divné věci. Nadechl se a pokračoval: "Přijď sem zítra. Sama, v tuhle dobu."
"Proč?"
"Chtělbychsteboumluvit," vyhrkl.
Dívka přikývla.
"Vezmi si tohle," podal jí prsten. "Ochrání tě to a přivede tě to ke mně."
Zaváhala, ale přijala ho.
"Ani neznám tvoje jméno," řekla opatrně.
"Žaltis," to bylo poprvé, kdy to vyslovil mimo svou říši. Neznělo to špatně.
"Jsem Egle." To znělo ještě lépe.
Druhý den přišla. Nechala ho, ať se jí omotá kolem ruky. "Je neskutečně hladký," napadlo ji. "Je tak příjemná na dotek," pomyslel si Žaltis a usoudil, že žádná válka nebude.
Požádal ji o ruku. Ležel jí přitom v klíně. Zatím se jí neukázal v lidské podobě. Nebyl si jistý, jestli bude mít jako muž takové výsady. A k tomu ty problémy se sebeovládáním.
"Co na to tvůj národ?" namítla.
Rychle jí vysvětlil, že když ji miluje hadí král, budou ji milovat i jeho poddaní. Většina určitě. Egle trochu nakrčila čelo.
"A náš sňatek se stane symbolem mírového soužití mezi hady a lidmi," dodal hladce.
"A co tvá rodina?" obrátil list.
Zamyšleně se kousla do spodního rtu.
"A co...," zaváhala, "určité rozdíly mezi námi."
Žaltis si uvědomil, že on má v obracení listů ještě co dohánět. Její otázka mu rozproudila krev. Paradoxně, hlavně v místech, která momentálně postrádal.
"Rozdíly jsou tu od toho, aby se překlenuly," řekl ochraptěle. Snažil se nepředstavovat si moc živě ta nejrůznější prolínání v lidské knize. To, že se jí díval do očí, moc nepomáhalo. Egle slíbila, že to rodině nějak šetrně vysvětlí, ale netvářila se přitom moc nadšeně.
Den na to čekal Žatlis marně. Vyslal zvědy k jejímu domu a dostal zprávu, že je to tam celé zabedněné a že kolem hlídkují muži s kosami. Žaltis poslal výpravu, která měla vyjednat vydání dívky. Když se vrátili, král si je nevěřícně změřil.
"Oni vám dali... ovci?" ujišťoval sám sebe, že se lidé snížili k tak ubohému triku a že jim na to hadi skočili. Užovky se na sebe nervózně podívaly. Co jim lidi připravili, to doručili. Slíbily, že si při dalším pokusu dají pozor.
Na druhý den král propadl zoufalství. "Měli jste přivést koho?"
Užovky špitly: ",Dvounožec, žena,'... No, a pak nevěsta zakejhala a uletěla."
Třetí den se hladina řeky rozvlnila a z vody vylezli hadi všech tvarů a barev a vyrazili k domu. Byl jich plný dvůr a zahrada a muži zahodili kosy a dali se na útěk. Egle vyšla ven. Byla bledá. Když ji hadi odváděli k řece, vyšla na práh žena a utírala si oči. Viděla rozmazané moře svíjejících se hadích těl a bílou postavu uprostřed, ke které se natáhl obrovský had a neobratně se tlamou dotkl dívčiny ruky. Ženě se hrůzou zatajil dech. Potom jí hadí záplava zmizela z očí i s jedinou dcerou.
Egle se zastavila na břehu a obrátila se k domovu. Hladké šupiny, které se dotýkaly její ruky, hřály čím dál víc. Pak jí sevřely dlaň a najednou tu byly prsty a kůže... Vyděšeně se obrátila k ženichovi. A pak se usmála.
Když bylo po slavnosti, hadí král a královna odešli do svých komnat. Posadili se a dívali se na sebe, pak na své ruce, na koberec a znovu na sebe. Hadí zorničky a černé panenky, které jako by chtěly zastřít zelenou duhovku. Pak Žaltis vyskočil a vyhrkl: "Chtěl bych se na něco zeptat." Přinesl nějakou knihu. Nevěsta ho překvapeně pozorovala. Žaltis cítil, jak se její vůně násobí. Málem se mu z ní zamotala hlava. Žaltis otevřel knihu a vydal ze sebe: "Jak...?" A zamával zmateně rukou. Egle se podívala na obrázek, pak do těch nevinných hadích očí a rozesmála se. "Myslím, že na to časem třeba přijdeme." Žaltis jí zkusil ukrást trochu smíchu. Výsledkem jejich výzkumu byli dva princové a jedna princezna. Všichni měli oči po otci.
***
Když Egle znovu překročila práh svého domu, došlo jí, že to byl kolosální omyl. Po letech uprosila Žaltise, aby mohla navštívit svou lidskou rodinu. Žaltis jí to vymlouval, ale neodvážil se jí říct, že má strach, že jeho žena už žádnou lidskou rodinu nemá. Hadí královna to poznala v okamžiku, kdy se podívala do očí svému otci a bratrům. Ti jí pohled neopláceli. Dívali se na její děti, které postávaly plaše u dveří. Pak její matka zavzlykala a vrhla se jí kolem krku. Egle ji hladila po vlasech a říkala si: "Za tenhle šedý můžu já. Za tenhle její dcera, která se sebrala a odešla z domu v klubku hadů. Za tenhle hadí královna, která jí porodila křížená vnoučata." Přistihla se, že ji nic z toho nenapadlo, dokud žila mezi hady. Teď stála mezi lidmi a připadala si jako vetřelec. Za ty roky nezestárla. Naučila se tajný hadí jazyk a ještě tajnější hadí kouzla. Její nejstarší syn přišel až k nim a matka objala i jeho. Egle se zdálo, že ta neviditelná překážka byla překonaná, ale když ji matka zvala na kafe, zaslechla bratra, jak mumlá: "Jestli to teda není moc ubohý pro Vaše veličenstvo." Dost nahlas na to, aby to slyšela.
Matka ji prováděla domem. Nejspíš si myslela, že Egle zapomněla na to, jak to u nich vypadá. Děti si hrály na dvoře. Egle napjatě poslouchala. Zaslechla, jak si povídají s dědečkem a strýčky. Slova nezachytila, natož otázku: "A kde máte tatínka?"
Když s matkou prošla své dětské oblečení a hračky, které byly celou dobu schované ve skříni, zarazila se. Venku bylo ticho. Ne to dnešní napjaté ticho. Úplné, prázdné ticho. "Mrtvé," napadlo ji, když utíkala k řece. Zastavila se na břehu. Voda se podobala vínu. Měla ostře rudou pěnu. Na mělčině, kde před lety stála a nahmatala rty svůj tep, se kolíbala kláda. Pružná a ohebná a vzorovaná. Druhá, třetí, čtvrtá a jemná trojúhelníkovitá hlava. Červená tříšť narážela do špičky hlavy, rozevírala a zavírala překvapená ústa hadího krále, který přišel na smluvené heslo, aby přivítal zpátky svou ženu a děti. Egle se kolébala s ní. A dotýkala se svých dětí. Možná se jí pod rukama proměnily ve stromy. Třeba se obrátila ke své roztřesené dceři, pohladila ji po tváři a řekla: "Osika..." A pak jen její vlastní větev rozčísla korunu malého stromku. Tak ten příběh vyprávějí lidé. Moc by si přáli, aby to tak dopadlo.
A možná, když byla Egle s matkou v domě, dovedli její bratři děti až na břeh. Pronesli kouzlenou formuli, kterou z těch kříženců vymlátili, a hadí král vyšel z hlubin a ani se moc nebránil. Třeba se chlapci vrhli otci na pomoc... "Nešlo to jinak," opakovali si otec a bratři cestou domů. Kosy měli na rameni, a dávali si pozor, aby ta krev kapala na cestu a ne na oblečení. "A ta malá strašně křičela. Syčela. Byla úplně hysterická a kousala. Nešlo to jinak."
Hadí královna se kolébala. Z otevřených úst jí nevyšel hlas. Jen táhlé sípaní, které se jí zadřelo v krku a potom poskočilo na jazyk, který se trhal vedví. Hadi se jí dotýkali. Bylo jich kolem plno. Ovíjeli se jí kolem ramen, krku. Byli v jejím odraze ve vodě.
Mezi hady a lidmi vypukla válka.
 

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 4371

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.