Palantir
oddělovač

Pomsta prochází žaludkem

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Pomsta prochází žaludkem Fili, credisne in Deum?
Místnost se utápěla v šeru, jehož jednolitost protrhávaly jen poblikávající plameny svící. Na zdi se občas mihl stín, jenž evokoval představu děsivého monstra tančícího tanec smrti na tělech svých nepřátel, celková atmosféra tohoto místa se zdála být pochmurná. Bylo tu však ještě něco, co nešlo postřehnout žádným z lidských smyslů, a vyvolávalo to nutkání utéct. Pocit přítomnosti něčeho, co do našeho světa nepatří, něčeho cizího a nepřátelského. A hlavně hladového.
Muž v místnosti mumlal cizí slova v jednom ze zapomenutých jazyků, znělo to jako modlitba k temnému bohu. A opravdu , pocit cizí přítomnosti se ještě zvýšil. Muž přešel z tichého mumlání do vřeštivého řevu, který se zakusoval až do morku kostí. Vše nasvědčovalo tomu, že muž upadl do transu. Divoký pohled vytřeštěných očí dokonale připomínal šílence, pěna u pusy řvoucí zjevně nesmyslná slova, divoké stíny vrhající se proti zdi a nyní již velmi intenzivní pocit přítomnosti něčeho cizího a nepřátelského dokonale nastiňovaly atmosféru tohoto barbarského rituálu. Svíce najednou vzplanuly jasným plamenem a osvítily celou scénu, muž se vzepjal jako ve smrtelné křeči a s poslední slabikou jeho temné modlitby se zhroutil k zemi. Dílo bylo dokonáno, pocit cizí přítomnosti zcela zmizel a matné plamínky svíček ozařovaly mírumilovně vypadající místnost s mužem ležícím na podlaze.
***
Pouliční osvětlení trhala šero na vozovce. On byl unavený, návštěva u tchýně se trochu protáhla a zítra musí zase do práce. Tahat se s haranty, které chemie v životě nezajímala a zajímat snad ani nikdy nebude, do smrti si bude vyčítat své nerozvážné rozhodnutí stát se učitelem. Při jeho sto sedmdesáti centimetrech výšky a neschopnosti si získat respekt u žáků osmé třídy neměl nejmenší šanci zabodovat ani u osob opačného pohlaví. Byl nula a moc dobře si to uvědomoval. Potom přišla Alice. Ach bože, jak se tehdy chtěl změnit, jak tehdy záviděl Romanovi, učiteli tělocviku jeho sportovní postavu. Dokonce tehdy začal chodit do posilovny. A Alice si ho všimla. Ne protože by snad měl postavu vrcholového sportovce, nebo byl snad nejvtipnějším a nejšarmantnějším mužem v okolí, ale protože, protože ... dodneška vlastně neví, proč si Alice tehdy vybrala jeho, ale docela jim to klapalo.
Potom to šlo ráz na ráz. Svatba, líbánky a děti. Ta menší už má čtyři, ta větší šest let. To už je s Alicí tak dlouho a nikdy se s ní ještě nepohádal, muž si pomyslel, že větší štěstí ho snad ani potkat nemohlo. Alice je jeho poklad.
Křach! Prudký náraz auta do sloupu vystřelil nepřipoutanou Alici skrz přední sklo. Vše kolem se zbarvilo rudou krví. Jeho poslední myšlenka předtím, než upadl do bezvědomí patřila Alici.
***
Nikdy neměl rád prostředí nemocnic. Sterilní bílá, pach dezinfekce a doktoři, kteří se tváří, že všechno ví nejlíp. Teď ale musí najít Alici, měla by být v pokoji číslo 16. Jestli z toho bude mít Alice nějaké následky, do smrti si to neodpustí. Ještě, že doktoři řekli, že se z toho dostane. Kdyby to snad nepřežila... tato myšlenka ho zamrazila v zádech.
Pane Bože, chtělo se mu vykřiknout. Alice byla celá v obvazech, tvář měla bledou jako mrtvola a vypadala jako by měla každou chvíli umřít. Byla tak křehká a zranitelná a byla to jeho chyba...
***
Telefonát v deset hodin večer, monotónní slova bezcitného doktora, fráze typu je mi líto, přišlo to nečekaně a nedalo se nic dělat. Příšerná otupělost, celý svět se ponořil do mlhy, Petruška s Alžbětou chtějí vědět kde je maminka, pohřeb. Děti si k sobě bere babička.
Mlhu otupění nahradí alkoholový opar, vše postrádá smysl. Život nemá smysl, nic nemá žádný smysl, snad jen smrt. Slastné flirtování s myšlenkou na sebevraždu je první známkou konečného úniku od bolestí života. Od myšlenky už nebude daleko k realizaci a pak bude jen úžasný klid a možná se znova shledá s Alicí. Tato myšlenka ho zcela uchvátila, MOŽNÁ SE ZNOVU SHLEDÁ S ALICÍ!!!
Ještě se na to napít, musí přece oslavit svůj geniální nápad,ještě ...
Muž upadl do stavu, který je velmi podobný spánku, alkoholem oblouzená mysl si musela konečně odpočinout, aspoň na chvíli vypnout.
V noci pokoj rozezněla podivná píseň, nic podobného muž ještě nikdy v životě neslyšel. Zpěv byl tak líbezný a tak lákavý, jako by nepocházel ani z tohoto světa. A potom ji spatřil, Alice obklopená závojem jasného světla přistupovala rovnou k němu. Náruč měla rozevřenou, v tváři výraz absolutního klidu a míru. Muž se jí vrhl k nohám a začal jí je líbat, rozplakal se.
"Neboj se, za nedlouho se k tobě připojím, půjdu za tebou,"šeptal. "Ne,"prohlásila Alice, "ty máš ještě čas, který nesmíš promarnit, děti musí mít aspoň jednoho rodiče, který se o ně postará, já na tebe budu čekat."
Ráno se probudil s naprosto čistou hlavou, tak dobře mu už dlouho nebylo. Věděl co má udělat, nejdřív musí všude uklidit a potom zajet pro Petru s Alžbětou, čeká ho dlouhé vysvětlování.
***
Na dětském hřišti bylo narváno, byla sobota dopoledne a spousta rodičů využila možnost aspoň na chvíli se zbavit svých malých ratolestí. Děti si hrály na pískovišti, na prolézačkách a na skluzavkách, největší nával byl u houpaček. Dospělí posedávali na lavičkách, četli si noviny a chvílemi po očku pozorovali své potomky. Prostě ideál letní pohody. Na lavičce seděl také menší muž se zrzavými vlasy. Občas zamával na dvě hrající si holčičky. Chodí sem od té doby co Alice... muže při vzpomínce na jeho mrtvou ženu bodne u srdce.
Naštěstí se zdá, že jsou tady holky spokojené. Muž si vytáhl noviny a dal se do četby, vše se zdálo být v pořádku.
Zrovna, když četl o politické situaci v Somálsku, což bylo téma, které ho velice zajímalo, se stalo něco hrozného, další hřeb do jeho pomyslné rakve.
Nejdřív uslyšel hluboký mužský hlas, potom dětský řev a pláč, hrozně se vylekal, protože poznal hlas své dcery. Potom to uviděl, jeho starší dceru držel nějaký muž a táhl ji k autu zaparkovanému poblíž. Okamžitě se za únoscem vrhl, lidé kolem jen tupě zírali, chlap s dcerou byl už skoro u auta, ještě kousek a už ho má. Muž uklouzl na umělohmotné lopatičce povalující se na pískovišti. Svou dceru viděl naposledy.
***
Hlad, musel se nakrmit a musel to udělat hned! Proto se odvážil k tak nerozumnému činu, jako je unést děcko během dne před takovou spoustou lidí. Jen se musí najíst, takový hlad už dlouho neměl. Zamířil s autem do garáže, kterou měl pronajatou až do konce měsíce. Holčička sebou začala cukat. Znova ji přitiskl kapesník s etherem na tvář. Musel si pospíšit.
Konečné, dveře garáže se otvírají. Rychle zacouval s autem dovnitř, vytáhl holku a položil ji na zem. Celý se třásl při pomyšlení, že už za chvíli utiší sžíravý pocit hladu. Málem si poslintal košili, Pavlovův reflex fungoval dokonale.
Muž obratně načrtl prapodivný pentagram, na jehož rozích zažehl svíce. Holčičku položil doprostřed pentagramu a začal recitovat prapodivným jazykem ještě prapodivnější litanii. Poté zcela nenadále vrazil hrot dýky, kterou měl do té doby zastrčenou za pasem, do dívčina srdce.Hostina mohla začít.
***
Hodiny strachu a nejistot, už dva dny nespal. Kdy už ji konečně najdou? Proč ji unesl? Chce výkupné? Proč zrovna ji, jeho dceru? Tisíce otázek a žádná odpověď. Muž doslova šílel. Telefonát. Kdo volá? Policie, našli zbytky jejího těla, přijeďte na identifikaci...
Patologie, sterilní běloba čisťoučkých kachlíků byla naprosto v kontrastu s tím, co muž cítil ve své hlavě. Zmatek, děs a hlavně bolest. Spoustu bolesti.
To co mu ukázali nebyla snad ani jeho dcera, ale smutné torzo něčeho, co kdysi dřív byla malá holčička. Tělo bylo místy obrané až na kost. Ve zkrvavených a potrhaných cárech, které mělo torzo na sobě, poznával muž šatičky, které měl Alžběta na sobě, když ...
Muži se podlomily kolena a upadl na kachlíkovou podlahu, rozbrečel se.
***
Bílá, spousta bílé. Svět je celý bílý, postel, stěny, deka, všechno. V hlavě je taky bílo. Jak dlouho tady je? Neví. Ví jenom to, že je jeho dceruška mrtvá a že on to tak nenechá.
Moc dobře si pamatuje jeho obličej, tu hladce oholenou tvář dokonalého gentlemana. Jeho podobu má vrytou do paměti lépe, než cokoliv jiného. To jak muž nacpal jeho holčičku do auta, ten obrázek si bude pamatovat až do smrti, ale předtím Alžbětku pomstí!
***
Ředitel jedné základní školy se velmi divil, když mu jeden z jeho učitelů dal okamžitou výpověď, podobně se také divila ředitelka v mateřské škole, když ze dne na den z jejich ústavu odešla jedna malá holčička. Tatínek to zdůvodňoval těžkou rodinnou situací. Podle toho, co ředitelka věděla, to opravdu holčička neměla lehké. Maminka jí umřela asi před rokem a před pár týdny jí umřela sestřička, opravdu těžká rodinná situace.
Nejvíc se ale divil domovník v jednom panelovém domě na kraji města.Jeden nájemník dal výpověď a to měl zaplacený nájem na měsíc dopředu. Někteří lidé jsou fakt divní.
***
Petruška se nebála. Něco jí říkalo, že by se asi bát měla, ale ona se přesto nebála. Arnošt jí totiž všechno vysvětlil. Arnošt byl její kamarád skřítek. Začal k ní chodit potom, co umřela maminka. Tehdy jí šeptal do ucha, aby se nebála, vyprávěl jí o kouzelné zemi skřítků a o tom, jak bude pěkné, až se tam s ním bude moct vydat. Půjdou po pohádkově zelené travičce a potom se vydají za maminkou. Arnošt jí taky někdy zlobil. Ukazoval se jí totiž jenom tehdy, když byla sama. Petra chtěla Arnošta ukázat sestřičce, ale vždycky, když byla Alžběta poblíž, Arnošt zmizel.
Když Alžbětku snědl ten zlý pán, byl s ní Arnošt skoro pořád, šeptal jí ukolébavky do ouška a říkal jí, že musí být hrozně statečná. A tak se Petra nebála. Ani tehdy, když jí tatínek řekl, že pojedou na výlet. Tatínek se poslední dobou choval hrozně divně, ale Arnošt jí řekl, že musí tatínka poslouchat. A tak byla hodná a tatínka poslouchala.
***
Tady už to musí být pomyslel si muž, když dorazil do města. Sledoval toho parchanta už měsíc a pořád se mu ho nepodařilo chytit. Vždycky, když se na něj zeptal mu na recepci oznámili, že takový pán tady sice bydlel, ale před pár dny odjel. On toho šmejda dostane, kdyby to mělo být to poslední co ve svém životě udělá. Pomstí Alžbětku!
***
Do prdele, zamumlal asi metr osmdesát vysoký, elegantně oblečený muž. Spatřil totiž na svém špičkovém obleku menší skvrnu. Tohle provinění proti bontonu by bylo neodpustitelné, kdyby se v takto znečistěném oblečení objevil ve společnosti. Je pravda, že asi tak před rokem by nad takovou věcí mávl rukou, co mávl rukou, před rokem by na sebe oblek ani nenavlékl. Ale to se změnilo. Od toho prapodivného rituálu se změnil celý.
Umí se chovat, je oblíbený mezi osobami opačného pohlaví, je zábavný a přitom velmi šarmantní. Jediným problémem je ten věčný hlad. Což je ale minimální cena za výhody, které mu obřad poskytl. Býval obyčejný buran, kterým každý leda tak opovrhuje. Tehdy však v jednom starém archivu objevil starobylou knihu vázanou v kůži. Až později se dozvěděl, že to byla kůže lidská.
V knize vyčetl, jak si konečně získat respekt a uznání, které si určitě zaslouží. Podařilo se a od té doby přichází jenom úspěch. Opravdu jedinou nevýhodou je sžíravá chuť na mladé lidské maso, která ho přepadá jednou za čas. Je sice pravda, že poslední dobou má trochu větší hlad, než normálně, ale není to nic, co by jedna hostina nespravila. Výhody zcela převažují nad touhle drobností. Jen si musí dát trochu pozor, aby ho nikdo neodhalil. Stejně pořád cestuje, takže šance, že by se ho někdo snažil chytit je mizivá.
 ***
To je on! Ten šmejd, který mi vzal moji holčičku. "Pojď sem ty hajzle," rozkřikl se muž a vrhl se na vyššího elegána v drahém obleku. Pěst dopadla na temeno hlavy, cizinec se skácel k zemi. Několik kolemjdoucích se shluklo kolem dvou mužů. Dva odvážlivci se vrhli napadenému na pomoc. "Ukrad mi mou holčičku, je to vrah!" křičel násilím odtržený muž.
"Zavolejte policii," vykřikl někdo v davu. "Je to šílenec."
***
Na policejní stanici bylo celkem rušno. Hlavně kvůli šílenci, který se vrhl na jednoho z nejváženějších občanů města s tím, že mu dotyčný zabil dceru. Takový poprask tu byl naposledy, když chytili bandu obchodníků s bílým masem, což ale bylo už před třemi lety.
Pan Škrabánek, právník, jeden z nejdůležitějších občanů města a zároveň napadený šel za tím šílencem do cely předběžného zadržení.
"Dobrý den pane Hromado, zjistil jsem, co se vám v minulosti přihodilo a rozhodl jsem se vás nežalovat za napadení, budete však muset opustit naše město a podepsat, že se sem již nevrátíte, všechny formality vyřídíme nahoře v kanceláři. Prosím, pojďte za mnou."
Naprosto zlomený muž ho následoval, poznal, že se zmýlil.
***
Petra si hrála s panenkou, kterou jí koupila ještě maminka. Moc si na maminku už nevzpomínala, ale hrozně se těšila, až ji zase uvidí. Arnošt jí slíbil, že už to nebude dlouho tr a zase se s maminkou shledá. Arnošt je hrozně fajn.
Poslední dobou byli stále někde na cestě. Tatínek je vždycky ubytoval v hotelu a pak odešel, vrátil se až večer. Kdyby neměla Arnošta, neměla by si s kým hrát. Teď má ale problém, se kterým se bojí Arnoštovi svěřit. Ví, že jí Arnošt říká, že se nemá ničeho bát, ale když se tatínek poslední dobou chová tak divně. Včera večer, když si myslel, že spí, mluvil sám k sobě a divně se u toho smál. Když to slyšela, vylekala se tak hrozně, že se skoro rozplakala.
***
On toho šmejda zabije, vyřeže mu střeva za to co udělal Alici, teda Alžbětce. Muž si šáhl na horečkou rozpálené čelo a zachvěl se. Už se mu to všechno začalo motat dohromady. Hlavní byla pomsta, on se musí pomstít, musí ho chytit, chytne ho a vyškrábe mu oči, rozseká ho na kousíčky. On ho dostane.
Muž se v horečce svezl na postel a rozklepal se. Popadla ho příšerná zimnice, jen co mu bude trochu lépe, vydá se dál a ten šmejd bude pykat.
***
V jednom hotelu na kraji města se ubytoval podivný muž. Na recepci se zapsal pod jménem pan Novák a jakmile vyřešil nutné formality, ubytoval se a už tři dny nevyšel z pokoje.
Veškerý personál hotelu měl přísně zakázaný vstup do návštěvníkova pokoje. Muž nepřijímal žádné návštěvy. Nejpodivnější na tom všem byla malá holčička, která přišla společně s mužem. Malá, podvyživená, odhadem mohla mít tak pět let. Dlouhé mastné vlasy jí zakrývaly tvář, ale i tak šla postřehnout jistá apatie vtisklá v obličeji. Šatičky měla špinavé a potrhané.
Když je recepční poprvé viděl, chtěl je nechat okamžitě vyrazit. Poté mu ale muž, jenž spíše připomínal asociála, než cokoliv jiného, podal kreditku a občanku. Podle všeho měl dokonce vysokoškolské vzdělání. Titul magistra před jménem to jen dokazoval.
***
Petruška se bála. A to navzdory Arnoštovu přesvědčování. Tatínek se choval hrozně zvláštně a Petra byla ráda za každou chvíli, kdy tatínkovi nemusela přijít na oči, což ale bylo vzhledem k tomu, že byli zavřeni v jednom pokoji velmi málo. Tatínek už běžně mluvil sám se sebou a obvykle svůj monolog zakončil řehtavým, nepříjemným smíchem. Bylo to děsivé, vůbec nevycházeli z pokoje. Až jednou.
***
Je to on! Konečně ho našel! Teď to tomu parchantovi ukáže! Zabije ho, rozřeže ho na malé kousky, zabije, pomstí se.
Ne! Nezaútočí hned, pěkně si počká, až se ta svině ubytuje. Počká si, a večer...
Bylo kolem půlnoci, když se muž konečně odhodlal k činu. Popadl těžký nůž na steaky, který si přichystal speciálně pro tuto příležitost. Vykradl se z pokoje a vydal se ke své oběti. Konečně se pomstí, konečně bude jeho život naplněn! Co to je? Dveře z pokoje zamýšlené oběti se otevřely a vyšší postava vstoupila do chodby. Vrah se skrčil a doufal, že jej oběť nespatří.
Muž se vydal chodbou směrem dolů a jeho stín jej následoval. Takto vyšli až před hotel.
Zde muži povolily nervy a vrhl se na jeho zamýšlenou kořist. Úder, který byl však vykryt. Vrah ani nevěděl jak se octnul na zemi. Hlavou narazil do obrubníku a pomalu ztrácel vědomí. Poslední co zaslechl byl sípavý smích, který kupodivu vycházel z úst jemu.
***
Petrušku probudil šelest v pokoji. Otevřela oči a spatřila tatínka, jak bere ten velký nůž, který u něj už párkrát viděla. Tatínek otevřel dveře z pokoje a vyšel na chodbu. Petra jej potají následovala.
Když spatřila otcovu smrt, vůbec se jí to nedotklo. Apatie vtisklá do její pohublé tváře se jen prohloubila a tak s klidným srdcem odkráčela zpět do pokoje. Po dlouhé době se vyspala bez nočních můr. Bylo jí to už jedno, Arnošt jí řekl co má udělat a ona se jej rozhodla bezpodmínečně poslechnout.
Našla si otcovu brašnu s osobními věcmi, věděla co má hledat, otec tu lahvičku při svých strašidelných monolozích nesčetněkrát vytahoval. Konečně. Odšroubovala zátku a spolykala celý obsah lahvičky. Nyní musela jednat rychle.
Všimla si, že muž, který ji zabil tatínka vyšel ven do parku, bylo časně z rána a venku nebyli skoro žádní lidé. Holčička se vydala v mužových stopách.
***
Zase hlad. Poslední dobou se mu zdálo, že jenom jí a hlad ne a ne utišit. Něco v něm žádalo mladé lidské maso a chtělo jej ihned.
Ta holčička , vypadá, že je sama. A jde rovnou k němu. Prý, že zabloudila a hledá maminku. V takové štěstí ani nedoufal. S radostí pomůže.
***
Muž se s ukrutnými bolestmi břicha dopotácel do hotelu. Nevěděl, co se s ním děje. Celé tělo měl jako v ohni a otřásala jej zimnice. Takhle mizerně se necítil snad nikdy v životě. Poslední co na tomhle světě udělal byla louže zelenohnědých zvratků. Poté se svalil do postele a už nevstal.
Příštího dne byla nalezena tří různá těla, jenž měla jedno společné, všichni jejich majitelé byli mrtví. Mrtvolka malé holčičky vystrašila důchodkyni, která si zkracovala svou každodenní cestu do obchodu přes park. Ženu až do konce života pronásledoval skelný pohled místy až na kost obraného tělíčka.
Jeden žebrák už nikdy nebude vybírat popelnice, co kdyby tam na něj snad čekala další mrtvola. Takto mu jedna stačila bohatě. Muž by přísahal, že se ten velký nůž v mrtvole ještě chvěl.
Největší překvapení však čekalo na uklizečku v jednom hotelu na kraji města. V pokoji jednoho gentlemana, který ji včera dával takové velké spropitné našla asi dva týdny starou mrtvolu. Rozklad už byl značný a kolem se začaly hromadit mračna much. Od té doby uklizečka již nepromluvila.
>

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 4529

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.