Palantir
oddělovač

Jeden z posledních

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Jeden z posledních Boryna běžel, co mu síly stačily. Jazyk, visící z otevřené tlamy, při každém skoku volně povlával a odletovaly z něj chuchvalce slin. Naježená srst se vzdouvala ve větru. Oči měl přimhouřené, aby si je nezranil o lesní podrost, jímž se řítil jako o život.
O nic jiného mu taky nešlo. Jen o holý život. Vlka totiž pronásledovali tři jezdci na černých koních. Potem provlhlí vraníci drželi šílené tempo s šelmou, stromy se kolem nich rychle míhaly a muži stále ne a ne povolit. Byli odhodlaní svou kořist dostat za každou cenu.
Nebylo pochyb, že pronásledovatelé jsou Avaři. Černé kníry, snědá pleť, lehce šikmé oči a vystouplé lícní kosti. Jejich vlasy barvy havraního peří za nimi poskakovaly spletené do dvou dlouhých černých copů. Všichni měli u pasu zakřivený, jednostranně broušený meč a v ruce avarský reflexní luk. Co chvíli se pokusili po šelmě vystřelit. Při velké rychlosti a kličkováním mezi stromy bylo téměř nemožné zasáhnout cíl. Podle kvalitní kožené zbroje se rozhodně nejednalo jen o obyčejné lovce.
Šíp proletěl naježenou srstí a lehce škrábnul vlka na hřbetě. To bylo o vous, pomyslel si Boryna. Ztěžklé nohy ho pomalu přestávaly poslouchat. Chvílemi měl pocit, že mu upadnou a on se ve velké rychlosti zhroutí do loňského listí, jenž pokrývalo téměř celý les, tvořený převážně majestátnými duby. Srdce mu bušilo, jako kdyby mělo každou chvílí puknout. Bojoval však dál. Někde tady má být to hradiště.
Vytříbený čich ho vedl neomylně ke spáse. Zanedlouho se mezi stromy vynořil val slovanského hradiště. Boryna si to namířil přímo proti opevnění. Nebylo vidět ani živáčka, ale za hradbou šel slyšet městský ruch. Hradiště nebylo zpustošené, jako mnohá jiná v tomto kraji. Tudy se avarská horda nesoucí smrt a zkázu ještě nepřehnala.
Všichni tři Avaři teď zpomalili a stříleli jeden šíp za druhým. Ty se zabodávaly do dřevěných kůlů na hradištním valu, těsně před uhánějícího Borynu.
Vlk dal poslední síly, co v sobě měl, do zadních nohou a prudce se odrazil, aby vykonal snad největší skok ve svém životě. Předními prackami se zachytil za špice dřevěných kůlů a rychle se vyškrábal přes palisádu. To vše za zvuku zabodávajících se šípů, které si pro tentokrát nenašly svůj cíl.
"U koňské řitě," zaklel jeden z Avarů. "Zpátky, chlapi! Než si nás ta moravská špína všimne."
Na to však již bylo pozdě. Jakmile se vlk zaryl čumákem do bláta na druhé straně hradby, začala ve městě panika. Hlídka si všimla třech vetřelců a spustila poplach. Moravané, vždy připravení a v pohotovosti, se začali sbíhat se zbraněmi v rukou. Hradištěm se pohybovala velká šelma a děsila ženy a děti.
Z hradby vyletěl šíp a zasáhnul jednoho z prchajících Avarů přímo do týla. Jezdec rozhodil ruce a skácel se mrtev naznak. Jeho kůň po chvíli zastavil. Byl volný a konečně si mohl oddechnout.
"Kolik jich je?" křičel místní velmož, když ho jeho muži probudili.
"Jen tři, pane. Jednoho jsme dostali. Nejspíš se nejedná o nájezd. Zatoulali se sem při lovu. Zbylí dva prchají na jih."
"Nechte je být. Může to být past," rozkázal velmož. "Stejně nemáme koně na pronásledování."
"To řekněte jim, pane." Muž ukázal na otvírající se bránu a dva mladíky, opouštějící hradiště na koních.
"Zbořku!" zahřměl velmožův hlas. "Mojmíre! Vraťte se!"
Když doběhl na hradbu, spatřil už jen vzdalující se jezdce. "Hrom aby do nich..." vztekal se. "To byli naši jediní dva koně."
"Beztak na nich nikdo neumí jezdit tak, jako ti dva, pane. Jestli se někdo v jízdě může aspoň z poloviny rovnat Avarům, tak jsou to váš syn a Zbořek."
Mojmír měl mysl zakalenou nenávistí. Odpor k Avarům ho hnal kupředu. Věděl, že jezdeckými schopnostmi se jim nemůže rovnat, ale byl si jist, že je každou chvíli dožene. Nájezdníci měli koně vyčerpané z honu na vlka, což jim nedávalo žádnou šanci na únik.
Zbořek jel pár kroků před Mojmírem. Kupředu ho tlačila stejná nenávist a touha po pomstě.
Avarská říše už dávno neexistovala. To, co z ní zbylo po válce s Karlem Velikým, nadobro rozprášil bulharský chán Krum. Přesto se poslední zbytky Avarů stále potulovaly v tlupách po slovanské půdě, přepadali vesnice, znásilňovali a pustošili. Ženy a děti nabodávali na kůly a ty nejmenší házeli zaživa svým psům. Po úspěšně provedeném avarském nájezdu zůstalo jen spáleniště plné ohořelých a hnijících mrtvol, mnohdy s vyvrženými vnitřnostmi a posekanými údy.
"Kerlagu!" zařval Avar na svého společníka před sebou. "Sledují nás jezdci."
"Moravští jezdci?" smál se Kerlag a hnal dál svého vraníka. To je vtip?, pomyslel si. "Kolik?"
Druhý Avar se otočil v sedle, aby se podíval a zároveň za sebe umně vystřelil šíp. Zbořek se sklonil v sedle a střela proletěla jen kousek vedle Mojmíra.
"Vidím dva!"
Z pronásledovatelů měl luk jenom Zbořek. Bez obav trochu zpomalil, protože věděl, že ani avarský kůň nevydrží tohle tempo moc dlouho. V klidu zamířil a vystřelil. Těsně minul. Neváhal a zkusil druhý pokus. Po dalším neúspěchu popohnal svého koně znova do trysku a snažil se dostat o kousek blíž. Mojmír se držel pár kroků vedle něho.
Avar nasadil na tětivu poslední šíp a zaklel. Všimnul si, že kumpán před ním má toulec taky prázdný. Otočil se, připravený k výstřelu. V tu ránu ho do levého ramene zasáhla Zbořkova střela. Jen tak tak neztratil svůj šíp. Ramenem mu škubala bolest, která znemožňovala přesně střílet. Další dva šípy proletěly těsně vedle jeho hlavy. Zatnul zuby a natáhnul tětivu.
Zbořek právě vystřelil svůj poslední šíp a naštvaně hodil luk do křoví. Proklínal se, že toulec ve spěchu nenaplnil. Do ruky uchopil kulatý dřevěný štít a čekal na Avarův poslední výstřel. Nedočkal se ho.
Avarův kůň zařehtal a sklátil se vyčerpáním k zemi. Zvíře narazilo hlavou do stromu a zlomilo si vaz dřív, než dopadlo těžké koňské tělo s hlasitým žuchnutím na záda a zoralo pořádný kus lesní půdy.
Jezdec byl vymrštěn do houští a jen zázrakem přežil s pohmožděninami a škrábanci. Vztekle hned vstal na bolavé nohy a čelil útočníkům. S mečem v rukou se beze strachu postavil dvěma jezdcům, řítícím se k němu neúprosným tempem.
Zbořek kolem něho projel rychle jako vítr a uštědřil mu pořádnou ránu sekerou do klíční kosti. Mojmíra, který se držel těsně za svým starším přítelem, zasáhl stříkanec teplé krve do obličeje. S úsměvem si protřel oči a radostně popohnal svou klisnu. Ještě jeden, prolétlo mu hlavou.
Kerlag vycítil, že jeho kůň dodělává, a tak radši zastavil a seskočil. Postavil se dvěma Moravanům v bojovém postoji s napřaženým mečem. Neměl strach. Jsou to jenom děti.
Jezdci zpomalili a přijížděli k nepříteli každý z jedné strany. Zbořek se pokusil o stejně vedený úder jako předtím. Tentokrát byl ovšem Avar připravený. Hbitě uskočil a prudkým sekem utnul Zbořkovi ruku, držící toporo moravské bradatice. Vzápětí se vyhnul Mojmírově sekeře a přeseknul jeho koni šlachu na zadní noze.
Klisna pod Mojmírem se zhroutila na zadek. Zbořek řval bolestí a držel si krvácející pahýl ruky. Avar popadnul jeho sekeru, setřepal z ní odťatou ruku, stále ještě křečovitě svírající toporo, a hodil ji po Mojmírovi.
Mojmír seskočil z koně dřív, než ho mohl zavalit. Sotva se postavil na nohy, proletěla kolem něho Zbořkova bradatice. Pevně sevřel toporo své vlastní a vykročil k Avarovi. Cítil, jak mu po zádech stéká studený pot.
Kerlag se usmíval a vyčkával. Zjevně nepovažoval chlapce za soupeře. Byl odhodlaný rychle pomstím smrt svých kumpánů a pokračovat si klidně dál svou cestou.
Do mdlob upadající Zbořek popohnal z posledních sil koně směrem na Avara. Kerlag se otočil k řítícímu se jezdci. Když byl těsně u něj, uskočil a seknul zvíře přes hrdlo. Hned nato probodnul padajícímu Zbořkovi břicho. Ten se svezl po čepeli a jeho tělo dopadlo na zem následováno špagátem střev.
Mojmír využil času, který mu jeho přítel věnoval a přiskočil k Avarovi zboku, s dřevěným štítem v levé ruce a bradaticí v pravé. Úder vedl na hlavu. Avšak Kerlag byl příliš rychlý. Sehnul se a avarský meč udeřil. Mojmír ránu vykryl štítem a o krok ucouvl. V Avarových tmavých očích byla vidět touha po krvi.
Moravan byl hned zasypán řadou seků, které mu nedovolily zaútočit. Měl pocit, že dřevěný štít se každou chvíli pod silnými ranami rozpadne. Když ne štít, tak jeho ruka určitě. Silou se Avarovi nemohl rovnat. Ustupoval a vyčkával, až udělá soupeř chybu. Jakýkoliv špatný krok nebo pohyb by v tuto chvíli mohl souboj rychle ukončit.
Zkušený Avar kolem svého soka doslova tančil. Meč držel oběma rukama a každý pohyb měl dokonale promyšlený, aby zbytečně neplýtval energií. Každý jeho krok měl svůj význam a byl co nejúspornější. Naznačil prudký sek odshora, ale uskočil na stranu a zasáhl Mojmíra do levého ramene. Pak ho prudce kopnul do kolena.
Mojmír zařval bolestí, neudržel rovnováhu, upustil štít a upadnul na záda. Kerlag přiskočil a vykopnul mu z ruky sekeru. Nohou přišlápl hrudník k zemi a položil špičku meče na hrdlo. Mladík spatřil Avarův krvelačně zlomyslný úšklebek a zavřel oči. Byl připraven na setkání s Morenou, bohyní podsvětí. Odpusť, Otče. Selhal jsem.
Boryna proběhnul hradištěm a na druhé straně přeskočil palisádu. Ven to šlo snáz, než dovnitř. Přesto při dopadu na přední pracky zaskučel bolestí. Celé tělo měl unavené a dolámané. Ztratil se v lese, kde si mohl konečně oddechnout. Měl štěstí. Lidé v hradišti byli daleko víc zaujati Avary, a tak si ho jen málokdo všímal. Nikdo se ho nepokusil zabít.
Slízal si ránu na hřbetě a odkulhal se umýt do řeky. Když mu ledová voda protékala srstí a odplavovala pot a nečistoty, zažíval osvěžující pocit znovuzrození.
Vyškrábal se z řečiště, otřepal se a zalezl do hustého křoví. Tam se schoulil a usnul.
Když Mojmír zavřel oči, věděl že je konec. Temnotou proletěl podivný svist a Kerlagovo tělo se zhroutilo na Mojmíra. Moravan otevřel oči a spatřil vedle sebe kutálející se hlavu s černými copy. Odsunul se z pod těžkého těla a sednul si.
Nad ním stál cizinec zahalený v černém plášti. V každé ruce držel dlouhé štíhlé oboustranně broušené meče, jaké mladík nikdy neviděl. Zbraně byly stejné a určitě hodně lehké. Tenké čepele se stříbřitě leskly a odrážely sluneční paprsky, pronikající k zemi mezi dubovými větvemi. Z obou mečů stekly poslední kapky krve, jakoby byl nablýskaný kov namazaný tukem. Zbraně působily přímo nadpozemským kouzlem.
Cizinec měl dlouhé černé vlasy jako Avaři, ne však spletené do copů. Volně mu padaly z ramen, přes hrudník, až do půl břicha. Zahalovaly i značnou část obličeje. Mezi lesklými havraními vlasy se skrývaly úzké přimhouřené oči, malý nos a zachmuřený úsměv. Muž vypadal jen o málo zim starší než Mojmír a nebyl moc vysoký. Vlastně byl docela drobné postavy. Přesto vyzařoval výraz jeho tváře jistou úctu a naháněl strach.
Zasunul své záhadné meče do dvou překřížených pouzder na zádech a pravil slovansky: "Tak už vstávej."
Mojmír se vyškrábal na nohy a zeptal se: "Co jsi zač?"
"Říkají mi Havran. Ten Avar vás přepadl?"
Moravan zakroutil hlavou. "To my jsme šli po něm."
"To jste si mysleli, že můžete rovnat síly s rozeným zabijákem?" zasmál se Havran a přikročil k Mojmírově těžce oddechující kobyle. Zvednul ze země Avarův meč a vrazil ho zvířeti do srdce.
Mojmír si obvázal rameno kusem lněné haleny. "Já jsem Mojmír. Syn Medoslava, místního velmože."
"Tak jedem," poručil cizinec a hvízdnul.
Odněkud z lesa přiběhnul krásný hnědák a Havran naskočil do sedla.
"Kam?" ptal se Mojmír nechápavě.
"K tobě domů. Zaveď mě tam."
"Můj kůň je mrtvý."
"Vezmi si jeho, jestli si dokážeš poradit s avarským hřebcem."
Mladík se pomalu přiblížil k uřícenému vraníkovi a chytil ho za uzdu. Kůň sebou škubnul a ohnal se po něm svými čelistmi.
"Dej mu napít. Nevypadá moc dobře," pravil Havran a hodil Mojmírovi kožený měch s vodou.
Mojmír vraníka napojil a ten mu vděčně dovolil vylézt na svůj hřbet.
"Veď mě, Mojmíre. A jeď pomalu, ať ho neuštveš. Moc mu nechybělo a bylo po něm. Tohle avarské plemeno je naštěstí houževnaté. Stvořené k rychlosti a vytrvalosti."
"Tak jedem," odvětil mladík a lehce zatlačil koni do slabin.
Medoslav nervózně pošlapoval po velmožském dvorci. Doufal, že se mu z Mojmíra nevrátí domů jenom hlava, jak se tomu stalo u prvorozeného syna. Ještě teď se mu roztřepaly ruce, když si vzpomněl na to, co se stalo před třemi lety. Menší tlupa Avarů tehdy navštívila jeho hradiště pod záštitou míru. Vládla krutá zima, která nemilosrdně pokryla krajinu široko daleko chmurným příkrovem sněhu a ledu. Avaři, celí promrzlí žadonili o teplou střechu nad hlavou. Medoslav doufal, že když se avarská říše rozpadla, tak poslední zbytky nájezdníků z plání zatouží po klidném životě a začlenění do slovanské společnosti. Šlechetní moravští muži tak pozvali Avary do svých skromných příbytků. Snad kvůli dávným spojenectvím nebo lítosti nad ztrátou vlastní země. Avaři však poděkovali za pohostinnost tím, že si brali násilím do svých loží slovanské ženy, aniž by se ptali jejich mužů a otců. Medoslav Avary vykopal ze svého hradiště jako psy, po vzoru slavného knížete Sáma. Vůdce avarské tlupy se za pár dní vrátil a pohodil k hradištní bráně hlavu velmožova syna Bořivoje. Medoslav dal tehdy dohromady menší armádu a z celé tlupy avarských vyvrhelů, která se mezitím dost rozrostla, zbyl naživu jen jejich vůdce. Moravský velmož mu bez milosti useknul hlavu, ale život jeho syna to nevrátilo. Od té doby se objevilo mnoho dalších Avarů a Moravané s nimi vedli válku bez jakýchkoli pravidel, krutou a krvavou.
"Už se vracejí, pane!" zařval muž stojící hlídku na hradbě. "Váš syn je naživu."
Medoslavovi spadnul kámen ze srdce a pospíchal k bráně. "Otevřete bránu!" křičel.
Mojmír vypadal, až na krvácející rameno, celkem v pořádku. Jel na avarském vraníkovi a v jeho stopách kráčel statný hnědák, nesoucí na svém hřbetě cizince v černém plášti.
Velmož poznal ze synova smutného výrazu ve tváři, že Zbořek je mrtev. "Kdo jste, pane?" zeptal se Havrana s podezíravým tónem v hlase.
"To je v pořádku, otče," pravil Mojmír. "Zachránil mi život. Jmenuje se Havran."
"V tom případě, vítejte v Malenicích," řekl Medoslav cizinci a hned se obrátil na svého syna. "Předpokládám, že je zbytečné ptát se, co se stalo s tvým nejlepším přítelem a mými jedinými koňmi."
Mojmír se provinile začervenal a sklopil zrak k zemi.
"Život jednoho našeho muže za životy dvou Avarů," rozhněval se velmož. "Myslíš si, synu, že bylo rozumné, co jste provedli?"
"Mrzí mě to, otče," zamumlal Mojmír.
"Ještě si o tom promluvíme," zahrozil pěstí Medoslav a otočil se k Havranovi. "Dveře mého domu jsou vám otevřené."
Ve velmožově stavení, u stolu plného jídla, spolu rozprávěli Havran s Medoslavem. Vzácný host byl za svou pomoc s Avarem náležitě odměněn věhlasným moravským pohoštěním.
"Ve městě se šeptá, že to byl vlkodlak," kroutil hlavou velmož, "ale já na vlkodlaky moc nevěřím. Jestli někdy žili, tak teď už jistě ne. Alespoň jsem žádného neviděl."
"A co si myslíte, že jste viděl?" zeptal se Havran s vysměvačným tónem v hlase.
"Normálního vlka, přece."
"Mojmír mi říkal, že byl mnohem větší než běžný vlk a že přeskočil přes hradbu."
"To je pravda. Přeskočil. Taky je pravda, že byl hodně velký. Zvířata někdy prostě narostou. Jednou jsem viděl zubra, co měl kopyto tak velké, že se do jeho stopy vešla celá moje noha."
Havran se zasmál. "Vážně si myslíte, že může obyčejný vlk přeskočit násep a palisádu? To by jste měl zauvažovat o přestavbě hradby, protože pak ji může přeskočit i kdejaký kůň, nesoucí avarského jezdce."
Velmož se zamyslel. Takhle o tom ještě nepřemýšlel. Palisáda byla opravdu hodně vysoká. "Vy si myslíte, že to byl vlkodlak?"
"Myslím," přikývnul Havran. "Jednomu jsem byl totiž na stopě, než se mi před dvěma dny ztratil."
"Stopujete vlkodlaky?" divil se Medoslav.
"Lovím vlkodlaky."
Velmož se napil vína. Cizinec nevypadal jako blázen a šel z něho respekt, přestože byl dost mladý. "Odkud jste?" zeptal se po chvíli.
"To není důležité. Důležité je, že mi lidé platí za zabíjení démonů."
"Doslechlo se mi, že v Děvíně si najali lovce, aby je jednoho vlkodlaka zbavil. Bral jsem to jako povídačky. Mám teď daleko víc starostí se sjednocením moravských kmenů. Vypadá to, že se s velmoži konečně dohodneme a zvolíme si knížete, vládnoucího všem Moravanům. Pak bude snazší zadupat poslední zbytky Avarů do země a navždy nás těch krvelačných vrahů zbavit. Já dokonce věřím, že jednoho dne vstane na moravském knížecím stolci právě můj syn."
"Mojmír?" divil se Havran.
Medoslav přikývnul. "Jeden černokněžník předpověděl jeho osud dřív, než se Mojmír narodil. Má se stát mocným panovníkem."
"Že mu držím palce," pousmál se Havran. "S tím sjednocením souhlasím. Kdyby drželi všichni Moravané pohromadě, Avarům by se nevypalovaly vesnice tak snadno. Vraťme se ale k tomu vlkodlakovi. Možná vás nepřekvapí, že jsem přijel z Děvína a že jsem ten lovec, kterého si najali. Takže žádné povídačky, ale pravda. Stopoval jsem tu bestii daleko. Pak jsem ho ztratil. Teď jsem konečně zase našel stopu. Prý mířil do lesa, na sever od Malenic. Je to tak?"
"Ano," přikývnul Medoslav.
Havran vstal od stolu. "Díky za pohoštění. Budu muset jít. Snad najdu stopu. Vlkodlak na sebe většinou nenechá dlouho čekat. Dřív nebo později roztrhá nějakou krávu. Možná byste měl nechat důkladněji hlídat své stádo."
Dřív, než se velmož zmohl na nějaká další slova, stál už Havran ve dveřích.
"Odkud jste?" zeptal se tajemného cizince ještě jednou.
"Z pekla," odpověděl lovec démonů a zmizel za dveřmi.
Medoslav se ztěžka postavil na své postarší nohy a vykročil ven. Spatřil jen vlající černý plášť za jezdcem mizícím v otevřené bráně.
Kroky zašustily v suchém listí a Boryna byl okamžitě vzhůru. To kolem prošel osamocený bažant. Něco však Borynovi říkalo, že by se zde neměl zdržovat příliš dlouho. Vstal a vylezl z křoví. Když se protáhl, uvědomil si, že je úplně nahý. Věděl přesně, kde byl jeho oděv, ale vracet se mu tam nechtělo. Co kdyby zase narazil na Avary?
Chvíli se procházel lesem. Užíval si to. Vždycky se cítil být více člověkem, než zvířetem, ale svou odlišnost ukrýt nemohl. Mezi lidmi se dlouho žít nedalo. Vzbuzoval v nich nedůvěru. Psi divoce štěkali, kdykoli ho ucítili a dobytek se rozklepal strachy.
Nahý muž byl příliš nápadný, a tak se musel chtě nechtě proměnit ve vlka. Navíc potřeboval být rychlý. Když mu tělo pokryla srst a kosti zapadly do správných kloubů, vydal se poklidným klusem na sever.
Svým způsobem nenáviděl své vlčí vzezření. Miloval však tu sílu a rychlost, kterou mu to dávalo. Miloval, když mohl uštvat laň a zardousit ji svými čelistmi. Miloval vítr čechrající jeho srst a ten pocit svobody a sounáležitosti s přírodou, kdykoli se proměnil ve zvíře. Přesto všechno by raději žil jako člověk. Toužil po ženě, dětech a chatrči někde na samotě u lesa. Žít s lidmi, a přece daleko od nich.
To byl taky důvod, proč teď uháněl na sever. Hnal ho zvířecí pud, jenž mu říkal, že právě tam někde najde svoji družku. Cítil ji. Cítil ji i na obrovskou vzdálenost. Už léta se nesetkal s jiným vlkodlakem. Avšak teď jednoho cítil. Cítil ji. Musela to být ona. Něco mu říkalo, že to je žena. Cítil ji tak silně, jako by stála u něj a říkala: Čekám na tebe. To musela být jeho vysněná družka.
Jak tak utíkal lesem, přemýšlel o tom, proč se jeho druh lidem tak protiví. Byl si vědom toho, že je posedlý démonem, který mu dává schopnost měnit se v šelmu. Stále si však uvědomoval, kým byl za svého posmrtného života a kým pořád ještě je. Jsem Boryna. A navždy jím zůstanu. Dokážu být lepším člověkem, než oni.
Jeho dokonalý vlčí čich ho upozornil na hnilobný zápach někde poblíž. Vydal se tím směrem. Cítil i kouř. Kde je oheň, tam můžou být lidé. A kde jsou lidé, tam je i oblečení.
Brzy mu bylo jasné, že tady na sebe nic nenajde. Na malé mýtině se rozprostírala nevelká osada. Ještě nedávno. Teď zbylo jen pár vypálených zemnic.
Borynovi se naskytl odporný pohled. Našel původ zápachu. Do země bylo napícháno snad dvacet dřevěných kůlů a na každém byl nabodnut hnijící člověk. Všude poletovaly mračna bzučících much. Krkavci se snažili na mrtvolách najít poslední chutné kousky.
Ti lidé byli nepochybně popraveni Avary. Zaživa jim vrazili zaostřený dřevěný kůl do konečníku a skrz střeva ho protlačili celým trupem, až si našel hrot cestu ven vykloubenými čelistmi. Ti, kteří hned neomdleli bolestí, museli ještě nějakou dobu umírat ve strašných mukách. Avaři se pak bavili, jak jejich oběť na vztyčeném kůlu třepe končetinami a vypouští duši.
A já jsem prý zrůda, pomyslel si Boryna. Lidé jsou větší zrůdy, než démoni. Hořce si uvědomil, že vlastně nikdy nezabil člověka a oni ho přesto nazývají vraždící bestií.
Obešel ženu ležící na zádech, s roztaženýma nohama. Měla podřezané hrdlo a byla nahá. Hlínu pod jejím rozkrokem pokrývala zaschlá vrstva zčernalé krve. Boryna se snažil raději nemyslet na to, co ta nešťastnice musela před svou smrtí zažít. V nenávistné válce nezná lidská krutost hranic.
Příšerný zápach ho donutil vypadnout. I přes ten nesnesitelný puch však ucítil něco úplně jiného. Byla to ona. Vlkodlačice v říji. Cítil, že je nablízku. Do večera by se s ní mohl konečně setkat. Ta myšlenka ho přiměla zrychlit. Už běžím, má paní. Konečně si byl naprosto jistý, že se nemýlil. Představa setkání s vlkodlakem mu dávala příval nových sil. Dlouhá léta si myslel, že zůstal sám svého druhu. Avšak pamatoval i doby, kdy se potulovaly po slovanském území spousty vlkodlaků. Byl rozhodnutý zplodit dítě. Čistého vlkodlaka. Takoví jsou mnohem silnější a odolnější. Ne jako ti, co kdysi byli lidmi a po smrti se jejich těla zmocnil démon, aby je obdaroval věčným životem.
Boryna cítil další vesnici. Tahle byla plná života. Zamířil směrem k ní. Musel sehnat oblečení. Chtěl, aby ho vlkodlačice poprvé spatřila v jeho lidské podobě.
Když dorazil k okraji lesa, skrčil se v křoví. Nahý mezi lidi nemohl a jako vlk už vůbec ne. S trpělivostí číhajícího lovce pozoroval moravskou osadu.
Na vymýceném prostranství byli asi tři tucty zemnic a na každou připadlo políčko obdělávané půdy. Lidí zde bylo jako much. Většinou samé ženy. Muži byli zřejmě na válečné stezce nebo v některém z moravských hradišť za účelem obchodu, či válečných záležitostí.
Poblíž Boryny hlasitě zabučela kráva a celá vyděšená odběhla do vesnice. Mezi lidmi se před vlkodlakem cítila více v bezpečí. Prozrazen dobytkem, odprskl si Boryna a přikrčil se, co to šlo. Naštěstí si jí nikdo nevšímal. V lese kolem osady se potulovalo ještě menší stádo ovcí a prasat. Těm vlk nevěnoval pozornost. Větší starosti mu dělali psi.
A do sraček..., hromoval v duchu Boryna. Směr větru se lehce otočil a pomalu nesl jeho pach přímo mezi zemnice. Rychle se plížil pryč, aby vylepšil své postavení. Pozdě. Z vesnice se ozýval hlasitý štěkot.
Zběsile štěkající pes mu vyrazil naproti. Zastavil se pár kroků před skrytým běsem. Ustavičně štěkal a vrtěl ocasem, ve snaze upozornit svého pána na nebezpečného vetřelce.
Nesnáším psi.
K psisku se za chvíli přihnali dva muži. Jeden měl v ruce luk a druhý kopí. Když se přiblížili ke křoví a rozhrnuli větve, spatřili nahého muže, ležícího tváři k zemi.
"U sta běsů," řekl jeden z mužů, držíce svého vrčícího psa za kůži na krku. "Co se mu stalo?"
"Je naživu?" zeptal se mladík s lukem.
"Tak nestůj a podívej se. Já musím držet Chlupa. Nechápu, proč tak vyvádí."
Moravan odložil svůj luk a poklekl k nahému tělu. Opatrně mu šáhnul na krk.
Boryna se v mžiku otočil a chňapl mladíka pod krkem. Zároveň mu sebral od pasu lovecký nuž. Ocelovým stiskem jedné ruky ho chytil kolem pasu tak, aby mu znemožnil obranu. Čepel nože přiložil odzbrojenému k hrdlu.
Pes se zuřivě rozštěkal a vysmeknul se sevření. K útoku na vlkodlaka však odvahu nesebral. Jeho pán pozvedl kopí.
"Ať tě to ani nenapadne," syknul Boryna. "Zahoď to nebo ho podřežu jako slepici."
"Co chceš?" zeptal se muž a sklonil svou zbraň.
"Nechci vás zabít. Zahoď to."
Kopí upadlo na zem. "Tak co chceš?"
"Svlékni se," poručil Boryna. "A rychle!"
Muž vyvalil oči, ale na nic se neptal. Téměř okamžitě si začal rozepínat kožený opasek. Jeho pes štěkal jako smyslu zbavený. Jistě už musel upozornit celou vesnici.
Boryna vycenil zuby a zavrčel. Pes přestal okamžitě vyvádět, jako když utne. Zakňučel a stáhnul ocas mezi nohy. Pak rychle pelášil zpátky do vesnice.
"Co jsi sakra zač?" zeptal se nahý vesničan, když odhodil na zem špinavé lněné kalhoty.
"To tě nemusí zajímat. Teď si vezmu ty hadry, pustím tvého přítele a zmizím. Pak už o mně nikdy neuslyšíte. Nesnažte se mě pronásledovat nebo vás všechny zabiju."
Z vesnice se k nim valila skupina zvědavců s palcáty a motykami.
"Podej mi ty hadry!" křiknul Boryna.
Nahý muž se sehnul pro oblečení a vlkodlak mezitím odhodil svého zajatce jako hadrovou panenku. Pak sebral naháči z rukou halenu a dal mu pěstí do obličeje. Ten se zhroutil v bezvědomí k zemi.
Boryna popadnul zbytek oděvu, nůž, kopí, luk a toulec se šípy, načež vzal nohy na ramena. I v lidské podobě byl mnohem rychlejší, než člověk. Vesničané ho nemohli dohonit. Jediné, co ze záhadného vetřelce viděli, byl jeho nahý zadek probleskující mezi stromy.
Měl bych se konečně usadit. Už mě nebaví pořád utíkat, pomyslel si, když dupal bosýma nohama po suchých větvích.
Havran zastavil svého koně. Něco zaslechl. Bezpochyby mužský smích, a ne ledajaký. Rychle kopnul hnědáka do slabin. Pravačkou si šáhnul za rameno a tasil jeden ze svých mečů. Čepel prořezala nedočkavě vzduch.
Čtyři avarští jezdci obklíčili u jezírka mladou ženu, která byla zjevně vyrušena u koupele. Její nahé tělo se lesklo kapkami vody. Jako kaštany hnědé, mokré vlasy splývaly na pevných ňadrech a dokonale tak zahalovaly to, po čem Avaři chlípně zírali. Krůpějky vody stékaly po štíhlých, dobře tvarovaných bocích.
Dívka pozorovala jezdce vyplašenýma očima a jakoby hledala, kudy by mohla uniknout. Avaři se náramně bavili a důkladně stavili své koně tak, aby dívka mezi nimi, neproklouzla ven.
Sotva si uvědomili, že slyší dusot kopyt, vzduchem zasvištěla ocel. Jezdec se vynořil z lesa nečekaně. Jednomu z Avarů odlétla hlava, na jejíž ústech zůstal smích. Z nešťastníkova krku začala okamžitě stříkat krev. Teplý gejzír pokropil hlavu protějšímu koni. Zvíře se z pachu smrti tak vyděsilo, že shodilo svého jezdce ze sedla a uteklo kamsi do lesa.
Zbylí dva Avaři na koních tasili meče. Havranova čepel okamžitě zasadila druhý úder. Zasáhl jednomu z nich rameno a druhému odťal od zápěstí ruku, svírající jílec. Muž se zraněným ramenem si přehodil zbraň do druhé ruky a pokusil se vést ránu shora. Havran odrazil avarskou čepel na stranu a levačkou tasil svůj druhý meč. V plynulém švihu opustila ocel pouzdro, rychle protrhala vzduch a rozpárala Avarovi šikmo hruď od klíční kosti, až ke kyčli na protější straně. Z rozseknutého koženého kabátce se řinul proud krve. Jezdce přemohla závrať a svezl se ze sedla.
Avar, kterého shodil před chvílí jeho kůň, se postavil na nohy a zjistil, že má vyvrtnutý kotník. Dřív, než se zorientoval, si uvědomil, že cizinec mu skolil dalšího přítele. Rozzuřeně se rozběhnul kulhavým poskokem k Havranovi. Nahá dívka mu uskočila z cesty a chtěla se schovat za jednoho z koní. Zvíře však hlasitě zaržalo a vzalo nohy na ramena. Bojovník nestačil udělat ani čtyři kroky. Havran po něm hodil meč. Čepel se ve vzduchu roztočila a zasáhla ho lehce přes obličej.
"Vedle," pousmál se Havran zlověstně a popohnal koně k nepříteli.
Ten si šáhnul na tvář. Mezi prsty cítil protékat horkou lepkavou tekutinu. To ho rozzuřilo ještě víc. Zařval a rozmáchnul se mečem. Ale jezdec byl v mžiku u něj. Havranův druhý meč hladce uťal Avarovi ruku se zbraní, i s ramenem. Ubožák klesnul na kolena. Havran otočil koně a dorazil soupeře seknutím do týla. Avar se sklonil a hlava mu spadla do klína, následována gejzírem krve.
Lovec démonů se teď octnul tváří v tvář poslednímu avarskému jezdci, jenž si bolestivě svíral hladce uťaté zápěstí. Vyděšeně pozoroval přibližující se černý přízrak. Přimhouřené oči, v nichž se zračila sama smrt a dlouhé vlasy, plápolající za ním jako černé plameny.
Avar reagoval téměř okamžitě. Otočil koně a uháněl pryč. Co nejdál od toho strašného běsa. Doufal, že ho nebude pronásledovat. V tom se nepletl.
Havran seskočil na zem a sebral krvácející mrtvole ze zad luk. Nasadil šíp, natáhnul tětivu a podíval se na vzdalujícího se jezdce přes ocelovou špičku střely. Bez dlouhého míření pustil tětivu. Uprchlík se otočil v sedle, aby se ujistil, zda není pronásledován. Spatřil rychle se přibližující předmět a pak už jen tmu. Šíp ho zasáhnul přímo do oka. Provrtal se mu mozkem a vzadu odlomil kus lebeční kosti. Hrot vylétl z týlu a odstřelil tak střepinu lebky a kousek mozku.
"Dobrý luk," pravil střelec a upevnil nově ukořistěnou zbraň ke svému sedlu. Potom se otočil k nahé dívce.
Kráska v nesnázích, pomyslel si. Teď vypadám, jak nějaký zasraný hrdina.
V borovém lese pozvolna ubývalo světla. Svarožicův kotouč se svým neměnným plíživým tempem posunoval na obloze směrem k západu. Den pokročil a pomalu se blížil večer. Blížila se taky dlouho očekávaná Borynova chvíle. Cítil, že je hodně blízko. Vesničanům uniknul bez problémů. Zastavil se u velkého balvanu a položil na něj získané zbraně. Lněné kalhoty a halenu vypral v potoce a dal je sušit na kámen, který byl stále ještě rozehřátý odpoledním sluncem.
Podél potoka rostly trnité keře obsypané velkými ostružinami. Očesal je do posledního kousku a pořádně se tak nasytil. Pak si ve vodě umyl rudě zbarvené ruce a ústa. Prozpěvoval si u toho melodii, která mu ulpěla v paměti z časů, kdy byl ještě lidským dítětem. Mezitím mu oschlo oblečení.
Obléknul si kalhoty a zašněroval je konopným provazem kolem pasu. Navléknul přes sebe halenu sahající skoro až ke kolenům a přepásal ji koženým řemenem se zavěšeným pouzdrem na nůž. Nohy obul do pevných kožených sandálů a řemínky obtočil kolem lýtek.
"Jak vesnický balík," řekl si, když se prohlédnul.
Ukořistěný nůž zasunul do pouzdra u pasu a toulec se šípy zavěsil na záda. Reflexní luk si nasadil přes hruď tak, aby měl tětivu na zádech a dřevo vepředu. Kopí popadnul do ruky. Nato vykročil nedočkavě k severu, hnán pudy, které nedokázal vysvětlit, ale rád se jim podřídil. Do kroku pískal tu známou písničku a připadal si nesmírně šťastný. Nic mu nechybělo. Snad jen životní družka, a ta teď byla skoro nadosah.
"Mě se nemusíš bát," řekl Havran s přátelským tónem v hlase.
Dívčin vystrašený pohled přejížděl po mrtvolách kolem. Pak spočinul její zrak na cizinci, zvedajícím ze země svůj odhozený meč.
Havran zasunul své dlouhé zbraně do pouzder a vykročil k zachráněné.
Neříkala nic, ale strach z jejích očí zmizel. Když byl na tři kroky od ní, přiskočila k němu a křečovitě ho objala kolem krku. Tiskla se na něho jako pijavice a v očích se jí leskly slzy.
Rozhodně mu to nebylo nepříjemné, ale připadal si trapně. Trošku se i začervenal. Konejšil ji hlazením po vlasech. "Už je to dobré," šeptal.
Dívka se v jeho náručí brzy přestala klepat a uvolnila se. Povolila sevření kolem krku a obětí se z křečovitého rázem změnilo na takřka něžné. Jak mu dýchala do ucha, cítil, že se její dech zpomalil. Vypadalo to, že se konečně uklidnila. Nahé tělo se k němu tisklo, čímž mu předávalo vzrušující tělesné teplo. Pevná ňadra ho tlačila na hrudi, a tak se nemohl ubránit nemravným myšlenkám.
Po chvíli se od něho odlepila. Upřeně se dívala do jeho očí a prsty mu něžně přejížděla ramena. Havran se snažil z těch uhrančivě krásných, zelených očí něco vyčíst. Vplouval jí do mysli a dřív, něž si to uvědomil, se mu na rty přilepil teplý vlhký polibek plný touhy. Zároveň mu její prsty zajely pod šráky, jenž mu na zádech držely zavěšená překřížená pouzdra s meči. Nijak se jí nesnažil vysmeknout. Dokonce si uvědomil, že v dlaních svírá její svůdně zaoblený zadek. Zbraně se svezly na zem, po chvíli následované i černým pláštěm. Rozvášněná dívka slízla z Havranovi tváře stříkanec zasychající krve. Jeho ruce toužebně rozhrnuly závoje kaštanových vlasů a odhalily tak prsní dvorce, které byly doteď skryty pod mokrou hřívou. Dívčiny ruce rozepnuly kabátec a po odhalené hrudi sjely k ocelové přezce od opasku, držící černé kožené kalhoty.
Když Havran ucítil, jak mu obratné prsty rozepínají kalhoty, dal jí poslední vášnivý polibek a pravou rukou pomalu našmátral u svého pasu rukojeť dýky. Jednal rychle a bez zaváhání. Její rty ztvrdly ve smrtelné křeči a z úst se vydral nelidský výkřik.
Havranovu pěst zkropil proud horké krve. Hrot dýky vylezl dívce mezi ňadry. Havran zakroutil zápěstím, aby co nejvíce rozerval srdce. Čepel děsivě zaskřípala mezi žebry a dívka sebou prudce zaškubala. Havran odhodil její tělo na zem, i s dýkou zaraženou v zádech.
"Na něco jsi zapomněla," pravil klidně, zapínaje si kalhoty. "Umím trochu číst myšlenky a navíc tady nikde nevidím tvoje šaty. Pochybuju, že by se ženy svlékaly už ve vesnicích a chodily se koupat přes celý les nahé."
Kroutila se a vydávala nesnesitelný ryk. Snažila se nahmatat rukojeť dýky a vytáhnout ji. Rychle jí však ubývalo sil. Vycenila na svého vraha zuby, které se mezitím proměnily v hrůzostrašné dravčí špičáky. Dávivě zasyčela a vychrstla ze šklebících se úst stříkanec krve. Dlaně znetvořené křečí se zaryly prsty do země. Naposledy sebou trhla a zůstala nehybně ležet v kaluži krve.
"Skoro mě dostala," otřásl se Havran hrůzou.
Borynou to škublo. Nejdříve příval ukrutné bolesti a pak nesnesitelný řev, někde poblíž. Cítil krev a obával se toho nejhoršího. Rychle přidal do kroku. Běžel tak rychle, co mu to dovolovaly lidské nohy. Něco mu říkalo, že teď není rozumné se proměnit. V ruce pevně svíral kopí.
Pak to spatřil. Hrůzný obraz zkázy, dobarvený v pozadí zapadajícím sluncem a krvácejícím obzorem. Spoustu krve a mrtvá těla. Mezi nimi ležela ona. Musela to být ona. A nad ní stál muž v černém plášti, svírající v ruce dlouhý úzký meč.
Vlkodlakovi se sevřelo srdce bolestí. Zadusil v sobě příval hněvu a vykročil k cizinci.
Havran zaznamenal příchozího a zpozorněl.
"Co se tady, u všech bohů, stalo?" zeptal se Boryna, snažíc se předstírat náhodného kolemjdoucího.
"Pobil jsem nějaké Avary a tohohle vlkodlaka." Havran ukázal na mrtvou dívku.
"Vlkodlaka?"
"Přesně tak. Sledoval jsem tu bestii až od Děvína. Rozsápala velmožovu dceru na cucky a já dostanu zaplaceno za její hlavu. Ještě to musím dokončit."
Meč v Havranově ruce opsal svisle půloblouk a hladce přeťal dívce krk. Lovec démonů se sehnul a popadnul hlavu za vlasy. Odhodil ji na zem, mezi sebe a Borynu.
"Ještě by se měla spálit," pravil potom.
Boryna to nevydržel. Zloba cloumala jeho tělem jako vichřice. Všechno v něm volalo po krvavé odplatě. Když spatřil na odťaté hlavě vyděšený výraz, nenávratně ztuhlý na její tváři, rozběhnul se k vrahovy. Za pohybu se částečně proměnil. Třemi velkými skoky byl u své oběti. Čelistmi plnými ostrých zubů mířil neomylně na Havranovo hrdlo. Stačil by mu jediný mocný stisk. Navíc mířil hrotem kopí přímo na srdce.
Lovec démonů byl však mnohem rychlejší. Uskočil na stranu a švihnul mečem, odspoda nahoru. Zasáhnul přesně. Pekelně ostrá čepel přepůlila ratiště, projela hrdlem a přesekla páteř. Vlkodlakovo tělo dopadlo nehybně na zem a hlava vzlétla do výše. Přistála na píď vedle dívčiny hlavy, tváří k sobě. To poslední, co tak Boryna viděl, byly vyděšené oči jeho vyvolené. Pak už ho objala do své náruče chladná temnota.

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 19311

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 
:: (1 - 1 z 1) :: od nejstarších :: úrovňově ::
Song - 2016-05-13 16:02:47

SI BLBEJ :DDDDDDDDDD

plná ďubka prázdná ďubka prázdná ďubka prázdná ďubka prázdná ďubka
Odpovědět na příspěvek Odpovědět...

:: (1 - 1 z 1) :: od nejstarších :: úrovňově ::

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.