Palantir
oddělovač

Dotek úplňku

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Dotek úplňku Strach. Nad krajinou, kterou pokrývá les, kam jen oko dohlédne, nad vrcholky listnáčů i jehličnanů, skrze jejichž větve prosvítá jen občasný záblesk světlého dřeva stromových plošin, čpí strach. Dnes nejsou na mezích houfy dětí, dnes neplanou ohně a nezní písně. Světla domků v korunách jedno po druhém zhasínají, ačkoliv na šerém nebi se ještě neobjevila ani první hvězda.
Vrcholky stromů obléká tma a ženy se tiše sklánějí nad kolébkami svých dětí. Šeptají, broukají, konejší. Této noci je nemůžou pustit ven, tak jako kdykoliv jindy. Nikdo z celého lesního národa nikdy ani koutkem oka nespatřil bílý kotouč na nebi. Protože za úplňku přicházejí Páni.
Po stříbrošedém kmeni tiše, tak aby ani šelestem nedalo najevo svou přítomnost, slézá drobné tělo. Nejmenší ze starších dětí, smíšek celé osady, dívenka s bílými kvítky v hnědých vlasech a šibalským pohledem mláděte. Liriann, jediná, která se za úplňkových nocí nebojí.
Opatrně seskočí z nejnižší větve a pomalu se proplete mezi stromy. Našlapuje opatrně, aby ji neprozradil praskot větvičky nebo mlasknutí bahna. Na kraji osídlené části se otočí k poslednímu stromovému domku a v zelených očích se jí vzdorně zableskne.
Proč mě zavíráte? Proč nesmím vidět ty, kterým nosíme oběti? Proč se jich bojíte? Proč?
Lesem zašumí tichý povzdech. Na nebi nejistě vykoukne první hvězda a Liri utíká. Utíká lesem, přes pařezy a kořeny. Už si nedává pozor ani se neohlíží zpět. Ví, že i kdyby ji zaslechli, sem, pod ztemnělou oblohu s bílým měsícem, se za ní nikdo neodváží. Nohy ji donesou na mýtinu. Schová se za misky s obětinami a čeká. Čeká na Pány.
Les zašumí podruhé. Na onyxovém nebi se pohne mrak a odhalí stříbrný měsíc. Na mýtinu dopadnou první paprsky jeho světla. Lesknou se v suché trávě, tančí okolo zelených stébel. Jako mistr snovač splétají pavučinu ze svých vlastních těl, až je celý palouk pokryt stříbrem. Měsíc zasvítí a na lesklou pavučinu došlápnou cinkavé kroky.
Kroky kopyt.
Po mýtině tančí paprsky a tkají siluety koní. Bělostné spěnky, bohaté ocasy, klenuté křivky šíjí. Jen oči zůstanou černé tmou lesa a ožijí.
Měsíční koně zahrabou kopyty, jako by nevěřili tomu, že zase mohou běžet. Lehce, aniž by ohnuli sebemenší stéblo, doklušou k obětnímu podstavci. V přízračných tlamách mizí ovoce podobné jablkům i zlaté klasy obilnin. Všechny plody lesních zahrad jsou mžiku pryč. Liri se choulí do svého šedivého dětského pláště a prosí očima. Největší hřebec k ní opatrně přičichne a pohladí ji jemnými nozdrami.
Co tu děláš, maličká?
Dívenka hledí do temných očí a důvěřivě odpovídá. Celou svou bytostí vyjadřuje pokoru a touhu. Touhu odejít, běžet a poznávat. Touhu, která se zračí ve všech párech koňských očí.
Bílý hřebec jí něžně dýchne na čelo a Liriino tělo je nyní lehké, lehké a celé stříbrné, jen oči má z temnoty.
Pojď. Pojď s námi, lesní dítě.
Chvat. Poslední zlatavá zrnka mizí a dívenka nasedá. Zaplétá prsty do hřívy, celá se ztrácí v těle stříbrného hřebce. Najednou nemá o ničem ponětí, cítí jen chvat, který se zmocňuje celého stáda. Jako šíp vyráží koně do lesa. Zdánlivě těžký dusot kopyt je jen lehkými doteky paprsků na mechu či kamenech. Nekonečný les, šílená jízda do neznáma.
A najednou je před nimi hráz. Třpytivá zeď uprostřed cesty, za kterou prosvítají podivné obrysy.
Konec? Konec jejich nekonečného lesa?
Drž se, drž s, drž se, maličká.
Skok. Nozdry proráží lesklou stěnu a kopyta dopadají na hladký kámen.
Dlážděný chodníček, potažený červeným kobercem. Doteky kopyt čeří povrch sametu ve věčném rytmu běhu. Stádo zvolňuje a prochází květinovou branou. Všude kolem jsou podivné bytosti, klečící před bělostnými koňmi. Mumlají slova pokory a úžasu, tváře jim osvětluje jen chabé světlo z pochodní a měsíční světlo. Liriann zvedne oči k nebi. Je úplněk.
Stádo proběhne kolem posledního dítěte a vůdčí hřebec od něj přijme zelenou kytici. Dvakrát překousne nepoddajné stonky, netrpělivě vyhodí zadkem a koně se rozběhnou. Cválají dál, pryč od užaslých bytostí.
Neviděli nás už jednadvacet let. Nediv se, malá.
Stříbrná clona. Zrychlení, pobídka. A znovu skok. Skok do neznáma.
Nekonečné pláně plné hnědých koní. Temné nebe a šik jezdců se zeleným praporcem nad hlavami. Praporcem se znakem koně. Jezdci zpomalují, uctivě sklánějí hlavy. Jejich koně podupávají, klisny pohazují hlavami.
Maršál s přilbou s koňským ohonem cosi uctivě zašeptá. Jeden běloušek z měsíčního stáda se oddělí, frkne a kývne hlavou.
Běž, příteli, splň svůj úkol.
Odcválá k muži v bílém plášti na druhém konci planiny.
Na konci sráz. Ruce v hřívě, koleny sevřené koňské boky. Odraz, let.
Těžké bílé mraky místo země. Červený démon se šupinatou kůží a ohnivou tlamou se míhá kolem nich v uctivém saltu.
Drak! To je pohádkový drak!
Ššš, maličká. Drž se a dívej.
Zelená a žlutá křídla. Stovky, tisíce okřídlených plazů se míhají oblohou a za nimi - úplňková luna.
Stříbrný mrak jim přehrazuje cestu.
Skok, škobrtnutí. Cval tajemnou vesnicí, kde pracují lidé, přestože je zde noc stejně temná jako kdekoliv jinde. Kovář odloží kladivo, pozdraví kývnutím hlavy a foukne do výhně. Maminka s dítětem se teple usměje a pokračuje ve své noční pouti ke kapličce.
Liri mává na toulavého psa a už neodvrací oči k nebi. Už ví, co by tam viděla.
Křečovité sevření. Drž se hřívy, dítě lesa! Skok, náraz kopyt.
Proč si nás nevšímali, Pane?
Znají nás. Vidí úplněk každý třetí den. Nejsme nic zvláštního, Liri.
Dívenka přemýšlí a nevnímá taneční sál. Po nablýskané podlaze cvakají podpatky tisíců elfů, oděných ve zlatě a zeleni. Syté tóny valčíku udávají rytmus koňskému cvalu. A cval je dirigentem hudby.
Odraz, stříbrná clona, dopad.
Pod rozkvétajícím stromem leží muž a v náručí svírá ženu s briliantovou hvězdou na krku. Opodál leží karmínové šaty a dva meče. Tváře obou milenců zakrývá záplava jeho bílých vlasů.
Liriann zčervená a ostýchavě odvrátí hlavu. Koňské tělo pod ní se otřese čímsi podobnému smíchu.
Je Belleteyn, malá. Dnes, u nich, v této zemi. Přej jim tu chvíli lásky.
Přes přivřené zvědavé oči nevidí dívenka další clonu a sotva se stačí zachytit stříbrné hřívy.
Kamenitá cesta, zčernalá mříž. Kopyta rozrazí bránu. Úzká stezička mezi tisíci hrobů. Každý z nich má dřevěný kříž a v měsíčním svitu se kříže sklánějí ke koňským nohám v tichém gestu úcty.
Nelíbí se mi tu, Pane.
I takové světy jsou. A není třeba se jich bát, Liri.
Hřebec konejší a zrychlí tempo. Průhlednou zdí na konci hřbitova proskočí rychlostí větru.
Šedá ulice plná odpadků a lidé, spěchající každý za svým cílem. Liri mává, mává každému z nich, ale unavené tváře hledí skrze ni. Černé oči temnoty posmutní a tázavě se vpijí do zraků hřebce. Vzpurně uhodí kopyty do kamenné dlažby a smutně cválá dál. Nad hlavami lidí září měsíc. Brzy bude ráno, ale přesto svítí jasně, jako v žádné jiné zemi předtím.
Na konci ulice, těsně před lesklou clonou, stojí dvě postavy.
Malý klučina s otevřenou pusou vyjeveně ukazuje na zářící masu koňských těl. Starší, tak šestnáctiletý chlapec, držící ho pevně za ruku, udiveně pozoruje Liri.
Odraz, skok - ne, Pane, nechci pryč - dopad kopyt a zacinkání otrávu.
Z mýtinky pomalu odchází noc a černavé nebe bledne. Měsíční koně konečně zastaví. Dívenka se zhoupne a seskočí. Na vlhkou zem dopadnou lehké nohy.
Počkejte, počkejte na mne, já nechci, abyste zase odešli!
Uvidíme se, maličká. Už víš, kdy nás najít. Uvidíme se.
Liri naposledy přejede po ztrácející se koňské šíji. Na ruce jí zůstanou kapky potu.
Spolu se září měsíce mizí i ladné křivky koňských těl. Jako poslední se rozplynou hřebcovy černočerné oči.
Děvčátku zbude v dlani jen pár stříbrných perel. Stojí uprostřed palouku a s otázkou v očích se dívá na lesklou krásu. Není smutná a už nikdy nebude. Vždyť viděla Pány.
Ale zároveň kdesi v koutku dušičky ví, že už nikdy nepocítí úplné štěstí. Do mysli se jí vpálil obraz výrazů, z nichž jen dva nebyly lhostejné...
Sevře ruku v pěst a utíká. Utíká za kamarády, kteří jí ty nádherné lesklé kuličky budou jistě závidět.
Utíká před vědomím, že někdo může přehlížet Pány. Utíká z radosti, že alespoň ti dva je viděli.
* * *
"Mami! Mami, já jsem dneska viděl koníky! Bílý koníky," zatahá chlapeček za rukáv ženu se zoufalým výrazem ve tváři.
"Mlč, Míšo! Tohle už před maminkou nikdy neříkej!" utrhne se na něj unaveně se tvářící muž a obejme ženu kolem ramen. Třesoucí se rukou podepíše lejstro s hlavičkou Ústavu pro duševně choré.
Dva statní chlapi v bílém odvádějí vyděšeného staršího chlapce.
"Mami! Tati! Bráška nelže! My je vážně viděli! Já je viděl! Tak proč mi nevěříte?"
 L> /HTML>

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 4930

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.