Palantir
oddělovač

Keishin příběh

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Keishin příběh Horší čtvrti smrdí po vystydlé a sražené krvi, ale bohaté, bohaté vrstvy tak chutnají, protože takové jsou. Vím to, piji z těch hrdel, z těch žil... v kterých však koluje zkažená krev, která vámi prostupuje. Vím toho dost, pohybuji se ve vyšších kruzích už pár desetiletí. Ale krev čím dál více chutná hořce, páchne po tuku. Ač si to neuvědomují, ač to neví, stávají se pomalu horší než spodina. Peníze jsou důležité, to ano - ale nesmíte se na nich stát závislí. Hranice mezi těmito dvěma světy je až příliš tenoučká. A uvědomují si to jenom ti co nezapomínají, ti kteří poznali oba tyto protipóly. Špína je drsná, ale zlatý prach je mnohdy ještě horší.
Keisha otevřela oči. Spala celý den a pocítila v břiše hlad. Slunce už nebylo vidět, obloha pomalu temněla. Je čas vyrazit na lov, pomyslela si. Zašustil černý samet, jak vylezla z postele. Oblekla si pohodlné šaty a vyrazila. Šlechtic Blatinski, mimo jiné tlusté a vypasené prase, dnes pořádal večírek a to bylo ideální prostředí.
Dorazila, sluha jí odebral plášt. Došla do velkého sálu, který byl pozlacen snad všude, kde mohl. V duchu si Keisha odfrkla. Byl to hnusný a nechutný kýč. Vypadalo to, jako Blatinského manželka, která měla být jeho ozdoba, ale nějak se to zvrhlo. Svým talentem pro zvrácenou přeplácanost všechno dokonale zničila. Šaty, místnosti, výšivky a hlavně sebe. Jistě bude celá oděná ve zlaté, aby ladila s místností, pomyslela si. Jako kocour se k ní připlížil Vio a bafl na ni. Kočkovité šelmy přímo nesnášela.
"Přeji krásný večer, stále krásnější lady Keisho!" pronesl teatrálně a smekl neviditelný klobouk z hlavy.
"Nešaškuj, Vio, nemám na to náladu." řekla Keisha, ale nedokázala potlačit úsměvný tón v hlase. Zase se mu to povedlo, rozesmál ji. Ach, kdyby tak jenom neměl horkou krev, kdyby tak chápal její choutky. Ne, nepochopil by. Teplokrevní nikdy nepochopí.
Celé hodiny se jí dvořil, mladý muž, vysokého vzrůstu. Hnědé kučeravé vlasy sestřiženy do perfektního střihu. Šibalské modré, živé oči, ji svlékaly pohledem. Vypadala, že to ani nevnímá, neflirtovala s ním. Polovina ostatních v sále by s ním šla, ale ona ne. Přemýšlela, co ho na ní tak přitahuje. Že by odtažitost? Mohla by být někdy trochu živější, svěžejší, mohla by se dotýkat mužů, aby nevypadala podezdřele. Upíři se v tomto období moc nenosili. Ale ona nechtěla. Pokud někdo podezření měl, mohl si myslet co chtěl. Ale ona věděla, že nikdo ani netuší. Doufala, že se to nezmění.
Byla půlnoc. Keishe bolestně kručelo v břiše. "Přichází zlatý hřeb večera," zpěvně hlásil sluha "přichází Lady Madam Rosamunde Blatinski!" Na slovo lady a Blatinski dal důraz, jakoby chtěl vsugerovat celému sálu, že ta valící se věc je doopravdy ohlášená madam. Její model byl naprosto příšerný. Měla na sobě šaty kulatého tvaru, které vypadaly, jakoby byly upředeny ze zlatých vláken pavouků. Rukávy měla krátké, koule začínala za hlavou a končila u kolen. Blatinski celý zrudl. Nejspíš netušil, co si jeho milovaná ráčí obléct, ušklíbla se v duchu. Od minulého večírku před dvěma měsíci "Lady" neskutečně přibrala. Keisha přemýšlela, zda-li je to vůbec možné, aby tak moc nakynula. Nu což, vrchol večírku byl u konce, všichni už byli lehce v náladě ze všech možných likérů. Kráska si šla vybírat svou oběť. Zkoumala sál očima. Tolik lidí, tolik zkažených duší.. A jedna se za chvíli bude škvařit v pekle.
Došla k jednomu postaršímu pánovi, kterého na žádném večírku ještě nikdy neviděla. Znala smetánku a jejich příbuzné, musela, aby neudělala špatný krok. To by nedopadlo dobře. Ale ona byla ve svém rajonu a měla perfektně zmapovaný terén. Blatinski měl zahradu. Rozlehlou zahradu, která byla poseta starými duby. Nebylo tam témeř žádné světlo. Ideální.
"Dobrý den, pane." pozdravila přátelským tónem.
"Lady." pokynul hlavou na pozdrav.
"Jste tady nový, není-liž pravda?" zkoušela, jak tlustý je led pod jejíma nohama.
"Ano, nikoho tu neznám. Přestěhoval jsem se sem z Retimongu."
"Retimong, ach, to město je krásné." odpověděla hbitě.
Po seznámení dalších deset minut poslouchala o krásách Retimongu a čekala, jestli z něho vyleze něco podstatného - děti, manželka, rodina, kteří jsou někde v okolí. Nakonec se dočkala.
"Přistěhoval jsem se sem sám, manželka umřela na nějakou zvláštní nemoc."
Za patnáct minut to byl dobrý výkon, řekla si v duchu.
"To je mi moc líto." Bylo jí to lhostejné. Upíři mají city. Hodně citů. To jen teplokrevní si vymysleli, že jsou bez citů, protože dokáží tak vraždit.Upíři dokáží své city potlačovat. Ale i kdyby nedokázali - hlad by je donutil udělat to. Lidé by měli zkusit tak týden nic nejíst - a pak by zjistili, že by snědli cokoli, i svého zvířecího mazlíčka.
"Je to čerstvé, odstěhoval jsem se, abych zapomněl." Vyznání, krása. Já ti pomůžu zapomenout, neboj se.
"Nepůjdeme se projít? Ty duby v zahradě," ukázala rukou k oknu "jsou doopravdy nádherné v jakoukoli hodinu."
"Proč ne?" Čekala odpor, nemusela mu ani lézt do mysli. Dneska to jde hladce, pomyslela si. Ale problémy ji teprve čekaly.
Leželi pod rozložitým stromem, který rozpínal své větve, jako by se chtěl dotknout oblohy. Kdyby je někdo pozoroval, mohl by se domnívat, že jsou to dva milenci pohrouženi do sladkého polibku. Kdyby však ten "někdo" došel blíž, zjistil by, že to byl polibek smrti.
Keisha se chvěla, nečekala, že bude muset bojovat. Všude bylo tolik krve, taková řezničina... Už to dlouho nezažila, proto ji překvapilo, jak neskutečně si ten boj užívala. Stříkající krev ji vzrušila. Cítila, jak z něho vysává poslední doušek, konec života. Najednou její zbystřené smysly pocítily změnu. Zvedla hlavu od rozkouslého hrdla. Zorničky měla rozšířené, až její duhovka nebyla vidět. Jako dravec rychle pohnula hlavou. Větřila. Svým zostřeným zrakem zkoumala každý metr čtvereční okolí. Nikoho neviděla, ale dokonale ji to probralo z extáze. Byla napnutá jako struna. Pravda, mohla ho vylákat pryč. Ale to by byla zbytečná práce. Vedle pozemku proudila řeka, mrtvolu by do ní vhodila. Proud mohl tělo odnést dostatečně daleko, našla by se až za několik dní. Plán to byl skvělý. Ale nepočítala s tím, že mohla být viděna před dokončením práce. Náhle se však něco mihlo u prvního stromu. Ještě ji nezvaný host nemohl zpozorovat. V mysli se zableskla myšlenka, která křičela "Uteč, rychle!". Panika zachvátila její tělo, nemohla přemýšlet. Dýchej, uklidni se, nesmíš zpanikařit...
Když jí proběhla hlavou tato věta, už běžela.
Utíkala, nevěděla kam. Najednou o něco zakopla, možná o kořen stromu a kutálela se. Snažila se marně čehokoliv chytit. Najednou se bouchla do hlavy a pak už nic nevěděla.
Kdyby nebyla v bezvědomí, slyšela by křik. Někdo volal stále dokola její jméno.
Pocítila chlad na tváři. Řeka, uvědomila si polekaně. Něco jí plesklo přes líčko. Zlostně od sebe rozlepila víčka a uviděla Via.
"Maličká," říkal "to bude dobrý, neboj."
Co by mělo být dobré, vždyť je vrah a padne na ni jistě vina. Chtěla odpovědět, ale na patře cítila krev a měla napuchlý jazyk.
"Nemluv, nemusíš."
Nesl ji, chtěla ho odtáhnout, ale nějak na to neměla už sílu. Usnula mu v náručí.
"Musí spát!" zazněl rezolutně hlas Via. "Zavezu ji k ní domů a až se pořádně vyspí, můžete si s ní promluvit. Má jistě otřes mozku a kdo ví co všechno má zlomené."
"To muselo být obrovské zvíře, co dostalo pana Guréze! Madam má štěstí, že mu unikla," řekla hostitelova manželka.
"Odvezte ji, když se na ni tak dívám, potřebuje hlavně klid." pronesl Blatinski. Musel se ještě rozhodnout, co s mrtvolou. Pozval ho, aby stále nebyl sám. A tak to dopadlo. Výčitky svědomí neznal, protože šlechtic Blatinski už téměř žádné svědomí neměl.
Někdo ji ukládal do postele, ale nebyla si jistá kdo. Vio, vzpomněla si. Nesl ji až sem. Byla u sebe v bytě, záclony pevně zatažené, naštěstí. Kdo ví, kolik je hodin. Lidské pokolení si vybudovalo různé báje o upírech, které nejsou pravdivé, jako například, že jsou nezranitelní. Keisha sice znala jedince, kteří byli témeř nepřemožitelní v boji, ale těch bylo málo. Ano, měli nadlidskou sílu, ale každý v jiné míře. Bohužel, nejvíce pravdivá pověra je ta, že upír nemůže být vystaven slunečnímu světlu. Kdyby patřila k věřícím upírům, modlila by se teď, aby nenapadlo Via odtáhnout okna.
Když ji ukládal, pomyslel si, že na těch záclonách mu něco nesedí.
"Lež, spi, jenom ti to prospěje." řekl Vio spící. Projel jí prsty závoj z vlasů a přikryl ji sametovou přikrývkou a představil si, jaké by bylo válet se v té velké posteli s ní. Vio byl do Keishi zamilovaný už dlouho. Byla nádherná, černé vlasy jako uhel, krásná postava, ladný pohyb.. Až na ty oči. Světle modré oči se dívaly až příliš ledově. Když se jí zaleskly ve světlu svíček, vypadala jako rys při sledování kořisti. Ale to, co jej odrazovalo víc, byl její chlad vůči němu. Snažil se být milý, vlídný, usměvavý, bavil ji. Ale odpovědí byla jenom krutá zima. Jako na severu. Pohladil ji po vlasech. Když odcházel, přišel na to, co na těch těžkých závěsech bylo divné - ta vrstva prachu se mu nějak nezdála.
Pohladil ji po vlasech! Dlouho se jí nikdo tak krásně nedotkl. Musela si od všech udržet odstup, jinak by... Co by jinak? Nepochopili by, že je jiná, že jí nekoluje v žilách živá krev, nepochopili by asi ani její jídelníček. Všechno ji bolelo. Potřebovala by do úst něco teplého a hlavně nepečeného. Na člověka může zapomenout, mohlo by to být až moc nápadné. Přemýšlela, horečnatě přemýšlela. Možná, kdyby zašla do horší čtvrti, možná...
Ležela pod ní mrtvola. Tentokrát to byla čistá práce, dvě téměř neviditelné dírky. Sice vypil hodně kořalky, ale to černou postavu nijak neovlivnilo v jejím rázném kroku. Kdo by pozoroval, mohl by zjistit, nač potřebují upíři pořádnou sílu. Aby utáhli lidskou mrtvolu.
Za půl hodiny bude svítat, cítila to v kostech. Musí sebou hodit, aby to stihla. Modřiny zůstaly, oděrky taktéž, ale uvnitř bylo zase všechno v naprostém pořádku. Před "léčebným procesem" měla něco uvnitř, něco se natrhlo a převrátilo a taky silně kulhala na levou nohu. Tyto nedostatky se ale spravily. Její obava ze slunce sílila každou minutou a když byla asi dva kilometry od domu, rozběhla se.
Přišla domů a lehla do postele. Přemýšlela o lidech - o tom, jak jsou bláhoví. A naivní. Který blb by spal celou noc v rakvi, když může mít měkkou postel! Přemýšlela, že by postel mohla i s někým sdílet - ale to asi ne. Prozradila by se. A toho se bála více jak slunce.
Po západu se na ni došel podívat Vio. Viděl, že vypadá už o mnoho lépe, než v noci. Studoval medicínu, sic by se bez otce na fakultě asi dlouho neohřál. Věděl, že to nebylo nic vážného. O celý oceán lepší než s panem Gurézem, který umřel nepoznán v neznámém městě - jaká ironie osudu.
"Je ti líp, než včera?" zeptal se konejšivým tónem.
"O moc, ten spánek mně prospěl. Chtěla jsem ti poděkovat." usmála se na něho "A taky se zeptat co se včera stalo? Nic si totiž nepamatuju." věděla o medicíně málo, ale paměť měla dobrou. Vio jí jednou povídal o nějaké amézii nebo anémii.
"Nic si nepamatuješ? Asi amnézie, to se stává, když se uhodíš do hlavy." tak je to slovo, pomyslela si!
"Tak mě nenapínej a pověz, co se včera stalo. A proč jsem tak potlučená?"
"Našel jsem tě u řeky, která hraničí s Blatinského zahradou. Byla jsi v bezvědomí, ale vodu jsi zřejmě navštívila. Pár minut před tebou jsme našli mrtvolu pana Goméze. Měl rozsápané hrdlo."
"Rozsápané hrdlo??" snažila se vnutit své tváři grimasu strachu a šoku.
"Ano, nejspíš vás napadla nějaká šelma."
"Šelma??" vyjekla.
"Měla´s vělké štěstí, že jsi to přežila. Nejspíš -" zmlkl. Nedokončil větu, protože ji nechtěl rozrušit ještě víc. Viděl její vyděšenou tvář - ale pohled vyděšený nebyl. Byl ledově klidný a vypočítavý. Kdyby ji neměl nastudovanou, její tvář, mimiku, nepoznal by to.
Vio odešel a Keisha přemýšlela. Myslí, že to byla šelma. Podezdření nepadlo na upíra. Ani je to nenapadlo, uchechtla se v duchu. Ještě, že spadla do řeky, smyla veškerou krev. Doufala, že do svého hereckého projevu dala dostatek. Vio slíbil, že řekne vyšetřovateli o amnézii. Vyšetřovatelé - špatná práce, špatný plat a špatní lidé. Většinou nic nezjistí a potvrdí se zvířecí verze. Všechno ji bolelo, jako by bojovala v bitvě o Eliamon tři dny v kuse. Musí se zregenerovat, v úvahu připadal jedině spánek. Sice bude muset spát tři dny, ale je to bezpečnější, než někde lovit s polámaným tělem.
Byla noc, temná. Vio seděl ve svém bytě v luxusním křesle. Popíjel víno, skvělý ročník. Nějak to nesedělo. Že by zvíře nechalo utéct druhý chod své večeře? To je nepravděpodobné. Ale Keisha nějak unikla. Horečně přemýšlel. Nikde stopy zvířete. Jen pod tím jedním dubem. Ještě teď se mu zvedl žaludek, když si vzpomněl na ten obraz. Hrdlo rozervané od ucha k uchu - ne, nesmím na to myslet, okřikl se v duchu. Zvíře s křídly? Ale i tak. Takové zvíře, které by přemohlo člověka muselo být velké, muselo mít sílu. Leda, žeby ve městě řádil upír. Ale upíři vyhynuli před mnoha staletími!
Vio prohrabával spisy v knihovně své fakulty. Na stole ležely Okultní vědy, Lykantropie, Magie a čáry, ale ani jedna tato kniha nepojednávala o vampyrismu. Jen v Lykantropii se dočetl, že tyto dva jevy bývají zaměňovány. Ale čím dál tím méně, protože upíři už neexistují. "Sakra." ulevil si tiše. Šel hledat dál.
Po čtyřech únavných, a hlavně bezvýsledných, hodinách v knihovně si zašel na oběd. Nic, vůbec nic, nikde nic. Zjistil, že to bylo zapovězené téma, nikdo o tom nesměl vědět. Možná, kdyby se podíval do městské knihovny.. Snad by našel aspoň nějaké báje, mýty, pověsti...
Druhou hodinu hledal v obrovské knihovně města. Jeho zrak náhle padl na tenký svazek Dějiny upírů. Snad konečně něco. Setřel prach a knihu otevřel. Pojednávala o tom, jaké jsou upíři krvelačné bestie, které se před ničím nezastaví, jak nejdou zranit, pouze kůlem do srdce. Útočí v noci a sají krev nevinných lidí. Pak tělo nechají na místě a zmizí. Ve dne spí v rakvích a budí se při západu slunce. Mají schopnost rychlé regenerace. Dočetl knihu a snažil se zpracovat tyto informace. Pravda byla, že Keisha ve dne spala, ale jinak neseděl ani jeden fakt. Měla prostě pouze převrácený režim. Zamyšleně šel přes celé město domů a zbytek dne prospal.
Keisha se probudila se západem slunce. Chtěla by ho zase jednou vidět. Ale ne tak moc, aby kvůli tomu umřela. Od večírku uplynul už týden a včera vyšetřující oznámil, že je napadl velký pes. Pablb. Ale byla za tohoto vyšetřovatele ráda. Bude si muset dávat obrovský pozor. Ale o hladu nebude.
Noc byla černá jako hořká čokoláda, jako samet, v kterém černovláska spávala. Šla zrovna navštívit špinavé bezdomovce.
Tolik se upnul na představu upíra, že sledoval každý stín po celém městě. Náhle uviděl černou siluetu. Pohybovala se tiše, ladně. Vio se rozhodl ji sledovat. Plížil se za ní, snažil se být nenápadný. Něco na té tajuplné postavě ho přitahovalo, něco to v něm probouzelo. Ten pohyb, ta chůze.. Najednou si nemohl vzpomenout, cítil krev v ústech a viděl černo.
Že ji někdo sleduje zjistila hned. Chvíli ho nechala a až byl dostatečně blízko vstoupila mu do hlavy. Procházela mlhou a pak se dostala dovnitř - stačilo jen na povrch, aby mohla koordinovat pohyby a zatemnit mysl. Teď byl jako hadrová panenka, udělal by cokoli, co by chtěla. Ale proč mu dávat nesmyslné sebedestruktivní příkazy? Potřebovala jenom vědět kdo a proč ji sledoval. Když přistupovala blíž, srdce by se jí rozbušilo, kdyby jí ještě pumpovalo. Poznala tu známou a milou tvář... Vio, málem vykřikla, nečekala takový proud emocí. Upíři nemají mít city k lidem. Pouze k bratrům a sestrám. Vyděsilo ji to. Ale už jednou se zachovala jako malá holka, už jednou utekla. Mnohokráte o tom přemýšlela. Ten boj, to vzrušení to ji rozrušilo. Bála se a zároveň se styděla, protože se zachovala jako zvíře, krvelačná bestie. Přestala se ovládat. Vzpomínky doléhaly, kapky krve, teplé krve, stékající do výstřihu. Stála tam jako zmražená, dívala se na nic nevnímajícího Via. Musela se pustit do práce.
Nedokázala sice mazat a upravovat myšlenky, ale věděla, kde přesně v mysli hledat informace. Vio nevěděl, ale tušil. Mnoho tušil a byl velice inteligentní. Dojde mu to až uslyší cvaknutí. To ji děsilo. Plížila se pryč a až byla od Via dostatečně daleko, luskla prsty a spojení přerušila.
Vio ležel ve své posteli a bylo mu nanicovatě. Neznámá osoba mu zmizela a navíc ho ukrutně bolela hlava. Koho mu jen ta postava připomínala? Snažil se dosadit si tváře k černé siluetě, tváře všech známých, až usnul.
V místnosti nebylo nic slyšet. Černovlasá s bílou pletí a vystouplými lícními kostmi levitovala. Myšlenky jí bloudily hlavou. Rozhodovala se, zda má své tajemství Viovi svěřit. Stejně se to dozví, přijde na to a pak bude těžké přesvědčit ho. Dokázat mu, že není krvelačné zvíře, že je schopna i jiného citu. Ale co když to nepochopí? Při vzpomínce na záplavu pocitů ji polila horkost. Ještě další možnost by byla transformace. Možná...
"Ani na to nemysli." vysoký muž bez stínu vešel do dveří, noha v černých okovaných botách se zabořila chlupatého koberečku. Keisha se snesla dolů a neslyšně došlápla na zem. Zabodla svůj pohled do očí nezvaného hosta.
"Co chceš?" zlostně zasyčela.
"Trochu úcty, má ovečko." odpověděl neznámý.
"K čemu? K tvému směšnému titulu hodnostáře Sekty bez stínu?"
"Nezapomínej, " řekl ledově chladným tónem "že beze mě bys nebyla to, co jsi teď."
"A co jsem? Krvavá bestie, ostatně jako ty."
"Žila jsi až příliš dlouho mezi lidmi." ztišil hlas "Nabízím ti pomoc. Můžeš zpět mezi své."
"Jistě, s vymytím mozkem od tvého Rituálu vstupu. Jednou jsem měla blízko. Ale to už je mnoho let. Já už dávno nevěřím."
"Lilith tě přivede na novou cestu. Tvá matka tě volá, sestro. Rituál je pouze maličkost. Budeš si moct libovat v lovu a budeš chráněná" odmlčel se. "A nemusíš si lámat hlavu s nějakým - teplokrevným." poslední slovo skoro vyplivl, jako by to byl jed. Hrabe se mi v mysli, blesklo jí hlavou.
"Není slušné číst si v cizích hlavách, Koresi."
"Ach, už předlouho nejsi mezi svými... Nabízíš mi svou mysl jako otevřenou knihu. Rozmysli si svou odpověď."
"Předem říkám ne. Lilith je pouze pověst, nic jiného."
"Teď jsi urazila Velkou! Příště si dávej pozor co říkáš!" vyprskl a zmizel.
Keisha nasucho polkla. Nechtěla zpět k sektě. Ne proto, že by nevěřila, ale protože už věřit nedokázala. Podstatné ale bylo, že nějak vycítili, že se jim chce hrabat v jejich věcech. Ale ona musí zkusit proces transformace i bez pomoci Lilith a těch trapných zaklínadel. Kores to nemůže nikdy pochopit.
Seděla na nepohodlné židli ve vlhkém sklepě. Smrdělo to tam po zatuchlině a myších. Už sehnala skoro všechny ingredience. Na alchymistickém stole namíchala světle modrou tekutinu, kterou přelila do křišťálově čisté nádobky. Bude stačit pár kapek, pomyslela si. Pak lehla na palandu, měla za sebou náročné noci a dny. Bude muset načerpat energii.
Trhnutím se probudila. Zdál se jí velmi živý sen o jejím přerodu. Už dlouho, dlouho se jí nezdál žádný sen. Byla psychicky vyčerpaná, proto opět zavřela oči. Ale spánek nepřicházel.
Zalapala po dechu, znovu ten samý sen.. Na něco se ji snažilo je její podvědomí upozornit. Ale na co? Celá rozlámaná se zvedla, šla ke stolku a znovu vzala do ruky deník. Svůj starý, otřepaný a ošuntělý deníček. Psávala do něj velmi pravidelně.. Za starého života. Pak jí to ještě chvíli vydrželo, všechny ty nové pocity. Musela vylít své pocity. Neměla komu, tak psala a psala. Ale teď - když se smíříte s osudem, není co řešit. Vztekle s ním hodila o stěnu a nechala ho ležet tam, kde dopadl. Vzpomínky bolely.
Odpudivá ulice, všude křik, hluk. Vio běží, dostal vzkaz od Keishi. Musí mu něco nutně ukázat, o něčem pohovořit. Nějaký nový detail z té noci. Musí běžet, nesmí zastavovat, nesmí. Keisha řekla rychle. Někdo mu najednou chytil ruce a svázal je. "Co to k čertu..." nedopověděl, protože dostal ránu po hlavě.
Otevřel oči. Byl v nějakém vězení, ležel na tvrdé kamenné podlaze, netušil co se děje. "Je tam někdo?" zakřičel, nedokázal však zabránit přeskočení hlasu. Slyšel sílící kroky. Pět mužů otevřelo jeho celu a vyvleklo ho z ní. Táhli ho dolů po příkrých točitých schodech. Snažil se sledovat cestu, ale v zorném poli měl pouze pět mužů. Všichni měli vyholené hlavy, jen nad temenem měli malý copánek. Hrozně ho bolela hlava a měl sucho v krku. Něco se stalo a muži upustili Via na zem a rozestoupili se. Místnost, ve kteté se nacházeli byla tvaru pěticípé hvězdy, stěny byly posety fialovými gobelíny. V šeru, které zde panovalo, nebyl schopen rozluštit, co na nich je. U jedné stěny stál muž, vysoký ve fialovém plášti. Když ho muži uviděli, uklonili se.
"Drahý smrtelníku. Jsem Kores, hodnostář Sekty stínů. Ne, nepokládej otázky," zabodl do Via ledový pohled, "Vím, na co se chceš zeptat." úsměv na jeho tváři přešel do šklebu. "Co tady děláš, že?" Vio bezmocně kývl. "Jsi návnada. Prostá návnada. Potřebuji dostat zpět do sekty jednu ovečku, která je na rozcestí. A já chci, aby se rozhodla pro bezpečnou cestu. A ty mi v tom pomůžeš." Pokynul na muže těsně vedle Via. "Můj drahý, běž a udělej, co jsem ti rozkázal." Muž se znenadání přiblížil k Viovi a vyškubl mu pramen vlasů a zmizel.
Keisha si byla protáhnout ztuhlé kosti. Chodila po tmavých ulicích, když v tom jí zastoupil cestu vysoký muž. "Mám pro tebe zprávu od Korese, Ishake." řekl jí jménem, které pro ni připravili v sektě. Mnohem víc se jí však líbilo její původní - jedna z mála vzpomínek na život před přerodem. "Nic od něho nechci a mou odpověď už zná." tiše zasyčela. "Teď jsou ale jiné.. Jak bych to řekl - podmínky." odpověděl a zle se mu zalesklo v očích. Neměla ponětí, kam tím míří do té doby, než po ní hodil pramínek vlasů. Zorničky se jí rozšířily poznáním, její chřípí zasáhla neodbytně známá vůně. "Přijď hodinu před rozedněním na Windstrase 25, budeme čekat."
"Ty hlupáku!" křičel nepříčetně Kores. "Jak jsi mohl prozradit naši skrýš?! Neřikal jsem ti, abys určoval kde! Já bych si ji našel." Z očí mu sršely blesky.
"Ale, milosti, ona by neuvěřila! Viděl jsem jí to v očích."
Možná by měl ten rituál vstupu trošičku zmírnit. Mozkové hmoty ubývá až příliš, pomyslel si Kores... I když, ne že by zrovna tato ovečka xy před tím něco v hlavě měla. Nicméně, tento fakt nebyl podstatný. Důležité byly jiné věci. Zajistit, aby tahle místnost byla skrytá a využít ji, až když Ishake řekne ANO. A Kores si byl jist, že řekne. Hlavními dveřmi vstoupila upírka se zlatavými vlasy. Tvář měla kulatou, nesouměrně velké rty. Oči světlounce modré, až se zdálo, že jsou potažené blankou.
"Chceš si naklonit Velkou? Jestli ano, tak poslouchej a udělej co ti říkám.." Tiše jí šeptal svůj ďábelský plán a přitom vymýšlel, jak to zaonačit, aby nepoznala pravé doupě. Nakonec, nemohl by toho využít?
Fungoval jako mozek, který polovina Sekty neměla a druhá polovina ho měla vymytý. Keisha byla rozzuřená. Viovi nic neudělají, oni nezabíjí. Zásadně ne, znala řády. Ale chování Korese ji vytočilo. Nechápala, proč ji chce zpět. Nebyla žádná důležitá postava, hlavní role jsou rozděleny neměnně. Musí se uklidnit.
Ulice Windstrase byla temná, nesvítila zde žádná pouliční lampa. Neslyšně se proplížila k uvedenému domu a třikrát zaklepala. Otevřel jí muž tmavý jako uhel, evidentně člen Sekty. Očima mírně zešikmenýma jí pokynul, aby šla za ním. Bez váhání, ale připravená k souboji ho následovala, ostražitá a napjatá. Počítala kroky a též se snažila zapamatovat cestu. Ale bylo jí jasné, že ani jedno z toho nemá cenu, tolik zatáček. Kores to měl dobře promyšlené. Všechny uličky, celé bludiště. Pravděpodobně by se tady ztratil téměř každý ze Sekty. Podívala se na muže před sebou. Musel mít vysokou hodnost, jelikož to vypadalo, že zná celý komplex. Ale zdání může také klamat.
Rozlepil oči. Nacházel se stále v té zvláštní místnosti, připoután koženými pouty s železnými cvočky. Měl na sobě nějaký druh plátna, povrch vypadal velmi leskle. Působil dojmem, že pokud se ho dotkne, zůstane mu mastnota na rukou. Připadal si velmi bizardně, jako nějaký vzdělaný otrok určený k recitování básní k pobavení okolí. Byl ve zvláštní poloze, klečel, avšak visel na rukou. Pokusil se zvednout, ale nohy měl přikovány k zemi. Jeho zrak se stočil nahoru. Na stropě uviděl očko, na kterém byl zavěšen provaz, který mu znemožňoval pohyb. Šance na útěk? Nulové. Sevřelo se mu srdce beznadějí. Kolem jeho duše se obmotávala temnota, stíny pochybností. Co se stane po smrti? Když existují upíři jakožto negativní posmrtný život, existuje například nějaký pozitivní? Nebo je vampýrství trest? Bude jeho duše odpočívat v pokoji? Podléhal tiché hysterii, dýchej, Vio, dýchej, nenech se tím pohltit. Látka jakoby ho sžírala, brala mu dech, byl s ní spojen, jako milenec s milenkou v pevném objetí. Něco nebylo v pořádku. Nejvíc mu vadilo, že nechápe. Opět upadl do nevědomí.
Šli už asi dvacet minut. Muž před ní měl stále stejný sebevědomý výraz, tudíž nepoznala, zda-li se ztratili. Spíše to byl ale Korésův velmi dobrý taktický tah. Tak by teoreticky nikdy nedokázala utéct. Konečně se otevřely dveře, ve kterých nepokračovala další chodba, ale ležela zde luxusně vybavená místnost. Černoch jí pokynul ebenovýma očima, ať se posadí. Uposlechla jeho gestu.
Kores vešel do místnosti. Nečekal, že se to takto zkomplikuje. Narychlo vymyšlené plány byly možná děravé oproti těm původním, ale daly se použít. Uviděl polozhrouceného Via. Hlavně, ať teď nemluví. Vstoupil do pokoje s Keishou. Byla nádherná, hrdě nesla své půvabné rysy. Slouha se hluboce uklonil, avšak vampýrka nedala ani mrknutím brvy znát jeho postavení.
"Kde je?" zašeptala tónem, ve kterém skřípala ocel.
"Uklidni se, " odvětil pomalu. "Změnila jsi názor?"
"Kde je?" opakovala otázku hlasitěji.
"Je v bezpečí. Zatím." Dal důraz na poslední slovo.
"Blafuješ." Na rtech jí zahrál úsměv, ale výraz zůstal stále stejně tvrdý, neústupný. Že by dokonalá maska? Korese zamrazilo při pomyšlení, že nehraje. Musí přejít k náhradnímu plánu.
"Následuj mne." a otevřel okované dveře.
Stála za závojem tak tenkým, až se zdálo, že tam není. Vlasy uvězněné pod šátkem. Zakrýval jí i celý obličej, jan na očích byla síťka. Viděla omezeně, ale viděla. V hlavě jí neustále zněl Kores a jeho "Chceš se zavděčit Velké?". Znělo to tak krásně, téměř neubližující slunce. Modroočka se soustředila. Cítila chlad, jelikož její tělo zahaloval pouze plášť tenký jako měsíční svit. Stála v poloze Božské, ruce spojené na podbřišku, mírně roztažené nohy. Podívala se pod sebe. Měla krásný výhled na scénu, která se měla odehrát. Jak z Koresových slov pochopila, plánoval znovuzrodit Bohyni. Proto však potřeboval z části lidské a z druhé poloviny upírské. Prakticky to bylo nemožné. Jak ale řekl Kores, téměř. Potřebovali jen lásku smrtelníka s vampýrkou a pár sloučenin, kterým nerozuměla. A jen mimochodem pár obětí. U Ishake a toho jejího člověka mohli přeskočit první bod, proto na nich tak záleželo. Ale hlavně říkal, že se Rethe Lilith odvděčí za její vděčnost. Ale teď musí utlumit tyto myšlenky a soustředit se.
V místnosti zářily pochodně. Celé tělo ho bolelo. Mžoural rozespale kolem. Kdyby bylo co, zvracel by. Svaly se mu chvěly. Dvě postavy vešly do dveří. Ze začátku je nepoznával, ale pak mu to došlo. Keisha a s ní ten vedoucí skupiny. Jak se jen jmenuje? Probíhal mezi nimi rozhovor, který neslyšel. Najednou se ozval hlas. Hluboký, zvučný, ženský.
"Mluví k tobě Božská. Uposlechni Korese, Který spravuje můj stánek. Nebo... "
Najednou kolem Via vzplál ohnivý kruh. Až nyní mu došlo, jakou zvláštní schopnost má nejspíše jeho látka.
"Nezáleží mně na něm. Udělejte si s ním co chcete."
Nechtěl věřit tomu, co teď vyřkla Keisha. Nechápal to. Vždyť byli přátelé. Jediná, která se s ním nebavila jen proto, že měl otec peníze, jedniná, pro kterou by udělal cokoliv. Pro žádnou jinou. Útroby mu hořely zničujícím poznáním, ztrátou a hlavně bolestí. Bolestí tak velkou, že ji nemohl vydržet. Naspřádal poslední zbytek sil a udělal prudký pohyb doprava. Kdyby měl kruh o pár centimetrů větší obvod, látka by nikdy nevzplála. Vio se rozhořel jako fagule, jeden zničující plamen. Bolest psychická ustoupila bolesti fyzické. Z určitého úhlu pohledu umíral Vio šťastný.
Netušila, že je tak přesvědčivá. Dívala se na hořícího Via. Vevnitř křičela, krvácela, plakala. Žádná emoce se neprojevila navenek. Nedokázala od něj odtrhnout zrak. On byl její budoucnost. Když uviděla, že už nedýchá, otočila se na Korese. V očích se mísila směs hrůzy a překvapení. Aniž by si toho všiml, tasila svůj odlehčený meč. Lesklá čepel byla zapuštěna do postříbřeného jílce, zručně osázeného ametysty. Opsala oblouk a rozřezala mu bok, meč se zadrhl o páteř, ale pak plynule pokračoval dál, až hodnostáře rozpůlil. Cákanec studené krve ji zasáhl do obličeje. Krev poslední oběti. Chřípí se mu rozšířilo pachem smrti, zorničky se mu zúžily poznáním. Nahoře někdo hystericky vykřikl. Keisha nevnímala nic, až si náhle všimla, že v místnosti je nějak více kouře. Následně její zrak spočinul na nahé děvě, která běžela zpola ohořelá ke Koresovi. Modli se k té vaší Velké, posmívala se v duchu. Gobelíny, co tu vysívaly byly strhlé. Okolo zdí místností byly naskládané barely. Zjistila, že je v nich střelný prach. Velmi pomalu, vyhýbaje se ohni je nanosila ke Koresovi, až na jeden, ten si vzala s sebou. Když vycházela z místnosti, táhl se za ní proužek, v plamenech ohně se odrážela šeď. Udělala to chytře.
Kores nejspíš nepočítal s jejím výborným nosem. Čerstvý vánek cítila na kilometry. Když byla dvacet pět kroků od vchodu, vytáhla křesadlo, co měla pro štěstí, sehla se k poloprázdnému barelu. Odletěla malinká jiskřička, kterou by smrtelník ani nedokázal zachytit okem. Ale Keisha ji viděla. Pomyslela si, že vlastně při vší té smůle se jí pořád drží trochu i štěstí. Hlasitě se rozesmála, ze srdce. Tak ji uměl rozesmát jedině Vio. Olej chytal, plameny zbarvené do oranžova olizovaly dlažební kostky. Po chvíli uslyšela výbuch. Zasmála se znovu, krátce. Šla ke dveřím a s myšlenkou na Via si vychutnala svůj poslední východ slunce. A byl to ten nejkrásnější, jaký kdy zažila.

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 5020

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.