Palantir
oddělovač

Dračí háj

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Dračí háj Vedle kněze vybuchl oheň.
Zlatý gejzír vyletěl do výše, zalil okolí kamenného portálu oslepujícím světlem a zakryl tak okamžik, kdy se otevřel.
Tharis zamrkal. Místo toho, aby zamhouřil oči, doširoka je rozevřel a jas mu teď do nich vehnal slzy. Zajímalo ho, jak se ohnivé kouzlo dělá, byl proto zklamaný, když zpozoroval malou kovovou záklopku mezi kameny. Po sešlápnutí uvolnila unikající hořlavý plyn a křísla jiskru o valounek pyritu. To nebyly žádné čáry, to by uměl také.
Dergion pohlédl na zvědavého chlapce a kousl se do rtu. Po účincích pilulky, kterou mu dal do úst předtím, než vkročili do draciánského háje, nebylo v modrých kukadlech ani památky. Ne, na děti nebylo spolehnutí.Pro vážnost situace na to zapomněl a malého prince nezkontroloval. Kdyby to byl udělal, byla by teď drobná tvářička apatická a bez jakéhokoliv zájmu o okolí, natož o to, co ji čeká. Než by došli na místo určení, už by o sobě prakticky nevěděl a ušetřil si tak spoustu strachu i bolesti. Místo toho se teď Dergion zoufale díval na žlutě upatlanou dlaň, do níž klučina v nestřeženém okamžiku naplival hořce chutnající drogu a druhá arcimága svými neposednými prstíky šimrala v té jeho velké zpocené nervozitou. Že povede do Thesiridina chrámu jako obětního beránka dítě svých přátel, ho nenapadlo ani v té nejhorší noční můře. Teď už mu další dát nemohl. Ani při svém postavení si nemohl v těchto místech dovolit otevřeně fixlovat.
Vyčítavý pohled jakoby donutil kloučka zvednout hlavu. Provinile se zazubil, ale když místo rozzlobeného škubání v koutku, na které byl zvyklý, viděl jen vševědoucí smutek, konečně se začal bát. Elf Dergion, ten moudrý kmet, který pamatoval tolik, co prastaré klagy na jihu ve vnitrozemí a poslední neotřesitelná jistota jeho krátkého života, vyprostil malou dlaň ze svého sevření, vzal ho za ramena a beze slova ho
postrčil kupředu. Byl to jemný pohyb, ale rozhodný a Tharis se tím okamžikem ocitl úplně sám.
Rychle se otočil. Chtěl rodinného přítele zavolat zpátky, ale když viděl jen rozevlátý bílý plášť, jak rychle se čaroděj snažil opustit toto neutěšené místo, ucítil v krku něco jako velký knedlík a nedostal ze sebe ani hlásku. Obrátil se zpátky ke knězi. Polekalo ho, že hubený drakonik mezitím došel až k němu, aniž by si něčeho všiml. Najednou tu byl, jakoby vyrostl ze země a než se stačil pohnout, chytil ho za ruku a táhl do otevřeného vchodu. Jen šest stupínků, které vedly mezi spleť podivných kamenných faunů, démonů a kroutících se lián na výzdobě portálu a stanuli na vysokém schodišti mizícím dole ve tmě.
"Dergione!" Konečně našel hlas. "Strýčku!"otočil se přes rameno. Záblesk bílé látky se rozplynul mezi sloupy a křik se strašidelně odrazil od stěn. Arcimág odešel.
"Zmlkni, harante,"zasyčel kněz. "Tady jsi v chrámu a ne na tržišti. Měl jsi sníst to svinstvo, co sis nablil do pacek. Bylo by to příjemnější pro nás pro oba. Myslíš, že mě baví poslouchat takový uječený parchanty jako jsi ty? Zacpu ti hubu roubíkem a po srandě..."
Schody uklouzávaly pod nohama, jak rychle sestupovali chodbou. Patriarcha ho vláčel za sebou bez ohledu na to, jestli mu stačí a tak klopýtal, jak jen to šlo. Padal a visel v těch tvrdých nemilosrdných rukách jako kus uloveného zvířete a kolem něj se míhaly věci, které v životě neviděl a ani je nikdy vidět nechtěl. Nádhera chrámového sálu, ať už byla jakkoli podivná a děsivá, byla tatam. Spletité chodby pod posvátným hájem ukrývaly chlad prosvětlený tu a tam loučemi, pach jako v šelminci, místnosti, z nichž se ozývalo skučení, které mělo s lidským nářkem společného jen velmi málo, nízké blýskavé laboratoře, neznámé nástroje a spoustu kleriků i podivně se pohybujících stráží v šupinatých zbrojích, kteří se svému představenému uctivě klaněli. Nevšiml si na nich žádných detailů, protože poté, co se odvážil tomu nejkočkovitějšímu pohlédnout do tváře zpola zakryté maskou, rychle se od nich otáčel na druhou stranu. Ty dvě sklovité oči svítící v příšeří z mysli ale nevyhnal.
Občas zahlédl v některé z těsných cel malé postavy. Vyjeveně si uvědomil, že to nejsou žádní skřeti, jak ho původně napadlo. I když ho učili, že princové nebrečí a nechovají se jako pomatenci, začal znovu křičet. Tentokrát beze smyslu.
V místnosti, do které nakonec zabočili, hořela spousta olejových lamp. Doma se Tharis s matkou před spaním učil rozhýbat silou mysli jejich plamínky do pomalého tance a bavil tím své rozpustilé dvojče. Tady bylo jejich účelem poskytnout dost světla, aby specialisté draciánského kléru viděli na práci. Pomocí nástrojů, které jim věnovala medicína, magie i alchymie, spravovali svou Komnatu proměn. Její nevydařené produkty se dívaly slepýma očima ze skleněných nádrží u stropu. Ty úspěšné se sem střídavě vracely z cel a klecí podle toho, kterou fází proměn zrovna procházely a pod zkušenýma rukama draciánských specialistů se zde stávaly jinou formou života. Za zimních večerů jí prarodiče strašívali mladší generace vyprávěním odposlouchaných zkazek a báchorek. I k Tharisovi do otcovského paláce se donesly. Příběhy thargů, kteří lovili zbloudilé lidi i zvěř v okolí posvátného háje. Strážili starou chrámovou pevnost. Příběhy pololidí. Když se podíval na kamenný stůl v rohu laboratoře, nepotřeboval ani příliš bujnou fantazii, aby si vše spojil dohromady.
"Vidíš ho?"zeptal se poťouchle kněz a sklonil se k Tharisovi tak nízko, že bylo cítit, jak mu z úst táhne červené cangoirnské. Beztak měl od něj fialové rty. Na stole čelem k desce ležel kluk o něco starší než byl malý princ, ruce měl připoutány řemeny a kromě toho, že byl strašně hubený, vypadal vůbec nezvykle. Žíly měl naběhlé, až mu vystupovaly na povrch jako zápasníkovi a krev v nich tepala zcela zřetelně viditelná jen pouhým okem. "Ten už je tu dobré dva roky. Pomalu přestal vzpomínat, odkudže to přišel. Taky přestaneš. Mláďata jsou přizpůsobivá. Zvykneš si a bude z tebe dobrý hlídač. Když to nevydržíš, možná se půjdeš podívat, jak vypadá dračí snídaně, tak se snaž."
Vida, že hoch na něj zírá jako na zjevení, zašklebil se.
"Nerozumíš, ty aristokratické štěňátko? Tak já ti to tedy vysvětlím. Na tomto místě je úplně jedno, kdo jsi doteď byl. Za chvilku ti tady Tremiš vypálí do zad posvátné značky proměn a až se ti zahojí, budem do tebe pumpovat trubičkami pod kůží tolik mixáží, kolik sneseš a trochu tě upravovat tamtěmi hejblátky , co visí na stěně,"pohodil rukou ke zdi, kde visela zdejší chirurgická výbava. "Když sneseš hodně a budeš moc dobrý, dostaneš výcvik a zbroj a budeš strážcem chrámu jako ti, cos je viděl cestou sem. Když to sneseš, ale nebudeš schopný a poslušný, půjdeš do hvozdu pod chrámem a budeš tam lovit jako němá bestie. Pokud se vyskytne anomálie, prostě něco, co se nám nebude zdát pro tharga dobré, nakrájíme tě tamhle do těch akvárií, abychom se z toho propříště poučili. Uvidíš je často, abys měl motivaci. V případě, že to nepřežiješ nebo budeš slabý, drak si tě dá místo telete, co mu dobří lidé Loralonu posílají po losování. A jestli se u tebe náhodou objeví magické schopnosti po tvé drahé matce, sežere tě taky, protože o tharga, který by po nás vrhal blesky, tu nikdo nestojí. Už rozumíš?"
Patriarcha se narovnal a olízl si stružku potu pod nosem. V laboratoriu bylo velmi teplo, aby malí adepti neprochladli.
Tharis stál, tupě civěl před sebe a rozuměl. Třásl se i přes horký vzduch, který proudil mřížkou topení u paty protější zdi. Tremiš sundal z háku řemínkový postroj, kterým bylo možno dítě znehybnit, aby mu neznesnadňovalo práci a Tharis věděl, že nebude ani trochu statečný, protože už teď mu hrůzou ztuhly všechny končetiny. Na to, že při troše snahy umí rozhýbat plamínky v olejových lampách na zdech, což mohl být dobrý důvod vyměnit se za obětní kus dobytka, raději už ani nepomyslel.
"Ty, Tremiši?"
"Mhm..."
"Je to pravda?"
"Co?"
Tremiš zvedl hlavu od psaní. Vedle něj ležel na stole nově příchozí adept s tenkou poduškou pod hlavou, aby pozice nebyla pro dítě tolik nepohodlná. Týrání a bolesti nebyly záměrem, byly jen vedlejšími produkty. Draciánští technici sloužili bohyni, vědě a svému kléru a nevyžívali se v utrpení svých svěřenců. Proměny byly pro ně svatou službou a jestliže někomu poskytovaly vyžití jiné než ryze účelové, bylo jím pohrdáno pro svatokrádež. Tremiš by sice mohl označit ve svém okolí pár takových, nicméně doba byla tak zlá, že o zkušené kleriky a techniky byla nouze. Ono koneckonců o jakékoliv kleriky či techniky.
"Ten malý je prý korunní princ."
"No a?"povytáhl obočí Tremiš. Usilovně přemýšlel, jaké slovo chtěl napsat do svého pozorování jako další. Marně.
"To je přece neuvěřitelné, že ho obětovali Thesiris. Nikdy v životě bychom se k němu nesměli přiblížit, natož abychom si z Lareovy dynastie ukrojili! Čekal bych, že královu rodinu z losování vynechají. Ne oficiálně, ale..."
"Není to neuvěřitelné, Side,"zavrtěl hlavou Tremiš. "Spíš ošklivě triviální."
"Tolik je cti na solonském dvoře?"
"Jen docela obyčejného světského politikaření,"podmračil se jeho druh kysele. Pohyboval se poblíž zdejšího patriarchy a ten měl mnohem víc informací, než se mohlo donést k jeho mladšímu kolegovi. "Šušká se, že ti, kdo byli v blízkosti Lareova trůnu anebo mohli nasypat dobrý úplatek do věčně prázdné pokladny, byli vyřazeni z osudí. Pravda je, že nikdy nikoho takového nevytáhli. Vykrváceli tu jen potomci plebsu, nepřátelské frakce a těch méně důležitých. Ale minulý týden během jediného losování vytáhli dvakrát jméno pana var Melvicka, který mezi oblíbence rozhodně nepatří."
"Někdo omylem přidal do osudí kartičku navíc?"ušklíbl se Sideon.
"Hm, omylem... Když to osudové osudí nechali Melvickovi spojenci vysypat, bylo tam takových omylů bezpočet, ale dobrých třicet rodových jmen chybělo úplně. Už chápeš, proč je tu princ?"
"Že by jeho veličenstvo nebylo tak silné v kramflecích, aby si mohlo dovolit švindlovat?"
"To si piš."
Při zmínce o psaní si uvědomil, že nechal oschnout v brku inkoust. Pečlivě otřel hrot, aby nezačal dělat kocoury.
"Takže prcek platí za tatínka pokutu jeho podvedeným nepřátelům, aby Loralon neměnil dynastii,"zamumlal Sideon. "A možná se ještě zbavil problému s tím, jak rozsoudit svoje dvojčata v boji o korunu. To, co neoplývalo zděděným magickým nadáním nám přenechal a to lepší si nechal pro sebe."
"Myslíš?"
"A ne snad? Musí vědět, co se stane jeho synáčkovi, jestliže se tady projeví. Nemyslím si, že by zrovna král neměl informace o tom, jaká tu probíhá selekce a že na oltář velké Thesiris lidské oběti rozhodně nedojdou."
"No právě,"zamračil se Tremiš. "Nedochází ti to? Vždycky bude lepší infant v dračím žaludku než takový, který trhá v hvozdech vysokou. Víš, jaká by to byla lahůdka, kdyby se zaběhl do rukou lovců tharg s rodovým tetováním Lareů za krkem? Jestli tohle mládě vyroste a pustíme ho ven, budeme mu ho muset vyříznout. Ale k tomu nedojde. Vsadím se, o co chceš, že negativní na magii je Adonis a ten se teď rozvaluje v královských poduškách. A je z něj novopečený následník loralonského trůnu. Z prince nám zbyde jen další studijní materiál, který pak slupne dračice. "
Sideon se podíval na kamenný stůl po Tremišově boku a kousl se do rtu. Princ byl proti všem předpokladům při vědomí. Mezi zpocenými pramínky hustých černých kadeří se mu blýskaly oči. A blýskaly se moc. Jediné, co mohl udělat pro uslzeného kluka, který zřejmě slyšel úplně všechno, bylo konečně zmlknout. Slyšet pravdu bylo pro malého usmrkance horší, než mu vyprávět podrobnosti obětního řádu.
Čas v podzemí se vlekl tolik, že Tharis prožíval největší utrpení právě kvůli neskutečně plíživé nudě strávené civěním po zdech a strašidelných proprietách laboratorního prostředí. Plynul tak pomalu, že fyzického utrpení se pomalu přestal bát a zvykl si na něj. Na jihu už prý začalo opadávat listí ze stromů. Když ho sem Dergion přivedl, ještě tam ani neslézal sníh.
Na domov vzpomínal zpočátku často, ale postupně získal pocit, jakoby se to všechno stalo někomu jinému. Z útržků hovoru, které k němu dolehly, v něm vzpomínky vzbuzovaly nejistotu a úzkost. Nakonec jemu neznámým způsobem zmizela většina jeho minulosti někde za tlustou zdí, přes níž k němu dolehla jen zřídka a to ještě událostmi, které předtím příliš nevnímal. Jako noční můra.
Byl to Tremiš, který ho chodil těšit. Většinou toho mnoho nenamluvil, ale měl nadání magie a uměl ji využívat instinktivně. Z jeho velké dlaně hladivě položené na rozpáleném dětském čele se linulo příjemné teplo, před nímž se veškeré myšlenky rozplynuly do příjemné prázdnoty. Tremiš se svým mládím v sobě kombinoval dojem staršího bratra a nutného zla v podobě bolest přinášejícího lékaře. Jenomže Tharis nebyl nemocný a Tremiš nebyl ani sourozenec ani normální doktor. Svůj řád miloval a svému poslání věřil. Mučivý život adeptů byl v jeho očích sice bolestný, ale nezbytný, což bylo přece jen zvrácené.
Za laboratoří se táhla chodba plná místností, kde byly vybudovány vzájemně oddělené komůrky pro adepty. Některé větší s lůžkem, jiné jenom klecovité, kde se nedalo ani posadit. Byly v příšeří, v teple, většinou prázdné, protože doba, kdy se pod chrámem pracovalo ve velkém, byla po urputné válce s Tharisovým dědem v nenávratnu. Chlapec se divil, že se mu za to klér nemstí, ale ve skutečnosti ztratil identitu ihned po vstupu do posvátného Thesiridina háje. S dračí hvězdou vytetovanou na zádech se stal majetkem řádu, pokusným králíkem a mimo svaté území loveným netvorem. Nebyl důvod k pomstě. Ztratil dokonce i jméno. Žádným ho tu neoslovovali. Nebyl ani dítě svých rodičů a postupně mu to došlo.
Pokojíčky, jak bratři Hlídači, kteří opatrovali mláďata v čase nepřítomnosti techniků, říkali těm strohým kójím a klecím, překvapivě nepáchly. Vládla tu přísná hygiena, ať už kvůli zdraví kleriků nebo proto, aby procesy proměn přecitlivělé tvorečky nesklátila infekce. Proměny byly náročné, drahé a úspěšnost omezená. Staří mistři, kteří snížili rizika po staletí shromažďovanými znalostmi, zmizeli za úporných bojů řádu se světskou mocí, která se po všechny časy snažila omezit jejich vliv. Jejich žáci od té doby část proměn praktikovali metodami pokusu a omylu a měli tedy nesrovnatelně větší ztráty. Když ze dvaceti adeptů získaných ročně Losováním, přežilo šest, dalo se hovořit o úspěchu. Jenže nezůstalo u tradičních zdrojů. Nedostatek materiálu měl na praktiky řádu zcela neposvátný dopad, protože vedl ke koupím dětí na předměstích Solonu.
Řád draka měl stále dostatek moci a respektu na to, aby mu byly posílány oběti pro posvátné účely, ale tvoření humanoidních zabijáků z lidských bytostí zbytečně dráždila solonský dvůr.Etické hledisko bylo pro krále možné za určitých okolností vynechat, existenci kontrolovatelné armády vlkodlaků okolo sídelního města však nikoli. Světská moc si tento element nechtěla nechat znovu přerůst přes hlavu, nicméně peníze na novou válku, která by srovnala pevnost se zemí, neměla. Thargové nevymírali, protože oběti bohům zakázat nemohla a dozor nad tím, co se s nimi děje, neměla. Nad ničím za zdmi pevnosti. Díky tomu byl Solonský dračí háj poslední baštou svého druhu na Thaironu. To, že řád už ve skutečnosti nemá kromě jediné staré dračice takřka nic, čím by se bránil, nikdo z povolaných nevěděl.
Jediní, kteří eliminovali alespoň případné zbloudilé thargy, byli profesionální lovci těchto nestvůr a ti za ulovený kus taktéž inkasovali horentní sumy. Bohužel ztráty mezi lovci byly značné a cenu bylo nutno zvyšovat. Thargové byli nejen rychlí a dokázali vyvinout nepředstavitelnou sílu v pažích i v čelistech, ale především tak snadno neumírali. Dokázali překonat bolest a pro normálního člověka vážná nebo dokonce smrtelná zranění mohli úspěšně přežít a posléze zregenerovat. S každým mladým thargem chyceným lovci kolem háje, se rozvíjely báchorky o tom, že tito démoničtí tvorové nestárnou, že se množí mezi sebou, že se za úplňku rodí z bažin
Medikace měla své pauzy, které nebyly tak zlé. Adepti byli v těchto prodlevách většinou pohromadě, cvičili bojové hry a s dětskou naivitou srovnávali svoje úspěchy i fyzické odchylky. Při přesunech z místa na místo bylo teprve vidět, jak je pevnost ohromná. Občas viděli i své dospělé protějšky, ale zatím nebylo znát, že by se jim mohli někdy podobat. Vývoj vyžadoval dlouhá léta. Jen jedinou věc si Tharis uvědomil teprve ve chvíli, kdy se šli klanět před oltář se sochou překrásné paní shlížející na ně ze sedla dvouhlavého draka, ozdobenou mnoha stříbrnými skvosty. Byla tam i kněžka. Jediná živá žena, kterou kdy v chrámu viděl.
"Ctěný bratře,"zašeptal nad miskou s jídlem, když ho krmil starý Hlídač. Jeho vlastní ruce byly plné podlitin po medikamentu injekovaném v pravidelných intervalech od včerejšího rána. Sem sice slunce nedosvítilo, ale když ho bratr Vachsim vytáhl na proceduru z " pokojíčku", ucítil už podruhé v jeho dechu praženici, kterou klerici mívali jako nápoj k snídani. Vždycky tak voněli. Čas se dal měřit podle nejrůznějších ukazatelů.
"Mhm?"
e. A Tremiš mu ještě prozradil, že také dojde na malou zkoušku. Měsíc velké Thesiris bude mít v těchto dnech neobyčejně silné nebeské postavení. Bohyně bude tak blízko, že jestli má některý z jejích aspektů, vyjde najevo právě teď.
Matně si vzpomínal, že mu jeho učitel jednou vysvětloval, co to takový božský aspekt je. O temné dračí královně ale nemluvil. Patrně mu nebyla tak sympatická, jako někteří jiní bohové. Třeba Láron nebo Mek. To ostatně chápal. Přemýšlel, jestli mít ty aspekty je dobře nebo špatně a dýchalo se mu čím dál hůř a divněji. Nakonec začal hlasitě sípat. Strop laboratoře, na který celou dobu civěl, někam ulétl. Rozevřel doširoka víčka, až skoro dostal křeč. V uších se mu rozlehlo šumění přinášející nekonečné blaho. Připomínalo mu křídla nebo mořské vlny, ale rozeznat se to nepokoušel. V úlevě se poddal té zvláštní prázdnotě, do níž vplouval.
"Tremiši? Tremiši pojď sem!"
"Co se děje?"
"Tomu tvému černovlasému něco je. Podívej se. Možná bychom mu měli něco dát. Vypadá, že bude mít zástavu."
Prázdnota se začala poněkud smršťovat, nebo se mu to alespoň zdálo. Ne, nezdálo. Kolem to potemnělo a prolnulo zvláštním narudlým světlem. Plul nad obrovským hnízdem, v němž byla kožnatá oválná vejce. Zkoušel je počítat, ale obraz se míhal, jakoby byl ještě pod vlivem kněžských narkotik. Z hnízda se začaly natahovat hadovité krky a otvírat tlamy, jak hladově čekaly na jídlo. Konečně je spočítal. Bylo jich třináct. Nikdy se do tolika počítat neučil, ale teď hlasitě vykřikoval všechno, co k němu takto nepochopitelně přicházelo. Staré elfské runy, které zdobily kamenné vznešené oblouky v ohromné sálové sluji. Dokonce i ty šly přečíst tak snadno! A jiné a ty nebyly nikde v jeskyni. Třpytily se rosou na kamenech pod obrovskými zelenými klagy, mohutnými stromy jihu.
"Může ten cvrček umět takovouhle řeč?"
"Ne. Ani spočítat naše vejce. Běž se zeptat Morwena jestli se opravdu nelíhnou. Já ho utiším. Nebo ne. Ve vidění je mu přece jenom dobře. On si to užije a my se třeba dozvíme něco zajímavého. Kdo ví, jak silné médium to je? Probuzení nebude hezké, ani když to hnízdo nestihne spatřit. Čekal jsem to."
"Snad ti ho není líto?"
"Hmmm. A tobě, Sideone?"
Sid pokrčil rameny. Vidina dračího hnízda byla tak opojná, že na nic jiného teď nemyslel. Vypletl se z uliček tvořených pracovními pulty a pak se rozběhl jinak tak líně poklidným komplexem chodeb až k dračinci.
Morwena našel snadno. Prakticky vchod do tunelu ústícího ke sluji neopouštěl. Pro všechny bylo s podivem, že v laboratoriích, kde se třídili dokonalí jedinci i dokonalí drakonici, je zrůda jako Morwen jediným vyvoleným, kterému stará Sybabarilla dovolila dotknout se snůšky. Morwen byl mrzák. Měl tak pokřivenou páteř, že chodil bokem jako krab a zakrnělou pravačku měl věčně ohnutou k rameni. Pajdal a šklebil se. A nekrmil ji, protože by nezvládl obětní zvířata. A lidské oběti obrečel. Ale stará dračice ho měla ráda. Nechala ho, aby jí pomáhal pečovat o vejce. To dělalo z Morwenova úřadu ten z nejdůležitějších. Když teď slyšel o vizích, viditelně ožil. Vždyť hnízdo odpočívalo v klidu už osmdesát let.
"To by bylo! Dráčata! Pojď bratře! Koukneme na maminku, bratře. Koukneme se."
"Těžko tomu skrčkovi věřit, Morwe,"vyjelo z udýchaného Sideona, když se mrzák nepředstavitelně rychle rozběhl do chodby za stolem. "Radši se neplaš! Kam až s tebou mohu? Slyšíš mě vůbec?"
"Jen k ochozu, bratře, k ochozu,"ozvalo se za Morwenem. "Ona by se mohla zlobit. Zničit vejce, kdyby se líhla a tys ji rozzuřil. Nebo tebe."
Sideon byl tak rozrušený, že ani neprotestoval. Na ochozu se ale přece jen zastavil až u zábradlí, aby lépe viděl. Při Morwenově mrštnosti ho ani nepřekvapilo, že je handicapovaný drakonik už dole, dračici ovšem nikde nezahlédl. Viděl, jak se Morwen otočil zpátky k němu a zdálo se mu, že se něčeho strašlivě vyděsil.
A pak ucítil na tváři něco jako závan horkého vzduchu z šachet. V tu vteřinu přimrzl k podlaze ochozu a ucítil mokro v nohavici. Teprve pak uviděl ji. A málem umřel leknutím.
"On mě neposlechl, ctěný otče,"kňoural Morwen. "Já ho upozorňoval, že bude nervózní a že nemá chodit blízko. A on až za zábradlí. Vytáhla ho jako myš z díry!"
Představený na Morwena koukal jako opařený. Co žil, nepamatoval si, že by drak sežral drakonika. Židle s vyřezávanými dračími hlavami na područkách ho v tu chvíli zamrazila pod zadkem.
"A vejce?"zeptal se posléze, když našel hlas. "Viděls je?"
Morwen zakýval hlavou. Brada se mu třásla, protože se nikdy neúčastnil ani plánovaných obětin, natož aby byl svědkem kolegova skonu.
"Zdálo se mi, že se pohnula, tak jsem hledal ji, a ona stála na zadních za mými zády. Spáry měla zaťaté vedle ochozu... Nestačil jsem na Sideona ani zakřičet. Ona je strašně hladová. Asi se chystá, že bude opravdu krmit mladé. Takhle přece nikdy nevyváděla."
"To nic, Morwene. Teď je na truchlení brzy. Musíme Thesiridina miláčka nacpat, než ten hlad uškodí snůšce. Než připraví tele, dáš jí to věštecké mládě. Opovaž se kňučet! Jsi teď potřeba víc, než kdy jindy, aby nepozřela někoho dalšího z bratrů. Nikdo jiný jí teď jídlo vodit nemůže. Budeš je muset doprovázet. Rozumíš mi? Já hned přijdu za tebou."
Morwen nešťastně zakýval hlavou. Bylo mu jasné, že odmítnout nemůže, pro krmení šel ale tak zkroušeně, jakoby to byla jeho vlastní poprava.
Tremiš, který netušil, co se odehrálo, byl při jeho příchodu zaneprázdněn malováním obětních symbolů na obluzeného chlapce a když uslyšel, proč Morwen přišel, vypadla mu krabička s rumělkou z ruky. Nevěřil vlastním uším. Melancholicky předal dítě a musel se posadit, protože se mu udělalo špatně od žaludku.
Morwen nepřestávaje něco mumlat, odešel z laboratoře, aniž by si to Tremiš vůbec uvědomil. Tharis vedle něj potácivě cupital, nesrozumitelně chrčel, ale pohyb, ač vykonávaný automaticky, ho začal přece jen probírat.
"Jen klid, klid, maličký,"drmolil Morwen. "Nedělej Morwovi problémy. Nemůžu tě přece pustit. Možná uvidíš i malé dráčky..."Zarazil se. Představa malých ještěrů dělících se o kořist, mu vehnala mravence do kolen. "Nebo raději ne. Spi, prosím. Prosím tě o to."
Prošli tunelem. Na ochozu Morwen přibrzdil. Roztrpčená dračice podupávala jako blížící se zemětřesení. Zpotil se.
"To jsem já, Sybarillo, tvůj přítel Morwen. Vím, že máš hlad a vedu ti ...svačinku. Pustíš mě dolů?"
Uslyšel zvuk šupin třoucích se o protější stěnu jeskyně a neklamné zašustění písku pod ohromnými tlapami. Věděl, že si sedla. Trochu si oddechl a pomalu svedl Tharise ze schodů dolů. Tentokrát se žádné rychlé představení nekonalo. Morwen pustil polonahého chlapce pokrytého posvátnými znameními a pomalu couval.
Tharis zbavený tepla lidského doteku se zapotácel. Hučení v uších přestalo a podivné ticho ho vytrhlo z letargie. Měl pocit, že padá a trhl sebou tak, že skutečně málem upadl, ale v tu chvíli ho zezadu podepřelo něco zvláštně studeného, měkkého a hladkého. Opřel se o to lokty, otevřel oči a chvíli oddychoval ve snaze uvědomit si, kde je. Když mu začalo docházet, že to, co ho drží na nohou, je dračí ocas, rozklepaly se mu kolena. Vyjeveně přejel pohledem Morwena, ale ten si jen povzdychl. Ještěří oháňka mu zároveň odřízla zpáteční cestu. Stál tedy a odevzdaně čekal. A Tharis vzhlédl.
Sybarilla se na něj dívala velkýma zelenýma očima v rudé, jizvami ze starých bojů rozryté tváři. I po několika stovkách let byl pohled na ni velkolepý a přes děs, který budila, byl malý princ ohromen.
"Jsi krásná,"slyšel ho vydechnout Morwen. S otevřenou pusou sledoval drobné děcko, jak vztahuje ruce, jakoby se chtělo majestátního tvora dotknout. Dračice ladným pohybem ohnula krk a sklonila hlavu. Morwen raději zavřel oči. Dobře si pamatoval slyšitelné chroupnutí, které způsobilo, že teď nevěřil nejmilovanějšímu tvoru, jakého kdy vůbec měl ve své blízkosti. Jenže se neozvalo nic. Zaslechl kluka popotáhnout nosem, ale jinak se nic nedělo. Odvážil se prohlédnout. Zamžoural na nejpodivnější scénu, jaké mohl být svědkem. Malý adept hladil dračici po nozdrách a Sybarilla pod jeho dotekem přivírala oči. Ze začátku si myslel, že se chlapcovy dlaně chvějí strachem, ale po chvíli zjistil, že je to následkem tichého klokotavého zvuku, který spokojená dračice vydávala.
Vzápětí se totéž ozvalo i za ním a po něm suché lupání a šustění. Škubnul sebou a ohlédl se. Kus od něj ožilo hnízdo. Tlusté kožovité obaly vajec pukaly načaté vaječným zubem líhnoucích se dráčat. Ještírci se tlačili na svobodu a svým bubláním a pískáním volali matku. Fascinovaný Morwen hleděl jako uhranutý, jak dračice postrkuje dítě předním spárem ke hnízdu a pomalu se přesouvá, aby mohla pomáhat potomstvu. I Morwen se navzdory zaujetí popošoupl a to tak, aby nepřekážel a mohl v případě potřeby vzít co nejrychleji nohy na ramena. Kdo věděl, co se stane v příští chvíli? Dráčata se tu nikdo z žijících nikdy líhnout neviděl. Všichni starší řádu, kteří nosili moudrost o těchto věkovitých tvorech, padli v bojích s královskými oddíly před desítkami let.
Malí ještěři se protahovali opření o klouby svých velkých netopýřích křídel, pomalu se roztahovali po celé šíři hnízda a Morwen zjistil, že mu zhruba stejně velké lidské mládě zmizelo z očí. Teď, když bylo hnízdo zničené a matka rozhrabala pískové lože do stran, se k Morwenovu úžasu objevily kamenné slepé dveře s runovým portálem, jakými v dobách slávy procházeli mágové dračího řádu do paralelního chrámu daleko odsud. Co byl zasypán hnízdem, odešla generace, která o něm věděla, byla nápis schopna přečíst nebo dokonce použít, neboť čarodějové byli v té době pobiti. Svou funkčnost však neztratil.
Když Tharise k zajímavému objektu odkulil jazyk pečlivé samice, která ho olízla jako jedno ze svých dětí, neodolal, aby se té zajímavé věci nedotkl. Zaujaly ho prohlubně ve tvaru dospělých lidských dlaní a hned vyzkoušel, o kolik jsou větší. Odtáhl se z dosahu povykujících mláďat, která ho škrábala hřbetními hřebínky do pat a tlačila se na něj v touze se o něj ohřát. Nápis na portálu přece už jednou viděl. Před očima se mu opět zamlžilo. Tharis si ze svého blouznění příliš věcí nezapamatoval. Nevěděl, jak nakládat s vizemi, protože ho to nikdo neučil, ale znovu slyšel ta slova v uších i přes hlučící hnízdo. Jejich jazyk byl tak vábivý, že je opakoval. Jednou, dvakrát, potřetí.
Dračice zpozorněla. I přes veledůležitou práci, kterou zrovna vykonávala, byla na magii příliš citlivá, než aby ji po tak dlouhé pauze od neblahého konce draciánských arcimágů přehlédla. Vztyčila se v celé své výšce, snažíc se najít původ poryvu té takřka neznatelné energie. Lidské mládě za hemžícími se tělíčky svých vlastních dětí však jen tak nenašla. Rovněž zrak už jí dobře nesloužil a čich zmatený láskyplnou péčí také ne. Když konečně objevila to cosi holé bez šupin tisknoucí se v extatickém vytržení ke zdi, bylo už pozdě. Okolo malých dlaní se roztáhl do šířky pulzující světelný vír.
Morwen zamžikal. Světlo linoucí se z portálu nebylo nijak jasné, ale dívat se do něj nedalo. Oči v něm nemohly nikam zaostřit, míhalo se v tisícerých odstínech, až se mu z toho rozhučelo v hlavě. Bezradně zamával rukama, jakoby odháněl komáry a klopýtl přes dračí ocas.
V tu chvíli uslyšel Sybarillu. Byla to nepochybně ona, i když ještě nikdy podobný zvuk nevydala. Ne v jeho přítomnosti. Tohle nebyl zvířecí hlas. Dračice mluvila přesně tak, jak o tom slýchal vyprávět a čítal ve spisech chrámové knihovny. Tóny, které vydávala byly podobné spíš zpěvu velryb, jak ho slýchával v dětství v zátoce Potomaia, jen hučivější. Jazyk, do nějž se tóny vázaly, však neznal. Byl pro něj nesrozumitelný stejně jako jazyk portálových run. Stejně tak starý, fascinující a děsivý. Tohle na něj bylo moc. Vyjeveně couval.
Využil toho, že se dračice o něj nestará a ozlomvaz se rozběhl ze sluje pryč. Nikdo si ho nevšímal, nikdo ho nezastavil. Ani si neuvědomil, že už od vrcholku schodiště ječí páté přes deváté, aby přivolal patriarchu, který měl být podle všeho nablízku.
Ctěný otec řádu se s ním srazil už za vchodem do dračince, bez vyptávání do něj strčil a vrhl se k ochozu, ale zasáhnout mu nebylo přáno. Brána, jež se otevřela v dveřním portálu byla tak silná, že nedokončeného tharga ze svých laboratorií už nespatřil.
Před ní se rozpínalo jako plachta Sybarillino ohromné křídlo, aby chránilo mláďata před vtažením, ač vír už slábl. K uším mu doléhal vyděšený pískot dráčat.
A potom všechno naráz ztichlo.
Dračice složila křídlo na záda a tesklivě hleděla k oprýskanému portálu. V písčitém pelíšku se protahovala přestrašená mláďata. Bylo jich všeho všudy dvanáct.
Na břehu zarostlého jezírka se zbytky mramorového obložení stál malý kluk v obětní tóze se zbytky rituálního malování na hubených pažích a v očích mu svítilo. Chvíli se nadechoval čerstvého břitkého ranního vzduchu, pak rozpažil ruce, zatočil se dokola a začal se smíchem tančit mezi rozpadlým sloupovím, kde tu a tam vykukovala torza monstrózních soch obrostlých mechem. Nad probořeným architrávem za jeho zády pomalu stoupalo slunce nad ohromné zelené klagy.
Místo dýchalo posvátným tajemstvím, ale tak starým, že v něm nebylo ani stopy po nějaké hrůze či temnotě. V rozšklebené tlamě uraženého chrliče bzučelo včelí hnízdo. Na trsu divokých lilií v poklidu snídal velký žlutý motýl. V jezírku pleskla o hladinu velká kapří ploutev. Mezi puškvorci se vymrštil vyplašený žabák a pak se rychle pohroužil zpět do vody. Shýbl se k trsu lesních jahod. Co na tom, že jistě přijdou i méně jasné dny? Bylo tu všechno, co potřeboval.
A nebyl sám.
Za jeho zády něco tiše zapískalo. Otočil se a zvedl dráčka na vyhřátý žulový kvádr. Ještěr byl skoro tak velký, jako on sám, ale se svými dutými ptačími kostmi byl podstatně lehčí. Rozcapil se na teplém kameni a duhovým očkem loupl po blýskajících se šupináčích.
"Chytíme si rybu, chceš?"
Tharis pomalu vlezl do vody a rumělka obětních run začala zvolna uplývat mezi lekníny.

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 4706

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.