Palantir
oddělovač

MegaŘecko I.

Literatura | 21. 11. 2002 21:53:57 | autor: B.E.M., Mike, Zdeněk

   I.
   "Kráva!!!" zaznělo první slovo toho rána na jinak idylickém, až kýčovitě skalnatém pobřeží, jehož obzor rámovalo právě vycházející slunce. Muž na břehu, odřený od skal a mokrý od hlavy k patě, se ztěžka posadil a shrnul z čela své delší vlasy barvy čerstvě natrhaných chaluh.
   Jeho poslední slovo patřilo Hypobyronýmii, bohyni mořských řas a těhotných delfínů, jež ho zle poškodila. Porfyrochos býval zcela obyčejným mořským koníkem, než si ho již zmíněná Hypobyronýmie jednoho krásného podmořského rána všimla a ihned jí uchvátila jeho mužná postava a vůbec jeho ztepilý zjev. Zatoužila po něm tak silně, že ho přeměnila do podoby humanoidní, aby to… ehrm… jaksi…tedy, aby to celé bylo snažší. Leč co příroda Porfyrochovi nadělila na tělesnosti, to mu jaksi nenadělila jinde, tudíž se stalo, že se tento prachbídný mořský gigolo zapletl v pletkách se sviňuchami. Když se to žárlivá Hypobyronýmie dozvěděla, vyhnala jej ze svého podmořského království a vyplivla jej kdesi u athénských břehů.

   II.
   Porfyrochos s hekáním vstal a rozhlédl se po pobřeží omývaném poklidnými mořskými vlnami. Pobřeží se, jak mohl sám dobře vidět, táhlo od severu k jihu. Slunce se pomalu zvedalo z mořského lože a vydávalo se na cestu po ospalé obloze. Neměl tušení, kde přesně vlastně je a jeho smysl pro orientaci na souši nebyl příliš vyvinutý, přesto dokázal odhadnout, i když ne zcela přesně, kterým směrem leží Athény. Kdyby se otočil zády k pobřeží, teoreticky by...
   Z jeho zeměpisných úvah ho vyrušil jakýsi neurčitý zvuk. Ohlédl se směrem k malé skupině kamenů ležících ve vodě a částečně také nad vodou několik sáhů od něj, které tvořily malou vyvýšenou plošinku, na níž se občas dostala sprška nepříjemně slané vody. Ozval se zvuk jako kdyby pod vodou narazil do skalky člověk v brnění - zněl kovově a kamenně zároveň.
   Porfyrochos popošel blíže ke skalce, aby měl lepší výhled. Stejně měl oblečení plné soli, takže nějaká ta voda navíc mu už nemohla ublížit. Z vody se něco začalo vynořovat. Ke svému údivu Porfyrochos uviděl postavu v brnění, ze které momentálně tekly proudy vody. Brnění bylo kdysi určitě lesklé a pevné, ale nyní bylo zrezlé, špinavé a pokryté slabým nánosem mořských řas a několika mořskými hvězdicemi. Postava v jedné ruce držela meč, spíše ho však táhla za sebou.
   Porfyrochos si jen krátce pomyslel, že pobřeží je tento den obzvláště bohaté na naplaveniny a postava si to zatím namířila pomalým šouravým tempem, které napovídalo, že by jí mohlo vydržet celé dny, od pobřeží. Ten určitě ví, kam má namířeno, když přišel tak zdaleka, blesklo Porfyrochovi hlavou, a po krátkém duševním boji se rozhodl vydat se za onou záhadnou postavou v brnění.

   III.
   Nejprve si ale vyplavence, jak ho v duchu nazval, nějakou dobu jen tak prohlížel. Způsob chůze, kterou se pomalu sunul vpřed, vskutku vzbuzoval dojem, že by takto mohl jít celá staletí, bez jediné zastávky. Všechny jeho pohyby, pomalé a jisté, působily poněkud hypnotizujícím dojmem, jako lávová lampa. Něco Porfyrochovi rovněž říkalo, že kdyby se ten záhadný cizinec dostal konečně k cíli své pouti a zastavil, došlo by zřejmě jeho přičiněním k něčemu epochálnímu, grandióznímu a dosud nevídanému. Nepochybně by bylo příjemné to pozorovat, pomyslel si Porfyrochos. Z druhé strany vesmíru či pro jistotu úplně jiného časoprostoru. Také to, jak za sebou vlekl svůj, s nejvyšší pravděpodobností ocelový meč, otupenou špičkou vyrývaje do kamenité země znatelnou rýhu, připadlo Porfyrochovi velmi signifikantní. Je bérdenovaný, ať už to znamená cokoli. V tom všem bylo něco tragicky osudového... Nebo snad osudově tragického? Tímhle obratem si nebyl Porfyrochos nikdy úplně jistý.
   Každopádně to je někdo, kdo ví, co chce. Nebo alespoň kam chce. A takoví lidé to vždy někam dotáhnou, a proto je výhodné se jich držet, napadlo Porfyrocha, který okamžitě vykročil rychlým krokem za vyplavencem, jenž už pomalu mizel za jedním z obrovských žulových balvanů, kterými bylo pobřeží řídce poseto. Zahajování konverzace nikdy nepatřilo mezi Porfyrochovy silné stránky. Jako mořský koník toho člověk... tedy bytost moc nenamluví. Ale přesto cítil, že by k cizinci měl nějaké to slůvko prohodit, když už ho následuje. Nadechl se a... Jakým jazykem vlastně umím mluvit? Bleskla mu najednou hlavou otázka, která by se možná zdála někomu, kdo nebyl před pěti minutami mořským tvorem, jako zhola nesmyslná. Jako když člověk opatrně zkoumá bolavý zub, začal se Porfyrochos prohrabávat v zaprášených šuplících lingvistického centra svého mozku. S překvapením zjistil, že mluví plynně řecky a jakž takž se domluví latinsky. A támhle vzadu... ano, za tou opravdu nechutnou hromadou embryonálně slizovitých vzpomínek je schovaná... é... kwazaranaganoguština, jazyk, který je tak odporný a hnusně složitý, že jím nikdo nikdy nemluvil. Rozvažoval nad svými čerstvě uvědomělými komunikačními schopnostmi. Přemýšlel, jakým z těchto tří jazyků by měl člověk oslovit tajemnou, mlčenlivou a jemu zcela neznámou osobu ve rzí pokrytém brnění, která byla před pouhými pár okamžiky vyplavena na pobřeží.
   Začal řecky: "Ehm... pane?... vy... doufám, že vám nevadí, že jdu s vámi." Vyřčená věta zněla jako otázka a konstatování nevyhnutelného faktu zároveň. Rozhostilo se ticho rušené pouze z dálky doléhajícími zvuky vln tříštících se o pobřeží. Dlouhé a trapné ticho. Cizinec mu buď nerozuměl, a tudíž nemohl odpovědět, a nebo mu naopak rozuměl perfektně, a právě proto mu nechtěl nic odpovědět.
   Opustili pobřežní skaliska a pochodovali po jakési kamenité stezičce vinoucí se směrem do vnitrozemí. Okolí bylo občas zpestřeno jedním či dvěma vskutku výjimečně ošklivými pokroucenými stromky (A to jsou v tomto ohledu mořští koníci velmi nenároční.). Porfyrochos se už chystal vyzkoušet kwazaranaganoguštinu, když vrazil do cizince, který náhle a bez jakéhokoli znamení zastavil.
   "... eh... pardon," omlouval se překvapený Porfyrochos.

   IV.
   Cizinec se otočil, pomalu a jistě, což začal Porfyrochos považovat za jeho charakteristický rys, a tak trochu kovovým hlasem prohlásil: "Jdu už dlouho…dlouho. Ani nevím, jak dlouho."
   Porfyrochos nebyl nijak bystrý, ale teď zcela nepochopil myšlenkové pochody té obrněné nádhery.
   "Vlastně ani nevím, co je dlouho." Cizinec byl viditelně zmaten a na rozpacích. "Přes moře, pevninu, moře a zase pevninu…" Jeho strnulý pohled mohl vyjadřovat hluboké přemýšlení. Nebo také totální tupost, ale raději nechme těchto pochybných úvah.
   "Chcete nějak pomoci?" nabídl se Porfyrochos, šťasten, že může být ku prospěchu.
   Muž, nebo kdo to vlastně byl, se posadil na pomezní kámen a sňal si z hlavy přílbu. Jeho zanedbaný obličej byl zbrázděný mnohými jizvami a na krátkém vlasovém porostu se zmítala mořská hvězdice. Letmým pohybem ruky ji smetl na cestu. Začala se plazit směrem k vodě. Cizinec se ozval: "Kde…to jsme?"
   Porfyrochos si tím vůbec nebyl jist, přesto se snažil zavděčit. "Podle sviňuch jsme na athénském pobřeží. Sviňuchy jsou děvky, tahají Athéňany z lodí pod vodu a tam pak…ehrm," zamyslel se nahlas. A nutno podotknout, že nepříliš úspěšně.
   "Takže Řecko…," vydechl cizinec. "Tuto zemi jsem neviděl již po velmi dlouhou dobu." Viditelně začínal přicházet k sobě. "Kletba mne zbavila rozumu…," pohlédl na překvapeného Porfyrocha, "a tys mne zachránil!"
   "Cože?"
   "Ano, ty jsi první, kdo mi řekl, kde se nalézám. Pokud tedy nepočítám ty otravné satyry v Dionýsově zahradě, kteří na mě opilí neustále pokřikovali: To seš teda pěkně v pr…"
   "Aha," nedocházelo to stále Porfyrochovi.
   "Teď už tedy zbývá jediná věc, kterou musím vykonat," postavil se rázně cizinec a narazil si přílbu na hlavu.
   "A to je co?"

   V.
   Cizinec se díval nepřítomně před sebe, jako by si nemohl vzpomenout. Pak začal, pomalu a rozvážně, skoro jako by ho někdo ten prazvláštní proslov naučil: "Mé jméno je Etiainen. Byl jsem proklet bohy této země před dávnými věky, protože jsem se jim znelíbil. Musel jsem se vydat na nekonečnou pouť. Putoval jsem celá staletí, navštívil mnohé země..."
   Odmlčel se, ale dříve, než Porfyrochos stihl vyplnit trapnou pauzu, pokračoval. "I oceány a moře," dodal s pohledem upřeným na plazící se mořskou hvězdici. "Za mého putování jsem měl opravdu mnoho času na přemýšlení a přišel jsem na dva zcela fundamentální principy, jak se mohu zbavit kletby. Za prvé, udělám něco, co bohy přiměje se nade mnou slitovat, a sejmou ze mne tuto kletbu, abych již více nebyl Etiainenem. Nějaký velký čin ve prospěch Řecka a jeho bohů..."
   Svůj pohled poprvé upřel přímo do Porfyrochových očí. V jeho očích se zrcadlila pomsta, když zcela nepozměněným klidným hlasem pronášel následující věty: "A nebo je zde druhá možnost. Zabiji je."
   S těmito slovy jako by se probudil. Okamžitě vstal, doprovázen řinčivým a skřípavým zvukem, uchopil pevněji meč a pomalým krokem vyrazil směrem od pobřeží.
   To jsem tedy narazil na pěkného chlápka, pomyslel si Porfyrochos. Ale co byste také čekali, že? Z moře často vylézají podivnější věci. Barakuda o délce pět set sáhů už dneska nikoho neudiví, o chodících rybách ani nemluvě. Ale aby vyplavilo heretika, blázna, sebevraha a budoucí mrtvolu v jedné osobě, to se jen tak nestávalo.
   Kdekdo dnes proklínal bohy. Když už ne veřejně, tak aspoň v soukromí své hlavy. Když si Porfyrochos vzpomněl na tu trapnou příhodu, která ho na toto pobřeží dostala, uvědomil si, že ani on už není k bohům nijak příznivě nakloněn.
   Normální náboženství by fungovalo tak, že lidem, kteří v určité bohy věří, tito bohové pomáhají. Ale v Řecku měli bohové svůj osobitý přístup. O ty, kteří se k nim modlili, se nestarali, protože si o nich mysleli, že jsou to fanatici. Zato si to vynahrazovali na těch, kteří v ně nevěřili. Tedy, alespoň se v ně snažili nevěřit. Je těžké nevěřit v boha, když vám zrovna na zahrádce rozšlapává brokolici. Lidé, kteří s bohy nechtěli nic mít, o ně přímo zakopávali.

   VI.
   Což znamenalo, že se normálnímu člověku pletli pod nohy pořád. Pomalu si ani nemohl odskočit, aby mu nějaký bůh cestou nedal patřičně okázale a často dosti nevkusně najevo, že existuje a že oproti němu je člověk jen mrzkým, vodnatým a velmi smrtelným biologickým pytlem plným barevných, narůžovělých věcí, které spolu, aby se neřeklo, že jsou to jen náhodná uskupení částic, občas spolupracují. Ano, bohové se vyznačují velmi osobním (čti nepříjemným) vztahem k věřícím.
   Porfyrocha vytrhla ze zamyšlení nad vážnými teologickými problémy, které byly nejčastěji způsobovány bohy samotnými, nepřítomnost zvláštní skřípavé směsice zvuků doprovázející Etiainenovu chůzi. Ten už svým pomalým způsobem dávno zmizel za jedním ze skalisek v ohybu prašné cesty. Byl to přesně ten typ skály, jež jsou u cesty čistě jen z toho důvodu, aby za nimi mohl někdo mizet nebo naopak - zpoza nich se neočekávaně objevit.
   Porfyrochos se vydal svižně za Etiainenem, i když se rozhodně neobával toho, že by se mu ztratil, neboť stopa, kterou za sebou zanechával, a to sice chodidlo - chodidlo a kousek vedle vyrytá ničím nepřerušovaná čára, se nedala s ničím splést, snad kromě chromého stromového paupíra ghjklského, o němž ale Porfyrochos shodou těch nejneuvěřitelnějších náhod - ano, jako vždy v takovýchto případech se jednalo o náhlé osvícení bohem Kvantofyzosem, který měl na tyto věci monopol - věděl, že žije v jiné paralelní realitě a ještě ke všemu se vyskytuje pouze sopečných oblastech severního Tuilska.
   Zadýchaný Porfyrochos dohnal Etiainena o notný kus cesty dále. Porfyrochovi ani nepřipadlo zvláštní, jak cizinec dokáže chodit pomalu a rychle zároveň. I kdyby se ho na to zeptal, Etiaien by se nejspíš tvářil, že se ho podobná přídavná jména ani netýkají. Ostatně, už si je rozebrala spousta jiných jevů a bytostí a někdo ta výjimka potvrzující pravidlo zkrátka být musí.
   "A že jsem tak smělý, pane Etiainene, kterou z těch dvou ...ehm... zajímavých možností jste si vlastně vybral?" pokračoval v přerušeném dialogu Porfyrochos.
   "Víš, ještě jsem se nerozhodl definitivně. Je možné, že nebudu muset učinit žádnou volbu. Na své cestě nepochybně vykonám nespočet udatných skutků hodných legendárních heróů. Za tyto činy by se nade mnou bohové slitují a sejmou mé prokletí. No, a pak je zkrátka zabiji! Jak prosté," uchechtl se pro sebe zlověstně Etiainen.
   "To bych právě netvrdil," nesouhlasil opatrně Porfyrochos, " O bozích je známo... tedy je to jejich primární vlastnost... to je vlastně dělá bohy, tedy vyjma vrozené otravnosti a megalomanie... jak každý přeci ví... že jsou, svým způsobem... jaksi nesmrtelní. A tedy, a je to i logické, nejdou zabít."
   Etiainen se zarazil a překvapeně zůstal stát na místě. Zdálo se, že nově nabytá informace totálně vykolejila jeho duševní vlakovou soupravu z dráhy. Tak, jako to dovede jen dvacetitunový křemílek nenápadně umístěný na koleje.

   VII.
   "Opravdu?" zeptal se nakonec nevěřícně. Byl viditělně zklamaný, vše si již dlouho plánoval, leč nyní jeho plán utrpěl povážlivou trhlinu.
   Porfyrochos se pustil do vysvětlování. "No, ehm, víš, bohové jsou nesmrtelní, protože jedí božské jídlo - eee… svařené hrušky. To ony jim dávají nesmrtelnost. Musí je jíst pravidelně, jinak se jim na jistou dobu vrátí smrtelnost. Odstraň svařený hrušky, bůh je smrtelnej," doprovázel poslední větu názorným gestem.
   V duchu se pousmál. Musel teď jistě vzbudit velký dojem, tím si byl téměř jist. Náhle se zarazil. Snad se nezeptá, jak tohle zjistil, zalekl se Porfyrochos. Třeba by ho pak Etiainen mohl obvinit z kolaborace s bohy a zakuchnul by ho jako tu nejubožejší mřenku. Popravdě řečeno, Porfyrochos tyto informace získal především díky svému vztahu s Hypobyronýmií, která byla v jistých chvílích ukecaná až hanba. Ta si svařené hrušky nechala připravovat na mnoho způsobů. Milovala obzvláště mořské koníky plněné nádivkou ze svařených hrušek. Toto jídlo v Porfyrochovi vyvolávalo celkem odůvodněný panický strach. Občas se mu zdávalo, jak do něj cpou nádivku. Pak se vždy budil se strašným výkřikem. Dozvěděl se však zajímavou věc. Svařené hrušky viditelně fungovaly tak, že zastavily tělesný metabolismus boha, takže nedocházalo k jeho stárnutí. Bohužel, mělo to i své negativní stránky. Například, když si chtěl nechat bůh narůst plnovous, musel vysadit svařenohruškovou kůru, protože s ní by mu nikdy vousy nenarostly. Taktéž bohyně, chtěla-li mít potomka, musela kůru vysadit. Z toho vyplývá, že svařené hrušky jsou vynikající antikoncepce a bohyně si tak mohou užívat beze strachu z "nehody" a také používání nevzhledných kozích střívek, k čemuž se občas uchylují úchylní smrtelníci.
   "Cože, svařený hrušky?" podivil se Etiainen. "Kdo by to do těch mrch řek, že když budou žrát hrušky, budou nesmrtelný…" V jeho hlavě se však počal líhnout ďábelský plán. "Myslím, že vím, co udělám." S těmito slovy se vydal kupředu svým typickým šouravým krokem.
   Porfyrochovi nezbylo než ho následovat. Před nimi se začínal vynořovat vrcholek athénské akropole.

   VIII.
   Ale ten byl vzápětí zastíněn něčí plešatou hlavou. Byla to hlava muže, který se začal vynořovat zpoza malého kopečku. Za chvíli se objevila další hlava, která patřila druhému muži. Ten vedl za otěže koně, jenž táhl dřevěný rozhrkaný vozík se zažloutlou plachtou ledabyle přehozenou přes chatrnou konstrukci ze dřeva a surově opracovaného železa. Kola se pomalu a vrzavě otáčela, jinak bylo absolutní ticho.
   Muži spolu nemluvili. Nemluvili asi proto, že si už všechno, co mělo být řečeno, řekli, a nebo proto, že už nebylo třeba nic říkat.
   "Štěstí na vás, poutníci," řekl s přirozenou slušností plešatý muž.
   "I na vás štěstí, legionáři a...é... vzdálený příbuzný jednoho z občanů nevděčné Athénské polis...?" dodal druhý tak, že bylo vidět, jak je u Porfyrochova pojmenování na pochybách. Takovou trosku jen tak neviděl, roztrhané oblečení na něm zplihle viselo, boty měl rozedrané, že už se jim ani nedalo říkat boty, a neučesané vlasy společně se špínou v obličeji jeho zjevu také moc nepřispěly.
   "Proč říkáš nevděčné?" zeptal se s živostí sobě nevlastní Etiainen, momentálně ignorující slušné mravy.
   Muž ledabyle máchl rukou za sebe a rozhořčeně odpověděl:" Ale, tamti, ti...barbaři...Nejsou schopni docenit naše umění. Víte, my jsme herci, ale ne obyčejní."
   Druhý muž, ten co držel za otěže koně, zcela plynule navázal:"Přinášíme do divadelnictví úplně nový princip, oživlé figurky. Těmi pohybujeme po miniaturním jevišti, mluvíme za ně... a jednáme. "
   Na Porfyrochově tváři se objevil údiv. Jakmile ten výraz plešatý muž patřil, popošel k vozu, nadzvihl plachtu. Ozvalo se zaštrachání a pak muž s vítězoslavným gestem vytáhl figurku. Z jednotlivých částí těla vedly slabé provázky. Porfyrochovi to ihned došlo.
   "Ahá, takže vy vlastně… " začal Porfyrochos tím tónem, který naznačoval, že daná osoba se všem okolo a světu všeobecně pokusí vysvětlit to, co zrovna stěží pochopila. A pravděpodobně to doprovodí obrázky, diagramy a náčrtky.
   "Přesně tak," utnul ho plešatý muž rychle a se zakřeněním objasnil celou záležitost. "Já a tadyhle Robeus Ansonius Henleius jsme takoví vládci loutek."
   "Ale dole v akropoli to nikdo neumí docenit," posteskl si Henleius.
   Nepředstavený muž se s nimi rozloučil slovy: "Ve městě se právě začíná prosazovat nový dramatik, píše tragedie... Myslím, že se jmenuje Soplokles."
   Oba muži se jako na povel odvrátili od Etiainena a Porfyrocha a pomalu se vydali na cestu. Křivá kola u káry skřípala dál. Porfyrochos pokrčil rameny, ohlédl se za károu, všiml si, že na zadní liště má jakýsi pobledlý nápis a že oba muži jsou podivně shrbení, jako by nesli nějaké břemeno, a pak už spěchal za Etiainenem. Vládci loutek, to je směšný název divadla, pomyslel si Porfyrochos vykračující vedle Etiainena, který neomylně směřoval na athénské náměstí, kde právě kdosi zahalený v opravdu velkém prostěradle zahajoval plamenný projev.

   IX.
   Nezdálo se však, že by se mu podařilo Athéňany svým projevem nějak zaujmout. Jediné, co se mu podařilo pronesením pouhých pár vět opravdu dokonale, bylo vylidnění centrální části náměstí. Ano, někteří lidé by za takovou schopnost dali cokoli, ale zrovna jeho to moc netěšilo. Nyní tam nervózně postával, trapně mlčel a přímo z něj vyzařovala touha seznámit všechny lidi, ať už o to stáli, či ne, se svými nanejvýš zajímavými poznatky.
   Etiainen s Porfyrochem v zádech se došoural k vyvýšenému řečnickému plácku a zamyšleně se zastavil, pozorujíc muže zahaleného do prostěradla před ním. Toho zjevně přítomnost nových posluchačů povzbudila, pln optimismu a štěstí se nadechl a počal opět řečnit. O bozích, jak jinak. Tomuto tématu se v Řecku nedalo vyhnout, ať už jste mluvili o čemkoli. Paradoxní, ale pravděpodobné.
   Porfyrochos, kterého takové řeči ani za mák nezajímaly, dost znuděně pozoroval snažícího se muže. Přes veškeré úsilí o zapadnutí mezi místní obyvatelstvo v podobě prostěradlovitého oblečení a neuměle spleteného olivového věnce na hlavě každý jeho kousek řval: "Nejsem odtud! A moc dobře vím, že je to vidět. Ale to s tím prostěradlem nebyl můj nápad. To byl ten šedej kousek v lebce." Muž byl značně vychrtlý a i toto se vylučovalo s možností zapadnout mezi Athéňany. Ostře řezanou tvář, které dominovaly temné, hrozivě hluboké oči skryté pod poněkud křovinatým obočím, lemovala bohatá hříva havraních vlasů. Úžasný estetický zážitek při pohledu na něj umocňoval impozantní plnovous, který mu sahal téměř ke kolenům. Nepochybně krismatická osobnost, pomyslel si Porfyrochos, poslouchající jedním uchem jeho podivnou, exoticky znící mluvu.Zatím pochytil, že se jedná o droida, nebo drouida jménem Apendix. Sám se však častěji nazýval čaroděj dřevitý, i když Porfyrochos poznal, že na tomto vyjádření se podepsalo jakýsi lingvistický omyl. Než se Apendix dostal do Řecka, procestoval mnoho zemí a studoval náboženství kultur kulturních a mnohem častěji nekulturních.
   Drouid, nebo co to sakra bylo, na ně mezitím chrlil své kázání doprovázeje jej složitými gesty, div že někomu hlavu neurazil. "...a na severu ne zase tak vzdáleném žije mnoho kmenův barbarských, které, zdá se, byly propadly nápoji podivnému z rostlin plesnivých, odporných a nyní mu nadobyčej holdují. Tento rozjaření krátkodobě přináší, následované bolestmi hlavovými. Mluvě s jejich stařešinou vyposlechl jsem, že uctívají boha mocného. Tvarohem nejvyšším ho zovali..." na tomto místě se najednou Apendix dramaticky odmlčel a zrakem si změřil Hydrogenův Planoucí vůz, který byl docela nízko nad nerovným obzorem.
   Najednou napřáhl směrem k Vozu levou ruku a upřeně se zadíval na zápěstí, na kterém měl na řemínku připevněnou kamennou ozdobu. Vypadala zhruba jako kroužek vytvořený z miniaturních kvádříků, které vrhaly neuvěřitelně ostré stíny. Po chvíli prohlásil zcela jistým hlasem směrem k Etiainenovi, který celou dobu pozorně naslouchal:"V městě tomto zjeví se tento den po poledni krakatice chodící, která bude zdrojem zmaru nesmírného. Následovat bude déšť medvídků želatinových a dílo zkázy dokončí..."
   Zarazil se. Ještě upřeněji se podíval na kamennou ozdobu. Bylo téměř slyšet, jak se kolečka jeho složitých myšlenkových pochodů roztočila, ale tentokrát na druhou stranu. Opět zcela jistým hlasem prohlásil opět k Etiainenovi: "Mým osudem jest doprovoditi vás na cestě vaši, kamkolivěk jste se vydali."
   "Neboť takové jest moje poslání tajemné," dodal se zábleskem v temném oku.

   X.
   Etiainen s Porfyrochem na sebe mrkli a vydali se do athénských ulic. Doufali přitom, že Apendixe nějak setřesou, neboť muž v orezlé zbroji ověšené chaluhami a chlápek se zelenými vlasy jsou jedna věc a šílený drouid oblečený v prostěradle a kytičkama na hlavě věc druhá. Leč dřevitý čaroděj jim byl neustále v patách, až se Porfyrochovi zdálo, že je muselo postihnout nějaké děsivé prokletí, jinak by se na ně ten šílený schizofrenický stařec jistě nenalepil. Nějakou dobu dělali, že si jej nevšímají. Jemu to ovšem viditelně nevadilo, nepotřeboval jejich pozornost. Zřejmě mu stačilo být poblíž.
   Etiainen se bezohledně prodíral davem a ničeho si příliš nevšímal. Porfyrochos z něj měl špatný pocit. Asi takový, jako když si koupíte zavináč, on se lehce pohne a vy jste v ten okamžik na pochybách, zda ho sníst nebo počkat, jestli se nakonec sám neodvleče z talíře. To však Porfyrochos lehce přešel, neboť on sám se necítil být hoden někoho kritizovat za jeho zvláštnosti. Koneckonců, on sám nosil tajemství své rybí minulosti pečlivě skryto. Udržoval si zdání "normálnosti". A ty zelené vlasy? No co, dneska jsou lidi na nové účesy přímo zatížení a vždycky přece může říct, že…no…třeba, že pochází z daleké země, kde si chlapečci barví vlasy na zeleno a holčičky na růžovo. Eh! Tak si raději vymyslí něco jiného…
   Na trhu byla spousta lidí. Dav šuměl, žebráci prosili o almužny a schraňovali svůj těžce vydobytý majetek v naditých měšcích, obchodníci si mohli hlasivky vykřičet, jen aby obstáli v moderním pojetí kapitalismu. Tu pekař rozložil na stole voňavé pecny chleba, tam zase kořenářka vychvaluje sušené žabí hlavy pro zvýšení potence a tuhle zase eskymák prodává čerstvé ryby. Hmm, pěkné, spousta vůní a tak dále….Cože!!!! Co tady, pro všechny bohy, dělá eskymák?!
   "Co divíš se?" odvětil nezúčastněně Apendix. "Známo jest, eskymákové že kvalitné věci kšeftují …"
   "Dobrá, pane. Velká kvalita, kupte, kupte. Levné…," vnucovala Porfyrochovi šikmooká osoba s neodmítnutelným úsměvem v huňatém kožichu ještě studenou makrelu.
   "Ne, díky," odvrátil se náš zelený hrdina a spěchal za Etiainenem. Proud lidí směřoval někam dál z trhu. Brzy se ukázalo, že všichni spěchají na slavný athénský amfiteátr pod věhlasnou akropolí. Nyní byl již téměř zaplněn, hloučky lidí posedávaly na kruhových schodech a čekali na další úžasný počin světoznámého dramatika Soplokla!



Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 7793

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 
:: (1 - 1 z 1) :: od nejstarších :: úrovňově ::
Megadeath - 2002-11-11 00:00:00

Super věc. Až toho bude víc, mohli byste to vydat knižně (myslím, že mezi věcmi typu Za pár prstenů by to ani nebylo příliš nápadný...).


:: (1 - 1 z 1) :: od nejstarších :: úrovňově ::

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.