Palantir
oddělovač

Podzimní čas mocné říše

Literatura > Fantasy | 17. 05. 2005 10:13:45 | autor: Zdenek

Podzimní čas mocné říše   Jsem toho názoru, že mezi fantasy literaturou a skutečnou historií jsou velmi úzké paralely. Ať už to je pouhá stylizace fantastického světa do určitého historického období (oblíbená je zvláště gotika) nebo přímo zasazení příběhu do „reálného“ prostředí (tzv.magický realismus), téměř vždy se historie stává jakousi berličkou autorů fantastiky. Výjimek bychom moc nenašli. Proto si myslím, že na tomto webu, ač zaměřenému na scifi a fantasy, má historie své místo. Bez výčitek svědomí se vám tedy snad mohu svěřit se svým nedávným literárním zážitkem.

   Musím se přiznat, že zatím nemám mnoho zkušeností s historickými romány, chtěl jsem tedy tuto mezeru napravit. Sáhl jsem proto v knihkupectví po románové prvotině Jarmily Bednaříkové Podzimní čas mocné říše. Nutno říci, že ač se jedná o autorku docela neznámou, nejednal jsem rozhodně naslepo, nýbrž zcela promyšleně. Paní Bednaříková je totiž doktorkou historie na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde vyučuje antickým a raně středověkým dějinám. Je zde známá právě svou obzvláštní oblibou v době stěhování národů a pozdní říši Římské. Z vlastní zkušenosti vím, že její přednášky jsou vždy velmi zajímavé a vyprávění někdy dostává až jakýsi romantický náboj. Jinak řečeno, autorka se v daném tématu skutečně vyzná a především má k němu vřelý vztah. Nepřekvapilo mě tedy, když jsem zjistil, že její knížka se zabývá právě obdobím válek Římanů s dobyvatelskými Huny, kteří byli v očích tehdejších křesťanů démony a padlými anděly, kteří trestají lidské hříchy.

   Hlavním hrdinou románu je skutečná postava, západořímský vojevůdce Aetius, často také nazývaný „posledním Římanem“. Na počátku románu je na vrcholu své moci, císař Valentinian III. je sice dospělý, ale neschopný efektivně vládnout. Aetius se vyzná – jako mladý žil u Vizigótů a Hunů, kde se naučil rozumět barbarům (to byli pro Římany všichni obyvatelé tehdejšího světa s výjimkou Egypťanů, Řeků a Peršanů). Své schopnosti dokázal zúročit v mnoha válkách a vyjednáváních. Barbarští králové uzavírali smlouvy s ním, ne s v Římě žijícím císařem, kterého ani v životě neviděli. Všechny nepřátele Říma držel daleko od hranic nebo si je dokázal zavázat jako foederáty, tedy spojence Říma. Vycházel dokonce i s hunským králem, který jej považoval za přítele. Polovina pátého století po Kristu ale přinesla zhoršení mezinárodních vztahů. Attila, hunský král, prohlásil, že nalezl bájný meč svých předků, což je znamení, že Hunové mají právo ovládnout celý svět…
   Tolik stručně k ději, jehož zakončení můžete po nahlédnutí do jakékoli učebnice dějepisu zhruba úspěšně odhadnout. Nejdůležitější postavou je sice Aetius, ale ke slovu se dostává množství dalších charakterů, více či méně důležitých. To je právě silnou stránkou knihy, neboť děj je nahlížen očima lidí různého postavení i národnosti, což vytváří celkem přesný obraz tehdejší doby a života. Autorka je především historička a tak nepřekvapí, že děj je přímo prošpikován různými odkazy, které nepoučenému čtenáři nemusejí dávat vždy smysl. Velmi silnou stránkou jejího stylu jsou četná zamyšlení a filosofování hrdinů, která mohou dnešního čtenáře překvapit svou autentičností – jejich myšlení je ovlivněno dobou, náboženstvím, sociálním postavením a umožňují proniknout k podstatě své epochy. Paní Bednaříková je v tomto směru velmi sečtělá, tudíž věřím, že měla z čeho vycházet. Je znát, že si s tímto aspektem příběhu velmi vyhrála.
   Na druhou stranu, je to přeci jenom román a jako takový by měl mít především silnou dějovou linii. A zde právě nadchází moment, kde se podle mého nechala autorka poněkud unést svými rozvláčnými, byť v mnoha směrech zajímavými, historizujícími a filosofujícími pasážemi. Intenzita děje je značně rozkolísaná, což je patrné zvláště ke konci. Ten je sice obratně uzavřený, ale stejně v člověku zůstane pocit, že to celé mohlo být i napínavější. Tento román je důkazem, že u historiků je obtížné najít hranici mezi zábavou a poučením, že nechtějí (a já to chápu) opustit reálnou stránku příběhu a neradi zabředávají do přílišných fantazií. Správný poměr mezi oběma se povedlo nalézt jen těm nejlepším – jmenujme třeba Humberta Eca.
   Podstatnou kapitolou jsou hrdinové románu. Při jejich množství je sice snadnější ukázat čtenáři tehdejší dobu způsobem, který je pro něj záživný, nicméně nevyváženost mezi postavami vede často ke zbytečným odbočkám, které neposunují děj vpřed. Takový příklad ztělesňuje třeba chudá pradlena a kurtizána Leandra. Naopak nejlepšími momenty příběhu jsou zase monology „neřímských“ hrdinů – Hunů, germánských barbarů. Právě ty jsou totiž velmi podstatné k pochopení událostí, které později vedly ke zničení Západořímské říše. Římané zase nechají nahlédnout do krize tehdejšího císařství a absurdnosti doby (i když, každá doba má své absurdnosti). Některé charaktery jsou vykresleny velmi pěkně, tím nejlepším příkladem je mladý císař Valentinian III., štvaný svou snahou dobře vládnout a na druhé straně pocitem méněcennosti. Nezpochybnitelně dobré stránky jeho osobnosti jsou doslova překrouceny a převráceny vrchním komořím Heracleiem, ctižádostivým kleštěncem, který nenávidí Aetia pro jeho válečné úspěchy a oblíbenost mezi lidmi. Císař je nakonec dohnán učinit něco, co vlastně sám ani nechtěl a také za to draze zaplatí. Politika zde ukázaná je špinavá, nezidealizovaná, dává dojem reálnosti. A člověka donutí k zamyšlení, že od té doby se toho vlastně až tak moc nezměnilo.
   Bohužel, dle mého ne moc dobře zpracovanou postavou je právě hrdina hlavní, sám vojevůdce Aetius. Je to velmi dobrý, ne-li nejlepší politik své doby, ale v románu doplácí na své přečetné dobré vlastnosti. Je milován svými vojáky, svou vojenskou družinou sestávají z nejlepších germánských válečníků, obdivován svými přáteli i samotným císařem (kterého pomáhal vychovávat), ale nenáviděn politickými protivníky v říši. Čím větší má úspěchy, tím více ho lid miluje, i barbarští králové k němu vzhlížejí s opravdovou úctou, ale tím více ho nenávidí domácí opozice a právě ta ho nakonec také zničí. Problém ale je, že on sám si podobné věci vůbec neuvědomuje a tím nevědomky dohání čtenáře k šílenství. Na jedné straně je prohnaným velitelem, politikem zprostředkujícím vztahy s barbarskými vládci, na straně druhé až neuvěřitelně naivním co se týče domácí římské půdy. Projevuje se jako přední znalec barbarů, ale nedokáže pochopit myšlení římského člověka, což se mu v podstatě také stane osudným. Navíc je to „klaďas“ jako řemen, má neustálé vnitřní pochyby o morálce a trpí zcela nezištnou potřebou po obrodě „římského občana“, tedy fenoménu, který zanikl spolu s římskou republikou ještě před přelomem letopočtu. Díky tomu je také trnem v očích všem vlivným, kteří jeho nadšení v žádném případě nesdílí. Myslím, že autorka vykreslila pozoruhodný charakter, ale jsem na pochybách, zda by byl právě v roli římského vojevůdce životaschopný.
   Pokud mohu hodnotit autorčino vyjadřování, jsem opět na vážkách. Obecně je její jazyk velmi kultivovaný, pro sprosté slovo musí lovit v hodně hluboké kapse a i složité myšlenky dokáže vyjádřit celkem lehce a srozumitelně. Navíc si dokáže obratně pohrát s city čtenáře, což je patrné zvláště ve vypjatých pasážích hunského tažení na západ. Na druhou stranu, příliš často se v knize objevují slova, která by neměla redakce vůbec vypustit, jedná se totiž o moravismy (autorka pochází z Kyjova), které se ve spisovné češtině nevyskytují – takovým slovem je třeba „zavázet“ použité místo „překážet“.

   V závěru této recenze bych měl knihu v krátkosti zhodnotit. Váhám ale, zda nehodnotit spíše silně beletrizovanou literaturu faktu nebo román. Tedy, abyste mi nerozuměli špatně, tato kniha má všechny prvky románu, nicméně jeho děj se může zdát mnohdy utahaný, bez „tahu na bránu“ a jeho vyvrcholení je mnohoznačné a může u někoho vzbuzovat pocit, že příběh už byl dávno dokončen. Myslím si, že autorka ještě nemá mnoho zkušeností s beletristickým textem takového formátu a že to je právě důvodem všech mnou vyzdvihnutých skutečností. Pro zájemce o historii a filosofii doby stěhování národů je však cenným dílem, neboť podává veškeré informace velice zábavnou formou a umožňuje se do tehdejšího člověka vcítit formou jinak neuskutečnitelnou. Takže si můžete sami vybrat, s jakým záměrem tuto knihu budete otvírat. Rozhodně by ale neměla zůstat opomíjena a předem zavrhována.

   Název: Podzimní čas mocné říše
   Autor: Jarmila Bednaříková
   Rok vydání: 2004
   Počet stran: 464
   Vydavatelství: MOBA



Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 4451

Související příspěvky Související příspěvky:

Galerie Plavovlasý Hun

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.