Palantir
oddělovač

Král Artuš

Různé > Filmy | 08. 10. 2004 15:30:23 | autor: Zdenek

Pěkně akční titul    Formát: Film, 126 min.
   Režie: Antoine Fuqua
   Scénář: David Franzoni
   Produkce: Touchstone Pictures, Jerry Bruckheimer
   Herci: Clive Owen - Artuš, Ioan Gruffudd - Lancelot, Keira Knightley - Guinevera, Stellan Skarsgard - vůdce Sasů, Til Schweiger - jeho syn
   Žánr: Akční historický velkofilm/Popcornová zábava

   Poslední dobou jsou kina zmítána různorodými historickými spektákly, do nichž bylo zpravidla investováno minimálně nějakých 100 miliónů dolarů. Zpočátku se zdálo, že se vrací doba klasických hollywoodských „sandálovek“ ze 60.let. Vskutku, sám nevím, co se stalo, že se filmaři počali chytat právě těchto témat, která byla několik desítek let téměř zcela přehlížena. Snad za to mohl komerční úspěch Scottova Gladiátora s Russelem Crowem v hlavní roli.
   Toto léto jsme se tedy měli tu možnost potýkat s filmem, jehož téma se dotýká jednoho z vůbec nejvýznamnějších evropských mytologických témat. Král Artuš, o němž se poprvé dozvídáme až ze středověké legendy, stojí dnes jako pevný základ a inspirace drtivé většiny klasické fantasy literatury. V jeho příběhu je vše – archetyp čaroděje v podobě Merlina, kouzelný meč Excalibur, láska a zrada (Lancelot a Guinevra, Mordred a Morgana), hledání pravdy a víry (svatý grál). V této souvislosti nelze nevzpomenout klasický snímek Excalibur natočený Johnem Boormanem v šerých 80.letech. Na rozdíl od něj se Král Artuš černošského režiséra Antoina Fuquy jakoby nemůže rozhodnout, jestli bude filmem historickým nebo klasickým zpracováním mýtu. Mamutí díl viny na tom má scénárista David Franzoni, známý už prací na scénáři na oscarovém Gladiátorovi.
Žádný milostný trojúhelník se ale nekoná    Nicméně vezměme to pěkně popořádku. Američtí filmaři notně podporovaní producentem Jerry Bruckheimerem (naposled Piráti z Karibiku) vsadili na model proklamovaný jarním trhákem Trójou, tedy natočení filmu bez jakýchkoli nadpřirozených záležitostí. Excalibur je tedy „normálním“ mečem, ke kterému má Artuš zvláštní vztah jen díky svému zesnulému otci, a Merlin není více kouzelníkem, nýbrž kmenovým náčelníkem původních obyvatel Británie. Na to musím říci, že ač Trója nedopadla zrovna nejlépe, stále z tohoto smyšleného filmového zápasu vychází podstatně lépe. Film Král Artuš šroubuje charaktery příběhu navzdory původní snaze zpět tak, aby v základních rysech odpovídaly mýtickému základu, což vyznívá neuvěřitelně nepřirozeně. Tolik k původnímu záměru autorů.
   Scénář Davida Franzoniho se pokusil o vykonstruování příběhu, který se skutečně kdysi mohl odehrát. Příběhu o římském veliteli jménem Artorius Castus, který se měl stát prazákladem artušovské legendy, a jeho věrných rytířích Kulatého stolu. Právě těmto rytířům přiřkli tvůrci filmu původ sice vpravdě podivný, nicméně při troše trpělivosti ne nemožný. V dávných bojích římského impéria na východě se sarmatskými kmeny se přeživší sarmatští jezdci po prohrané bitvě dostali před rozhodnutí, zda sloužit v římské armádě nebo zemřít. Rozhodli se pro první možnost a někteří z nich byli převeleni právě do Británie, kde po dvou stovkách let jejich potomci tvořili elitní jezdeckou jednotku. Do Británie se v té době tlačily kmeny bojovných Sasů a notně tak zatápěly už tak oslabeným římským posádkám. Římané se proto rozhodují Británii opustit natrvalo a věnovat se nadále jen záležitostem na kontinentě, který je taktéž zmítán válkami. Británie, v níž kromě Římanů žili ještě původní obyvatelé, původem keltské kmeny, ve filmu nazýváni jako „Modří“ kvůli svému válečnému malování celého těla, je tak vydána na pospas rabujícím hordám a jediný, kdo je schopen ji zachránit a spojit domorodé obyvatelstvo a zbytek římských občanů proti strašlivé hrozbě, je právě hrdinný velitel Artorius Castus, budoucí král Artuš.

   Pokud se kdokoli z vás zajímal o historii té doby, tedy závěr slavného Stěhování národů, popřípadě studujete nebo jste studovali nějaký historický obor, kde jste mohli na toto téma narazit, upřímně vás lituji, neboť při hodnocení tohoto filmu si odečtěte alespoň dva body. Pokud by tvůrci filmu přistoupili na mytologické řešení příběhu, nebylo by jim v této části hodnocení až tak moc co vytknout, nicméně oni se od samého počátku urputně snaží divákům ukázat, že postupují přísně podle historických záznamů a událostí. Už první věta vypravěčova začíná takto: „Archeologické nálezy dokázaly, že…“ Pokud na to nahlížejí takhle, nezbývá mi než oponovat. Idea sarmatské jednotky je na jednu stranu docela možná, jelikož v Británii v té době v římské armádě sloužily různé národnosti, především kvůli nedostatku vlastních svobodných mužů, kteří byli většinou připoutáni k půdě na území Impéria. Na druhou stranu, je to možnost relativně málo pravděpodobná. Škoda už mluviti o kostýmech, které ve filmu oblékali Artušovi rytíři, jelikož se jednalo povětšinou o slátaniny východního charakteru, které by Římané svým vojákům nosit nedovolili. Zábavná byla i snaha autorů o vykreslení charakteru rytířů pomoci jejich kostýmů a zbraní, což už mi připadalo jako ve špatné fantasy. Co mě dostalo velice, byla scéna na hřbitov, kdy z každé malé mohylky trčel vzhůru jeden meč. A že jich bylo na celém hřbitově dost. Když si spočítám, že tehdy měl podobný meč cenu mnoha krav (i několika žen:o), nechápu, co to filmaře popadalo v honbě za co nejlepším záběrem.
Guinevera je pěkná Amazonka!    Relativně lze souhlasit s pohledem filmařů na původní obyvatelstvo Británie, jelikož partyzánský způsob boje bylo to jediné, co mohli využívat. Modré malování je čistě invencí filmařů, amazonská Guinevra je už čistě blábol. Začíná mě u historických filmů opravdu vytáčet snaha o emancipaci žen jako bojovnic. Přiznávám, že v historii pár takových případů být mohlo, ale tohle… Brr, historikova můra! Postoupíme raději dále. Ve filmu je líčen vpád saských dobyvatelů jako náhlý a zdrcující. Inu, Sasové byli známí svou krutostí, ale autoři snímku zapomněli zmínit, že to byli Římané, kdo Sasy pozval do Británie a to z toho důvodu, aby jim pomohli bránit římská města a posádky proti domorodým barbarům. Sasové se vzbouřili a počali Británii dobývat až později. Tolik k historickým poznámkám.

   Je zajímavé srovnat tenhle snímek s už zmíněným Gladiátorem, ať už proto, že je dílem stejného scénáristy, tak také z důvodu, že je to také historický film. Takže, oba filmy jsou dle mého názoru po historické stránce celkem blábol. Tedy, ne že by nic v nich nevycházelo ze skutečných událostí, problém je spíše v tom, že je spousta věcí pokroucena tak, aby napomohla filmařům k větší dramatičnosti a hlavně propagování vlastních morálních hledisek. Avšak zpět. Rozdíl mezi zmíněnými dvěma snímky nastává po stránce filmařské, tedy co se týče obrazu, dialogů, hudby a podobně. Na tomto poli jasně vyhrává Gladiátor, který si své Oscary prostě zasloužil. Král Artuš je blábol i po stránce filmařské.
Tatík a syn - povedená saská dvojice    Podivné záběry z bitevních scén vytvářejí nepřehlednou a místy velice nerealistickou podívanou. To bych ještě dokázal skousnout, jelikož tomu příliš nerozumím, takže si drobných chyb nevšimnu. Čeho si ale člověk všimnout mohl, byly šílené filmařské „seky“. Tak kupříkladu led praskající směrem od člověka, který ho rozbíjí. Jeden z Artušových rytířů takto potopil saský oddíl a sám do vody nespadl. Režisér nám ukázal, že ne dlouhý luk, ale krátký Guinevřin má delší dostřel. Také nás přesvědčil, že zápalné střely vrhané trebuchety v závěrečné bitvě vybuchují jako kilogram trinitroluenu.
   Totálně zmršený scénář vystrčil své zlámané růžky především v dialozích. Rádoby vtipné rozhovory mezi Artušovými rytíři nudí. Nejlépe z nich vyšel dobrosrdečný Bors se svými rodinnými scénkami. Věty hrdinů jsou plné slov jako svoboda, láska a povinnost k utlačovanému národu, což mi nápadně připomíná Statečné srdce, Patriota a novoroční projevy George Bushe. To do historického snímku prostě nepatří. Herci se s dialogy trápí a jedná se z jejich strany v podstatě o předem prohranou bitvu. Artuš v podání zatím neznámého divadelního herce Clive Owena je v podstatě figurkou, která chrlí moralistické věty a i přes to, že herec je ten správný druh sympaťáka, nevyznívá to moc dobře. Keira Knightley jako Guinevra je povinná filmová milenka a Lancelot Iana Gruffudda zase povinný nejlepší přítel. Víc se k tomu bohužel říci nedá. Merlin je ve filmu vidět jen zřídka a to s výrazem pološíleného starce s vytřeštěnýma očima stojícího kdesi u stromu.
   Abych jen nekritizoval, film má i své světlé stránky. Jsou asi dvě. Jedná se o postavu vůdce saských bojovníků v podání Stellana Skarsgarda (film Prolomit vlny) a jeho syna, kterého si zahrál německý herec Till Schweiger (Klepání na nebeskou bránu). Tato dvojice vypadá neuvěřitelně zábavně, i když chápu, že to nebyl záměr filmařů. Jej, málem bych si nevzpomněl, kamarádka označila za světlou stránku ještě rytíře Lancelota, který byl prý velice pohledný. Inu, tak už to chodí.

   Hodnocení: 4/10

P>

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 12871

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 
:: (1 - 5 z 5) :: od nejstarších :: úrovňově ::
elizabeth_ba - 2011-10-07 14:45:47

Z hlediska filmařiny to asi žádný zázrak nebyl. Ale z hlediska historie to celkem šlo, až na tu závěrečnou bitvu u Badon Hill (495 n.l), která byla téměř sto let po stažení římských legií (407 n. l.). Ohledně zbraní - Sasové měli zcela blbě kuše (místo luků) ale Guinevera určitě nestřílela na jezeře jako první, stříleli Sarmaté (nevím, který z těch rytířů, krom Lancelota, který se mi líbil, stejně jako autorově kamarádce,ale ti ostatní, kromě Borse, se mi pletli). Římský legionář 5. století taky vypadal jinak, tento byl cca z druhého (období Pád říše Římské nebo Gladiátor). Zajímavé, že jsem si nevšimla toho ledu, dík za upozornění. Ale ve srovnání s ostatními historickými filmy jakž takž. Spousta těch hlášek mi naopak připadala vtipná, štval mě jen Artuš a jeho kecy o svobodě. Mnohé dokázal napravit Ioan Gruffudd jako Lancelot (aspoň pro mě), např. zachránit život Guineveře, aby si ji mohl vzít žvanivý Artuš a umřít při tom. Ale co už. Víc na csfd. Tady jsem původně nahlédla jen na obrázky...

plná ďubka plná ďubka plná ďubka plná ďubka prázdná ďubka
Zdenek - 2005-05-19 00:00:00

2Patrik: To už se ale pohybuješ v oblasti mýtů a ne historie. V té se totiž o žádných románcích nepíše.

Patrik - 2005-05-18 00:00:00

studoval jsem Artuše a jeho rytíře. podle mých znalostí se přikláním k tomu že Artuš skutečně žil.a myslím že Artuš byl dobrý vládce a Lancelot s Guineverou nic neměl.ani to nemohl stihnout.

Zdenek - 2004-10-15 00:00:00

2Paj: Ano, o kvalitě tehdejších zbraní už jsem taky mnoho slyšel:o) Nicméně řekl bych, že Římané přesto měli v té době zbraně po kvalitativní stránce v širokém okolí asi nejlepší. To o těch ohnutých mečích jsem slyšel spíše v souvislosti s Kelty.

Paj - 2004-10-15 00:00:00

Je možné, že na těchto stránkách je někdo schopen střízlivého pohledu? Gratuluji. Jen poznámka: Meč byl pravděpodobně opravdu zázračný. Při velkém množství nekvalitních železných mečů, byla kvalitní pružná a houževnatá ocel výjimkou a zázrakem. Mnoho římských vojáků bylo zabito v okamžiku, kdy si šlapáním narovnávali svůj ohnutý měkký meč.


:: (1 - 5 z 5) :: od nejstarších :: úrovňově ::

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.