Palantir
oddělovač

Triumf krásy

Literatura > Povídky > Vidoucí 2010 | 08. 08. 2010 23:59:59 | autor: Cellindra

Triumf krásy


Pro Anetu



Když jsem šel z práce, hlava mi třeštila. Jako už po několik dní. Mnul jsem si spánky, ale bolest nemizela. Přesto se mi nijak zvlášť nechtělo domů, večerní chlad mi dělal dobře.

Zrovna jsem procházel podél úzké postranní uličky, v níž se černaly obrysy popelnic. Cosi mezi nimi šramotilo, snad krysy. Bez vyrušení jsem pokračoval dál, dokud mě nezastavil pisklavý hlásek.

Počkej!“

Zastavil jsem a rozhlédl se. Vpravo vlevo nic.

Hej, tady!“

Zvuk vycházel od popelnic. Jedna byla pootevřená, koukal z ní černý pytel na odpadky. Po něm vylézalo ven jakési zvíře.

Fascinovaně jsem přistoupil blíž. Rozpoznal jsem, že má stvoření hnědou srst, čumák, oči černější než zdejší přítmí. Ano, zvíře – a ze všeho nejvíce připomínala fretku.

Ještě, že jsem tě zastavil,“ zašklebilo se. Tón nemělo tak pisklavý, jak mi připadalo zdálky, mluvilo hlasitě a bez náznaku respektu. „Z tohohle se tak blbě leze!“

Těžko říct, co mě překvapilo víc.

Co má tohle znamenat?!“

Nic, vůbec nic! Nelekej se! Jsem tu, abych ti poradil. Jen udělej pár kroků dál do stínů, aby nás nezahlédli lidé z ulice, ok?“

Poradil, jo? S čim?“ Kdoví proč jsem nebyl vyděšený, jako by z toho tvora sálal dojem klidu, učinil jsem žádané.

Vím, o čem přemýšlíš,“ začala fretka, usadila se na okraj popelnice. „Vím úplně o všem, co máš v hlavě.“

Pitomost,“ oponoval jsem.

Myslíš?“

Jo. Tak třeba… jak se jmenuje moje dcera?“

Aneta.“ Bez zaváhání.

A co…“

„… její matka? Petra.“ Přesně na tohle jsem se chtěl zeptat. I odpověď byla správná.

To se dá bez problému zjistit,“ zadupal jsem semínko zděšení, které začínalo klíčit v hrudi.

Je fajn, žes to nakousl. Když už jsme u Petry, nevzpomínáš si na tohle?“ Fretka odkudsi vytáhla pletenou čepici.

T-to,“ vykoktal jsem, „tohle ji přece patřilo! Kdes to vzal?“

Ano, nosívala ji každou zimu, sluší mi?“ Fretka zapózovala s nasazenou čepicí.

Dej ji sem!“

Zvířátko kupodivu poslechlo. Myslí se mi mihla podivná asociace: oči fretky připomínaly pohled šelem. Když jsme nedávno byli s Anetkou v ZOO, držela se mě jako klíště, prý se těch tvorů bála, ač jsme procházeli několik metrů od výběhu.

Pokrývka hlavy v mých rukou ten dojem pohřbila. Byla skutečná, příjemná na dotek. Stejně jako kdysi dávno.

K těm ztraceným artefaktům: mám tu ještě spoustu věcí, které by tě mohl zajímat,“ Fretka kdesi v popelnici vyčarovala bílou šálu. Látka stále nesla stopu parfému, jenž ve mně vyvolával tolik vzpomínek. Voněla úplně jako Petra, ač se to zdálo sebevíc nemožné.

Kdes ty věci našel?“ Můj údiv byl absolutní, srdce mi bušilo jako splašené. Cítil jsem prazvláštní radost z návratů. Rázem jsem zapomněl na veškeré podivnosti, na ničem jiném nezáleželo.

Fretka mávla rukou. „Zapomeň na otázky. Mám pro tebe nabídku. Počkej chvilku!“ Obrátila čenich dolů, do popelnice, chvíli se ozývalo štrachání. Nahlížel jsem zvířeti přes rameno, ale neviděl jsem nic než několik pytlů s odpadky. Pak si ale fretka povzdechla: „Uf, je tady tolik zapovězených vzpomínek, vážně nepořádek. Ale tady je!“ Vší silou vytáhla oprýskaný kufřík, zdál se mi větší než ona sama.

Natáhl jsem krk. „Co v něm je?“

Tvor otevřel víko.

Tvoje ztracená láska. Jako nová,“ povídala fretka, „chtěl bys ji zpátky?“

Srdce mi málem vyletělo z hrudi, ztěžka jsem polkl. Tohle nemůže být pravda… můj sen… Všechno může být jako dřív.

Jaká je cena?“ zeptal jsem se přiškrceným hlasem.

Uděláme výměnu. Pro něco si k vám přijdu,“ usmála se potměšile fretka. „Věřím, že se dohodneme.“

Anetka si kreslila ve svém pokoji. Táta dnes dlouho pracoval, tak ji nechal doma bez dozoru. Byla sama v prázdném bytě, ale nebála se. Táta chodíval pryč velice často, zvláště v poslední době. Zvykla si.

Ležela na koberci, obklopena panenkami a plyšáky. Králíci, myši, medvědi, koníci. Měla pocit, že ji hlídají. Jako strážní andělé. Kolem dokola se válely rozházené pastelky. Zrovna v prstech svírala modrou a kreslila obláčky. Odložené výkresy tvořily hromádku opodál. Lidská postavička, sukně, dlouhé, blonďaté vlasy. Představa vyvolaná pohledem do zrcadla. Domek s červenou střechou, před ním trojice postaviček. Stromky.

Aneta odložila papír, vytáhla nový. Chopila se žluté barvy a nejdříve nakreslila do rohu slunce s paprsky. Potom se zarazila. Chtěla vytvořit něco krásného, co by to tak mohlo být? Vyměnila žlutou pastelku za tužku, začala črtat obloukovitý tvar. Pak cosi zaslechla. Jakési šramocení vedle v místnosti. V kuchyni? Komoře? Oknem procházelo světlo a celý papír zářil, stejně jako Anetiny blonďaté copy, v okolí žádná zvláštnost.

Holčička se nejistě zvedla. Ozvalo se to znovu. V kuchyni. Rozhlédla se po hračkách, sebrala odvahu, nejistými krůčky vyrazila vstříc rámusu. Ještě poslední zašramocení, a pak zavládlo ticho. Aneta vstoupila do kuchyně, ale nic zvláštního ji tu nečekalo. Plná obav, otevřela i komoru. Také nic. Pokrčila ramínky, vrátila se do pokoje. Sotva prošla dveřmi, přepadl ji pocit, že je něco špatně. A také, že bylo. Pohlédla na nedodělaný výkres, který nechala na koberci. Celý jeho povrch překrývala černá skvrna jako od vylité tuše.

Anetka si s úděsem prohlížela zničený obraz. Opatrně vzala list do rukou. Co se mohlo stát? Rozhlížela se po hračkách, skříni policích… Nevšimla si ničeho divného - alespoň, dokud se neozval potměšilý smích. Plyšáci se zakymáceli, neboť je rozhrnuli drobné dlaně. Zpoza nich vykoukl placatý čumák, čumák fretky a nad ním malé, špendlíkovité zorničky.

Tos udělala ty!“ vykřikla Aneta a ukázala na skvrnu.

Udělal ty,“ odfrklo jsi zvíře, „jsem chlap.“ Posadilo se na klín stařičkému medvídkovi s mašlí na krku, odplivlo si, snad aby dalo najevo pohrdání.

Kde se tady bereš? Zmiz odsud!“

Ále, zeptej se tatínka, až se ti vrátí,“ odsekla fretka. „Slíbil, že mi něco dá, tak se koukám, jaké je nabídka. Pak dám pokoj.“

Anetka nechápala, o čem stvoření mluví. Cítila se vedle něj špatně, hlava se jí motala, ve spáncích jí tepalo, paže pokryla husí kůže.

Kdo jsi?“ zeptala se náhle.

Fretka zvedla pohled. „Kdo jsem? Podívej se na svůj výkres. Můžeš to považovat za okénko do mého já,“ zachechtala se. „Nebo snad autogram.“ Anetka si poprvé všimla dlouhých, špičatých zubů. „Dobré, ne?“

Jsi zlá! Táhni pryč!“

Z, sakra. Nejsem holka,“ prskal tvor. „Ale máš pravdu, teď tě opustím, je čas. No, ještě se uvidíme!“ Opět ukázala špičáky. Aneta stačila jen zírat, když se tělo fretky počalo zmenšovat, až úplně zmizelo lidskému zraku. Jako by pokojem zafoukal vítr, nadzvedl hromadu obrázků a rozházel je podél stěn, hračky popadaly z polic na zem, medvídek se překotil na bok. Aneta věci v mžiku sesbírala, každou z nich vrátila na místo. Lidské postavy na výkresech byly začmárané černou. V té barvě se skrýval ďábelský výsměch, pochyby a strach. Žena s dlouhými, světlými vlasy byla přeškrtaná celá. „Ne, tohle ne,“ mumlala Anetka, zatímco muchlala pošpiněné papíry, „tohle je špatně. Měla by vypadat úplně jinak,“ povídala plyšákům, „měla by být jako sluníčko.“ Z obýváku donesla čisté papíry, dál pracovala mlčky, plně oddána svým představám a snům. Soustředila se pouze na jeden obrázek, ten rozdělaný, na němž naplno zářilo slunce.

Podívej!“ ukázala výkres bílému medvědovi s mašlí, jakmile dokončila základní obrysy. „Bude nádherná!“

Hračka mlčky souhlasila, zdálo se, jako by ta informace vylepšila její chatrný zjev. A pak zarachotil klíč v zámku.

To je táta!“ vykřikla Anetka, rázem zapomněla na kreslení i předchozí události a uháněla ke dveřím.


Jel jsem domů plný očekávání, poháněl tramvaj každou myšlenkou, než skutečně zastavila a já spěchal ulicemi, kroky klapaly na dláždění.

Ahoj, tati!“ Aneta mi skočila do náručí, jakmile jsem otevřel dveře. Konečně doma.

Pohladil jsem jí po vlasech. „Ahoj, zlatíčko. Nebála ses tady sama? Dneska už nikam nepůjdu. A podívej, něco jsem ti přines!“

Nadšeně poskakovala kolem mě, když jsem došel do kuchyně a postavil kufr na stůl. Otevřel jsem víko.

Tati, co tam je?“ stála na špičkách, ale neviděla dovnitř. Natahovala svůj obličejíček co nejvýše, malá žákyně první třídy, blonďaté vlásky, tak podobná matce. Jako andělíček.

Pojď sem,“ vzal jsem ji okolo pasu a vysadil na stůl vedle kufru. „Počkej chvilku,“ otevřel jsem víko a připravil si slavnostní prohlášení „Tak tady to máme!“

Vykulila očka.

Zlatíčko, přines jsem ti zpátky maminku!“

Holčička koukala na kousky těla. Ruce, nohy, části trupu, vše pečlivě srovnané, aby byl prostor zavazadla dokonale využitý. Končetiny vypadaly jako odřezané a nepřirozeně bledé. Až při druhém pohledu bylo patrné, že nejsou tak docela lidské.

Ale to nevypadá jako máma,“ konstatovala holčička.

Zkus si sáhnout.“ Moc se jí nechtělo, přesto se natáhla, pohladila ledový povrch, jenž měl imitovat kůži. Ruka v kufru zakřupala prsty, jemně stiskla Anetino zápěstí. „Fuj!“ zaječela. Odvrátila obličej, jako by z kufru ucítila zápach umělé hmoty a zaslechla rachocení výrobních pásů, odkud bytost vzešla.

Proč křičíš? Vždyť je to ona!“

Ne, není!“

Teď tak možná nevypadá, ale brzo bude. Víš, kde mám schovaný věci na šití?“

Anetka kývla.

Tak mi je prosím přines. Tu bílou niť a jehlu.“ Dcerka odběhla, ale nadšení jako by se vytratilo.

Maminka musí být hezčí,“ pronesla naštvaně, jakmile byla zpátky.

Zklamalo mě to. „Vážně? Hm, ještě uvidíme!“

Takže tohle bude nakonec vypadat jako máma?“

Ano, zlatíčko. Bude to ona.“ Navlékl jsem niť.

Práce zabrala dlouhé hodiny, sešíval jsem části těla k sobě, dle obrázků z učebnice anatomie, neúnavný a dokonale soustředěný.

Aneta nešla spát, zůstala se mnou, hrála si s panenkami, občas vzhlédla a říkala, že si takhle mámu nepředstavovala. Když jsem prozradil, že je práce hotová, působila zklamaně.

To není ona,“ opakovala pořád dokola, čímž mi zabodávala hřebíky do duše. „Vždyť vypadá jako tající sněhulák!“

Figura, která nám seděla v obýváku, skutečnou lidskou postavu nepřipomínala. Pohybovala se, ano, ale jen co se týče základních reflexů. Ucukla, pokud do ní někdo strčil, stiskla člověku dlaň, když ji nastavil, jinak nic. Sama o sobě nereagovala. Tělo nedrželo přesný tvar, vlasům chyběl jasný odstín, rysy nebyly patrné, kůže zkrabacená… Žádná čarovná krása, ale já byl přesto spokojený. Já tu krásu viděl. Promítal jsem si ji před očima, když jsem hladil figurínu po tvářích.

Aneta ukazovala svoje obrázky. Slunce, jezero, voda. „Tohle je krásné! Ne ona! Ona je tak ošklivá!“

Není špatná. Zvykneš si.“ Nechtěl jsem si nechat zkazit radost. Nasadil jsem postavě na hlavu čepici, překryl ji šálou. Je to lepší? Prý ne, tímhle se nic nezmění.

Tak co bych měl sakra udělat, abys byla spokojená? Furt jen ukazuješ blbý obrázky! Vždyť ty vůbec nic nechápeš!“ V rozčílení jsem udeřil do stolu. Anetka začala brečet, když zaslechla křik.

Přála bych si, aby odtud odešla, tati! Nic víc!“ Otočila se a utekla do pokoje. Nechal jsem ji být.

V noci se mi zdálo o tom, jak sešívám umělou kůži. Co nelze udělat jehlou a nití, potřu lepidlem. A po hodinách práce zjistím, že jsem ty části přišil k vlastní hrudi. Pojí nás hluboké, bílé stehy, mě a figurínu se zářivými blonďatými vlasy a Petřiným úsměvem. Navěky spolu – naplnil mě pocit štěstí, protože tohle již nebyla umělá bytost, ne. Byla to Petra, taková, jakou jsem si ji pamatoval. Hladil jsem ji, líbal, říkal, že ji nikdy nenechám odejít, nemůžu, podruhé už ne, a po tvářích mi tekly slzy úlevy a štěstí. Ale pak se odkudsi vynořili měkké, dětské dlaně (Anetiny dlaně?) a začaly nás trhat od sebe. Stehy praskaly, pokožka pukala, krev se naposledy promísila... „Co děláš?! Zmiz odsud! Nech nás být!“ křičel jsem plný zoufalství a hrůzy. „Pomozte mi někdo! Fretko! Fretko, ona všechno zničí!“ A pak byl konec. Najednou jsme byli volní, každý sám, a to uvědomění svíralo lebku v kleštích a do zranění vlévalo oheň.

Zařídím to, pod postelí se mihly černočerné zornice. Probudil jsem se s výkřikem, který zadusil polštář.


Anetka nešla spát, ne hned. Jakmile práskla dveřmi od pokoje, opatrně rozsvítila lampičku. Stále plakala, když z police vytáhla nedokreslený obrázek se sluncem a nejasnými obrysy. Dlouhé minuty kreslila, co musela dokončit, už i táta si šel lehnout, zhasnul na chodbě. Papír odrážel svit lampičky jako poslední naději.

Postava v kuchyni Anetu děsila. Byla hnusná, a táta z ní byl přesto nadšený. Páchla jako lepidlo a chemikálie, zdálo se, že do vzduchu vyfukuje jedovatý dým. Ach, snad ta příšernost zmizí a již nikdy nevrátí! To si přála ze všeho nejvíc! Tohle by měla být její maminka? Nikdy!

Maminka má být krásná. Jako slunce, jako voda, jako nebe, jako den. Přesně tak. Ne tenhle strašák z nočních můr, tahle falešná náhražka, vylhaný kýč. Kreslila a kreslila modrou pastelkou, představivost pracovala na nejvyšší otáčky. Hračky okolo ožívaly a poskakovali po postýlce. Králíci hledali, co by mohli sníst, koně seskočili a cupitali po koberci, následováni panenkami, které přitom neustále švitořily. Pod stropem létal miniaturní papoušek z plastu, myši rozkousávaly polštář. Ve stínech se mihla fretka stojící na zadních, ale nikdo jí nevěnoval pozornost, každý měl kupu vlastních starostí.

Holčička si jí všimla až na poslední chvíli. Až tehdy, když ji u obličeje zasvitly špičáky, které dotvářely škaredý úsměv. Veškerý ruch v místnosti ustal, jako by v tušení bouře zaduněl hrom a celý svět se utíkal skrýt. V Anetiných spáncích začalo tepat.

Překvapení!“ roztáhlo zvířátko paže. Bylo veliké akorát tak, aby sedící holčičce zíralo do očí. „Jsem tady, jak jsem slíbil. A teď půjdeš se mnou.“ Natáhlo dlaň.

Kam?“

Na tom nezáleží. Tvůj táta mi má něco dát. Neboj, sám to před chvilkou odsouhlasil, čekal jsem jen na jeho svolení. A teď jsi pouze moje!“

Táta o ničem takovém nemluvil.“

Ne? Tak to asi zapomněl. Jak neslušné.“ Panenky se zlobně zaleskly. „Není hloupé zapomínat, když mi tolik dluží?“

Na to by nikdy nezapomněl!“

Ach, můj bože. Hele, táta na tebe sere, děláš mu jenom problémy. Jde se.“ Tvor chytil Anetu za loket, ale ta ho udeřila pastelkou do tváře.

Nech mě!“

Au! Sakra! Ty malá štětko!“ Další rána. A další. Aneta nabírala dojem, že má navrch, ale pletla se. Fretka vyskočila, a s tím pohybem jako by mizelo světlo z pokoje, žárovka téměř přestala žhnout. V poslední chvíli holčička zachytila chlupatý krk, špičáky se marně natahovaly k obličeji. Cítila akorát záplavu slin, zírala do zorniček černějších než okolní tma, bolest hlavy vzrostla až k nesnesení.

Děvko! Děvko! Děvko!“ prskala fretka nadávky. „Co si vůbec myslíš? Že něco zmůžeš? Jsi tady úplně sama! A já jsem všechno negativní, co tě kdy potkalo a potká.“ Zuby cvakaly naprázdno. „Žiju ze zoufalství, tím se krmím. Lidskou hrůzou, zklamáním, bolestí.“ Temnota, které se stahovala kolem lidské duše, přízrak bolesti, jenž staví životy a pak je bezdůvodně boří, polapil Anetina tátu a teď i ji samotnou. „Co jsi oproti mně? Mravenec. Ještě míň. Jsi prach.“ Špičáky postoupily blíž. „Mohl bych tě zničit hned, ale nemám důvod. Užívej si tu bolest. Ten děs.“ Opět blíž, Anetka neměla ani sílu křičet, po tvářích ji kanuly slzy. Pak se za zády fretky vynořil stín. Bělostný, plyšový medvěd sevřel netvorovi paže, odtáhl jej rychlostí blesku. Fretka zavřeštěla jako samo peklo, švihla drápky, medvěd jen taktak uskočil. Ale to už tu byli další. Koně, panenky, myšky. Všichni se vrhli na fretku. Nejdříve je s rozzuřeným křikem odrážela do stran, ale hraček bylo víc a víc. Nakonec podlehla, váha těl ji přišpendlila k zemi jako motýla do sběratelovy vitríny. Papoušek poletoval nad změtí bojovníků, svolával další a další pomoc.

Jen ty jí můžeš zničit, Aneto, slyšelo děvčátko za čelem medvídkův hlas. Vzpamatovalo se s prožitého šoku.

Co mám dělat?“

Ten obrázek! zvolal bílý medvěd s mašlí, ale víc nemohl mluvit, fretka pod ním syčela a pokoušela se vyprostit.

Obrázek, obrázek… Anetka jej hledala pod peřinou. Konečně jej držela, v matném světle vybrala pastelku. Náhle věděla, co má dělat.

Co když tátovi nějak ublížili? napadlo ji náhle. Nakazili ho, otrávili mu představy a sny!

Po tvářích holčičky tekly slzy, odkapávaly na papír. Snad proto kreslila vodu, představovala si ji jako by ji měla před sebou, plavala v ní. Vytvářela proud řeky na nedodělaném obrázku, pod tím žhavým sluncem a dosud nerozpoznatelným obrysem. Řeka, která netvora utopí. Ani nevěděla, jak dlouho to trvalo, ale byla naprosto vyčerpaná. Hračky mezitím démona zkrotily, přitáhly jej k výkresu.

NE!“ vřeštěla fretka, zarývala drápy i zuby do prostěradla. „Ne, to ne!“ A vtom se ponořila do tmavě modrých hlubin, ještě máchla packou, jako by chtěla stáhnout někoho dalšího. Zmizel, a v ten okamžik se lampička rozzářila naplno, bolest hlavy polevila.

Anetka si oddechla. Klížila se jí víčka jako nikdy v životě. Pozorovala své hračky, plyšáky a panenky.

Co bude s tátou?“

Ten obrázek není dokončený,“ připomněl bílý medvídek-zachránce, přes hruď se mu táhla jizva po spárech, krvácel. „Neměj strach. Včas objevíš způsob, jak jej zachránit.“ Svět černal. „Tatínek se o tomhle nikdy nedozví.“

Já… děkuju,“ zamumlalo děvčátko, aniž by vnímalo, že ji desítky malých ruček ukládají do postele, přetahují peřinu přes bezvládné končetiny, vyčerpané tělo. Potom Anetka usnula, obrázek stále svírala v náručí.

Najednou, jako mávnutím kouzelné hůlky, byl den. Holčička spala, pod hlavou list papíru. Jeho spodní část, kam včera stačila nakreslit vodní hladinu, byla promáčená od slz.


Po skle tramvaje stékal déšť, kraťoučká přeháňka. Pozoroval jsem kapku za kapkou a připadal si hrozně. Ale slíbil jsem sám sobě, že se budu ovládat.

Od rána jsem měl v mysli spoustu podivných úvah a vizí. Probudil jsem se, hledal Petřinu čepici a šálu, ale nemohl jsem je nikde najít. Pátral jsem po té vidině starých časů, ale prostě zmizela. Co víc, uposlechl jsem to zatracené Anetčino přání, rozložil jsem figurínu zpátky do kufru a zavazadlo jsme nechali u popelnic. Tam, kde má skončit každá blednoucí iluze.

Tramvaj zastavila, málem jsem upadl. Zasloužil bych si to. Spadnout a ublížit si. Zlomit si nohu, vaz. Cokoliv. Kromě srdce.

Anetka koukala z okna.

Prostě musí pryč. Pak budeš mít svatý pokoj. Budeš pánem svého života. Ten hlas v mozku, jenž mluvil s bolestí hlavy, nepřipouštěl diskuse, a já, ač jsem se bránil sebevíc, věděl, že má pravdu. Bez dítěte bych měl o milióny problémů míň, odpadly by věčné neshody. Dělalo se mi špatně z vlastních úvah, ze všech zatracených omylů, jichž jsem se v poslední době dopustil.

U Národního divadla jsme vystoupili, vydali se po mostě na Střelecký ostrov. To Anetka sem chtěla jít. Vedl jsem dcerku za ruku přes přechod, pořád něco švitořila, ale já odpovídal jednoslovně.

Ona je pořád moje dítě.

Srabe! Najdeš v sobě odvahu? Dokážeš se vůbec správně rozhodnout? Výsměšný tón. Promnul jsem si spánky, abych jej odehnal.

Došli jsme k řece.

Jéé, podívej!“ zavýskla Anetka a ukazovala na hladinu, k trojici vodních ptáků. Vyndal jsem z kapsy igelitový pytlík s úlomky starých rohlíků, hodil jim kousek jídla. Slétly se ze všech stran, společně s kachnami a holuby ze břehu.

Střelecký ostrov byl prázdný takhle brzy ráno. Počasí se začalo vybírat, vysvitlo slunce. Aneta po mě chtěla papír a pastelky, jež jsem nesl v kapse kabátu. Prý musí něco důležitého dodělat, informovala mě se svým dětským nadšením. Ach, chtěl bych z něj mít aspoň část. Ráda si kreslila. A často. Snad to byl způsob, jak se vyrovnat s tím, že neměla matku, uzavřít se do svého vnitřního světa. Nejen její. Petra zemřela, když bylo Anetě rok a půl, od té doby jsem si nikoho nenašel, jako by neexistovala žena, jíž by snesla Anetka i já sám. Jako prokletí.

Jen jsem chtěl, aby byla moje dcerka šťastná. Dneska tak vypadala. Vzala si s sebou medvídka. Toho starého, bílého s mašlí na krku, jehož zdědila po Petře. Seděla na lavičce u břehu, v pauzách mezi tahy pastelkou koukala okolo, čelíčko svraštělé soustředěním. Medvěd měl na břiše malou trhlinu, všiml jsem si jen tak mimochodem.

Tvůj vlastní život, či život Anety? Co je důležitější? Čemu dáš přednost?

A pak jsem si s hrůzou uvědomil, o čem přemýšlím, a celá planeta se mi zatočila pod nohama. Vyhodil jsem další drobky, ale kachny si jich nevšímaly a uraženě plavaly pryč. Copak se ze mě stává? Zrůda? V odrazu na hladině jsem viděl svoje zornice, černá jako dva uhly. Utápěl jsem se v nich, měl jsem pocit, že ztratím rovnováhu a spadnu, přerodím se, zahynu… V odraze jsem spatřil fretčí zuby, rostoucí zpoza mých rtů. Vzpomněl jsem si na ZOO a Anetin strach z šelem… Zranitelná dětská nevinnost.

Už vím!“ vykřikla Anetka rozjařeně, upustila pastelky.

Co víš?“ podivil jsem se.

Vím, koho chci za maminku!“

Ukazovala na obrázek, který pro mě kreslila celý včerejšek. Sluníčko, pod ním protékala řeka – a na její hladině plaval bílý pták, překrásný a vznešený.

Labuť. Jedině labuť!“ Ona nikdy neoklamala sama sebe, jako se to podařilo mně.

Zlatíčko moje, co bych bez tebe dělal,“ objal jsem dcerku, políbil ji na čelo. „Asi… proboha, asi bych se vzdal.“

Jistě, budeme šťastní. Zítra totiž chytíme nový život. Nalákáme jej na drobky pečiva, překryjeme sítí a již nepustíme. To jsem cítil z Anetčina objetí.




Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 12315

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 
:: (1 - 7 z 7) :: od nejstarších :: úrovňově ::
Cellindra - 2011-01-19 09:51:56

Co jsem koukala na slovní hodnocení, tak jí porotci vytýkají, že je spíš složitá a nepochopitelná - někteří z nich zmínili i nesympatičnost otce.
Za sebe můžu říct, že se mi docela líbila, přišla mi správně ujetá a autorovo poselství se ke mně dostalo a nějakým způsobem rezonovalo. Bohužel, neortodoxní povídky se už tradičně ve Vidoucích příliš neumisťují.

saschia - 2011-01-16 21:25:51

Mam dojem, ze tato poviedka dost \"popudila\" tu cast poroty co je hakliva na citove vydieranie, ktore ja z tejto poviedky dost citim. Mozno to tak autor vobec nezamyslal, mozno to dokonca vacsina (alebo aspon znacna cast) ludi vobec tak nevnima, ale to mohlo dost zavazit na vyslednom poradi.

Koral - 2011-01-16 20:34:33

Názor čím dál cyničtější baby - jedna z mnoha velmi dojemných povídek, které proto dost neocením. Ale samozřejmě to neznamená, že by byla špatná, to určitě ne.

squire - 2011-01-18 19:57:33

alysso, kdyby tohle téma zpracovala žena, tak ten chlap v povídce by svoje dítě opravdu zabil, aby si mohl vrznout:-D

Nad naším bytem teď momentálně bydlí mladý pár s miminem a jelikož miminu lezou zuby, tak dost pláče. Sousedka se mi svěřovala, že ten pláč jejího přítele natolik popouzí, že v něm vyvolává pocity agresivity, kterou místo na dítě směruje na sebe, takže se kouše do rtů. Výsledkem je, že soused má úplně oteklé, rozhryzané rty, protože ta malá řve opravdu dost vytrvale.

Chci tím říct, že otcovský a mateřský přístup k dětem může být velice různý a ještě více se liší pohled obou pohlaví na tu kterou roli.

Alyssa - 2011-01-18 17:59:36

Mně by teda naopak dost překvapilo, kdyby to napsala žena. Nevím, jestli by žena napsala povídku o chlapovi, kterej uvažuje o tom, že zabije svoje dítě, aby si mohl zas vrznout... ;o)

squire - 2011-01-16 19:24:59

Mně jako ženě a matce naopak přijde VELICE mužská.

Líbí se mi motiv boje hraček ve snu, ale sem tam mi cosi chybí a mrzí mě, že nedokážu přijít na to, co.

Ronkar - 2011-01-16 18:17:07

Velmi mě překvapilo, že autorem této povídky není žena, ale muž :) Jinak zvolený styl se mi velmi líbil a divím se, že právě tahle povídka nepostoupila. Osobně jsem ji hodnit jako jednu z nejlepších prací.


:: (1 - 7 z 7) :: od nejstarších :: úrovňově ::

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.