Palantir
oddělovač

První Slované a doba předvelkomoravská v našich zemích

Různé > Teorie | 07. 10. 2003 14:17:48 | autor: Zdenek

   Nejstarší zprávy o Slovanech

   Podle všech dostupných zpráv byly původní Slované usazeni na velkém území mezi Vislou a Dněprem až k Baltskému moři. Přestože byli národem dosti početným, až do první poloviny 6.století se o nich nezmiňují téměř žádní kronikáři té doby. Snad jen Plinius, Tacitus a Ptolemaios znali jakési Venedy, avšak nebyli schopni říci, zda jsou to Germáni či Sarmati.
   Teprve v první polovině 6.století došlo ke slovanské expanzi na západ zřejmě vlivem populační exploze, nedostatku volné půdy či jen postupného osamostatňování některých podkmenů. Slované začali napadat a pustošit země za Dunajem a odvádět tamější obyvatele do otroctví. Dostali se do popředí zájmu a objevují se v písemných pramenech stále častěji a se stále podrobnějšími informacemi. Zájem se pochopitelně soustředil na ty Slovany, kteří sídlili hned za Dunajem a útočili především na Thrákii a Ilýrii. Postupně tyto krajiny dobývali a usazovali se na nich. Tak osídlili dnešní Rumunsko, Bulharsko a celé území bývalé Jugoslávie. Již v osmdesátých letech 6.století zabrali část Peloponésu. Usadili se také v dnešním Maďarsku, ale zakrátko byli dočasně převrstveni Avary a posléze Maďary, mezi nimiž slovanské stopy mizí. V Rumunsku se Slované pomalu sžívali s původním romanizovaným obyvatelstvem, mísili se s ním a přejímali jeho řeč a kulturní svéráz. Ke Slovanům, kteří se usadili v Bulharsku, se velmi brzy přistěhovali kočovní Protobulhaři, ovšem ti se posléze poslovanštili. Z nomádů se postupně stali usedlí zemědělci. Srbové, Chorvati, Slovinci a další ovládli svá nová sídla dokonale a vytvořili si na jihovýchodě Evropy pevnou vlast a domovinu.
   Slovanské kmeny postupně a většinou asi nepříliš násilně kolonizovaly obrovskou oblast od Volhy až po Severní moře. Ovládly východní část dnešního Německa, usadily se však nejen v Lužici, Durynsku či Meklenbursku, ale pronikly až k Hamburku. Jižněji sídlili Slované nejen v Rakousku, ale také v Bavorsku, kde obsadili oblasti jen řídce osídlené germánskými kmeny, které postupně asimilovali.

   Slované ve Střední Evropě do konce 6.století

   Západní Slované, jak již bylo řečeno, pronikli až do oblastí východního Německa. Usídlili se také na území Čech, kde vyráběli keramiku tzv. pražského typu, nazvanou na základě nalezišť v Praze, kde ji rozpoznal český archeolog Ivan Borkovský. Jako první prokázal, že je slovanská.
   Keramika pražského typu byla rozšířena v Čechách, na Moravě, na Slovensku, na území Polabských Slovanů i v Polsku. Slované, kteří ji vyráběli, žili ponejvíce v malých vesničkách se šesti až deseti chatami zhruba čtvercového půdorysu s kamennou, případně i hliněnou pecí nebo ohništěm v rohu. Chaty byly zahloubeny do země půl metru i víc, stěny byly podepřeny kůly a vypleteny proutím, střecha se svými stranami většinou dotýkala země, takže vnitřní prostor byl u stěn nižší než uprostřed. Na prostoru zhruba 10 m2 se žilo, spalo, vařilo i pracovalo – ženy předly, tkaly, šily, zpracovávaly kůže, muži dělali jednoduché řemeslné práce, pokud si za pěkného počasí nepřenesli nástroje před chatu.
   Vesnice stávaly v nížinatých oblastech podél řek a potoků, kde byly lehké a úrodné půdy a kde rostly listnaté lesy. Když se půda několikaletým obděláváním pomocí jednoduchého rádla a bez jakéhokoli hnojení vyčerpala, posunovali vesnici o něco dál podél řeky. Po určité době, když si půda dostatečně odpočinula a byla úrodná jako dříve, se mohli vrátit na původní místo.
   U chat, ve větší či menší vzdálenosti, bývaly okrouhlé, asi 1 až 1,5 m hluboké jámy. Skladovalo se v nich především obilí, ale i jiné zásoby. Je možné, že část zásob se dávala na hromady nebo do hlubších jam dál od vesnice, jak o tom mluví byzantské zprávy.
   Na území Čech byly prozkoumány dvě takové vesnice, které se stěhovaly. Výzkum probíhal v Březně u Loun na terase řeky Ohře a v Roztokách u Prahy, kde se vesnice posouvaly nejméně osmkrát podél Vltavy. Významný objev byl učiněn v Přítlukách na jižní Moravě, kde bylo odkryto nejenom sídliště rozkládající se na ploše asi 1 km2, ale i rozsáhlé žárové pohřebiště s více než 400 hroby spálených těl starých Slovanů. Je to velmi neobvyklá koncentrace obyvatelstva. Moravské nálezy pražského typu jsou poměrně staré, nejstarší patří již do přelomu 5. a 6.století, ale většina nálezů je až z druhé poloviny 6.století. V té době až do poloviny 6.století žili podle historických pramenů na Moravě také Germáni - Rugiové a po nich Langobardi. Nezdá se, že by Slované a Germáni přicházeli do bojových střetů, naopak, mnohé náznaky svědčí o mírovém soužití. Podobně tomu bylo v Čechách i na východě německého území. Germáni později odešli nebo se někteří z nich poslovanštili.

   Slované a Avaři

   Koncem 5. a v první polovině 6.století byli Slované usazeni na sever od Dunaje a na dolním toku této řeky, odkud podnikali výpady do byzantských provincií. V první polovině 6.století to byly vpády především loupežné. Ve druhé polovině 6.století a na počátku 7.století se postupně usazovali na celém Balkánském poloostrově.
   Velký vliv na zavlečení Slovanů na území střední a jihovýchodní Evropy měly kmeny kočovných Avarů, kteří přišli ze střední Asie do Přičernomoří asi v roce 558 a spolu s tamními nomády vytvořili silný kmenový svaz. Pustošili slovanská území a mnoho jich s sebou brali do otroctví. Spolu se Slovany jako nedobrovolnými spojenci pak útočili na germánské Gepidy a Langobardy, které z jejich území v oblasti dnešního Maďarska vyhnali do Itálie, a především na Byzantskou říši, která měla problémy i s Araby dorážejícími z jihu. Avaři opanovali jak zbytek Germánů, tak původní obyvatelstvo Panonie a Gepidie i nově usídlené Slovany a spojili se s ostatními slovanskými kmeny, které také útočily na balkánské provincie a na Byzanc. Slované v jejich područí byli povinováni odvádět dávky a účastnit se vojenských výprav. Často jich v bitvách Avaři využívali jako špatně vyzbrojené, ale početné pěchoty, a sami napadli nepřítele až v okamžiku, když se bitva vyvíjela slibně.
   Avaři a Slované podnikali téměř každoročně loupežné vpády na Balkán, přičemž pronikali až k hradbám Cařihradu, na pobřeží Černého a Středozemního moře a do řeckého vnitrozemí. Na rozdíl od Avarů, kteří bojovali pro kořist a vraceli se zpátky do své říše, Slované na nových územích zůstávali a postupně je osídlovali. Od devadesátých let 6.století se Avaři obraceli i proti Franské říši. V souvislosti s tím se urychlilo osídlování Slovanů v dnešním Rakousku a ve východních Alpách.    Slované a Avaři vytvořili v Panonii a v bezprostředně sousedících oblastech svébytnou archeologickou kulturu, dříve považovanou za čistě avarskou. Charakteristická pro ni byla pohřebiště s nespáleným těly, tzv. kostrová pohřebiště, kde býval s bojovníkem občas uložen do hrobu i jeho kůň a plná výstroj. Muži měli opasky zdobené garniturami kování a nákončí. Na některých hřbitovech se kromě hrobů s nespáleným tělem našlo i několik pohřbů spálených těl, což bylo typické pro Slovany. Do hrobů se dávala i keramika, podle charakteru ve své většině výrazně slovanská, zbraně, zbytky jídla, vědérka, některé nástroje a do bohatých hrobů šperky.
   Avarská říše, přetrvávající ve druhé polovině 7.století a v 8.století s centrem v dnešním Maďarsku, byla úplně poražena v bojích s Franskou říší koncem 8.století a s Bulhary na počátku 9.století. Avaři zanikli beze stopy. Již předtím přijímali slovanský způsob života a slovanský podíl se výrazně projevoval v antropologické charakteristice.

Mapa střední Evropy   Sámova říše

   Západní Slované se začali objevovat v písemných pramenech především franské provenience jako lid na svém území odedávna usedlý. Už pouhé sousedství s franskou říší však znamenalo rozpory, které však nebyly vždy řešeny válečně.
   Nejdůležitější zprávy pocházejí od Fredegara, jenž byl kronikářem franského krále. Podle jeho kroniky byli Slované na počátku 7.století podrobeni kruté nadvládě Avarů. Nešlo prý jenom o válečné výpravy a válečná spojenectví, při němž měla Slovanům připadnout nejméně vděčná úloha, ani o tribut, který Slované Avarům platili, ale také o to, že Avaři trávili ve slovanských sídlech zimu a patrně značně vyčerpávali jejich zásoby potravin. Také si k tomu do svých lůžek brali slovanské ženy a dcery. Slované proti Avarům povstali a v jejich čele prý stáli právě takto zplození synové Avarů a slovanských žen. Do jejich čela se pak postavil franský kupec Sámo, který slovanskými zeměmi cestoval se svou ozbrojenou družinou zřejmě za účelem prodeje zbraní. Bylo to v letech 623-624, v době, kdy Frankům již čtyřicet let vládl Chlothar II.
   Není zcela jisté, kdo vlastně Sámo byl. Pravděpodobně pocházel odněkud z okolí Paříže. Se slovanským prostředím se plně sžil, o čemž vypovídá i fakt, že měl 12 slovanských žen a celkem 22 synů a 15 dcer. Projevil se jako dobrý vůdce a Slovanům vypomohl jak svými znalostmi, tak především zbraněmi. Odboj proti Avarům byl pod jeho vedením dobře zorganizován. Po úspěšné bitvě asi v roce 623 si jej Slované sami zvolili za vladaře. Jeho říše se v letech 623-658 rozkládala v dotyku s územím ovládaným Avary, zřejmě právě na Moravě a v Dolním Rakousku po Dunaj a na západním Slovensku po Žitný ostrov. Náležely k ní patrně i české slovanské kmeny, korutanští Slované a po bitvě u Wogastisburku se k ní připojil také kníže Srbů Dervan.
   Sámo se záhy dostal do konfliktu s Franskou říší, jejíž expanzivní snahy k východu zahrnovali i podrobení území osvobozeného od Avarů. Franský král Dagobert tedy poslal k Sámovi vyslance, jenž měl ujednat spojenectví s Franskou říší a připojení území sjednocených Sámem. Sámo ale důrazně odmítl. Dagobert tedy k němu vyslal posla Sicharia, jenž měl vyjednat náhradu za pobité franské kupce, což mohla být pravda stejně jako franská lest. Sámo nechtěl posla přijmout, tak se Sicharius převlékl do slovanského oděvu, aby se k němu dostal. Jako vyjednávač se však neosvědčil, jednal neuváženě a začal Sámovi dokonce vyhrožovat, takže byl vyhnán.
   Následovala válka, do které Dagobert vypravil značné síly, nejméně tři vojska , z nichž jedno sám vedl. Zpočátku vítězil, ale nakonec byl u hradiště Wogastisburk roku 631 poražen. Válka pokračovala dál. Slované totiž začali podnikat vpády do Durynska a ještě dlouho trvalo, než se je podařilo zastavit. Wogastisburk však není možné jednoznačně lokalizovat. Předpokládá se, že ležel někde na severozápadě Sámovy říše. Po nových archeologických výzkumech se dnes pokoušejí někteří čeští badatelé považovat za Wogastisburk hradisko Rubín u Podbořan v severozápadních Čechách.
   Po Sámově smrti se jeho říše rozpadla, neboť jeho potomci již nebyli schopni spolupráce a velké území neudrželi pohromadě.

   Život Slovanů

   Hlavním způsobem obživy prvních Slovanů na našem území bylo zemědělství a chov dobytka. Podle charakteru půdy převládal jeden nebo druhý způsob. V méně příznivých oblastech, kde zemědělská produkce nemohla krýt potřebu obyvatelstva, doplňovali si potravu lovem a rybolovem. Půdu obdělávali podobně jako germánští zemědělci – dřevěným oradlem. Avšak archeologické nálezy ukazují, že slovanští zemědělci v té době znali asymetrické železné radlice. Orání půdy předpokládalo chov tažného dobytka. Na polích pěstovali všechny druhy obilovin a technických plodin. Při sklizni používali železné kosy a srpy. Obilí mleli na rotačních žernovech.
   Potřebné dřevěné pracovní nástroje si zhotovovali zemědělci sami. Také výroba nádob denní potřeby zůstávala ve sféře domácké práce a byla prováděna ručně. Teprve později se používaly k výrobě nádob hrnčířské desky otáčené ručně. Slované znali také hutnictví železa. K tavení rud používali pecí. Kovářství bylo spojeno s hospodářskou potřebou. Na rozdíl od výroby dřevěných nástrojů, která měla masový charakter, železné nástroje nebo kovové součásti pracovních nástrojů kovali specializovaní kováři.
   Slované žili pravděpodobně v patriarchálních rodinách a ty pak ve větších rodech. Půda, kterou obhospodařovali, byla společným vlastnictvím rodů. Větší sociální diferenciace nebyla zjištěna, postupně se teprve vytvářely větší svazky mezi rody, které vedli ve sdružování se do kmenů.
   Své sídelní útvary Slované zpočátku nezajišťovali obrannými zařízeními. Obydlí stavěli v místech chráněných přírodními překážkami, v prostorech těžko přístupných, které jim poskytovaly přirozenou ochranu a možnost obrany před nepřítelem. Nejpříznivější podmínky pro zemědělství byly na jihozápadním Slovensku, v Dolnomoravském a Dyjsko-svrateckém úvalu na jižní Moravě. Tato oblast navazující na dunajskou nížinu se vkliňovala do rozvětveného masívu karpatského horského oblouku. Nacházela se na přirozené křižovatce hlavních směrů evropského kontinentu, určených ve směru východně-západním Dunajem a Rýnem, ve směru severo-jižním Moravou a Odrou. V této oblasti se střetávaly různé národy, kmeny a kultury, které ovlivňovaly život, práci, hospodářský a společenský vývoj západních Slovanů.

   Vojenské schopnosti Slovanů a jejich protivníci – Avaři a Franská říše v 6.-7.století

Sekerečka    O vojenském zřízení Slovanů jsou jen kusé písemné zprávy. Je možné se domnívat, že v období postupného rozkladu rodové společnosti byla obrana proti cizím nájezdníků jakousi přirozenou povinností všech bojeschopných mužů. Do té doby, než došlo k pevnějšímu sjednocení rodů v kmeny, se dá sotva předpokládat soustředěnější obrana. Proti jízdním tlupám Avarů se těžko mohly postavit na odpor rozptýlené skupiny slovanských pěších bojovníků v otevřeném poli. Podle svědectví byzantského autora Mauritia Slované neměli ve zvyku objevovat se na holých nebo rovinatých místech a nespěchali vyzkoušet sílu nepřítele bojem zblízka. Uchylovali se především do lesa, kde dokázali zručně bojovat.
   Slované používali zbraně působící na dálku, jako například oštěpy a dřevěné luky s krátkými šípy napuštěnými jedem. Je možné předpokládat, že tyto zbraně byly mezi slovanským obyvatelstvem velmi rozšířené, neboť se používaly i při lovu. Pro boj zblízka sloužila slovanskému bojovníkovi pravděpodobně sekera, běžný válečný nástroj i mnohých jiných kmenů v tomto stádiu vývoje, který se v době míru používal i při práci. Sekera měla úzkou čepel, která byla posazena na 60-80 cm dlouhém topůrku. Taková sekera nebyla těžká a mohla snadno proniknout i kovovou zbrojí, ale byly i sekery s rozšířeným ostřím. Vzácnější zbraní byly meče, jejichž výroba byla mnohem náročnější a velice drahá. Jako poboční zbraně jim sloužily dýky nebo nože. Pro zachytávání a odrážení ran nepřítele sloužil slovanskému bojovníkovi dřevěný štít. Zvláštní ochranné bojové odění v té době pravděpodobně ještě neznali. S příchodem franských kupců do našich zemí jistě pronikaly vlivy franského válečnictví, takže je pravděpodobné, že někteří vynikající jedinci disponovali i kvalitnějším železným mečem či kovovým štítem a přilbicí. Například Sámo si již jistě vytvořil vlastní elitní jednotku, která byla vybavena nejlepším dostupným vybavením. Nutno dodat, že později byl vývoz zbraní Slovanům výslovně zakázán samotným franským králem.
   Další otázka je, zda slovanští bojovníci v té době bojovali je pěšky nebo také na koních. Na předvelkomoravském sídlišti v Mikulčicích byly nalezeny železné ostruhy, které mají obdélná očka k provléknutí upínacích řemínků. Tyto ostruhy jsou datovány do 7.století.

   Prvním vážným soupeřem, se kterým se Slované u nás museli vypořádat, byli kočovní Avaři. Byli to především výborní jezdci. Avarský bojovník byl vyzbrojen štíhlým železným mečem, šavlí, kopím a nomádským reflexním lukem se šípy s trojhrannými střelami. Součástí koňské výstroje byla železná udidla s rovnými postranicemi, třmeny, ozdoby řemení a dřevěná, železnými obručemi opatřená vědérka. Mezi další jejich výbavu patřila různá, zejména bronzová kování, ostruhy a součásti opasku s typickými nákončími, jejichž výzdoba byla rostlinná i figurální a vykazuje jasný asijský původ.

   Pozdějším protivníkem Sámovy říše byl náš západní soused, Franská říše. Ta představovala daleko větší nebezpečí než samotní Avaři, neboť se jednalo o stát založený na pokročilejší sociální diferenciaci obyvatelstva, mající k dispozici relativně dobře organizovanou a vyzbrojenou vojenskou moc. Od konce 5. století byla Franská říše křesťanská se silnou snahou o rozšiřování svých území, takže bylo jen otázkou času, kdy dojde ke střetu. Franští bojovníci byli na svou dobu velmi dobře vyzbrojeni, rozhodně mnohem lépe než Slované.
Štít    Jejich typickou zbraní byl meč - buď lehčí jednosečný nebo těžší dvojsečný. Příkladem byla například „spatha“, která pocházela spíše z východu a nosila se až do poloviny 7.století. Našli bychom ji spíše u bohatších a urozených. Chudší bojovníci používali v boji jednosečnou zbraň zvanou scramasax, s mírně zašpičatělým hrotem, s jednoduchou rukojetí bez záštity a hlavicí, připomínající nůž, avšak celkem dobře nahrazující funkci dobového meče.
   Nejrozšířenější zbraní u Franků byla sekyra s jednostranným ostřím zvaná francisca. V době merovejské byla národní zbraní, vyvinula se z pracovního nástroje a stala se čistě specializovaným válečným nástrojem. Frankové ji používali na blízko i na dálku, přičemž ji mohli vrhat do vzdálenosti 10-12 metrů. Mezi poboční zbraně patřil sax – větší nůž, asi 15-30 cm dlouhý. Dále k výzbroji patřilo kopí, v menší míře se užívalo luků, které byly přímé, narozdíl od luků reflexních, používaných jak avarskými, tak slovanskými válečníky.
   Štíty byly dřevěné, kulatého tvaru, vybavené středovou puklicí a po okrajích zpevněné kovovými pásky. Kovové byly i přilbice velmožů, obyčejní Frankové bojovali v kožených čapkách nebo prostovlasí. Tělo kryl často kožený kabátec pošitý železnými pruty nebo plechovými destičkami. Na nohou nosili měkkou koženou obuv a kalhoty měli ovinuty koženými řemínky. Používaly se různé přilbice, nejčastěji přilba žebrová, která měla polokulatý nebo mírně kónický tvar a její kostru tvořily ploché železné pásy křížící se na temeni a spojené pevnou železnou obroučkou kolem celé hlavy. Kostra přilby byla zevnitř vyplněna přinýtovanými deskami deltoidního tvaru, které byly vykovány ze železa nebo vyřezány z kosti. Na dolní okraj přilby se zavěšoval závěs s našitými železnými kroužky, který chránil krk bojovníka. Zepředu byl přinýtován výběžek pro ochranu nosu a po stranách byly zavěšeny lícnice chránící tváře. Tento typ přilby byl dosti rozšířen. Navíc se používala ještě přilba lamelová, jejíž výskyt je však ojedinělý.
   Lze předpokládat, že aspoň urození měli koně, ale bitvy tehdy rozhodovala pěchota.



Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 33188

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 
:: (1 - 16 z 16) :: od nejstarších :: úrovňově ::
Zdenek - 2007-11-25 11:54:21

2eva: Tak mi napiš, co všechno o tom víš, kdo to zadal a v rámci čeho. Abych se mohl nějak chytit. Páč to jméno samotné jsem fakt nikdy neslyšel. Ale knížek mám doma dost, tak se na to můžu mrknout.

eva - 2007-11-11 14:46:00

no když o tom mám napsat seminární práci na vš, tak to vtip nebude

Zdenek - 2007-11-10 13:17:50

2 eva: O slovanském kmeni Lupigál nic nevím, patrně jde o nějakej fór:o))))))))

eva - 2007-11-07 11:50:36

mohl bys mi pomoct?? mám něco najít o slovanském kmenu lupigál ale nemužu nic najít. dík za pomoc

plná ďubka prázdná ďubka prázdná ďubka prázdná ďubka prázdná ďubka
Zdenek - 2007-11-10 13:16:49

2Kovářová: Velkomoravská kování opasků pocházejí od Avarů, kde se původně vyráběly lisováním tenkého plechu (tzv.plechová kování), ale v době, o kterou ti jde, už byla vyráběna litím bronzu do forem (jsou to tzv. litá kování, již od konce 7.století) a posléze další ruční úpravou (pilování, ciselování, atd.). Ovšem vzhledem k tomu, že já sám nikdy bronzy nelil a nejsem řemeslník, tak bližší informace poskytnout nemůžu. Určité informace vám snad mohou poskytnout různé skupiny zabývající se slovanskou living history - třeba CEA (http://cea.livinghistory.cz/)

Kovářová - 2007-02-10 20:45:40

Milý Zdenku,

vzhledem k tomu, že máš znalosti z oblasti historie, žádám o odpověď na otázku: jak byla vyráběna jazýčkovitá nákončí z období blatnicko-mikulčického horizontu? Děkuji za odpověď.

Zdenek - 2006-05-29 00:00:00

2pegas: Odpusť, článek by správně měl mít seznam použité literatury, ovšem před vysokou školou jsem o tom ještě neměl takové povědomí. Takhle z fleku můžu říct, že jsem čerpal z: M. Beranová - Slované, Libri, 2000; doporučuju Z. Měřínský - České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I., Libri, 2002 atd. Existuje spousta literatury. Pokud bys měl zájem, pošli mi mail a já ti můžu zaslat výrazně delší seznam.

pegas - 2006-05-28 00:00:00

Môžem sa spýtať z čoho je čerpané na túto prácu? Lebo ma jedna myšlienka zaujala, ktorú by som použil do diplomovky, len si to chcem overiť z písomného prameňa.

dik za odpoved.

Zdenek - 2006-04-05 00:00:00

2hana: Sámo tam samozřejmě je, stačí si to přečíst.

hana - 2006-04-05 00:00:00

proč tam není sámo

Zdenek - 2006-04-02 00:00:00

2Lubomír: Oficiálně se neuvažuje o tom,že by severovýchodní etnika před letopočtem byla zformována do něčeho, co nazýváme "Slované". Jistě tam lidé žili,ale bylo to ještě něco jiného. Jinými slovy, v době Keltů u nás žádné slovanské památky nebyly:o)

Lubomír - 2006-04-02 00:00:00

na niektorych strankach je uvadzany prychod slovanov už v rokoch 200-400p.n.l.-ale len male skupiny ktore spolunaživali s keltami.Preto je malo informacii o pohanskych slovanoch lebo cirkev ničila naše pamiatky aby si mohla vybudovat svoj uspech v civilizačnom pokroku!!!

Zdenek - 2006-03-23 00:00:00

2Pavla: To je napsáno na začátku tohoto článku:o)

Pavla - 2006-03-22 00:00:00

Kdy k nám přišli dávní Slované?

- 2006-03-02 00:00:00

hjhjh

GURU - 2003-11-01 00:00:00

tak to je pecka, normalne sa z toho pripravim na skusku zo slovanov


:: (1 - 16 z 16) :: od nejstarších :: úrovňově ::

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.