Palantir
oddělovač

Návrat

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Návrat Téměř liduprázdným terminálem Dzara se rozléhalo supění.
Dochvilnost nikdy nebyla mou silnou stránkou. A technická spolehlivost zase nebyla silnou stránkou terminálu Dzara.
Zastavil jsem na chviličku před zatvrzele stojícími eskalátory posetými chuchvalci prachu a snažil se skloubit nabírání životodárného kyslíku a tiché klení. Stále jsem si odmítal přiznat, že má kondička už není taková jako dřív...
Dohonil mne můj doprovod. Při pohledu na malého robota třídy Os - K 19, opatřeného speciálním vybavením, z něhož byly nejvíce nápadné velké terénní pásy, jsem se musel pousmát. Oskar byl navíc opásán energodržáky a jakýmsi syntetickým vodítkem vlastní výroby. Drčel námahou, jak za sebou táhl vznášedlo upravené na komfortní nemocniční lůžko.
Sinn, pohodlně uvelebená mezi polštáři se pokoušela vykouzlit na tváři povzbudivý usměv. Moc jí to nešlo. I přesto vypadala nádherně. Před sedmi lety přišla o nohy, ale ten zbytek byl... nádherný. Zářící úsměv i ty smutkem potemnělé oči...
Oskar mi uštědřil slaboučký elektický výboj do kotníku (výš tím svým prskátkem nedosáhl - naštěstí ). Netrpělivě poskakoval na místě jako rozčilený psík a blikal snad všemi červenými diodami, které dokázal rozsvítit, aniž by si přetížil obvody.
"Ale no tak, Oskare, to nebylo vtipné...," na oko jsem ho napomenul.
Oskar spokojeně zeleně zablikal a na svůj největší displej nechal vyběhnout nápis: ZPOŽDĚNÍ.
Zvonečkový smích na vteřinku zaplašil stín v jejích očích. "Ještě pořád se snažíš naučit Oskara, jak správně generovat algoritmus smyslu pro humor?"
Vysvobozoval jsem svého robota ze spřežení se vznášedlem a s notnou dávkou pýchy si všiml, že Oskar pohotově změnil své sdělení na pětipalcové CHA - CHA - CHA.
Ozvěna veselí však vyzněla hluše. Za osm minut odlétám. Domů... po pěti dlouhých letech ozdravného pobytu tady na Dzara.
Za manželkou a dětmi. Za minulostí špičkového pilota. A za strachem z budoucnosti.
"Už musím..., mám rehabilitaci," hlesla z ničeho nic Sinn.
Zatímco Oskar nastavoval přesné koordináty pro autopilota vznášedla, proběhla rychlá rozlučka beze slov zakončená lehce umdlelým zamáváním, znamenajícím patrně něco ve smyslu "Šťastný let." I to ovšem uhynulo v půli pohybu.
Sinn odletěla. Neohnédla se... ani jednou se neohlédla.
Mrzelo mne to.
Spolu s ní zmizela i dobrá nálada a já se začal cítit pod psa. Ani další Oskarova elektická šleha do mého kotníku to nevylepšila. ZPOŽDĚNÍ!
Ten plechový mizera mne nepřestával překvapovat - dokonce opravil a rozchodil ty zatracené jezdící schody. Byl jsem mu vděčný, protože bych je sám nevyšel. Neměl jsem na to.
Nechal jsem se vyvézt do třetího podlaží ponořen do pocitu vlastní trapnosti. A beznaděje...i přes hluboké nádechy a výdechy mne stále ještě píchalo v boku a musel jsem znovu odpočívat, aby se mé tělo stačilo vyrovnat se změnou výšky. To byl také důvod, proč jsem jako jeden z mála pacientů zde, na Dzara, nemohl používat vznášedlo. To, co se stalo před pěti lety, na mne zanechalo trvalé následky, které jsem pociťoval na každém kroku...
Tabule nad mou hlavou ožila a pustila se do akce. Divoce listovala štítky, jejichž klapání se rozhléhalo celou halou. Má stále ještě uzardělá tvář se obrátila ke zdroji klapotu. Řádek ohlašující přílet mého transportéru se posunul o jeden výše, a když doklapalo i to poslední políčko, ustálilo se na "15 min" a dál k mé velké úlevě se už ani nepohnulo.
Oskar mi neodbytně připomínal ZPOŽDĚNÍ, střídavě červené a zelené, a pohyboval se v mé těsné blízkosti, abych se o něj mohl v případě potřeby opřít. Oficiálně měl za úkol kontrolovat mé životní funkce... i když dělal mnohem víc. Moc dobře jsem věděl, že ve sktutečnosti ke mne byl přidělen víceméně proto, aby mi zabránil spáchat sebevraždu v prvních dnech mého pobytu.
Popravdě: nenáviděl jsem ho za to. Nikdy, opravdu nikdy bych neřekl, že budu k nějakému stroji chovat nějaké city. A už vůbec ne k zastaralému Os - K19, třebaže mne tahle spolehlivá plechovka provázela už od mých dvanácti let, kdy jsem ji podědil po svém prastrýci. Jeho snem bylo naučit roboty rozumět legraci... a právě až tady na Dzara se ukázálo, že jsem - zřejmě z dlouhé chvíle - tuhle podivínskou libůstku podědil. Oskar byl mou ošetřovatelkou, ochráncem, dozorcem, průvodcem... a kamarádem. Ač jsem si to nikdy otevřeně nepřiznal, měl jsem ho svým způsobem i rád.
Prošli jsme předletovou a pasovou kontrolou. Oskar mne poté uložil do kryogenní komory v přistaveném transportéru, což bylo také to jediné, co jsem si z celého letu přes půlku galaxie pamatoval. Mrazák a finito, probudil jsem se až doma...
Jenže to nebylo to stejné doma, jaké jsem znal z doby před pěti lety. Z toho původního totiž zůstala jen adresa a čtyři bílé stěny. Jinak pusto a prázdno. Nečekali, že bych se někdy vrátil. Odstěhovali se...
Na parapetu jsem objevil nějaké staré datadisky, které mi Oskar postupně přehrával a promítal na protější stěnu. Seděl jsem uprostřed prázdného pokoje, který byl kdysi naším obývákem, a připadal si jako naprostý cizinec.
Kopie kladně vyřízené žádosti o rozvod v nepřítomnosti, převody majetku ve prospěch plukovníka Kardina, mého někdejšího nejlepšího přítele... který podle všeho zaujal mé místo jako dokonalý náhradník. Pár fotek staršího data, které nasvědčovaly tomu, že Kardin za mne zaskakoval poměrně často již dříve. Data uložení souhlasila přesně s termíny mých dálkových letů. Bolelo to, svíralo se mi srdce smutkem... ale vztek nepřicházel, jen samota, zklamání, bezmoc a odcizení.
Zaujaly mne staré novinové články o nehodě mého letounu, na kterých mi něco nesedělo. Na těch obrázcích v doprovodné dokumentaci vůbec nebyl stroj, ve kterém jsem tehdy letěl... Moje podezření se potvrdilo, když Oskar zvětšil sériové číslo vyražené na trupu mé údajné stíhačky.
Pocity marnosti vystřídal proud horečnatě letících myšlenek.
Svou ženu jsem miloval...
Ona byla jediná, kdo mohl povolit zveřejnění těch obrázků...
A Kardin, ten velel pozemnímu servisu, ten také k tomu určitě musel vydat oficiální stanovisko a poskytnout materiály...
Sakra! Co když... ta havárka nebyla náhoda.
S rozvodem bych nesouhlasil...
Co když... co když se mne chtěli ti dva zbavit...
Srdce mi bušilo nevěřitelnou rychlostí, zrychlený dech jsem však nevnímal, protože mi začaly běhat mžitky před očima. Oskar okamžitě zhasnul promítání, protože zaznamenal můj vysoký tlak. Svítil jako rudý lampionek, až se mi všechna světla slila v jedno. Pak celý pokoj pohltila tma.
Kdybychom byli na Dzaře, Planetě mrzáků, jak se také jí lidově říkalo, zachytilo by Oskarův nouzový signál některé z početných vznášedel - a do tří až čtyř minut bych se byl ocitl v odborné lékařské péči...
Kdybychom byli na Dzaře...
Probral jsem se za svítání. Elekrickým zalechtáním z Oskarova prskátka. (Tentokrát výjimečně pravý kotník, kdyby vás to zajímalo.) Byl jsem rozlámaný a celé tělo mne bolelo. Oskar kontroloval můj zdravotní stav a střídal jednu zelenou sérii za druhou. Konečným výstupem jeho snažení bylo optimistické oznámení: 100% NO ERROR, které mi trochu zvedlo náladu. Moje rekonvalescence zdaleka neprobíhala tak dobře, jak bych si býval přál. A tohle byla jenom pověstná špička ledovce.
Koneckonců zůstal jsem tehdy viset na orbitě ve stíhačce, které selhala podpora životních funkcí. Přežil jsem jen díky tomu, že Oskar izoloval můj kokpit od zbytku lodi a přesměroval tam veškeré dostupné zdroje. A smazal o tomto činu veškerá data z centrálního počítače. ŽERT ...stálo na výpisu posledního záznamu té doby.
Zíral jsem na to. Nevěřícně. Prokopat se do chráněného archivu letectva dalo Oskarovi daleko méně práce, než bych byl býval předpokládal. A ŽERT... to byla poslední kapka, se kterou definitivně padla má naivní iluze o počítačové počestnosti mého drahého prastrýce.
Všechno sedělo. Podle záznamů mne Kardin posadil do stíhačky, která neprošla kontrolou. Z toho letu jsem se nikdy neměl vrátit živý...
ŽERT...
Oskar nervózně popojížděl po prázdné místnosti doprovázen pětipalcovým nápisem ZPOŽDĚNÍ!!! jako svým alter egem a všemožně se snažil na sebe upozorňovat. Byl jsem apatický a nevšímal si ho, jediné, čeho jsem byl schopen, bylo tupé zírání na protější stěnu. Což podle Oskara zřejmě nebylo nic moc, a tak mne opět popohnal tím svým prskátkem. Silněji než obvykle. (Jen tak mimochodem: odnesl to levý kotník a poctivě brněl ještě celých pět minut poté.)
Bez valného zájmu jsem mu věnoval ždibíček pozornosti a mechanicky stiskl potvrzení tisku, které po mne vyžadoval. Vytiskl mi moji letenku z Dzary. Kupoval ji společně se Sinn, za její kredity, protože já jsem byl naprosto bez prostředků a neměl jsem už ani floka.
Chtěl jsem se zabít, ale Oskar mi to nedovolil.Už zase. Koneckonců měl to v popisu práce... i když možná v tom bylo i něco víc.
ŽERT....zablikal Oskar a vytiskl mou lentenku, ještě jednou. A pak znovu a znovu.
Byla zpáteční....

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 4504

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.